Zdroj

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Vyplatí se člověku dělat cokoli, co od něj společnost očekává, nebo se má řídit svými racionálními zásadami? Je souhlas ostatních měřítkem správnosti a úspěchu lidského jednání? Dosahuje štěstí člověk, který zradí své vlastní já, aby si získal přízeň svého okolí, nebo ten, který žije pro své vlastní ideály? Slavný bestseller o ideálech. Sama kniha – dvanáctkrát odmítnuta nakladateli – jako by kopírovala cestu hlavního hrdiny, architekta Howarda Roarka k jeho ideálům, ze kterých nemíní ani o milimetr ustoupit....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/56_/5636/big_zdroj-pdt-5636.jpg 4.4232
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Berlet
Originální název:

The Fountainhead, 1943


více info...
Nahrávám...

Komentáře (53)

Kniha Zdroj

SemperStudeo
18. dubna

Intelektuální, filosofická a velmi estetická kritika kolektivismu z prostředí newyorských architektů 20.-30. let 20. století. Líbilo se mi sledovat postavy, protože byly všechny do jedné tak patologicky strukturované, že to bylo prostě zajímavé. V hodně jejich motivů nebo reakcí jsem nedokázala věřit, že by vůbec mohly tak vypadat. A několikrát jsem v průběhu narážela na přesvědčení, že určitá autorčina filosofická koncepce něčeho (např. “sobectví” x “altruismu” v Roarkově závěrečné řeči u soudu) je velmi křehká prostě proto, že si autorka sama ty pojmy definovala tak svévolně, ale kdybychom je definovali jakkoli jinak, už by se ta koncepce nesetkávala s realitou. Jinak moc oceňuji estetičnost toho díla, i to, že je z prostředí architektů, je v tom pro mě dosud něco neotřelého, možná bych jen uvítala přesnější popisy konkrétních Roarkových budov, zůstávaly pro mě jaksi neuchopitelné.

petr_
16. března

Kniha se mi velmi líbila, trochu i tím, že mi připoměla jinou knihu o New Yorku a to zimní příběh. Obě měly to společné, že vyprávěly příběh o vyjímečných lidech v tomto městě a jejich až mystickému vztahu k tomu co dělají a k tomu co je odlišovalo od ostatních lidí.
Nerad bych se sám ztotožňoval s Roarkem, protože si nedokážu představit, že bych se s takovým klidem, díval, jak se okolí snaží pošpinit a zničit moji práci aniž bych se snažil jim v tom zabránit, čímž bych klesl na jejich úroveň.
Pravdou je, že Roark byl natolik vyjimečný, že si musel být vědom toho, že i ta malá část staveb, kterou dovedl prosadit do reality má setrvalou hodnotu, ktedrá bude jednou uznána veřejností.
Nesmíme ovšem pominout další vyjimečné osobnosti, které v ději vystupují a to Dominika a Gail. Tito lidé společně s Roarkem společně vnímají odlišnost standartní společnosti, která nechápe jejich hodnoty a především Roarkovo dílo.
Jako protipól Roarka a vlastně jeho nepřítel se tak jeví Elsworth, který se snaží všechno co neodpovídá (podle jeho názoru) vkusu veřejnosti zničit.
O tom je vlastně celá kniha. Co všechno je společnost udělat, aby zničila to co neodpovídá jejímu vkusu, k čemu nutí neortodoxní tvůrce aby je srovnala do šedivého průměru.
Upřimně řečeno, když jsem knihu dočetl, tak mi bylo psychicky docela zle, protože takové věci se děly a stále dějí. Můj pocit ještě zhoršil začátek války na Ukrajině, která vlastně má stejné příčiny.


Chajda69
11.11.2021

Zdroj mě bude provázet ještě hodně dlouho, dost možná už napořád. A vím celkem jistě, že napoprvé nebylo naposledy. Hodně silně na mě zapůsobil.

Zajímalo by mě, jestli každý, kdo Zdroj čte, se v Roarkovi víc nebo míň najde... při delších monolozích jeho i jiných postav se mi tak nějak samovolně vynořovaly některé - hlavně profesní - momenty a byly to přesně ty, kterých jsem nikdy ani na chvíli nelitoval a doteď z nich mám dobrý pocit, i když je už dávno vzala voda. Paradoxně (nebo možná právě naopak příznačně) to byly momenty, kdy jsem z možná slibně rozjeté cesty odbočil na trnitější, protože jsem sledoval naivní ideál a nikdo okolo to nechápal.

