Snoopi komentáře u knih

Rozsahem jde o nevelkou novelu. Od první kapitoly se setkáváme s těžce zraněným ázerbajdžánským hercem Sadajem Sadyglym, jehož do nemocnice dopravil jeho přítel, herec Karabachly. Z jeho rozhovorů s lékařem Farzáním se dozvídáme, co se přesně stalo, a že rozhodně nejde o jediný incident s rasistickým podtextem, což oběma působí nemalé starosti. V dalších kapitolách pak bloudíme hercovou myslí, který se vrací do místa svého dětství a dospívání. Skrze něj objevujeme krásy, ale i temné stránky městečka Ajlis - poznáváme všemožné kuriózní postavy a postavičky, které patřily k místnímu koloritu, a při tomto líčení narazíme i na události děsivé, které formovaly a utvářely charakter zdejších lidí. Dozvídáme se o nich spíše zprostředkovaně, jaksi "tlumeně", z dálky, z rozhovorů s jinými lidmi - o to silnější znepokojení pak tato výpověď vzbuzuje, neboť až fyzicky cítíme, jak to pod zdánlivě klidným povrchem kdesi vespod vře. Objevuje se zde i svérázná postava lékaře Abasalijeva, hercova tchána, a spoustu dalších postaviček.
V hercových "kamenných snech" odkrýváme tíhu dávných vin, jež způsobují stále se zvětšující trhliny, nahlodávající mírumilovné soužití dvou národů. S obavami sledujeme nárůst rasisticky motivovaných útoků, páchaných na arménské menšině, a tušíme přízrak blížící se tragédie.
Autor se nebál hnízdo - nikoliv vosí, ale rovnou sršní - zpříma rozkopnout. Je úžasné, s jakou lehkostí dokázal na tak malý prostor vměstnat tolik motivů - určitě by stálo za to, kdyby látku více zpracoval do podoby obsáhlejšího románu. Text je bohužel poněkud nepřehledný, vyprávění dost skáče v čase a kvůli případné přehlednosti by nebylo od věci přidat závěrem i informace o moderní historii a současné situaci v Ázerbajdžánu.

"Bylo zvláštní, že už několik měsíců na ulicích Baku nejen po večerech, ale dokonce ani přes den člověk nezahlédl, aby někdo chodil sám nebo ve dvojici. Teď lidé chodili v hloučcích, jako stádo. a absolutní právo mluvit, křičet a pět chvalozpěvy měly pouze tyto hloučky. Co bylo ještě podivnější, počet slov, která tyhle existence vykřikovaly, se rovnal bezpočtu slov, která nejspíš používali pravěcí lidé během lovu. "Svo-bo-du! De-mi-si! Ka-ra-bach!" V posledních dnech se slovní zásoba těchto davů rozšířila o další tři fráze: "Jsi Ar-mén! Mu-síš um-řít!"
"Chtěl obejmout, přitisknout k sobě celý Ajlis jako jednu velkou rodinu, zatřást s ním jako s mladým stromkem, nabrat ho do dlaní a vypít jako doušek vody..."

56 09.12.2021

Zajímavě komponovaný text, tak trochu román o románu, který zde hraje zásadní roli - jednotlivým postavám mění životy.
Kniha se dělí na tři části, z nichž každá má jiného vypravěče: Ellinor, Maxe a Lucreziu. Vyprávění pokaždé zprvu sleduje jednu linii, ale brzy si dovoluje četné úlety do minulosti ze života jednotlivých postav, kdy se o nich dozvídáme stále více. Autorka vytváří netradiční šmodrchanec vztahů: osudy hlavních postav se
jako jakési pomyslné nitky, provázky a provazy různě splétají, proplétají a uzlují. Vzniká tak zdánlivě nepřehledná změť milostných trojúhelníků, které si čtenář zase postupně rozplétá - ale definitivní rozuzlení přijde až se závěrem. Knihu můžeme vnímat jako román milostný - o touze, rozkoši, milostném šílení a živočišném sexu.
Též jako román existenciální - o vzájemném odcizení, nedorozumění, neschopnosti soucítění a o bariérách komunikace, které překonává sex.
Zajímavé jsou četné odkazy na spisovatele, jimiž se autorka nechala inspirovat: Borges, Bolaňo, King, Houellebecq, Baricco, atd.

"Obklopovalo nás naprosté ticho. Jako bychom byly úplně odříznuté od života a ruchu Kodaně, jako bychom si obě zcela nevědomky a ve dvou různých bytech vytvořily něco svého, něco nepříjemného a děsivého. Vlastní vzduchoprázdno, možná vlastní zvrácený vesmír."
"Moje tělo je silnější, než by se čekalo. Je silné a zarputilé jako mraveniště plné žahavých mravencům, kteří se z něj proudem vyvalí ven, když do něj člověk šlápne. Pokoušet se klást jim odpor bolí daleko víc než se jim podrobit. Nikdo nedokáže jen tak v klidu ležet a nechat se sežrat. Naše tělo pořád ještě ovládají instinkty, to ví každý, skrývá se v nás plaz."
"Viděl jsem skutečný stav věcí. Mezi palcem a ukazováčkem jsem držel celou sebedůvěru jedné ženy. Byla naprosto v mé moci. Mohl jsem ukázat slitování. Ale mohl jsem ji i rozdrtit."
"Spisovatelé jsou ve své podstatě ty nejegoističtější bytosti na světě a všichni paparazziové světa jsou ve srovnání s nimi pouhé pohlazení po duši. Když se spisovatel ocitne sám ve své komůrce, nepíše to, co by měl, ale to, co chce. A i když se na povrchu tváří jako ztělesněné přátelství, hluboko v něm může sídlit ďábel. Podle povrchu nelze poznat, co se nachází uvnitř."

