Tyet komentáře u knih

Rozsáhlý román americké Číňanky Amy Tan je ženský román v čínských kulisách. Taková Angelika markýza andělů opepřená detaily z šanghajských domů kurtizán přelomu 19. a 20. století. Pokud jste fanoušci červené knihovny, bude se vám to líbit, pro mě je to vzhledem k rozsahu románu (667 stran) skoro škoda stromů.

16.06.2017

Bestseller od Andy Weira se stal předlohou pro film, který jsem neviděla. Knížka se čte skvěle, je napínavá, zvlášť na začátku a hlavně na konci, kdy jsem byla fakt nervózní, ačkoliv bylo od začátku jasné, že špatně to dopadnout nemůže. Množství výpočtů mě nerušilo, naopak dodávalo knize na přesvědčivosti a člověk si uvědomí, že astronaut nemůže být žádný blbec. Líbila se mi naprostá nezdolnost hraničící s nezodpovědností, která se ale v tomto případě vyplatila. Mark Watney disponuje typickým yankeeským důvtipem a nezávislou myslí. Potvrdilo se mi, že Američané jsou jako děti. Zvědaví, vynalézaví, optimističtí, sebevědomí, zaměření na cíl a sebestřední. Je znát, že je to mladý národ, kterému chybí zádumčivost, smíření a zenový klid :) Jo, knížku doporučuju, je to nenáročná oddechovka, žádná moudra v ní nehledejte.

7 16.06.2017

Kniha od P.D. Jamesové o tom, že experiment „člověk“ se nezdařil, ale Bůh k sobě nepovolává všechny najednou, ale postupně. Lidé se přestali rozmnožovat, muži jsou sterilní. Jak vypadá společnost, ve které je nejmladším lidem dvacet pět let? Jak vypadá beznaděj s vědomím, že to je „za pár“? Velmi zajímavá knížka psaná zdrženlivě a volným tempem. Podle recenzí, které jsem četla, je mnohem lepší než kniha film, který byl podle ní natočený. Ale kam se pak poděly úvahy hlavního hrdiny, padesátníka Thea? Vždyť o ně v knize jde především, nikoli o napínavý děj. Vývoj jedince od beznaděje k naději, od lhostejnosti k lásce - to je to, co mě na knize zaujalo.

16.06.2017

Útlá knížka od Anny Bolavé je sugestivně popsané umírání jedné osamělé a „jiné“ lidské bytosti. Jak tenká je hranice mezi pouhým podivínstvím a skutečným šílenstvím! Hodina po hodině, den po dni na začátku horkého léta, je popisován tak barvitě, že se úplně snadno ocitnete na rozpálené půdě mezi sesychajícími bylinami, ve šťavnatém kopřivovém houští ve vlhkém stínu opuštěného mlýna, pod nočním nebem osvětleným blesky nebo dokonce pod hladinou rozvodněné řeky. Knížka mě skoro uvrhla do deprese, v některých okamžicích jsem se poznávala. Určitě ji doporučuji k přečtení, podobně zajímavých knížek je málo. Trochu mě ale rušilo, že téma podivínské osamělé ženy, překladatelky, se zvláštním vztahem k přírodě a vraždou na krku nepřekonatelně popsala už před pár lety Olga Tokarczuková ve své nádherné knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, ale co, nemůžeme mít všechno.

16 16.06.2017

Samuel Shem patří k mým oblíbeným spisovatelům. Zamilovala jsem si jeho dvě knihy Dům Páně a Hora hoře, tak jsem se dychtivě pustila do Ducha místa. Bohužel v polovině jsem knihu odložila. Co se stalo? Styl je tentýž, téma velmi podobné, hrdina téměř totožný. Najednou se mi tohle všechno zdá zoufale plytké. Nabubřelé americké klišé vršené jedno na druhé. Vyčpělost a prázdnota nalíčená na hloubku. Je chyba ve mně? Škoda, nejsem schopná to číst.

