Snoopi komentáře u knih

Hlavní hrdinkou knihy je Monika, redaktorka časopisu pro ženy. Zastihneme ji ve velmi těžké situaci, kdy bojuje s anorexií a bulimií a dostává se na renomovanou kliniku. Zprvu žije minulostí a vzpomínkami na svého manžela Petra, což se změní, když se sblíží s jiným pacientem, neduživým Michalem. Čeká ji dilema jako vystřižené z červené knihovny: osudová volba mezi dvěma rozdílnými muži. Tato linie se mi zdá poněkud přitažená za vlasy, ale budiž, duše citlivé čtenářky se musí nějak nakrmit. Daleko zajímavěji a věrohodněji však působí osudy ostatních pacientek, které postupně odkrývají skryté důvody svých traumat: znásilnění, zneužívání, ambiciózní rodiče, šikana, apod.
Tato kniha není jen příběhem o boji jedné ženy se zákeřnou anorexií. Vypovídá hlavně o lidech, kteří v sobě nosí svá traumata zakonzervovaná po celé roky a jen s velkým sebezapřením se odhodlají vynést tyto hrůzy na povrch. Postupně tak odkrývají hluboké příčiny svých problémů a snaží se jim čelit. Zvolená ich-forma velmi cíleně pálí na čtenářovy emoce. Autorka se tak trochu dívá pod pokličku na metody různých psychoterapeutů a odkrývá nám, jak taková psychoterapie v praxi funguje. Nabízí nám pohled i do zákulisí redakce ženského magazínu a nečekané exkurze do světa chutí. Přináší nám však zcela průhledné a jednoznačné poselství: uvědomit si, že na nic nejsme sami a není slabostí obrátit se se svými potížemi na odborníky.

"Běžný život pro mě od porodu prakticky neexistoval. Několik let jsem se normálně nenajedla. Týrala jsem svoje tělo, týrala jsem svoji duši, týrala jsem svoje nejbližší."
"Denisa si po dlouhém otálení sundává mikinu. Je na ní vidět, že ji to stojí hodně přemáhání, ale dokáže to. Odhalí svoje pořezané ruce. Všichni se zarazí a sledují ji. Denisa se na mě otočí a dychtivě se mi zahledí do očí. Její pohled mě prosí, ať něco udělám. Vstanu a silně ji obejmu. Jsem na ni pyšná. Všichni tady prožíváme příběhy jeden druhého. A tohle je pro mě velmi silný okamžik."

65 03.03.2022

Kniha mého dětství. Nedivím se, že nás, děti, inspirovala ke hrám: je prodchnuta jakousi "lesní moudrostí" primitivních kultur. Našli jsme zde nejen podněty k tomu, jak se správně schovávat, jak pozorovat zvířata, ale nabudila v nás i tvůrčí procesy a navíc v nás obrovsky podnítila fantazii. Hádali jsme se o to, kdo z nás bude ten "olčetrhend", vedli jsme s "vetřelci" líté boje o území v lese, vymezené dvěma skalami, vyráběli jsme si nástroje a různá přístřeší... Ten svět byl náš, žili jsme jím, byl naší součástí. Ráda na to vzpomínám.
Proto jsem uposlechla Čtenářskou výzvu a s chutí znova sáhla po této knize. Nezklamala, možná i trochu překvapila. I když je psána s lehkým patosem a poněkud archaickým jazykem, děti by si ji určitě měly přečíst, možná se budou hodně divit, že "nuggety" nejsou jen v mekáči :-)
Nečekala jsem, že mě kniha tak pobaví, přestože se i zde najdou unavující popisné pasáže. Vtip jí dodává postava svérázného Sama Hawkinse a jeho ryze originální hlášky typu: "Matičko skákavá!" "Jestli se nepletu..." Je to humor velmi ironický, ale vysoce nakažlivý, a příjemně osvěžuje děj: jeho glosy již neodmyslitelně patří k textu.
Karel May si zde zhmotnil svou vizi ideálního a vysněného světa, kde "všichni lidé bratry jsou" bez rozdílu pleti a příslušnosti k národu. Právě postavy Vinnetoua a Old Shatterhanda symbolizují smír a souznění mezi kulturami. Mísí se zde svět indiánů, plný tajuplných obřadů a pověr, se světem bělochů. Jde také o oslavu hodnot opravdových mužů - čest, ušlechtilost, pravda, obětavost, přátelství, upřímnost, nezištnost, tolerance, pochopení. Old Shatterhand je založením militarista, pacifista - a přesvědčením abstinent, což zrovna na Divokém Západě občas přináší nečekané komplikace :-) Vinnetou však svou mentalitou bohužel mnohdy připomíná pětileté dítě, ale mladým čtenářům bude jistě blízký. Zvláštní je, že o sobě často mluví ve třetí osobě, jinak je děj vyprávěn v ich-formě z pozice Old Shatterhanda.
Ráda jsem podnikla podobnou exkurzi do světa mého dětství. Objevila jsem i spoustu roztomilých a zajímavých výrazů /okolostojičnost/ a slovních spojení /leželi v tratolišti krve; moje srdce ještě nepromluvilo; sečkej s vyslovením přísahy!/. Oživila jsem si i výrazy, které k naší malé tlupě přátel neodmyslitelně patřily - greenhorn, vykouřit dýmku míru, dýmku přátelství, ohnivý oř, bledá tvář, yankee, vigvam, squaw, gentleman, tomahawk, traper, dýmající kánoe... Bylo to zajímavé dobrodružství.
Domluvila jsem. Howgh!

