Teron komentáře u knih

Konstrukčně asi nejčitelnější a nejlidštější Brown. Čitelností myslím to, že indicie a nápovědy dávají smysl a kdo za věcmi stojí, se dá určit velmi snadno už někde v první čtvrtině.
Současně jde v mnoha ohledech o Browna nejnudnějšího a totálně selhávajícího ve své úloze "Langdonovky".
Prvním problémem je totiž Langdon sám, protože naprosto chybí ono "langdonování". První šífru nebo hádanku rozlouskne profesor asi 150 stránek před koncem knihy a to je všechno. Nekoná se žádné složité sledování vodítek a jinotajů jako v Andělech, Šifře nebo Infernu. Od začátku nám dvojice Langdona a Langdongirl jen zdrhá před pronásledovateli a je totálně vedena za ručičku. Profesor je totiž dešifrant klasiky, takže v moderním prostředí se prakticky vůbec nechytá a to jediné vodítko, které mu za celou dobu přijde pod ruku, musí tedy pocházet z dob mnohem dřívějších.
Z té modernity svazku pochází i druhý problém. Je tu sice spousta obsáhlých a podrobných popisů staveb, děl a čertvíčeho ještě, ale v příběhu nehrají prakticky žádnou roli (jediný obraz rozebírá Langdon na začátku) a většinu z nich by bylo možné s klidem vypustit a kniha by nijak neutrpěla, pouze by měla poloviční rozsah.

Už v Infernu najel Brown na metodu "přišli jsme na náměstí a popíšem si šutr za šutrem", díky čemuž je možné v knize číst prakticky jen dialogy a čtenář o nic nepřichází.
Poselství knihy (tedy odpovědi na otázky) není samo o sobě nijak objevné a Brown použil strukturu známou poměrně dobře asi každému s jen trochu hlubším zájmem o vesmír, astrofyziku a obory příbuzné.

Plusem budiž velmi lidské vyznění konce, které bylo jednou z tří možností, které nutně musely nastat, a zřejmě tou lepší. Jedna za vyznění a druhá za za pár perfektních hlášek v konverzaci.

13 12.02.2018

Je to vlastně takové pásmo obrazů, které se dějově dá popsat jako epizoda sitcomu - denní setkávání tří pánů na plovárně naruší příjezd kouzelníka a jeho krásné Asistentky do města. Příběh tak skončí ve stejném rozložení, jako začal. Ale bohové, ta čeština. Ta hra jazyka, přechodníků a přirovnání. Pravda, ke konci jsem právě z toho jazyka už trochu umdléval a poslední stránky spíš projížděl než četl. Přesto přese všechno - abych parafrázoval majora - dejte sem detektivku, humor či fantasy, dejte sem příběh, vše co je v deskách svázáno, vše co je vytištěno a všechny druhy listů, které se čítají ve vzdělaných zemích. Neboť je další den, Země se otočila a tu bývá obyčej čísti;-)

12 20.10.2018

Předně podotýkám, že nejsem podle všeho cílovka, ačkoli mám trochu problém s legitimitou tohoto termínu a v literatuře se nebráním celkem ničemu. Jak ovšem soudím dle profilů zdejších komentujících (většinou dam a dívek), ležím skutečně mimo cílené spektrum. Co je podstatnější, můj náhled na vztahy je...řekl bych dosti cyničtější a sarkastičtější, než průběžné cukrování Kita a Daniela.

Anglicky střižené gymnázium někde v českém zapadákově mi přijde celkem křečovité, navíc když jsou Kit a Daniel snad jedinými studenty s cizími jmény. Takovouhle instituci bych pochopil někde ve větším městě. Matně si vybavuji historii vzniku rukopisu a tuším, jak to vzniklo, křečovitost výsledku to ovšem nemění.

Postavy X křoví. Tohle začalo být zřetelné někde v půlce knihy. Kit a Daniel jsou vlastně jediné životaschopné postavy ve škole...všichni ostatní jsou o několik řádů v pozadí a kromě jména a jejich projevů se nedovíme nic.

Střídání pohledů. Hmm...tohle dává smysl prvních pár kapitol. Jenže pak ta technika začíná být silně kontraproduktivní a to ze dvou důvodů. Má smysl, když je postav víc a má smysl, když jsou vzdáleny v čase a prostoru. Ještě víc to prásklo do očí, když jsem listoval Dračím městem od Petry Machový a většina knihy je z pohledu Jany. Proč pak doprdele používat tohle? V momentě, kdy se Kit s Danem setkají, to navíc přináší hrozně otravný překrývání děje, kdy je vždycky cca první stránka nový kapitoly skoro totožná s koncem předchozí.