55 01.12.2021

Spousta zajímavých poznatků, hlavně ze světa vlků, které se dají aplikovat i na soužití člověka se psem. Autoři zjišťují, co vše máme všichni tři společné, co je pro nás typické - a na naše chování pohlížejí z hlediska sociálního, teritoriálního a z pozice lovce. U každé kapitolky vždy představí tvrzení, která se o vlcích tradují /Tvrdí se/, na základě vlastních pozorování jej uvádějí na pravou míru /Realita je taková, že.../ a vzápětí nabízejí srovnání s chováním psů /Význam pro pejskaře/. Ke konci pak uvádějí záznamy svých vlastních pozorování života smečky vlků ze dvou různých lokalit.
Některé objevy jsou zcela nečekané a převratné. Nejvíc mě však asi zaskočilo, kolik nesmyslných mýtů se ohledně vlčího chování stále traduje, s čímž pak souvisí i tradované metody výcviku psů. Sympatické je, že sami autoři knihu nechápou jako nějaký kánon "správné výchovy psa", jehož se nutně musí všichni držet: je jen na nás, jak s naším čtvernohým mazlíčkem budeme pracovat. Hodí se do rukou jak začátečníkům, tak i zkušeným cvičitelům, obsahuje i mnoho fotografií. Téma vlků zde však jednoznačně převažuje, což se vzhledem k názvu dá i očekávat. Lehce mě zklamala korektura - bohužel jsem zde našla několik překlepů a příkladů špatných slovesných vazeb, což by se dít nemělo.

56 30.11.2021

Poutavá a též do detailů propracovaná kniha nás zavádí do neutěšeného prostředí tzv. "bastí", neboli slumu, kde žijí své poměrně šťastné životy lidé tzv. bezprizorní. Jsou relativně spokojení, s ničím si příliš hlavu nelámou, na všechno mají dost času a jejich jedinou starostí je snad jen to, aby jejich chudé domovy nesrovnaly se zemí buldozery. To vše se však má rychle změnit.
Autorka nám nabízí citlivý vhled do duše devítiletého Džaje: vnímavého chlapce, který nikdy nepřekročil hranice své bezpečné zóny. Zdánlivý klid jeho života je ale náhle narušen, když se začnou děti ztrácet. Ovlivněn oblíbeným detektivním seriálem pouští se na vlastní pěst do pátrání, aniž by vůbec cokoliv tušil o nástrahách, které na osamělé děti čekají. Postupně přichází o své iluze a nevyhnutelně se setkává s krutou skutečností. Spolu s ním poznáváme svět dětí těžce pracujících; dětí, živořících na kraji skládky; dětí bezprizorních, obcházejících své životy jako gambleři a čichaři lepidla; svět dětí, zastupujícím rodiče mladším sourozencům... Zároveň však poznáváme i zoufalé snahy dětí ambiciózních, které pro splnění svého snu - dostat se ze slumu - obětují téměř vše: ze všech sil se snaží vynikat, věnují se sportu, jiné se pečlivě učí a všechny sní o budoucích kariérách a úspěchu... Sny, které se tak snadno dají zneužít.
Dozvídáme se o rozdílech života v bastí a v bohatých "hi-fi zónách", které od sebe odděluje zeď. A přestože Džajovi a jeho přátelům nesmírně fandíme, čeká na nás šokující a tvrdé odhalení, na jakém principu ten obchod s dětskými sny funguje.
Vyprávění je to zprvu pomalé, poklidné, příjemně vleklé - až ke konci nabírá grády, tempo se zrychluje... Konec zůstává otevřený a o tom, co přesně se odehrálo, se můžeme jen dohadovat.
Příběh je to velmi silný, protkaný legendami a pověrami o džinech, jimiž se ohánějí i mnozí dospělí, jak je v této oblasti zvykem. Napětí zvyšují i krátké kapitolky, vypovídající o momentech, které únosu jednotlivých dětí předcházely. Text je bohatý na hindské výrazy a fráze, čtenáři v závěru nepochybně ocení jejich slovníček. Kniha se četla jedním dechem, zajímavé je použití barvitých přirovnání a metafor. Autorka dokonale vystihla problematiku života v takových lokalitách a chytře si k tomu zvolila dětského hrdinu. Její záměr se podařil: text je velmi působivý, disponuje velkou výpovědní silou, líčení velmi pestré, až téměř oči přecházejí. Závěr mnou hodně otřásl: je dobré vědět, že taková místa na zemi existují. Obecně mě štval přístup dospělých k dětem: nerespektují jejich práva, neberou v potaz jejich názory, jednají s nimi jako s věcí, týrají je, nebo je zcela ignorují. Brilantně podané.

"Věčně vyzpěvuje staré hindské písničky drsným hlasem, který se valí uličkami našeho bastí jako prázdná propanbutanová bomba, budí toulavé psy a nemluvňata a nutí je výt a brečet."
"Smog mi pročesává vlasy prsty, které jsou kouřové a zároveň vlhké."
"Smog nás olizuje svým prašivě šedým jazykem a my si mneme rudé oči."
"Duchové a příšery žijí jen v příbězích, které si lidé vyprávějí. Jenže vzduch tepal hrůzou, hmatatelnou jako statická elektřina. Připadalo mu, že vidí bíle lemované přízračné údy, ústa beze rtů, která k němu láká jeho sípavý dech."
"Smutek uvnitř toho domu se na mě lepí jako košile zvlhlá potem za horkého letního dne."
"Noc vydávala šustivé zvuky a cvakavé zvuky a klapavé zvuky a dusavé zvuky. Některé zvuky tu možná ulpěly ze dne, kdy v obchodech mluvilo příliš mnoho lidí a ty hlasy neměly naději že je někdo uslyší. Nyní se vznášely ze stropů pokrytých pavučinami a snažil se znít co nejsilněji. Ty zvuky se jí nelíbily, protože se jí zavrtávaly do uší jako červi a škrabaly jako štípavé deky."
"Snažím se donutit svoje uši, aby cestou domů zachycovaly signály, ale neslyším nic než obvyklé zvuky bázáru a bastí - hádavá ústa, syčící kočky a mumlající televize."
"Dneska bydlí ti, kdo mají dost peněz, aby nás mohli nakrmit, v areálech s hlídanými bránami, za zdmi dvakrát vyššími než my, na kterých jsou cedule POZOR ZLÝ PES anebo AŤ VÁS ANI NENAPADNE TADY PARKOVAT, JINAK VÁM VYPUSTÍME PNEUMATIKY. Jejich sídla hlídají strážní, kteří za zimních odpolední vysedávají na plastových židličkách před bránou, aby jim slunce prohřálo kosti."

