Tyet komentáře u knih

Tohle je moje první přečtená kniha od tohoto autora a pokud budou další dva díly trilogie stejně čtivé, vtipné, napínavé a vůbec prima jako Narrenturm, možná si od něj nějaké knihy pořídím. Bavila jsem se od začátku do konce a připomenutí reálií husitských válek jsem uvítala. A magie a byliny je moc chutné ochucovadlo.

5 02.07.2017

Od Simmonse jsem četla první Terror a ten mě naprosto uchvátil a dodnes má místo mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Na Hladové hry jsem se proto velmi těšila. Bohužel to je naprosto průměrný horor, nebylo tam nic, co by mě překvapilo nebo nad čím bych musela přestat číst, položit knížku do klína a přemýšlet. Jediný klad je ten, že děj odsejpá, takže jsem těch 900 stran nebo kolik přečetla za týden. Pro mě dost zklamání, bohužel.

1 21.06.2017

První dva díly tetralogie Eleny Ferrante jsem dostala od kamarádky, a protože mám ráda lidské příběhy pojímající celý život od kolébky do hrobu, s chutí jsem se na ně vrhla. Knížky získaly několik cen a dočtete se o nich pouze pochvalné recenze. Ne, že by byly špatné, to vůbec ne, jenom je autorka (nebo autor, protože jde o pseudonym neznámého autora/autorů) na můj vkus neskutečně žvanivá. Příběh popisuje vztah dvou kamarádek a zároveň rivalek zhruba v polovině minulého století v Neapoli. Vzájemně si závidí krásu, schopnosti, bystrost, chlapce, nezávislost a já nevím co ještě, ale kromě toho se mají rády a rozumí si, možná jsou jedna pro druhou zrcadlem a motivací. Takový nápad, takové vyprávění je bezesporu velmi zajímavé, ale autorka ho natahuje a natahuje a natahuje téměř k nesnesení – a to jsme teprve u prvních dvou dílů. Situace se s drobnými obměnami neustále opakují. Divoká, sebestředná, sobecká a drsná Lina je protiváhou pracovité, houževnaté, opatrné až zbabělé, mírné a nekonfliktní Eleny. Dvě protichůdné povahy, dva rozdílné osudy. Síla Liny a slabost Eleny jsou vskutku jen zdánlivé. Možná je všechno naopak? Kdoví, jak ty holky skončí :)
Tenhle román o několika dílech je z rodu líbivých, čtivých, srozumitelně přemýšlivých děl, které rychle přečtete, ale stejně rychle na ně zapomenete. Ale abych jen neremcala, líbil se mi popis života v chudé části Neapole té doby, to je opravdu zajímavé. Tak jen do toho, je to docela vhodné prázdninové čtení.

1 19.06.2017

Od téhle knížky jsem asi očekávala víc, než mi mohla dát. Jednotlivé povídky mají rozdílnou kvalitu, Lesní lišky jsem ani nedočetla, Čarodějná kolébka je pro mě blábol o ničem, Gordon ušel a ta o vlkodlakovi se mi jako jediná docela líbila. Jinak průměrný soubor, o kterém za měsíc ani nebudu vědět, že jsem ho četla.

1 19.06.2017

Jedna z nejlepších knih, které jsem četla. Hluboká, mrazivá, pro mě neobsahuje žádná slabá místa. Konec byl naprosto uchvacující a dokonalý. Hladové hry byly proti téhle knize plytká strašidelná báchorka, zato Ílion je srovnatelně dobrý, možná dokonce i lepší. Rozhodně doporučuji.

6 16.06.2017

Nejlepší sci-fi, které jsem kdy četla. Jednoznačně.

2 16.06.2017

Tahle kniha ve vás zůstane navěky. Četla jsem ji někdy před pětadvaceti lety a dodnes cítím stopy, které ve mně zanechala. Sto roků samoty je naprosto výjimečné dílo.

