Bratři Karamazovi

Bravo je za mě asi nevýstižnější a ještě potlesk k tomu. Doporučovala bych každému aspoň jednou za život si tohle dílo přečíst… teď bych úplně vynechala nějaké předsudky…příběh je nadčasový, ale zároveň se toho spoustu dozvíme z typického Ruska 19. st. a celkově o charakteru člověka obecně…fascinovalo mě jak autor během hlavního děje odskočí odvyprávět celý život další postavy…a trochu vtipná mi přišla jména s tím jsem měla menší problém než mi došlo, že Dmitrij je Míťa, Alexej je Aljoša a Grudšeňka je vlastně …Adgrafena. Každopádně je to velmi obohacující kniha a jsem ráda, že jsem se k ni dostala…mimochodem Česko-polský film Karamazovi, ač velmi specifický, stojí za zkouknutí, ale doporučuji až po přečtení.

Největším zločinem je, že toto nemá pokračování.

Všechny divadelní i filmové verze Karamazovců zachycují jen jednu, pravda, nejdramatičtější část tohoto monumentálního románu. Nečte se lehce, co odstavec, to brilantně vybroušená myšlenka, co věta, to možný citát - a jako by nepředstavovaly jeden konzistentní názor, ale různým nasvícením, různými úhly pohledu, různými myšlenkovými pochody definovanou věc. A přitom se dá příběh nejapného otce, tří/ čtyř synů a jejich dvou žen číst jako obyčejná detektivka s mysteriózními prvky a s noirově zabarveným závěrem. Nebo jako freska, jíž projíždí ruská trojka a výhružně a osaměle drnčí... Jsem ráda, že jsem se tímto Dostojevského dílem prokousala. Zkusím se za pět let vrátit. A ilustrace jsou skvělé.

Když čtu recenze ostatních, cítím se jako naprostý neandrtálec a nevzdělanec, ale pro mě byla tahle kniha utrpení. Už jen ji dočíst mě stálo velké úsilí a většinu jsem zkrátka nepochopila. Každou myšlenku je potřeba vyhrabat ze stránek a stránek filosofických úvah a mně to tu knihu zkrátka otrávilo. Po dočtení Zločinu a trestu jsem se na Karamazovy těšila, ale už to pro mě nebylo ono. Pro ty, co to mají podobně, musím doporučit film Karamazovi (2008), při kterém jsem ani nedýchala a sledovala ho bez hnutí. Myslím, že pro většinovou populaci je mnohem přístupnější a mám z něj daleko hlubší zážitek než z knihy.

Zásadní kniha. Ne snad kvůli ději, který mi přijde chvílemi jakoby rozpadlý, ale pro svou hloubku, dialogy a duchovní úvahy, které ve mě dost rezonovaly.

Některé pasáže mi přišly doslova koncert, například dialog Ivana a Aljoši o Bohu, nebo scéna, kdy se Ivan setkává s ďáblem. Postavy nejsou černobílé a i když je mi nejbližší Aljoša, ikdyž mohl být vnímán, jako slabý a nepraktický,
měl jsem slabost i pro Míťu pro jeho ztřeštěné kousky. Naopak v Ivanovi a Smerďakovovi jsem vnímal jejich intelektuálství a trochu mi zde chybělo srdce.



Celou dobu mě fascinovalo, jak důsledně Dostojevskij skládá myšlenky víra, svoboda, vina, vykoupen a přitom píše postavy, které nejsou schématem, ale žijí. I když se občas zdá, že děj nedrží pevnou linku, možná je to jen moje neschopnost plně uchopit, co všechno autor chtěl říct. Závěr u Iljuškova pohřbu mě trochu zaskočil, po tak monumentálním příběhu jsem čekal něco víc osudového, ale možná i to je součástí poselství, vzhlížíme k chlapcům jako k budoucnosti.

Cítím, že tahle kniha není jen na jedno přečtení. Je to román, který doznívá a roste v člověku ještě dlouho potom. Dávám 4,5 hvězdy, s vědomím, že možná ta poslední půlka chybí jen ve mně, ne v knize.

Nechci tu dělat intelektuální pózu – většinu knihy mě to nebavilo. A přesto jsem těch 850 stran dočetl. Hlavní děj mě vlastně docela zaujal, ale ztrácel jsem se ve spoustě filozofických dialogů a monologů, které jsem jednoduše nechápal. Někdy jsem měl pocit, že čtu nějakou starou, špatně přeloženou verzi, jindy jsem zase rozuměl úplně všemu. Ten kontrast mě mátl.

Cítím se trochu hloupě, když vidím, jak silně tohle dílo rezonuje s ostatními čtenáři, zatímco mě to minulo. Možná jen nejsem ten správný typ čtenáře pro Dostojevského. Každopádně chápu, proč je to považováno za velké dílo-
ale za mě osobně „jen“ 67 %.

