Tyet

Přečtené 1260



Gentleman v Moskvě
červen - červenec 2021
Gentleman v Moskvě 2018, Amor Towles

Když člověk trochu zná současné ruské autory, musí mu styl téhle knihy, která se tak velmi snaží být "ruská", připadat úsměvný. Dostaneme tak akorát poučení o tom, jak si Američané představují ruskou mentalitu. V knize nenajdeme ani typicky ruskou hořkosladkou poetiku, ani charakteristickou sebeironii, kterou na ruské literatuře tak obdivujeme. Vinou jisté křečovitosti a odhodlanosti autora popsat čtenářům duši ruského aristokrata, děj neplyne, ale spíš drkotá po rovné, avšak hrbolaté cestě jednoduchoučkého příběhu. Závěr mě maličko ukonejšil, už jsem se bála, že se tam nestane zhola nic.


Podvrženec
? - červen 2021
Podvrženec 2019, Victor LaValle

odpad!

Naprostá stupidní slátanina, dočetla jsem to pouze kvůli tomu, že jsem si tuhle blbost koupila, za což si spílám. Strašný, opravdu zoufale špatný, namouduši. Nelogická zápletka, dialogy dutých hlav, nepravděpodobné charaktery, jejichž konání postrádá elementární dějové zákonitosti a jako třešnička na dortu lehkost, s jakou hlavní, "kladné" postavy rozbíjí druhým lidem lebku krumpáčem nebo kladívkem. Jo, půl stránky vám autor popisuje, jak vypadá krumpáč. Z hlouposti se vám někdy může udělat i fyzicky zle, víte to?


Temný Tibet
červen 2021 (13.-15.)
Temný Tibet 2003, Theodore Illion

Nemám problém věřit tomu, že meziválečný příběh cestovatele po tehdy téměř hermeticky uzavřené tibetské náhorní planině je pravdivý, alespoň co se týče klíčových událostí. A i kdyby nebyl, nečetla jsem TEMNÝ TIBET jako cestopis, ale jako dílek obrovské skládačky, kterou pro mne představuje svět duchovních nauk. Popravdě řečeno mi závěry Theodora Illiona ohledně dobra a zla, duše a hmoty, individualizace a úniku do "nicoty" dávaly smysl a potvrdily mi mé vlastní závěry v těchto oblastech. Citáty: "Jako by měli pocit, že největší duchovní boj se odehrává mezi duchem a hmotou. Zdálo se, že naprosto ignorují zásadní skutečnost, že existují dva odlišné druhy duchovnosti - proudy mířící vzhůru a dolů - a že skutečný duchovní boj je bojem mezi těmito dvěma odlišnými druhy duchovnosti, v němž hmota slouží jako bojiště. ... Chytří filozofové Byli jednou jedni chytří filozofové. Nevěřili ve Stvořitele. ´Následujeme své vlastní světlo,´říkali. A ve všech záležitostech se spoléhali pouze na světlo introspekce. Pak narazili na Ďábla. ´Jaký netvor!´řekl jeden z nich. ´Jak je příjemné vědět, že nic není skutečné a všechno je pouhý odraz nás samých!´ ´Máš pravdu,´přisadil si druhý filozof. ´Všechno je subjektivní, nic není objektivní.´ Pak Ďábel otevřel ústa a spolknul je. Když dorazili do nitra Ďáblova těla, řekli ti chytří filozofové s povýšeným úsměvem: ´Není zřejmé, že jsme měli pravdu? Netvor zmizel.´ ... "Neopodstatněně vysoká dávka egoismu ve skutečnosti označuje nedostatek osobnosti. Zvířata, jejichž veškerá životní energie se soustřeďuje na obranu jejich Já, nemají vůbec žádnou osobnost. Plné vědomí já není nutně brutalita a sobectví. Člověk může být intenzivně osobní a přitom jednat docela neosobně. ... Neberu žádný zázrak na zemi jako důkaz božské vůle. Stvořitel seslal své moudré zákony ovládající vesmír. Není to On nebo Jeho sluhové, kdo je porušují."


Tajemný Tibet
červen 2021 (09.-13.)
Tajemný Tibet 2011, Theodore Illion

Dobré připomenutí toho, co je vlastně v životě důležitý. Asi jsem to zrovna teď číst potřebovala. "Nepřejí si nic, ani dlouhý život nebo zdraví nebo štěstí. Prostě žijí, aniž by omezovali své životy nebo dovolovali druhým, aby je omezovali, což je postoj, k němuž je v tomto světě třeba velké dávky odhodlání. Nepřejí si nic, a přece jim je všechno dáno."


Ulice Zlodějů
květen - červen 2021
Ulice Zlodějů 2017, Mathias Énard

Velice krásná, velice melancholická a křehce temná je tahle zvláštní kniha. Jsem vděčná, že jsem ji přečetla, i když to bolelo. Jsem vděčná, že jsem díky ní mohla přemýšlet nad láskou, vírou, touhou, nad svobodou, nad svazujícími pouty rigidní náboženské společnosti, nad islámem, nad džihádem, nad civilizací a nad smrtí, hlavně nad smrtí. A nad tím, že ačkoliv si to o sobě nemyslíme, všichni jsme obětmi předsudků. Málokdy doopravdy věříme, že na hnoji může rozkvést růže. Díky za pohled do tohoto nejednoznačného světa, Mathiasi Énarde. "Myslel jsem na Bassáma, ztraceného někde v jeho osobním džihádu, to on možná šavlí zabil studenta v Tangeru, někdy je vysvětlování k ničemu; na násilí není nic srozumitelného, na zvířeckém násilí, násilí bláznů jednajících ve strachu, v nenávisti, ve slepé hlouposti, která vede kluka mého věku, aby osmileté školačce chladnokrevně přiložil hlaveň bouchačky ke spánku, a když se mu zbraň zasekne, v klidu ji vyměnil, a potom s potřebnou rozvahou a odhodláním vystřelil, to všechno jen aby si vysloužil úctu nějakých krys z afghánských jeskyní."


Piranesi
květen 2021 (25.-27.)
Piranesi 2021, Susanna Clarke

Tuhle knížku od své oblíbené autorky jsem přečetla za jediné odpoledne. Zpočátku jsem byla rozpačitá, ale na straně 34 mě příběh chytl a už nepustil. Jsem naprosto a dokonale okouzlená, krásnější knihu jsem už dlouho nečetla. Je v ní tolik světla a stínů, tolik letmo zahlédnutých obrazů, tolik hloubky, že dostáváte závrať. Jméno Piranesi dostala hlavní postava jako odkaz na Giovanni Battistu Piranesiho, malíře, grafika, architekta, archeologa a historika umění zabývajícího se především antickým uměním a architekturou. Jeho soubor grafik s názvem Vězení měl bezesporu vliv na to, jak autorka ztvárnila prostředí Jiného světa. Anebo se jí zjevil ve snu. V tomto fascinujícím díle psychedelie, okultismus a náboženství tvoří hutnou směs, ve které se brodíte jako v mlžném přílivu narážejícím na mramorové schodiště s křičícími racky nad hlavou. Piranesi osaměle, ale šťastně žije v určité odrůdě snu, ve kterém se stává někým jiným a bizarní věci přijímá se samozřejmostí, kterou známe všichni ze svých vlastních snových příběhů. "Možná takhle vypadá soužití s lidmi. Možná že i lidé, které máte rádi a nesmírně je obdivujete, vám zprostředkují pohledy na Svět, které úplně neoceníte."


