Tyet komentáře u knih

Útlá knížka místních pověstí "k zábavě i poučení" sesbíraná a upravená autorem s mýtickým pseudonymem mě velmi potěšila, protože téměř všechna místa, o kterých se v knížce píše, důvěrně znám.
Ať už je to Novopacko, Hrad Pecka, Miletín, hořický Gothard, Hřídelecká Hůra, Holovousy, Kuks nebo Ostroměř, všechno to jsou krajiny a městečka, které miluju a i touto cestou se o nich dozvídám víc a jsou tak mému srdci ještě bližší.

3 16.06.2017

Severská detektivka Petera Hoega začíná velmi slibně. Vlastně je výborná téměř do konce. Je to dobrodružný příběh dokreslující stav mysli a duše jedné chytré, ale asociální ženy, které někdo zabije jediného přítele, malého kluka. A ona má pocit, že mu dluží vysvětlení. Knížka se čte velmi dobře, navzdory tomu, že ve většině čtenářských recenzí se píše opak. Je to napínavé, pěkně to odsejpá a navíc nemáte pocit, že čtením detektivky jen zabíjíte čas. Temné, studené a zádumčivé tóny knihy se ale v závěru změní v hysterický nesmysl ve stylu Indiana Jonese. Konec knihy pro mě představuje zklamání, ale i tak knížku doporučuji k přečtení, už jen proto, abyste se dozvěděli, jak se žije Gróňanům v Dánsku.

5 16.06.2017

Cheryl Strayed podnikla ve svých sedmadvaceti letech túru po Pacifické hřebenovce a ušla 1770 kilometrů úplně sama a s nepředstavitelně těžkým báglem. Důvodem byla nespokojenost s vlastním životem, smrt mámy, heroin a rozvod. Zdá se, že během cesty z Cheryl spadla všechna tíha, zocelila se na těle i na duchu.
Knížka je vtipná, svěží a upřímná. Autorka se nesnaží udělat se lepší. Od románu jsem vlastně nic nečekala a byla jsem mile překvapená, je to prima odpočinková četba.
A musím říct, že Cheryl má můj obdiv, je dobrá.

4 16.06.2017

Na mnoho lidí působí Podvolení jako nejslabší román Michela Houellebecqa, ale já ten názor nesdílím. Je pravda, že mám pro autora slabost a jsem ochotná mu odpustit téměř cokoliv, ale i přesto si myslím, že kniha je to dobrá. Hlavní hrdina vzbuzuje jako obvykle současně soucit i odpor, máte chuť s ním současně zatřást, jednu mu vrazit nebo ho obejmout.
Román se odehrává v nedaleké budoucnosti, lépe řečeno v roce 2022 ve Francii. Prezidentské volby vyhraje poměrně překvapivě muslimský kandidát a od té chvíle se začne Francie proměňovat. Nutno podotknout, že ne všechny změny jsou k horšímu, i když islám vzbuzuje v mnohých čtenářích negativní konotace. Houellebecq jako vždy provokuje, nutí k přemýšlení a s nepřehlédnutelným gustem odhaluje nepěkné stránky lidské psýchy. Poživačnost, egoismus, lenost, zbabělost.
Možná je tento román na první dojem povrchnější než ostatní autorova díla, nic dramatického ani drastického se zde neodehrává, bolest není zničující. Samota, opuštěnost, marnost – to vše je ale stále přítomno i přesto, že příběh univerzitního profesora vlastně „dobře dopadne“.
Doporučuji k přečtení.

8 16.06.2017

V této hluboce lidské knize dokázal můj oblíbený spisovatel Dan Simmons, že není jen mistrným vypravěčem mrazivých thrillerů, detektivek z drsné školy a dokonale vystavěného sci-fi, ale dokáže přesvědčivě ztvárnit i zdánlivě obyčejný příběh stárnoucího astronauta. V této knize se vlastně neděje nic příliš dramatického, nic vás neohromí, ani nerozpláče, nebudete se bát ani nebudete rozrušení. Je to poklidné vyprávění o tom, jak krásné je být člověkem. Richard Baedecker po padesátce opustí zaměstnání u soukromé firmy a jaksi neví, co dál se životem, jen nejasně cítí, že tohle není život, jaký by chtěl žít. Je po rozvodu, s jediným synem zažívá silné odcizení, blízký přítel zemře při letecké havárii, tak se zachová, jak nejlépe může a zkrátka „jde tam, kam ho nohy nesou“. Knížka rozhodně stojí za přečtení.

