Tyet komentáře u knih

Velmi zajímavá alegorie C.S. Lewise připomíná díla středověkých básníků a trubadúrů. Adept Jan hledá mytologický Ostrov s velkou touhou v srdci, snaží se utéct z bigotního prostředí své rodné vísky Puritanie, a od Boha, který je v knize nazýván Majitelem (ďábel je zván Nepřítelem a peklo Černou dírou). Jak to dopadne, napovídá název. Nádherné alegorické scény nás nutí přemýšlet, knížka není pro lenivé čtenáře. Vybírám úryvek, který se mi moc líbil:
„Černá díra tedy existuje,“ zamyslil se Jan. „Přesto je Majitel tak laskavý a hodný?“
„Rozpoznávám, že ses pohyboval mezi Nepřítelovým lidem. V těchto dnech se snad nepoužívá nic tak často, jako nařčení Majitele z krutosti. Podobá se to Nepříteli, neboť on je v podstatě velice hloupý. Ještě se mu nepodařilo vypustit jedinkou pomluvu, která by se zdála aspoň trochu pravděpodobná. Obvinění z krutosti může každý lehce prohlédnout jako lež. Majitelovu reputaci by mohl poškodit přesvědčivějším argumentem, kdyby totiž rozhlásil, že Majitel je nenapravitelný hazardní hráč ... Nebyla by to sice pravda, ale bylo by to alespoň pravděpodobné, neb nikdo nemůže popřít, že Majitel bere na sebe nesmírná rizika.“
„Vraťme se, prosím, k obvinění z krutosti ...“
„Už se k tomu dostávám. Než by obhospodařoval zemi otroky v okovech, sáhl Majitel po rizikových, svobodných nájemnících. Protože jsou svobodní, není možné zamezit tomu, aby nenavštěvovali zakázaná místa a nejedli zakázané ovoce. Červi, které to v nich plodí, je nutí, aby jedli čím dál více.“
„Majitel s tím doopravdy nemůže nic udělat?“
„Majitel může všechno kromě protiřečících si nesmyslů. Jinými slovy – nesmyslná věta nic nezíská tím, že ji začínáme slovy: Majitel může ... Uznáš, že je úplným nesmyslem i pouhá představa toho, že můžeme někoho přinutit, aby svobodně přijal to, co už svobodně úplně zamítl. Nucení není nikdy svobodné.“

3 16.06.2017

William Paul Young psal prý tuhle knihu čtyřicet let! To mi na ní přijde asi nejzajímavější. Je to kombinace fantasy, sci-fi a psychedelické vyprávěnky notně pokapané sirupem. Výborné čtení do vlaku nebo letadla, aby vám lépe uběhl čas. Možná už jsem na to stará, ale někomu o jednu, dvě dekády mladšímu by se mohla velmi líbit.

3 16.06.2017

Knížka se chlubí množstvím superlativ a doslovem Eduarda Tomáše. Je v ní množství nádherných míst, které mi opravdu zahrály na tu nejvnitřnější strunu, ale nemohu se zbavit dojmu, že kniha je zbytečně rozvleklá a krásné moudré poklady jsou zahrabané v příliš velkém množství slov. Kdyby to nebylo neuctivé, knihu bych nazvala snad užvaněnou. Chybí mi v ní také lehkost, radost, humor (nikoliv sranda, tu bych v takové knize ani nehledala), prostě něco, nad čím se člověk může usmívat nebo z čeho cítí, že je autor na světě rád. I přes moje možná příliš příkré výtky, které rozhodně nemusí platit obecně, protože kniha má množství obdivovatelů, ji k přečtení určitě doporučuji, obohacení a plodné myšlenky jsou zaručené.

3 16.06.2017

Pokud máte chuť se trochu bát, zkuste tenhle horor slovenského spisovatele Jozefa Kariky. Je to takové Kingovo It z Ružomberku, ale tuhle inspiraci autor v knize poctivě přiznává, takže to ani nenaštve.
V mrazivých zimách mizí děti, nějaké nelidské „it“ je unáší, zabíjí a zotročuje jako neživé pomocníčky pro další lov. Autor v knize také zmiňuje proslulou Djatlovovu výpravu na Ural v lednu 1959, kdo neví, o co jde, doporučuji najít a prostudovat, je to skutečná a plnokrevná záhada, ze které doopravdy mrazí.
Kniha Strach je trochu kostrbatě těžkopádná (může to být i překladem), ale čte se dobře a za jeden, dva večery máte přečteno. Četla jsem ji v době, kdy panovaly velké mrazy, stejně jako v knize, a o to to bylo lepší. Kdo se rád bojí, knížku doporučuji, i když ji mezi oblíbené nezařadím.