60 28.11.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu. Odnáším si velmi rozporuplné pocity. Celá konstrukce je příliš překombinovaná - zdá se mi, že se v textu nakonec sám autor ztrácí. Z každé stránky čiší jeho snaha být dalším Kunderou, jímž se nechal inspirovat a jehož nepokrytě zbožňuje: při líčení scény, jak byl celý "vykulený" z toho, že mu tento autor sám osobně zavolal, jsem pobaveně obracela oči v sloup.
Román se tváří jako dílo na úrovni, právě pro svou propracovanost - ve skutečnosti však připomíná špatnou hru: hru na city čtenáře, hru se styly, se slovy. Autor skrz něj ventiluje své emoce, léčí si mindrák z rozpadu vztahu a prezentuje nabubřelé ego spisovatele, který hrdě opečovává svoje domnělé úspěchy. Udělal by daleko lépe, kdyby se tolik nesnažil o "vyšší literaturu" a zvolil daleko čtivější a schůdnější verzi ve stylu Patrika Hartla. Takhle jen zbytečně nadužívá příliš odborné výrazy, jimiž chce zřejmě ohromit publikum, ale nepočítá s tím, že většina čtenářů se v literární branži prostě neorientuje, takže jeho snaha přichází vniveč. Také se mi nelíbilo, s jakou otevřeností odkrývá svůj sexuální život - některé podrobnosti si měl raději nechat pro sebe.
Oceňuji však aluze na jiné autory a texty. Nejsilnější je asi jen ta první část - pasáž o cestě s jeho prarodiči na Pálavu: právě takovým neotřelým líčením dokáže nejvíc uchvátit a zaujmout.

"Špilberk ještě trochu ochlazoval nejbližší okolí, ale v centru města se vedro štosovalo jako surová bavlna."
"Auto při předjíždění polykalo bílé pruhy jako v nějaké staré počítačové hře a kolem dokola ubíhaly čerstvě posečené lány."
"Po pár desítkách minut jsem si obvykle uvědomil, že dialog běží na volnoběh a celé to trochu připomíná hru na flašinet. Jednoduchá melodie tam byla, ale o nějaké harmonii jsme si mohli nechat jenom zdát a trochu moc rychle se to celé opakovalo, jak jsme zuřivě točili klikou konverzace."
"Na palubní desku jsem si mohl vyskládat celý pasiáns pocitů."

59 28.11.2021

To, co tuto prvotinu vynáší vzhůru, je precizní práce s jazykem a tematikou. Autor se mazlí se slovy, vytváří zajímavá přirovnání - a už název prozrazuje jeho inspiraci chetitskou kulturou a exotickou mytologií. Nabízí nám příběh pestrý a hutný, k velké škodě však až příliš roztříštěný na malé součástky. Vyprávění hodné velkých románů je zde stlačeno do malého prostoru a v uniklém vzduchu zmizelo spoustu nepochybně zajímavé látky. Dějovou linii z dob tuhé komunistické diktatury jistě oživuje vložený příběh jako vystřižený z pohádek Tisíců a jedné noci, působí však poněkud nesouvisle a rušivě. Myslím ale, že román svou výstavbou, exotickými motivy a silnými charaktery postav uspokojí i náročnějšího čtenáře.

"Bylo to devět měsíců v bublině boží. A Alice si přála, aby to nikdy neskončilo. A tak, když jí Maxmilián podával středně velkou kávovou lžičku zrovna v okamžiku, když si ona na svém ukazováku nesla do úst do úst masu oranžové, pronikavě vonící meruňkové marmelády, jenom se bez zájmu podívala na jeho udivenou tvář a s lhostejným požitkem nechala rozpustit voňavou matérii nejprve na jazyku, pak v ústech, a pak ji nechala vzlínat v její sladkosti a nádechu trpkostí až k patru, kdy polkla."
"Skrze tuto opiovou bublinu sladkosti těhotného bytí..."
"Pozvolna se mi před očima měnil z Hynka v Ulikumiho. Ulikumi byl kamenný obr. Byl také slepý a hluchý. To proto, aby nepodléhal kráse, ani soucitu. A ovšem - narodil se v jednom chetitském mýtu. Konkrétně v mýtu o Kumarbim."
"Jaro se však proměnilo z rozkvétající dívky v stařenu s tváří plnou neštovic."
"Na některé ze snů si pamatuji doposud. Byly tvrdé, jako boží spravedlnost, jejíž péče nás drží tak, jak my drtíme olivy v dřevěných lisech na olej."
"Balík papíru se před ním rozvinul jako květy nevinnosti."
"On přece vykonával jen geometrii moci!"
"... A jak jí z krevních řečišť mizely poslední sladké hormony mazlivého těhotenství, tak se kolem ní rozkládala jen marná šeď prašných ulic."

56 27.11.2021

Příjemně nostalgické, avšak bez zbytečného patosu. Osud ženy, kterou postihla ztráta jako spousty jiných žen - a přesto pro ni nepředstavuje tragédii, ale přijímá ji jako další životní výzvu. Nejde o žádnou litanii, ale o proces postupného smíření, vyrovnávání se s novou situací a nalézání sebe sama. Nemáme před sebou klasický příběh s dějem. Autorka s citem proniká do psychiky zralé ženy, zaměřuje se na její zážitky, úvahy, postřehy, vzpomínky a mnohdy vtipné náhledy do minulosti. Nenáročná oddechovka a milá jednohubka, v níž se najde mnohá žena.

"Pedro. Vzpomínám si, s jakou radostí jsem tohle slovo vyslovovala v prvních letech našeho vztahu. Písmena, která tvoří jeho jméno, klouzala po jazyce hladce jako sladké ovoce a mně se pokaždé během okamžiku vybavil jeho pohled, jeho vůně, vzpomínka na jeho kůži. Pedro, opakuju znovu, jenže po patnácti letech manželství, na pokraji odloučení, má jeho jméno nahořklou pachuť."
"Jako vždycky mě zaskočí slovo dámy. Ano, už jsme zralé ženy. Když vidím mladé, dvacetileté nebo třicetileté slečny, nedá se ten rozdíl přehlédnout. Všechno je jiné - pohled, pleť, hlas, způsob, jakým se smějí, prostě všechno. Už jsme nejmladší, to je pravda, ale pokaždé to člověka překvapí. Kdy jsme vlastně překročily tu hranici mládí, které se nám teď zdá tak zářivé a o němž jsme si myslely, že bude trvat navěky? Kdy jsme vstoupily do období, které pro nás bude vždycky záhadné a cizí a jemuž se říká dospělost?"