3 16.06.2017

Knihu jsem dostala od kamaráda jako dárek a proto jsem byla rozhodnutá vytrvat a přečíst je. Když jsem dočítala jedenáctou povídku, kterou jsem nebyla schopná odlišit od první, druhé, třetí a tak dále, už jsem věděla, že to nedám. Pro mě to bylo k uzoufání nudné, zmatené, příliš surreálné a vlastně o ničem. Vhledem k tomu, že je Jan Balabán ceněný a oblíbený autor, beru veškerou vinu na sebe

16.06.2017

Ačkoliv Juli Zeh patří mezi mé oblíbené spisovatelky a na Pod vodou jsem se moc těšila, knížku jsem odložila asi v polovině. Ztrácet čas hloupým prázdninovým příběhem lidí, kteří se jeden jak druhý chovají jako pitomci, se mi nechtělo. Možná jsem už na to stará, kdoví. Z knih autorky, které jsem četla, je tahle z mého pohledu jednoznačně nejslabší

2 16.06.2017

Nová kniha Karla Funka je shrnutím poznatků o vlivu kosmu, přírodních cyklů a dalších opakujících se rytmů na duši člověka, za čtyřicet let autorova bádání na tomto poli. Dozvíme se v ní mnoho různorodých informací o svátcích, uzdravování, křesťanské mytologii i keltských mystériích. Není to jednoduchá kniha, ale rozhodně je obohacující.
„Dech Matky Země otevírá jaro. Jaro je spojeno s mysterii dechu v přírodě. Země vydechuje své síly. Tak i tělo musí vydechnout staré mentální a psychické zplodiny – elementály, kteří v zimě žili uvnitř našich struktur. To bývalo jarní čistění, které začínalo už svátkem Hromnic. Na jaře každé lidské tělo, které je zatíženo negativními elementály, nabývá sil zbavit se jich a obnovit harmonii. Děláme-li na jaře jakoukoliv očistnou kúru či dietu, nabude teprve pravého smyslu a účinku, budeme-li si takto vědomi její účelnosti až posvátnosti. Vida, jak skvělý námět na meditaci při jarním čistění našich niterných studánek.“
Kniha nepatří mezi oddechovou literaturu, ale s tím jsem počítala. První část mě bavila, byla sice přísná, ale spravedlivá. Zbytek knihy byl pro mě šplh na nekonečně vysokou horu. Obtížnou stravitelnost ale připisuji sama sobě, nikoliv autorovi. Pro mě byla kniha příliš přepjatá, bez stopy nadhledu, laskavosti a humoru. Příkré hodnocení je k autorovi velmi nespravedlivé, vycházím ale z toho, co dala kniha mně a jak moc se rozešla s mým očekáváním. Každopádně je to pozoruhodná publikace a za přečtení stojí.

1 16.06.2017

Pokud bych měla shrnout dvěma slovy tuhle knihu, byla by to slova jako VYNIKAJÍCÍ a NEZBYTNÁ. Se vší vážností a důrazností bych ji doporučila přečíst úplně každému člověku.
V recenzích se mimo jiné píše: „kdybych dával dohromady seznam stovky nejdůležitějších knih, které by měl člověk v životě přečíst, tuhle bych tam určitě zařadil.“
Michael Goodwin napsal a Dan E. Burr nakreslil tuhle komiksovou knihu o ekonomii ve snaze srozumitelnou formou zpřístupnit a vysvětlit široké veřejnosti zákonitosti, taje a záludnosti fungování světové ekonomiky. Podařilo se jim to dokonale, takže i člověk ekonomickou vědou nepolíbený (jako já), pochopí, o co tady jde a kdo a proč nám věší bulíky na nos.