V téhle knížce charvátského spisovatele Slobodana Novaka se zdánlivě vlastně nic neděje. Odehrává se okolo Vánoc v roce 1966 na ostrově Rab v Jaderském moři. Hořce vtipné, sebeironizující, trpké, ale nakonec smířené vyprávění je symbolickým vykreslením rozčarování z bolševické revoluce. Děj knížky je ubohoučký, čtyřicetiletý profesor, bývalý bojovník za "svobodu", se z neznámých příčin (snad jen z dobroty srdce a zlého svědomí?) stará o lidskou trosku, "ležáka", bývalou hraběnku Markantuovou, které kdysi patřila většina ostrova, po znárodnění z jejího majetku a společenského postavení nic nezbylo. Vlastně nevíme, zda je dementní nebo to jen hraje, a neví to ani její pečovatel. Knížka svým vyzněním, určitou něhou a skoro zenovou netečností docela překvapivě a možná ne zcela úmyslně vybízí k prožívání přítomného okamžiku, jak je to teď moderní. Tohle čtení není pro každého, ale čtenáře rozhodně obohatí.

16.06.2017

Můj milovaný autor Wolf-Dieter Storl v téhle knížce vypráví o svém životě. O cestě z Evropy do Ameriky a několikrát zase tam a zpět. O své práci na univerzitách, ale i v hippie a experimentálních komunitách. Nebyl ale nikdy ani typickým profesorem, ani typickým hipíkem. Vždycky si šel svou cestou. Jeho slova jsou jako vždycky útěšná, moudrá a taky hořká.
“Ničení přírody je těžko snesitelné. Vždyť jsme od přírody, která nás obklopuje, odděleni pouze ve své hlavě, ve svých představách. Ve skutečnosti námi protékají éterické energie, vycházející z lesů a kopců. Jenom to nevnímáme, protože nás od toho stále odvádějí abstraktní myšlenky a obrazy. Jestliže v přírodě vše probíhá harmonicky, pak to má také harmonizující účinek na člověka, přicházejí k němu dobré sny a inspirující myšlenky. Kde ale v přírodě vládne chaos a ničení, tam se i člověk stává agresivním nebo depresivním.
Když je zohavována příroda, les a jeho zvířata, pak – tak mi to řekli indiáni – se duchové přírody rozzuří, vskočí do lidí, ti zešílí a stanou se sebepoškozujícími. Země je obrovský medvěd, řekl mi jeden indián Klamath. Jednou bude mít všeho dost a města, která ho obtěžují jako klíšťata, svými drápy jednoduše seškrábne.“
Těmito slovy se vysvětluje chování tvorů, které ani nelze považovat za lidské bytosti. Tvorů, kteří mučí děti, týrají zvířata a zabíjejí pro potěšení. Od takových temných bytostí se držte dál, nemůžete jim pomoct a styk s nimi vám může velmi ublížit. Jediná cesta k nápravě je opětovná harmonizace přírody. Úcta a láska k zemi, ke stromům, kopcům i zvířatům. Musíme začít u sebe, jiná cesta není.

