Hladové hry
Dan Simmons
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/46282/bmid_hladove-hry-46282.jpg
4
248
248
Doba mrchožroutů série
Minulost... Saul Laski, lapený v kleci Hitlerova konečného řešení, je jedním z obrovského zástupu lidí předurčených zemřít v nechvalně proslulém vyhlazovacím táboře v Chelmnu. Ač se svému osudu vzepře, stane tváří v tvář zlu staršímu a drtivějšímu než jsou nacisté... Současnost... Když se na základě tohoto setkání odhodlá za každou cenu přežít, vydá se na cestu trvající několik desetiletí, při níž navštíví několik kontinentů a nahlédne do nejtemnějších zákoutí historie dvacátého století. Odhalí tajné společenství bytostí, které pravděpodobně často figurují v pozadí těch nejstrašlivějších a nejnásilnějších světových událostí; bytostí, které zabíjejí na dálku a prostřednictvím zmanipulovaných prostředníků; bytostí obdařených psychickou schopností „používat" jiné lidi: číst jejich myšlenky, podrobovat je své vůli, vnímat jejich smysly, krmit se jejich emocemi, nutit je konat nepopsatelná zvěrstva. Trojice nejmocnějších příslušníků tohoto tajného řádu se pravidelně setkává, aby posoudila a porovnala úspěchy, které zaznamenává při svém promyšleném, krvavém tažení. Ovšem při jednom setkání se stane něco, čeho by se nikdy nenadáli... Saulovo pátrání má brzy dojít cíle a lovci a oběti se setkají v boji, jenž pronikne do samé podstaty lidského násilí a určí budoucnost našeho světa.... celý text
Literatura světová Horory Válečné
Vydáno: 2010 , Laser-books (Laser)Originální název:
Carrion Comfort, 1989
více info...
Přidat komentář
Príbeh začína veľmi dobre, máme tu akýchsi zvláštnych upírov, ktorí sa neživia krvou, ale emóciami a traja z nich medzi sebou hrajú akúsi hru - koľko ľudí zabili pomocou iných ľudí. Veľmi rýchlo sa to rozbehne, keď sa jedna z nich začne cítiť ohrozená a pozabíja pár ľudí. Prvá kniha ma naozaj bavila - to postupné rozpletanie toho, čo sa deje, prenasledovanie “upírky, plánovanie ich zničenia... Druhá kniha bola na tom podobne, tiež bola akčná, stále sa niečo dialo. Ale v tretej knihe moje nadšenie nejak opadlo a v podstate ma to začalo nudiť. Možno keby som to čítala zvlášť, postupne, tak by ma to bavilo viac, ale už som bola akási otupená. Tretia časť je rozťahanejšia a často som sa pristihla pri tom, že mi myšlienky utekajú niekde úplne inde. Nezachránil to ani poriadne akčný záver, pretože už som sa na to nejak nemohla sústrediť. Ale celkovo to bolo dosť zaujímavé, celé to spiknutie upírov, čo všetko ovládajú, ich letný tábor, kde vo veľkom hrajú vraždiacu hru... Často krát som si hovorila, že hrdinovia nemajú šancu ich poraziť. Zakaždým, keď to vyzeralo, že to pôjde, tak nastal nejaký zvrat - väčšinu som vôbec nečakala a poriadne ma prekvapili. Hlavné tri postavy boli taktiež sympatické, aj keď nie stále sa mi ich plány páčili. Pár kapitol bolo aj z pohľadu Melanie, jednej z monštier a tie ma iba rozčuľovali, ale to bol asi cieľ :D. Ako je to podarený príbeh, ale prospelo by mu, keby mal o pár desiatok (možno stoviek) strán menej.
(SPOILER) Zhruba do stránky 650 opravdu zajímavé a napínavé. Můžete promýšlet různé scénáře co se bude dít dál a poté to sklouzlo ke klasické otázce tak koho nechá autor na živu. Všichni víme jak to skončí. Zarážející pro mě bylo zjištění, že dějová linka končí 2 kapitoly před koncem knížky a zbytek je jen plkání o tom jak se jim to povedlo. Nakonec vás, ale autor dostane v závěrečné 79 kapitole. Musím říci, že pár postav skutečně byly bravurně vykreslené a promyšlené. Jen škoda za šachovou partii na konci možná kdybych hrál šachy užil bych si ji mnohem lépe. (Upravuji zpětně hodnocení ze 4 na 5 jelikož nevím proč dostala tak málo)
Zbytečně rozsáhlá kniha. První dvě knihy mě opravdu bavili a přečetl jsem je celkem rychle. Třetí kniha mě, ale už moc nebavila. Bylo to o ničem a kdyby auto 200 stran ubral vůbec by to nevadilo. Závěr byl už ale poutaví.
