Bratři Karamazovi

Bratři Karamazovi https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3634/bmid_bratri-karamazovi-0Lf-3634.jpg 5 860 130

Román o čtyřech dílech s epilogem. Vedle Zločinu a trestu, Idiota a Běsů jsou Bratři Karamazovi jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazovové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.... celý text

Literatura světová Romány Filozofie
Vydáno: , Academia
Originální název:

Братья Карамазовы (Braťja Karamazovy) , 1880


více info...

Přidat komentář

karlonosik
27.03.2024 5 z 5

Tohle je opravdu jedna z nejlepších knih, co kdy byla napsána. Skvost světové literatury. Žádný povrchní román, kde autor jen "vyplňuje" děj. Otázky smyslu života, lásky, mezilidských vztahů, víry, to vše zde má svůj prostor. Kdo ještě nečetl, přichází o hodně.

moh4p
17.03.2024 5 z 5

Právem patří tato kniha do jednoho z nejvýznamnějších děl světové literatury. Za oblíbený a největší román všech dob ji považovali Franz Kafka, Zigmund Freud, Albert Einstein, Peterson, Clintonová...Je tam toho tolik, že se musíte ke mnoha věcem vracet a číst je znovu. I když se nám všem chce myslet, že jsme Aljošové, jsme v podstatě hlubocí Miťové :) Velký inkvizitor byl napsán ještě před Nietzschovou "Tak pravil Zaratustra", kde německý filozof v podstatě plně zformuloval onou ateistickou "Smrt Boha", Dostojevskij ale byl první a šel hodně hluboko.

Co znamená ten konec ve velkém inkvizitorovi? Inkvizitor po Ježíšově polibku mu dá pusu a nechá ho v šoku. A ten ho nakonec pustí, i když ho chtěl zase ztrestat. Já to čtu jako vyrovnaný zápas dobra a zla. Ježiš přišel a rozdával své zázraky, ale byl uvězněn, a bylo mu sděleno, ať odejde a už se nikdy nevrací. Takže všeho nedosáhl, ale zas ho nekřižovali. Inkvizitor ale naopak ho původně ukřižovat chtěl, ale nakonec i on ustoupil. A to vše v jedné krátké povídce, kterou sám Ivan považuje za nesmysl, který za moc nestojí :)

Samotná linie boje ďábla a boha o Ivana samozřejmě vrcholí jeho dialogem s čertem, který se snaží (a to je krásně vidět i ve filmových adaptacích, za mě nejlepší je ta sovětská s Kirilem Lavrovem) prolomit tu poslední Ivanovu božskou baštu, tedy svědomí a skoro se mu to podaří, až ho nakonec zachrání Aljoša. Mimochodem Bulgakov svého Wolanda dost opsal nejenom z Fausta, ale právě z Ivanova čerta. Ani u Fausta, ani u Schillera, ani u Dantého jsem nenašel, že by se čert/ďábel trápil s revmou :) A jeho dialog s Ivanem je, mírně řečeno, přímou inspiraci pro dialog Wolanda s Matoušem Levijem...On celkem Dostojevskij ovlivnil neuvěřitelné množství pozdějších velkých autorů svým stylem a úvahami. Přirovnat se to dá asi jen ke hudebníkovi Igoru Stravinskému a jeho slávě a vlivu na celou hudbu 20 století.

No a samozřejmě, byť v Běsích je to hlubší, tak Krasotkin je skoro vyšitý Lenin...Smělý a drzý socialista, neváhající lhát lidem ve jménu "lepšího blaha", bez otce, schopný, odhodlaný, drze útočící na národní fámy a zvyky. Jak nešťastnému Iljušovi podstrčí toho psa a ukazuje kousky je vlastně jedná velká metafora a varování Dostojevského před socialismem. Socialismem, který oklame prostý lid, něžný a nemocný, umírající i kvůli vině (u Iljuši za mučení toho psa).