6 16.06.2017

Naléhavá knížka britského fyzika a experimentálního psychologa Petera Russella dává čtenáři, který přemýšlí nad směrováním vývoje lidstva, určitou naději. Technologický vývoj se zrychluje a není daleko doba, kdy se vývoj technologií nebude dát odhadnout ani týdny dopředu. Lidský mozek je stále ještě milionkrát výkonnější než počítat, ale podle mnoha studií se zdá, že někde okolo roku 2030 se počítače lidskému mozku vyrovnají. Technologický vývoj je neuvěřitelně rychlý a fascinující, ale vývoj vnitřní, duchovní, za ním zaostává až v takové míře, že úroveň vědomí lidstva zůstává po tisíce let prakticky beze změn. Máme vůbec šanci dospět dříve, než zničíme sami sebe?
Knihu doporučuji k přečtení všem bez výjimky.
„Každý inteligentní druh používající nástroje nakonec vstoupí do jakéhosi okna v čase. Okno se otevírá s uvědomováním si sebe sama. Daný druh se pak dá do běhu. Dokáže vnitřní evoluce udržet krok s materiálním vývojem? Stihne své vědomí plně probudit, než vedlejší efekty jeho chybné tvořivosti okno uzavřou?
Okno v čase, které se otevřelo, když život na Zemi postoupil k Homo sapiens sapiens, se brzy začne zavírat. Nacházíme se v posledních okamžicích úprku trvajícího 50 000 let: cesty od vědomí k plnému osvícení. Naše hodina udeřila a my závodíme se samotným časem, abychom se znovu narodili.“

3 16.06.2017

Recenze i samotný přebal knihy Jesse Bullingtona se nás snaží přesvědčit, že nás čtení znechutí nebo se budeme bát. Taková pověst, která knihu předchází, nepochybně zvyšuje čtenost a prodejnost, ale je veskrze nepravdivá. V knížce se skutečně setkáte jak s nekrofilií, tak s kanibalismem, ale všechno je to ve formě taškařice až burlesky. Chvílemi mi knížka připomněla jarmareční písně. Takže nebojte, o žádné skutečné zlo a opravdové zvrácenosti tady nejde. Jde jen o pobavení čtenářů, což se musím říct, docela povedlo. Knížka se čte dobře, ale nic zásadního od ní nečekejte, je to prostě zábavná literatura.

1 16.06.2017

Historické, dobrodružné, napínavé a chytré, to je něco pro mě!, říkala jsem si, když jsem brala do ruky tenhle román Tore Kvævena. Jakmile jsem začala číst, doslova mě šokovala míra brutality Vikingů a zejména hlavního hrdiny, který je všechno, jen ne kladná postava, se kterou byste se mohli ztotožnit. Ani ve své době nemohlo být bezdůvodné a bestiální vraždění nevinných lidí normou, jak o tom svědčí strach celého světa (kromě Kozáků) z Vikingů. Nebylo ale možné svým způsobem neobdivovat neuvěřitelnou sílu, vytrvalost a nadlidskou houževnatost Seveřanů. Ačkoliv je příběh vymyšlený, nepochybuji o tom, že podává docela pravdivý obrázek Ódinova lidu. Příběh je o pomstě, lsti, zradě, nenasytnosti a zarputilosti. Knížku jsem přečetla jedním dechem, je úžasně čtivá, napínavá a dobře odsejpá. Zařadila se mezi mé oblíbené kousky.

3 16.06.2017

Když jsem si kupovala knihu bosenského spisovatele Nedžada Ibrišimoviće, čekala jsem podle anotace něco mezi Egypťanem Sinuhetem a Dávnými večery od Mailera. Vůbec nic takového ale od knihy nečekejte. Není v ní melancholická moudrost Waltariho ani surová magie Mailera. Tohle vůbec není snadné čtení a kniha není pro každého. Na druhou stranu je to nejpozoruhodnější a nejkrásnější kniha, kterou jsem za poslední dobu četla. Působí málem hypnoticky. Jsme zvyklí prožívat u dobrých knih emoce, nejčastěji napětí, strach, radost, pobavení, někdy hluboký vhled a pochopení. U téhle knihy jsem snad poprvé v životě prožívala pocit štěstí. Ten ale vlastně nebyl zapříčiněný dějem, ale pouze zásluhou autorova umění (a také překladatele), kde jsou slova a věty přesně takové, abyste štěstí cítili.
Jde o příběh dlouhověkého (snad nesmrtelného?) písaře Nefertiho, který se narodil v Egyptě v době faraona Hora-Aha z První dynastie zhruba před pěti tisíci lety. A který sepisuje svůj život jako zbožný muslim v Bosně v polovině dvacátého století. Neví, proč žije tak dlouho, protože se necítí být ničím výjimečný. Setkal se s Ahasverem, věčným Židem, sedm let strávil na korábu Bludného Holanďana a zažil jeho vykoupení, v Himálaji mluvil s nesmrtelným arhatem Pindolou Bháradvájou (to je mimochodem jedna z nejhezčích scén knihy). Prožil množství životů, protože nemohl zůstávat na jednom místě, vypadal totiž stále stejně mladě. Účastnil se mnoha historických událostí. Průvodcem a nejbližším přítelem mu byl Hazrat a-Chidr, islámská mystická postava, taktéž z rodu dlouhověkých. Autor přizpůsobuje jazyk danému období a místu, kde Neferti zrovna žije, takže na začátku se v textu orientujete velmi těžce, protože možná takhle nějak mluvili a přemýšleli Egypťané před pěti tisíci lety. Také Turecká část není jednoduše čitelná, člověk se ztrácí v arabských jménech, která mu znějí všechna stejně a typické muslimské mnohomluvnosti až užvaněnosti. Bludný Holanďan je ponurý, hrubý a záludný, je to prostě nešťastný zloduch. Ale nakonec se polepší a zemře. Nejtragičtější postavou je ale Ahasver, který se staletí toulá po světě a v duši si nese křivdu.
Kniha je opravdu zvláštní a výjimečná a doporučuji ji z celého srdce.