Pokud jde o obsah, ze začátku mě to přišlo celý hrozně ukňučený. Když pak kluci měli nějaký cíl, zlepšilo se to. Jejich setkání a totální vykolejení Daniela Kitem a následná konverzace jsou asi nejlepší částí knihy. Pak to trošku ovadlo a ke konci ještě pokleslo, ten jsem vlastně spíš prolít.

Celkově vzato je příběh poměrně ok, napsaný velmi čtivě (celkem mi nevadily ani klišovité fráze a obraty), jen mu v mých očích uškodila forma a některé aspekty výstavby, rozvedení a důrazu na konkrétní elementy.

11 26.01.2020

Okey, vydržel jsem to asi tak do třetiny a odkládám. Neposoudím recepty, žádný jsem nezkoušel a pokud budu dělat něco podle kuchařky, sáhnu po něčem, co máme v knihovně a mám k tomu větší důvěru - což bude asi tak cokoli.
Musím ale knize přiznat jednu smutnou vlastnost, ve které ovšem dosáhla dokonalosti. Je to totiž hrůzně vypovídající obraz o naší společnosti. Společnosti, která jde po prázdnosti, povrchnosti a skoro vždycky se orientuje hlavně na to, aby jakékoli řešení kteréhokoli problému stálo to nejméně peněz, námahy či čehokoli jiného. V tomto ohledu - tedy věčném opakování u receptů, že je to za pár kaček a přitom chutnější než z jakékoli jiné produkce - je kniha neúmyslnou výpovědí o stavu myšlení. Já už totiž stejný přístup zažil i v jiných oborech, ve kterých se vyznám, a jedno je mu společné - dlouhodobě nikam nevede.

Pffff....tak jsem to zrovna dorazil a přiznám se, že se mi potvrdila některá podezření, která trvala už cca od stránky 50.
Ta věc je řemeslně o několik úrovní výš než například Perunovka, i když mi furt lezou hrozně na nervy ty zvuky dávané jako přímá řeč ("Prásk", "Vzunk"). Co ale Kotleta vylepšil formou, to ztratil na nápadu. Hrdinové prochází zcela rutinně prostředím, potká je všechno, co je v takových knihách potkat má a to je všechno. Žádný strach o postavy nebo něco navíc. Někde kolem stránky 100 mi bylo prakticky jedno, co dalšího se stane, na postavách mi nezáleželo, ani jsem nebyl schopen je pořádně rozeznat od sebe kromě Crashe jako nadšeného nováčka a Alice jako sexy vražedkyně. Bordel v Brně byl ještě větší. Jo, pobavila narážka na film "Jak jsem rozpoutal druhou světovou válku" a pár dalších momentů, ale u většiny knihy jsem skoro usínal a jen skenoval odstavce. Chápu, že to má být totální oddechovka, ale i ta se dá napsat tak, že si ji člověk pamatuje déle než pár dní a nesteče po něm jako voda po deštníku.
PS: Poznámka pro autora nebo editory "strava" a "jídlo" je to samé...;-)

10 22.04.2017

Podobně jako LordSnape jsem knížku projel skrze videorecenzi spojenou s výkladem...pokud jde o všechny nenávistné internetové diskuse (a že jich bylo), tipuju, že největší odpůrci knihy se rekrutovali z řad těch, kterým podstatné informace chyběly a možná se z tohoto drobného svazku dověděly něco, co ještě nevěděly ani v pokročilém věku. Tragikomické přitom je, jak v moderní době napínáme síly, abychom se vyhnuli něčemu tak přirozenému jako je naše tělo a záležitosti s ním spojené. Asi je to pro mnohé omezené lidi stále fuj a tabu a čertvíco ještě a věří, že masturbací rostou chlupy na rukou. Nerostou, trust me;-) Jenže absence informací o jakémkoli tématu je tou nejlepší cestou ke zneužitelnosti tohoto tématu, takže čím víc osvěty a otevřenosti ve věcech nám lidem nejbližším, tím lépe. Což asi nevoní lidem jako Jochová-Trlicová, která by nejspíš chtěla kontrolovat, kdo se o sexu kde doví a co se doví a tenhle svazek jí hrozně vadí. Asi si nikdy neklikla na myšku a neví jak na to. Takže mějte rádi svoje tělo, zkoumejte ho a mějte se fanfárově;-)

9 08.12.2019

Se subžánrem kulhánkovin je problém. Vzhledem ke své dlouhé tradici a bohatému zastoupení už dosahuje od tvůrčího psaní spíše k prostému copywritingu - přidejte klíčová témata, klíčová slova a postupy a máte to v kapse. Plus samozřejmě skutečnost nulového překvapení - magor se schopnostma jde proti dalším magorům se schopnostma, někdo to bohatě cvaká, vydatně se souloží a střílí a odehrává se to v Česku. Zííííííííívvvvvv....