Víra v Boha a ďábel, otázky víry a církve, společnosti a viny, zodpovědnosti a posedlosti nějakou ideou, morální kázně, lásky, ambicí a hlouposti, to všechno Fjodor Michajlovič popisuje na té nejvyšší úrovni. Jo, a nevěřte nikomu, kdo Vám říká, že četl Dostojevského a pak zjistí, že vy také, a mlčí. Opravdového čtenáře poznáte snadno, bude s Vámi chtít o románech FMD diskutovat :)


Luvy
25.02.2024 5 z 5

Bratři Karamozovi jsou láska. Když člověk vydrží a nenechá se odradit tím, jak obtížné je ten text číst a vstřebávat, dostaví se odměna. Kniha je tak mnohovrstevnatá a hluboká, že z jejích příběhu, a to i z těch mezi řádky, člověk může čerpat celý život.
A proto stojí za to ji číst.

mirek93
25.01.2024 5 z 5

Podle mě je tato kniha opravdové mistrovské dílo. Jedná se o první knihu, kterou jsem měl tu čest si od Dostojevského přečíst a rozhodně nebude tou poslední.
Určitě bych chtěl pochválit překlad, který je v knize od vydavatelství Rybka i vazbu a celkové provedení knihy spolu s ilustracemi. Jediná nevýhoda této edice knihy je její velká hmotnost. Dost těžce se drží a při položení sama sebe rozmačkává a ohýbá. Po prvním přečtení už vypadá mírně poškozeně.
Zpátky k překladu. Překlad a forma češtiny, kterou je kniha napsána jsou naprosto úžasné. Užíval jsem si čtení samotné už jenom tím, jak krásně je to napsané.
Kniha je poměrně složitá a dozvíte se spoustu informaci, což rozhodně neberu jako mínus. Děj je celkem komplikovaný, ale zajímavý a bavil mě. Zajímavé jsou i dobové zvyky, myšlení tehdejších lidí a jejich chování. Je zde i spousta různých myšlenek z teologie a filozofie, takže vám to dá i něco více než jen děj.
Určitě se nenechte odradit délkou a hmotnosti této knihy. Já jsem z ni měl velký respekt a četl jsem ji jeden a půl měsíce, ale stálo to za to. Rozhodně mohu dále jedině doporučit.

Knišíl
14.01.2024 5 z 5

Na konci minulého roku pustil jsem se do tohoto literárního giganta, abych tak dokončil sérii Dostojevského velkých románů (Zločin a trest, Idiot, Běsi, Výrostek) a začal nový rok knihou, kterou možná tento i příští roky už nic nepřekoná. Ne náhodou, nechával jsem si Bratry Karamazovovi takto téměř na konec všeho, co od Dostojevského lze přečíst. Je to hluboká analýza člověka a syntéza celé Dostojevského tvorby. Romano Guardini ve své studii o této knize došel k tomu, že příběh Velkého Inkvizitora nelze interpretovat bez ohledu na celý zbytek románu, ale naopak, že právě v celku románu lze teprve správně chápat, že to je příběh o nás lidech, a jak to dopadá, když mi lidé převezmeme otěže souzení druhých. Je to drama celé lidské rodiny. V tomto ohledu není příběh inkvizitora útokem na Církev římskokatolickou, není to ani útok na člověka jako obraz boží, je to upozornění před touhou člověka se odvrátit od Boha, touhou, která už není schopna v sobě nést alespoň špetku dispozice k víře, nakonec proto je hlavní analyzovanou postavou Guardiniho studie Ivan Karamazov. Je to touha, která se vzdává veškeré naděje a lásky, která je ústředním tématem románu. V tomto ohledu je tento román univerzální výpovědí o člověku, který podlehne iluzi, že lze mít humanismus bez Krista. Ale není to román beznadějný. Poslední slovo románu má nakonec Aljoša – člověk má možnost se odklonit od zlého, říct ne, obrátit se tam, kde je pravý soud a pravá milost.

Pár poznámek k vydání od Rybka Publishers:

1. Je to malý zázrak, že i dnes se někdo snaží o takovou bibliofilii a nekouká na to, aby naše ručičky snad neměly nějaké ty mozoly navíc.
2. Je to sakra těžká kniha, proto doporučuji nečíst v noci v posteli s knihou nad hlavou, neb mohli byste dojít k značnému úbytku na zdraví.
3. Grigorjevovy ilustrace jsou nádherné a gramáž papíru nadmíru tučná, ale hřbet knihy nad tímto vším sténá, již po prvním čtení je kniha strhaná jak pár starých volů.
4. I přes délku knihy, snesla by nakonec ještě i nějaký zasvěcený doslov, ale možná je lepší žádný doslov než ten, který je např. ve vydání Bratrů z roku 1965 v SNKLU. Co je na Dostojevském skutečně podstatné bylo tehdy bráno jako škodná "dostojevština".
5. Návrh na příští vydání s doslovem: prosím potencionálního vydavatele, aby buď přeložil a uvedl již zmiňovanou Guardiniho studii Legenda o Velkém Inkvizitorovi, nebo vybral relevantní text ve studii od Aloise Langa (viz F. M. Dostojevský: Křížová cesta náboženského myslitele ruského. Praha: Vyšehrad 1946).