3 16.06.2017

Romantická a nostalgická kniha Lawrence Norfolka, která popisuje život trochu tajemného kuchaře během Cromwellovy revoluce v Anglii. Děj je vcelku předvídatelný, nic překvapivého vás na stránkách téhle tlusté knížky nečeká, ale příjemně se čte, autor má pohodový, klidný styl vyprávění. Z přemíry popisů přeplácaného, opulentního jídla se mi občas zvedal žaludek, ale knížku hodnotím pozitivně, už jen pro krásné zpracování. Trochu mě mrzelo, že autor víc nezpracoval nepochybně zajímavé téma Saturnovy slavnosti, na to jsem se vlastně těšila nejvíc, ale člověk by neměl nic očekávat, aspoň nebude zklamán.

16.06.2017

Netradiční kovbojka Patricka deWitta je syrová, úderná, velmi vtipná, místy melancholická a rozhodně je to nádherné počtení. Autor má dar slovy vytvářet ve vaší mysli dokonalé scény, charaktery, pohnutky, strachy, chvástání i upřímnost hlavních postav. Prostředí divokého západu v časech zlaté horečky na stránkách knihy ožívá a vy se ocitáte přímo v té špíně, krutosti, trapnosti, penězích a humoru. Knížka, kterou jsem si po dlouhé době doopravdy vychutnala. Velmi doporučuji.

5 16.06.2017

Tahle kniha Nikose Kazantzakise, kterou jsem četla půjčenou, je pro mě velice zvláštní. Během čtení jsem ji často rozčileně odložila, protože mě popouzelo Františkovo chování. Proč se nenají? Proč se neobleče? Proč je tak zarputilý, tak pošetilý, tak šílený? Knížka ležela často několik dní nedotčená hřbetem nahoru a já se na ni nemohla ani podívat. Knihu jsem dočetla doslova se sebezapřením, vrátila, a považovala to za ukončenou věc. Jenže během měsíců po přečtení neuplynul den, abych na Františka z této knihy nepomyslela. Podráždění vyprchalo a já některé jeho činy začínala chápat. Ta kniha mi uvízla opravdu hluboko, hluboko pod kůží a nastal den, kdy mi došlo, že tuhle knihu musím mít v knihovně. S velkou vnitřní omluvou jsem si tuhle zvláštní knížku nakonec koupila, aby se stala jednou ze vzácných kousků v naší knihovně.

8 16.06.2017

Stanislava Komárka čtu velmi ráda, dokáže výstižně podat zjevné a známé skutečnosti s osobitým, trochu uštěpačným humorem. Výtečně se čte a jeho eseje doporučuji i méně zdatným čtenářům, smlsne si na nich opravdu každý.
„Tak paradoxně uskuteční západ buddhistický sen o Velkém vyvanutí a Barma či Tibet ten o Velkém konzumu. Podobně jako je štěstí odměnou těch, co o ně neusilovali, přinese budoucnost téměř s jistotou to, co jsme nechtěli. Osud nám naše sny a jejich vyplnění s bezohledností sobě vlastní prohazuje.

