Kniha léta

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V Knize léta Tove Janssonová, autorka známých příběhů o Muminech, zpracovala své vlastní vzpomínky na léta, která v dětství trávila na ostrůvku Klovharun u finského pobřeží. Prostořeká Sofie přijíždí na ostrov spolu s tatínkem a babičkou, a zatímco tatínek většinou pracuje, babička se Sofií si užívají volného času, divoké přírody a nespoutaného moře. Podnikají průzkumné výpravy po ostrově, staví si vlastní Benátky v mokřinách, jezdí na člunu a sdílejí různá tajemství. Babička si se Sofii většinou dobře rozumí, protože si umí hrát a má bujnou fantazii, někdy se ale obě i do krve pohádají a občas se jejich role dokonce obrátí, takže Sofie až příliš volnomyšlenkářskou babičku přísně usměrňuje. Drobné příhody z ostrovního života jsou zachyceny s jemným vtipem a hlubokým porozuměním pro citové nejistoty dětství i nástrahy stáří....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/92_/92496/kniha-leta-92496.jpg 3.751
Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Plus
Orig. název:

Sommarboken (2004)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (20)

Kniha Kniha léta

Přidat komentář
haha_ja
24. března

Knihu jsem si přečetla díky čtenářské výzvě. Postava babičky a vnučky se mi chvílemi protivila. Dívka Sofie se mi zdála místy opravdu rozmazlená a babička mi přišla unavená a otrávená životem a často to dávala jaksepatří najevo okolí. Její nevraživost vůči lidem mimo ostrov mi chvílemi až vadila. Děj nebo spíše popis událostí na ostrově se vlekl. Vše bylo dopodrobna popisováno. Absence přímé řeči mi rovněž vadila a kolikrát jsem se musela ve čtení vracet. Ke konci knížky jsem se na chvíli se zaujetím začetla. Nevím zda to bylo tím, že byl popis událostí napínavější nebo jsem si zkrátka na postavy (babičku a Sofii) zvykla. Není to knížka, kterou bych si přečetla znovu.

kika 13
12. března

Tak to byl můj šálek kávy.Moc fajn postřehy jak vše hodnotí babička a jak vnučka.

A.L
19. února

Kniha léta není čtením na každý den a pro každého.
Dění v knize ubíhá stejně jako čas z pohledu dítěte či staré ženy, která k chůzi potřebuje hůl. Stane se toho mnoho, ale pro člověka středního věku jako by se nestalo nic.
Svým způsobem se jedná o paralelu k vnímání procesů v přírodě. Dokud soustavně nezaznamenáváme například růst rostliny či západ slunce, nepřipouštíme si onu kontinuálnost; najednou je tu smrček anebo hle, soumrak, ač logicky víme o oněch malých předchozích krocích. Musí přijít velký skok, abychom si přiznali, že mimo naše životy v přírodě všechno žije dál svým tempem. S dítětem a starým člověkem je to jinak. Malá Sofie se dosud učí znát svět, babička se ze společenského jha již vyvlekla a vrací se tam, odkud vyšla, obohacená o celoživotní zkoušky.

Tove Jansson při vykreslování charakteru svých postav ukázala, proč byli a jsou Mumínci (přinejmenším ve Finsku) tak oblíbení napříč všemi věkovými skupinami. Rozuměla světu dítěte a jeho vnímání a tak je Sofiin fyzický projev, chování a její mudrlantství přirozené a reálné. Stejně tak má autorka absolutní cit pro popis dětského strachu (Sofie spící sama ve stanu v rokli; věc v županu), pro fantasii prolínající se s realitou (stavba Benátek v močálu a Sofie oplakávající jejich potopení při špatném počasí; jeskyně a Sofiin oltář; kniha o žížalách) či nutkání lézt všude tam, kam to má zakázáno.

"Babička ležela v pokoji pro hosty vzadu za domem a slyšela, že se blíží Sofie. S funěním se vyšplhala po schodech, vtrhla do pokoje a posadila se na postel. Já se z ní zblázním, zašeptala."

"Můžou andělé zaletět dolů do pekla?
Jistě. Tam dole můžou mít všechny možné přátele a známé.
Tak, a mám tě! vykřikla Sofie. Včera jsi říkala, že peklo není."

"Palác vypadal moc nově, ne jako po záplavách. Babička rychle popadla sklenici s vodou a vychrstla ji na Dóžecí palác, pak si vysypala do ruky popelník a popelem pomazala kupole a fasádu. Sofie mezitím lomcovala dveřmi a hulákala, že chce dovnitř. Babička ji otevřela a řekla: Měly jsme štěstí!
Sofie si pozorně prohlížela palác. Položila ho na noční stolek a neřekla ani slovo.
Je takový, jaký byl, že jo? zeptala se s obavou babička.
Mlč, zašeptala Sofie. Chci slyšet, jestli tam ještě je.
Dlouho naslouchaly. Pak Sofie prohlásila: Můžeš být klidná. Maminka řekla, že bylo příšerné počasí. Právě uklízí a je docela unavená."

Chtě nechtě člověku vytanou na mysli zážitky s vlastními dětmi, či dětmi svých příbuzných nebo známých.