Atlasova vzpoura je něco, co bezesporu nemůžu vynechat. Jsem zvědavý, jestli Rand svou filosofii víc rozvedla i ve vztahu k (funkčnímu) osobnímu životu. To, co bylo ve Zdroji, mi přišlo jako trochu do absurdna dovedená karikatura, která nesla poselství filosofie, ale upřímně si její praktickou realizaci dokážu těžko představit.

Určitě se s filosofií Rand neshodnu bezvýhradně, v některých momentech jsem dost nesouhlasil, ale... jako celek mě vlastně nejvíc uspokojilo, že to, co tak nějak celou dobu vnitřně cítím, někdo dokázal pojmenovat a personifikovat. Vlastně to byla i taková příjemná forma legitimizace.

Není moc knih, o kterých bych mohl říct, že jsem jejich čtení i jeho následky prožíval tak intenzivně.

AlexStark
16.10.2021

Absolutní magnum opus. Moje druhá bible. Racionalita, přijímání životních těžkostí, schopnost jít s lidmi a světem do "tenze" proto, aby člověk neztratil svoji pravdu a sám sebe. Lidé ztrácí sebe sami ve světě a v ostatních lidech. Howard nám ukazuje, že není třeba svět ani ostatní lidi zrcadlit, ne, pokud je člověk majákem a ne pouze zrcadlem, pokud je tvůrcem a projektorem a ne pouze sklem, který světlo odrazí či vodní hladinou, která jej absorbuje. Howard nezrazuje vlastní duši a vlastního plamen a zdroj. Všichni tento zdroj máme. Co nás tedy nutí jej zradit? Co nás přivádí k tomu, abychom svět oloupili o vlastního Génia, kterého máme v sobě? Děkuji Vám, Ayn Rand. Nechala jste mě nahlédnout do svojí duše a poznat odraz muže, který je archetypálním Králem s velkým K. Díky.

jasmina.kralova
14.11.2020

Kniha Zdroj pro mě byla výzva letošního roku. Nevěděla jsem, jestli mě hlavní postavy rozčilují tak, že musím přestat číst, nebo mě jejich chování fascinuje, že nesmím přestat číst.
Knihu stále vstřebávám, ale rozhodně vím, že čtení bylo výživné, obohacující, občas děsivé. Obdiv autorce.

Malenka62
09.03.2020

Naprosto strhující příběh zapáleného architekta, kterého nebudu jako jiní čtenáři odsuzovat za jeho individualismus, neboť právě ten mě hodně bavil. Přímý, charakterní, nezávislý, neslevující ze svých cílů (přičemž na nikom neparazituje, neponižuje se a nikomu neubližuje),takový je pro mě Howard Roark, jeden z mých nejmilejších kladných literárních hrdinů. Vůbec se ale nedivím, že autorka Randová byla pro svůj filosofický směr objektivismus (zastávající cele individualismus) trnem v oku bolševikům...
Milostný příběh odehrávající se na pozadí pobaví ženy, motiv architektonický výtvarníky a stavaře, síla a moc médií pak zasáhne a roztrpčí všechny...

