Snoopi komentáře u knih

O něco povedenější než předchozí díl. Jinak samozřejmě zůstalo vše při starém: styl, způsob vyprávění a "ten správný bíglí pohled na svět". Opět se setkáváme s Bertíkem, s nímž prožíváme další várku různých dobrodružství. Přidává i porci zážitků svých přátel a své líčení okořeňuje i o jakési "psí drby", legendy a zkazky, které si mezi sebou vyprávějí. Bertík se prezentuje s jakousi "bíglí hrdostí", již cítí ke svému plemeni: "S vervou, která je nám, bíglům, tak vlastní..."Jeho slovník je obdivuhodný: mluví obecnou češtinou, dovedně využívá slang, hovorové i odborné výrazy, a svůj projev okořeňuje spoustou šťavnatých přirovnání a slovních spojení. Často jsem si říkala, kam na ty výrazy vlastně chodí: umrněné, halama, mrťafa, lohnout, natrapírovat, mustrovat někoho, nadrátovaný, natáčecí frekvence, spustit bandurskou, štramák, metrosexuál, socka, akční rádius, lukulské hody, papaláš...
Najdeme zde i několik narážek na TV pořady a jejich parodie: typ nekonečného seriálu, stand-up komiku a hlavní zprávy. A nechybí ani nepokrytá reklama na oblíbenou značku granulí.
Zdá se mi, že si autor s textem dal trochu víc práce. Přesto stále ještě kolísá ve způsobu pojetí svého hrdiny: v jedné chvíli se na svět dívá poněkud "dětsky naivníma" očima - a ve chvíli druhé se prezentuje jako sečtělý světaznalec. Bohužel jsem zde našla i pár stylistických chyb a překlepů - např. použití slova "klabanosý" místo správného "klabonosý".

"Violka, ač je jí osm let, se totiž vůbec nebojí mít pěkně nekonformní názory, které její proříznutá vyřídilka hlásá na plné pecky jako vesnický rozhlas."
"Když odešlo i poslední štěně, kdysi vkusně zařízení interiér Jeřábkových, ale i jejich výstavně upravená zahrada připomínaly opevněné pobřeží Pacifiku, k němuž se blíží uragán Katrina."
"vymaštěný rabiát hledající jen pranice..."
"Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti a lidské ctnosti bez lidských nectností, napadl mě jeden citát na konec. Nevyštěkal jsem ho já, ale člověk, lord Byron."

60 23.01.2022

Skvělá publikace pro opravdové literární fajnšmekry. Bohatě ilustrovaná kniha nás provází údobím od středověku a renesance až po současnost - svět po pádu berlínské zdi. Poskytuje podrobné a velmi podnětné informace: nejen ohledně uměleckých směrů, divadla a filmu, ale převážně ze života známých i méně známých autorů. Jejich díla dává do nečekaných souvislostí a nabízí i něco navíc: přehledné mapy /samozřejmě v češtině/, včetně uvedení místa posledního odpočinku nežijících autorů, dobové knižní ilustrace, portréty a fotografie. Samozřejmostí je bohatý jmenný a zeměpisný rejstřík - a pro případné cestovatele i seznam míst k navštívení, abecedně řazený. Je požitek si v takové knize jen tak listovat - a nechávat se unášet fantazií na místa, kde tvořili oblíbení spisovatelé :-)

