Sorrow komentáře u knih

Jak vůbec hodnotit takovou příšernost, kterou si Jaycee musela projít? Obecně nerada hodnotím memoáry a biografie, neboť je to jako hodnotit něčí život. Omezím-li se tedy pouze na to, co se dívce (nyní již dospělé ženě) přihodilo, samozřejmě, že si tu knihu musíte přečíst. Sama autorka na začátku přiznává, že je její vyprávění značně útržkovité a jednotlivé vzpomínky mohou být více či méně zastřené, což je pochopitelné vzhledem k tomu, jak mladá byla, když se jí ony události staly, navíc má lidská mysl určitě tendence hrozné věci vytěsňovat. Jaycee mapuje své vyprávění už před únosem, ale hlavní část samozřejmě patří tomu, co nastalo po něm. V závěru nechybí ani informace z doby po osvobození, které byly pro ni a její dcery neméně náročné kvůli všudypřítomnému zájmu médií a snaze vyrovnat se s traumatickými zážitky a začleněním se do fungování v rámci společnosti. Pro mě osobně byl nejemotivnější právě únos samotný a události, které následovaly krátce po něm. To, jak si dívka procházela vším poprvé. Dugard doplňuje jednotlivé úryvky reflexemi, které získala díky dlouhodobé pomoci od terapeutů, čímž kniha získává rovněž poměrně odborný nádech. Doplněna je taky fotografiemi a deníkovými zápisy. Odkloním-li se od zrůdnosti obsahu, musím konstatovat, že mě mrzí, že zrovna v případě takto důležité knihy nebyla věnována dostatečná péče korekturám. S takovým množstvím chyb a překlepů jsem se dlouho nesetkala. Stylisticky je samozřejmě znát, že Jaycee není spisovatelka a jak předeslala, její vzpomínky jsou místy mlhavé a útržkovité a byť se mi příčí to napsat, zhruba po polovině knihy se tak nějak vytrácí náboj vyprávění. Řada věcí se opakuje a čtenář se začíná „těšit“, až nastane ten závěrečný zvrat, který objasní, jak se z vězení dostala (bože, já jsem ale bezcitná). Celkově je Uloupený život, a hlavně poselství, které šíří nesmírně významné, určitě by si ho měl přečíst každý, připravte se ale, že obsah tady velmi výrazně převažuje nad formou.

4 08.03.2021

Agatha Christie je skutečným klasikem na poli britské detektivky, řada čtenářů (mě nevyjímaje) její příběhy zná minimálně díky excelentnímu televiznímu zpracování s Davidem Suchetem v roli proslulého detektiva. Vražda v Orient expresu patří bezpochyby k jejím neznámějším dílům. Autorka skvěle pracuje s děsivou představou uzavřeného prostoru paluby vlaku, kdy víme, že jedním z cestujících je vrah. Ne nadarmo je považována za královnu staré britské detektivky, neboť umně vrství jeden důkaz za druhým, předkládá čtenáři jasnou myšlenku podezřelého, aby ho hned vzápětí zase vyvedla z omylu a ukázala na někoho jiného. Hercule Poirot je navíc nesmírně charismatická postava a její knihy má cenu číst už jen díky němu. Závěrečné scény, kdy si tento Belgičan vždy pozve všechny přítomné do nějaké místnosti, aby stroze předložil fakta, mě vždy bavily a v případě Vraždy v Orient expresu je konec vcelku překvapivý a nepředvídatelný. Knihu jsem poslouchala v audiopodobě namluvené Lukášem Hlavicou, jeho hlas se k příběhu hodí, sice mi neutkvěl v hlavě jako to někdy mívám v případě jiných narátorů, ale celkově je audiokniha povedená a hodně ji povyšují zvukové podkresy vlaku uhánějícího po kolejích a občasné zatroubení, při němž jsem se kolikrát vážně lekla. Příběhy Agathy Christie pro mě navždy zůstanou ve škatulce oddechového čtení, ráda ale v budoucnu po nějakém dalším opět sáhnu.

