Bratři Karamazovi

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román o čtyřech dílech s epilogem. Vedle Zločinu a trestu, Idiota a Běsů jsou Bratři Karamazovi jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazovové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3634/big_bratri-karamazovi-0Lf-3634.jpg 4.7688
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Academia
Originální název:

Братья Карамазовы (Braťja Karamazovy), 1880


více info...
Nahrávám...

Komentáře (102)

Kniha Bratři Karamazovi

Marekh
16. června

Po téměř pěti letech jsem se rozhodl, že si přečtu další knihu od Dostojevského, a to knihu BRATŘI KARAMAZOVOVI. Tato kniha má téměř 1 000 stran a této knihy jsem se hodně obával, poněvadž jsem věděl, že hodně čtenářů knihu nedočetlo a četbu vzdali, což z jedné strany dokážu pochopit, poněvadž tento úmysl jsem měl také, když jsem dočetl do strany 110 a knihu jsem chtěl odložit, ale nakonec jsem si to rozmyslel a pokračoval v příběhu. Tato kniha byla pro mě jedna z největších čtenářských výzev během mého života, ale nakonec jsem knihu přečetl. Knihu hodnotím na 80 %.

Román líčí osudy rodiny Karamazovových, otce FJODORA PAVLOVIČE, který je alkoholik a děvkař, a jeho synů. DMITRIJ (MÍŤA) je jeho nejstarší syn a podobá se svému otci. IVAN odmítá tradiční náboženství a Boha. ALJOŠA je nejmladší ze všech bratrů a hledá víru, která by jej ochránila před mravním úpadkem. SMERĎAKOV je asi synem Fjodora Pavloviče, dělá sluhu v jeho domě a trpí epilepsií. Pokud bychom chtěli vystihnout jedním slovem dominující část, která se vyskytuje u bratrů, tak u Dmitrije by to byla vášeň, u Ivana rozum a u Aljoši cit. Fjodor Pavlovič je zosobněním staré Rusi včetně jejích panských zlozvyků a včetně její krutosti, v synech se již projevují různé myšlenkové proudy nové generace.

V románu se vyskytují otázky o náboženství, filosofické, sociální a společenské otázky a také detektivní zápletka. Ze všech čtyř bratrů mi byl nejvíce sympatický Aljoša, protože lidem s trpělivostí naslouchal a snažil se jim pomáhat. Oblíbil jsem si starce ZOSIMU, zaujal mne jeho život a jeho příhody, upoutal mne také příběh chlapce ILJUŠI a jeho táty - štábního kapitána. Zajímavá byla také legenda o VELKÉM INKVIZITOROVI, rozhovor mezi Aljošou a Ivanem na téma víry. Zajímavé byly Ivanovy názory, ve kterých tvrdil, že Bůh není a je tudíž všechno dovoleno. K těmto částem se časem vrátím. Je to určitě na zamyšlení..

Román je rozdělený do 12 knih, jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány, kniha má Epilog. V románu se vyskytuje hodně dialogů. Román je hodně rozvláčný a v některých momentech z vyšetřování vraždy jsem byl doslova unavený z připomínání skutečností, které autor už několikrát zmínil. Z jedné strany se není čemu divit, když se vyšetřuje vražda, skutečnosti se připomínají a hledá se pachatel zločinu, ale někdy to bylo hodně únavné a zdlouhavé. Autor to popsal do nejmenších detailů a všechno bylo promyšlené. V románu se vyskytovaly smutné části, ale také jsem se zasmál při některých dialozích Aljoši s KATĚRINOU IVANOVNOU, legrační mi připadaly také Poláci, se kterými se setkal na pijatice Dmitrij a kteří mluvili polsky (panovie). V románu se vyskytuje také láska.

Autor je "vševědoucí" vypravěč. V románu se vyskytuje hodně témat jako zločin, odpuštění, nahlédneme do ruské společnosti tehdejší doby, v románu se pokládají otázky typu, jestli je Bůh nebo není apod. Zajímavostí je, že autor v některých částech píše, že nebude všechno podrobně vypisovat, protože by to vydalo na další knihu a já jsem si říkal, že to bylo správné rozhodnutí, protože román by byl mnohem delší. :)

V závěru knihy se nachází SLOVNÍČEK PRAVOSLAVNÉ TERMINOLOGIE. Škoda, že se v knize nevyskytuje Doslov, ve kterém by bylo pojednáno o Dostojevském, jeho díle včetně románu Bratři Karamazovovi. Určitě by to bylo vhodné, protože tento román je náročnější na četbu.