1 16.06.2017

Kronika ptáčka na klíček je typický Murakami. Fantasknost kontrastující s naivní popisností mě bavila v jeho prvních knihách, které zde vyšly a já je četla. V téhle už mi ta hraná naivita a charakteristická manýra autora trochu překážela. Temná zákoutí duše, odkazy na Junga a archetypy, divný sex a divné vztahy, je to pořád stejné, i když do jisté míry stále přitažlivé. Nově se u Murakamiho v této knize objevuje téma brutality Japonců za druhé světové války.
I když už nejspíš další knihy tohoto autora číst nebudu, knížku doporučuji, patří k tomu lepšímu, co u nás vychází.

2 16.06.2017

Jde o knihu Františka Kabeláka Herbář hermetikův z poloviny minulého století. Unikátní sbírka léčivých bylin doplněná o Tibetsko-Mongolsko-Čínskou farmakopéu a fragmenty z Dvaceti dvou nejdůležitějších magických rostlin světa bohužel nebyla autorem dokončena. K prvnímu vydání připravil v roce 2011 tuto vzácnou knihu pan Lukáš Loužecký. Původní text herbáře musel být z důvodu požadavku srozumitelnosti výrazně redigován, protože autor už se bohužel nemohl na dokončení díla podílet, zemřel v roce 1969. Přesto je tato sbírka ojedinělá a obdivuhodná.Toto například píše o jasmínovci vždyzeleném: Otrávení strnou při plném vědomí s otevřenýma očima, nemohou se hýbat a s příšernou jasností vnímají vše, co se okolo děje. Proto je nazýván "skleněná rakev".
Dozvěděla jsem se zde spoustu nových skutečností, o kterých jsem neměla dosud ani tušení, například, že černý bez léčí zánět trojklanného nervu.

2 16.06.2017

Ačkoliv nejsem žádným velkým příznivcem a čtenářem fantasy žánru, koupila jsem si tuhle knížku od Johna Crowleyho ze zvědavosti a protože mi v anotaci něco brnklo na správnou strunu. A udělala jsem dobře. Těžko vyprávět, o čem ta kniha je, protože je zvláštní. Je o fantazii, o mizející Férii a jejích obyvatelích, o síle Příběhu, o relativitě času i prostoru, o lásce i obyčejném životě. Ale pro mě je hlavně o tomhle: neztrácet čas zbytečnostmi, život je kouzlo a každý člověk a každá situace může být zázrakem. Zkusme trochu posunout naše vnímání a tím i činy. Zítra může být na všechno pozdě, udělejte to teď hned.

2 16.06.2017

Tove Janssonovou možná znáte – je autorkou knih o Muminech. Já miluju její humor, fantazii, poetiku a konejšivé příběhy, je to výjimečná spisovatelka, a nejen to, i malířka a ilustrátorka. Tahle tenká knížka je souborem krátkých příběhů z prázdninového pobytu na malém opuštěném ostrůvku ve Finském zálivu. Na ostrově tráví léto šestiletá Sofie, její táta a babička, maminka nedávno zemřela. Pořádně nevím, co bych o knížce napsala, jen to, že mě okouzlila, je plná laskavosti, suchého humoru a taky smutku. Místo toho vám z knížky kousek opíšu, úryvek je o tom, jak Sofie diktuje babičce svou knihu.
„Ne, to není konec, řekla Sofie. Budou ještě další kapitoly, ale o těch budu přemýšlet až zítra. Jak se ti to líbí?
Velmi přesvědčivé.
Taky si myslím, řekla Sofie. Možná se z toho lidi něco dozvědí.
Pokračovaly nazítří večer pod titulkem Jiní politováníhodní živočichové. S malými živočichy je to těžké. Přeji si, aby Bůh nikdy nestvořil malé živočichy nebo aby je udělal takové, že by mohli mluvit, nebo aby jim dal jasné tváře. Mezera. Tak například noční můry. Neustále nalítávají na lampu a pálí se o ni, pořád dokola. To nemůže být instinkt, protože takhle se věci nedějí. Ničemu nerozumí a vrhají se do toho bezhlavě. Pak padají na záda, škubou nohama a potom umřou. Skončila jsi se psaním? Připadá ti to dobré?
Velmi dobré, řekla babička.
Sofie se zvedla a zakřičela: Řekni přesně tohle, řekni, že nesnáším všechno, co umírá pomalu. Řekni, že nesnáším všechno, co člověku nedovolí, aby tomu pomohl.
Zapsala jsi to?
Ano.“