V případě Frosta jsem se na začátku občas i trochu pousmal, ale čím později, tím se to četlo hůř. Za prvé proto, že text postupně sklouzává čím dál víc do samoúčelnosti včetně otravných Frostových promluv za každou cenu, za druhé proto, že jemu ani jeho týmu za celou dobu nehrozí reálné ohrožení. Prostě to někde vykosí, utrousí pár hlášek, přebije, zapálí si, jede jinam a postup opakuje, bez jakýchkoli vážnějších škobrtnutí. Tohle je jako jít v Diablu s postavou na 80tým levelu na Andariel na normální obtížnost. Výsledek je, že si ani nestihnete přečíst jména protivníků, protože padnou na první ránu. Jednou je to sranda, podruhé to uděláte jen z totální nudy, potřetí už je to dětinský...Zííííííívvvvv

Takže sorry, tohle bylo fakt slabý...jedna hvězdička za Wolfiho, druhá za geniální scénku na policejní služebně a závěr s babkou a psem.

8 06.12.2017

Třikrát půjčeno z knihovny, poté koupeno a nakonec umístěno v knihovně na čestném místě těch svazků, které mne skutečně oslovily a ovlivnily. Pokud se plácáte v životě a vaše mysl neví, kudy kam, tohle může být jedna z možností cesty sama k sobě a k vlastnímu já.

8 15.11.2015

Stále aktuální bible komunikace a jednání s lidmi.

Koukám, že tu dost komentujících nadává, že je to hlavně pro prodejce a akorát návod, jak vymámit z lidí peníze a k něčemu je donutit. Ano, může být...a stejně tak to může být návod, jak pomoci někomu vyhrabat se ze sraček, jak někomu zlepšit den a jak někoho motivovat ke změně života k lepšímu. Protože u všeho záleží, jak se to použije a za jakým účelem;-)

7 05.10.2019

Přehypovaná ezoterická new age záležitost, která je sice hrozně líbivá, ale ve výsledku absolutně k prdu. Důvod je prostý - nic k vám nikdy nepřijde jen proto, že to chcete. V tvůrčím procesu zmíněném ve filmovém zpracování chybí klíčový krok "sednout si na prdel a něco pro splnění našich přání udělat, případně tu prdel zvednout".

Jo, i další příběhy vám budou určitě radit, že máte dělat to, co vás baví. Ano, lze se k tomu dostat, jen musíte překonat nepříjemnou horu toho, co absolutně nesnášíte, protože každá mince má dvě strany, a vytrvat.

Vesmír nereaguje, vesmíru jsou naše přání a touhy úplně volný. Ale náš způsob chování a myšlení přitahuje určitou skupinu lidí a strukturu vztahů. Úspěšní si rozumí s úspěšnými, blbci s blbci, zoufalci se zoufalci. Protože každou tuhle skupinu přivedl do jejího stavu nějaký způsob jednání a smýšlení o světě a o nich samých. Proč je 1% nejbohatších? Třeba proto, že ty lidi dělaj 99% věcí v životě jinak než ten zbytek...

Začalo to poměrně solidně, dokonce i humorostické tlačení na pilu, tak typické u tuzemských děl, nebylo tak znatelné.
Postupně se ale projevují klíčové nedostatky.
Za prvé kopie prostředí a celkového motivu, které z toho dělá v mnoha ohledech spíše remake než pokračování.
Za druhé cpaní přirovnání a humoru skoro do každé věty, takže situace popsatelná na jeden odstavec (v kteréžto podobě by byla mnohem údernější) se rozroste na stránku a ztratí jiskru, stává se statickou.
Za třetí recyklace - kniha nikam nemíří a krátce po usazení se postav na chatě se stává sadou kapitolových anekdot, které lze libovolně prohazovat, ubírat či přidávat, aniž by to na celku bylo jakkoli znát. Jejich rozvržení je prakticky totožné - organizuje se nějaký podnik, Saturnin ví naprosto všechno, končí se na lenošce, teta Kateřina a Milouš to nějak schytají, je posána krása Barbory Terebové, případně romantické chvilky s Oulickým. Z toho vychází i absence vyváženosti, kdy prakticky jedinými otloukánky jsou Milouš a Kateřina, což má sice nějakou logiku, ale při tomhle množství opakování se to rychle zajídá a ostatní postavy jsou naprosto nepostiženy.
Celkově asi jedna za trefení stylu a druhá za pár opravdu dobrých vtípků, protože ten zbytek, ač dobře načatý, se postupem stránek zhroutil a vyhasl.