Bohové jadeitu a stínu
květen 2021 (21.-25.)
Bohové jadeitu a stínu 2021, Silvia Moreno-Garcia

Ke knížce jsem přistupovala zpočátku spíš s nedůvěrou, celé to na mě působilo nanejvýš primitivně, dětsky a naivně. Ale řekla jsem si, že se pokusím mít otevřenou mysl oproštěnou od předsudků, a knihu dočíst. Nakonec jsem nic neočekávala a dostalo se mi čistého potěšení z jednoduchého příběhu, vlastně pohádky inspirované mayskou mytologií, konkrétně spisem Popol Vuh. Je to doopravdy krásný, milý příběh, který projasní dny.


Bizarní povídky
? - květen 2021
Bizarní povídky 2020, Olga Tokarczuk

Olga Tokarczuk je sázka na jistotu. Nikdy jsem nelitovala, když jsem trávila čas nad řádky jejích knih, ani při rozvleklé a často nezáživné knize Knihy Jakubovy. Tokarczuková stárne a zraje, její próza je soucitnější, moudřejší, smířenější. A stále stejně precizně míří přímo do srdce. Tyhle BIZARNÍ POVÍDKY jsou dalším z klenotů, kterými její knihy bezesporu jsou, a za které v roce 2018 oprávněně dostala Nobelovu cenu za literaturu. Všechny povídky jsou více či méně fantastické, všechny jsou bezesporu vynikající, a některé nezapomenutelné. Mě dostala do kolen především poslední povídka, která popisuje každoročně se opakující ukamenování a následně oslavované zmrtvýchvstání s navazující špičkovou péčí o zavražděné mimozemské božstvo, kde nábožensky vzedmutí lidé opakují tento tradiční brutální rituál poukazující na ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista s bestiální a zároveň tupou, zmechanizovanou a plytce zpopularizovanou umanutostí podobně, jako to děláme my sami s našimi Vánocemi a Velikonocemi. Na Krista ukazuje i dobrota, laskavost a naprostá odevzdanost této opakovaně umučené bytosti. Lidstvo v této ani v dalších povídkách není vykresleno zrovna lichotivě, i když na to jsme už u autorky zvyklí. V závěru se ale přece jen zablýskne naděje, kterou nenajdeme nikde jinde než v nás samých. Já s obdivem tleskám.


Obecné dějiny hanebnosti
? - květen 2021
Obecné dějiny hanebnosti 1990, Jorge Luis Borges

Půvabné, nenáročné a úsměvné Borgesovo dílko vás pobaví a návdavkem rozpustilou formou poučí a přiměje k úvahám. V závěrečných kapitolkách pod hlavičkou Etcetera se podle mého názoru skrývají nejzářivější perly.


Všichni mají pravdu
duben - květen 2021
Všichni mají pravdu 2019, Paolo Sorrentino

Krásná kniha Paola Sorrentina, jenž byl nejprve spisovatelem, a až poté režisérem. Životní příběh Tonyho Pagody, neapolského zpěváka populární hudby druhé poloviny dvacátého století, se vyznačuje gejzírem slov, obrazů a emocí, jež vyvolávají čiré potěšení, údiv, smích i melancholii. Kniha je doslova přeplněná vším, co od dobrého příběhu očekáváme, potkáte v ní nadprůměrné množství ran přímo na solar. Kromě výše uvedeného kniha poskytuje rovněž silné ztotožnění se, empatii až soucit s hlavním hrdinou. V tom pojetí divokého honu za klidem, radostí, štěstím a láskou se mi celou dobu neodbytně vnucovalo srovnání s hrdiny Michela Houellebecqa, jen s tím rozdílem, že při čtení Sorrentina se smějete nahlas a tragika a sebeironie je bohatě vyvážená humorem a temperamentní vůlí k životu. Skvělý je i doslov autorky výtečného překladu Alice Flemrové, doporučuji ho nepřeskočit. A nyní pár citátů, co mě vzaly za srdce: "A moře není příhodný rozptýlení. Vtáhne nás do myšlenek, před kterejma já musím naopak se systematickou zběsilostí prchat. Potřebuju se jen odreagovat. Najít rozptýlení. Největší vynález lidskejch tvorů, aby mohli jít dál. Abychom mohli předstírat, že jsme to, co nejsme. Vhodný pro tenhle svět. --- Lidi se dělej do dvou kategorií: na ty, co zpohodlněj. A uvadnou. A na ty druhý. Já patřím k těm druhejm. Když se to tak vezme, život je báječná pruda. Jenže na co se máme soustředit? Na prudu? Nebo na báječnost? Pohodlný jedinci se uveleběj na prudě. Dodává jim pocit jistoty. Jako televizní noviny v osm večer. Ty druhý vídáte, jak v kteroukoliv hodinu vyrážej na ulici, zdolávaj noc, lačný a neurotický, ztracený, ale soustředěný. Hledaj tu báječnost. A nenacházej ji. Protože ji už prožili. Ale předstíraj, že je na programu přídavek. Není to pravda. Jenže to nevíme s jistotou. A tak to zkoušíme dál a dál, bez oddechu, jako narkomani. --- To je únava, kluci. Únava je nejlepší kamarádka svobody. Člověk celej život věří, že ke svobodě ho můžou přiblížit vůle, píle, neústupná povaha. Leda hovno. Ke svobodě, do tý slavný místnosti bez stěn, vás dovede jedině únava. Jen když jste ze všeho unavený, můžete konečně říct: ne, já nepůjdu. Nezúčastním se. Ne, ne, a ještě jednou ne. Svoboda znamená říkat pořád ne. --- Všechny peníze, který člověk za život vydělá, bude vracet ve formě utrpení a pronikavý bolesti. Na tohle můžeš vzít jed. --- Fabio se rozhodl, že svět je jedna velká děvka. A on si chce svět koupit. Kupuje si ho. Jenže svět, tak jako všechno ostatní, pak začne bejt nesnášenlivej. Nesnášenlivej i vůči miliardářskejm bankovním účtům. Tenhle handl netrvá dlouho. Svět nikdy nevymění svobodu za něco jinýho, a tak si zařídí vlastní prostory, vlastní šedou zónu, vlastní parkovací plochy ve jménu naprostý svobody a s Fabiem nakonec vyjebe. Ale ani tohle on neví. I tohle zjistí až po smrti. Protože nikdo, ani já ne, nebude mít nikdy odvahu mu to povědět. A tak miliardáři vždycky marněj čas v nějakým zkostnatělým a iluzorním světě, protože lidi jim nechtěj vykládat, jak se věci ve skutečnosti maj, jednoduše ze strachu, aby nepřišli o nabytý výsady. --- Myslíte si snad, že když někdo ví, co dělá, tak se vrhne do politiky? Nenechte se vysmát. To je jako říct: dneska jsem šťastný a za chvíli vyskočím z šestého patra. --- Brečím jako želva, Gegé, protože teprve teďka chápu jednu věc, která mě drásá, ale nezarmucuje, teprve teď pochopím, Gegé, že celej život se skandální a cudnou touhou čekám a že jsem vždycky toužil jen po jedný jediný věci: zestárnout. --- Byl jsem svědkem opuchlejch tváří a ňader žen, co ve svý omezenosti zoufale doufaly, že si ještě na chviličku udržej mládí. Doprodej krásy. Pořád a pořád se líbit, za každou cenu, to je hnusnej kategorickej imperativ novýho tisíciletí. Líbit se, líbit se a zalíbit se, jsou přešlý mrazem po plastice nosu, držej pohromadě jen díky lepidlu jako čínský hračky z tržnice, se strupama na tvářích a chirurgickejma stehama v dutinách, který člověk kdysi prozkoumával jako nezkušenej skautík, a teď se bojí, že tam najde hnijící mrtvolu mládí. Pohladíte ňadro a představíte si chirurgův plnovous. Obludnej pech."