9 16.06.2017

Další z knih mého oblíbeného Wolfa Dietera Storla. Píše se v ní o kořenech, ze kterých čerpalo lidové léčitelství, bylinkaření i čarodějné praktiky našich předků a které jsou už téměř zapomenuté.
„Medicína lesních národů, praktikovaná už v době kamenné, vytvořila mocné morfogenetické pole, které nás uvádí do rezonance s dávnými předky a jejich bohy. Jim známé léčivé byliny stále rostou v našich křovinách, lesích i na loukách, před našimi dveřmi, za zahradními brankami. Kromě nich nás s předky spojují i slova, jiné kořeny, kořeny kulturní.
Tradiční lidová medicína není zastaralá, spíš jde o celostní pojetí, zahrnující tělo, duši, ducha, kulturní tradice, vědomosti předků a přírodu kolem nás. Z velké části sice upadla, změnila se v pověry, ale přesto stále obsahuje pravé, nefalšované jádro. A to můžeme znovu objevit. Co se v léčitelství zachovalo, není pouhá teorie, ale spíš umění, jež vyžaduje intuici a spirituální vizi – a my jsme jeho dědici.“

6 16.06.2017

Nádherně udělaná kniha pověstí z kláštera Šao-lin, které sebral a upravil Chung-Ťun Wang, je opatřená překrásnými ilustracemi Dory Dutkové. Přestože obsah je poněkud nudný, už jen kvůli tomu, jak kniha vypadá, si zaslouží čestné místo v knihovně.

16.06.2017

Arturo Pérez-Reverte je na můj vkus příliš užvaněným autorem, který dvěma odstavci vylíčí scénu, na kterou by stačila věta. Podobné uměle nafouknuté knihy mě vždycky rozčílí, protože mám pocit, že autor pohrdá čtenářovým časem. Ale kdo hledá nekomplikovanou zábavu, přijde si jistě na své.
Pravděpodobně jsem měla ohledně téhle knihy přehnaná očekávání, která se nenaplnila, jak to často bývá. Moje romantická duše ale ocenila zápletku s dívkou/ďáblem a sympatické vykreslení hlavního hrdiny. Jinak mě kniha spíše nudila a závěrečná scéna vyvolávání ďábla byla přímo srandovní. Ale obálka nejnovějšího vydání je parádní, moc se mi líbí.

4 16.06.2017

Šantaram by se dal charakterizovat jako současný Motýlek. Je to román velmi čtivý, dobrodružný a napínavý. Zavede čtenáře do bombajského slumu, věznice, mezi bombajské mafiány, do indické vesnice i do válečného Afgánistánu. Je to román o zoufalství, naději, krutosti a laskavosti, lásce, bídě, bohatství, bolesti, radosti, nenávisti, dobrotě lidského srdce i zhoubném fanatismu. Je to román o životě a smrti, o hledání místa na Zemi, o svědomí, slabosti i síle. To všechno v něm najdete a přece autor nesklouzne ke kýči.
Mně román v mnoha ohledech pomohl najít odvahu, které se mi zrovna nedostávalo.
Velmi doporučuji.