6 04.03.2021

Fanynkou Stephena Kinga jsem už přes deset let, za tu dobu jsem přelouskala bezmála 40 jeho knih a nikdy nepřestanu žasnout nad tím, že byť je jeho rukopis vždy rozpoznatelný pro určité opakující se motivy, nikdy nevykrádá sám sebe. Rovněž v Ústavu narazíme na typické prvky – dětští hrdinové, neobvyklé mentální schopnosti, svižný americky akční závěr. Za autorovu největší přednost dlouhodobě považuji schopnost vykreslit charaktery, na které se nezapomíná, což se mu určitě minimálně v podobě Luka Ellise a jeho kamaráda Averyho Dixona podařilo, ačkoliv se musím přiznat, že na mě oba možná v průběhu až příliš krátkého času moc rychle dozráli. Celá hlavní myšlenka fungování Ústavu je nesmírně zajímavá, některé popisované pasáže sice byly až moc rozvleklé, jiné však naopak ťaly přímo do živého (scénu s nádrží z hlavy asi jen tak nedostanu). Osobně bych vynechala obsáhlý úvod a krátila i dál v průběhu knihy, jak je ale známo, King je dost grafoman a minimalismus nemá v povaze. Řada čtenářů určitě ocení doslovný konec, kdy dojde k objasnění všeho podstatného, mně osobně by ani otevřenější varianta nevadila. Fanouškům jako obvykle servíruje narážky na jiná díla, což vždycky potěší. Přidanou hodnotu vidím ve volbě audioknihy, Martin Preiss velmi dobře pracuje s intonací hlasu, příjemně se poslouchá a pro naraci byl jednoznačně dobrou volbou. Celkově hodnotím Ústav jako průměrnější kingovku, které sice nevytýkám nic podstatného, na druhou stranu se mi však do paměti nezaryla tolik jako některá autorova ranější díla. Bude se líbit těm, kdo preferují spíše thrillery, nevadí jim méně nadpřirozena a více akce, z předchozích knih mi Ústav připomněl třeba Žhářku.

7 03.03.2021

Hodinky od Ašera, jak se můžeme dočíst v samotné anotaci, ohledávají „problémy“ třicátníků ze všech možných úhlů pohledu. Problémy schválně obestupují uvozovky, neboť se v kontextu dnešní doby sice jedná o události závažné, podíváme-li se ale o pár generací zpět, musí nám připadat malicherné a směšné. Ostatně i na to autorka poukazuje, když nastiňuje vztah hlavní hrdinky Heleny se sousedkou, která přežila holokaust. Centrální linka příběhu je věnována vztahu dvou třicátníků a jejich snaze vybudovat úspěšnou rodinnou firmu. Na pozadí se však odehrává mnohem více. Podobně jako v Soběstačném si Dostálová nevystačí pouze s ústředním motivem, ale nastiňuje i další fenomény dneška – nespokojenost s relativně utěšenou životní situací, toxické vztahy, v nichž mají lidé tendence zůstávat, ač nemusí, smrt v rodině, sebevraždy atd. Byť oceňuji plejádu motivů, jenž do knihy vetkává, zdálo se mi, že to nedělala s takovou elegantní mimovolností jako v případě jejího nového románu a řada věcí se mi zdála vmanipulovaná na sílu. Mluvím především o množství postav, které v průběhu knihy z různých příčin umírají a také o vztahu Oliny a Čeňka. Jejich soužití je vykresleno dost stereotypně, což by mi ani nevadilo, protože se jedná o žitou skutečnost, vadí mi ale nedostatečná prokreslenost těchto dvou charakterů, jenž by blíže objasnila motivy jejich chování. Za nejsilnější momenty naopak považuji dle mého autenticky odvyprávěné nadšení z postavení se na vlastní nohy a založení firmy, přes počáteční potíže, až po strmý pád. Celkově jsou Hodinky od Ašera takovou předzvěstí toho, že má Dostálová jako autorka hodně co nabídnout, ještě to ale není vybroušeno ani zdaleka tolik, jako v případě jejího Soběstačného (mimochodem i tomu jsem dala „jen“ 4 hvězdy, ale myslím, že s příští knihou už tam ta pětka padne :-)).

5 02.03.2021

Ladislava ráda sleduji jako člověka, je to tak trochu nešika, ale svoje patálie vždycky umí zabalit do zábavné slupky a moc mě baví, že z tohoto „handicapu“ dokázal nakonec vlastně udělat svou přednost. 40 dní pěšky do Jeruzaléma byla mnou v pořadí třetí čtená kniha a nijak výrazně se nelišila od těch ostatních. Jako vždy je na začátku cítit zápal pro věc a postupem času, tak jak dochází síly samotnému Ladislavovi, ztrácí i vyprávění trochu dech. Čtenář však dostává to, co je mu slibováno – milý, humorný příběh s jasným koncem. Přestože mám ráda v knihách přesah a troufám si říct, že se postupně stávám trochu náročnějším konzumentem, po Ziburově cestopise vždy opakovaně sáhnu, když budu chtít u četby totálně vypnout. Graficky je prvotina nejvíce autentická, neboť malůvky jsou autorské, přikláním se ale k názoru, že práce dvojice Tomski & Polanski dílům sluší víc.