Severský bestiář
duben 2021 (10.-26.)
Severský bestiář 2019, Andrea Lundgren

Typická severská depka, jen trochu užvaněnější, než je na severu zvykem. Asi protože ji psala žena. Bestie v knížce nehledejte, pokud tam vůbec někdo neobvyklý je, tak se objevuje jen v náznacích a čtenář je spíš nakloněn tomu, aby tyhle potvory umístil do hlav literárních postav než do reálného prostoru. Slovní obraty jako "Uvnitř si připadal zakalený a pod kůží ho rozechvívalo ticho," nebo "Stál stranou za jeho zády v oslepující černé záři," ve mně vskutku nadšení nevyvolávají. Jsou to manýristická prázdná slova, která mají navodit mylný dojem, že se tam snad děje něco tajemného. Za mě zklamání, je to tlachání vypočítané na efekt, prázdná skořápka.


Iluminace
duben 2021 (24.-26.)
Iluminace 2019, Mary Sharratt

Tohle je knížka obsahující vše, co mám ráda. Uvěřitelný historický příběh založený na skutečných osobách a událostech, popisující život od dětství po smrt. Klášterní prostředí (jo, asi jsem byla v minulým životě matkou představenou :) ), sympatická hlavní hrdinka. Autorka popsala život Hildegardy podle té dramatičtější ze dvou verzí jejího osudu, kdy byla od svých osmi roků dlouhých třicet let zazděná zaživa v kobce ve zdi mužského kláštera v Disibodenbergu jako reklúza, což je ženská obdoba anachoréty, spolu s pomatenou "svatou" Juttou. Něco takového si sotvakdo umí představit. Je vůbec možné po tolika letech vyjít ven zdravý na těle i na duchu, postavit se církevní moci, sepsat nejprve tajně a posléze s posvěcením papeže své svaté vidiny, a založit první ženský klášter v německých zemích? Pokud se to tak opravdu stalo, byla Hildegarda ještě pozoruhodnější než jsme si mysleli.


Svědectví
duben 2021 (22.-24.)
Svědectví 2020, Margaret Atwood

První půlka SVĚDECTVÍ od Margaret Atwoodové má slušně našlápnuto, stejně jako v prvním díle, a stejně jako v prvním díle ve druhé půlce knihy autorka ztratila dech a dopustila se i několika logických kotrmelců. Ze zajímavého, burcujícího díla se opět stala červená knihovna s nevyužitým potenciálem. Škoda.


Příběhy vašeho života
duben 2021 (07.-22.)
Příběhy vašeho života 2011, Ted Chiang

Kniha sci-fi povídek, která se člověku vryje do mysli díky svému filozofickému přesahu. Především povídka, podle níž je sbírka nazvána, je brilantní. Viděla jsem i film, jenž byl na její motivy natočen, a nestál za nic. Inteligentní, přemýšlivý a skromně vystupující Ted Chiang na mě působí jako zjevení. Velice mě potěšil i doslov, kde rozebírá motivaci, události, podněty a nápady, které ho k napsání jednotlivých povídek vedly. Rozhodně doporučuji k přečtení.


Umění řezničiny: Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství
duben 2021 (14.-22.)
Umění řezničiny: Joseph Lister a temný věk viktoriánského lékařství 2019, Lindsey Fitzharris

Biografická kniha o životě slovutného Josepha Listera si vyžádala zjevně mraky hodin práce při hledání relevantních dobových zápisů, korespondence, záznamů přednášek, deníkových záznamů, závětí, odborných i neodborných článků v dobovém tisku i lékařských knih. Dílo Lindsey Fitzharrisové nám ukazuje bez veškerých příkras medicínu a především chirurgii druhé poloviny 19. století se všemi omyly, přesvědčeními, pílí, krví, hnisem a smradem. Lister byl bezpochyby obdivuhodná postava, která si zaslouží úctu a obdiv nejen za své znalosti, ale především za svou paličatou umanutost, která ho nutila bez oddechu prosazovat myšlenku antiseptických operací a nově objevených mikrobů jako příčiny obávaných nemocničních nákaz, na které umíralo více pacientů než jak by odpovídalo závažnosti onemocnění či provedených zákroků. Hospitalismus, jak byly souhrnně označovány tyhle metly nemocnic, vnímané jako nezbytné a neměnné zlo, bylo těžší vymýtit z myslí tehdejší lékařské obce, než z budov samotných. Literárně kniha trochu škobrtá, autorka se snažila do ní zahrnout opravdu vše, co o Listerovi našla, a občas to bylo trochu na sílu. Části o vivisekci toulavého psa a nespočtu ubohých žab jsem přeskočila.


Jméno větru
březen - duben 2021
Jméno větru 2017, Patrick Rothfuss

Byla jsem nesmírně natěšená díky množství pozitivních recenzí i osobnímu doporučení. Nakonec se z toho vyklubalo úplně průměrné fantasy, které mě nepřekvapilo vůbec ničím a do dalších dílů nemám nejmenší chuť. Sotva jsem to dočetla.


Fantastická zoologie
březen - duben 2021
Fantastická zoologie 1999, Jorge Luis Borges

Povedený doplněk k různým středověkým bestiářům nepostrádající vtip. Nenáročná, roztomilá knížečka.


Sněžný měsíc
? - březen 2021
Sněžný měsíc 2019, Michaela Klevisová

Autorka píše dobře, čtenář se většinou nenudí. Jakmile ale přečtete dvě tři její knihy, další číst nemusíte, je to všechno jak přes kopírák.


Smršť
24. březen 2021
Smršť 2020, Jozef Karika

Knížku jsem přečetla za jediné odpoledne. Klasický Karika - postupné propadání se do hrůzy a děsu, rozplývání běžné skutečnosti, stupňování napětí. Mile mě překvapil závěr, který dodal jinak vlastně banálnímu příběhu ty správné grády a získal pro mě tu chybějící hvězdičku do plného počtu, bravo.


