Praskliny

Z obrazů střídajících se v letargickém oparu záhy ospalost přejde i na čtenáře. Vkrádá se stále naléhavější myšlenka odložit knihu nedočtenou. Naděje, že se všechny zajímavější náznaky vrátí do rámce příběhu a dodají mu razanci, se nenaplní. Seskupit podivné či snové scény je celkem snadné, jejich smysluplné včlenění a vysvětlení už vyžaduje zdatného tvůrčího ducha. Co tímto počinem chtěla autorka sdělit, mi zůstalo utajeno.

Tak to byla tedy síla. Mysteriózní styl podobný Spiritistkám (komiks od stejné autorky), trochu surreálný děj připomínající nepříjemné sny v horečce, které většina postav bohužel žije jako realitu (část postav raději spí trvale), snažíc se o pokračování navyklé normálnosti. Hutnost tíživé atmosféry a plynulý děj s gradací mě udržely v napětí od začátku do konce. Děj svádí k mnoha výkladům a podobenstvím, do kterých se mi nikterak nechtělo zabředávat. Plně jsem si vystačila se snovou, místy až hororovou atmosférou přicházející apokalypsy, úmorného vedra a pomalého rozpadu společnosti a lidství. Skvělé, líbilo moc.

Tahle kniha je...děsivá.
Abych to nějak přiblížila:jestli se chcete emocionálně zničit plus si přivodit existenční krizi,Praskliny jsou přesně to co hledáte!(vyzkoušeno za vás)
Podmanivý,podivně surový ale zároveň surrealistický jazyk,nejasný konec jež čtenáři nezodpoví ani zdaleka všechny otázky které si během četby kladl.
Například:je koule skutečně původcem všech strasti které postavy zažívají nebo si ji s nimi spojujeme naprosto mylně a pokud by se koule neobjevila vše by proběhlo stejně?
Zároveň jsou v knize popsány věci jež s koulí nepochybně nesouvisí,jako klimatická změna či vysoký počet závislých na antidepresivech.
Praskliny rozhodně stojí za váš čas,ostatně není příliš dlouhá(228 stran).Ale hlavně je to velmi dobrá kniha z které vyloženě mrazí.

Občas jsou takové knihy, kdy nevíte, co k nim napsat, protože to slovy nejde vyjádřit, ale pokusím se o to. Knihu jsem poslouchala a úplně mě z ní mrazilo, patří k nim slova jako znepokojující, zvláštní, podivné, místy šokující až děsivé. Hodně emotivní záležitost k zamyšlení.
Tato kniha je dost o pocitech, ale děj v ní také naleznete. Sleduje se více postav, více střípků z jejich života a jak na ně "koule" působí. A opravdu na ně působí? Nebo si spíš hledají omluvu pro svoje jednání? Nebo to berou jako signál změnit něco ve svém životě?

To bylo tedy náročné čtení! Udržet pozornost při čtení v metru se mi téměř nedařilo, proto jsem tuto útlou knihu četla neskutečně dlouho. Uf! Výborný jazyk, vykreslení atmosféry děsivé, napínavé, fyzicky velmi drásající. Autorka má talent, kniha mě velmi zasáhla, ale jsem ráda, že ji mám za sebou a znovu ji číst nebudu. Stejně jako Těla, což bylo ještě lepší čtení. Kláru Vlasákovou budu sledovat a těším se na další díla.

Jako ani nevím co mě donutilo knihu dočíst.Nějak jsem asi chtěla vědět co se z toho vyklube.Každopádně nebude to moje oblíbená četba.Asi jsem to nějak celý nepochopila.

Čerstvý a suverénní hlas nejnovější české prózy. Román Praskliny je mnohdy až mrazivě dystopické dílo, jakkoli vlastně – a to je na tom asi nejmrazivější – často ani nejde o dystopii, jakési sci-fi o budoucnu, nýbrž o fenomény, které už tu s námi jsou. Možná ne tak plošně a vyhraněně, ale v těchto ohledech se jedná bezmála o realistickou prózu ze současnosti. Celé se to nese v duchu napjaté, nervní nejistoty, letargie plné marnosti a očekávání, jehož jádrem je podvědomí velikého klamu. Próza tísnivá jako prožitek uzavření, uvězněnosti v kouli, kdy se nejsme schopni zmátořit k rozhodnému úderu (jež by vytvořil jednu, dvě, tři praskliny), a tedy úniku.