6 02.03.2021

Jméno Evžena Bočka mají všichni neodmyslitelně spjaté se sérií humorných příběhů o aristokratické rodině Kostkových. Deník kastelána je autorovou prvotinou, kterou původně vydal pod pseudonymem Jan Bittner a zmiňované sérii se vůbec nepodobá. Autor sice už tady používá (jak už název napovídá) deníkovou formu, ovšem brnká na mnohem vážnější strunu. Do poměrně útlé knihy vkládá témata rozvodu, nemoci v rodině, vyhoření, krize středního věku a další. Jako by to samo o sobě nestačilo, temnou atmosféru ještě podporují záhadné zvuky a výjevy na zámku, celý příběh je tedy lehce šmrncnutý duchařskými motivy. Myslím, že však právě polytematičnost je kamenem úrazu. Boček toho do textu nasázel tak moc, až jedno překrývá druhé a nic pořádně nevynikne. Jednotlivé události mají epizodní charakter, čehož obecně nejsem fanda a ani jednu z dílčích tematických položek se tak autorovi nedaří úplně dotáhnout. Myslím, že nejsilnější momenty tkvěly právě v temné atmosféře panující na zámku, jež hrdinu dovádí bezmála k šílenství. Kdyby byly tyto pasáže více propracované na úkor dalších zmiňovaných prvků, jednalo by se ve výsledku o kvalitní duchařskou záležitost, ze které by čišela autentičnost a autorův um vystihnou genius loci. Bohužel tak to není a Deník kastelána proto zůstává ve škatulce podivné žánrové i tematické mišmaše, z níž se čtenáři tak maximálně zatočí hlava. Pokud se přeci jen rozhodnete vyzkoušet tento debut, doporučuji tak učinit v povedeném audioknižním provedení. Vypravěčem je Jaroslav Plesl, jehož hlas velmi dobře sedí k hlavnímu hrdinovi, je hluboký, příjemný a také tak trošku mrazivý. Méně nadšená jsem z klavírních hudebních předělů, ty podle mě naopak atmosféru trochu sráží neb jsou na můj vkus místy až příliš veselé.

9 25.01.2021

Série bláznivých příběhů z Kostky doposud patřila k mým docela oblíbeným oddechovkám. Vždycky jsem samozřejmě souhlasila s výhradami, které odpůrci často uvádějí – ano, ten humor je až příliš na sílu, ano, je to uměle natahované a ano, Boček se opakuje a těží z toho, ale až u tohoto dílu mi to začalo najednou vážně vadit. Příběhová linka už pokulhává opravdu hodně a situace, u kterých jsem se dříve alespoň pousmála, mi teď připadaly naprosto nesnesitelné. Nejhůře nesu proměnu samotné Marie, protože právě ona mě na celé sérii bavila asi nejvíce. Svou praktičností, chladnou hlavou, snahou urovnat všechno a všechny. V tomto díle se z ní stává ukňouraná rozmazlená povrchní fiflena, a protože nemáme moc příležitostí sledovat pro mě taky celkem zajímavé postavy pana Spocka a Josefa, už mi nezbývá nic moc, nad čím „jásat“. Trochu se tak obávám, že se odteď zařadím k onomu zástupu odpůrců, kterým už fakt leze krkem to opakující se schéma a množství krátkých knížek, jež nutí lidi utrácet peníze za něco, co za to fakt nestojí. Ještě, že alespoň na závěr mohu dodat, že audiokniha si svou kvalitu drží a Veronika Khek Kubařová v roli vypravěčky je tak tím opravdu posledním, proč si možná i přes své nářky někdy v budoucnu ještě pokračování vyslechnu. Nebo si dám aspoň z nostalgie ten první díl, ten je totiž vážně zábavný.

6 19.01.2021

Kniha Soběstačný v sobě na první pohled obsahuje mnoho prvoplánových premis – rozvod, neuspokojivý vztah s „macechou“, nemoc, stáří, proměnu dítěte v teenagera – Zuzana Dostálová je však na rozdíl od jiných v současnosti vydávaných autorek (Soukupová, Hůlová) zpracovává poněkud odlišnou optikou. Mladý Štěpán totiž absolutně vypadává ze škatulky takového toho typického teenagera, který má všechno na háku a každého jenom sere, aby na sebe upozornil. Naopak, on je vlastně ze všech protagonistů knihy tím nejvíce dospělým. Jeho snaha za každou cenu rychle dospět, aby se stal plnohodnotným členem společnosti rozbrnká emoce i těch, co mají srdce z kamene a donutí zamyslet se nad štěstím a přepychem, v němž většina z nás žije. Autorka do příběhu velmi elegantně vplétá témata všední (únavná práce v Bille, nechuť jíst blafy, které nám předhazuje někdo jiný, první vztah), ale i ta závažná (nemoc, obtěžování dětí, kontroverzní otázka léčitelství a další). Byť se pro lehkost stylu může zdát kniha celkem odpočinkovou záležitostí, právě tematickým záběrem čtenáře pěkně potrápí. Má potenciál oslovit širokou čtenářskou základnu, neboť je (jak už bylo řečeno) stylisticky přístupná a zároveň si v ní každý najde námět, který mu bude blízký nebo se u něj alespoň zamyslí. Ačkoliv je jistě adresována spíše dospělému čtenáři, nebála bych se Soběstačného podstrčit i teenagerům, zejména těm žijícím bezstarostným a snad i trochu rozmazleným způsobem života.