Tisícistránkový špalík rozborů psychotických myslí ve mě zanechal prostou otázku: Co to sakra bylo? Nemohu, než použít výraz ambivalentní dojem, jako sinusoida toho druhu, která vykazuje měření nálad bipolárního jedince. Nárazové vlny apatie se střídají s přívaly akce. Posttraumatický šok vyvolaný psychedelickou Písní Kálí se nedostavil. Zůstala jen ta otázka...
Vítejte v hlavě Dana Simmonse.
Knížka, kniha, trojkniha je zajímavá. První díl mě bavil, druhý už míň, ke konci už jsem ztratila trpělivost. Je to podle mě zbytečně dlouhé.
Musím říct, že mi čtení příliš neodsýpalo. Kniha není špatná, ale přišla mi zbytečně natahovaná. Některé okamžiky byly velice dobré, něco se mi zase nepozdávalo. Nenechám se vyburcovat napínavým vyústěním a budu se držet průměrného hodnocení, 3*
Jak tomu bylo u tolika mladých lidí, s nimiž jsem se v současnosti setkávala,
nedokázala jsem určit, jestli je opravdu retardovaný nebo jen žalostně nevzdělaný.
Připadá mi, že většina obyvatelstva mladší třiceti let
spadá do jedné z těchto dvou kategorií.
Tato kniha je svazkem trilogie, které jako celek nazval vydavatel Hladové hry. Dokonce to má i jakýsi podtitul Doba mrchožroutů. Nutno dodat, že ani jedna samostatná kniha nemá na obrázku nic z nacizmu ani z druhé světové války. Obálka tohoto svazku je tak parazitující na nacistických symbolech, které jsou v poslední době tak oblíbené u filmařů i vydavatelů knih. Zajímalo by mě, jaký na to měl názor mistr Simmons. Pokud se ho autor české obálky, Jan Doležálek vůbec ptal.
Malá ochutnávka:
Já budu žít pomyslel si Saul Laski, ale magická kadence se potrhala a prchla před smrští tichého, ledového smíchu a vůlí mnohem silnější, než byla ta jeho.
KNIHA PRVNÍ:
Zahájení je prvním příběhem. Je povedené, ale při čtení si připadáte jako na vlnách. Jednou jste nadšení gotickou atmosférou, ale pak kvalita rychle klesá a vy se nacházíte u samotného nudného dna. Takto střídavě dočtete první knihu a polovinu událostí úplně zapomenete.
TOTO JE CITÁT Z KNIHY:
Jenom proto, že čtete fantastickou literaturu, vám moje neuvěřitelná historka nepřipadne neuvěřitelná? (Zahájení)
KNIHA DRUHÁ:
Střední hra začíná nudným výpisem věcí, které si Melanie musela pořídit. Úplně jsem nechápal seznam a nákup, o kterém nás musel pan spisovatel na dvou až třech stranách informovat. Stejně jsem to všechno zapomněl. V tomto stylu je pak napsaná celá druhá kniha. Jen zbytečné popisování a návraty do minulosti. Děj se ve své podstatě nikam neposunul.
TOTO JE CITÁT Z KNIHY:
Stovka zasraných agentů a nedokáže sledovat tlustýho bílýho policajta v ghettu plných negrů? (Střední hra)
KNIHA TŘETÍ:
Koncovka je přesně to, co jsem očekával. Stylem se přibližuje knize první, ale je tu nekonečně prodlužovaný konec a řeknu vám, měl jsem sto chutí knihu prostě zaklapnout a nedočíst. Nakonec jsem to ustál. Konec je dobrý, leč silně očekávaný.
TOTO JE CITÁT Z KNIHY:
Panebože, to mě teda poser. (Koncovka)
Sečteno a podtrženo, za lepší překlad čtyři hvězdy.