"Proč byl ochotný za mě položit život?" zeptal se Vinnetou. "Protože tě tolik miloval a snad i proto, že byl už starý a cítil, jak se mu naplňuje čas. Proto mě také prosil, abych ti zůstal věrný, stál při tobě a pokračoval s tebou v jeho díle - ve vzájemném poznávání a sbratřování bílých a rudých."
"Nenarodil se v naší zemi, ale v dalekých krajích až za velkou vodou. Často nám o nich vypravoval a také nám říkal, že tam rostou stromy zvané duby. Proto jsme si z lásky k němu a jemu ke cti přinesli jejich plody a zasadíme je kolem jeho hrobu. A jako zapustí jeho drahé stromy kořeny v naší zemi, tak jeho slova zapustí kořeny v našich srdcích."
"Jeho víra nebyla naší vírou a naše víra nebyla jeho vírou. My milujeme své přátele a nenávidíme své nepřátele. Klekí-petra ale říkal, že všichni lidé jsou bratři, a proto nechtěl, abychom někoho nenáviděli. Nemohli jsme to pochopit. Ale pokaždé když jsme jeho slov poslechli, bylo nám to ku prospěchu a k radosti. Možná že jsme mu dost nerozuměli a že jeho víra byla vlastně podobná naší."
"Přesto se později nesčíslněkrát potvrdila správnost Inču-čunových slov, že s Vinnetouem budeme jedna duše ve dvou tělech. Rozuměli jsme si ve všem, a nemuseli jsme ani moc mluvit. Cítili, myslili a soudili jsme stejně, stačilo jen si vyměnit pohled a věděli jsme, co se v druhém děje. Nikdy mezi námi nedošlo k sebemenšímu rozladění. Byl to přirozený následek naší niterné vzájemné náklonnosti a shovívaného porozumění pro názory a zvyklosti druhého."
"Tvoje slova mi potvrzují, že jsme se v tobě nemýlili. Zlatý prach, po kterém se bílí zlatokopové pídí, je prach smrti. Kdo ho najde, většinou špatně skončí. Nepachti se po něm, protože zabíjí nejen tělo, ale i duši!"

115 28.02.2022

Děj tohoto prazvláštního motivačního příběhu se odehrává v Londýně a na pouti Santiaga de Compostela. Hlavní postavou je čtyřiadvacetiletá dívka Kate Johnsonová. Jejím snem je být herečkou a po neúspěšném přijímacím řízení na prestižní obor se rozhodne podstoupit strasti oné duchovní poutě. Jde o její deníkové záznamy, do nichž autorka vkládá své vlastní komentáře, což působí velmi rušivě.
Přiznávám, že jsem vůbec netušila, o čem kniha bude, očekávala jsem spíše ucelený příběh dívky, podaný v ich-formě. Byla jsem však zklamaná.
Text kolísá mezi několika formami: zprvu se tváří jako deník poněkud naivní a nedospělé dívky, později změní vizáž na cestopis o absolvování jedné obtížné pouti - a úplně nakonec se z něj vyklube čtení pro ženy s motivy, hodnými románků Večerů pod lampou. Román měl zřejmě sloužit jako jakási příručka či motivační kniha o tom, jak dosáhnout štěstí a prožívat stavy typu "flow" a "mindfulnes", záměr se však autorce příliš nezdařil, ba dokonce se místy zcela vymknul kontrole. Až příliš křečovitě se totiž drží hesla" Mysli pozitivně" a naservírovala nám tak jen omáčku, složenou z nicneříkajících frází, klišé a rad. Příběh sám je velmi neuspořádaný a neučesaný: autorka přeskakuje časové roviny, mísí páté přes deváté, navíc se na mnoha místech neustále opakuje. Některé pasáže jsou zbytečně rozvláčné a popisné: co šlo shrnout do jedné věty, to jen více rozpitvává a natahuje do tisíců dalších. Postavy jsou schematické a typizované, jednají podle určitých vzorců chování, ani hrdinka se nijak nerozvíjí, pouze jen opakuje prázdná moudra a poznatky. Děj je plytký, chybí závažnější zápletky, které by ho posouvaly dále. Při čtení jsem měla neodbytný dojem, že jde o lacinou reklamu a propagaci podobných poutí, které jsou nyní "in" a mají lidem "měnit náhled na svět". Jediné, co mě zaujalo, byl pohled do zákulisí světa herců, herectví, hraní, konkurzů a filmů. Hvězdičku dávám za povedené ilustrace.

"Kate pochybovala, jestli je dostatečně krásná, jestli je dostatečně talentovaná, jestli tohle nebo tamto, jestli se hodí, aby byla herečkou. A zároveň věděla, že jsou mnohem důležitější věci na řešení než nějaká její herecká kariéra. Pochybovala ale poslední dobou i o psaní. Zasekla se a nešlo to. Nějak cítila, že by potřebovala obejmout. Obejmout a slyšet, že všechno bude zase dobrý."

61 27.02.2022

Tři povídky, které spojuje téma traumat, jež si odnášíme z dětství a dospívání. V každé z nich se odkrývá notně zašmodrchaný propletenec složitých vztahů a různých sourozeneckých konstelací. Autorka dokáže skvěle proniknout do duše dospívajících, postavy jsou propracované, vykreslené, každá z nich je něčím osobitá. Zároveň s jejich osudy dovedně míchá - připravuje nečekané scénáře, což však nepůsobí nikterak překombinovaně: zápletky jsou natolik uvěřitelné, že se se podobné příběhy mohly docela klidně odehrát. Své hrdiny staví do krajních situací, ale přesto není sentimentální, ani nechce působit na city - nechává na čtenáři, aby si úsudek vytvořil sám. Slouží jí k tomu i zvláštní technika, kdy na dění nahlíží z různých úhlů pohledu zúčastněných postav a bohužel již poněkud nešťastně kombinuje i časové roviny. Hlavně v začátcích povídek tak dochází k lehkému chaosu: chvíli nám totiž trvá, než si ujasníme, o koho se vlastně jedná a kdy se vše odehrává.
V povídce Zmizel jde převážně o Jakuba, jenž se v životě musí vyrovnat hned se dvěma tragédiemi, které citelně zasáhnou jeho rodinu. "Stěžuji si na nohu, a ona začne znovu brečet. Nohu nemám. Bolí mě noha kterou nemám. Mám štěstí, prý sem mohl bejt mrtvej. Možná mám štěstí, ale nemám nohu."
V povídce Nakrátko jde o dva sourozence, vyrůstající bez otce, kolem jehož postavy matka vytvořila nafouknutou bublinu lží. A v povídce Věneček jde o vnitřní dramata dvou sester, které k sobě jen velmi obtížně nalézají cestu.

87 27.02.2022

Krásná a milá knížka ve formě veršovaných bajek, která různým způsobem potěší děti i dospělé, navíc s nádhernými ilustracemi. Dětem se nepochybně zalíbí postavičky ze zvířecí říše, jichž se veršíky týkají, a najdou zde i zajímavé poučení. Autor však do textu též promyšleně zakomponoval zcela aktuální problémy, které hýbou světem: globální oteplování, požáry v Austrálii, držení diet, drogová tematika, takže i dospělý si přijde na své. Duše básníka si chvílemi lebedí, ale chvílemi zoufá: jeho verše jsou zvukomalebné, nebál se využít zvukomalebnosti ani kaligramů či použít homonymní rým /sviští svišti, vepři ve při/, bohužel se však nevyhýbá ani obecné a hovorové češtině, takže říkanky občas působí lehce vulgárně /rozflákat, žrádlo, smradu jak v Cařihradu/. Také rýmy jsou místy lehce "kostrbaté" a poněkud neuspořádané, pokulhává počet slabik, ale vzhledem k celku to lze autorovi odpustit.

