Povídky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Souborné vydání povídkové tvorby jednoho z nejvýznamnějších českých autorů posledního dvacetiletí. Povídky nedávno zesnulého Jana Balabána patří ke klenotům české literatury, a to nejen podle kritiky, ale především podle čtenářů.

https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/50530/povidky-50530.jpg 4.479
Nahrávám...

Komentáře (13)

Kniha Povídky

Knišíl
29. listopadu

Co říci na obhajobu literáta, který obhajobu nepotřebuje, jeho dílo mluví samo za sebe. Opravdu velká škoda tohoto spisovatele, který umřel vlastně ještě celkem mladý. Co dalšího by napsal, to už nezjistíme, ale můžeme se vracet k tomu, co stihl sepsat, a díky Hostu, že to udělal takto přehledně.
Osobně mě zasáhla nejvíce povídka Světlana ze sbírky Jsme tady, ukazuje a možná i odpovídá na otázku utrpení a nepochopitelné těžkosti života. Více o ní nepovím, protože její estetický účinek se o to více projeví, čím méně o ní budete vědět dopředu. Je to brilantní ukázka toho, jak pracovat s vypointováním, které nepůsobí lacině okatě.
Jelikož jsem astmatik zaujala mě též povídka Viadačka ze stejnojmenné sbírky. Obecně se mi přece jenom líbily ty delší povídky z poslední sbírky, a tak se samozřejmě těším i na další svazek Balabánova díla, jeho Romány a novely.
Balabán slova sází drsně, ale přesto poeticky, někdy jsou povídky až surrealistické (hlavně povídky prvotiny Středověk, kde sny hrají zásadní roli, např. Mezi výkaly a močí), někdy možná tragikomické (Uršula). Stojí za to číst Balabána, i když 69 povídek je velké rozpětí, ne všechny mě zaujaly, ale většina ano, některé mě přímo zasáhly tam někde v duši, a je to právě ona rovina duševní, která z Balabánova díla dělá něco víc, než jen stýskavé paměti zklamaného muže. Je to přece jenom jiskra naděje, co činí tuto sbírku nadprůměrnou a v současné české literární povídkové konkurenci bezprecedentní výchozí bod, kámen stavební, kámen s trvalou hodnotou.

"Nerozumí ničemu, vůbec nevědí, co se tady děje, a tak si vymýšlí nesmysly."
"S tím souhlasím," řekl Velký a po nahození si sedl.
"Prostě nám lžou?"
"Ale oni nám lžou blbě."
"To ty musíš vědě, tys byl zpravodaj, ty se v tom lhaní vyznáš, ne?" rýpnul si Malý.
"Jo, hoši, lže se, lže se, jako když se tiskne. Ale ví se, co se lže. Rozumíte, ví se, co se má zatajit a co se má říct jinak a proč. To je normální."
"No," přitakali oba.
"Ale teď nám lžou jinak." (s. 493)

A teď si vzpomeň na ten pot prasečího strachu, kdy noci byly smradlavým chlívkem obav. Vzpomeň si na sebe a na tu, která rozhodně není pokreslena morovými písmeny. Taky to víš, že místnost v suterénu pavilonu gynekologie, kde zasedá komise, že je to taky kryt, do kterého táhnete jeden druhého za ruku, ale vaše oči se nesetkají. Tuhle chvíli chcete zalít betonem nepaměti. Vám svatá peruť nad hlavou nezavlaje. A ten malý vojáček ve válce, kterou nevyhlásil, bude před nástupem zastřelen. (s. 490)

petrarka72
10. května

Kdysi jsem četla povídkové knížky, jak postupně vycházely - a tehdy jsem je pravidelně odmávla jako koncentrovanou depresi, která jazykově a stylově sice patří v kontextu české literatury k nadprůměru, ale nemá nárok na trvalé místo na nočním stolku (se středním věkem se dostavila touha spát klidně, bez obrazově podmanivých, ale drásavých nočních můr). Přesto jsem považovala zakoupení kompletovaného povídkového souboru za povinnost - a pak v knihovně čekal na svůj čas, který nastal až nyní, cca o deset let později... A ejhle - změna. Možná proto, že jsem si pamatovala hlavně základní depresivní dojem, obrnila jsem se - a najednou jsem, navzdory tíživé atmosféře, začala vnímat provázanost postav a jejich naznačovanou pospolitost (byť praktický význam v jejich každodenním styku má většinou minimální), mezi mnoha temnými metaforami "ostravského střihu" probleskuje nenápadně okouzlení světem (i když se jím těžko prodíráme - a chce to pokoru, abychom si užili prolétající světlušky příjemných okamžiků), smíření, jež přichází v dramatických momentech či alespoň před smrtí (a přináší nejednoznačnou, přesto úlevu) - zkrátka světlo, které je v Balabánových příbězích vždy někde přítomno (i když ho nelze zaznamenat na první dobrou). A tentokrát vím, že se k Balabánovi vrátím dříve než za deset let.


PoetickaM
20.02.2021

Opravdu to není kniha ke "zblajznutí"na jeden zátah. Někdy jsem jí odložila a vzala si něco pro podporou nálady. Někdy beznaděj, někdy jako bychom jeli spolu paralelu. Kudy šel anděl se čte lehčeji.

martini.ce
19.11.2019

Pro mě to bylo těžké a neveselé čtení, místy hodně depresivní. Knížka, kterou jsem mockrát chtěla zahodit a pak jsem se k ní znovu vrátila. Silné věty, situace, příběhy. Nakonec mi cestu změnily osobní důvody a opravdu jsem neměla už sílu ji dočíst. V domácí knihovně zůstává, třeba jednou...

Tic
01.04.2018

Balabán je těžce nedoceněný. I kdyby napsal jen tyhle povídky, u mě by měl v kanonu české literatury hodně výsadní postavení, protože ovládá jazyk.

Jeho myšlenky mají čistotu vědeckých pojednání a zároveň nepředstíranou lidskou hloubku. Přesně ví, co se snaží říct, nevytváří zmatky, paraliterární konstrukty ani beat imitující užvaněný kýč.

Zároveň je poměrně těžký, protože čtenáře nutí číst pomalu a soustředit se na každou větu. Nedá se jen tak odtrhnout nebo text ledabyle přejet očima. Balabán není čárový kód, který můžeš skenovat.

Díky tomu ale na knížku myslíš i dvě tři hodiny po poslední stránce. A možná i dva tři dny. To není zrovna málo.

mamba27
17.11.2017

Povídky ze začátku byly hodně náročné, trochu jsem se v nich ztrácela, nedávaly mi smysl, ale pak jsem byla ráda, že jsem to nevzdala.

Tyet
16.06.2017

Knihu jsem dostala od kamaráda jako dárek a proto jsem byla rozhodnutá vytrvat a přečíst je. Když jsem dočítala jedenáctou povídku, kterou jsem nebyla schopná odlišit od první, druhé, třetí a tak dále, už jsem věděla, že to nedám. Pro mě to bylo k uzoufání nudné, zmatené, příliš surreálné a vlastně o ničem. Vhledem k tomu, že je Jan Balabán ceněný a oblíbený autor, beru veškerou vinu na sebe

karel8199
21.12.2016

kvalita

1