Je to už několik let, co jsem večery trávila ve společnosti hráčů „Hladových her“ – sledovala jsem životní cestu Saula Laskiho a jeho spalující touhu vypořádat se s válečnými zločiny na židovském národu. Nezůstane při svém putování osamocen, po bok se mu postaví mladá afroameričanka Natalie, pronásledující vrahy svého otce, dále šerif Rob Gentry, který se prostě snaží vše pochopit a jako správný strážce zákona vyřešit. Spousta jiných osob se románem mihne ve více či méně důležitých a obvykle tragických rolích.
Zajímavější však pro mě byla odvrácená strana, ono necitelné zlo v podobě bohatých bělochů se zvláštní Schopností ovládat druhé silou své mysli: Laskiho hlavním oponentem a představitelem nacistické zvůle je německý důstojník Wilhelm von Borchert. Mnohem více prostoru dostala jeho přítelkyně, společnice, známá či jak to nazvat, stará dáma Melanie Fullerová, jejíž duševní pochody umožnil autor sledovat v první osobě. Zvrhle přiznávám: její linii jsem si užívala nejvíce a právě tahle šílená, strašlivá mrcha mi byla ze všech hráčů nejbližší, navzdory všemu jsem jí držela palce:-). Pro ženu méně příjemný byl pohled do prasečí duše producenta Tonyho Haroda, neotesaného otloukánka spolku všemocných a všehoschopných. Ostatní postavy nemá smysl popisovat, většina z nich má roli „pouhých“ obětí a některým záporákům není věnován dostatek pozornosti, aby k nim čtenář pocítil výraznější emoce (maximálně pro reverenda Suttera jsem v sobě objevila víc znechucení, než bych s ohledem k jeho krátkému účinkování čekala).
Většina příběhu se odehrává v USA nějakých 30 let zpátky, Saul však čtenáře sugestivně přenese do Evropy let válečných a Melanie stručně zavzpomíná také na dobu předválečnou. Vzhledem k nabobtnalému rozsahu knihy je střet dobra a zla nečekaně dramatický, plný napínavých scén, zvratů, akce i přemítání. Trochu mi nevoněla striktní černobílost, vyskytlo se pár nudných pasáží, ne vše mělo své opodstatnění, občas selhala logika, někdy si autor pomáhal dost chatrnými berličkami a opravdu nemám ráda, když se z padouchů se superschopností a jejich elitních superjednotek dělají neschopní diletanti... přesto Dan Simmons zvládl tohle ambiciózní dílo s bravurou sobě vlastní.
Také musím pochválit pečlivé provedení knihy, je to skutečně sympatický špalek, kterému byla věnována zasloužená péče – při čtení neruší žádné překladatelské veletoče, překlepy ani hrubky.
Není obvyklým zjevem, abych se začetl do více než tří desítek kvalitních komentářů. Činilo mi potěšení číst jak ty 5* - tak i od 3*dolů. Více méně vše podstatné bylo v těchto komentářích řečeno. Nejvíce se mí líbil Ondrula. Bylo by nošením dříví do lesa rozepisovat se dále a knihu pitvat. Je pravdou, že jsem se seznámil s novým autorem (podívám se po jeho dalších knihách). Ale upíři nejsou mé gusto. To raději hlavní hrdina Lee Childa, který si to s padouchy rozdává "na férovku". A přitom ten Prolog knihy byl tak úchvatný...
Fanouškům Kinga se jistě bude líbit, ostatním nejspíš taky.
Styl psaní je pro mě osobně až příliš rozvláčný, na druhou stranu se mu nedá upřít sugestivnost a věrohodnost. I když jsem na pár hluchých míst narazil, celkový dojem je víc než dobrý a času stráveného nad devíti sty stranami nelituji. Jsem si jistý, že v budoucnu budu na příběh vzpomínat jako na jeden z těch lepších, kniha zaujme čestné místo v mé knihovně a na drobné výhrady si ani nevzpomenu.
Téma bylo vymačkáno do poslední kapky, schopnosti záporáků využity na maximum. Postavy byly dobré a propracované, bohužel mi však stejně něco bránilo, abych se do nich mohl vcítit. Navíc nebyla žádná z nich tou hlavní a to mi taky vadí.
Nejsilnější částí bylo zcela jistě vyprávění Saula v knize první. Žid ve vyhlazovacím táboře otestoval hranice hrůzy, ze které se člověk horko těžko může vzpamatovat. Utrpení, bolest a beznaděj, kterou postava musela projít, je vyzobrazeno bez nadsázky mistrně.
Bestsellerem dílo asi nebylo, ale za přečtení určitě stojí.