Pár citátů, snad vybraných náhodně, jinak bych musel dumat dlouho co a proč vybrat, a nakonec tak uvést celou knihu. Kde není uvedena osoba promluvy, je jím vypravěč jako takový:

„Věř mi, že pro obrovskou většinu lidí krása vězí v Sodomě. Znal jsi toto tajemství? Hrozné je, že krása je nejen strašlivá, ale i tajemná. Ďábel tu zápasí s Bohem a bojištěm jsou lidská srdce.“ (Ivan, str. 142)

„Já harmonii nechci, z lásky k lidstvu ji nechci, Raději se spokojím s nepomstěným utrpením. Raději zůstanu při svém nepomstěném utrpení a neukojeném hněvu, i kdybych snad neměl mít pravdu. A tu harmonii také předražili, je to docela nad naše poměry platit tak vysoké vstupné. Proto spěchám, abych svou vstupenku vrátil, a jsem-li slušný člověk, musím ji vrátit co možná nejdřív. To také dělám. Tedy ne že bych neuznával Boha, Aljošo, jenom mu co nejuctivěji vracím vstupenku.“ (Ivan, str. 312)

„Neb vězte, drazí, že jeden každý z nás má nepochybné vinu za všechny a za všechno na světě nejen ve smyslu obecné lidské viny, ale i každý jednotlivě za všechny lidi a za každého člověka na tomto světě, Toto poznání je korunou života pro řeholníka i vůbec pro každého člověka. Neboť mnichové nejsou zvláštní druh lidí, nýbrž jen takoví lidé, jací by měli být všichni na světě. Jedině v tomto vědomí se může naše srdce přiklonit k nekonečné všelidské lásce, neznající nasycení. Pak bude každý z vás schopen láskou získat celý svět a smýt svými slzami hříchy světa...“ (Zosima, str. 214)

„Nelžete hlavně sám sobě. Kdo sám sobě lže a poslouchá vlastní lež, dochází k tomu, že už žádnou pravdu ani v sobě, ani kolem sebe nerozeznává, a tím upadá do neúcty k sobě i jiným. Nemá-li však k nikomu úctu, přestává milovat, a aby se bez lásky zaměstnal a pobavil, oddává se vášním a hrubým požitkům, až klesá ve svých neřestech do úplné zvířeckosti. To všechno pochází z neustálé lži jak jiným, tak i sobě.“ (Zosima, str. 61)

„Ve snění jsem došel' řekl mi, ,k vášnivému odhodlání sloužit lidstvu a snad bych se skutečně dal za lidstvo i ukřižovat, kdyby to bylo nějak najednou potřeba; ale na druhé straně nejsem s to vydržet s někým dva dny v jednom pokoji – jak vím ze zkušenosti. Jakmile je někdo blízko mne, jeho osobnost hned ruší mou sebelásku a omezuje mou svobodu. Dovedu ve čtyřiadvaceti hodinách začít nenávidět sebelepšího člověka: jednoho za to, že dlouho sedí u oběda, druhého za to, že má rýmu a pořád smrká. Stanu se nepřítelem každého, sotva se mi jen maličko přiblíží.“ (Zosima převypravuje, str. 74)

„U realisty se nerodí víra ze zázraku, nýbrž zázrak z víry. Když realista uvěří, musí právě ve svém realismu nutně uznat i zázrak. Apoštol Tomáš prohlásil, že neuvěří, dokud neuvidí, ale když uviděl, řekl: „Pán můj a Bůh můj!“ Přiměl ho zázrak, aby uvěřil? Zdá se, že ne, spíš uvěřil jedině proto, že uvěřit chtěl, a v hloubi srdce možná úplně věřil už ve chvíli, kdy říkal: „Neuvěřím, dokud neuvidím.“ (str. 38)