"Víme, jak se šneci vlečou.
Neposkočí, neutečou.
A už tím tempem napoví,
co nedojde jen oslovi.
Tak vás asi nepřekvapím zprávou,
že na párty pod lopuchem,
z širokého okolí,
sjíždějí se šneci trávou."

"Zkrátka jedna ruka netleská
a sama sebe neumyje,
ať už na housle anebo u krompáče,
věřte, že s oběma se lépe žije."

"Mývalové, co se mejou
jenom mýdlem s jelenem,
krávy, co se pořád smějou
a chlubí se vemenem."

70 26.02.2022

Velmi náročné téma - schizofrenní projevy u dospívajícího chlapce - autor uchopil se zvláštní grácií a grifem a vytvořil tak zajímavý a čtivý román. Události jsou zachyceny očima 19iletého chlapce Matthewa, jemuž byla diagnostikována schizofrenie. Už od začátku se dozvídáme o jeho vnitřním traumatu, které si s sebou nese: cítí vinu za smrt svého postiženého staršího bratra.
Je velmi citlivý a přemýšlivý, sám se snaží věrohodně rekonstruovat dialogy z minulosti, ale zároveň uznává, že o jejich přesnosti pochybuje. Kniha funguje i jako improvizovaný deník, kam si zapisuje stavy své mysli, noční můry a běsy. Nemoc se u něj projevuje tím, čemu říká "Zvláštní projekt" - vytváří pro svého bratra jakési podivné "mraveniště" z odpadu, který všude možně posbíral. Asi nejpůsobivější je scéna, kdy mu babička odkryje rodinné tajemství a tragédii, která jí změnila život.
V textu se mísí několik časových rovin: tvoří je vzpomínky z dětství, prokládané zápisky z období propuknutí nemoci a z pobytu v léčebně. Občas je to čtení poněkud zapeklité: děj není plynulý, vypravěč cosi naznačí a hned své líčení směřuje jinam: závěrečný obrázek si musíme vyskládat sami jako puzzle.
Náhled na jednání postav mi v lecčems připomínal styl románu Zmizet od Petry Soukupové.
Stavy choré mysli podkreslují změny písma, do textu jsou vloženy obrázky či rovnou maily, což mi pro změnu evokovalo román Svatá hlava od Hany Lehečkové. Díky Matthewovi můžeme provést zajímavou exkurzi i do zákulisí psychiatrické léčebny a dozvědět se, jak léčba podobných nemocí zhruba probíhá.
Závěr knihy bohužel vyznívá do ztracena a je poněkud křečovitý: hrdina se smiřuje s tím, že jeho život se bude točit jako v pomyslné spirále, poněvadž jeho nemoc se bude vracet. Knihu pak doplňuje rozhovor s autorem.

70 25.02.2022

Děj této útlé novely se odehrává na exotické Jávě ve 20. a 30. letech v době, kdy byla holandskou kolonií, a uzavírá se epizodou z doby těsně po 2. světové válce. Před námi se odvíjí příběh zvláštního a nezvyklého přátelství dvou chlapců, pocházejících z naprosto odlišného prostředí. Na svět se díváme očima toho bílého, syna majitele plantáže, jenž vyrůstá s domorodým Urugem, synem předáka.
Větší protiklady snad už ani nemohou být: bílý chlapec sice žije v přepychu, jenže v rodině, kde panují zcela chladné vztahy s absencí vzájemného porozumění. Bohaté zadostiučinění pak nalézá v rodině svého druha a kamaráda. Vzájemné přátelství je mu vším a považuje ho za naprosto samozřejmé, pevné a stabilní. Urugovým dobrodružným světem je naprosto okouzlen a zůstává slepý i vůči tomu, s jakým pohrdáním na domorodého chlapce pohlížejí jeho známí.
Postupně se však odkrývají kulturní a sociální rozdíly mezi nimi. Jejich vztah se trhá, hrdina však odmítá prozřít a svého přítele se sveřepě drží až do dospělosti, kdy se jejich cesty dramaticky rozdělí.
Děj se odvíjí retrospektivně, bez zbytečných odboček a velkých zádrhelů: sune se lehce vpřed a hezky pomalu, asi jako řeka bez peřejí, teprve ke konci graduje v zákonitém konfliktu.
Jedná se o ucelený proud myšlenek muže, který se ve vzpomínkách vrací do minulosti. Zvláštní je, že zde ani jednou není uvedeno jméno vypravěče. A přestože tou hlavní postavou je ve skutečnosti Urug, o jeho myšlení ani názorech se nedozvídáme nic.
Vyprávěné pasáže jsou velmi detailní, a přesto zkratkovité, text není dělen na jednotlivé kapitoly. Samotný název knihy nese zvláštní význam - jezero jako magické místo, opředené pověrami a legendami domorodců, symbol jejich svébytnosti a nedotknutelnosti. A symbolické je i jméno Urug: v sundštině znamená "sesuv půdy"; jeho postava znamená pro vypravěče malé zemětřesení.
Zdá se až s podivem, jak velké časové rozpětí dokázala autorka vměstnat na tak malý prostor. Skvěle zachytila nejen povahu dospívajícího chlapce, ale i charaktery postav vedlejších: autoritářský otec, nevýrazná matka, zřízenec Gerard, pečovatelka Lida. Zároveň se jí trefně povedlo vystihnout jádro problému: neschopnost uvědomit si, že dobře míněná snaha o kulturní povznesení či vřelá osobní náklonnost nemůže překonat zásadní propast mezi dárcem milodaru a jeho příjemcem. Kniha se mi líbila a ocenila jsem i slovníček sundských výrazů, jimiž byl text místy prošpikován.

"Panter je jiný než opice," řekl Gerard, "ale je jeden něco míň, než ten druhý? To považuješ za hloupou otázku, a máš pravdu. A za stejně hloupou ji považuj, když se týká lidí. Být jiný - to je normální. Každý je jiný než ten druhý. Já jsem taky jiný než ty. Ale že by někdo byl víc nebo míň kvůli barvě tváře nebo kvůli tomu, čím je jeho otec - to je nesmysl. Urug je přece tvůj kamarád. Jestli je takový, že může být tvůj kamarád - tak jak by mohl kdy být něco míň než ty nebo kdokoliv jiný?"