2 16.06.2017

Václava Cílka mám tím raději, čím více ho čtu. Zřetelně z jeho knih cítím svobodu, opravdovost a upřímnost. To jsou dneska vzácné květinky, nemyslete si. Ačkoliv mne osobně menhiry a kameny obecně nijak zvlášť nezajímají, Cílek o nich dokáže vyprávět se sobě vlastní poetickou věcností.
Autor se v knize zabývá menhiry na českém území, především Kounovskými řadami, ale podíváme se také do francouzského Carnaku, Súdánu nebo do Svaté země.
„Myslím si, že stará místa rozechvívají ty části duše, o kterých bychom ani nevěděli. Přístup do předkřesťanských poloh neznamená jen nějakou krutost přírody a barbarství válčících kmenů, ale také kontakt s živým reálným světem, se zemí a vesmírem.
Tento kontakt jsme nahradili filmy, jako je Hobit nebo Hvězdné války, ale to jsou jen velmi vzdálené připomínky živého vztahu ke světu, ve kterém se nejednalo o vítězství nad temným pánem, ale o to aby dítě nezemřelo hladem, a aby bylo na sůl. Být v kontaktu s pravěkem znamená větší úplnost duše.
Součástí této obohacující citlivosti je romantický přístup ke světu. Romance bývaly milostné a hrdinské příběhy psané románským jazykem. Byly nepraktické a hrdinové někdy hynuli na přemíru citů, ale přesto romantický vztah k lidem, přírodě a minulosti je způsob, jak žít plný život. Na úspěch v bance vám stačí něco jako počítač v hlavě. Mentální kalkulačku zapnete na plný výkon a ve jménu úspěchu odpojíte všechny hluboké emoce.“

2 16.06.2017

Při čtení, a věřím, že i při psaní, knih Olgy Tokarczuk, je převažující emocí soucit. Není to ani melancholie, ani smutek, ani deprese, je to schopnost hlubokého soucitu s lidmi, s krajinou, zvířaty a dokonce i Bohem. Olga Tokarczuková vysoko vyčnívá nad současnými autory, ale ne výjimečným uměním slova, brilantním stylem, schopností vytvářet zápletky a udržovat pozornost čtenáře, ale svým hlubokým vhledem a porozuměním, se kterým se opravdu často nepotkávám.
Příběhy v knize spojuje místo, kde se odehrávají. Zalesněná, chudá a divoká oblast polského Kladska, okolí Nové Rudy, s výhledem do českého Broumovska. Ta, a postava staré Marty. Příběhy, ve kterých se velmi často vyskytuje smrt a bolest, nepůsobí drasticky, spíš smířeně, autorka je popisuje s jistým zaujetím, zvídavostí a smyslem pro detail. Součástí knihy je také podivuhodný příběh svaté Starosty a transsexuálního mnicha, který jej sepsal. Knihou prosakuje motiv konce světa s rudou oblohou a zkamenělými stromy, jediná skutečně děsivá vize.
Knihy Olgy Tokarczukové jsou rozhodně perlou naší knihovny a upřímně je doporučuji ke čtení.
„Marta řekla, abych se netrápila tím, co vidím.(...) Nevím, proč mi to řekla; už se chystala odejít. Stála s rukou na klice otevřených dveří.
Večer jsem si na tu větu vzpomněla. Nehybný obraz z pohyblivého filmu, v němž se všechno mění a přestává být tím, co bylo. Tak fungují oči – vidí mrtvý výstřižek většího, živého celku, a to, co vidí, si ochočují a zabíjejí. Proto když se dívám, věřím, že vidím něco stálého. Ale to je falešný obraz světa. Svět je pohyblivý a roztřesený. Neexistuje v něm žádný bod nula, který si je možné zapamatovat a pochopit. Oči dělají snímky, které mohou být pouhým obrazem, schématem. Největším rozčarováním je krajina, protože stálost krajiny neexistuje. Pamatujeme si krajinu, jako by byla obrazem. Paměť tvoří pohlednice, ale svět žádným způsobem nechápe. Proto krajina tak podléhá náladám těch, kteří ji pozorují. Člověk vidí v krajině vlastní vnitřní, netrvalý okamžik. Všude vidí jen sebe. Konec. To mi chtěla Marta říct.“