Nesmrtelnost
březen 2021 (21.-24.)
Nesmrtelnost 2021, . Pao-šu (pseudonym)

Slušně podané "dovyprávění" kultovní trilogie. Doporučuji číst vzápětí po ní, protože pak se trochu ztrácíte. Čínská jména tomu chaosu moc nepřidají, zvláště v závěru jsem vůbec netušila, o kom je řeč.


Léčivé rostliny a srdce
? - březen 2021
Léčivé rostliny a srdce 2019, Wolf-Dieter Storl

Další z mnoha knih mého oblíbeného autora, kterou jsem si přečetla s velkou chutí. Kniha dává do souvislostí onemocnění srdce jako centra člověka a naši ztrátu spojení s živou přírodou a vesmírem. Objevila jsem v ní rovněž několik zajímavých informací o léčivých rostlinách, které jsem dosud neznala - autor v každé knize překvapí a málokdy se opakuje. Volně cituji: Ještě v raném středověku nebyly pojmem "čarodějnice" označovány osvícené a emancipované ženské osobnosti, jaké známe z dnešních feministických hnutí. Nejednalo se o moudré ženy znalé bylin a přírodního léčitelství, které tehdy pronásledovala církev, ani o pohanské kněžky či porodní báby. Jako "čarodějnice" byla tehdy chápána neviditelná astrální těla vyslaná černými mágy a zlovolnými kouzelníky, která měla za úkol uškodit a ublížit vyhlédnuté oběti. Díky této prastaré šamanské dovednosti, kdy je možné během extáze oddělit duši od těla a vyslat ji na cestu, mohly tyto "čarodějnice" vstupovat do těl rozličných zvířat nebo ptáků, nebo se ukrýt pod kůru stromů.


Callisto
? - únor 2021
Callisto 2008, Torsten Krol

Tajemného autora, který nevystupuje na veřejnosti a nikdo o něm nic neví, znám díky skvělé knize Delfíní lidé. Callisto je překvapivě svěží, chytlavý příběh jednoho trumbery. Hlavní hrdina, velký, hloupý, naivní, ale dobrosrdečný smolař, mi připomněl Jona Voighta z filmu Půlnoční kovboj, i když příběh Odella není tak temný. Je to připomenutí toho, jakého je boží smysl pro humor druhu. Pokud by se tohle stalo ve skutečném světě, Odell by z toho průšvihu živý jistě nevyvázl. Kdyby bylo zakončení jiné, musel by být jiný i celý koncept zaznamenaného příběhu, ale podle mne by to stálo za to. Asi by mi pak uvízl v hlavě na delší dobu. Cituji: "Řekli byste, že pravda je prostě pravda, stejně jako koště je prostě koště. Dva lidi by mohli stát každý z jedný strany koštěte a shodli by se na tom, že to je koště, protože by tam bylo - koště. Ale to koště, na který se dívám já, není to, co vidí Poďobanec. On místo toho vidí popelnici. A já s tím nemůžu vůbec nic udělat, což je na tom to nejhorší."


Šibumi
? - únor 2021
Šibumi 2006, . Trevanian (pseudonym)

Špionážní román ŠIBUMI od Rodneyho Whitakera (pseudonym Trevanian) patří mezi ty lepší kousky žánru. Děj s klasickou zápletkou (vlády, ropa, CIA, terorismus, choulostivé informace) je opepřen japonskými reáliemi, včetně luxusních konkubín, a rovněž jeskyňářským prostředím. Hlavní hrdina je nadčlověk, který vás zabije plastovým brčkem nebo kartičkou do knihovny, je nadán kromě ocelových nervů i mimosmyslovým vnímáním a dokonalým sebeovládáním. Co je vlastně to šibumi? Je to stav, způsob života, filozofie, o kterou Nikolaj Hel celý život usiluje. V knize je šibumi popsáno takto: "Jak víš, šibumi symbolizuje jemně vybroušenou eleganci pod povrchem běžného vzezření. Je to vyjádření tak správné, že nemusí být smělé, tak pronikavé, že nemusí být hezké, tak pravdivé, že nemusí být skutečné. Šibumi je spíš porozumění než vědění. Výmluvné ticho. V chování je to skromnost bez ostýchavosti. V umění, kde na sebe duch šibumi bere podobu sabi, je to půvabná jednoduchost, srozumitelná stručnost. Ve filozofii, kde se šibumi objevuje jako wabi, je to duchovní mír, který není pasivní; je to bytí bez úzkosti z proměny. A v osobnosti člověka je to... jak jen to říct? Autorita bez nadřazenosti? Něco takového." Nájemný vrah Nikolaj zabíjí na zakázku pro různé vlády světa, nikomu nestraní. Kdyby to nebyl zabiják, asi bychom s ním mohli sympatizovat. Ze všech národů světa nejvíce miluje Japonce a Basky, většinou ostatních pohrdá. Takto se vyjadřuje o Američanech: "Američané jako by si pletli životní standardy s kvalitou života, rovné příležitosti s institucionalizovanou průměrností, odvahu se statečností, mužství s mužností, volnost se svobodou, mnohomluvnost s výmluvností, zábavu s potěšením - zkrátka měli všechny mylné představy lidí, kteří se domnívají, že spravedlnost znamená rovnost pro všechny, a ne jen rovnost pro sobě rovné." Knížku si přečtěte, pokud si chcete odpočinout.


Americká modlitební příručka
leden - únor 2021
Americká modlitební příručka 2020, Lucius Shepard

Ze všech knih, které jsem z produkce nakladatelství GNÓM! četla, se mi tahle knížka od Lucia Sheparda líbila nejvíc. Je zábavná, napínavá, nápaditá, vtipná a především tím správným způsobem obskurní, především závěrečnou třetinu jsem si fakt užila. Citát zobrazuje scénu, kdy hlavního hrdinu přesvědčuje jím invokovaný Pán osamění, aby spáchal vraždu: "Mám takovou teorii." Darren se posadil a pistoli si opřel o koleno. "Když se někdo vzdá vlastního života...a teďka mluvím o každým, je jedno, jestli je to žebrák na ulici, kterej má pár zlámanejch grešlí, nebo Bižuterní Ježíš, co má v bance milióny. Když se někdo v klíčovým okamžiku vzdá vlády nad vlastním životem, když tu tíhu svalí na někoho jinýho, tak vo ni přijde až do konce svejch dní. Je pak jako třtina ve větru, je větru vydanej na pospas a kam ho to zavane, tam taky skončí. Některý lidi tvrděj, že taková vláda nad životem je iluze, ale ty a já, my dva víme svý. Teda aspoň já to vím. Ty si to připouštíš jenom vobčas." Natáhl ke mně ruku se zbraní. "Chceš ztratit vládu nad vlastním životem? Možná už se to stalo, ale ještě je šance, že bys ji znova získal. Tohleto je šance."