„Nepochybuji, že leckterý mladík, který přijímá dojmy opatrně, který už dovede mít rád nikoliv vřele, nýbrž jen vlažně, a jehož rozum je sice spolehlivý, ale na jeho věk až příliš rozšafný (a proto nevalný), nepochybuji, že takový mladík by se uvaroval toho, co potkalo mého mladíka. Jenže dát se unést nějakým vnitřním hnutím, třeba i nerozumným, ale pocházejícím z velké lásky, je někdy chvályhodnější než nedat se vůbec unést. A tím spíš v mládí, protože vždy rozšafný mladík je podezřelý a za mnoho nestojí to je můj názor!“ (str. 423)

capricorn__
04.12.2023 5 z 5

Zpočátku jsem měl obavy, že mě Dostojevský v takovém formátu nenadchne a já se budu nudit (jako se mi stalo u "Idiota", které mu bych měl dát znovu šanci), ale opak byl pravdou. Příběh jako takový je velmi hutný, propletený morálními či náboženskými otázkami, nezapomenutelnými postavami a poutavým dějem. Věřím, že jsem zatím nečetl tak komplexní knihu, jako je tato. Když jsem ji dočítal, říkal jsem si, že by mi nevadilo, kdyby pokračovala dál - i když jsem měl rád prakticky jenom Aljošu, stejně mě ostatní postavy taky velmi bavily.

Nieroccoon
23.11.2023

Čteno tři měsíce ( asi nejdelší čas, za který jsem přečetla jeho knihu). Přesto autor prostě umí zajistit, že i po uplynutí dlouhé doby po dočtení, tak v člověku pořád zůstávají takové záblesky příběhů a silné poutavé pocity ke knize (vášeň, láska, smrt, nenávist, boj dobra a zla, poslední soud) a myšlenky, ke kterým se člověk rád vrací a dlouho v něm rezonují. Ten pocit, jak se člověk cítí při čtení, to kouzlo se přenést úplně jinam i do jiné doby a zažívat ty věci spolu s hrdiny knih, to mu nikdo nesebere. Dostojevský je někdo, kdo prostě uměl psát, nahlédnout do lidského nitra a mistrně popsat člověka například jen v rámci života jedné rodiny Karamazů.

Shindo
23.07.2023 5 z 5

Som rád, že som knihu nemal v rámci povinného čítania. Je tak hutná a vrstevnatá, že ak by tak bolo, s najväčšou pravdepodobnosťou znenávidím Dostojevskeho na roky dopredu. Povinné čítanie je podľa mňa dobrý spôsob ako človeku znechutiť literatúru nadlho.

Ku knihe som sa našťastie dostal až v dospelosti, pár rokov po skončení gymnázia. Dala mi zabrať aj dnes a čítal som ju hádam mesiac, čo sa mi u kníh stáva naozaj zriedkavo.

Pútavý psychologický román (ktorý mal byť údajne ešte dlhší), avšak natoľko vrstevnatý, že som si knihu musel dávkovať. Ako hlavné idey som vnímal postoj k utrpeniu, postoj a vzťah k bohu (či náboženstvu všeobecne) a rozpor medzi tradíciami a novým myslením.

Obrovské množstvo postáv miestami pôsobilo ako atlas diagnóz. Najnepríjemnejšie na mňa pôsobil štábny kapitán Snegirjov aj s celou rodinou - človek plný nenávisti voči všetkým, ktorý bol však navonok schopný zlízať vrchnosti z topánok posledné hovno s pološialenou manželkou, nemohúcim synom, ktorý správaním pripomínal psa zahnaného do kúta a dvomi dcérami, jednou chromou, druhou nenávistnou. Tu dokázal Dostojevskij opísať ten hnus a odpornosť priam majstrovsky, či už správaním postáv alebo prostredím, v ktorom žili.

Každý z karamazovského klanu vyjadroval niečo iné. Starý chlípnik Fjodor Pavlovič bol zosobnením toho najhoršieho z ľudstva. Dmitrij vyjadroval vášeň a nespútanosť, Ivan hlas rácia a skepticizmu a Aljoša bol akýmsi opakom svojho otca, nevinný a idealistický, avšak nie naivný. Nemanželský syn Smerďakov, navonok prehliadaný chudák, bol v skutočnosti vypočítavá špina.

Kontryhelka
09.06.2023 1 z 5

Přečteno v rámci povinné četby. Tenkrát na mně toto dílo bylo dost těžké, hutné a špatně se mi četlo. Film jsem neviděla, mohl by být určitě pěkně zpracovaný. Ale po zklamání knihou nějak po podobné literatuře ani filmu neprahnu.

hEmy_
02.05.2023 1 z 5

Těžká bramboračka. Měl jsem to vzdát po první desetině, ale naivně jsem věřil, že se dočkám nějakého nadčasového poselství. Číst se to moc nedá.