74 18.02.2022

Kniha je určena začínajícím čtenářům od šesti let. Autorka využívá tzv. "genetickou metodu": text je psán velkými písmeny a malí čtenáři určitě ocení i velké množství nádherných doprovodných ilustrací. Malý kocourek si získá srdce každého. Svým rozhodnutím "najít si své lidi" mi tak trochu připomíná jiného zvířecího hrdinu: velmi populárního psa Gumpa z knihy "Gump, pes, který naučil lidi žít", jehož zážitky však patří do rukou čtenářům o něco starším a zkušenějším.

67 17.02.2022

Jak říká sám autor: "Blízkost smrti vás promění v absurdní bytost." A v této knize je absurdna až nad rámec, což jí však nijak neškodí.
Osa příběhu je prostá: děj se odehrává za války v Sýrii v roce 2014, kdy se tři sourozenci, Bulbul, Husajn a Fátima, rozhodnou splnit otcovo poslední přání: pohřbít jej v rodné vesnici. Přání zdánlivě jednoduché, avšak jsme v zemi, kde zuří krvavý konflikt a oni mají před sebou cestu dlouhou stovky kilometrů. Čeká je tak doslova "boj s větrnými mlýny", mnohdy spíše boj o holé přežití - nejsmutnější na tom je, že oni toto martyrium podstupují zcela dobrovolně, aniž by si přiznali pošetilost a nesmyslnost takového nápadu v době, kdy umírají tisíce lidí denně.
Díky jejich pouti však odhalíme skryté mechanismy, které určují chod celé země: povinná hlášení, zbytečná úředničina, zdlouhavé papírování, úplatky, čím dál častější zatýkání, náročné výslechy a ta nejpodivnější obvinění.. a navíc k tomu všemu ten hlavní a nejdůležitější: strach - o život, z odposlechu, z udání nepřejícných sousedů, apod. Zároveň s tím se odkrývá propastný rozdíl mezi sourozenci a vysoká míra vzájemného odcizení: zbabělec Bulbul, zprvu nadšený hrdostí, která ho časem opouští, se uchyluje ke snění o emigraci, přisluhovač režimu Husajn, jemuž postupně vysychá řečiště vtipných bonmotů, otce nesnáší, a poslušná Fátima, představující konzumní část společnosti, ztrácí schopnost mluvit.
Autor vychází ze svých zkušeností, jde o autentickou výpověď. Podává svědectví o aktuálním stavu v Sýrii, o tom, jak těžké je zůstat obyčejným člověkem v zemi rozervané vleklou občanskou válkou, nepatřit k žádné straně ani prominentní rodině a snažit se prostě jen přežít. Jeho svědectví je však reportážně strohé, bez zbytečného sentimentu. Asi nejzajímavější jsou odbočky do minulého života postav, kdy poznáváme skutečnou příčinu jejich rozpoložení a jednání. Vzhledem k drsnosti líčených scén se nečte příliš snadno ani lehce. Příběh občas připomíná Kusturicův film "Černá kočka, bílý kocour" nebo Faulknerovu knihu "Když jsem umírala" - i zde je rodina též zatížena pohřbením mrtvého těla.

"Patolog je požádal, aby si tělo otce odnesli do auta hned, neboť potřeboval uvolnit místo v lednici. Dorazila nová várka mrtvol, které zatím ležely jen tak na podlaze."
"Soudce mu odrecitoval kousek Koránu a chtěl vědět, o který se jedná verš. Zavládlo ticho. Soudce čekal na odpověď a na závěr se ještě zeptal Bulbula, co si myslí o jejich organizaci. Bulbul si sice uvědomoval, že bude potřebovat veškerou odvahu, aby se z tohohle průšvihu dostal, měl ale pocit, jako kdyby klouzal do bezedné propasti, a překvapilo ho, jak obrovská je."

69 13.02.2022

Ruta Sepetys umí. Její prózy jsou čtivé: ví, jak přitáhnout pozornost, kdy napětí přidat, kdy ubrat, ví, jak poněkud "nezáživné" téma přiblížit i náctiletým. Děj není nijak složitý, příběh se odehrává ve dvou časových rovinách. V té hlavní sledujeme osudy deportované dívky a jejích přátel, druhá rovina je retrospektivní, kdy se na základě svých asociací noří do vzpomínek. Drsným zážitkům z cesty železničním vagónem do neznáma ostře kontrastují momentky ze světlé minulosti, které pro Linu, hlavní hrdinku, znamenají naději. A naději a východisko ze svého stavu spatřuje i ve svém výtvarném talentu: rozhodne se vše, s čím se setkává, nějakým způsobem ztvárnit a zdokumentovat, při životě ji drží i víra, že se jí podaří nějak kontaktovat svého otce, který též zmizel. Kniha je o to působivější, že na události nahlížíme očima 15ileté dívky, tedy z pozice člověka, který nemůže, na rozdíl od čtenáře, tušit, co jej očekává.
Vyprávění je to zcela realistické, tvrdé, syrové a naprosto bez příkras, přesto nepostrádá jistou dávku poetiky. S Linou, její matkou, mladším bratrem Jonasem a kamarádem Andriusem si prožijeme peklo celé cesty, živoříme mezi barbarskými Altaji v chatrčích, přežijeme nepředstavitelně krutou zimu za polárním kruhem a zažijeme i stav, kdy jen nález obyčejné brambory znamená poklad. Asi k nejsilnějším momentům patří Linino prozření, kdy pochopí, že zde jsou pouze proto, aby - zemřeli.
Autorka odvedla obdivuhodnou práci: ze skutečných osudů poslepovala věrohodný příběh. V doslovu pak vysvětluje celou svou motivaci a vyzývá nás k tomu, abychom nikdy nemlčeli, ale naopak šířili vzpomínky dál. Zajímavé je, že mnohé postavy nenazývá pravými jmény, ale přezdívkami: Plešatec, Holčička s panenkou, Šedovlasý pán s hodinkami, Mrzutá paní, atd...
"Je těžké umřít, nebo být ten, kdo přežil?"
"Chtěla jsem všechnu svou nenávist nashromáždit v puse a plivnout mu do tváře."
"Stali se z nás mrchožrouti, kteří žijí ze špíny a hniloby."