14 14.01.2021

Už název knihy napoví, jak to s dandym Janem Hugem asi dopadne a skutečně, jeho pohřbu se zúčastníme hned v prologu. K události ale vedla celkem zajímavá a nevšední cesta, na kterou se s protagonistou vydáváme. Autor postavil celou zápletku na jednoduché, a přitom geniální myšlence – co kdyby všechna ta naše úsloví a nářečí platila beze zbytku? A tak se v průběhu čtení dozvídáme, jak to dopadne, když někdo někoho vytahá za ucho, když se někdo nacpe k prasknutí, nebo když někdo někomu daruje své srdce. Tahle svěží groteska má určitě potenciál rozčeřit vody jinak poměrně vážné současné české literatury, zajímat by mohla příznivce Saturnina či cimrmanovských příběhů. Najdeme v ní originální humor, bláznivý roadtrip i romantickou zápletku. O grafickou podobu knihy se navíc postarala Ilona Polanski, takže se rovněž jedná o dílko kvalit estetických. Netvrdím tady, že by mi Nejkrásnější pohřeb Jana Huga zůstal v hlavě dlouho ač je příběhově i stylisticky nápaditý, můžu ho ale s klidným srdcem doporučit všem, kdo hledají oddychovější četbu, která ale v žádném případě nezavání nějakou laciností nebo prvoplánovým humorem.

5 11.01.2021

Při čtení knihy mi okamžitě naskočila paralela s Nikdykde. Druhé město Michala Ajvaze nicméně funguje na trochu jiných principech než gaimanovský Podlondýn. Je mnohem více abstraktní, nemá pevně fungující strukturu ani pravidla, fantasknost a autorova imaginace zachází ještě dál. Metafory a malebné popisy se vrství jeden na druhý až čtenář dojde k pocitu, jestli příběh samotný ještě vůbec drží pohromadě a někam směřuje, nebo jestli už se jen nebrodí autorovou bezbřehou fascinací vlastními myšlenkami a výjevy. V podcastu Do slov jsem slyšela trefné přirovnání ke Carrollově Alence v říši divů, do té doby mě nenapadlo, ale je více než na místě, u obou autorů totiž máte s prominutím nutkání položit si otázku, jestli si náhodou před psaním něco „nešlehli“ a je jen na vás, jestli na jejich hru přistoupíte či nikoliv. Zajímavé je, že v případě Alenky jsem se chytla a považuji ji za jednu z nejdivnějších, ale zároveň nejgeniálnějších pohádek, kdežto Druhé město mě v tomto ohledu nechalo zcela chladnou. Jistě si z něj odnesu pár výjevů, které mi prostě zůstaly v hlavě, celkově na mě ale způsob vystavení příběhu působil docela násilně, příliš vykonstruovaně, a naopak nedostatečně vypointovaně. Kniha poprvé vyšla už v roce 1993, nyní byla vytvořena audiokniha namluvená Michalem Čevorou, který se k ní jako interpret rozhodně hodí. Druhé město je dle mého kniha ambivalentní, pokud máte rádi urbanfantasy a chcete si přečíst něco nekonvenčního, pak by vás zaujmout určitě mohlo, pokud jste spíše na realistické příběhy a máte rádi pevnější strukturu děje (jako já), ruce dál.

10 10.01.2021

Sally Rooney jsem si začátkem minulého roku zamilovala díky Rozhovorům s přáteli. Ta kniha adresovala přesně ta témata, která pro mě byla v danou dobu aktuální. Normální lidi nejsou stylisticky určeny mladšímu publiku, tematicky ale ano, proto věřím, že co já našla v Rozhovorech s přáteli (partnerské, milenecké otázky), najdou mladší právě v této novince. Postavení jedince mezi vrstevníky, první láska, sex, uvědomění si vlastních pocitů, myšlenek, tužeb, řešení komplikovaného vztahu, kdy neumíte být s nikým jiným, ale zároveň být s daným člověkem je tak zatraceně těžké… Podobně jako v předchozí knize Rooney adresuje témata zejména skrze dialogy hrdinů, častokrát se člověk při čtení přistihne, že uvažuje nad něčím, co ještě před chvíli neměl vůbec v hlavě. Příběh samotný je pozvolný, opravdu jde spíše o vztahovost, o dynamiku přátelství a lásky dvou lidí. Jste-li čtenáři akčního rázu, v tomto směru asi narazíte. Přestože se mi Normální lidi líbily o poznání méně než Rozhovory s přáteli, přičítám to spíše době, kdy ke mně ty dané knihy přišly, být mi 18, věřím, že bych měla hodnocení přesně obrácené. Rooney se rozhodně řadí mezi autory, které budu mít nadále v hledáčku, umí vystihnout problematiku tužeb dané generace a právem je považována za hlas „mileniálské generace“. Normální lidi jsem poslouchala v audio provedení namluveném Terezou Dočkalovou. Tu jsem nedávno vychvalovala až do nebes pro její interpretaci Prasklin Kláry Vlasákové a musím říct, že i podruhé mi sedla. Díky jejímu „odosobněnému“ hlasu vynikají jednotlivé dialogy a nemáte potřebu se stavět na ničí stranu, prostě přijmete perspektivu, kterou daný protagonista nahlíží na svět a chvíli se nad ní zamyslíte.