57 27.11.2021

Kniha pro mne byla zklamáním - očekávala jsem od ní něco jiného. Užitečná může být pro lidi, kteří se chtějí stát tzv. "dočaskáři" - tím, že odhaluje všechny možné problémy a úskalí, s nimiž se v této dobrovolnické profesi mohou setkat.
Text je však příliš účelový, stylistická úroveň na nule... Takové překotné, šité horkou jehlou, neuspořádané, s chybami v syntaxi, autorka přeskakuje v časech i ze zážitku na zážitek... A s neustálým líčením všech těch pohrom si čtenář nakonec začne klást otázku, proč tu profesi vlastně vykonává, když o svých zachráněných chráněncích píše s takovou zničující ironií, sebeironií a sžíravým sarkasmem? Proč je nazývá "smraďochy" a dává jim takové šílené přezdívky? Chápu, že taková praxe s sebou přináší spoustu obětí i sebezapření, ale občas jsem měla dojem, že se u ní začíná rozvíjet jakýsi "syndrom vyhoření", pročež se ze všech sil snaží svou profesi ubránit. Přeci jen mi tam chyběl určitý cit, vzhled do psí duše, hlubší porozumění - a víc toho nadhledu. Hvězdičku dávám za občasné pousmání a hezké ilustrace.

53 26.11.2021

Kniha nevelká rozsahem, přesto však klade na čtenáře poměrně vysoké nároky. Povětšinou "nemá děj", jen se tak "houpe na vodě jako bárka přivázaná ke svému molu" - a jak kdosi podotkl v jednom z komentářů, jde v ní především o způsob žití v dané komunitě a o sousedské vztahy. Děj tedy není tak důležitý, do vyprávění se vkrádá postupně. O osudech jednotlivých postav se nedozvídáme přímo, ale často jen ve zmínkách z rozhovorů, nebo se jen v kapitolách mihnou - autorka tak trénuje čtenářův postřeh a soustředění.
Postavila vedle sebe zajímavou směsici nonkonformních lidí - oblíbíme si je většinou až časem, kdy se nám dostanou pod kůži: Richard, člen Královského námořnictva, Maurcie, poněkud lehkovážný prostitut, zestárlý malíř Wills, Nenna, která se z posledních sil snaží zachránit vztah a její dvě svérázné holčičky Tilda a Marta, děvčátka s pěkně prořízlou pusou.
Jejich radosti i strasti, komedie i tragédie se odehrávají převážně v londýnských reáliích, zřejmě někdy v roce 1961. Proti těmto lidem z hausbótů stojí ti všední lidé ze souše se svými předsudky a stigmaty.
Autorka používá slangové a nespisovné výrazy z prostředí lodivodů - pro neznalého čtenáře je těžší se v textu orientovat, pokud nezná význam - příďový vaz, lub, lehčák /bárka/, lukna, narefovat plachty, kunčaft...
Zajímavě nahlíží i do myšlenek Nenny, která v duchu obhajuje rozpad svého manželství před fiktivním soudním tribunálem.
Novela připomíná obraz, na něhož je potřeba se dívat podrobněji - až časem se z té kouzelné tapisérie před námi začnou objevovat lidé se svými charaktery, jejich obrysy se rýsují čím dál zřetelněji: najednou je vidíme v úplně jiném světle, oživlé a hýbající se; míhají se před našima očima jako v nějakém obraze plném zrakových klamů. Jen ten pevný závěr chybí - ale i to má svůj účel, takový text ani jinak končit nemůže.

"Za odlivu oba dva sledovali záblesky v přílivovém pásmu, v půlce přílivu poslouchali, jak voda zurčí a čeká, až zvedne lodě, za plného přílivu viděli v řece mocného boha s vousy z bílé pěny čisticích prostředků, jak svolává sedmadvacet ztracených řek Londýna a při rozednění vzdychá."

"Willis nikdy nepoznal moc dětí, a než na lodě přišla Nenna, málem by zapomněl, že takové bytosti vůbec existují. Velmi charakteristická chuť anýzových kuliček, které patřily k těm nejhnusnějším sladkostem pod sluncem, mu vracela uplynulý čas."

"Jistěže do ní teče. Všechny tyhle staré kocábky jsou jako řešeto. Stejně jako všechny historické domy jsou prohnilé jako starý sýr. To ví každý. Ale stáří má svou hodnotu."

"V pokoji hned pod nimi začal někdo velmi důrazně hrát na piano Chopinovo nocturno, ovšem to piano se na Chopina vůbec nehodilo a jeho zvuk se nesl nahoru jako pekelné brnkání protestujících strun."

58 24.11.2021

Kouzelná knížka, která mě zcela uchvátila. Nabízí citlivý vhled do života autistických dětí též z pozice autora, který s nimi pracuje. Je velmi otevřený, nebojí se text kořenit dávkou ironie a sebeironie. Autorovým záměrem rozhodně není stavět pracovníky pomocných profesí kamsi na pomyslné piedestaly se svatozáří dokonalosti. Ukazuje i odvrácenou tvář takové práce, spojenou s pochybami a syndromem vyhoření, a zmiňuje i vlastní principy, které mu pomáhají podobné pocity překonávat. Jeho text je svižný a milý. Nechce změnit svět - ale může alespoň trochu změnit naše myšlení a názory na děti, které jsou "jiné", postižené. Tedy pokud budeme chtít.

"Sprchujeme s dětmi kytky. Dítě ke kytce: "Ty jsi ale hrozný prase!"

"Lidé si myslí, že když se o někoho budou nějakou dobu starat, časem si ho ten dotyčný zamiluje. Jenže svět funguje přesně naopak! Nejdříve se musíte zamilovat, teprve pak se můžete o někoho starat."

"Cestou házíme kamínky do řeky. Kačeny si původně myslely, že je jdeme krmit. Už si to nemyslí."

"V našem světě se na výraz "Miluju tě" dlouho chystáme. Říct někomu něco takového je těžké. Autistům chybí sociální cit, takže neví, že by při vyslovování něčeho podobného měli být aspoň trochu nervózní. Prostě se před vás postaví, obejmou vás a řeknou to."

"Všechny děti máte rádi, ale jedno máte nejraději. Přijdete na to třeba v okamžiku, kdy vaše city nezmění ani bublifuk vylitý do akvária plného rybiček. A tak se jednoho dne, kdy se o všechny děti staráte stejně dobře, začnete o jedno dítě starat lépe."

"Utvrzuji se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová k nějak odlišným lidem. Ještě v sobě nemá ty předsudky a strach jako dospělí v tramvaji. Škoda že některé věci z dětství zapomínáme..."