124 12.02.2022

Doktor Vlach, kavárna, koblihy, tenis, hausbót, povodeň, sluha, úsloví a bonmoty... Několik výstižných slov, tak dokonale charakterizujících tento, pro někoho možná lehce těžkopádný, zato však naprosto geniální text.
Série komických situací z pohledu mladého Jiřího, jemuž sluha Saturnin doslova "převrátí život vzhůru nohama". Zprvu není nadšený jeho "vymoženostmi" a nápady, ale nakonec vždy jeho takt a vynaložené úsilí ocení.
Jirotkovi se povedlo vedle sebe sesadit skupinku komických postav, jejichž výskyt patřičně okořenil decentně suchým anglickým humorem. Hysterická teta Kateřina, která ze sebe neustále sype sbírku kdejakých přísloví, její lehce slabomyslný a rozmazlený syn Milouš, překrásná Barbara s duší moderní dívky, silně ironický dědeček... Nadčasová oddechovka, jejíž text baví dodnes, a mnozí čtenáři se k ní rádi vracejí. Poněkud archaický jazyk není překážkou. Autor navíc mistrně odkrývá pokrytectví "vyšší společnosti", dovedně paroduje principy "padlé" brakové literatury a též strohého úřednického stylu. Sluhu Saturnina si zamiluje snad každý.
"A tvrzení slečny Barbary se ukázalo být správným."
"Dědeček se objevil v obleku, který se nosíval v době, kdy Klub českých turistů měl asi 110 členů."
"Nuda se pomalu rozlézá do všech koutů kavárny..."

138 11.02.2022

Strohé, místy smutné, místy tragikomické - a přeci krásné. Napsáno s humorem, mnohdy silně černým, bez patosu, bez zbytečného sentimentu. Nezbývá než se sklonit před odhodláním a vnitřní silou hrdiny, který se rozhodl "nedat smrti nic zadarmo" a zároveň o svých prožitcích informovat svět. Našel způsob, jak je zaznamenat a i přes své postižení je předat dál. Název je metaforou: skafandr odkazuje na vězení jeho těla, motýl naopak symbolizuje svobodu jeho mysli. Popis svého současného stavu, v němž se nachází, prokládá vzpomínkami - až v závěru dospěje k událostem toho dne, kdy se mu svět navždy obrátil vzhůru nohama a ochrnul. Je hrdý i na sebemenší pokrok, neklesá na mysli a stále doufá - jde o jakýsi "deník radostí", při jehož psaní mu pomáhá důmyslný systém komunikace, který vymyslela jeho asistentka.
Asi nejsilněji si uvědomuje, jak nezbytně nutná je pro nás řeč - a jak náročné může být jen samotné zapojení patřičných svalů k tomu, abychom "pouze" mluvili a jedli. Zajímavý námět, dovedné zpracování - při čtení si navíc každý uvědomí svou radost z prostého pohybu, s čímž souvisí i tak automatická činnost, jako je konzumace jídla či schopnost komunikace.
"Logopedie je umění, které si zaslouží, aby vešlo ve známost. Nedovedete si představit tu gymnastiku, kterou váš jazyk automaticky provádí při vydávání všech francouzských hlásek. Teď zrovna klopýtnu na "l", ubohý to šéfredaktor, který nedokáže vyslovit jméno vlastního časopisu. Když mám šťastný den, naberu mezi dvěma záchvaty kašle trochu dechu a energie a nahlas vyloudím pár hlásek."
"Daleko od tohoto randálu mohu ve znovunabytém tichu poslouchat motýli, kteří mi poletují v hlavě. Musím dávat velký pozor a soustředit se, protože tlukot jejich křídel je téměř neslyšitelný. Přehluší je i trochu hlasitější dech. Je to ostatně udivující. Můj sluch se nelepší, a přesto je slyším čím dál lépe. Musím mít motýlí uši."
"Automaticky jsem dělal všechny ty jednoduché pohyby, které se mi dnes zdají jako zázrak: oholit se, obléct se, vypít hrnek kakaa."

70 09.02.2022

Opravdu kouzelný návrat do dětství :-) Notoricky známé, prodchnuté láskou a pochopením... Zároveň můžeme trochu "nakouknout" pod pokličku samotnému tvůrci, který čtenáři jaksi mimoděk odhaluje, jak takový novinář pracuje. Děti si odnesou několik důležitých ponaučení, nejen to notoricky známé, jak "nedělat dort"...
S odstupem let vidím v knize i spoustu jiných kladů a říkám si, že v právě v jednoduchosti je síla. Skláním se před Čapkovým uměním, s nímž pracuje s jazykem: dovedně využívá zvukomalebnost, k oživení přispívá opakováním slov, v textu se to jen hemží roztomilými výrazy a objevují se i říkadla. To všechno navíc podtrhují nádherné ilustrace. Zároveň se mi vybavilo, jak nám tyto pohádky přehrávali rodiče na dětském diaprojektoru Diax 3 - nezapomenutelný zážitek! :-)
"Když děti zkoušejí mňoukat, tak to nikdy nedělají docela dobře. Mňoukat se musí, panečku, krásně, jemně, tak tuze tence, a to se musí, milý brachu, tuze dobře vědět, kam se má v tom mňoukání dát měkké i a kam tvrdé y. Jinak se to všechno poplete a nikdo by tomu mňoukání pořádně nerozuměl, co se tím vlastně chce říct."

130 08.02.2022

Tato útlá knížečka zavádí své čtenáře do zdánlivě nezajímavého a nudného světa kanceláří, který obývají nečekaní hrdinové - krysy. Nabízí nám 12 pohádek, umístěných do reality moderního světa. Nejsou nikterak náročné, jejich děj spočívá na jednoduché zápletce, kdy se hrdina vždy ze své chyby poučí a rychle ji napraví. Mají lehce edukativní charakter a silně humánní podtext: mile a vtipně vysvětlují pojmy z našeho světa, které jsou dětem ještě cizí. Text je přizpůsoben jejich vnímání: čtivou a nenásilnou formou přinášejí různá poučení, týkající se například některých důležitých hodnot. Děti se tak nejen dozví, čím můžeme být pro ostatní užiteční, ale i důležitost nezbytné procedury, jakou je čištění zubů. Autorka zde dala prostor své fantazii: dozvíme se například o tom, proč se kancelářské sponky spojují, o skřítcích bez domova, o myších šprýmech a legráckách, o podivné rostlině, apod. Kniha navíc obsahuje i krásné ilustrace. Hodí se do rukou dětem, které již umí číst, ale i maminkám, které dětem teprve předčítají a chtějí jim přiblížit něco ze zákonitostí světa, jenž nás obklopuje.