59 14.01.2022

Ačkoliv jsem podle anotace čekala úplně, ale úplně jiný příběh /s tématem znásilnění hlavní hrdinky, jak jsem špatně pochopila/, byl pro mne obsah velmi příjemným překvapením a rozhodně jsem se nenudila. Zde uvedený motiv znásilnění samozřejmě patří ke stěžejním bodům knihy, samotný román však stojí na zcela odlišných základech.
Celý děj je vyprávěn z pohledu osmileté dívenky Čipery, která se svým starším bratrem Jemem žije u svého otce, právníka Atika, v malém městě Maycomb. Postupně se nám odkrývá kouzelný svět jejího dětství, který však rozhodně není bezmračný a už vůbec ne idylický. Čipera je hodně přemýšlivá a vnímavá a má velké štěstí, že Atikus jí citlivě dokáže odpovědět na každou zvídavou otázku. Témata čerpá ve svém okolí a časem se v nich dotýká palčivých problémů, které daleko přesahují hranice jejího dětského vnímání: zabývá se otázkou viny a trestu, rasové diskriminace a svobody, odpuštění, rovnosti mezi lidmi, statečnosti, hrdosti, osobní ceny, předsudků, upřímnosti, atd.
Je nucena se vyrovnat se s rostoucí averzí vůči jejímu otci, který v procesu obhajuje černocha Toma Robinsona, neprávem obviněného ze znásilnění. Poznává, že ne všichni lidé jsou takoví, jací se zdají, překonává svůj strach a postupně odrůstá dětským skopičinám, mezi něž patřilo "zlobení" podivína Bubu Radleyho.
Díky jejímu vidění se před námi rozprostírá svět jednoho obyčejného amerického maloměsta 30. let, rozdělený na dva tábory, dvě rasy: černých a bílých, navíc zalidněný spoustou zajímavých osob a osůbek. Ožívá tak před námi svérázná opatrovatelka Kalpurnie, teta Alexandra, zlobivý Dill, paní Deebosová, Bubu Radley, pan Avery, slečna Maudie, atd.
Autorce se opravdu povedlo vystihnout charakter jednotlivých postav. Nejvýraznější z nich je právě Atikus: působí nejen jako starostlivý otec, ale i jako moudrý člověk a přesvědčený pacifista, který se však drží svých zásad. Výjimečný je i v tom, že své děti učí chápat myšlení svých nepřátel.
Spoustu faktů si musíme domýšlet během vyprávění, zároveň s tím, jak je Čipera konfrontována s nepříjemnými fakty - například o její matce se dozvídáme postupně. Román je vyprávěn retrospektivně, uvádí nás přímo do děje, k roztržce mezi sourozenci o tom, kdy "to celé vlastně začalo".
Čtivé, strhující, nadčasové, se skvělým závěrem. Patřičný spád získala kniha ale až při sledování procesu. Poslouchala jsem jako audioknihu ve skvělém podání Kláry Issové.

Všem pejskařům, kteří to své "čtyřnohé štěstí" už mají, ale i těm, kteří o pořízení takového "nadělení" uvažují.
Příběh psa, který je životem mnohokrát bit, přesto se nevzdává naděje na lepší život a nebojí se své štěstí /a za své lidi/ tvrdě bojovat. Autor zcela bez příkras líčí strastiplné putování jednoho docela obyčejného voříška. Na svět se díváme jeho očima - a rozhodně to není pohled naivního dítěte, ale zkušeného, životem protřelého citlivého tvora. Nehodí se do rukou malým dětem: ačkoliv se jedná o příběh psa, je určený dospělým, právě kvůli některým drastickým momentům a pasážím. Skvělý příběh, silné emoce, jen je škoda, že text je příliš krátký.
Poslouchala jsem jako audioknihu ve fenomenálním podání Ivana Trojana.
PS: Dodatečně pořídila i knihu - kvůli zde vychvalovaným ilustracím. Je to pravda, rozhodně nelituji, navíc jsou v ní přidané bonusy z natáčení a fotografie.

93 13.01.2022

Cenná příručka nejen do rukou úplných začátečníků, ale určitě potěší i ostřílené chovatele koček. Přehledným způsobem vysvětluje důvody jejich chování našich mazlíčků a vše, co je pro ně typické: nejen způsoby komunikace mezi nimi samotnými, ale i s námi. Najdeme zde i přehled základních plemen a cenné rady, jak naše soužití ještě vylepšit, popř. čeho se vyvarovat. Knihu bych rozhodně doporučila převážně dětem a těm, kteří váhají, jakého mazlíčka si pořídit. Líbí se mi, že autorka pro kočky používá různá něžná oslovení /vaše milované sametové tlapky, sametoví tichošlápci, váš chráněnec, pokojový lvíček, domácí šelmička, kočičí přátelé/, a že nás nabádá i k tomu, abychom se nebáli se svými mazlíčky komunikovat a mluvit na ně.
Je znát, že vychází z vlastních zkušeností - a přeci jen mě pobavila, když v jedné z rad dodává: "Podobně dobře vám poslouží i vodní pistole vašeho syna". Co když však nevlastním ani jedno, ani druhé? :-)
Celou knihu pak skvěle doplňuje spousta fotografií.