"Cestou z divadla jedeme metrem. Někteří lidé nás ze soucitu či strachu z nakažlivosti pouštějí sednout. Zbylí stojící autisté se začnou nahlas úspěšně dožadovat místa k sezení. Pouští nás i nastávající maminka, která došla k závěru, že těhotenství je menší zlo než autismus."

"Kdysi mi jedna bývalá kolegyně, psycholožka, řekla, že pokud chci mít někdy zdravou rodinu, ať zapomenu na práci s dětmi. Postupně zapomínám na svoji bývalou kolegyni."

"Při čištění zubů děti nejdříve snědí zubní pastu - má mentolovou příchuť, takže ji vzteky sežerou, a pak se už můžou v klidu soustředit na čištění zubů. Během toho je pravidelně povzbuzuju, aby to vydržely aspoň nějakou dobu."

"Než vejdeme do bazénu, musím se trochu nadechnout. Pořád jsem si nezvykl na některé pohledy, které vyvoláváme. Stejně jako překvapení návštěvníci bazénu se i já snažím namluvit si, že děti to nevnímají. Vnímají. Autismus vám emoce nevezme, jen s nimi neumíte zacházet."

"S předsudky se nerodíme, ty jsou nám dány."

"Starám se o autisty, má práce je frustrující. Lhal bych, kdybych tvrdil, že je to nejlepší práce na světě. Na lidském světě je ale kouzelné, že můžete milovat i práci, která prostě taková není."

"Ten druh pondělí, kdy zakazuju jíst dětem plastelínu jen z toho důvodu, aby pak jedly oběd."

"Mám rád nálepky... třeba na potravinách. Dozvíme se složení a případné alergeny. Jenže s lidmi to tak úplně nejde. Ty potřebujeme ochutnat. A jestli máme na někoho alergii, zjistíme stejně až časem."

72 21.11.2021

Podle náznaků z anotace jsem čekala úplně jiný příběh, ale nakonec mi to vůbec nevadilo. Novela je to velice hutná a strhující, nabízí psychologickou sondu do chodu jedné domácnosti. Vylíčené události jsou též zajímavě zachycené - ze dvou úhlů pohledu, matky a dcery Báry. Pro úplnost mi však trochu chybí i pohled starší dcery Katky.
Kniha odkrývá velmi bolestné téma neporozumění, neschopnosti komunikace a odcizení v rámci úzkého kruhu rodiny, dotýká se i několika tabu témat, jakým je např. první menstruace.
Autorka skvěle vystihla křehkou psychiku dospívající Báry, která si neví rady sama se sebou a se světem okolo: nabaluje na sebe pomyslné vrstvy zbytečných nedorozumění, což nakonec nabývá obludných rozměrů. Oproti ní postavila tvrdou a panovačnou, zároveň však přecitlivělou a méněcennou matku, která své emoce nedokáže ukočírovat. Postava starší dcery Katky se mezi nimi poněkud ztrácí, není nijak vyhraněná, její submisivita je vlastně výsledkem výchovy: chová se tak, jak od ní rodiče očekávají. Obrázek o otci si děláme zpětně, až z jeho chování, kdy si až příliš silně uvědomuje Bářin přerod.
Svým námětem by kniha klidně vydala i na obsáhlejší román - autorka je však mistr zkratky: na malý prostor dokáže vměstnat neuvěřitelné množství informací. Zajímavá je i paralela k vráně, která ze svého hnízda pravidelně pozoruje život za oknem protějšího domu.

88 20.11.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu.
Bohužel mě nijak moc neoslovila: texty mi přišly příliš povrchní a poněkud plytké. Autoři nám většinou představili nepříliš propracované typizované postavy, navíc nemastné - neslané. Z jejich pojetí získá čtenář dojem, že lidé žijící jako single sebou nesou jakýsi cejch neštěstí: automaticky musí bohužel být nešťastní, zoufalí a nespokojení. Ženy se zde ukazují jako pomstychtivé potvory či osamělé bytosti, marně toužící po rodinném zázemí a dětech, muži jako jakési "naprogramované" nadržené bestie, neustále bažící po "ukojeném spojení", atd...
Nejvíc mě zaujaly povídky "Pán se psem" od Markéty Hejkalové a cynický "Plačidruh" od Daniely Fišerové. Mají spád a dávku napětí, potřebnou k udržení čtenářovy pozornosti, též i zajímavé vyústění.

56 20.11.2021

Zajímavý a dovedně napsaný román. Je jedině dobře, že se autor rozhodl zpřístupnit zápisky svého dědy a podělit se v nich o jeho zkušenosti. Zároveň skrz ně často reflektuje i své svědomí.
V první části jako by "kráčí" po stopách svého dědečka, dokonce se ocitá i na místech, kde žil. Ve druhé části nechává promluvit přímo jeho deníky - a ve třetí části přidává své postřehy a dojmy, mísí jeho zápisky se svými postřehy ze současnosti. Nabízí tak zvláštní srovnání dvou světů ve dvou časových rovinách - ten minulý a zcela ztracený konfrontuje s tím vtíravě dnešním. Též se nebojí přiznat ani to, jak sám "bojoval" s dědečkovým textem, jemuž se snažil maximálně porozumět.
Jeho síla spočívá v líčení: naturalistické, plastické, se scénami propracovanými do nejmenších detailů, silně působící na smysly a emoce. Do textu dovedně komponuje prostředky téměř básnické, používá zajímavá přirovnání, metafory, četné synestézie - mísení smyslových vjemů, k umocnění dojmu sáhne i po onomatopoi. Jeho vyprávění má zprvu velmi pomalý rozjezd, kdy pomyslně teprve "zapaluje" oheň čtenářovy pozornosti.
Ve druhé části však již ten oheň rozdmýchává naplno: děj nabírá prudkých obrátek a rychle graduje v téměř apokalyptické vizi ničivého šílenství války. Ve třetí části pak postupně přichází vyhasínání.
Zpočátku se zdá, jakoby autor čtenáře na všechny ty hrůzy, které ho později čekají, připravoval pomalu, postupně a s citem. S dospívajícím hrdinou nás zavádí do kruté atmosféry sléváren a továren z doby přelomu století, a předznamenává tak další vývoj. Postupně přitvrzuje, velmi dovedně pracuje s napětím, staví vedle sebe nečekané kontrasty: šílenství boje oproti kráse přírody, v hnusu nalézá poetiku a krásu, cit, který pomáhá přežít.
Nechává se unést fantazii, dává volný průchod myšlenkám, jeho věty jsou dlouhé, popisné, šťavnaté.
Za nejzdařilejší považuji druhou část - právě líčení dění na frontě čtenáře doslova uhrane, zdá se, jako by byl na místě on sám, nabízí nám strhující, dechberoucí a velmi napínavé scenérie. Ve třetí části vyprávění poněkud zbytečně ztrácí na intenzitě, neboť do prostředí vstupuje opět autor, který dědečkovy další životní osudy komentuje a konfrontuje se svým. Autenticitu podtrhují i občasné černobílé fotografie.
Při čtení se mi mnohdy vybavily scény z filmu "Válečný kůň", měla jsem pocit, jako by se přímo odvíjel před mým zrakem.
Autor také nabízí pomyslnou "exkurzi" do světa malířů a restaurátorů - malování pomáhá jeho dědovi přežít všechna utrpení, jimiž byl vystaven.
Textu však škodí příliš četné užívání francouzských slov a frází: chápu, že je to v rámci doby, kdy se všude hovořilo převážně francouzsky - znatelně mi však zde chyběl překlad. Jelikož jde o velice zdařilou prvotinu, odpouštím i občasné překlepy - a pobavil mě i výraz "německojazyčná selka".