3 16.06.2017

Moje oblíbená spisovatelka, Polka Olga Tokarczuková uspořádala v této pozoruhodné knize výběr ze svých článků, úvah, krátkých próz a komentářů. To všechno s obdivuhodnou přímostí, otevřeností a upřímností odhaluje spisovatelčiny názory, postoje a životní filozofii. Je mi velice blízká a obdivuji její angažovanost a pronikavou inteligenci spojenou s niterností, křehkostí a prostotou.
Citát z knihy: "Vidět Tantalovy zahrady v Homérovi, být svědkem napoleonských válek v Tolstém, léčit tuberkulózu v Mannovi, lovit velryby v Melvillovi, být nešťastně zamilovaný v Prusovi, to jsou zřejmě nejkratší a zároveň nejpřesnější popisy toho, jak na nás působí literatura. Literatura vytváří svět s ohromujícím ontologickým statusem, odvádí nás od sebe samých a umožňuje nám nabýt zkušenost, kterou bychom jinak získat nemohli. Když se nad tím dobře zamyslíme, tak většina našeho vědění, zkušeností, vkusu, elánu a emocí má přímou souvislost s knihami, které jsme četli.
Pokaždé když otevíráme knihu, odehrává se mezi povrchem oka a povrchem papíru zázrak, něco naprosto neobyčejného. Vidíme řádky písmen, a když po nich kloužeme zrakem, náš mozek je proměňuje v obrazy, myšlenky, vůně, hlasy. Nejde jen o to, že jednoduché znaky převádíme na konkrétní informace, to by dokázal i počítač. Je to spíše otázka toho, že existuje možnost předat i ty nejniternější pocity, nejsložitější zkušenosti jiným lidem, otevřít jim celý život, a to mnohem ochotněji, než by to udělal živý, skutečně existující člověk. Psychologové tento zázrak čtení, myslím, dosud nevysvětlili, ale shodli se alespoň na tom, že plodné čtení je projevem psychického zdraví. Plodné čtení znamená, že chápeme a prožíváme to, co čteme. V okamžicích nervového vypětí, stresu, nejsme schopni číst. Lidé trpící psychózami o tuto schopnost přicházejí úplně. Čtení je proto privilegiem zdravé, vyrovnané mysli. A bohužel, také mysli mladé.
S postupujícím věkem obvykle přichází nějaký druh autismu: přestávají nás zajímat romány, začínají nás nudit popisy, máme pocit, že zajímavější jsou životopisy a monografie, že fakta jsou lepší než obrazy a dialogy. Začínáme vyznávat kult faktů, i když jsou to fakta vypreparovaná senzacechtivými novináři. Uctíváme poznámky pod čarou, protože věříme, že jsou to odkazy vedoucí k Pravdě. Nakonec si začínáme myslet, že román lže, vymýšlí si, že je to jen povrchní zábava, a proto je vlastně k ničemu. Pak pokládáme autorům onu hloupou otázku: do jaké míry jsou události popisované ve vaší knize založeny na skutečnosti?
A to je, prosím pěkně, konec.
Protože jakmile položíme tuto otázku, znamená to, že jsme ztratili schopnost hrát si se smyšlenými světy, pohybovat se na pomezí toho, co je, a toho, co by mohlo být, co se ještě nestalo a co není; ztrácíme velmi důležitou a tvůrčí merkurovskou část své psychiky, živou jako rtuť, která nám, jako hluboce lidská schopnost, umožňuje vytvářet jiné, alternativní světy a žít životy jiných lidí. Umožňuje nám vytvářet budoucnost, zkoušet ji a dokonale komunikovat s jinými, učí empatii a ukazuje, jak moc jsme si podobní a nepodobní zároveň. Lidé, kteří čtou romány, jsou "větší", mají širší rozhled, protože žili životy jiných lidí, i když to bylo jen na okamžik."