Pamatuji si, jak jsem letěla do knihovny pro další část tohoto románu, jelikož jsem četla vydání rozdělené do tří knih. Ve skupině přátel jsem měla dva jedince, kteří knihu četli a na nesčetně situací se na sebe podívali, pokývali hlavou a téměř současně vyřkli: “Bratři Karamazovi. Neskutečně mě to otravovalo a říkala jsem si, že takovou modlou tato kniha být nemůže, až jsem se odhodlala k jejímu přečtení. A ona to byla pravda! Neustále jsem se po přečtení knihy k ději vracela, během čtení znovu přelouskávala jisté pasáže. Přestože je příběh jednoduchý i výplň je více než čtivá. Každé postavě se dá přiřadit jistý charakter či lidský neduh, což je činí reálně ztotožnitelné s lidmi kolem nás. Spoustu pohledů na svět dává člověku možnost nahlédnout na víru, společnost, lidské hříchy i laskavost novýma očima. Zasloužených pět by kniha měla i bez mého citového zkreslení:)

V zásadě prostinký příběh vycpaný důkladnou vatou, která je tak dobře napsaná, že to lze celkem bez újmy přečíst. Ale nepřipadá mi, že by si schopnost dlouze a často redundantně rozebírat lidské motivace a povahy na devíti stech stranách zasluhovala nějakou zvláštní pochvalu, jelikož jiní totéž zvládnou na zlomku prostoru minimálně stejně dobře. V tomto případě opravdu platí, že méně je někdy více. Každopádně postřeh, že ruský mužik rozumí jenom klacku, je mimořádně aktuální. PS: Vydání nakladatelství Rybka z roku 2021 je vskutku nádherné.

Po přečtení poslední stránky se mi v hlavně honí tolik myšlenek, že vůbec nevím, kde začít. Takováhle cesta do tehdejší ruské společnosti, kde potkáte tolik různých povah, charakterů, cestu k víře, k lásce, l životu samotnému. První, co mě napadlo, že to bylo hodně hutné a občas mi to hlava nepobrala. De facto na knihu myslím i po dočtení a chvíle pesimismus a marnosti se střídají z nadšení, že Dostojevskij vytvořil něco tak psychologickky náročného, přesto i krutého, nejasavého...
Zpracovávam všechny své myšlenky a strašně moc bych se autora chtěla na spoustu věcí zeptat. Každá postava je jiná, jakési vysvětleni podstaty víry, ať se jedná o pravoslavnou, katolickou, či jinou mě dostávalo do stavu deprese, aby vzápětí odněkud vzlétl láska a radost k životu. Nic podobného jsem nikdy nečetla. Možná i proto mi těch 900 stran zpočátku neubíhalo a měla jsem , nesčislněkrat, obzvláště zpočátku, chuť knihu odložit. Snad jen tím, že mě kdysi, střední škole naše ruštinárka k ruské literatuře přivedla a já měla jakýsi pocit, že tím, že čtení vzdám,ji určitým způsobem zradím ( kdo z dob totality pamatuje Puskinův památník ví, jak nás, co četli a bavila je literatura, byli jakýmsi způsobem vedení k reprezentaci školy a já patřila mezi " vyvolené ", kteří recitovali na každém přiblblém výročí , ač doma tatínek skřípal žulu mezi zuby)
Prostě ruská literatura má a bude mít ve světě velké, to nejvyšši renomé a Dostojevskij, Puškin, Tolstoj...tohle je prostě literatura excelentní

Dal bych i šest...

Velice náročné čtení svým rozsahem i dějem, opravdu mastodont. Nejvíce obdivuju propracovanost postav (psychologicky i myšlenkově) a že autor chce dějem předat nějaké poselství (ikdyž délky monologů byli opravdu úmorné). No a samozřejmě vše je korunováno mistrnými ilustracemi Borise Grigorjeva.

Vlastní jim m(r)azivo temných komor, karma zplodin. Klanu, který ve vztazích vykazoval fraktury, charakterový kar(usel), karavanu s kazy.

Neodolala jsem a nakonec si koupila jednu z variant nového ilustrovaného vydání Bratrů Karamazových opět z produkce vydavatelství Rybka Publishers. Je to další ze skvostných klasických románů doprovázených nádhernými ilustracemi Borise Grigorjeva, které přecházejí i na knižní ořízku. Nádhera, kterou si stejně, jako další podobně vypravená díla tohoto vydavatele, hodlám hýčkat...

U mě zůstane asi nedočtená, nedokážu se dostatečně naladit na povahové rysy toho národa. Neumím totiž slepě věřit řečenému, protože na rozdíl od postav vidím spletité intriky, kde se všichni tváří jak je svět náramě v pořádku.
Ruští autoři ve mě zanechávají dojem, že kvalita jejich díla se pozná podle počtu stran. Jak se říká padesát mi nebylo a v Rusku jsem taky nebyla, třeba to za dekádu nebo dvě zkusím znovu

Kniha se mi vpálila do nitra a uvedla duši do transu. Někdy komunikovala s moji hlubinou za mého vědomí, jindy jsem pouze vnímal, že se někde na hranici nevědomí odehrává cosi magického, co mě přetváří. Polemika předkladaných kontrastů nestranného vypravěče ze mě vytrhávala trny zašlých vzorců. Aspoň na moment jsem měl pochopení pro každou z postav a aspoň na moment jsem každou z nich nenáviděl. Kláním se hluboko a s pokorou děkuji.