Číst nebo nečíst knihu BRATŘI KARAMAZOVOVI? To je otázka, na kterou je těžké odpovědět. Pro mě osobně to nebyla jednoduchá kniha na čtení a dala mi poměrně dost zabrat. Pokud někdo začíná s Dostojevským, raději bych doporučil jiné knihy, které jsem četl, například ZLOČIN A TREST, URAŽENÍ A PONÍŽENÍ, ZÁPISKY Z MRTVÉHO DOMU, IDIOT aj. Knihu Bratři Karamazovi bych si ponechal jako jednu z posledních možností, ale je to jen můj názor, viděno mýma očima. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Ten, kdo lže sám sobě a vlastní lži naslouchá, dospěje až k tomu, že v sobě ani kolem sebe již nerozezná vůbec žádnou pravdu a neváží si tak ani sebe, ani jiných. Když si nikoho neváží, přestává milovat, a aby se bez lásky měl čím pobavit a zaměstnat, oddává se vášním a hrubým slastem, takže ve svých hříších klesá naroveň dobytku, a to vše se děje z nepřetržitého lhaní sobě i jiným.

Pochop – nejde o to, že bych nepřijímal Boha, já nepřijímám svět, který stvořil, nepřijímám svět Boží a nejsem s to na něj přistoupit.

Ovšem Bůh je jen hypotéza… Ale… pro pořádek to být musí, to uznávám… v zájmu celosvětového řádu atakdále… a kdyby ho nebylo, museli bychom si ho vymyslet.

Nejde o to, že bych odmítal Boha, Aljošo, já mu jen co nejuctivěji vracím lístek.

Někdy narazíte na lidi velmi citlivé, ale zároveň jaksi přiskřípnuté. A to šaškování je vlastně takový vztekle ironický škleb, určený těm, jimž si kvůli své dlouholeté ušlápnutosti a bázni netroufají říct pravdu rovnou do očí.

Protože kdyby Bůh nebyl, tak má zemi a vůbec všehomír na povel člověk. No to je ohromný! Jenže kde se v člověku vezme dobro – bez Boha? To je ta otázka! To mi věčně táhne hlavou. A koho pak má milovat, myslím člověk?! Ke komu má cítit vděk, komu nakonec zapěje hymnus?

ZUZANA-123
09. června

Je to hodnĕ dlouhé a z psychologického hlediska zajímávé,jak jsou vykresleny jednotlivé osoby.Poslechnout si jako audioknihu načtenou odborníky na mluvené slovo z řad herců tomu dodává šmrnc.


padola
07. června

Tento Dostojevského román je pro mě literární ekvivalent obrazů Hieronyma Bosche. Tolik šílenství a hysterie na jednom místě ... a člověka to vtáhne a nepustí. Je to dlouhé, ano, ale ono to ani nemůže být kratší. Tolik emocí nedovoluje přímočaré dialogy a svižný děj. I když se nakonec nic nevyřeší, nedomluví, neuzavře.

Daben
07. března

Opravdu dlouho jsem přemýšlel, co o téhle knize napsat... Po přečtení Zločinu a trestu, jsem se na Karamazovi opravdu dost těšil. Musím ale říct, že jsem poněkud zklamán. Obsah byl až příliš zdlouhavý. Některé autorovy fráze se neustále opakovaly. Po dějové stránce to taky nebyla žádná bomba a sám za sebe jsem od vyvrcholení čekal asi trochu více. Nicméně, abych tady jen neházel kritiku... Kniha je samozřejmě velmi dobře napsána. Autor moc dobře věděl, co dělá ale já si tuhle knihu do sbírky oblíbených asi nedám :/

NicMocVládce
04. března

Bohužel se mi nepovedlo dočíst, což mě dost mrzí, protože zločin a trest se mi moc líbil. Zvládla jsem pár stránek a bylo to pro mě jako hádej kdo je kdo, nedokázala jsem určit zda se zrovna mluví o otci, bratru nebo druhém bratru. Třeba se k tomu ještě někdy vrátím a zkusím to znovu, uvidíme.

samuel5955
16. ledna

Na túto knihu nedá dopustiť snáď žiadny autor, ktorého som kedy čítal, teológovia, filozofi (a snáď aj psychológovia) ju majú v úcte ako Sväté písmo... no mne sa vôbec nepáčila. Iné diela ruských realistov z 19. storočia sa mi páčili oveľa viac. Iste, poéma o Veľkom inkvizítorovi bola zaujímavá, rovnako aj rozhovor Alexeja s diablom, zaujala ma postava Smerďakova, rovnako aj postava Aljošu, ale inak je to len veľmi slabý detektívny príbeh.

Kvothe
28. března

Ach ta ruská duše, ach ta duše plná, tak plná, duše nad propastí, jednou nohou v temné rokli nejnižších pudů a druhou v nejvyšších sférách rytířské ušlechtilosti. Dostojevského veledílo, ponor do člověka, hlavně do člověka ruského, ale vůbec do člověka jako odporné i obdivuhodné bytosti zároveň.