"Po písničce začal mluvit pan moderátor, to je člověk, který pracuje v rádiu, pouští písničky, povídá veselé historky nebo říká zprávy. A právě začal pořad, ve kterém si pan moderátor povídá s těmi, kteří mají zajímavou práci. Toho dne byl zrovna v rádiu botanik. Ten se ve své práci zabývá rostlinami. Zkoumá, jak je pěstovat, zalévat, jak se o ně správně starat, a také, k čemu je která rostlina užitečná. Mluvil o květinách a rostlinách různých druhů."
"Na speciálním přístroji rentgenu, který dokáže vyfotit všechny kosti v těle a taky zuby, udělali lékaři každému fotku zubů. Na ní bylo vidět, jestli má zvířátko nějaké kazy nebo má všechny zuby zdravé."
"Ve firmě, ve které pracovala krysa Stelinka, bylo právní oddělení, kde se připravovaly smlouvy. To jsou důležité papíry, na kterých je napsané, který doktor bude na výzkumu pracovat, kolik za to dostane peněz a která zvířátka se výzkumu účastní. A právě tady pracovala právnička - krysa Lenička. Přestože měla v popisu práce být organizovaná a pečlivá, byla hrozně nepořádná a zapomnětlivá."

64 05.02.2022

Přiznávám, že jsem se moc těšila na tu "druhou várku" autismu - a pozdní sběr mě skutečně nezklamal. Mohu s klidem prohlásit, že je ještě lepší než ten první. Autor prostě "zraje jako chardonay". Nevím, jak to dělá, ale jako by "dozrál". Jeho humor je nezapomenutelný a originální, přitom bez špetky zbytečného zlehčování. Nebojí se odkrýt i vážnější rovinu a poukázat na odvrácenou stranu takové péče: klidně přiznává, jak moc práce podobného charakteru vyčerpává. Nastoluje otázku, zda odložení vlastních "porouchaných" dětí do stacionáře nevypovídá o nezodpovědnosti jejich rodičů a o touze zbavit se nepohodlného závaží. Zároveň se prezentuje jako skvělý taktik, který konflikty se svými svěřenci často řeší velmi šalamounsky. Snaží se co nejlépe vystihnout myšlení autistického dítěte a zdá se mi, že se mu s úspěchem daří do nich vžívat. Jednotlivé kapitolky lemují vtipné hlášky, jež vymýšlí sám život. Také s ním a tlupou jeho dětí projdeme slušnou část Prahy.

"Autisté nemají rádi změny a mají své rituály. Na táboře je ale vše jinak. O to víc mě pokaždé překvapí, jak ho zvládají bez problémů. Rozhodně se nesnaží udělat mi radost. Osobně si myslím, že stejně jako si do kufru zabalili jen to nejnutnější, vzali si s sebou i z toho autismu jen to nejnutnější. Takový autismus na cesty."
"Vyprávím dětem pohádku na dobrou noc. Já: Jeníček a Mařenka se ztratili v lese. Dítě: Jak to? Já: Protože nechtěli spát."
"Až časem jsem v práci zjistil, že nikdy nebudu mít všechno pod kontrolou. Vždycky hrozí, že se něco stane - záchvat paniky, agresivní reakce -, a já tomu nemůžu zabránit. Můžu se akorát pokusit to riziko co nejvíc minimalizovat a počítat s tím, že se to může stát. O to víc jsem se naučil spoléhat na naši vzájemnou spolupráci, naučil jsem se jim věřit."
"Hrabání listí je stejně nekonečné jako podzimní rýma a jejich oblíbený seriál Ulice, zkouším tedy najít nějaké zajímavé téma k hovoru. "Nechtělo by to pomalu nějakou holku?" zeptám se dospívajícího autisty. Je vidět, že přemýšlí. Kdybych tušil, že přestane s prací, asi bych se ho zeptal na něco jiného. "Holku? Ne, mám mámu," odpoví po chvíli. "A zatím dobrý, jo?" nenechám se jen tak odbýt. "Jo, dobrý. V neděli bylo kuře."
"S dětmi se připravujeme na Mikuláše. Já: Ty jsi s peklem jasnej. Jdi si rovnou sbalit. Dítě: Mám si vzít i průkazku pojišťovny?"

70 04.02.2022

Zajímavý young-adult román či jakýsi "bildungsromán" o dospívání chlapce, který si uvědomil svou "jinakost". Příběh je vyprávěn retrospektivně, z pozice Elia, 17iletého hrdiny, jenž se bezhlavě zamiluje do Olivera, o sedm let staršího. Děj se odehrává během jednoho léta v sídle jejich rodinné rezidence, kam si zvou vybrané hosty z univerzity, a později se přesouvá do Říma.
Sledujeme Eliovy podrobné zápisy. Takřka fyzicky trpí spalující vášní a návalem rozporuplných emocí: nevyzná se sám v sobě, svou nejistotu maskuje a cit zprvu skrývá. Později se však až téměř hladově vrhá do vztahu, který oba dva spolu navážou, přestože si dobře uvědomují jeho neperspektivnost a předurčenost k zániku: proto se z něj snaží vytěžit maximum.
V textu se objevují nebývale otevřené popisy sexuálních scén, což lehce zavání pornografií. Autor používá četné metafory a personifikace, skvěle vystihl povrchní život zdejší smetánky /zábava v podobě sportu, hraní her, sexu a vyjížděk lodí/ a poněkud laxní mentalitu Italů ve stylu "Dolce vita". Je trochu škoda, že blíže nevykreslil charaktery dalších postav: Eliových rodičů, dívek Marzie a Chiary, zahradníka Anchise, řidiče Manfreda a kuchařky Mafaldy. Netrpělivému čtenáři může vadit, že naprostou většinu románu tvoří Eliovy výlevy představ a nenaplněných tužeb, spojené s jeho nejistotou: trvá skutečně dlouho, než se rozhodne svůj cit realizovat. Najdeme zde spousty odkazů na klasickou italskou literaturu a antickou mytologii, včetně zajímavých narážek na jiná literární díla. Hodně mi však vadilo, že některé výrazy v italštině zde nebyly vůbec přeloženy.

"Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška."
"Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal "můj stůl", a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřil. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat."
"Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout."
"Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé."