7 16.03.2018

Vzhledem k tomu, že jsem Atlase četl v originále už před lety a poté, co jsem se prokousal Zdrojem i odbornými pracemi od Objektivismu, byl tenhle svazek vlastně už jen doplnění filosofie, se kterou jsem se seznámil předtím. Ovšem doplněním majestátním, které potřebuje nějakou dobu na strávení.
Tuhle vzpouru nelze plně shrnout několika větami, ani oním "Kdo je John Galt?", které je jejím mottem. Ale možná je trefnější citace ze začátku dokumentu Ayn Rand and The Prophecy of Atlas Shrugged, který ukazuje i dnešní ohlasy na knihu a autorku.
Reportérka: "Paní Randová, máte nějaký komentář ohledně proroctví, které jste učinila v knize Atlas Shrugged?"
Ayn Rand: "Jen to, že se omlouvám, že se to stává skutečností tak přesně."

7 16.11.2015

Ehhh....Kotleta začal se svou tvorbu v Hustým nářezu celkem snesitelně, první díl jsem si přečetl ještě relativně s chutí. Postupem času a s přibývajícími svazky, který seká jak Baťa cvičky, jde úroveň postupně, ovšem nezadržitelně dolu, k čemuž je nutno připočíst houževnaté recyklování stále stejného materiálu i postupů.
Pravda, nikdy nepsal bůhvíjak, ovšem tenhle literární průjem laciného samoúčelného kurvování a ještě lacinějšího porna jsem zavřel ani ne ve čtvrtině s klidným vědomím, že na světě je tolik příjemnějšího čtiva, že je život moc krátký na to věnovat pozornost téhle srágoře:-)

Stephen King je autor, ke kterému příležitostně zkouším najít už delší dobu cestu, což se nijak extra nedaří...líbily se mi zatim snad akorát Dračí oči a Temná půle. Pravda, čtu ho hrozně málo, protože nevyhnutelně věnuju pozornost autorům, kteří mě osloví víc...Pistolník tomu rozhodně nepomohl. Pokud bych měl soudit jen podle něj, pak z toho King vychází jako zfetovaným humělec, který může napsat tu největší slátaninu a narvat do ní hala bala bez jakékoli integrity a soudržnosti cokoli a lidi mu to budou nekriticky adorovat jenom kvůli jménu na obálce. Pár povedených scén to nezachrání.

6 25.12.2019

Odkládám někde ve třetině ad acta. Kundera má hrozně fajn styl, který se čte téměř sám, i když mě, pravda, iritují vsuvky, závorky, odbočky a další prvky, které dle mého názoru nepatří do beletrie. Jak se tak koukám do komentů, buď prý Kunderu člověk miluje, nebo nenávidí. Nemůžu si pomoct, jsem někde uprostřed, protože postupem textu je mi to čím dál tím víc ukradené.

Zpočátku je to zajímavé, vhledové a autor krásně popisuje situace v jejich - nebo Kunderově, tedy jak si je vykládá autor - opravdovosti včetně více úhlů. Jenže postupně tohle přestává být záživné a přinosné a stává se to jakousi prázdnou onanií nad osudy a myšlenkovými pochody nepříliš zajímavých postav, které vlastně jen tak řeší, co se sebou, aniž by se k něčemu reálně dostaly nebo se během stránek hly z místa. Jedna česká autorka je kdysi nazvala "citečky". Prostě lidé, kteří se neustále vrtají ve svých problémech bez reálné snahy je vlastně nějak řešit a sama sobě nastavit nějaký směr a rychlost. Takové emo.

Takže prozatím opouštím s čistým svědomím pokusu a jdu si dát něco zajímavějšího;-)

6 17.03.2019

Předně upozorňuji, že jsem s hrou X COMem neboli UFO: Nepřítel neznámý od Microprose strávil několik velmi plodných herních let, vím naprosto přesně, jak funguje její systém a co všechno obsahuje, mnohé pasáže si pamatuju dodnes. Stejně tak jsem o románu slyšel dost zkazek už před jeho vydáním a četl i nějaké ukázky.