54 12.01.2022

Nevím - častá odpověď dospívajícího kluka, který stále "stojí v koutě", neboť přijal roli jakéhosi "pozorovatele" svého okolí. Jakmile se však má nějak projevit, je nejistý a nesvůj: proto spíše spoléhá na úsudek přátel a ohledně "správného chování" si od nich nechává poradit. Nechává se smýkat okolnostmi, bojí se vybočit ze svého stínu a s každým chce být zadobře.
Jenže časem pochopí, že takové řešení je sice pohodlné, ale ne zrovna šťastné: uvědomí si, že jen utíkal sám před sebou a tíhou vlastní zodpovědnosti.
S patnáctiletým Charliem se setkáváme v roce 1991, kdy začíná psát dopisy, adresované nám neznámému "milému příteli". Jeho život pak sledujeme během jednoho roku. Nahrazují mu deník: svěřuje se se svými zážitky a zkušenostmi a jen tak mimovolně odkrývá daleko závažnější fakta o svém okolí. Postupně s ním dospíváme: v mnoha otázkách, které si neustále klade, se mu dostává drsného prozření. Musí se totiž poprat nejen s problémy, které přináší jeho dozrávání /nešťastná láska, rodinné vztahy, skrytá tajemství, drogy/, s tím, že se u něj objevují příznaky duševní nemoci, ale i s traumatem z minulosti.
Máme před sebou zajímavý román o bolesti dospívání, hledání sebe sama a svého místa v tom cizím světě dospělých. Hrdina je dětinsky naivní a až poněkud prostoduchý, zároveň však v něčem nadprůměrný. Svět nazíráme jeho očima - a jakoby mimochodem si z něj můžeme domýšlet další fakta. Text je určen hlavně dospívajícím, objevuje se zde spousta vulgarismů, řeč je hovorová. Najdeme zde spousty odkazů na spousty zajímavých knih, filmů a hudby: Kdo chytá v žitě, Velký Gatsy, atd.
Kniha mi přišla taková "typicky americká" - získala jsem dojem, že v Americe mají psychiatra snad na všechno a výraz "miluji tě" má stejnou váhu asi jako pozdrav "dobrý den". Zároveň mě zarazilo, že ač se román odehrává v 90. letech, tak téma homosexuality zde v té době stále ještě bylo tabu.