6 09.01.2021

Tak jo, tahle kniha vám buďto zaleze pod kůži anebo ji přetrpíte, nic mezi tím. Já patřím ke druhé skupině. Ano, Soukupová umí budovat charaktery, ano Soukupová umí popisovat stereotyp, který většina z nás žije a nechce žít, ale co dál? Přečtete-li si několik jejích knih, motivy se začnou omílat a byť zůstává obdivuhodné, že věrohodně popíše muže s krizí středního věku stejně tak jako jedenáctiletou holku, která ze všeho nejvíc touží po domácím mazlíčkovi, prostě si jejich osudy přečtete, na chvilku k nim přilnete, knihu zaklapnete a končíte. Byť se to mnohým bude zdát jako vyhrocený soud, já zkrátka nechápu, proč bych měla strávit pět hodin čtením knihy, která mi dá asi tolik jako zhlédnutí dvou dílu nejmenovaného seriálu… I tam jsou přeci ty charaktery uvěřitelné a jdou „až na dřeň“, což je přirovnání, jež snad u téhle knihy každý používá. Nechápejte mě zle, od příběhu dostanete přesně to, co slibuje, takže nač si vlastně stěžuju, jen pro mě je to prostě málo, já potřebuju, aby kniha měla nějaký přesah – společenský, historický, stylistický, to je jedno, ale nějaký… Poslouchala jsem jako audioknihu, které formálně nemám co vytknout, každého ze čtyř hlavních hrdinů namluvil někdo jiný, což je příjemné osvěžení, ale když vás prostě nezaujme příběh, ani dobře zpracovaná audiokniha to obvykle nezachrání, bohužel i v tomto případě. Jistě je ale na místě pochválit grafickou úpravu, Pecina je zkrátka třída a jeho práce nezaměnitelná :)

13 05.01.2021

Ke klasikám se vždycky dostanu jen jednou za čas. Pravidelně je mým novoročním předsevzetím, přečíst jich více, ale nakonec obvykle dostanou přednost novinky. Absolutně nechápu, proč tomu tak je, protože pokaždé, když po klasice sáhnu, stojí to za to. Růže pro Algernon není výjimkou. Příběh Charlieho Gordona chytne za srdce a odhalí skrytá zákoutí našeho chování, kterému normálně ani nevěnujeme pozornost. Přestože by hlavní dějová linka spadla žánrově spíše do sci-fi, já knihu mnohem více vnímala jako příběh o mezilidských vztazích na mnoha úrovních. Je to o přátelství, o touze milovat, o neschopnosti sblížit se sexuálně s osobou, která pro nás znamená víc než kdokoliv jiný, o tom, jak na sebe lidé umějí být zlí, o pohrdání, nadřazenosti a spoustě dalších témat, jež jsou nakonec mnohem podstatnější než samotný experiment se zvýšením IQ. Paralela Charlieho s myší Algernon je úchvatně zpracovaná a velmi dojemná. I fyzickou knihu bych bez váhání hodnotila „plným počtem“, chcete-li ale posunout svůj čtenářský zážitek na úplně jiný level, zvolte audioknihu namluvenou Janem Potměšilem. Herec je s charakterem Charlieho Gordona neodmyslitelně spjat už díky divadelnímu představení a z audioknihy je toto spojení neuvěřitelně cítit. Snad nikdy jsem neposlouchala příběh, kde by mi narátor tak moc seděl k hlavní postavě. Potměšil umí tak přesně intonačně vystihnout Charlieho rozpoložení a jeho momentální míru IQ, že poslech je skutečnou lahůdkou, která ještě posílí výsledný dojemný zážitek. Bez váhání se tak Růže pro Algernon řadí mezi nejlepší knihy tohoto roku a věřím, že s odstupem času i mezi to nej, co jsem vůbec kdy přečetla.

