Praskliny

1 18. dubna

Začínám mít dojem, že v dnešní době už tato kniha není sci-fi, ale stává se realitou. Přečteno jedním dechem, chvílemi mě z toho jímá hrůza.
Je třeba spojit síly a vyvinout mnohem větší tlak stejným směrem...

2 16. dubna

Znepokojující román o lidské společnosti, která ztratila smysl svého bytí a která drží pohromadě jen díky setrvačnosti jedinců, kteří poctivě plní své úkoly. A plnili by je nejspíš až do smrti, vnitřně nespokojení a utlumení prášky, kdyby se neobjevila záhadná koule. Ta ve společnosti zvedá vlnu očekávání ve změnu a v nalezení odpovědí a smyslu, pod jejíž vlivem se lidé odhodlávají k věcem, které pro ně byly dříve nemyslitelné.

Srovnání s Vegetariánkou od Han Kang nebo Jezerem Biancy Bellové je na místě. Ve všech je samotné tíživé téma podpořeno strohým, místy až naturalistickým projevem autorek, který graduje už tak skličující a zneklidňující dojem.

1 15. března

Skvělý námět, ale celkově ubíjející, postavy nezajímavé, repetitivní. Chápu záměr, ale...

1 04. března

Moc se mi to líbilo. Správně dávkované napětí. Konec trochu zvláštní, ale jsem nadšená.

5 28. února

Kéž by bylo víc takových Vlasákových! Tohle je trefa do dnešních dnů jak dělaná. Pozdní kapitalismus ve svém nejohavnějším hávu.
Děj je tvořen spíše mozaikou různých osudů než nějakým lineárním dějem, už to je velký plus, takhle je to postupné skládání mnohem naléhavější. V hlavních rolích: bílá koule a lidi. Hlavně teda jedna rodina a další postavy beze jména (Kazatel, Ředitel).
Hodně tísnivá atmosféra. Plno zdegenerovaných, frustrovaných a otupělých postav, které nehledají pomoc v lidském kontaktu (nutné upozornit na celou "odměřenou" atmosféru, což prostupuje i do stylu psaní), ale v platu medikamentů. Svět, v němž křehkost a citlivost nemají své místo. Vše zrychlené a dělané pro zisk.
Zobrazení spousty současných témat: klimatická změna (výborně umocněno gradujícími popisy vzduchu), automatizace, nadnárodní korporáty (jeden z nich taky vydal tuhle knihu, lol), informační přehlcenost. Společnost, které chybí vize, tak hledá přesah v pseudospirituálnu.
A tohle všechno v tomhle románu najdete a je to pecka a mám z té knihy upřímně radost a doufám, že se tohle do výběru na Magnesii literu dostane. Ale i tak jsem šťoura: občas zbytečně roztahaný styl (v doslovu mluví Jan Bělíček o podobnosti s Bellovou; ano, neotřelá obraznost, ale bohužel i podobnost negativní s otravnými popisy). Možná bych to přežil i drobet delší, fakt jsem se nenudil a komplexní obraz by zasloužil možná i delší zpracování, třeba se kouknout pod čepici těm "shora". Dost mi to připomnělo Elsu Aids a jeho Přípravy na všechno, i když tam to bylo mnohem více s introspektivní sondou specifického jedince, takže jsem byl na ještě menším prostoru nabažený. Praskliny bych překousl i delší.
Kapitola "Když se zavřely školy" obzvlášť procítěna.
Listen a Odeon zůstávají asi posledními nakladatelstvími, od nichž jsem knihy z nadnárodní společnost s drobným skřípáním zubů odhodlán číst. Takže dobrý – a teď najít praskliny.

Zamíří na chodbu před svou kancelář. Jeho kolega tam pořád leží; krev pod nosem má už zaschlou. Dýchá – hruď mu pravidelně stoupá a klesá. Oči má otevřené, dívá se prázdně do stropu. Oto k němu dojde, nejdřív jen poklekne a pak si lehne na zem vedle něj.
(s. 18)

2 22. února

Mám pro podivné knihy slabost a tahle mezi ně jednoznačně patří, takže ačkoliv si nejsem stále úplně jistá tou hlavní myšlenkou či nějakým jednotným poselstvím, pro mě to neslo spoustu otázek dílčích a průběžně spíš přibývaly, takže než abych na ně hledala odpověď v knize, donutilo mě to zamyslet se nad tím za sebe. Obzvlášť důsledně se mi do hlavy zaryly pasáže o stereotypech, ty jsem prožívala spolu s postavami. A konec mě fakt dostal, dodal tajemnu celé knihy korunu a kdyby to tak krásně neuzavíralo celou tu divnost, asi bych bažila po pokračování. Je to kniha, která určitě nesedne každému, ale nemyslím si, že by byla špatná. Spíš tu jde hodně o to, jak blízká vám budou témata, kterými se zaobírá. A i když ji asi nikdy nepochopím celou, Klára Vlasáková mě svým autorským umem zaujala a jistě si pohlídám i vydání jejích dalších knih.

13 09. února

Neobvyklé, ale hrozně zajímavé.
Nevím, jak to popsat, ale přítomnost koule posunula celou knižní realitu trochu šejdrem. Měla jsem dojem, že právě knižní je ta pravá, kdežto tu svou mám nalepenou na zádech a celou dobu se snažím na/do ni dohlédnout.
Nejde to.
Dává to smysl?
Asi si v tom každý najde svoje. Rozhodně mě styl psaní autorky inspiroval minimálně k zamyšlení.