Kouzlo smyslů: Vnímání a jazyk ve více než lidském světě

11.09.2020

Neuvěřitelné, kouzelné. David Abram probouzí k životu staré síly, které převrací zákony, podle kterých jsme dlouho žili, čím víc jsou magičtější, tím jsou reálnější a hmatatelnější. Kniha mi vháněla slzy do očí a rozbušila mi srdce.

30.01.2018

Kniha popisuje "historii" oddělování člověka od přírody a ukazuje, že jsme na jedné straně aktéry tohoto procesu, ale na straně druhé i jeho obětmi. Velmi se mi líbila zejména část o vývoji písma a jeho postupném oddělování se konkrétních zkušeností a dechu čtenáře, o tom jak se stalo samostatnou realitou, svým způsobem vlastně ryze abstraktní bytostí. To mě jako knihomola a věčného uprchlíka z reality vedlo k zamyšlení nad smyslem všeho toho spisování...
Knihu doporučuji každému, kdo rád překonává zakořeněné mentální vzorce.

16.06.2017

Tato pozoruhodná kniha pojednávající o jazyku, písmu, krajině, mytologii, času a prostoru z hlediska fenomenologie by neměla uniknout nikomu, kdo hledá odpovědi na to, jak se stalo, že jsme se tak velmi vzdálili přírodě.
David Abram, americký filozof, hlubinný ekolog a antropolog, napsal knihu, která je nejlepší příručkou, jak se stát znovu plně člověkem. Po přečtení knihy už se nikdy nebudete dívat na krajinu, na čas a prostor stejně jako doposud. Velmi doporučuji k přečtení všem zvídavým lidem.
„Smyslová krajina se nejen otevírá do oné vzdálené budoucnosti, která čeká za horizontem, ale také do blízké budoucnosti, vůči imanentnímu poli možností, které číhají za každým stromem, za každým kamenem, za každým listem, odkud se v kterémkoliv okamžiku může do vašeho vědomí vplížit pavouk. A tato živá krajina je vyživována nejen tou víc usazenou či sedimentovanou minulostí nacházející se pod zemí, ale také zcela imanentní minulostí, skrytou uvnitř každého stromu, v každém stéblu trávy, a dokonce uvnitř svalů a buněk našich těl. (...)
Důležitost, kterou nás naše analýza přiměla přiznat tak samozřejmým fenoménům, jako jsou země a horizont, bude většině čtenářů připadat zvláštní, vskutku všem z nás, kdo jsme byli vychováni v kultuře, která po nás vyžaduje, abychom nedůvěřovali své bezprostřední smyslové zkušenosti a namísto toho se řídili abstraktní ´objektivní´realitou, poznávanou pouze prostřednictvím kvantitativních měření, technologických přístrojů a dalších, výlučně lidských způsobů. Avšak pro domorodé kultury, které stále bezprostředně participují s více než lidským přirozeným světem, pro tyto lidi, kteří synestetické zaměření svých smyslů ještě nepřesunuli ze živé a oduševnělé země na čistě lidský soubor znaků, jsou záhady toho, co je pod zemí, a toho, co je za horizontem (záhada vnitřku věcí a odvrácené strany věcí), pociťovány jako nesmírná a mocná tajemství, jako mocná říše, odkud bytosti vstupují do živého světa a kam opět odcházejí.“