Má sice své potíže: narativně je to trochu rozklížené, místy připomíná spíše sled epizod, ba výjevů, provázaných mezi sebou poněkud násilně, než sevřeně komponovaný prozaický útvar. Některé motivy (pocity, ideje, obrazy) by mohly být promyšleny a rozpracovány důkladněji, takhle to až příliš zavání črtou, jež má nakročeno k analytičnosti, leč nedotáhne to k ní. Nicméně jako celek je to zdařilé, čtivé a plodně zneklidňující.

Knihu jsem si nějak nadělil k vánocům a nečekal jsem ,že to bude takové depresivní čtení. Opravdu to není žádné veselé čtení, autorka nám dává nahlédnout do stavu dnešního světa pomoci sci-fi. Postavy nevidí žádnou budoucnost, jí na vše prášky, hodně spí ,ztrácejí smysl života a další depresivní stavy. Celkově mě kniha bavila ,ale na druhou stranu je hodně těžká na pochopení, určitě to nebude čtení pro každého.

Je to bomba. V létě na dovolené jsem jedním dechem přečetla Těla Kláry Vlasákové a říkala jsem si, že si od ní musím ještě něco přečíst. Forma je zcela jiná, ale opět se to čte skvěle. Umím si představit perfektní filmové zpracování s excelentními hereckými výkony. Oto by musel být Ivan Trojan :-D
Depresívní to opravdu trochu je, ale je to taková za vlasy přitažená reflexe našich životů. Nepochopitelné, že mladá autorka má takový nadhled. Za mě pět hvězdiček nestačí ;-)

Zhmotnená frustrácia a depresia. Neviem, čo viac o tejto knihe napísať pár dní po jej prečítaní. Ťahala ma bahnom, ako svojho času seriál Pustina. Nezanechala vo mne nič. V podstate si nepamätám ani postavy ani ich osudy, čo sa mi nestáva.
Som si istý, že k seriálu i ku knihe sa ešte niekedy vrátim.

Tak to byla síla!
Vůbec to není čtivé, povětšinou je to depresivní, pro mě často i nesrozumitelné, a obecně hrozné až příšerné. Jako by se na lidské žití/živoření/pachtění díval někdo odosobněný, někdo ze zcela jiného živočišného druhu či vesmíru. Ale jsem toho názoru, že právě to byl záměr - abychom nahlédli z jiné perspektivy, jak nesmyslná a překvapivě nehumánní je naše společenská existence.
Myslím si ovšem, že mnozí z nás jsou si této tristní situace vědomi. Uvědomělé bych si troufla rozdělit do dvou velikostně zcela odlišných skupin; tohle rozdělení tady bylo, je a bude od počátku světa, soudím já. Proletáři všech zemí, spojte se, to byla jen krátká epizoda, jedna z mnoha aktivit typu táhneme za jeden provaz, která se nepovedla, stejně jako všechny předešlé.
Oslovily mě komentáře Mona-Lisa, veriszv, KáťaM., sgjoli a Babouš; ten poslední uvádí i pochvalnou reakci na obálku, která se mi také moc líbí. Podobně jako v našem pinožení vezdejším v ní vidím základní paradox: řešíme kouli, ta dala všemu (co tady stejně už dlouho bylo) nějaký silný impuls. Jenže na obálce vidím samé pravé, ostré, přímé úhly! Nikde ani stopa zaoblení, neřkuli kruhu . . .

Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla! Hodně mi připomíná Orwellovo 1984, akorát taxy zkázu lidstva nepředstavuje totalitní režim, ale celkové selhání společnosti projevující se v psychických problémech a zničení planety. Napsáno velmi originálním stylem, který mě vtáhnul. I když má kniha jen něco přes 200 stran, je v ní tolik nedokončených příběhů a naprosto absurdních obrazů, že o ní musím s pocitem sevření a deprese pořád přemýšlet. Rozhodně to není odpočinkové čtení, ale velký čtenářský zážitek zanechávající hodně úvah.