17 31.12.2020

Samotný příběh je odstartován nalezením těla šestnáctileté Lydie, což naprosto zdrtí celou rodinu Leeových. Ani jeden z rodičů nevěří, že by si jejich dcera sáhla na život sama, probíhající vyšetřování však nenaznačuje opak. O jednom možném podezřelém ale ví Lydiin bratr a neváhá zajít tak daleko, jak bude potřeba, aby se domohl spravedlnosti. Byť se tedy kniha na první pohled jeví jako thriller ve stylu Zmizelé, toto zdání už snad nemůže více klamat. Ve skutečnosti Vše, co jsme si nikdy neřekli nese naprosto oprávněně svůj název, neboť o víc než cokoliv jiného, se jedná o velmi komorní příběh jedné rodiny, v níž každý má své touhy a tajemství. Problémem je, že snad žádná z tužeb protagonistů nebyla nikdy naplněna, o těchto pocitech se však striktně mlčí. Nikdo se tak nezajímá o Nathovu potřebu prosadit se a stát se úspěšným, a to i přesto, že ve škole dosahuje nadprůměrných výsledků; o Hanninu touhu po obyčejném objetí; o matčinu nikdy nezahojenou křivdu, kdy se kvůli těhotenství musela vzdát studia či o otcův celoživotní zápas s odmítáním jen kvůli barvě kůže. Stylisticky a vlastně i příběhově mi kniha neuvěřitelným způsobem připomínala můj oblíbený Medvědín od Fredrika Backmana a její čtení na mě mělo podobný úzkostlivý účinek. Je to jeden z těch pomalejších příběhů, kdy jsou karty vykládány postupně a opatrně, jednotlivé informace jsou pečlivě vrstveny, až se vytvoří plastická mozaika, ve které má každičká věta své místo. Máte-li rádi komornější příběhy odhalující tajemství, tohle je trefa do černého.

12 20.12.2020

Se jménem Michel Houellebecq je už asi neodmyslitelně spjato slovo kontroverzní. Nečetla jsem snad jedinou recenzi, ve které by toto slovo nefigurovalo a už vzhledem k anotaci příběhu, se asi není moc čemu divit. Autor náměty svých knih bodá do vosího hnízda, opakovaně kritizuje moderní společnost a zejména francouzské politické poměry. Ve svém nejslavnějším románu Podvolení zachází tak daleko, že raději nechá vyhrát islámskou politickou stranu, než aby se k moci dostala pravicově založená Marine Le Penová. Houellebecq se nezdráhá využívat skutečných reálií a pouze je doplňovat smyšlenkami, čímž jsou jeho knihy o to naléhavější a uvěřitelnější. Stejně jako v mnou předchozí čtené knize, Serotoninu, oceňuji, jak perfektně zvládá vytvořit paralelu mezi úpadkem jedince a celé společnosti. Pro jeho rukopis se jedná o velmi charakteristický motiv, který si užívám, přestože ho používá opakovaně. Druhou (a zdaleka ne poslední) autorovu přednost spatřuji ve schopnosti morálně pozlobit čtenáře na místě, kde by to zdaleka nečekal. Přestože jsem měla pocit, že mám na islám celkem ukotvený názor, Houellebecq dokázal přijít s argumenty, u kterých jsem si říkala, že na tom náboženství tedy asi něco bude, notabene pokud bych knihu četla z pozice muže. Zvlášť mě zaujala myšlenka předstíraného perfekcionalismu v našich životech – žena, než odchází z domu, se obvykle nalíčí, hezky obleče a upraví – působí tak přitažlivě a sebevědomě na své okolí, pak přijde domů, „masku“ sundá a před manželem pobíhá v teplácích a rozcuchaných vlasech (ne, že by na tom bylo něco špatného, jen mě to zkrátka popíchlo zamyslet se, zda by občas nestálo za to, zkusit to naopak). Celkově mi autor opět dokázal, že mě jeho kompozice příběhu prostě baví, nutí k zamyšlení, občas pobaví, občas rozzlobí, každopádně na mě nějak emociálně působí, což je podle mého známka dobré knihy. Na tomto místě mohu doporučit i audioknižní zpracování namluvené Igorem Barešem s vhodně zvolenými „náboženskými“ hudebními předěly.