"Patrick ukázal na mě a řekl Bobovi: 'To je číslo, co?' Bob přikývl. A Patrick pak řekl něco, co nikdy nezapomenu: 'To je ten, co stojí v koutě'. A Bob znovu vážně přikývnul. A všichni v pokoji taky pokyvovali. Patrick si sedl vedle mě: 'Vidíš věci kolem sebe. Mlčíš o nich. A rozumíš.'"
"Vím, že si za to všechno můžu sám. Vím, že si to zasloužím. Udělal bych cokoliv, aby to tak nebylo. Udělal bych cokoliv, abych to všem vynahradil. A abych nemusel chodit k psychiatrovi, který mi vysvětluje, co to znamená být "pasivně agresivní". A abych nemusel brát léky, které mi dal a které jsou pro tátu moc drahé. A abych si s ním nemusel povídat o špatných vzpomínkách. A dlouze vzpomínat na špatné věci. Jenom si přeju, aby mi Bůh nebo rodiče nebo Sam nebo sestra nebo někdo prostě řekli, co se mnou je. Aby mi to prostě řekli, jak se mám změnit, aby to dávalo smysl. Aby tohle všechno přestalo."
"Abych řekl pravdu, prostě se teď vyhýbám všemu a všem. Chodím ve škole po chodbách a dívám se na lidi. Dívám se na učitele a přemýšlím, proč tu vlastně jsou. Jestli mají rádi svou práci. A nás. Přemýšlím, jak jim to myslelo, když jim bylo patnáct. Nemyslím to zle. Prostě mě to zajímá. Je to jako dívat se na studenty a přemýšlet, kdo z nich má ten den zlomené srdce, a jak přitom zvládnou tři písemky a k tomu ještě referát o knize. A přemýšlet, kdo jim to srdce zlomil. A proč. Zvlášť když je mi jasné, že kdyby chodili na jinou školu, zlomil by jim nejspíš srdce někdo jiný, tak proč si to brát tak osobně? O jedné věci bych ti povědět mohl. Posledních pár týdnů chodím každý den do nákupního centra a pokouším se přijít na to, proč tam chodí ostatní. Je to takový osobní výzkum."
"Charlie, tobě to nedochází? Tohle nejde. Je to milý a vůbec, ale někdy to vypadá, jako bys byl úplně mimo. Je skvělý, že dokážeš naslouchat a že se ti člověk může svěřit, ale co z toho, když se člověk svěřovat nepotřebuje. Co když se prostě potřebuje o někoho opřít nebo tak něco? Nemůžeš prostě sedět a jenom se dívat, jak ostatní žijou, a myslet si, že to je láska. To prostě nejde. Taky musíš něco udělat."

62 10.01.2022

Takové krásně ztřeštěné i bizarní, zběsilé, uhozené a praštěné... Chvílemi nudné, chvílemi napínavé a místy až šokující. O traumatech, která si v sobě odnášíme z dospívání, s nimiž se vyrovnáváme celý život. O zakázané lásce, které nejde poručit. O síle rodinných pout a touze plnit své sny...
Od dětství nevinnosti až po drsnou dospělost sledujeme zrání několika sourozenců rodiny Berryových. Rozprostírá se před námi historie jedné dosti ujeté a přitom zvláštně soudržné rodiny, která si splní sen o otevření hotelu - a díky ironii škodolibého osudu jsou tak donuceni začínat ještě dvakrát po sobě.
Je znát, že autor rád předhání: napěchoval text spoustou absurdních situací a zápletek /teroristé ve Vídeňské opeře/, ale i nečekaně tragických zvratů. A nechybí ani stěžejní zvířecí motiv: nepotopitelný pes Truhlík a medvěd.
Poslouchala jsem jako audioknihu, příliš jsem však nadšená nebyla. Poslech se "táhl jako Lovosice", a ani interpret v podobě Ladislava Mrkvičky nebyl příliš šťastně zvolený. Mnohé kapitoly "utnuly" náhle uprostřed slova, pauzy byly na nevhodných místech a chvílemi se mi dokonce zdálo, jako by - při vší úctě - nemohl pan Mrkvička popadnout dech. Nevyrovnaná byla i síla hlasu, chvílemi mluvil příliš tiše a místy zase přespříliš křičel...
Nejvíc si mě získala skvělá postava medvědice Susie a vůbec krásně prokreslené ženské charaktery.