Má to hodně stránek a tolik se toho nestane? Je to nakonec jen detektivka a nemusela by být tak upovídaná? To je nepochopení toho proč Dostojevskij takovou knihu napsal a proč se k ní čtenáři pořád vracejí... postavy hledají víru, hledají cestu, hledají smysl života a ani jedna z nich je nenachází, chtějí hodně brát i dávat, ale nevědí jak a pak tu máme veřejné mínění, tak snadno ovlivnitelné...

Tuhle knihu má smysl číst. Ale každému určitě nesedne. Pokud se vám prvních 200 stran nezdá, asi bych to odložil, i když kolem strany 350 to začíná být dost napínavé:) přečteno ve skvělém překladu Prokopa Voskovce.

Set123
24. února

Idiot, Zločin a trest, Uražení a ponížení. Teď Bratři Karamazovi. Člověku se do knihy která mám tisíc stran (dobře, devět set osmdesát) nechce. Zvláště pak když ví, jak pomalu se umějí knihy spadající do kategorie „ruská klasika“ táhnout. O to úžasnější pak je, když si člověk několik dní po sobě večer zas a znovu s nadšením sedá do křesla a těší se na další desítky stran tohoto geniálního počinu. Sto stran vám při této knize uteče jako voda a vám se prostě a jednoduše nechce knihu odložit, protože zrovna začíná další kapitola, možná úžasnější než ta předchozí.

Dostojevskij, a píši to všude, je geniálním psychologem a dokáže vytvořit charaktery, které jsou extrémní do všech stran. U mnoha autorů člověk naráží na neschopnost tvorby různorodých charakterů. Ne Dostojevskij. Ten je geniálním pozorovatelem a psychologem. Koho v knize potkáte? Arogantního Ivana, labilního Dimitrije, odpudivou – alespoň pro mne - mršku Agrofenu, šaška nad šašky Fjodora Pavloviče, prohnilého do morku kosti. A Aljošu. Jaký je vlastně Aljoša, když už jsme u toho? Já si upřímně poté bezmála tisícovce stran nejsem definicí jeho charakteru jist, ale nelze o něm neříct, že je dobrý. On je opravdu od základu dobrý. Což působí neuvěřitelně vedle Fjodora a jiných. Člověk se nad oním spletencem lidských příběhů takto různorodých charakterů zasměje, udělá se mu nevolno, chvíli se cítí schopen a připraven vstoupit na nebesa, chvíli si je jist, že se před ním otevírá propast do pekel, doslova cítí jak se mu ony háky zasekávají do ramen a strhávají ho do nekonečných ohňů.

Obzvláštním dojmem na mne působily tři pasáže knihy. Nikoho nepřekvapí ta první. Velký inkvizitor. Ohromnou radost mi ten Dostojevskij udělal, když tak nádherně popsal i některé mé postoje k bohu abrahámovských náboženství.

Druhá pasáž je již ke konci knihy. Ivan hovoří se Satanem. Nebo ne? Kdo ví, Ivan určitě ne a já jsem s ním v tom. Satanas sum et nihil humani a me alienum puto. Tato věta mne zahřála u srdce.

Třetí částí je samý konec knihy. Soud. Nevím kdo jiný by si mohl dovolit líčit sto třicet stran soudní řízení a ještě si u toho neustále stěžovat, že má pro tu příležitost málo prostoru. Kniha nekončí dobře, ale to od ní nikdo nečekal, tak aspoň končí geniálně. To jsem nečekal já a Dostojevskij mne opět příjemně překvapil. (Jo a musím se studem přiznat, že jsem se asi zamiloval do advokáta Feťukoviče...)

Celá kniha je protkána, mimo dosti vedlejší „detektivní“ dějové linky, která není vůbec detektivní a je podle mne chyba takto knihu definovat, také velice silnou filosofickou tématikou. Píši filosofickou a myslím teologickou. Existuje Bůh? Bylo jednání Ježíše Krista fér? Měli bychom se řídit zastaralým dogmatem, či jej vyříznout jako hnisavý vřed? Je tradice to nejdůležitější? Může existovat Bůh bez Satana? Konec konců ptejme se klidně, je přítomnost zla důkazem existence dobra? Mnoho dobrých otázek tato kniha předestírá... Není samozřejmě jediná, ale je v tom sakra dobrá. Pokud pak člověk nechce přemítat nad podstatou Hospodinovou, je tu jiná, světská otázka. Jaké je pouto mezi dítětem a rodičem? Je absolutní, nebo je relativní? A mnoho dalších otazníků, mohl bych zde vypsat.

Nevím zda mohu o Bratrech prohlásit, že by se stali mou nejoblíbenější ruskou literaturou. To asi ne, Mistr a Markétka je kniha v tomto směru těžko překonatelná. A nejsem si jist, zda jsou pro mne nejoblíbenější knihou od Dostojevského. K Idiotovi mám totiž speciální niterný vztah. Ale čistě objektivně vzato, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska příjemnosti čtení jsou Bratři Karamazovi lepší.

1