20CCh
07.03.2023 4 z 5

Doporučuju i film (P.Zelenka)

HollyUndead
04.03.2023 5 z 5

Jsem rád, že jsem tuto knihu nečetl jako povinnou četbu. Tohle fenomenální dílo má v sobě tolik myšlenek, názorů, postojů, hodnot a mnoho dalších věcí, že by to má mladá a nezkušená hlava nedokázala pojmout, natož pak ještě pochopit. Do některých knih se musí zkrátka dospět. Jsem rád, že jsem tento román četl ve svých 26 letech, v době, kdy už dokážu posoudit psychologickou i společenskou rovinu, ale také velice přesvědčivou, skoro až vyčerpávající, charakteristiku ruské společnosti druhé poloviny 19. století. Dostojevskij se dotknul otázek náboženství, filozofie, psychologie, společenského postavení snad všech skupin - zkrátka jedná se o mnohovrstevnaté dílo, které se věru nečte snadno, ale díky té obsáhlosti dokáže vystihnout mnoho momentů a důležitých bodů tehdejší ruské společnosti. Věřím, že až se k tomuto veledílu jednou vrátím, objevím spoustu nových a jiných postojí či myšlenek než dnes.

Vendula897
18.02.2023 5 z 5

Zastyděla jsem se sama před sebou, že jsem kdysi ve škole tuto povinnou četbu nečetla. Dostihla mě dobrovolně...v dospělosti. A dostala mě tak , že jsem snad při čtení nedýchala. Sonda do duše člověka...zavede vás k zamyšlení nad nejen pomyslnou svobodou člověka, nad vírou v Boha, nad vinou a trestem, .,prostě nad životem jako takovým...a pochopíte i to, že cituji..."tajemství lidského bytí je nejen žít, ale i mít proč žít"... Každý se někdy dostane na rozcestí, kdy hledá jak žít dál, najednou nemůže, nechce, nemá sílu na další krok... a tady jsem přestala nadobro dýchat, když jsem před sebou v textu četla o lidech , kteří sílu opravdu nenašli a dobrovolně odešli ....
, že nešťastnější než oni už nikdo být nemůže být."
Na druhou stranu vysvětlení svobody člověka, kdy i přes ponurý den u mně vysvitlo slunce a nalilo do mě tolik víry a energie, ...nikdy jsem nic podobného u čtení nezažila. Není to rozhodně lehké čtení, ale stojí za to. Chyba, že nás ruskou literaturu nutili číst v mladěm věku. Myslím, že mladá, naivní cácorka, jako jsem byla v 17 letech já, rozhodně nemohla pochopit velikost a rozsah tohoto skvostů.

Adam84
16.01.2023 5 z 5

Jako bych tam byl, půl druhého století zpět, někde v carském Rusku, přímo v hlavách a myslích všech těch lidí s mnohdy dost narušenou osobností. Tak přesně tohle Dostojevskij umí skvěle.

Doporučing:
Nenechat se odradit dlouhými monology, vyhranit si čas a pustit se do čtení.

Butch-core
02.01.2023 4 z 5

Musím říct, že mi jako lepší román slavného autora přijdou "Běsi". "Karamazovské postavy" nejsou tolik hodné vědecké analýzy či interpretace. Velký ruský člověk je v Karamazových spíše nekomplikovaným alibistickým opilcem, slabochem v resentimentu. Věřit nebo nevěřit v boha? Nelze věřit, nelze nevěřit, a v tom je lidské utrpení. Místy je utrpení i těch 740 stran, nekonečné tuny grafomanství! Je uměním tohle napsat, každopádně jsem už asi po třicítce dostatečně opotřebovaným cynikem 21. století otráveným salónním řečněním, ne jako na vysoké, kdy jsem si konzumací tohoto neodbytně myslel, že objevuju Ameriku, ehm, tedy pardón: To pravé a veliké, ufňukané a opilé Rusko.

OdvaznyMladyMuz
13.10.2022 5 z 5

Existence člověka je odsouzena k utrpení. Obzvlášť jmenujete-li se Karamazov.

Ohromující román nesmírně vzdálenej mýmu chápání světa. Tak vzdálenej, přesto schopen se dotýkat mojí duše i v těch nejvzdálenějších místech a tématech, který probírá.

Tak moc se tady mluví, tak moc se tady myslí, tak moc se koná.

Nedává smysl snažit se v krátkým komentáři obsáhnout vše, čeho se Dostojevskij ve svým románu dotknul. Nedokázal bych to. Kdybych byl však nucen spálit celou svou hromadu knih, celou tu papírovou horu, kterou vlastním, tuhle jedinou bych si nechal. Není totiž věcí, je symbolem, proč má smysl knihy číst.