9 16.06.2017

Otomaru Dvořákovi se podařilo oživit bezkrevné postavy z našich učebnic dějepisu. Když se řekne Jungmann, Erben, Šafařík, Tyl, Němcová, Světlá, Havlíček, Frič, Mácha, Neruda nebo Palacký, většině z nás se zatmí před očima a náš mozek se samovolně uvede do polospánku. Kniha se může jevit dnešnímu čtenáři, uvyklému na rychlé tempo, nečekané zvraty, napětí a peprnosti, poněkud rozvláčná a skoro nudná, ale jakmile si zvyknete na jazyk, kterým je psaná, bude se vám číst moc pěkně. Otomar Dvořák knihu s podtitulem „Tajná zpověď Karla Jaromíra Erbena“ napsal takovým stylem, jakým by ji patrně psal sám Erben, kdyby měl příležitost. Dozvěděla jsem se spoustu nových (tedy spíš staronových, pokud počítám i školní dějepis) informací a velice nepřekvapivě jsem si uvědomila, jak jsou lidské touhy neměnné a věčné. A že musíme cítit skutečný vděk k osobnostem národního obrození. Ačkoliv se jim samotným mohla jejich snaha zdát marná a zbytečná, zejména v éře neoabsolutismu, obětovali jí nezřídka celý život, rodiny a zdraví, bezesporu měla obrovský smysl pro nás všechny.
Knížku jsem si přála k Vánocům hlavně z toho důvodu, že Erbenovo rodiště Miletín je od nás coby kamenem dohodil, do tamějších starých lázní jezdíme pro vodu a v knize se píše i o „našich“ Byšičkách. Ale tahle knížka mi dala mnohem víc, uvědomila jsem si, jak moc mám ráda svou zemi i svůj rodný jazyk, jakkoliv to může znít pateticky.
Na konci knihy, kdy Erbenovi umírá jeho žena Betynka, jsem se doopravdy rozbrečela. Knížku si určitě přečtěte.
„Léto za létem bez ustání běží,
zima za zimou uhání;
důvěra má však nepohnutě leží,
a co rok roste doufání.“

9 16.06.2017

Tato pozoruhodná kniha pojednávající o jazyku, písmu, krajině, mytologii, času a prostoru z hlediska fenomenologie by neměla uniknout nikomu, kdo hledá odpovědi na to, jak se stalo, že jsme se tak velmi vzdálili přírodě.
David Abram, americký filozof, hlubinný ekolog a antropolog, napsal knihu, která je nejlepší příručkou, jak se stát znovu plně člověkem. Po přečtení knihy už se nikdy nebudete dívat na krajinu, na čas a prostor stejně jako doposud. Velmi doporučuji k přečtení všem zvídavým lidem.
„Smyslová krajina se nejen otevírá do oné vzdálené budoucnosti, která čeká za horizontem, ale také do blízké budoucnosti, vůči imanentnímu poli možností, které číhají za každým stromem, za každým kamenem, za každým listem, odkud se v kterémkoliv okamžiku může do vašeho vědomí vplížit pavouk. A tato živá krajina je vyživována nejen tou víc usazenou či sedimentovanou minulostí nacházející se pod zemí, ale také zcela imanentní minulostí, skrytou uvnitř každého stromu, v každém stéblu trávy, a dokonce uvnitř svalů a buněk našich těl. (...)
Důležitost, kterou nás naše analýza přiměla přiznat tak samozřejmým fenoménům, jako jsou země a horizont, bude většině čtenářů připadat zvláštní, vskutku všem z nás, kdo jsme byli vychováni v kultuře, která po nás vyžaduje, abychom nedůvěřovali své bezprostřední smyslové zkušenosti a namísto toho se řídili abstraktní ´objektivní´realitou, poznávanou pouze prostřednictvím kvantitativních měření, technologických přístrojů a dalších, výlučně lidských způsobů. Avšak pro domorodé kultury, které stále bezprostředně participují s více než lidským přirozeným světem, pro tyto lidi, kteří synestetické zaměření svých smyslů ještě nepřesunuli ze živé a oduševnělé země na čistě lidský soubor znaků, jsou záhady toho, co je pod zemí, a toho, co je za horizontem (záhada vnitřku věcí a odvrácené strany věcí), pociťovány jako nesmírná a mocná tajemství, jako mocná říše, odkud bytosti vstupují do živého světa a kam opět odcházejí.“

2 16.06.2017

Román švédské spisovatelky Kerstin Ekmanové vás doslova pohltí svou hutnou, těžkou, severskou temnotou. Tma prostupuje krajinu, lidi, i duše. Čas je nelineární, vede nás klikatými cestičkami z minulosti do budoucnosti a zpět. Chvíli žijete život mladé dívky, pak zralé ženy trpící pocity viny a tíhou starého tajemství, bezmoci a zbabělosti a někdy také život malé dívky, bystrého sirotka, který má v sobě něco z trolla. Těžký a dusivý je i příběh mladého nemocného chlapce, jenž uteče z rodiny ovládané hrůzou ze starého nemilosrdného patriarchy a stane se malířem. V další kapitole je z něj starý muž, který se vrátil „domů“ a v té další je mu zase patnáct. To všechno v kulisách nezadržitelného „pokroku“ první poloviny dvacátého století a světové hospodářské krize. Nouze a hlad jsou všudypřítomné. Kniha je plná smrti, stínů a beznaděje. Přesto ta tíha nepůsobí samoúčelně, a jakmile dočtete, jste rádi za naši malou, malebnou a světlou zemi. Výborná kniha, doporučuji k přečtení.