4 16.06.2017

Jako autor této knihy je uveden Mark Hedsel s tím, že ji úvodem a poznámkami opatřil David Ovason. Soudí se ale, že Hedsel je smyšlená osoba (HeadSol) a také Ovason je pouhý pseudonym britského autora Freda Gettingse, narozeného v roce 1937, jenž v knize píše o sobě a své vlastní „Cestě Blázna.“
Kniha obsahuje skutečně rozsáhlý poznámkový aparát zaujímající snad čtvrtinu obsahu, a také velkou obrazovou přílohu. Protože moje znalosti mytologie, astrologie, historie umění, náboženství, mystérií, kultů, symbolů, rosenkrucianismu, a historie obecně jsou na bídné úrovni, odnáším si z knihy především poznatek o tom, že rychlými soudy ze sebe děláme akorát hlupáky. Mnoho informací v knize obsažených, například o spiritismu a okultismu, mi byly velmi blízké a kniha v mnoha jiných ohledech přinejmenším zpochybnila mé předsudky.
Knihu jsem si koupila krátce po jejím vydání v roce 1999 a dvakrát jsem ji rozečetla a zase odložila. Dočetla jsem ji až teď, téměř v padesáti letech. Nečte se snadno, a pokud máte zájem o lacinou, mainstreamovou a snadno stravitelnou populárně lidovou „esoteriku“, nečtěte ji.
V krásné ukázce, kterou předkládám, Mark hovoří se svým starým florentským přítelem:
„Víte, že přátelství nemá nic společného s věkem, ale moudrost ano. Vyhledáváte mě a snášíte mou fyzickou pomalost, protože jste nahlédl do mého srdce a to pořád ještě bije rychle. Obdivujete mou moudrost. Moudrost starců je úplně jiná než moudrost mladých.“
„Rozhodl jsem se naučit, jak být Bláznem.“
„Ne, rozhodl jste se jít po Cestě Blázna. V tom je rozdíl. A jaký je výsledek takové cesty? Výsledkem je moudrý Blázen. Blázen je ten, kdo se všeho vzdá pro myšlenku. Moudrý Blázen je ten, kdo ví, že se nikdy neměl čeho vzdávat. Je to bláznovství?“
Rozevřel jsem dlaně, abych ukázal, že jsem rozuměl.
„Jaký je rozdíl mezi starým člověkem a mladým člověkem, když jsou oba blázni?“
Myslel jsem, že je to řečnická otázka, ale on ji opakoval: „Jaký je mezi nimi rozdíl, Marku?“
„Je to závazek? Starý člověk se zavázal, mladý ne?“
„Ano, přesně tak. Starý člověk se zavázal. Někam se postavil. Život ho k tomu donutil. Nakreslil kolem sebe kruh a řekl: Tady stojím, tohle musím udělat. Zavázal se k nějakému jednání. Protože kolem sebe nakreslil kruh, i ostatní vidí, kde stojí. Mohou ho napadnout. Jeho postavení je slabé. Ti, kdo se nezavázali, mohou klamat, pokud chtějí. To je prastará bitva mezi mládím a stářím. Ten, kdo se zavázal, se zdá být ve slabém postavení. Duchovní pravda je ale úplně jiná. Silný je ten, kdo přijme závazek. Pravý závazek je závazek umělecký. Proto bývají umělci tak často napadáni. Jsou napadáni pro svou morálku, pro své myšlenky – dokonce pro své dílo. Ale jejich podstata – jejich závazek – je tajemství, které je nenapadnutelné. Skutečný umělec ví, že schopnost tvořit je odměnou sama o sobě. Obyčejní lidé se závazků bojí, víte? Obyčejní lidé se bojí tvořivosti, vědí, že když nechají ten vroucí kotel žluté tekutiny ve svém nitru překypět, změní se celý jejich život. Lidé se bojí změn. Nepřejí si být doopravdy tvořiví a umělečtí. Chtějí nejvýš zdobit a zpříjemňovat si své okolí – ale to má s tvořivostí málo společného.“
„Chcete říct, že cesta Blázna by měla být cesta tvořivosti?“
„Každá duchovní cesta by měla být tvůrčí. Tvořivost souvisí s oběťmi. Ten kotel žluté tekutiny, který se v každém vaří, je obětní vývar...“
„Síra?“
„Ano, síra. První ze Tří principů. Je v obětním kotli. Je to přemíra. Tvořivost je duchovní rozkoš, překypění síry.
„Takže veškerá tvůrčí činnost musí být bláznivá? A v tom případě i myšlení musí být bláznivé?“
Zasmál se mé sofistice. „Možná, že myšlení je bláznivé. Některé formy myšlení nepochybně bláznivé jsou. Koneckonců, většina lidí je zranitelná ve svých myšlenkách; bojí se přemýšlet sami za sebe. Blázen se učí přemýšlet za sebe; činí z toho duševní cvičení. Ostatní tuto Cestu odmítají. Proto je naše civilizace tak ohrožená. Žijeme ve světě, kde se všichni snaží zajistit co největší pohodlí tělu, ale pro rostoucí duši se dělá jen málo. Občas si myslím, že bychom měli naši civilizaci rozebrat cihlu po cihle a postavit znova.“
„Vy jste anarchista?“
Znovu se zasmál. „Ne, civilizace se dokážou rozložit samy. Poslouchejte ten dopravní zvuk zvenčí. To už je zvuk odlivu.“