9 20.12.2020

Klára Vlasáková hned v několika rozhovorech uvedla, že k napsání knihy je potřeba silné téma, téma, o kterém je třeba hovořit, které ve spisovateli dřímá, až se nakonec dostane na povrch. Mám pocit, že v podcastu Liberatura kromě toho také zmínila, že na procesu psaní ji nejvíc bavil vývoj postav. Oba tyto aspekty dovádí v Prasklinách téměř k dokonalosti. Byť na první pohled může zjevení koule evokovat ve čtenářích nějaké sci-fi čtení, mnohem spíše je kniha společenským románem, který pojmenovává (ale neodsuzuje) fenomény dneška anebo spíše méně či více vzdálené budoucnosti. Velmi oceňuji její práci s důkladným zakomponováním jednotlivých motivů do knihy, některé (např. všeobjímající sucho, praskající beton, nedostatek vody) se v textu mihnou jakoby mimochodem, čímž mi Praskliny připomněly třeba Zlodějku mýho táty Petry Hůlové, jiné (jako přístup k práci, užívání psychofarmak, snaha někam patřit) uchopuje autorka konkrétněji. Celý příběh je pak vystavěn kolem širšího rodinného kruhu. Hrdinové knihy nejsou ani vyloženě kladní, ani vyloženě záporní. Na mě osobně nejvíce zapůsobila Lara. Ta se k ústřední rodině dostala při velmi vážném incidentu, při němž nechybělo málo, aby přišla nejmladší dcera o život. S její charakteristikou si autorka vyhrála nejvíce, díky tomu, že máme možnost nahlédnout i její minulost, můžeme také nejsnáze pochopit její nynější chování. Výraznou osobností je ale i otec Oto, se kterým se podle mého může mnoho lidí vyčerpaných životem docela snadno ztotožnit. V tomto ohledu bych rozhodně doporučila audioknižní zpracování namluvené Terezou Dočkalovou. Její hlas působí sice odtažitě, má ale určitou hloubku, vyzařuje z něj jakýsi apel a je to jedno z nejlepších spojení příběhu (a také postav) a narátora, s jakým jsem se dosud setkala. Velmi vhodně zvoleny jsou také zvukové předěly vyvolávající pocit elektrizujícího napětí, což může souviset jak s koulí samotnou, tak právě sloužit jako paralela k pnutí ve společnosti. V neposlední řadě musím knihu ocenit po stylistické stránce, přestože se jedná o debut, není Klára Vlasáková žádným spisovatelským nováčkem, má za sebou několik povídek a pravidelně publikuje např. pro Salon Práva. Ne každému sednou její svérázné popisy působící zejména na smysly (evokace barev, chutí, pachů, pocitů na kůži) či časté opakování leitmotivu netečnosti koule, pro mě jsou ale právě stylistické aspekty něčím, co posouvá knihu za hranice v současnosti běžně vydávané české prózy. To ovšem samozřejmě činí už i námět samotný. Podobně jako zmiňuje v doslovu knihy Jan Bělíček, mě nenapadá žádná jiná kniha, kromě Jezera Biancy Bellové, která by se Prasklinám byť jen vzdáleně podobala.

5 02.12.2020

Několikrát omílaný názor, zda Peter May skutečně předpověděl celosvětovou pandemii či zda se jedná o marketingový tah, ponechám elegantně stranou a vrhnu se rovnou na hodnocení knihy. Autora jsem si v minulosti považovala především proto, že umí perfektně vybudovat charaktery, zejména jejich pohnutou minulost. V Karanténě se rozhodl pracovat ve velmi krátkém časovém úseku jednoho dne, což vytvoření plastických hrdinů značně brání. Nejen hlavní postava, ale i ostatní účastníci děje působí velmi šablonovitě a plytce, May pro mě zcela nepochopitelně sáhl po profláklých klišé, jimiž se neúspěšně snaží ve čtenáři navodit prvoplánové pocity. Samotná zápletka začíná zajímavě a touha dozvědět se více o oběti i o důvodu její smrti mě držela napnutou zhruba polovinu knihy. Poté se však zvrhává do neuvěřitelné směsice akčního krváku, u kterého je vám zkrátka jasné, jak dopadne. Mizí veškerá pracně vybudovaná atmosféra zničeného města postiženého ekonomickou krizí, kde si lidé bojí podat ruku nebo vystrčit nos z baráku, a to je velká škoda, protože právě tohle bylo na celé knize jednoznačně nejlepší. U samotného závěru nelze než se pousmát nad jeho absurditou. Ani stylisticky mi Karanténa nesedla. Všechny uvedené důvody mě opravňují skutečně si myslet, že text vznikl už před drahnou dobou, a že se z toho May naštěstí vypsal, skoro se mi totiž nechce věřit, že tohle napsal stejný člověk, který stojí za trilogií z ostrova Lewis. V poslední řadě bych se ráda vyjádřila k audioknize namluvené Danielem Bambasem. Zvukové zpracování je fenomenální, předěly kapitol byly vhodně zvoleny, sirény policejních aut, záchranek i hlasů ve vysílačkách podporují celkovou atmosféru Londýna v době krize, naopak se samotnou narací příliš spokojená nejsem. Bambas všechny ostatní postavy kromě detektiva neuvěřitelně přehrává a jeho podání ženských hrdinek mi místy skoro až vykouzlilo úsměv na tváři (ovšem bohužel ten pohrdavý). Kolem a kolem si myslím, že Karanténa je kniha, kterou lze vynechat, určitě však nelze vynechat autorovy další práce a tak, pokud je třeba tohle vaše první setkání s ním, dejte ještě šanci jeho dalším příběhům.

10 25.11.2020

Viktorie Hanišová je etablovaná česká prozaička, která si mou pozornost získala zejména fenomenální Houbařkou. Mnou druhá čtená kniha – Rekonstrukce – už se mi líbila o poznání méně. V povídkovém souboru autorka uplatňuje to, v čem je skutečně dobrá, a proč jsem si její Houbařku velmi oblíbila. Umí výborně vykreslit (narušenou) psychiku svých hrdinů, vybudovat atmosféru a co hlavně, ne vždy vykládá všechny karty na stůl. Ponechává čtenáři tak trochu volnou ruku, a i když nabízí ve svých textech spoustu vodítek, ne vždy je doslovná, což je něco, co maximálně oceňuji. Upřímně jsem nečekala, že by s těmito svými přednostmi uměla až tak dobře pracovat na malém prostoru povídky, opak je ale naštěstí pravdou. Texty jistě vyvolají emoci, a byť jsou některé náměty velmi prvoplánové (zejména Vrátíš se?), jiné zaujmou a zanechají v paměti tak trochu nepříjemný pocit (za mě rozhodně Díra). Celkově považuji Dlouhou trať za soubor zdařilý a hodný doporučení, a to říkám jako někdo, kdo formátu povídky zas až tak nefandí.