8 16.06.2017

Volné pokračování Dědečka Ogeho od Pavlíny Brzákové mě dokonale nadchlo, stejně jako Dědeček Oge. Knihy jsou výjimečně sugestivní, téměř hypnotické a dlouhou dobu vám zůstávají v hlavě a duši. Rozhodně doporučuji obě dvě.
„Po ulicích chodila spousta lidí, ale ti lidé už nežili odkazem předků. Zapomněli. Neznali nic, co by je spojovalo s minulostí. Viděl jejich plandající postavy bez souvislosti. Nijak nepokračovali – byli to lidé bez vlastní země. Stáli na ní oběma nohama, ale duchem byli pryč.“

16.06.2017

Peter Tompkins a Christopher Bird napsali knížku, ve které shrnuli podivuhodné a pro mnohé lidi šokující výzkumy a zjištění z oblasti botaniky. Téměř všichni už někdy slyšeli o Backsterově efektu, o jeho pokusech s dracénou nebo o pokusech a práci manželů Kirlianových. V knize se ale dozvíte mnohem, mnohem více; je určena pro všechny, kteří nepovažují rostliny za pouhý materiál k jídlu, výrobě nábytku nebo ozdobu záhonů. Rostliny jsou našimi rovnocennými (v mnoha ohledech nás dokonce předčí) partnery s vlastní vůlí a obdivuhodnými schopnostmi. Kniha je o komunikaci s rostlinami, nejen na spirituální úrovni, ale i na té fyzické, měřitelné.

2 16.06.2017

Útlá knížka, jejímž autorem je Nor Per Petterson, by se dala popsat jednoduše jako velmi, velmi hutná melancholie. Příběh patnáctiletého chlapce v době krátce po druhé světové válce a o padesát let později osamělého muže, který se z něho stal, je pevně spojený s řekou a lesem. V knize vše plyne zvolna jako řeka a mnohem více než je vysloveno, se toho odehrává pod hladinou. Tenhle příběh vám zůstane sedět na hrudi jako těžký kámen. Ale za přečtení rozhodně stojí, vždyť „sami se rozhodneme, kdy nás něco bude bolet.“

4 16.06.2017

Peter May napsal detektivní příběh, ve kterém je spáchaná vražda vlastně nepodstatná. Recenze plýtvaly takovými slovy jako jedinečný, mimořádný, mistrovský a mrazivý, takže jsem do toho šla, naštěstí mám knihu z knihovny, průměrných knih už máme dost. Nejdřív to dobré: knížka se dobře čte, je napínavá a odehrává se v atraktivním prostředí skotského ostrova Lewis a je v ní poměrně pěkně vystižena krajina, šílené počasí i trudný život obyvatel. Jinak je kniha souborem klišé, plná nenápaditých dialogů a plochých postav. Děj je velice předvídatelný a už ve třetině víte, kdo je pachatel. Na konci vám do toho autor ale přimotá pederasta, o kterém jste neměli doposud ani ponětí (alespoň já ne). To je asi tak jediné překvapení z celé knihy. Pokud chcete, aby vám utekla dlouhá cesta, nebo se nudíte v posteli s chřipkou, knížku doporučuju, pěkně odsejpá. Za měsíc ale nebudete vědět, že jste ji četli. Má krásnou obálku.

1 16.06.2017

Pečlivě sestavená kniha Kláry Hadašové, kterou jistě všichni znáte z jejího skvělého blogu s názvem Co nového na kopci, mě uchvátila šíří záběru a dokonalým zpracováním. Já sama už sice nějaký čas mléko ani mléčné výrobky v kuchyni nepoužívám, ale kniha je nepostradatelná pro všechny, kteří omezují nákup mléčných výrobků v běžné obchodní síti a pokoušejí se vyrábět doma sýry a další delikatesy. Je to veliké dobrodružství! Knihu vřele doporučuji.

1 16.06.2017

Autentický popis Jiřího Kuchaře, který v Peru získal zkušenosti s Liánou smrti – ayahuascou. Ocenila jsem otevřenost a upřímnost a některá místa mě opravdu zasáhla. Jedna věta indiánských šamanů se mi vryla do paměti: „Jsme tu proto, abychom posilovali svého ducha.“ Knížku doporučuji k přečtení.

3 16.06.2017