62 08.01.2022

Oddechová, nenáročná a místy i vtipná kniha je vlastně lehkou variací tématu, jak se velkoměstská panička sžívá s drsným životem na jednom zapadlém americkém maloměstě. Hlavní hrdinkou je Rebeca Winterová, dáma v létech, uznávaná fotografka, jejíž sláva pomalu skomírá. Rozhodne se zcela změnit působiště a s notnou mírou naivity si pořizuje "krásný" domek kdesi na odlehlém venkově. Postupně se sbližuje s ostatními obyvateli a sousedy, a hned první "hororová" noc s mývalem svede její kroky s pokrývačem střech Jimem Batesem.
Rebeca zprvu "sedí na dvou židlích", neví, kde je vlastně její domov a stále tápe, zaskočená novým životem, který musela zvolit, nenechá se zlomit a znovu se pokouší o další úspěch.
Celý text je vystavený na konfrontaci její nezkušenosti a bezradnosti s tvrdým životem na vesnici. Na svět se zprvu díváme očima fotografky, tedy jakýmsi pomyslným hledáčkem objektivu, kdy si sama vybírá, které objekty lze časem použít k nafocení, časem se ale její perspektiva výrazně proměňuje.
Název knihy odkazuje na Rebečinu nejznámější fotografii, která ji proslavila. Kompozice příběhu není příliš zdařená a místy působí poněkud zmateně: autorka bohužel mnohdy již dopředu vyzrazuje pointu dalšího děje. Také nelogicky mísí časové roviny, když do současnosti přidává jak minulost, tak i narážky na budoucnost, a dovoluje si též malé vsuvky k jednotlivým postavám, což působí spíše nepříjemně až rušivě. Její největší slabinou jsou dialogy, většinou plytké a nic neříkající. Děj je poměrně snadno předvídatelný a nijak složitý, i když sem tam překvapí: hlavní zápletka spočívá ve zbytečném nedorozumění a nepochopení, k němuž dojde v důsledku nešťastné události.
Nabízí se nám ostrý kontrast života ve městě a na vesnici - velkoměsto znamená odcizení, povrchnost, chlad a přetvářku s pouhou iluzi opravdového života, v jakési pomyslné skleněné kouli; oproti tomu vesnice nabízí vřelost, upřímnost, vlídnost a bezprostřednost.
Je znát, že autorka je novinářka - do textu skvěle vložila smyšlené recenze a citace z tisku, zároveň nám nabízí vhled do zákulisí současného newyorského uměleckého světa.
Plusový bod přidávám za skvělé vykreslení prostředí a popisné pasáže, horší je to však se ztvárněním postav: jsou poněkud ploché a jejich chování snadno předvídatelné.

"Rebeca dostala vcelku všední obraz s červenou stodolou a několika fleky symbolizujícími krávy na vzdálené pastvině, jež by se dokonale hodil do jídelny nějakého venkovského hostince."
"Když se tady muže na benzince zeptala, kde je tělocvična, nasměroval ji k budově, z níž se vyklubala tělocvična. Když jste na místní silnice vyrazili pěšky, všichni si mysleli, že se vám porouchalo auto."
"Naprosté ticho, jež v noci vládlo v domě, ji stále znervózňovalo. Jednou ji dokonce probudilo vzdálené vytí sirény a ona si uvědomila, že ji ten městský zvuk uklidňuje. Les ovšem tak tichý nebyl: vždy zde znělo několik hlasitých, výrazných zvuků. Nebyl to však ladící orchestr města, ale jednotlivé půvabné písně. Ptačí trylky roztrhané na kusy, jako když někdo cvičí na klavír, pronikavé zapraštění zlomené větve, svistot a úder při dopadu na zem, šumění vody stékající po úbočí hory."
"Otvíral se před ní celý svět, o němž doposud neměla tušení. Vyvrhnout. Koryto. Slova, která zatím potkala nanejvýš v americké literatuře devatenáctého století. Muž vedle ní používal tento jazyk naprosto přirozeně. Byla to jeho mateřština. Neměl v sobě onu sebejistotu jejího manžela skrývající se pod rouškou povýšenosti. Po třech hodinách strávených na stromě po jeho boku věděla, že je to prostě chlap, který se vyzná.. Dovedla si představit, že to, co neznal, ani neměl potřebu znát."
"Ukázalo se, že vylézt na strom je obtížnější, než se zdálo. Bylo to obtížnější než pozice bojovníka v józe, těžší než šašek v pilates, namáhavější než hodina na rotopedu nebo v posilovně. Napadlo ji, že by se z toho v New Yorku mohl stát nový fitness trend. Lidé by lezli na stromy v Central a Prospect Parku a mluvilo by se o tom na všech večírcích: zkoušela jste ten velký dub u Ovčí louky? Díky němu mám úplně jiné tělo."