Deprese, zoufalství, bezvýchodnost.
Krásná myšlenka, ale zpracování mi nesedlo ani trochu.

Koncentrace deprese, úzkosti a beznaděje. Sepsaná strojově, bezemočně, odtažitě, bezvýchodně. Esence marnosti. Bez děje i příběhu. Postavy ploché, šedé, zaměnitelné, nudné. Zdánlivý obraz současné společnosti. Autorčina obsese psychofarmaky, které jsou (zřejmě) zároveň příčinou i následkem vší té prázdnoty a rozkladu. Žádný náznak lidskosti či možného východiska.
Autorka se s urputným odhodláním točí stále dokola na místě, rochní se v popisech vší té vnitřní hrůzy, prázdnoty a nesmyslnosti současného žití, hledá nová a nová slova, kterými to ještě lze přiblížit, více zdůraznit, zveličit, čtenáře tím zasypat, zahrnout, ušlapat, zničit. Aby na konci toho všeho, s pohrdavým a škodolibým úšklebkem v tváři kopla naposledy a odkráčela s výrazem "Máte, co jste chtěli, šmejdi. Poznáváte se?".

Skvěle namluvené Terezou Dočkalovou. Má můj velký obdiv, že to zvládla namluvit a neskočit při tom z okna. Já při poslechu mnohokrát překonávala dávicí reflex.

Komentář od Sigurd_Lesandi mi hovoří z duše.

Autorka dokázala navodit ten zvláštní pocit dnešní doby. Dobře napsáno, zajímavě pojato, jen jsem trochu zmatná z konce...

Koncentrovaná deprese. Nemyslím si, že by autorka popisovala možnou budoucnost lidstva. Ba naopak. Zabývá se současnými problémy, které pomalu ale jistě probublávají na povrh. Ona netečná a podivná koule jen tento proces uvědomování si akceleruje. To, před čím každý den zavíráme oči, tedy nesmyslná a ubíjející práce, ekologická krize, závislost na lécích apod., to vše je již dávno tady. Jen naprostá většina z nás předstírá, jako by tomu tak nebylo. Netečnost koule, do které si každý promítá své naděje, strachy, fantazie, pak tyto problémy nebývale jasně odkrývá. Dává dnes ještě něco smysl? Tváří v tvář možnému zániku, bezůtěšné budoucnosti plné únavné práce, krizí a válek, budoucnosti, kterou lze přežít jen díky jedům a farmakologickým únikům. Je zde cesta ven? Kniha moc nadějných odpovědí nenabízí. Otázkou totiž je, zda vůbec nějaké takové nadějné odpovědi existují...

Trochu zvláštní, zajímavé, ale hůře uchopitelné, české sci-fi. Klára Vlasáková by mohla ještě překvapit.

No, co na to říct.
Protože hodně času trávím za volantem, použiji takovou analogii. Asi jako když jedu po dálnici a kniha Praskliny projede v druhém směru proti mě, tak moc jsme se minuli. Upřímně nechápu co jsem vlastně dočetl, jaký byl záměr nebo tak něco, zároveň ale nemůžu říct, že by to bylo blbé. Je to divné. Hodně se tam umírá, několik obrazů se mi bude zřejmě vracet, ale celkově za mě ne-e.

Za městem se objeví levitující koule, ale i přes svou záhadnost nepřináší vůbec žádné odpovědi. Lidská společnost, vyprázdněná, zdeptaná a vyhořelá, se pod tímto impulsem postupně sama rozpadá novopečeným bezradným šílenstvím.
Postavy jsou bez ohledu na jejich věk všechny stejné. Nic necítí, jen útrpně přežívají a snaží se nevyčnívat, aby k sobě nepřitáhly pozornost.
Upřímně řečeno nevím, co měla kniha krom všeobjímající deprese vyjádřit. Pěkně napsané nepříliš pěkné čtení.