5 16.06.2017

Knih od Václava Cílka jsem přečetla několik, ale tahle je (alespoň pro mě) naprosto výjimečná a zapůsobila na mě jako zjevení. Je plná vět a slov, která se mi hluboko vpálila do mozku (otázka je, jak dlouho tam vydrží, můj mozek není žádný pašák). Z téhle knížky jsem získala silný dojem, že autor zažívá výrazný progres, důležitý posun a změny, v porovnání s jeho staršími knihami ke mně promlouvá prostřednictvím textu mnohem větší pokora, prostý úžas a otevřenost, ale to jsou možná jen mé osobní domněnky a s realitou nemají nic společného. Zkrátka knihu jsem si užívala od začátku do konce a rozhodně se zařadí mezi mé nejmilejší.
Mám moc ráda a doslova fyzicky mě blaží, když v nějaké knize narazím na něco, co jsem objevila v knize jiné, jako by se nitky sbíhaly do jednoho místa. Před časem jsem v jedné z knih Stanislava Komárka četla o hlubinných mlžích (doufám, že jsem si to zapamatovala alespoň zhruba správně), kteří nikým neviděni v těch obrovských hloubkách vytvářejí nádherné a důmyslné obrazce na svých ulitách. Stanislav Komárek se v knize ptá, pro koho jsou tyhle vzory určeny, když si je nemohou ukázat ani sami mlži vzájemně, mají totiž zakrnělý zrak a pohybují se pouze pomocí čichu a hmatu (nebo tak nějak). Václav Cílek mluví ve své knize o ptácích. Jejich krásné a složité písně jsou nejdokonalejší ke konci léta, kdy už je předvádění kvůli samičce i potomstvu dávno pasé, kdy ptáčata jsou vyvedena a vlastně není pro koho zpívat. Napadá mě, že mlži i ptáci prostě jen „tvoří překrásné“ z čisté radosti a touhy tvořit. Možná je to jejich modlitba, kdoví.
Pan Cílek píše o tom, že staré navažské příběhy mají jiné konstrukce než naše novodobé poznávání a vědění, neustále se vracejí v kruzích ke kořenům, ke kmeni, zatímco v západní kultuře naše vědění košatí a strom se rozrůstá stále dál, výš, naše poznatky se kmeni i kořenům stále vzdalují.
Navíc mám ještě jeden milý zážitek. Po přečtení knihy jsem pocítila silné nutkání autorovi za ni poděkovat a sdělit mu, jak moc se mi líbila. Udělala jsem to vůbec poprvé a počítala jsem s tím, že pan Cílek neodpoví, protože má příliš nabitý program a e-mailů od fanoušků dostává velmi mnoho. Velmi mile mě proto překvapila odpověď s poděkováním. Moc mě těší, že prostá slušnost a taková nějaká „normálnost“ se neztratila ani u takto slavné osobnosti.
A na závěr jeden citát z knihy: "Návrat posvátného je nezbytný, jenže posvátné nás omezuje, protože se setkáváme s mnoha věcmi, které nám mohou škodit a o kterých jsme si to dřív nemysleli. Stejná medicína strach zahání i vytváří. Ale asi to za to stojí, protože pak člověk vnímá svět jako živý, propojený, veselý a nebezpečný. A tak krásný, velmi krásný, někdy až k neunesení."