Babička, jediná dospělá osoba, se kterou vede Sofie věčný dospělácký dialog, není vykreslena se sentimentem, ale se vší těžkostí, kterou přináší vlastní staré tělo a paměť (stan a babiččino působení ve skautu). Její pokora před přírodou je vyvažována vztekem a smutkem nad skutečností, že je vnímána již jen jako stará žena. Není kouzelnou vysněnou babičkou, ve svém věku se už nebojí naznačit či říci své vnučce, že je otravná, ale neváhá pro ni vytvořit kouzelný les či Benátky v močálu - vztek netrvá věčně, protože tíha okolní natury mu neumožňuje dlouho žít. Má neuvěřitelné pochopení pro dětský strach vyrůstající z přebujelých představ, z kterých lze cítit stejnou měrou Kalevalu, lišejníkem obrostlé kameny a mrtvé můry, a proto Sofiiny obavy nijak nezlehčuje.

"Kdysi dávno měla babička chuť vyprávět, co všechno skautky dělaly, ale nikdo se neobtěžoval se jí na to zeptat. A teď už ji to přešlo."

"To je zvláštní, pomyslela si babička, nedaří se mi o tom vyprávět. Nemůžu najít slova, anebo možná se já sama doopravdy nesnažím. Už je to dlouho, nikdo z lidí tady to nezažil. A když o tom nebudu chtít mluvit já, jako by se to nikdy nestalo, všechno jednou skončí a pak to zmizí."

"Znamená to, že věci se jakoby scvrkávají, uplývají, pokračovala babička, a všechno, co člověka bavilo, nemá teď žádný smysl, zdá se mu to ubohé. Připadám si tak nějak podvedená. Člověk by měl být aspoň schopný o tom mluvit."

Sofie a babička jsou si navzájem zrcadly. Navzdory jasně vymezeným rolím neustále překračují hranice jejich stereotypu, aby se setkaly někde v půli cesty (když si babička stěžuje na svou paměť a Sofie ventiluje své neporozumění vztekem, umí se v závěru pochopit a Sofie je protentokrát tou, která vypráví, jaké to je spát ve stanu, aby to babičce připomněla). Obě zároveň bojují se světem dospělých, ale zatím nepřestárlých lidí - tatínkův "útěk" na loď a žihadlo v podobě krabice čokolády se vzkazem: " Vřelá vzpomínka na ty, kteří jsou příliš staří nebo příliš mladí na to, aby byli s námi." Sofie projeví typicky dětské odpuštění svému rodiči, ale pro babičku je satisfakcí snad jen to, že její syn trpí bolestí hlavy a nemůže po celý den ani jíst, ani pracovat.
Třetí stejně důležitou roli sehrává v knize finská příroda. Její síla se odráží v popisu postav bez zbytečných kudrlinek a v absenci uvozovek přímé řeči, která navozuje pocit rovnosti přírodních dějů a bytí postav. Schopnost řeči neznamená víc než slunce, déšť či kamení. Ale tak to ostatně platí i pro Sofii a babičku, které řídí svůj život primárně podle počasí, části dne a pak až podle tatínka.

"Sofie začala sestupovat stejnou nohou napřed, příčku po příčce.
Zatracená holka, myslela si babička, a všechny ty příšerný děti. Právě tohle se pak stává, když vám lidi zakazují všechno, co je zábavné. Lidi, kteří mají ten správný věk.
Sofie byla zase dole na skále. Vlezla do tůňky pro hůl a podala ji babičce, aniž se na ni podívala.
Lezení ti jde fakticky dobře, řekla babička přísně. A taky jsi odvážná, protože jsem viděla, že jsi měla strach. Mám mu o tom říct, nebo ne?
Sofie pokrčila rameny a podívala se na babičku. Možná stačí, že to víš ty, řekla. Ale můžeš mu to vyprávět, až budeš na smrtelné posteli, aby se na to nezapomnělo.
To je sviňsky dobrý nápad, odpověděla babička."

Tímto tedy děkuji Tove Jansson za tak krásnou knihu, jakou Kniha léta je a že jsem si mohla zavzpomínat, jaké to bylo být dítětem.

Hani77
13. ledna

Knihu jsem četla jen kvůli Čtenářské výzvě. Jinak bych si ji nikdy nevybrala a nedočetla. Pro mě vyloženě nudné. Absence označení přímé řeči, malá Sofie pro mě protivná a rozmazlená holka... Nenašla jsem si nic, co by se mi vyloženě líbilo. Byla jsem ráda, když jsem byla u konce.

verunb
26.11.2018

Trošku mě při čtení rušilo, že přímá řeč nebyla klasicky v uvozovkách, ale jinak oddychové čtení .

pajaroh
16.01.2018

Hvězdička navíc za pěkné popisy finské přírody, jinak mě tato kniha minula a nepřesvědčila, přestože mám nedějové a poetické vyprávění moc ráda. Bohužel, možná špatné načasování, třeba si ji za pár let zkusím přečíst znovu...

zazvorek
15.01.2018

Zásah na komoru. Celou dobu jsem slyšela šumění vln, v nose jako by mě štípal slaný mořský vzduch, občas probleskly "muminkovské" obrazy, svérázná babička, kterou by asi chtěl každý a nadto chytrá vnučka, která není nemístně drzá, ale naopak plná citů.
"Když po mně hodíš kravinec, tralala, uvidíš, co bude za binec, tralala. Hodím ti ho zpátky, tralala, to jsou s h..nem hrátky."

Zuzvil
30.10.2017

Za mě teda absolutně nečtivá knížka. Chyběla mi snad i přímá řeč, ale i kdyby tam byla, tak mi knížka pravděpodobně "nesedla". Nelíbilo se mi, jak vnučka s babičkou mluví, nelíbilo se mi, že si žádnou hlavní postavu nijak nepředstavuji, absolutně jsem neměla nějak chuť a potřebu si k postavám vytvořit obličeje. Kniha mě anotací velmi zaujala, ale bohužel obsah samotný je velmi neosobní a nečte se opravdu příliš dobře.