9 25.11.2020

Zlodějka mýho táty je jednou z nejtěžších knih, které jsem kdy četla, a to z mnoha důvodů. Předně samotný námět vyvolává ambivalentní pocity už od počátku. Spíše se kloním na stranu, že Miky je rozmazlený fracek vynucující si pozornost za každou cenu těmi nejšpinavějšími způsoby, můžeme mu to mít ale vážně za zlé? Sama pocházím z rozpadlé rodiny, střídavou péčí jsem si však neprošla, těžko tedy soudit pocity desetiletého dítěte, věřím, že jich existuje mnoho, které to snáší podobně těžce jako Miky. Autorka se snažila zvolit autentický způsob přemýšlení i vyjadřování, což je v první zhruba polovině zajímavý prvek, po půlce už ale neskutečně otravný. Stylistická repetitivnost, zejména pak nadužívání fráze „bulení až v krku“, mi už tak strašně lezla na nervy, že jsem knihu musela na dlouhé dny odkládat, aby se mi neudělalo fyzicky špatně. Na jednu stranu oceňuji, že Zlodějka mýho táty v podstatě neprochází zásadním vývojem z hlediska Mikyho názoru na celou věc, na stranu druhou to opakování motivů, myšlenek a v podstatě i dialogů bylo velmi únavné. A tak se tímto dlouhým intrem dostávám k jádru pudla – já vlastně knihu hrozně cením, protože vyvolává přesně takové pocity, jaké by měla – morální dilema, ambivalentnost, únavu nad opakujícím se a nikdy nekončícím problémem, ale na stranu druhou pro mě bylo její čtení až skoro fyzickým problémem, málokdy jsem zvládla přečíst více než deset stránek najednou. Jistě vím, že vrátit bych se k ní už nikdy nedokázala. Pokud bych však měla vypíchnout jednu věc, která mě opravdu zaujala, byl by to motiv klimatické změny nenásilně vmanévrovaný do příběhu tak, aby neodváděl pozornost, ale zároveň aby byl jasně pojmenovaný. Obávám se, že nejen sucho, ale i všechny ortopedické a jiné podpůrné prostředky, jež Hůlová popisuje, jsou bohužel hrozivou kakofonií nedaleké budoucnosti.

9 24.11.2020

Jedno obyčejný léto je komiks, který rozhodně překvapí na mnoha frontách. Byť by se na první pohled mohlo zdát, že je zcela jasně určený mladším dívkám, opak je tak trochu pravdou. Skrývá v sobě mnoho vrstev zabalených do jedné z nejlepších atmosfér, s jakými jsem se setkala. Jednotlivé obrazy se odvíjejí jako smyčka pomalého letního filmu, v němž doslova cítíte žár, slanost vody a bublající problémy schované za masku poklidné letní dovolené. Jillian Tamaki mistrně zvolila nafialovělý tón i časté zařazení celostránkových obrazů, které zpomalují tempo, nutí čtenáře prohlížet pečlivě jednotlivé kresby, z nichž jakoby vystupují zvuky i vůně. Velmi výrazným aspektem příběhu je motiv vody, zpracovaný hned z několika úhlů pohledu. Voda jako možnost úniku, zrádný živel, ale i místo plné zábavy. Obě hlavní hrdinky mají zajímavě vykreslené charaktery, Mariko se podařilo věrohodně zachytit, jak velkou roli může hrát prostý rozdíl jednoho roku v takto citlivém období. Rose už si vlastní tělo a identitu začíná pomalu uvědomovat, věci kolem ní nabývají konkrétních obrysů, je všímavější ke svému okolí. Windy naproti ní zůstává stále ještě částečně dítětem, je více bezstarostná, bezprostřední a svůj zevnějšek příliš neřeší. Komiks tematizuje dívčí přátelství a přerod dívky v ženu, mimo to se jím ale jakoby „mimochodem“ míhají další, neméně důležitá témata – rodinné hádky, lásky a zklamání starších teenagerů, otázky viny, trestu, zodpovědnosti a další. Je skoro s podivem, kolik závažných námětů sestřenice Tamakiovi do komiksu vložily, aniž by jakýkoliv z nich působil nepřirozeně. Jedno obyčejné léto je přesným opakem svého názvu, rozhodně není obyčejné a plně si zaslouží pozornost jakéhokoliv čtenáře, třeba i toho trochu skeptického ke grafickým románům.

4 24.11.2020