4 16.06.2017

Tahle knížka je nefalšovaný hollywoodský doják, až na to, že ji napsal Švéd Fredrik Backman. Velmi dobře ví, jak zapůsobit na první signální u sentimentálních čtenářů, takže i já jsem měla občas na krajíčku. Autor vskutku na nic nezapomněl, vedle osamělého vdovce, zprvu uzavřeného a nevrlého, později obměkčivšího a zlidštělého, nechybí dobrá žena, učitelka, jež nezvladatelné děti naučí číst Shakespeara a později umírá na rakovinu (jak jinak). Přistěhovalkyně s dobrým srdcem, která Oveho vytrhne z jeho letargie a jejíž děti si Oveho adoptují za dědečka. Homosexuální výrostek, jehož nejprve zavrhne a posléze přijme prohlédnuvší otec. Dále tlustý dobromyslný ajťák, který má rád zvířátka, a jenž si nakonec onoho výrostka vezme za muže. Jo, adoptují spolu holčičku! Ove pochopitelně nakonec umře, bez toho by to nebylo ono. Už když to takhle po kupě píšu, musím se smát. Fakt nic nechybí. Ale jo, přečtěte si to, proč ne, neubude vás. Ale nečekejte nic zásadního, prostě moderní limonáda se všemi náležitostmi.

7 16.06.2017

Český novinář Martin Lavay shromáždil dostupné informace z vyšetřovacích spisů, které obsahují deníkové záznamy, výpovědi svědků a další střípky, které se objevily během vyšetřování tragédie na Uralu v roce 1959. Kniha nabízí i několik teorií o tom, co se pod Mrtvou horou tehdy stalo, ale žádná z nich nevysvětluje všechny okolnosti případu.
O tuhle smutnou a hrůznou událost jsem se začala zajímat před pár lety a vlastně na ty mladé lidi myslím dost často. Co před svou smrtí asi viděli a museli vytrpět? Na to dnes nikdo nedokáže uspokojivě odpovědět, možná i proto, že velká část důkazů zmizela v archivech KGB.

3 16.06.2017

Henry Savage Landor napsal svůj barvitý cestopis na sklonku 19. století a ve své době čtenáři jeho cestopisy milovali, on to byl takový Old Shatterhand a tahle knížka se i jako mayovka čte. Neurazí, ani nenadchne, já ji četla když jsem stonala s chřipkou a docela mě bavila.

16.06.2017

Tohle je nezvyklá detektivka odehrávající se na území Sámů, kterým mnoho z jejich kultury už nezbylo. Zpočátku mi dělal problém úsporný styl psaní, ale zvykla jsem si a knížku doporučuji, dozvíte se z ní spoustu zajímavostí z oblasti a kultury, která je nám velmi vzdálená.