"Mé dětství bylo zaplavené příběhy o první světové válce, pořád dokola jen ta válka: vágní hrdinské činy v bažinách pod sprškou bomb, rachotící palba, křik stínů ve tmě, francouzsky řvané povely, to vše líčené z houpacího křesla s velkým citem pro okázalost - dále všude kolem byl neustále ostnatý drát, kolem uší nám létaly šrapnely, rachotily samopaly, světlice opisovaly veliké oblouky po temné obloze, pálily hmoždíře a houfnice, vybuchovaly tisíce bomb a granátů, zatímco tetičky upíjející čaj pobaveně přikyvovaly a já si nepamatoval téměř nic kromě toho, že dědeček musel být hrdina v těch časech ode mě stejně vzdálených jako středověk, o němž jsem slyšel vyprávět ve škole."

"Svět, v němž před rokem 1900 vyrůstal, byl naplněn pachy, které mezitím z větší části zmizely: z koželužny se v prchavém zářijovém oparu linul nesnesitelný smrad, v temných zimních měsících přijížděly a odjížděly tendry s černým uhlím, pach koňských koblížků na ulici mohl v časných ranních hodinách v ospalém chlapci u pootevřeného okna budit iluzi, že je někde na venkově, stejně jako tehdy ještě všude ve městě přítomná vůně sena, bylin a trávy..."

"On z těch šraf něco vytvářel - celé kompozice, rytmické varianty, variace v délce, tloušťce a síle, šrafování od nejsvětlejšího až po úplně tmavé, šrafy s charakterem, dlouhé a krátké, legie šrafů, které hovořily jazykem, jež nebyl slyšet, ale o to více byl vidět, vrstvu po vrstvě, jako by v tom viděl celé prostory, nekonečné dimenze a perspektivy. Z jeho šraf se stávaly hordy a vojska, pochodující davy. Stávaly se z nich budovy existující jen v mysli chlapce, patníky podél cest, nekonečné řady kasárenských oken viděné ze strany, futuristické město, prostorové snové konstrukce, úroveň za úrovní, perspektivní svět, v němž se dalo zabloudit..."

"Sedí, mlčí, vzdychají, smějí se, pokašlávají, cosi polykají, dají si ještě doušek, říkají, no, ba, život je pes. Ruce složené v klíně, mám je před očima, jedny mozolnaté se špínou za nehty, druhé jemné či bledé. Ale nedokážu je nakreslit, jako to uměl dědeček. Kolem jejich temných postav se vznáší zvláštní nadpozemské světlo, neochvějné světlo nenávratna. Jsou pryč, zanikli, zbyl po nich tu a tam do strany propadlý náhrobek, jejich domy jsou přestavěné či zbořené, adresy nejasné, ulice, v nichž žili, se změnily k nepoznání, hodiny se zastavily, kolečka se polámala a já se tu přehrabuju v posbíraných součástkách s vědomím, že je nikdy nespravím tak, aby začaly tikat, aby začaly žít, tak, jako žily jedno celé století."

"Důstojníci řvou nástup. Popadneme zbraně a torny, v dálce slyšíme hřmění, výbuchy, zvuk explozí, oblohou se ze všech stran rozléhá rachot a dunění, přejíždí přes nás jako parní válec, zakusuje se nám do vnitřností, rozechvívá zdi..."

"Monotónně pochodujeme k západu po opuštěných, osamělých polních cestách, suchým srpnem, unaveným, lenivým srpnem."

57 20.11.2021

Jako autentické svědectví zajímavé a věrohodné v rámci literatury faktu - ale jako beletrie bohužel nic moc. Nepopírám, že autor je jako lékař ve svém oboru špičkový, ale zdá se mi, že až příliš moc se snaží být i dobrým spisovatelem. Jeho úsilí působí mnohdy křečovitě a zbytečně překombinovaně.
Zpětně líčí své zážitky a zkušenosti z mise v těžkých podmínkách: boj s nevěřícími, s nedůvěrou místních lidí, kteří se spíše svěřují do rukou pochybným šamanům, boj s nepřízní prostředí /moskyti, zvířata, celkové klima/, boj s nemocemi, s nedostatkem vybavení a též i boj se sebou sama.
Ne každý by život v takových podmínkách ustál. Pomáhá mu v tom velice černý, jízlivý, ironický a sebeironický humor, nebojí se sarkasticky přiznat vlastní chybu a taky se za ni patřičně kát, čímž je čtenáři možná trochu sympatičtější. Používá však příliš mnoho vulgarismů /žrádlo ve smyslu jídlo pro lidi/ a též příliš odborný slovník: neznalý čtenář mnohdy nechápe, o jaký zákrok se jedná, většinou význam uhádne až z kontextu.
Zápisky působí poněkud chaoticky a neuspořádaně, přeskakuje z tématu na téma. Zdá se mi, jako by své působení v organizaci Lékaři bez hranic neustále obhajoval, často jsem se ptala, proč se k absolvování misí vlastně odhodlal, když mu to přineslo tolik nepohodlí a utrpení.
Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Lukáše Hlavici - jeho hlas se mi k textu moc nehodil: připadal mi až příliš cynický a zbavený emocí.