Nakonec se ale vzdávám na 40. stránce...

Pokud by kniha byla o jakémkoli ději spojeném s X Comem a invazí cizáků na Zemi, neměl bych s ní zřejmě problém. Jenže tahle záležitost je totální průser jako formou, tak dějem – který totiž v první řadě neexistuje.

Představte si situaci, kdy máte poměrně široký záběr toho, co zkoumáte, čtete a čím se zabýváte – matematika, fyzika, esoterika, filosofie, výklady snů, historie. Pak vás napadne napsat příběh podle hry, jenže začnete tento příběh psát do jednoho souboru se všemi předchozími tématy a skáčete mezi tím bez ohledu na jakoukoli logiku nebo stavbu tak, jak se zrovna vyspíte a co vás zrovna napadne.

Na prvních stránkách se dovídáme o NBN, nukleární bitvě národů, která byla jen tak mimochodem asi spojena s neúspěšnou snahou zlikvidovat UFO. Nějaký letopočet, kdy se událostí odehrávají, je zmíněn jen tak bokem o cca 5 stránek později poté, co autor citoval z tajných souborů směsku technických informací o projektu proti cizákům. Furt není jasný, co se vlastně stalo, co se momentálně děje a co se má dít dál a tento stav zůstává i nadále.

Pak už začne střídání nicneříkajících deníkových záznamů jakéhosi neznámého protagonisty (jméno neznáme a je to ich forma), jeho snů (totální dadaismus motivů, prostředí a úvah od Einsteina přes Osirise až po šamanismus) a občasné dialogy s jakýmsi velitelem a jakýmsi profesorem.

Ano, děj a motiv je shrnut v anotaci knihy. Ale doprdele tohle má bejt jasně řečený hlavně uvnitř!!!

Děj? Vývoj? Pohyb od něčeho k něčemu nebo aspoň jedna scéna dávající nějak reálně smysl? Prosím, aspoň atom...ne. Většinu místa zabírají esoterické a další úvahy, takže člověk má pocit, že obálka a obsah knihy si naprosto nerozumí, a má pravdu.

Čistě formálně chybí odsazení odstavců, vydělení přímé řeči, najdou se i naprosto nové termíny (odborkyně místo odbornice), a další a další.

Pokorná Vrbo, rozmysli se v první řadě, CO chceš vlastně psát...
Jedna za obálku...

6 14.12.2017

Nehodnotím hvězdičkami z prostého důvodu, že svazek není svou povahou určen mé maličkosti, na což autorka upozornila poměrně rychle. Obecně bych ale viděl první problém ve strohosti jazyka, který je skutečně učebnicový a řekl bych, že kniha o tvůrčím psaní se dá napsat trochu živěji.

Naprosto mě konsternovala a lehce znechutila idea autorského deníku v podání Dočekalové. Považuju za zcela legitimní, když si autor dělá zápisky o svém přístupu k psaní, pokud z toho třeba pak mají nebo mohou vzniknout třeba jeho memoáry shrnující právě jeho přístup k tématu nebo obdobná publikace. Ovšem deník o všech splínech, náladách a dalších blbinách mi přijde naprosto ujetý. Tohle všechno nosím v hlavě ve velmi dobré paměti a to mi zcela stačí.

Velmi se ztotožňuji s konstatováním o vlastním názoru a postoji - "Pokud člověk nemá vlastní postoj, nenapíše nikdy nic."
Oceňuji varování před podléhání módním vlnám, tedy radu "pište to, čemu sami rozumíte, ne to, co teď táhne, protože jde o strategii s velmi krátkou účinnosti".
Stejně tak to, že bravurní znalost teorie není podmínkou pro dobrého autora, pokud nemá "odžito", odzkoušeno a pokud ho život sám trochu nevybrousil.

Dalším plusem je kapitola o cílové skupince a vhledu do myšlení nakladatele, obecně zdůraznění toho, že autor potřebuje vnímat obchodní stránku celé věci. Pokud tak neučiní, je to handicap, čím více do této oblasti nahlédne, tím lépe ji může využít, aniž by zrazoval své tvůrčí plány, úmysly a ideje.

Asi posledním prvkem, který se mi líbil, bylo prohlášení u Homo Fictus "Člověk si chce přečíst o někom zvláštním, nikoli obyčejném".