Dnes už se takový romány nepíšou. Není důvod. Přesto by bylo vhodný, kdyby se dál četly. A dokud se číst budou, má lidstvo ještě naději.

Politre
07.10.2022 5 z 5

Monumentální mnohovrstevnatý psychologicko-filozofický román od znalce lidských duší Dostojevského, je především pojednání o víře v Boha, vině a trestu, odpovědnosti za napáchané skutky, kde se samotný příběhový děj v první polovině kolikrát utápí v teologických rozmluvách a dlouhých monolozích. Tudíž nic jednoduchého ke čtení a rozhodně doporučuji si na knihu udělat čas. Naproti tomu poté co se stane "ta věc", se kniha více soustředí na samotný děj až do strhujícího soudního finále. Zajímavostí je, že autor původně zamýšlel pokračování a je škoda že se k němu už nedostal. Jedna z nejnáročnějších knih, ať už svým rozpětím tak myšlenkovým obsahem, Dostojevského magnus opum, zaslouženě patří na hřeb klasické literatury a mezi pár těch knih, které nikdy nezestárnou.

Padrn
31.08.2022 5 z 5

Velkolepý spektákl do hloubky propracovaných postav – lidských charakterů. Jedná se více o určité charakterové typy (až téměř „archetypy“), než o zobrazování reálných lidí. Postavy sice obvykle nevybočují ze své role, ale jejich charakteristika je postupně propracovávána do stále větší hloubky. S nadsázkou bychom mohli najít analogii ve zobrazení lidské duše, kterou Platón popisuje jako dva divoké koně (vznětlivost a žádostivost), které by měl umět vozataj rozum ukočírovat. V určitém smyslu bychom se mohli pokusit složit charaktery hlavních postav a sestavit z nich obraz duše. Těžko říct, zda to má být duše autora, čtenáře, typicky ruského člověka (jak trochu naznačuje v závěru) nebo obecně lidské duše. Každopádně asi do všech postav se můžeme vžít a určitým způsobem se s nimi ztotožnit.

Současně zamýšlení se nad silnými společensko-filozofickými proudy, které hýbaly tehdejší společností. Na rozdíl od románu Běsi, který se více věnuje tématu tehdy nových socialistických proudů, Bratři Karamazovi se asi nejsilněji zaměřují na téma náboženství, na vztah člověka k Bohu, a to zase z různých perspektiv. Zejména se tu střetávají dva pohledy personifikované do postavy až ideálně zobrazeného v klášteře žijícího a hluboce a neochvějně věřícího Aljoši – čistého, ale přitom rozhodně ne naivního, a do postavy vzdělaného racionálně zaměřeného intelektuála Ivana, ovšem ani on si své hledání nijak nezjednodušuje.

To vše na osnově zajímavého dějového příběhu o nemravném otci, jeho třech (vlastně čtyřech) zcela odlišných dětech, o lásce a žárlivosti, o vraždě a jejím vyšetřování. Ale přestože děj je zajímavý a dává knize rámec, nebyl pro mě tím nejdůležitějším. Uvědomil jsem si to obzvláště v náhodném kontextu, že knihu jsem četl krátce po poslechnutí si rozhlasové adaptace zpracované stanicí Vltava. Tato „audiokniha“ je skvěle obsazená a dobře se poslouchá. V ní je základní děj s načrtnutím postav a detektivní zápletkou. Kniha je ale vlastně o něčem jiném. Musím přiznat, že Dostojevskij mě po překonání počátečních obav znovu strhnul, nadchnul a naplnil obdivem, co všechno jeden člověk může v románu obsáhnout.

Chasim
28.08.2022 4 z 5

Rozvláčnější, ale stále skvělé.

Hakate
28.08.2022 3 z 5

Další kniha z pera Dostojevského, která mě bohužel neoslovila.

Štítky knihy

zfilmováno ruská literatura nihilismus rozhlasové zpracování

Autorovy další knížky

2004  89%Zločin a trest
2004  92%Bratři Karamazovi
2008  87%Běsi
1958  80%Bílé noci
2004  85%Uražení a ponížení

Kniha Bratři Karamazovi je v

Právě čtených63x
Přečtených1 197x
Čtenářské výzvě67x
Doporučených160x
Knihotéce482x
Chystám se číst756x
Chci si koupit138x
dalších seznamech23x