7 16.06.2017

Třetí kniha od Khaleda Hosseiniho, kterou jsem četla, a v té trojici se u mě umístila na vrcholu. Žádná krev, žádné válečné drasťáky, žádné utrhané končetiny ani surové bití. V téhle knížce jde o lidské příběhy, o sourozeneckou lásku, o dobré srdce. o kořeny, kterými vězíme v zemi, kde jsme se narodili, aniž bychom je vnímali. Ale hlavně o zodpovědnost a volbu. Vřele doporučuji.

5 16.06.2017

Platforma je opět o sexu, jak se dá u Houellebecqa čekat, ale navzdory typicky melancholickému cynismu, který se uplatňuje v počátečních kapitolách, většina knihy vlastně cynická vůbec není, je smutná, beznadějná a zoufalá, ale zdá se, že Houellebecq dokonce ví něco i o lásce. Člověk, který dočte Houellebecqovu knihu, si nakonec ulehčeně oddychne, že snad nepatří do světa, který on popisuje s takovou trpkostí a beznadějí. Rozhodně doporučuju k přečtení.

6 16.06.2017

Peckovský rodák profesor Josef Stránský prováděl v rámci své disertační práce průzkum lidové mluvy na Jilemnicku v roce 1923. Jeho práci vypátrala, sesbírala a vydala paní Jarmila Bachmanová v nakladatelství Bor v letošním roce. Já si tuhle nenápadnou, útlou knížečku koupila v jičínském knihkupectví U Ignáce. Miluju podobné knížky a brožurky, které se zabývají místním nářečím, zvyky a pověstmi, jsou tak skromné a přitom obsahují poklady. Často nevycházejí, tak je opatruju jako oko v hlavě.
Často máme trochu zkreslenou představu o tom, jací vlastně byli naši předkové. Máme pocit, že byli skrznaskrz moudří, pobožní a mluvili a přemýšleli jen o bohulibých věcech. Takže zpátky na zem :)
"Kmotra má se nevychcať, dyž de ke křtu, to že se dítě poscává. Kmotra, dyž přídou vode křtu, má perstama utlačiť do těch tvářiček a zustanou ty dulky."
Popravdě řečeno, většinou jsou to takový řeči o ničem, ale psaný moc krásným nářečím :)

3 16.06.2017

Druhá kniha Khaleda Hosseiniho, která se mi dostala do rukou. První byl Lovec draků, který mě hodně zasáhl a dlouho to bolelo. Tahle knížka je opět z Afghánistánu, děj se odehrává v době, kdy zemi okupují sovětské jednotky a později ji ovládne Tálibán.
I když obálka, použitý font a snad i název knihy mohou vyvolat dojem, že jde o červenou knihovnu, nic není vzdálenější pravdě. Jde o krutý příběh, který však nepostrádá naději. Přivedl mě k myšlence, zda se tisíciletá vláda principu jang nechýlí ke konci. Bylo by na čase.
Název románu pochází z básně Sáiba Tabrízího, perského básníka ze 17. století:
Nedopočítáš se měsíců,
které na jeho střechách pableskují,
ani tisíců planoucích sluncí,
jež kábulské zdi ukrývají.

14 16.06.2017

V roce 1982 vydalo nakladatelství Odeon výběr z Matthioliho Herbáře, který vyšel poprvé v roce 1544 v Benátkách. Do češtiny jej přeložil a upravil lékař a přírodovědec Tadeáš Hájek z Hájku a vydal jej Jiří Melantrich. Tadeáš Hájek vypustil nebo zkrátil výklady o exotických rostlinách a zároveň vložil do textu množství vlastních zkušeností. Je to tedy dílo obou. Kniha obsahuje veliké množství překrásných dřevořezů v nebývalé kvalitě a velikosti. Jsem uchvácená, je to skutečná nádhera! Takové knihy už dnes nevycházejí, bohužel.
Podívejte, co se tam třeba píše o cibuli:
Pes vzteklý ukousl-li by koho, ztluc cibuli s solí, s routou, s medem a s octem, přikládej na ránu, toť vytáhne jed ven.
Dává se pečená s cukrem aneb s medem proti kašli a dýchavičnosti, přidada něco k tomu másla, nebo hrubé vlhkosti ven z prsí táhne a vyvodí.
No, není to nádherný?!