Šamanismus a nejstarší techniky extáze
? - leden 2021
Šamanismus a nejstarší techniky extáze 1997, Mircea Eliade

V této vyčerpávající monografii o šamanismu, o jeho znacích, historii a vývoji se religionista Mircea Eliade zevrubně pouští do porovnávání a popisu šamanismu sibiřského, asijského, severo a jihoamerického, v menší míře pak afrického, evropského a několika dalších kultur, které své spirituální a náboženské praktiky odvozují od šamanských rituálů a vidění světa. Knížku doporučuji všem, kteří se o šamanismus zajímají z trochu hlubšího a širšího hlediska v kontextu historie a kultury. Citace: "Víme, že šaman rozhodujícím způsobem přispívá k zajištění hojnosti zvěře i úspěšnosti lovu (předpovědi počasí, jeho změny, mystické cesty podnikané k Velké matce Šelem atd.). Nesmíme však zapomínat, že šamanovy vztahy (tak jako vztahy „primitivního člověka“ vůbec) se zvířaty jsou povahy duchovní a vyznačují se mystickou intenzitou, jakou si moderní, nenáboženský člověk jen obtížně dokáže představit. Obléci si kůži uloveného zvířete znamenalo pro „primitivního“ člověka totéž jako tímto zvířetem se stát, pocítit vlastní proměnu ve zvíře. Jak už víme, šamani jsou si dodnes vědomi své schopnosti proměňovat se ve zvířata. Zjištění, že se šamani oblékali do zvířecích kožešin, není příliš důležité. Podstatné je to, co pociťovali, když se za zvířata přestrojovali. Právem se můžeme domnívat, že tato magická proměna vedla k jakémusi „vyjití ze sebe sama“, jež velmi často nabývalo formy extatické zkušenosti. Když příslušný jedinec napodoboval chůzi zvířete nebo si oblékal jeho kůži, nabýval tím jakési „nadlidské“ formy bytí. Nešlo o pouhou regresi na úroveň „zvířecího života“ – zvíře, s nímž se dotyčná osoba ztotožňovala, už bylo nositelem určité mytologie, bylo vlastně bájným Zvířetem, Předkem či Demiurgem. Když se člověk stával tímto zvířetem, stával se zároveň i něčím mnohem velkolepějším a mocnějším, než byl on sám. Můžeme se domnívat, že tato projekce sebe sama do bájné bytosti, jež byla zároveň středem života i všeobecného obnovování, vyvolávala euforický prožitek, který ještě než vyústil v extázi, dával vzniknout pocitu vlastní síly a vedl k harmonickému splynutí s vesmírným životem. --- Můžeme si například položit otázku, zdali příčinou atypického charakteru šamanova transu (autor má na mysli použití narkotik, tanec až do vyčerpání, posedlost, atd.) není skutečnost, že šaman se snaží vyzkoušet in concreto symboliku a mytologii, které už pro samotnou jejich povahu v rovině konkrétní nelze zkoušet. Zdali zkrátka touha dosáhnout stůj co stůj a s použitím jakýchkoliv prostředků výstupu in concreto, cesty do nebe, která by byla zároveň mystická i skutečná, nevedl ke vzniku atypických transů, s nimiž jsme se setkali, a zdali konečně takovéto projevy chování nejsou nevyhnutelným důsledkem naléhavé touhy žít, tj. zakoušet na úrovni tělesné to, co je dnešnímu člověku dostupné jen na úrovni „ducha“. Tuto otázku, přesahující rámec historie náboženství a zasahující do oblasti filozofie a teologie, však raději ponecháme otevřenu.“


Všetko bolo inak. Pravek sa nekonal
prosinec 2020 - leden 2021
Všetko bolo inak. Pravek sa nekonal 2016, Marián Kapolka

Možná pro mě bylo někdy obtížnější porozumět slovenskému textu, takže můj dojem z knihy může být částečně zkreslený. Teorie o velkých katastrofách Země, datování pravěku, soužití dinosaurů a lidí, potopách, pyramidách, menhirech a koneckonců i zkrácených dějinách světa byly zajímavé, i když některé indicie, či dokonce důkazy byly mírně řečeno přitažené za vlasy. Ovšem když jsem se dočetla, že Ježíš byl vlastně slovanský Radomír a Židé si za pogromy mohou sami, stala se tato podivuhodná polévka smíchaná bez ladu a skladu už skutečně zkyslá.


Achillova smrt
prosinec 2020 - leden 2021
Achillova smrt 2006, B. Akunin (pseudonym)

Asi nejlepší z Fandorinské série, četla jsem s mimořádným potěšením. Příběh pěkně odsejpá, je napínavý a chytrý, doporučuji.


Démoni jsou věční
? - leden 2021
Démoni jsou věční 2009, Petr Heteša

Moje první kniha od autora, nechala jsem se zlákat. Byla to opravdu slabota.


Sviňucha
leden 2021 (05.-08.)
Sviňucha 2020, Mark Haddon

Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem v poslední době četla. Je z toho druhu, kdy toužíte, aby vyprávění neskončilo. Jde o příběh bohaté a vzdělané, vlastním otcem zneužívané dívky, která se vzepře jediným způsobem, který zvládne - vyhladoví sama sebe k smrti. Během dnů a týdnů umírání spřádá analogický příběh svého života a tím uniká ze svého vlastního nešťastného osudu. Tak se mytologická dobrodružství bohyně Diany, Perikla, Apollonia a Antiocha prolínají s jejím vlastním životem. Svou myslí tká osudy postav této fantazie a na rozdíl od jejího zničeného a tragického života má ten bájný prastarý příběh šťastný konec. Jsem ráda, že jsem knížku četla, udělala můj život zas o něco bohatší.


