Teron diskuze u autorů

Od chvíle, kdy Jakub Trpiš vstoupil do literárních vod skze Landii a Volbu, se v komunitě ujal - většinou jako reakce na jeho svazky i projevy - jednoduchý dialog:
"Trpiš?"
"Trpim."

Asi nejlépe shrnula jeho tvorbu recenze na Revoluci na Novinkách: "Celou dobu to působí, že autor chce hrozně moc umět psát a snaží se, až pot stříká na všechny strany. Ale nějak to prostě neklape."

Začínám Vzpomínky ledu a můj názor na Eriksona ještě bezpochyby projde několika proměnami. Zatím se kladné a záporné stránky jeho psaní celkem ruší navzájem. Jak už tu bylo řečeno, rozmáchlost a "propracovanost" jeho univerza je smrtelně postřelena jeho neschoností či neochotou ho srozumitelně podat. Osobně nemám nic proti nutnosti dohledávat pojmy na malazské wikipedii nebo legii, jenže když si po dočtení knihy musím ještě dohledat, o čem doprdele jednotlivé linie byly, je to už trochu problém. K tomu ještě nutno připočíst problém absence nějaké ústřední linie, kterou by člověk mohl od začátku sledovat a která by v něm probudila nějaké zaujetí. Erikson mě dovedl k tomu definovat si tzv. "mrtvý text". Je to něco, co je napsáno krásným jazykem, velmi dobře, někam se do nejspíše ubírá, jenže vás to ničím nechytne za srdce a kdyby na druhé straně přiletěli alieni a všechno vystříleli blasterama, tak je vám to vlastně u zadku.

Proč jsem dal propracovanost do uvozovek? Protože ve mě během Domu mrtvých vyrašilo podezření, že autor vytvořil jakousi falešnou propracovanost, ve které toho zoufale málo definoval přesněji a v zásadě si může vždycky odněkud vyloupnout, cokoli se mu bude zrovna hodit pro pokračování příběhu. Postavu může vždycky trefit ascendence, další forma blíže nespecifikované magie, boží záměr nebo kdovíco ještě.

V čem Erikson funguje parádně, je specifický humor a konkrétní scény nebo nástroje, čím víc ovšem člověk oddaluje pohled, tím víc je to v pytli. Aktálně tedy beru Malaz jako prozaický slovník možností fantasy žánru, nikoli jako něco, k čemu bych se měl v budoucnu vracet jako k supr fantasy storce. To si radši přečtu něco, co má jen pár postav, ale o to více života a jiskry.

Jeden z těch dobrých tuzemských lektorů a mentorů, kterého sleduju už roky.

Přípomíná mi trochu Miguela Ruize - první kniha super, pak zjištění, že to lidi berou, tak čím dál tím větší opakování už jednou vyřčených pravidel a postupů v různé formě.

Zeměplocha je jedno z nejkomplexnějších, nejpropracovanějších a nejvrstevnatějcíh děl, jaký kdy ve fantastice vzniklo. Vzhledem k tomu, že Terryho začátky zahrnovaly přelouskání prakticky všeho, co mu přišlo pod ruku, vyžaduje jeho důkladné ocenění dost široké znalostní spektrum jak fantastiky, tak i non fantasy - napříč vědeckými obory včetně historie A taky namáhání hlavičky a schopnost číst mezi řádky. Rozhodně totiž nejde o prvoplánový humor, na který jsme často zvyklí.
Pravdou je, že první dva svazky představují (i podle slov Kantůrka) spíš volně svázané pásmo gagů, něco jako americké bláznivé komedie. Od Čaroprávnosti a Mota začíná ta pravá satira a někdy za polovinou cyklu a s diagnosou nemoci se Terry přesunul ke komplexnějších příběhům a humor nemá takovou frekvenci, zato větší hloubku.
Ještě k té komplexnosti - u některého z dílů čarodějek to řekl Pratchett sám: "Je to podle Shakespeara. Nemusíte ho znát, abyste si to užili. Ale některé vtipy vám nedojdou a na některých místech se nezasmějete tak, jak byste mohli." a tohle platí pro celou Zeměplochu - čím více toho víte, tím víc si ji užijete;-)
Takže pokud vám to nesedne, není vyloučeno, že za 10 - 15 let to budete milovat;-)

Kdyby mi někdo řekl, že "z fantasy už vyrostl, že to pro něj neni". Ne, do některých fantasy děl se dá jen a jen dospět a Sir Terry je toho jasným důkazem.