77 04.02.2022

Jsou knihy, jejichž postavy si oblíbíte tak moc, že je skutečně neradi opouštíte. Stávají se součástí vašeho světa, usínáte s nimi i vstáváte a sžili jste se s nimi natolik, že jen velmi těžce jim říkáte sbohem a téměř hoříte netrpělivostí po knize opět sáhnout. Pokud autor tento dojemný "stav závislosti" u čtenáře navodil, tleskám jeho umění. Nezažívám jej příliš často, ale zde se to povedlo: od knihy jsem se nemohla odtrhnout a případná "hrůza ze ztráty některých postav" byla až téměř hmatatelná. Pokaždé jsem se však hned musela skrze slzy začít smát: tak podmanivý je styl Marianne Leky.
Román dostal "nálepku" magického realismu, ale nemyslím si, že by autorka nějak napodobovala či "vykrádala" styl Marquéze a podobných autorů tohoto žánru: je prostě svá. Dokáže vystihnout kouzelné chvíle okamžiku, zavádí nás na magická místa, čaruje se slovy - a využívá k tomu krásná, dlouhá souvětí, plná barvitých a originálních přirovnání a metafor. Nabízí nám milé, vtipné, humorné, úsměvné i tragikomické vyprávění nejen o životě, ale i o umírání, o lásce ve všemožných jejích podobách. Představuje nám koloběh života v jedné docela obyčejné až bezvýznamné vesnici, jíž zalidnila velmi nevšedními, až téměř bizarními svéráznými postavičkami. Objevují se zde lidé, kteří stále ještě věří různým pověrám, snům a znamením – v jejich představách stále ještě ožívají divoženky a jiné pohádkové bytosti.
Hlavní hrdinkou je Luisa: její život sledujeme ve třech etapách: 80. a 90. léta minulého století a později i v novém tisíciletí. Postavy, i s jejich láskami a neláskami, si čtenář zamiluje, ač mu nemusí být zrovna sympatické. Zajímavá je i autorčina práce s personifikací, kterou využila při popisu Selmiina podivného domu či ztělesnění Luisiny "blokády". Najdeme zde i několik odkazů na seriály, které nezbytně zapadaly do dobového koloritu, např. Místo činu a jihoamerické telenovely.

„Ty ale i tak půjdeš samozřejmě do školy,“ prohlásila Selma, která vždy věděla, co si myslím, jako by mi myšlenky visely nad hlavou v girlandách z písmenek."
„Lidé ve vsi měli strach, bylo to na nich znát, i když se většinou snažili nedávat to najevo. Dnes ráno, jen několik hodin po Selmině snu, se pohybovali tak, jako by se všude kolem vytvořilo náledí, nejen venku, ale také v domech, náledí v kuchyních i obývacích pokojích. Pohybovali se tak, jako by jim jejich vlastní tělo bylo úplně cizí, jako by měli všechny klouby zanícené a jako by předměty, které brali do ruky, byly vysoce hořlavé. Celý den pochybovali o svém životě a možná i o životě ostatních. Neustále se ohlíželi a ujišťovali se, že na ně nečíhá někdo s vražednými úmysly, někdo, kdo přišel o rozum, a tudíž nemá co ztratit, a pak se zas rychle otáčeli zpátky, protože osoba smyslů zbavená by koneckonců mohla zaútočit i zepředu."
„Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to i nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.“
„Myslela jsem, že by ho to mohlo rozčílit, jako budhistu,“ vysvětlovala jsem, jako by budhismus a křesťanství byly soupeřící fotbalové kluby."

69 04.02.2022

Tento nepříliš obsáhlý román připomíná spíše jakési podobenství - o tom, že pokud děláme zbytečné věci, většinou ani nevíme, proč. Nejdůležitějším motivem je zde zoufalá snaha o splnění zadaného úkolu, jenž však ve své podstatě postrádá smysl: je jím stavba mostu, který má propojit dva naprosto odlišné světy v bohem zapomenuté pustině. Sysifovský úděl bez naplnění.
Jde o náročnou četbu: neustále se střídají časy a místa dění, prolínají se mluvčí a jejich světy, er-formu náhle střídá ich-forma, autor v ději přeskakuje a hopká jako zajíc v poli přes řádky. Hlavními postavami jsou Hilde, její muž Strasser a jeho pomocník Janos. Vzájemný vztah postav je nejasný, nevyřčený - vše se odehrává v jakési podivné mlze. Každý z nich v mysli podniká exkurze do minulosti, všichni v podstatě žijí jen ze vzpomínek. Oba muži utekli před válkou, Janos si z ní navíc odnáší vlastní traumata, není schopen běžné komunikace ani citu, drží si od všeho chladný odstup. Strasser je vylíčen jako silně negativní postava: alkoholik se sklony k bezdůvodné agresi, postupně propadající šílenství, a mezi nimi se pohybuje Hilde, křehká žena, žijící v minulosti. Svět obou manželů je úplně jiný než ten, který opustili - stali se "emigranty", věčnými cizinci, bez schopnosti zakořenit, uzamčeni v kobce svých vzpomínek, k jejímž dveřím marně hledají klíč.
Proti nim stojí domorodci, ztělesnění tilem a stařenou Eduviges - jejich zcela odlišná mentalita a způsob myšlení, kdy stále žijí svými rituály, obřady a pověrami.
Zajímavé dílo s existenciálními prvky, při jehož četbě se mi vybavily aluze na knihy "Most přes řeku Kwai" a "Úzká cesta na daleký sever", jež nabízejí podobné téma.

"Nikdo, snad ani má ubohá teta Edith, nedokáže pochopit naše rozhodnutí odcestovat a zůstat tady, v kraji, jejž považují za vzdálený a vybájený, aniž by nám to řekli. Nikdo nechápe, proč jsme sem přijeli stavět most. Na co most a kde?, táží se. Ptají se mě, zda jsme se raději neměli smířit se zkázou a porážkou tam, místo toho, abychom se je s tak velkým zármutkem vydali hledat sem a nakonec je tu i našli. Zda jsme raději neměli postavit tam to, co hodláme postavit tady, v téhle daleké zemi bez hranic. Most, který nic nespojuje, v kraji, o němž ani nemůžeme tvrdit, že je poslední hranicí."
"Strachuji se, že už neexistuji, že ve třiceti letech už nejsem, nebo že mi třicet let už bude navždy a nikdo se to nedozví, neboť tahle země se táhne do bezmezných končin a nic se už nedá vrátit zpět."
"Je tenhle most, stavba tohoto mostu, předem prohraná záležitost, pouhá silácká výzva několika mužů, kteří už nemají co ztratit, neboť už stejně všechno ztratili, zatímco je při tom my ostatní pozorujeme?"
"Proč ten most stavíme, když všichni tvrdí, že nikam nepovede? Vykonávají svou práci jako rituál. Vědí, co musí každý den udělat, ale přesto toho nedbají a na žádném dalším dni jim nezáleží."