Psychomagie
prosinec 2020 (09.-30.)
Psychomagie 2015, Alejandro Jodorowsky

Tato kniha od Alejandra Jodorowského je spíš knihou o tomto excentrickém režisérovi, spisovateli a mágovi. Skládá se ze dvou rozsáhlých rozhovorů s Gillesem Farcetem a Javierem Estebanem a rovněž z takzvaného rychlokurzu kreativity. Začátek jeho vyprávění o divadle, kde efemérní panika, kterou používá jako sebevyjadřující a osvobozující prostředek, zabrušuje do pro mě nestravitelných podob (týrání a zabíjení zvířat), se mi přímo hnusil a sám o tomto období říká, že bylo nutné tento způsob hledání sebe sama opustit, že cesta násilí nebyla správná. Další části knihy o lucidních snech a léčivých psychomagických aktech jsou násilíprosté a občas opravdu velice inspirující, ačkoliv s autorem v některých ohledech nesouhlasím. Zde několik citací, které se mnou zarezonovaly: "Magie funguje jen na základě distance. Hru umožňuje bdělost, se kterou ji pozorujeme; pokud se s něčím identifikujeme, omezujeme tak pole možností. Ve snu vládnou tatáž pravidla jako v denním životě: čím méně se s věcmi identifikuješ, tím více si užíváš samotnou existenci a můžeš ji pojmout jako jedno velké hřiště. Bůh ví, jak zázračný dovede život být, obzvlášť pokud se trochu otevřeš jeho magii. Platí, že když se otevíráš, pokušení k identifikaci roste, stejně jako nebezpečí pohlcení. Vždycky se chovám podle toho, co ve mně druzí touží spatřit. Když ženy chtějí filmaře, jsem filmař. Když muži chtějí komiksového scénáristu, stávám se komiksovým scénáristou...Přijímám jakoukoliv roli, vevnitř jsem si však jistý tím, že sám sebe neredukuji na to, co ve mně vidí lidé, na to, čím věří, že jsem. Požádal jsem toho mladíka, aby vyložil svou existenční situaci, jako by to byl sen plný zašifrovaných symbolů. Protože sami svůj život sníme, můžeme ho vykládat a zjistit tak, co nám chce sdělit, jako bychom ho proměnili v lucidní sen. Jakmile dosáhneme vědomí, můžeme začít s realitou volně zacházet. Pokud se ale oddáme pouze ukájení svých egoistických tužeb, pohltí nás to, ztratíme odstup, kontrolu i možnost skutečně jednat. Abychom prožili zábavný a smysluplný život - v nočním snu stejně jako v denním snění, kterému říkáme život - musíme získávat stále větší a větší distanci. K čemu by byl život ve snech a snaha o lucidní vědomí, kdyby našim cílem nebyla moudrost? Realita je sen, který musíme postupně zpracovávat, abychom přešli od nevědomého snu na pomezí noční můry k moudrému snění. To mě přivádí ke vzpomínce na jednu zenovou historku. Při procházce zasněženou krajinou žák povídá: Mistře, střechy jsou bílé. Kdy bílé být přestanou? Mistr otálel s odpovědí, soustředil se do svého hara, a pak vážným hlasem řekl: Když jsou střechy bílé, jsou bílé. Když nejsou bílé, nejsou bílé. Geniální odpověď! Důležité je přijmout sebe sama. Když mi má současná situace působí bolest, znamená to, že ji odmítám. Tudíž se, více či méně vědomě, snažím být jiný, než jaký jsem, a tedy: já nejsem já. Pokud naopak plně akceptuji svůj momentální stav, jsem v míru. Nelamentuji kvůli tomu, že bych měl být svatější, krásnější nebo čistší, než jsem tady a teď. Když jsem bílý, jsem bílý. Když jsem černý, jsem černý. To mi samozřejmě nebrání v tom, abych na sobě pracoval, abych se snažil být lepším nástrojem. Toto přijetí sebe sama neomezuje aspirace, ale živí je. Protože postupovat můžeme jedině z místa, na kterém skutečně jsme. Člověk s vyšší úrovní vědomí si nepřeje nic jiného než se dozvědět, kde jsou jeho meze, aby je mohl přemoct, a je za to hluboce vděčný, protože mu to umožní se zlepšit. Lidé s nízkou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by jim potvrdil jejich hodnoty, zatímco lidé s vysokou úrovní vědomí hledají někoho, kdo by označil jejich nedostatky, aby je mohli překonat. Ať ti o tvém pomíjivém těle vyprávějí, co chtějí, pokud se dokážeš začlenit do božského vědomí, jsi nesmrtelný. Nicméně k dosažení toho je nutná pokora, vymazání své osoby, přijetí toho, že sloužíš jenom jako komunikační kanál. Zatímco když ze sebe děláš všemocnou bytost, která všechno ví, jsi podvodník. I kdybych se pokoušel být něčím víc, než jsem, nejsem ničím víc, než čím jsem. Musíme si být vědomi toho, čím jsme. Největší mocí tvého života je moc pomáhat, a největší dobrodiní, které člověk má, je život v míru. Z náboženství se stávají léčky v tu chvíli, kdy kladou hranice. Božství nemá jméno ani národnost a je pro všechny. Náboženství však rozkouskovává mystickou skutečnost na parcely, takže nakonec u každého náboženství pociťuješ hranice, a tak se z nich stávají léčky. Když lidé hledají svého gurua, hledají něco, čím si mohou docela dobře posloužit sami. Chceš, aby za tebe někdo udělal věci, které bys měl zvládnout sám, jenže si myslíš, že to nezvládneš. Ale ani guru nedostal svůj dar z nebe, i on ho vytvořil kreativní cestou. Pracoval proto, aby ho získal. I ty ho získej!"


Šelma
? - prosinec 2020
Šelma 2018, Andrew Mayne

Víceméně pitomý, ale sakra napínavý. Neočekávala jsem od toho nic jinýho než jsem nakonec dostala, takže spokojenost. Přečetla jsem to za jedinej den.


Mají chobotnice duši?
prosinec 2020 (06.-08.)
Mají chobotnice duši? 2019, Sy Montgomery

Pěkně, s jistou citlivostí a erudicí napsaná populárně vědecká knížka bioložky Sy Montgomeryové se odehrává ve dvou prostředích - umělém akváriu New England a volné vodě, především v oceánu. Čtenářům předkládá mnoho překvapivých faktů a zajímavých informací, o spoustě z nich jsem doteď neměla tušení. Ve zmíněném akváriu pracují nadšenci a nejspíš opravdoví milovníci zvířat, kteří se o ně starají s péčí a láskou a snaží se jim zajistit co nejlepší podmínky ve frustrujícím zajetí. Ačkoliv mě scény z potápění poměrně nudily, a scény z akvária většinou bavily, i tak v člověku zůstává smutek nad všemi těmi životy a osudy tvorů vytržených ze svého prostředí a trávících čas v umělém prostředí s plastovými korály a prefabrikovanými kameny. Nad popisovanou scénou z pravidelného valentýnského "rande na slepo", kdy se samci a samici chobotnice pravidelně každoročně v tento "slavný den" umožní páření před zraky kamer, v blýskání fotoaparátů, ječení tisícovek přítomných diváků, roztleskávaček, za doprovodu sladké písně Barryho Whitea a k tomu s kýčovitými proprietami ve formě umělých kytic a světýlek ve tvaru srdíček, jsem notně skřípala zuby. Autorka dochází k závěru, že pokud má duši ona, má ji rozhodně i chobotnice, a nejen to, všechny ostatní živé bytosti rovněž duší disponují. Ale zároveň popisuje, jak živému krabovi obdařenému duší a emocemi ustřihli klepeta, aby si na něm mohla chobotnice pochutnat bez nebezpečí, že ji klepeta poraní. V knize je pár míst, nad kterými člověk kroutí hlavou, ale zajímavé informace to myslím vyváží.


Homo Deus - Stručné dějiny zítřka
listopad - prosinec 2020
Homo Deus - Stručné dějiny zítřka 2017, Yuval Noah Harari

Výtečně napsaná druhá kniha Harariho, kterou jsem četla. Líbila se mi stejně jako ta předchozí. Velmi na autorovi oceňuji nestrannost, se kterou předkládá pravděpodobné vize budoucnosti, informace i svoje úvahy. Čtenář doopravdy váhá, na jakou stranu se vlastně Harari přiklání a jasno dostane až v úplném závěru - v Poděkování. Tímto i já děkuji autorovi za mimořádný čtenářský zážitek a spoustu podnětů k přemýšlení a ujasnění si vlastních hodnot.


Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká
listopad - prosinec 2020
Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká 2017, Laird Barron

Velmi slušný soubor hororových povídek od Lairda Barrona mi udělal radost. Kvalita byla jen mírně kolísavá a to je neobvyklé a potěšitelné. Blackwoodův synek je klasický horor s pěkně vykresleným prostředím, nevěřícími Tomáši, ďáblovými posluhovači a krvežíznivými monstry. Řekla bych, že tahle úvodní povídka nasazuje laťku průměru. Redfieldská děvčata byla pro mě poměrně nudnou povídkou o strašidle z jezera, připomněla mi Kinga, za mě podprůměr. Magická ruka je za mě nejlepší povídkou, výtečně popsaná atmosféra, postavy (dvě čarodějnice byly znamenité), okultní téma podané s nadsázkou, vtipem a lehkostí. Výborný kousek. Mrchožravá božstva na výšinách svých mi opět v mnohém evokovala dílo Stephena Kinga. Lykantropický námět je zajímavý, nicméně zasloužil by si asi hlubšího propracování. Jizva je parádní a hrůzný obraz lidí jako pouhých jednohubek, se kterými si pohrává krutá a potměšilá prastará mocnost. Saturnův chřtán je psán v podobném duchu, naprostá bezmocnost a bezvýznamnost lidí je převládajícím pocitem téhle děsivé vize. Povídku Vastace jsem nedočetla, nedokázala jsem se zorientovat a vyvinout dostatečné úsilí k pochopení. Muži z Perlocku mi připomněli Irvingovu Poslední noc na Klikaté řece, zápletka s pijavicemi, démonem v podzemí a dětskými oběťmi mě popravdě nudila, žravých nestvůr je je konci knihy už nějak nadbytek. Ale popis reálií - krajiny a dřevorubců, byl skvělý. Poslední povídka Více tmy s autobiografickými prvky je zakončena silně melancholicky a působí na mě jako autorovo terapeutické psaní. Sbírka jako celek mě bavila a doporučuju ji k přečtení.


Enderova hra
listopad 2020 (21.-24.)
Enderova hra 1994, Orson Scott Card

Po přečtení Rudého úsvitu, který byl mimochodem výtečný, jsem sáhla po dalším sci-fi s podobnou tématikou, tentokrát od Orsona Scotta Carda. I když jsem fanoušek žánru, tahle knížka mě moc nebavila. Ale je pravděpodobné, že jenom nejsem cílová skupina, kdybych byla patnáctiletý hoch, asi bych se bavila víc. Možná čtyři pětiny knihy zabírají detailní popisy bitev – ať už počítačových na bojovém simulátoru nebo tréninkových v takzvaných bitevních místnostech s nulovou gravitací. Číst stránku za stránkou o tom, kam kdo vystřelil, kde se chytil, jak se odrazil, jak pokrčil nohy a jak se kryl mě fakt nebavilo. Charaktery postav jsou enormně ploché, jako by autor emoce pouze popisoval, a nikdy je sám neprožíval, neznal je - to byl pro mě zvláštní a nepříjemný zážitek. Čtenář se musí snažit, aby si vůbec nějakou postavu oblíbil, je to, jako byste měli sympatizovat s robotem (i když pozor! Simmonsovi se zrovna tohle povedlo v jeho brilantním Ílionu dokonale). Zajímavý a nečekaný závěr knize trochu spravil reputaci a i když je všeobecně chválená a dokonce prý využívaná vojenskými stratégy a psychology jako příručka, mě za srdce nechytla.


Krev je můj chleba
říjen - listopad 2020
Krev je můj chleba 2019, Laird Barron

Nadprůměrná detektivka z drsného prostředí mafie. Příjemné čtení do vlaku, na dovolenou nebo do špitálu.


Rudý úsvit
listopad 2020 (13.-19.)
Rudý úsvit 2016, Pierce Brown

Skvěle napsaný první díl sci-fi trilogie Pierce Browna se zatím nedočkal dalších přeložených pokračování. Bohužel se domnívám, že je to nevhodně zvoleným názvem vyvolávajícím v našich podmínkách nepříjemné konotace a nepovedenou nicneříkající obálkou. Vinou těchto marketingových přehmatů se asi kniha dostatečně neprodávala a tak se další pokračování neplánuje. Ale ráda bych se mýlila, protože je to opravdu výtečně napsané dílo, napínavé tak, že se až člověku nechce chodit spát. Děj se odehrává na teramorfovaném Marsu, kde se hlavní hrdina pustil do boje za osvobození své kasty Rudých (odtud název), otroků žijících v podzemí, klamaných a zneužívaných ostatními Barvami, z nich nejvýše stojí Zlatí, téměř polobozi. Pokud si chcete odpočinout a zapomenout na trable, chcete, aby vás děj pohltil, tak vřele doporučuji. Je to jízda :)


Dům na samotě
? - listopad 2020
Dům na samotě 2011, Michaela Klevisová

Průměrná česká detektivka, dobře se čte. Autorka by si měla zjistit, jak vypadají květy morušovníku :)


Nočník neohrožené ženy
? - listopad 2020
Nočník neohrožené ženy 2020, Eva Benett

Tento příběh české Bridget Jones Evy Benett je přetištěným stejnojmenným blogem. Stárnoucí žena hledá a nenachází vhodného partnera, což přináší legrační situace, ale i smutek a beznaděj. Na rozdíl od Bridget Jonesové ale neočekávejme happyend. Autorka se od začátku až do konce utápí v sebelítosti za vydatné pomoci Stilnoxu a Lexaurinu, kterým familiérně říká lexáč a stilnáč. Ale umí si ze sebe udělat srandu a to je moc fajn, díky tomu jsem knížku dočetla a párkrát jsem se opravdu od srdce zasmála. Shodou okolností jsem zrovna dnes dočetla i knihu esejí Stanislava Komárka Zápisky z pozdní doby. Jde samozřejmě o jiné osobnosti s odlišným backgroundem, ale obě jsou to knihy esejů, ve kterých se autor/ka zamýšlí nad různými tématy. Nejvíc do očí bijící rozdíl spočívá v tom, že Evu Benett zajímá sotva co jiného než ona sama, vše, o čem píše, vztahuje k sobě samé, ona je středobodem vlastního vesmíru. Stanislav Komárek naproti tomu sám sebe zmíní v pouze v ojedinělých případech, a to vlastně pouze ve spojení: „jeden z mých přátel říká...“. Šíře a hloubka věcí, o které se zajímá, a nad kterými přemýšlí, je ohromující. Jak píšu, jde o pozoruhodné a neplánované srovnání. Líbí se mi autorčina upřímnost, to je vlastnost, kterou na lidech extrémně oceňuji a nerada bych, aby moje recenze vyzněla převážně negativně. Ono je pravdou, že když má člověk nějaké velké trápení, není v jeho mysli místo na nic jiného a stále dokola jenom rozemílá své bolístky. A trápením Evy Benett je osamění. Takže jí vespolek popřejme štěstí, radost a pohodu.