10 16.06.2017

Tato útlá knížka autora Jana Luffera souhrnně katalogizuje české lidové pověsti z hlediska jejich obsahu, formy, struktury, funkce, víry a distribuce - předávání a přijímání. Knížka je uspořádána heslovitě, pověsti v ní bohužel nenajdete, ale i přesto se do ní lze začíst, je to totiž velice poutavé čtení. Jak autor poznamenává: Pověst potvrzuje nebo rozšiřuje horizont zkušeností příjemce a potvrzuje nebo zpochybňuje jeho světový názor, hranice možného a nemožného, postoj k náhodě a osudu.
Píše se zde například:
Mrtvý nemůže zetlít v hrobě, dokud se mu nedostane odpuštění.
Nebo:
Území mezi studánkami bude lidem poskytovat ochranu v čase války.
A poslední:
V domě, kde se manželé hádají, se objevuje rarášek v podobě ohnivého stvoření.

2 16.06.2017

Tuhle knížku jsem si vykručela na kamarádce a když už mi ji tedy půjčila, považovala jsem za svou povinnost ji dočíst, i když jsem už po první čtvrtině došla k závěru, že jsem sice hodně naivní a přístupná kdejakým šíleným teoriím, ale určité věci zkrátka skousnout nedokážu. Vadilo mi především násilné napasování autorových teorií na jakoukoliv událost a postavu, kterou zpracovával.
Dočetla jsem knihu klopotně do poloviny, protože téma mě zajímá. Normálně rozečtené knihy neodkládám, ale tady jsem to udělala. Závěry a teorie jsou podle mého laického názoru tak uměle vykonstruované a na hlavu postavené, že jsem to neskousla ani já, které nepravděpodobné a nepopulární teorie nevadí.

7 16.06.2017

Toto je skvost naší knihovny. Jde o svérázný cestopis Josefa Váchala doplněný o obrazovou přílohu ilustrací a rukou psaných textů samotného Váchala i jeho ženy Anny (Hanky) Mackové. Oba vykonali tříměsíční pouť po krásách Slovenska se svým psem Tarzanem v roce 1930 a ušli téměř pět set kilometrů.
Tahle knížka působí jako pramen živé vody v té záplavě braku, co se vydává, je typicky váchalovsky vtipná (ano, tento humor mi naprosto vyhovuje), zcela nekorektní, chytrá, smutná i dojemná. Ale dost řečí, zde je ukázka:
„Cesta až ke kapličce, odkud nahoru k Strážovu, vrchu, stoupati počala, byla stále horší a horší; dal jsem se do mocného proklínání lidí obec tvořících a pro vzájemné dobro ničeho nepodnikajících. Byl bych zlořečil ještě dále, potkali jsme však bílého psa, pološpiclíka s nohou přeraženou a pouze na kůži jemu visící; i přestal jsem klíti, neboť v takových chvílích, vida bezmocnost tvora na zemi se pohybujícího a o mnohou radost, jiným popřátou, zkráceného, sevře se nitro mé žalem a již více ani Stvořiteli zlořečiti nemohu a nedovedu; všechny theorie Karmy a znovuzrozování nejsou mi dostatečně silnými, aby podepřely rozum v nějakou spravedlnost a cestu citu dalšímu zabránily; stávám se pouze mlčícím vlkodlakem s nadějí, že jedenkráte účastníkem oné mohutné reformy o bezbolestnost všem tvorům na zemi žijícím usilující se stanu, v životě jiném a silnějším.“

3 16.06.2017