61 04.02.2022

Strhující a velmi čtivý Young adult román o tom, jak těžké je dospívat, s prvky černého románu a detektivky, ochucený o notnou dávku spiritismu a černého humoru. Na svět nahlížíme očima 16iletého Šimona, přemýšlivého kluka s klackovitými manýry a svéráznými názory, tíhnoucími k nihilismu, skepticismu a nezbytné anarchii, jimiž ve skutečnosti maskuje svou zranitelnost.
Děj není nijak složitý: se svými přáteli Drakem, Armanem a Ludacrisem se ve chvílích volna věnuje své kapele a příjemnému poflakování, spojenému s prázdným tlacháním nad půllitry piva. Jejich svět se obrátí vzhůru nohama s příchodem tajemného Sorata, podivné existence, jenž je svádí k obřadnému vyvolání ducha. Jejich seance má však nečekané důsledky: roztáčí se koloběh zrad, viny a obviňování a narazí i na jedno zapomenuté rodinné tajemství.
Text je velmi svižný, vtipný a místy lehce parodický: skvěle se zde prolínají humorné a dramatické motivy. Autorka dovedně mísí poetiku s vulgaritou dospívání: užívá obecnou a hovorovou češtinu a nebojí se sáhnout i po velmi peprném výrazu, což je vzhledem k věku postav pochopitelné. Spolu se slovníkem adolescentů přímo bravurně zvládla i vhled do niterného prožívání dospívajícího chlapce a věrohodně vykreslila charaktery jednotlivých postav. Také je znát, že se dobře orientuje ve světě blackmetalu. Nad sarkastickými poznámkami a komentáři hlavního hrdiny jsem se skvěle bavila.

"Na hlavě měl kapuci, protože si včera barvil vlasy na černo, ale moc se mu to nepovedlo. Vypadal jako nějaká ženská, co se teprve nedávno zbláznila."
"Po obědě odjeli naši na návštěvu ke známým. Mě se ani neptali, jestli nechci jet s nima, protože bych stejně řekl, že ani náhodou. Účast na návštěvách je od určitýho věku tabu. Co dělat s lidma, který ustavičně srkaj kafe, droběj na sebe bábovku a vzpomínaj na mladý léta, jak dělali koniny a všechno bylo lepší?"
"Těsně nad vodou se vznášely chuchvalce mlhy a mezi nima občas vystrčil hlavu kačer a čuměl na nás jako puk."
"Svět je hnusný místo, pomyslel jsem si jako už tolikrát v životě. Nechutný, pochcaný, slizký, nedůstojný místo, odkud není úniku, protože vás v něm drží strach a rodinný vazby."
"Bylo mi do breku, ale slzy jako kdyby se mi nějak zašpuntovaly v hlavě a nechtěly ven. Možná to znamená, že jsem dospěl, ale možná to taky bylo tím posraným mrazem."

71 04.02.2022

Co se stane, když poklidný chod jedné továrny naruší příchod charismatického rebela? Revoluce! Stávka! Ale takovým způsobem, jak si to nikdo ani v těch nejčernějších snech nepředstavoval.
V továrně na vafle se všechno drží zajetých pravidel, pečlivě dodržovaných předpisů a všechno klape tak, jak má. Pracují zde převážně ženy - a postupně několik z nich i poznáváme: Baculatá Gerda, její dcera Gerdička, Matylda, Sjaan, Julie... Jejich kolektivu se poněkud vymyká pecmistr Wannnes, který funguje i jako neoficiální "maskot" továrny.
Jednoho dne se objeví jakýsi "záhadný cizinec" Arkadiusz Narovski - a začnou se dít věci. Tvrdí o sobě, že působil jako voják v Afghánistánu - a svými výstupy si dokáže všechny ve svém okolí naprosto podmanit. Během jednoho incidentu zaseje semínko vzdoru a roztočí tak kolo absurdity. Revolta se však projevuje trháním zubů, které představují symbol útisku, a zkažené konzumací vaflí a vzduchem z továrny musí ven.
Textu nijak nevadí, že postavy nejsou příliš propracované: představují určitý typ chování a jednají podle daných vzorců. Starostlivý ředitel s absolutní mocí, jeho milenka a sekretářka Matylda, Baculatá Gerda, těžící ze svého povýšení, najatá pracovní síla v podobě Somálky... a spoustu jiných žen typu Sjaan či Julií, na jménech nesejde.
Autor na nevelkém prostoru s několika málo postavami dovedně rozehrává velké drama. S porozuměním pro lidskou psychologii skvěle vystihuje princip davové psychózy a způsoby chování, vedoucí k podpoře totalitního systému. Nabízí nám příběh tom, jak snadné je nechat se strhnout kultem osobnosti a nechat se zmanipulovat. Knihu lze číst i jako podobenství o lidské hlouposti a o nebezpečí, které v sobě skrývá nerozhodnost. Čtení zprvu humorné, nechybí ironie, časem se přelévá do podoby absurdního dramatu, z čehož pořádně mrazí.

"Plameny nejprve přeskočí z pohovky na koberec, potom na závěsy a na skříň a než se člověk naděje, hoří celý dům. Tak přeroste nespokojenost Patricka a Julie a Sjaan v rozčílení téměř všech ostatních. Je to nespokojenost, která se léta schovávala mezi krabicemi s vaflemi. Rostla s každou vaflí, co sklouzla po pásu. Nespokojenost, o níž se téměř nemluví a jež nyní vystrčila ostré drápy, které popadnou vše, co můžou."
"Většinou ženské mluví jedna přes druhou. Někdy už člověk ani neví, kdo má slovo. Jenže když mluví Arka, všichni drží pusu. Dívají se na něho, jako se lidi v přírodní rezervaci dívají na lva; s podřízeností, strachem a úctou. A protože se všichni pozorně dívají a poslouchají, nemusí Arka ztrácet čas zodpovídáním otázek. Může vyprávět vlastní historky. Mluví o vykořisťování a ponižování."

62 23.01.2022