58 08.01.2022

Máme před sebou knihu o kočkách. Publikaci plnou statistik, čísel a studií, z nichž vychází. Přesto není nudná - jenom mne mrzí, že z ní kočka překvapivě vychází tak negativně; ostentativně ji vypíná jako invazivní druh a bezohledného predátora. Autorka se zabývá i etickými otázkami chovu, spojenými se vznikem nových, "líbivých" plemen typu lykoi, munchkin, sphynx, atd. Spolu s ní se podíváme i do zákulisí přehlídek a soutěží. Převážně však řeší vztah člověk-kočka, kočka-člověk. Místy nabízí teorie lehce konspirativní, místy k pousmání, místy až přitažené za vlasy, místy dokonce i závažné. Některá tvrzení považuji za přehnaná a nemohu s nimi souhlasit, např. zmiňovanou souvislost mezi rozšířením schizofrenie a toxoplazmózy s masivním šířením koček na světě. Přiznávám, že mám doma taky kočku, taky takového "lva v obýváku". Vím, že ona si mě "ochočila" sama, že si vlastně "dělá, co chce", a já pro ni dělám jen to nejlepší - ale dělám to ráda a s láskou a věřím, že ona tomu moc dobře rozumí.

"Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil kočku domácí na horní příčku žebříčku stovky nejinvazivnějších druhů. Kočka se stala nezvykle noblesním přírůstkem ve společnosti zhoubných hub, měkkýšů, keřů a dalších organismů bez mozku a účelu. Na obávaném seznamu je jen pár šelem, a ještě méně hypermasožravců. Jenže velká přizpůsobivost, rychlá reprodukce, domestikací posílená fyzická kondice a blízký vztah k člověku z kočky domácí udělaly velmi nebezpečného vetřelce. Je lákavé tvářit se, že problémem jsou jen toulavé kočky, ale pravda je taková, že nejhoršími šelmami jsou asi naši domácí mazlíčci. Deset tisíc let poté, co jejich předkové zaplavili lidské osady v oblasti Úrodného půlměsíce, jsou kočky rozptýlené po celém světě jako chmýří pampelišek. Těch dříve nenápadných šelmiček dnes na planetě žije kolem 600 milionů, někteří vědci dokonce tvrdí, že jich je skoro miliarda."
"Pro tuto chvíli si řekněme, že kombinace chování změněného evolucí a přirozeného půvabu dává domácím kočkám schopnost člověka nepozorovaně ovládat. My jsme jejich stejně, jako jsou ony naše. Kočky se vetřely k člověku zabydlely se v našich obydlích, jedí naše odpadky, vyhýbají se potkanům a přitom nás vlastně vůbec nepotřebují. Koneckonců jsou to pořád divoké kočky. Kdykoli se mohou vrátit do zbytků divočiny. Už nejsou šelmami střední úrovně, kočky jsou teď ve světě vytvořeném lidmi nejvyšším predátorem."
"Zjistilo se, že psi, biologicky navyklí na lidskou společnost a přesně uzpůsobení pro naše potřeby, bez nás strašně trpí. Jako by zanechali divočinu až příliš daleko za sebou, zatímco kočky jsou rozkročené mezi oběma světy, což z nich dělá ještě pružnější a hrozivější nájezdníky."
"Kočky nevrtí ocasem, nešpicují uši, nedělají psí oči - a neumějí žádné takové signály číst. U koček existuje jen několik jasných vizuálních signálů, které používají jen v život ohrožujících situacích, například nahrbený hřbet a zježená srst. Nepoužívají ani velké množství zvuků, jsou totiž predátory přepadajícími kořist ze zálohy. Hlavním komunikačním kanálem koček jsou feromony, čpící zprávy, které je možné vysílat a přijímat bez nevítaného osobního setkání. Zkrátka a dobře, způsob komunikace koček je mimořádně nevhodný pro společenskou výměnu názorů, která tak vyhovuje lidem. Kočky touží po volnosti, ne po kamarádech, chtějí maso, ne chválu. Lidé a kočky jsou prostě z biologického hlediska velmi nesourodý pár."
"Abychom byli ke kočkám spravedliví, existují i důkazy, že se opravdu snaží spojit se s námi pomocí svého mezeného výrazové repertoáru založeném na vůních: rozstřikují moč nebo na naše nohy zapisují decentní vzkazy pomocí žláz umístěných na obličej a pod ocasem. Ovšem lidé jsou obvykle příliš natvrdlí, aby těmto poselstvím rozuměli - náš čichový orgán je výjimečně nechápavý."