1 16.06.2017

V knize psychologa Morgana Scotta Pecka postavy přemýšlí, jednají a mluví jako z učebnice psychologie. Schematické pojetí příběhu jakoby ze skutečného života, neobsahuje žádný nadhled, pochybnosti o roli psychologie, natož špetku humoru. Ačkoliv se může zdát, že kniha je hlubokomyslná (je plná Boha, duše, podvědomí a tak dále), opak je pravdou. Možná může sloužit studentům psychologie jako soubor modelových situací, se kterými se mohou v praxi setkat. Kniha se mi nelíbila ani obsahem, ani použitým jazykem.

1 16.06.2017

je kniha irských mýtů a legend, které sebrala a převyprávěla Marie Heaney. Pro irské děti jsou tyhle příběhy jako pro nás Staré pověsti české, prostě stará, obnošená vesta, ale pro nás je to svěží, neobvyklé a magické vyprávění. Mně obzvláště jsou irské legendy blízké, možná pro zcela iracionální chování hrdinů a trochu šílenou magičnost. Po přečtení vám bude jasné, kde bral Tolkien inspiraci k Pánu prstenů.
Nad některými legendami jsem seděla v zamyšlení několik dlouhých minut, uchvácená drsnou krásou a takovým velkolepým, mocným smutkem. Nejvíc mě asi okouzlila legenda o tom, "Jak Cúchulainn a Ferdia svedli souboj u brodu".
Jo, a věděli jste, že Beltaine se čte správně "baltina"? Já teda ne.

2 16.06.2017

K současné české detektivce přistupuji většinou s určitou dávkou skepse. U téhle knížky ale byla zcela zbytečná, protože se povedla. Výborně se čte, autor z vás nedělá blbce (opravdu jsem až téměř do konce netušila, kdo je vrah), knížka nemá hluchá místa a nevyskytuje se v ní plané žvanění. Navíc má kromě napětí ještě přidanou hodnotu – a to zápletku odkazující na ne zrovna radostnou část naší vlastní historie.
Knížku určitě doporučuji k přečtení a moc se těším na další knihu od Jiřího Březiny.

7 16.06.2017

V každé z dvanácti depresivních povídek Radky Třeštíkové se vyskytuje slovo bábovka – odtud název knížky, kterou jsem přečetla za jediné odpoledne, skvěle se čte. Ve vzájemně propojených příbězích osamělí, sobečtí, neupřímní a polítováníhodní lidé žijí své ubohé, plytké položivoty zavření v klíckách vlastní důležitosti a ani se sami sebe vzájemně nedotýkají. A to vše v kulisách ponurého, šedého města. Tato bezútěšná kniha může vyvolat dojem, že takhle všichni lidé prostě žijí, že je pro ně neznámým pojmem čest a hrdost, že se partneři a přátelé neustále podvádějí, lžou si, okrádají se a pohrdají sebou navzájem. Že děti jsou rodičům zcela lhostejné a každý nemyslí na nic, jen na sebe. Ale ujišťuju vás, že to tak není. Z knížky jsem se musela trochu oklepat a uvědomit si, že znám jiné lidi a žiju jiný život než tyhle postavy.

2 16.06.2017

Stanislav Mešťánek sepsal vyprávění uprchlíků, kteří se skrývají v opuštěné továrně v Amsterodamu. V ulicích zuří boje, které nastaly po antiglobalizačním mítinku koncem minulého století.
Vypravěči pochází ze všech koutů Země a střídají se, aby se zabavili a ztlumili napětí, které v komunitě vládne.
Některé příběhy jsou lepší, jiné špatné. Stále jsem čekala, kdy dojde na to, proč byla taková knížka napsaná. Nedočkala jsem se. Knihu lze brát jako četbu do vlaku nebo na dovolenou, víc v ní nehledejte. Vydal Malvern, což je zárukou skvělého provedení.

16.06.2017

Protože jsem si od skvělé Pavlíny Brzákové zamilovala knihu Dědeček Oge a také Dva světy, vrhla jsem se na Stíny s velkým očekáváním.
Obyvatele Sibiře zničil komunista a alkohol. Kniha ve mně zanechala pocit zmaru, beznaděje a ošklivosti a to mi nestačí, zklamala mě.

16.06.2017