Tady jsem vlastně skončil s podrobnějším čtením a zbytek jen prolétl. Vzato kol a kolem beru svazek oproti původnímu náhledu celkem na milost, ačkoli není určen mě. Neodpustím si ale připojení lehkého varování vzhledem k tomu, jak často je tato učebnice v radách pro autory zmiňovaná: pokud čtete jen to, co ostatní, jste odsouzeni myslet si jen to, co ostatní. Louskejte hlavně svůj žánr/y a nebraňte se žádné odborné literatuře neučebnicového typu. A samozřejmě pište:-)

Tak po letech konečně dokončeno a stalo se přesně to, čeho jsem se obával, tedy nemožnost ubránit se pocitu zklamání. Proč? Protože přes výborné mechanismy, dvojité návnady a další věci, které Jackson fakt umí, je správná cesta Pekelným domem hrozně krátká, bez odporu a nemůžu si pomoct...nudná. Vybavuju si moment, kdy jsem dostal do ruky Ketherské bratrstvo a zcela náhodou ho dokončil během asi dvaceti odkazů, takže když jsem obracel na 400stovku, ještě jsem se ani pořádně nerozběhl a měl chuť ten malej paperback roztrhnout vejpůl.

Něco podobného nastalo u Pekelného domu. Úvod je krásný a možnosti průzkumů a voleb po prvních krocích v Kelnorově sídle dávají najevo, že tady bude záležet fakt na detailech, protože se můžete dost pochroumat už předtím, než se vlastně dostanete na skutečnou startovní pozici, což je asi 10tý odkaz od číselného startu.

A tady začíná problém. Nástin toho, co se doprdele děje v pozadí celého příběhu, základní výzbroj a klíčovou informaci máte k dispozici téměř okamžitě. Když se pak vyhnete hoře hlušiny, absolvujete klíčovou místnost, získáte klíčový předmět a sejmete hlavního bosse, zjistíte, že jste se ani nedotkli tý evidentní tuny materiálu, kterou Jackson připravil vlastně jen jako povětšinou slepé uličky. Což je při takhle fantasticky navrženém prostředí hrozná, hrozná škoda. O to víc, když hledání potřebné zbraně má tak nádherné falešné stopy, zatímco okultní prostředí domu s pokoji se jmény démonů je z 90% nepotřebná hlušina, která hráče jen zásobuje zbytečnými souboji a body strachu. Protože toho, co opravdu potřebujete k dokončení, je naprosté minimum. Je to jako objevit kouzelnou zemi, ale dostat se přes ni vrtulníkem místo možnosti ji projít pěšky. K čemuž vlastně Jackson hráče vede i díky instrumentu strachu - když se budete potloukat po Dromově baráku moc dlouho, buď vás něco sejme, nebo natáhnete brka hrůzou. Správná cesta pak vypadá asi jako díl Lovců duchů, kde s Winchestery nic nebací o zem, nic jim nevyrazí kvér z ruky a nikdo je neomráčí.

Mechanismy odkazů v Hellhouse jsou super, ale mnoho jednodušších gamebooků (Město zlodějů, Talisman smrti, Jeskyni sněžné čarodějnice...) jsem si užil nakonec mnohem víc.

5 17.05.2020

Nemůžu si pomoct, přišlo mi to jak psaný z povinnosti. Ani pochmurnost moc nefungovala, protože veškeré projevy Nepřítele (to opakování leze na nervy po dvaceti stránkách), byly jaksi odtažité, neurčité a všechno negativní se v knize dělo tak nějak v pozadí a zásahem autora nakonec přešlo - vlastně se nekoná žádná reálná konfrontace s druhou stranou. Někde od poloviny jsem text víceméně už jen projížděl očima a četl skoro jen dialogy.

5 12.10.2018

No, předně musím říct, že anotace, která prozradí druhou polovinu příběhu, je na facku. Celkově jde o jakouis čtenářskou vytrvalostni zkoušku, která ovšem v přímých i nepřímých formulacích a metaforách obsahuje mnohé s přístupu, kterým se člověk může popasovat snad s jakýmkoli náročným vlastním dílem od sportu po podnikání. V některých momentech sklouzává příběh k lehce Coelho/Alchymista duchu, ale naštěstí jde jen o záblesky, na rozdíl od nich je totiž tvrdým manifestem vytrvalosti, odhodlání a houževnatosti člověka vstříc mezním situacím.
Akorát ten konec mi přišel hrozně useklý a do ztracena, takže na plný počet to není.

5 19.08.2018