"... Ale v oblasti medicíny tropické jsem jak moskyt bez sosáku."
"Usnul jsem až po ibáči."
"Večer jsou zbytky od oběda. Mě vařit nebaví. Ale nevadí mi jíst stále to samé dokola."
"Zaprášenou moskytiéru nad postelí jsem sundal. Už tak je všude prachu dost a na moskyty kašlu. Sajou tak jako tak."
"Facka přes celou hubu. "Co tady plýtváš vodou, ty parchante?" Tak nějak si překládám stacatto v místním dialektu od matky, co právě plísní své vlastní dítě."
"Na Emery propleskává matka své asi tříleté apatické dítě. Těžká malárie, už ani nepřijímá vodu."
"Když se při konečné bandáži na chvíli rozhlédnu kolem, čumí na mě z různých rohů plenty snad dvacet příbuzných. Zazubím se, zazubí se."
"To nejsou moskyti. To je organizovaný šicí stroj bez nití."
"Tahle kapitola je o běhání od začátku do konce. Na závěr tedy běžím na hajzlík. Prostě pořád tu místní stravu nedávám. Ale už jsem si zvyknul. Co by za to pacienti se zácpou dali, že?"
"Postupně sbírám z postele celého Šebka. Saturace 60%. Kurva, to je ale probuzení!"¨
"Já nebrečel. Jsem profesionál. Já brečím až teď, když to píšu."
"Ukládám si to do wish-listu."

53 17.11.2021

Rozhodně zajímavá kniha, věnovaná fenoménu českého filmu, jakým Menšík určitě byl. Jako dělaná pro všechny jeho fanoušky. Čtenář se dozví mnoho ze zákulisí hercova osobního i profesního života. Autor Menšíkův život zaznamenává na jakési pomyslné časové ose, sleduje dráhu jeho života od narození po jeho úmrtí. Vychází z faktů, které měl k dispozici, je znát, že tvoření knihy se věnoval s mravenčí pílí. V závěru přidává jeho výroky, týkající se převážně jeho herecké profese. To vše uzavírá nečekaně naditá kapitola výroků "Řekli o VM", v níž se různé známé osobnosti zpovídají ze svého vztahu k tomuto herci. Kniha pak končí bohatým výčtem ocenění, divadelních a televizních rolí.
Je skvělé, že autor jeho život probírá hlavně z hlediska filmů, které natočil. Monografie se mi však četla trochu těžce, v plynulosti bránily hlavně četné uváděné odkazy, občas jsem si musela ujasňovat, kdo byl kdo... Některá fakta mi přišla příliš suchopárná, uvítala bych více zábavných historek z natáčení či z hercova života. Pro lidi, kteří se tímto hercem zabývají a zajímají se o něj hlouběji, je však tato monografie nepostradatelná a určitě zde najdou cenné informace a odkazy.

61 12.11.2021

Půvabně hravý román, který osciluje na hranici sci-fi a fantasy. Autorčiny doslovné metafory mne nesmírně bavily, též obdivuji její fantasii a nápaditost. Od začátku až do konce udržuje čtenáře v napětí, jak se příběh bude vyvíjet. Vůbec jsem netušila, co od textu čekat, ale když jsem na její hru přistoupila, dočkala jsem se náležité odměny :-) Bavilo mne zde hledat paralely s naším současným světem /masová zábava v multikulturních zařízeních, deprese, závislosti, nadčasové hledání lásky a sebeuplatnění/.
Zároveň mi v textu ještě cosi chybělo, snad výraznější závěr, větší spád a podrobnější vysvětlení některých jevů, s nimiž se hrdinové setkávají.
Věřím však, že autorka v sobě ukrývá velký potenciál.

"Někdy si schválně vybereme nějakou vrakovou literaturu, čteme o potopených lodích a nehledáme v tom žádnou hloubku."
"Připadala jsem si jako špatně informovaný turista v muzeu vzácných exponátů. Chyběl mi jen batůžek."
"Dařilo se mi sedět na místě a nijak sebou nešít. To je dobře, protože zrovna do této židle bych stehy nadělat nechtěla."
"Mohlo se také jednat o nějaký nápad, který se kamsi schoval, aby mě později v nestřežený moment napadl. Ještě dvě noci jsem pro lepší pocit spala s rozsvíceným světlem."
"Připravila smažený sýr s brambory a s oblohou. Nechápu, jak je to možné, ale pokaždé se jí obloha povede úplně bez mráčků."
"Právě jsme procházeli kolem lavičky, na níž ležel zamilovaný párek. Byl trochu nakousnutý, pořád ale voňavý a obklopený kečupovými srdíčky."
"Díval se na déšť, jako by zvažoval, jestli raději promokne, nebo se mnou stráví ještě pár chvil v přiotrávené atmosféře. Chtěla jsem se na něj usmát, aby pochopil, že se už snažím svůj jed neutralizovat."
"Ještě pár dalších slz čekalo ve frontě u mých slzných kanálků, aby mohly spatřit světlo světa."

52 04.11.2021

V komentářích většina čtenářů tuto knihu vynáší do nebes, ale mě nijak neoslovila. Téma je sice zajímavé, zdá se mi však zpracované pro typicky amerického konzumenta. Nese se v tom duchu "Don´t worry, be happy", a to za všech okolností. Je plná frází, klišé a prázdných slov, obsahuje jen málo originálních a zajímavých myšlenek. Je sice prima, že se zabývá "tabu" tématem smrti a tím, jak se s ní lze popasovat, ale text je takový nijaký, plytký... Myslím, že ohledně smrti existují daleko lepší a odbornější knihy. Zdá se mi, že osloví lidi spíše frustrované, tedy pokud o to budou stát. Daleko větší výpovědní silou už disponuje třeba písnička "Závidím" od Grossmana.
Knihu jsem četla pouze v rámci Čtenářské výzvy, nijak mě neobohatila - i to se stává :-)

"Ten den, během zpátečního letu, jsem na malý žlutý lístek z poznámkového bloku vypracoval seznam okruhů a otázek, s nimiž se každý člověk potýká, počínaje štěstím a výchovou dětí a stárnutím konče. Danými tématy se samozřejmě zabývaly tisíce svépomocných příruček a rádců, nepřeberné množství televizních pořadů a stovky poraden, v nichž jste za hodinu konzultace zaplatili devadesát dolarů. Amerika se zkrátka stala perským bazarem svépomoci."