Zápisky z pozdní doby
říjen - listopad 2020
Zápisky z pozdní doby 2020, Stanislav Komárek

Kniha skvělých esejů, rozhovorů a jedné dosud nepublikované povídky (skutečně má mnoho podobných znaků se stylem Jana Křesadla, kterému byla připisována) Stanislava Komárka vyšla v letošním roce a zařadila se právem v naší knihovně spolu s dalšími autorovými díly mezi oblíbené a často listované knížky. Jak jsme u pana profesora zvyklí, dozvíme se spoustu zajímavých informací, pobavíme se, a v mnoha případech nás text přivede k zamyšlení nebo diskuzi. Vybrat citáty je jako obvykle nelehké, přesto se pokusím. Zvolila jsem takové, které mě osobně zasáhly na citlivých místech, vy byste třeba vybrali úplně jiné: „Jakékoliv silné přesvědčení, které neumožňuje člověka ovládat regulací finančních toků, neřkuli které se nezastaví před sebezničením, je pro novodobý evropský stát přízrakem. Ideální občan dětinsky touží po nejrůznějších konzumních hračkách a zároveň se o sebe neustále bojí a vztahuje ke státu-ochránci zdravotnímu i bezpečnostnímu své ručky. - Možnost ovlivnit chod společnosti je pro jednotlivce prakticky nulová – podíváme-li se na sebe do zrcadla, vidíme jednu desetimiliontinu vladaře, ale celého poddaného. Pokud už je v evropských společnostech naprosté minimum lidí, jejichž příjem a osud nejsou vůbec závislé na státu a různých jeho výběžcích, jako tomu ještě bylo u c. a k. sedláků a živnostníků, pak je ´občanská společnost´, tak jak je obvykle chápána, jen sebeklamnou iluzí. - Zcela příznačný je pak bizarní rozpad člověka v biologickém výzkumu na dva aspekty: pod mikroskopem vědeckého šetření se svíjí chuchvalec biomolekul, manipulovaný výhradně svým genomem a vnějšími vlivy, zatímco za okulárem zasedá vše dokonale reflektující a interpretující bytost v ´godlike position´, vědoucí ´jak to je´ a vlastně nahrazující božstvo samé. - Ve skutečnosti nelze z obou vypreparovaných polarit náhoda/nutnost složit smysluplný obraz světa – co se děje, děje se. Máme-li dojem, že jediné tvůrčí centrum ve vesmíru je v nás a v našem duchu, neustále se cítíme ohrožení dotírajícím ´chaosem´ a stáváme se ´policajty světa´. Dualismus čímsi tíží, je to dům v sobě samém rozdělený... I naše těla se stávají předmětem obav a upíráme jim schopnost k regeneraci a seberegulaci – když ne v teorii, v praxi technicistní medicíny určitě. - Harari také kráčí v nejlepší tradici izraelských proroků – zatímco dosavadní bozi byli v podstatě nevýznamní a vlastně vůbec nebyli, tento nový, internetový, jehož slávu zvěstuje (jeden z mých přátel pro tuto entitu razí hrozivě znějící pojmenování ´Technob´), je ten opravdový, vševědoucí, všudypřítomný, všemohoucí, pokud se mu poddáme, tak i ´dobrý´ a vedoucí nás k blahobytu, světlým zítřkům, ba životu věčnému a podílů na božství. Je obtížno se na takto líčenou tělesnou i duševní budoucnost netřást... - Z jistého úhlu pohledu je Portmannův postřeh o tom, že živé bytí je sebestředné nejen geneticky a reprodukčně, ale zejména sebeprezentačně, sice velmi pravdivý, ale ne tak úplně potěšitelný. Pokusme se však na celou věc dívat nikoli jako na něco trapného a odpudivého, ale naopak vesele roztomilého, asi jako bychom s pobavením a smíchem sledovali, kdyby se nám plži pokoušeli stavět v zahradě pomník. Jak se všichni neustále nafukujeme, cpeme do popředí, snažíme se prosadit, ač, ´objektivně´ zhodnoceno, nejsme vlastně nic moc, s jakým zanícením svá obolavělá a hypertrofovaná ega neustále omýváme, strojíme, líčíme, krmíme, posilujeme dietami, vitamíny a stopovými prvky, jak se trénujeme a vzhlížíme před zrcadly! Baví se tím olympští bohové v prázdných chvílích mezi smilstvem a sváry? - Pokora, navzdory očekávání, není chtěná uťápnutost, ale realistické zhodnocení vlastních možností, které bývají většinou mnohem skromnější, než se nám jeví. Jsme i s tetřevy a svlačci vlastně chumáčky opovážlivosti, urputnosti a odhodlání, též radostně veselé sebeprosazovací (a u nás lidí i sebereflektivní) trapnosti. A dobře tak. Ale při bližším pohledu také nahlížíme, že je stejně dobře, ne-li lépe, že záhy vyvaneme a nezůstane po nás stopy – ta zmizí po motýlech už to samé léto, po literátech trochu později, po krvavých diktátorech za několik tisíciletí taky. Asijští mudrci to věděli už dávno, u těch evropských vždy zbývala aspoň nějaká obranná linie ega, třeba Jungovy teze o indiviuaci. To, že po nás bude pokoj a uleví se nám, že jsme nebyli až tak klíčově důležití, nenesli jsme nebe jako atlanti, naše pýcha byla darmá a teď se nadšeně a bolestně budou nějakou dobu nadouvat zase jiní, není vůbec špatná zpráva... - Ještě větší formou luxusu, kdy už máme zajištěné skoro všechno, je pak sebereflexi sekundárně odhodit a žít ´naplno´ - je to podobný návrat kruhem, jako chudí jedí lebedu ze smetiště, když se vzmohou, dávají si guláš s knedlíky, když se vzmohou ještě víc, dávají si zase lebedu, ovšem ze speciálního bioobchodu. Naše generace se na tu vyrostlou bez StB a front na zajímavé knihy dívá s podivem a trochou opovržení, jak chodí na neustálé sebepoznávací kurzy a nejsou s to si pomoci v elementárních věcech sami – zcela podobně by se ti, které vezli kdysi na Kolymu, dívali na nás, kteří jsme četli Junga. - V Tao-te-ťingu se praví, že k zachování státu je třeba tří věcí: zbraní, jídla a důvěry lidu – v nouzi se lze obejít beze zbraní, v ještě větší bez jídla, na důvěru stát ale nemůže rezignovat nikdy. - Další zajímavou zákonitost postřehl už Tolstoj: čím neobvyklejší věc člověk chce, tím snáze ji získá – kolem velkých prachů a jejich dobytí se tlačí tisíce zájemců, kolem biologie pestřenek jen několik málo. O království Boží je tak málo interesentů, že je zdarma a na počkání, a jak praví Jakob Böhme, sotva na stopu od nás... - Před časem jsem v německé televizi v souvislosti s ´nežádoucími´ obsahy na internetu zaslechl heslo ´anzeigen statt löschen´ , ´udat namísto smazat´ . To už zní pamětníkům přímo hrozivě, k tomu lze ještě přidat, že ´kdo dělá a myslí, co má, tomu se přece nemůže nic stát´. Dokonce nechci ani plédovat pro absolutní volnost toho, psát na internet napr


1 ...