kristleko
17.11.2020

Příběh vizionářského architekta Howarda Roarka je zasazen do obrazu dějin jako věčného zápasu mezi „tvůrci“ a „parazity“. Tvůrce je zdrojem myšlenek a inovací, průkopníkem nových cest, sklízí však od společnosti nenávist a posměch za to, že mu na jeho práci záleží a chce ji dělat po svém. Oproti tomu parazit žádné vlastní já nemá, přebírá myšlenky od jiných a žije „z druhé ruky“. Jako třeba Guy Francon, který žije ze slávy jediného projektu, veze se na práci svých talentovanějších podřízených a sám už jen loví klienty na večírcích. Petr Keating nechce stavět, nýbrž jen být opěvovaným stavitelem, přičemž neváhá (doslova) jít přes mrtvoly, zatímco Roark rád pracuje i na drobných projektech, pokud jsou zajímavé. Osobně mi kritika lidí žijících „z druhé ruky“ přišla uvěřitelnější než znázornění nadčlověka Roarka, jehož přesvědčení o vlastní genialitě a kamenná serióznost jsou dovedené až příliš do krajnosti. Neznám mnoho románů o architektuře, je však pěkně vidět, jak ovlivňuje svět kolem nás a jak dokáže jitřit emoce ve společnosti (Stoddardův chrám v románu, u nás třeba Kaplického knihovna). Líbila se mi reflexe souboje „čisté“ architektury a historického eklekticismu ve 20. a 30. letech, kdy vznikla moderní architektura spojená se jmény jako Mies van der Rohe nebo Adolf Loos (mimochodem, po skoro sto letech prožíváme něco podobného, kdy rozmáchlý postmoderní chaos postupně střídá uměřená a účelná soudobá architektura). Na knize je patrné zhnusení autorky z tehdejší společnosti, kterou znázorňuje jako nemyslící stádo, manipulované bulvárními plátky. Výborně je popsaný mechanismus „sílu průměrných“, kdy mocichtivý levicový kritik Toohey šikuje své věrné do různých organizací a opěvuje je ve svých sloupcích – jsou sice (pod)průměrní, ale ideologicky uvědomělí, takže je společnost uznává. Nemá valný smysl zde rozebírat černobílé postavy, které se leckdy chovají nepochopitelně, tato kniha je hlavně o myšlenkách a asi málokdo otevře knihu Ayn Randové kvůli její literární kvalitě, nicméně zvláště v druhé půlce kniha hodně ztrácí tempo (a konec je naopak uspěchaný), opakují se myšlenky a vrší se stále podobné rozhovory (či spíše monology) a proškrtání o třetinu až polovinu by ničemu neuškodilo. (9/10)

Jarek82
26.07.2020

Příliš jsem neporozuměl motivaci postav. U některých v podstatě v celé knize (Dominika, Gail) u jiných občas (Howardův vztah k Dominice). Postavy na sebe občas mrkaly a věděly co zamýšlí udělat ostatní. Já jsem to teda nevěděl. To je slabší strana knihy.

V knize je luxusně popsán rozdíl mezi čistou architekturou a náhodným shlukem nesourodých prvků které se za ni vydávají.

Líbí se mi myšlenka, že dílo má jednoho tvůrce který do něj vdechne myšlenku a nese za něj zodpovědnost. Jako programátor jsem zažil věc které říkali "architects board" což bylo pět chlapíků, kteří rozhodovali kterým směrem se má firemní software vyvíjet. Jeden každý z nich byl zkušený programátor a architekt. Dohromady ale opravdu fungovali na úrovni, cituji knihu: "jejich nejnižšího společného jmenovatele". Případně "Vzduchu který vychází z výdechu metra ve kterém je směs pachů lidí kteří jím cestují. Je možné, že mezi nima byla navoněná dívka v krásných šatech a muž v perfektním obleku s naškrobenou košilí. Ale to z průměru nepoznáte."

Taky oceňuji popis individualismu a EGA v trochu jiném duchu než je běžné. Howard je individualista a EGOista v oblasti architektury. Tím to ovšem hasne a názor na jiné oblasti z něj musí doslova páčit. Rozlišuji tedy individualismus a EGO lidí jako Zeman nebo Trump (experti přes všechno a přitom přes nic) a ten Howardův (úzce specializovaná oblast ale je v ní nepřekonatelný). Kniha se strefuje do kolektivismu což je pořád docela aktuální. Vizte snahy laické veřejnosti mluvit do věcí typu vakcinace, novinařina nebo přesun nádraží v Brně.

No a pak samozřejmě Zdroj. Vnitřní u Howarda a pár dalších vs vnější u včech ostatních. Energie a motivace pocházející ze sama sebe vs motivace z "druhé ruky" penězi, mocí, pochvalou. Kdo se někdy dostal do blízkosti korporátu tak chápe.

Citát z knihy:
„Chcete mi snad tvrdit, že opravdu vážně pomýšlíte na to, že budete stavět tímto způsobem, až se stanete architektem, jestli se jím kdy stanete?“
„Ano.“
„A kdo vám to asi tak umožní, milý kolego?“
„O to přece nejde. Jde o to – kdo mi v tom zabrání?“

PS: Anglický název Fountainhead znamená něco jako "originální zdroj něčeho"

1