62 04.11.2021

Kniha nabízí zajímavý pohled do zákulisí světa herců, zabývajících se především dabingem. Slovo "strhující" mi k ní příliš nesedne - nenabízí ucelený příběh, jde spíše o krátké kapitolky a historky ze života Tima, jednoho bezvýznamného herce a jeho kolegů. Sám nikoho neoslní ani neokouzlí, nikdo mu netleská - vlastně je pokaždé rád, že svůj výstup má za sebou. Ironií osudu se mu dostává šance využít daleko lepší příležitosti k uplatnění, což sebou paradoxně přináší jen závist.
Autor na relativně malé ploše dovedně vystihl soutěživou atmosféru prostředí věčného boje o místo, tvrdý svět konkurence a marné snahy o uplatnění v práci, pro niž jsou herci ochotni obětovat vše. S nadsázkou líčí problémy a starosti jejich malicherného života, mnohdy si z nich dělá legraci, hlavně z jejich přebujelého ega - zvláště poté, co se ukáže, že jejich "velkolepé party" zase tak oslnivé nebyly. Používá k tomu velkou dávku ironie a nadsázky, jeho líčení mnohdy připomíná magické obrazy, dovedně mísí svět reality a snu. Docela jsem se bavila, i když mnohdy mi bylo spíše smutno.

"Timo se probral nepřirozeně zkroucený na gauči. Byl unavený z jalových řečí svých kolegů. Večer v pivnici je skoro všechny přepadla davová hysterie negativismu. Všechno, co mohli, popisovali v černých barvách, jak se jen nejčerněji popsat dalo."
"Americké kreslené filmy se nahrávají tak, že nejdřív proběhne casting, konkurz neboli výběr. V tomto případě hlasový. Režisér si odhadem vybere na jednu postavu tři dabéry. Se zvukařem nahrají ukázky jejich hlasů. Pošlou je do Ameriky, kde jiní zvukoví mistři, u strojů s miliony pák, tlačítek, grafů, obrazovek, světýlek a kdovíčeho ještě, chytí nadabované hlasy, vhodí je do skleněné baňky, zapálí pod nimi plamínek, přisypou různé horniny, koření, brouky, pijavice, výtažky z nejrůznějších savců, šťávy, výkaly, tři zlaté vlasy děda Vševěda, chlup z herce, který nadaboval ten hlas v originálu, a váš nehet, a když ta baňka pořádně zasyčí, váš hlas je ten správný. Někdy se stane, že na jednu postavu je potřeba vhodit do baňky hodně, hodně hlasů našich herců. Trvá to roky, než zasyčí ten správný."
"V dnešní době akčních filmů je herec nucen mnohokrát dabovat křik padajícího hrdiny z mrakodrapu nebo nebohého lovce, kterého škrtí kobra indická, případně vojáka, kterému tank přejede kuří oko, a mnoho podobných scén."
"Kudlík se vrátil z cesty kolem světa. Na očích měl černé brýle jako agent. Měl je i v Bangkoku na letišti, aby ho nikdo nepoznal. A teď si je nechal na očích proto, aby se naopak vyjímal. Právě se chystal začít vyprávět kolegům své velkolepé zážitky."
"Telefonoval jí Ivan Domešťák, ředitel nějakého finančního fondu, milionář, který ji vytrvale zve na večeři, při které by chtěl plánovat společný život. Na podzim by se vzali, první rok by si koupili dům se čtyřmi pokoji, druhý rok vilu s dvanácti, třetí rok Bratislavský hrad a k tomu pro zpestření víkendů nějaký maličký zemanský dům. Až potom, takhle zabezpečení, by rozumně popřemýšleli o nějakých dětech."
"Celé město bylo rozkopané. Jako vždy. Přijdou jedni, rozkopou, zakopou, objeví se druzí, zase rozkopou, zakopou a třetí to samé. Tak to jde pořád dokola. Město roste nejen do nebe, ale i do země. Pokaždé se říká, bude lépe téct voda, bude se lépe šířit teplo, bude lepší televizní signál, lepší silnice, lepší koleje, ale lepší život stejně nikdy nebude. To se rýpáním do pekel nevyřeší, pomyslel si Timo."
"Běžel jako Bruce Willis ve Smrtonosné pasti. Na záda mu dýchaly ozbrojené gorily nepřítele. Při běhu správně dýchal, technicky, nahlas, dabingově. Když doběhl na křižovatku a musel se ve vteřině rozhodnout, kterou ulicí poběží vpřed, vyrobil svými mluvidly správný školený pazvuk. Bruce Willis, originál, by z něj měl velkou radost. Určitě by požádal vedení Filmové tvorby Hollywood, aby ho Timo daboval ve všech filmech."

52 04.11.2021

Nevelká novelka s velkou výpovědní silou. Staccatovité věty, nesoucí informace tak hutné, že je jimi čtenář paradoxně zahlcen. Hlavním tématem je vztah dvou lidí, které od sebe oddělují stovky kilometrů - problém existence dvou lidí v páru a všeho, co s sebou přináší. Hlavní jméno hrdinky, Ada, zde zazní snad milionkrát, a i když se vše točí kolem ní, nalezneme zde bohaté aluze na život v současném světě. Autor se nebojí používat až téměř jízlivou ironii ani vulgarismy, promlouvá k nám strohým stylem a syrovým jazykem, suše hodnotí situaci... Zajímavé je opakované používání stále stejných formulací. Při čtení nás mrazí. Zajímavý text, při jehož čtení pokaždé objevíme něco jiného.

55 04.11.2021

Rozsahem útlá knížečka, která neurazí, ale ani nijak neoblaží, zvlášť duši náročnějšího čtenáře. Taková příjemná jednohubka :-) Cílená je hlavně na studenty - přečíst by si ji měli hlavně ti, kteří se na svůj pobyt na koleji teprve chystají, ale určitě jí nepohrdnou ani "staří kolejní mazáci". Neplatí to však pro všechny - způsob, jakým autor prochází studiem, se mi zdá až příliš povrchní. Místy vtipná, místy tragikomická, hlavně však psaná s nadsázkou a sebeironií. Hvězdičku přidávám za hezké ilustrace, jež knihu doprovázejí.

56 04.11.2021