Táto kniha je záväzok. Ku konci mi už trochu dochádzal dych, aj keď som stále veľký fanúšik Dostojevského. Dlhšie monológy na súde ohľadom deja, ktorý bol v už predtým popísaný mi dali popravde zabrať. Ničmenej je to perfektný pohľad do duše človeka a do doby, kedy sa dej odohráva. Komplexnosť popisu jednotlivých postáv je dych vyražajúca. Ako píše autor " čo rozum vidí ako hanbu, je pre srdce v podstate krása ", je táto kniha o morálke a ľudskom sklone k nerestiam. O boji každého z nás s vlastným vnútrom.

Tohle je moje nejoblíbenější ruská klasika.
Je to sice epos o cca 900stran a rozhodně ne každý si k němu najde cestu, poněvadž je kniha skrz naskrz protknutá filozofickými a náboženskými myšlenkami, které doprovází jistě každému známý příběh tří (čtyř) bratrů a jejich otce, který se stane obětí vraždy.

Je to čtení hutné, těžké, náročné na přemýšlení, místy smutné až depresivní, ale já to naprosto zbožňuji a když už se do knihy pustím, užívám si každou stránku, myšlenku i větu...

Všem, kteří se odhodláváte vřele doporučuji, za mě to rozhodně stojí za to!

(SPOILER) Dostojevského posledný román, jeho "labutia pieseň", ako píše Andrej Červenák v epilógu slovenského vydania od vydaveteľstva Ikar. Kniha, ktorej názov je sám o sebe sprevádzaný reputáciou, akousi zvláštnou aurou dokonalosti živenej debatami intelektuálov, diskutujúcich o najlepšej knihe všetkých čias. Do pamäti sa mi vryl najmä moment, keď virálny kanádsky psychológ Jordan Peterson "obvinil" Dostojevského z toho, že dokonalosťou svojej tvorby mu spôsobil pocit devalvácie všetkých ostatných kníh, ktoré čítal následne. Človek potom prirodzene ani nemôže ku knihe opradenej takýmito legendami pristupovať bez prehnaných očakávaní, s takpovediac "chladnou hlavou". Mne Bratia Karamazovovci zabrali hojnú časť leta 2024. Po skončení musím súhlasiť s tým, že je to kvalitné, psychologicky prepracované a nadčasové dielo. Ale bezprostredne po prvom prečítaní nemám pocit, že zrovno toto je "tá" kniha s veľkým K, ktorú by som umiestnil na pomyseľný piedestál dokonalosti beletrie nad všetko ostatné. Napriek tomu, že vo mne počas čítania mnohokrát rezonovala a napriek tomu, že kapitola Veľký inkvizítor je skutočne prelomovou "esejou", ktorá si zaslúži prívlastok "dokonalá", zatiaľ nemôžem udeliť absolútne hodnotenie. Úvodná časť knihy totiž na mňa pôsobila trochu vleklým dojmom. Skutočný zlom nastáva až v záverečnej časti prvého zväzku, kedy sa kolotoč udalostí roztočí vraždou a následným súdným konaním s Miťom. Až vtedy sa postavy začínajú dostávať "na hranu" a ja som konečne nadobudol pri čítaní z knihy pocit: "toto je skutočne ono". Samozrejme záblesky pozoruhodného diela boli aj predtým, ale záverečné pasáže prvej časti boli čas, kedy sa záblesky spojili do kontinuálneho prúdu pomyselnej "dokonalosti". Spolier: Kto si vopred niečo o Dostojevskom prečítal, nebude v závere prekvapený, že ako presvedčený veriaci nechal zvíťaziť v pomyselnej konfrontácii životných postojov, ktoré reprezentovali jednotliví bratia (religiózny Aľoša, hedonistický Miťa a racionálny filozofujúci ateista Ivan) práve Aľošu (napriek tomu, že ako Miťa, tak predovšetkým Ivan, sú zaujímavejšie a prepracovanejšie postavy)...

Asi se ptáte, proč dávám knize nižší hodnocení než většina. Jednoduše jsem od ní čekal něco jiného. Všichni jí vychvalovali do nebes, na webech si odnášela vysoké hodnocení... a tak jsem od ní měl možná i přehnaná očekávání. Jak ji popsat? Jako detailní analýzu ruské duše. Pokud máte rádi romány, které lidskou společnost rozebírají podobným způsobem, určitě vás zaujme. Já jsem ale spíše asi na specifičtější kousky.