2 16.06.2017

Původně jsem si tuhle knížku koupila pro sebe, jenže její čtení pro mě představuje skoro utrpení, tak jsem ji dala otrlejšímu příteli k Vánocům.
"Karel Veliký podnikl v Germánii mezi lety 772 a 799 tři tažení proti medvědům. Tato jatka byla součástí obecné politiky vykořeňování pohanských kultů, zejména těch, jež se obracely k přírodním silám. Křesťanské náboženství se všude prosadilo na úkor starých kultů, či je přinejmenším převrstvilo. Stejně jako byly v Sasku a Vestfálsku poraženy tisíce stromů, přeneseny či zastavěny kameny, prameny odvedeny jinou cestou nebo proměněny ve studánky a posvátná místa přebudována na kaple, byly pozabíjeny i tisíce medvědů.
Tato u Germánů příliš uctívaná šelma se jevila jako Kristův nepřítel. Severoněmečtí medvědi se tak stali oběťmi masové evangelizační politiky a v průběhu třiceti let jejich řady zásadním způsobem prořídly. A to tím spíš, že boj proti stromům a lesu je přiměl odejít z původních útočišť, změnit teritoria, uchýlit se do dosud zalesněných kopců, a nakonec migrovat do jižních hor."

5 16.06.2017

Ruth Ozeki je autorkou téhle zvláštní knížky. Nejdřív jsem k ní přistupovala s nedůvěrou, začátek mě příliš nenadchl, ale postupně mě knížka úplně pohltila. Prostředí starého a polorozpadlého buddhistického chrámu v horách a malý ostrov porostlý neproniknutelným lesem plným vlků v Kanadě jsou popsána tak dokonale, že jsem si mnohokrát přála na obou místech přebývat, navíc mají obě prostředí mnohem více paralel než samotu a divokou přírodu; nadchla mě „postava“ vrány vrubozobé jako průvodce mezi světy, v čase, prostoru i dimenzi. Knížka je plná zenových mouder a magických snů. Zasáhl mě postoj týraného vojáka kamikaze – studenta filozofie – ke svému trýzniteli, který se vyvíjel od strachu přes zášť až k soucitu. Deník tohoto chlapce patří mezi nejsilnější místa v knize. Kniha tak, jak postupuje děj, obsahuje víc a víc metafyzických scén a čtenář se nenásilně ocitá ve světě duchů i za ním.
Knížka se rozhodně zařadí mezi mé nejoblíbenější, osobně bych ji umístila vysoko nad všechny tři Hosseiniho knihy, o kterých jsem tady psala prve. Patří k těm knížkám, kdy musíte na pár minut knihu odložit a zírat do prázdna, abyste vstřebali odstavec. Knížka je jednoduše…zenová.
A ještě něco – obálka je dílo mého drahého muže :)

7 16.06.2017

Kniha s podtitulem Pravdivý příběh žítkovských bohyní od Jiřího Jilíka si mě získala svou autenticitou a poctivostí. Kniha obsahuje množství svědectví pamětníků a vedle příběhů ukazujících bohyně jako ženy ochotné a schopné pomáhat i ty, které jejich činnost odsuzují. Autor završuje své vyprávění takto: „Více znát a vědět netřeba. Vše, co se stává veřejnou informací, se ocitá v prostoru bulvarizace a zbaveno výlučné posvátnosti to ztrácí i neznámou energii přítomnou v magické komunikaci. Energii, o níž se dá soudit, že je schopna za určitých podmínek ovlivnit určité procesy a děje v přírodě, na nichž je člověk jako součást přírody vědomě nebo nevědomě účasten.“
A ještě pregnantněji to vyjadřuje Claude Lévi-Strauss, který je v knize citován: „ Nejlepší ochranou proti uřknutí zůstává nevěřit v ně, to jest vědomá vůle vyjít ze systému, mimo nějž nelze mít ani oběť, ani čaroděje.“

1 16.06.2017

Knížka lesníka Petera Wohllebena se stala světovým bestsellerem. A proč vlastně? Píše o stromech s láskou a pokorou, které jsou podložené mnohaletými zkušenostmi. Zaujalo mě, co píše o městských stromech, a taky jeho názor na invazivní druhy. S našimi šumavskými obhájci likvidace kůrovcem napadených stromů by si patrně moc nerozuměl. Knížka je poučná a rozhodně zajímavá, mně osobně ale mnohem víc sedí přístup a knihy Freda Hagenedera.

8 16.06.2017