Hodnocení: 4/5
Typický Simmons. Epický příběh, megalomanské časové rozpětí a mraky výborně vykreslených postav. Jeho knížky je prostě a jednoduše radost číst už jen pro ten pocit a pomyslnou třešničkou na dortu k tomu Dan přidává promyšlený příběh bez hluchých míst a logických chyb. Vedle Hyperionu a Terroru jde o další nezapomenutelný zážitek ke kterému se tak jako ke dvěma jmenovaným rozhodně minimálně jednou vrátím.
Dějová linka nebyla vůbec špatná, ale dle mého názoru stačila knížka poloviční. a zážitek z ní by byl o dost větší. Brown se zbytečně rozepisoval, kde nemusel a naopak. tam kde to začalo být zajímavé, tam to utnul příliš brzo. ale i přes to, tato kniha stojí za přečtení.
Upíři Dana Simmonse nepijí krev, ale živí se lidskou myslí. A rozhodně netrpí jakýmikoli výčitkami svědomí. Jsou to šelmy, pro něž je život druhých zcela nepodstatný - záleží pouze a jen na tom jejich. Je tedy v celku očekávatelné, že jejich „společenské povyražení“ nebude nic pro slabší povahy.
Hladové hry jsou krutou, smrtonosnou šachovou partií, ve které není vůbec jasné, kdo hraje s jakou barvou. Obě strany konfliktu jsou totiž temné, až z toho bolí oči. Právě spor o dominanci mezi soupeřícími skupinami tvoří ústřední zápletku, do níž ale více než malou měrou zasahují ti, kteří už odmítají být jen bezbrannými oběťmi.
Děj románu se odehrává především v osmdesátých letech minulého století, ale pomocí flashbacků se vrací třeba i do dob 2. světové války. Dokonale propracovaný motiv bestiálního zla, hravě ovládajícího lidské masy, povyšuje jednoduchou hororovou vyvražďovačku na filozofičtější podobenství, v němž má vždycky smysl postavit se mocným a nezůstávat pohodlně jejich loutkami.
Když tady čtu všechny ty superlativy, nedokážu se zbavit dojmu, že jsem četl jinou knihu. Rozjezd knížky je skvělý, to jistě, ale ve zbylých 90% se jedná o zbytečně nastavované žvanění, donekonečna natahované o různé hrátky špionů a bezpečnostních agentur a vše to pomalu a nezáživně směřuje k nevyhnutelné koncovce, která ovšem také není ani zdaleka tak úžasná, jak čtenář ve skrytu duše doufá. On vlastně celý ten motiv šachové hry, na které je kniha vystavěná, je strašně prvoplánovitý a křečovitý - SPOILER ALERT - Nakonec jsem se nedokázal nesmát tomu, jak železným mužem byl ve finále stařičký intelektuál Saul Laski, který sám zlikvidoval řadu žoldáků, zvláštních agentů a upířích monster, a to i v situaci, kdy byl vyčerpán, několikanásobně postřelen, zmlácen a jinak udolán.
Nutno podotknout, že kvituji volbu nakladatelství Laser-books, které tento román z původních třech knih přepracovalo do jednoho velkého a krásně zpracovaného svazku. Dan Simmons nám zde pro změnu ukazuje, že ani spojení noir detektivky a hororu pro něj není cizí. Obrovské množství postav, rozsáhlost děje, jak časová, tak místopisná, dělá z tohoto románu nesnadné čtení. Koupi knihy však nelituji, už jen z originálního pojetí upírské "mytologie".
První kniha mě velmi uchvátila svým zpracováním a neustálým bojem o přežití Katniss. Chvílemi jsem měl stažený dech v předtuše jak to vše dopadne. Přečetl jsem si ji 3x. Bohužel se to nedá říci o pokračování.
Hladové hry jsou mocinky pěkňoučký devítisetstránkový příběh, který Simmons šachovou terminologií rozčlenil v tři celky.
Zahájení. V zahájení je čtenář seznámen s hlavními hrdiny a náramně vypečenou cháskou mentálních upírů, kterým celou dobu jasně vévodí ctihodná lady Melanie, jejíž monology jsou nezpochybnitelným tahounem celého díla.
Střední hra. Tak, střední hru bych zhusta prorubal; v ní se v podstatě na enormní ploše provádí slohové cvičení jak co nejnesrozumitelnějším, mnohozornoúhelným a nechronologicky řazeným způsobem popsat přípravu k dopadení jedné babičky asi stovkou agentů FBI. Nedělám si legraci. Hrozná pasáž napsaná v úplně jiném stylu, kvůli které jsem Hladové hry odložil, abych se je pak jakože přecijen pokusil dočíst - ovšem už obohaceny o onu čupr minihru, kdy v mezidobí zapomenete všechna jména a musíte pak zdlouhavě přemýšlet, kdo že je v tom šíleně zamotaném propletenci kdo. Střední hra se nese v úplně jiném, nezáživném duchu a jak říkám, sekeru na ní.
Koncovka; ovšem pak je tu koncovka ve které se Simmons vrací k našim oblíbeným psychopatům a kde s nimi rozjíždí tóčo natolik apokalyptických rozměrů, že vám prostě po jeho dočtení nezbude, než bezmocně civět, jak je z tématicky béčkové frašky možno vybrousit takový gem.
5 střední hrou silně pošramocených, ale pořád 5 *****
Od Simmonse jsem četla první Terror a ten mě naprosto uchvátil a dodnes má místo mezi mými nejoblíbenějšími knihami. Na Hladové hry jsem se proto velmi těšila. Bohužel to je naprosto průměrný horor, nebylo tam nic, co by mě překvapilo nebo nad čím bych musela přestat číst, položit knížku do klína a přemýšlet. Jediný klad je ten, že děj odsejpá, takže jsem těch 900 stran nebo kolik přečetla za týden. Pro mě dost zklamání, bohužel.
První kniha od Simmonse, kterou jsem četl a která odstartovala lavinu jeho dalších děl do jejichž salvy jsem se dostal. Nebudu zastírat, nadchla mě obálka. WW2 mě zajímá obal sliboval zajímavé čtení. Stejně jako u dalších knih (což jsem v té době nevěděl) je celý děj dokonale propracovaný a drží čtenáře doslova pod krkem. Fikce a historická fakta jsou promíchána tak dobře, že by tomu všemu člověk věřil. Tak věrohodně, že si dodnes říkám, jestli opravdu nejsou mezi námi .....
Štítky knihy
koncentrační tábory upíři nacismus alternativní historie americká literatura psychičtí upíři Cena Augusta Derletha Locus Poll Award (ocenění)Autorovy další knížky
| 2007 |  Terror |
| 1996 | Hyperion |
| 2012 | Temné léto |
| 2010 | Hladové hry |
| 2010 | Kantos Hyperionu |
Ok, čas od času se to prostě stane i nám, notorickým a chronickým dočítačům. Se Simmonsem jsem se před x lety poprvé setkal v knize TEMNÉ VIZE, kde, byť vystřihl nejlepší povídku z knihy, mě vlastně nakonec zklamal už tehdy. Opěvovaný TERROR byl fajn, ale už tam na mě začalo vykukovat cosi, co mi na jeho tvorbě prostě vadí. Stejně opěvované TEMNÉ LÉTO pro mě bylo zklamáním neskutečným a popravdě se divím, že jsem to dočetl. Nejlepší Simmons, co jsem tedy dosud četl, je ZIMNÍ PŘÍZRAK. HLADOVÉ HRY mě zpočátku opravdu chytly, až jsem si říkal, konečně Simmons, který mě bude fakt bavit. Jenže pak se začalo roztahovat ono cosi, co mi na jeho tvorbě vadí – rozplizlost, rozlehlost, vlastně uondanost. Simmons má neskutečnou schopnost uondat vás i u zajímavého nápadu a tématu. Držel jsem se, fakt že jo, říkal jsem si: „Má to 900 stran, tam se musí něco změnit“, ale když se do strany 460 vlastně pořádně nic nedělo, jen se neustále opakovaly stejné věci a příběh se nikam nehýbal, najednou se mi v hlavě ozval hlas, který prakticky neslýchám. Řekl jen pouhá čtyři slova: „Neztrácej s tím čas!“ a já vlastně neměl chuť ani sílu oponovat. A tak jsem knihu zaklapl a odložil. Musím ale knize uznat poměrně zajímavé sociální ukotvení v době a prostředí. Simmons mi prostě nesedí. To se někdy stává. Nemám mu to za zlé. Podle hodnocení a komentářů sedí spoustě lidem. Co je proti nim nějaký Jenda z Pošumaví…