53 07.01.2022

Celý text je psán z pohledu přemýšlivého psa - hlavní postavou je bígl Bertík. Od narození s ním zažíváme různá dobrodružství: sžívání se s novým páníčkem, rozšíření domácnosti o novou paničku, čas zamilovanosti a bláznění, víkendové pobyty na vesnici a nakonec i období, kdy se jakožto pes s rodokmenem stává hrdým otcem. Kniha má být vtipná, mě bohužel zase tolik humorná nepřišla a jen velmi málo líčených historek mne skutečně rozesmálo. Myšlenka "dívat se na svět očima psa" je určitě zajímavá, autorovo pojetí je však poněkud kostrbaté a nesourodé, takže Bertík místy působí jako naivní, vykulené dítě, aby vzápětí prokazoval až neskutečnou erudici, moudrost a sečtělost. Tato nevyváženost pak hodně kazí čtenářský dojem.
V dialozích se objevují i jakési psí "zkazky", tedy historky, které si předávají mezi sebou a fungují podobně jako naše legendy. Je znát, že autor je scénárista a ve filmu se vyzná: Bertík se v jeho podání stává i kritikem filmů a seriálů o psech jako Komisař Rex, Rintintin, Lassie se vrací, Beethoven a 101 dalmatinů. K dokreslení atmosféry používá i ukázky známých písní a využívá neotřelá a svérázná přirovnání. Hvězdičku přidávám za krásné ilustrace Pavla Koutského, bohužel však musím vytknout práci korektorů: v textu jsem objevila závažné tiskařské chyby a překlepy. Kniha, psaná milovníkem psů, je adresovaná převážně jim: zvláště pak všichni chovatelé bíglů v ní určitě najdou zalíbení :-)

"U všech podvraťáků, ten starý knírač mluvil jako Pýthie delfská, proběhlo mi hlavou, ale měl jsem pocit, že Ben, kromě toho, že je moudrý, je také tak trochu pozér a rád se poslouchá."
"Když nepomohly domluvy, pán zničehonic vstal a začal mě táhnout. Ano, slyšíte dobře - táhl mě ležícího po zemi. Naříkal jsem, jako by mě vraždili, a doufal jsem, že to uslyší nějaký člen spolku ochránců přírody, o nichž jsem slýchával od Bena, a zastane se mě. Měl jsem smůlu. Žádný takový jedinec tam nebyl a dodnes jsem nikoho takového neviděl, takže si myslím, že si ho Ben vymyslel."
"Zvědavý jsem sice byl, ale i přes svoji geneticky danou žravost jsem pochopil, že se jedná o podlou léčku."
"Chtěl jsem vystoupit, jenomže už bylo pozdě, autobus jel a cukal sebou jako přežraný bernardýn."
"A najednou se stalo něco, co jsem ještě nezažil. Benův pohled se náhle zamžil a zasnil do dáli. Něco podobného se prý stalo jenom jednou, když k nám do ulice omylem zabloudil Karel Gott. Zbláznila se mu v autě navigace."
"Venku se totiž vznášel takový úžasný feromonový opar z hárajících fen, že my psi jsme z toho ztráceli hlavu i dobrý výcvik."
"Rozjímání mi moc nešlo, protože řídila Bára. Ona totiž nejezdí příliš plynule. Když řadí, tak to se mnou vzadu vždycky cukne, a když někam zahýbá, ležím jak mastný papír z průjezdu na druhou stranu."
"Za nimi stál černý dřevěný kufr, s nímž chodívali na vojnu rekruti ještě za starého Rakouska-Uherska."
"Vůbec nechápu, proč lidé musí poslední den v roce dělat takový rambajs. Jsme sice lovecké plemeno, takže bych nějaký výstřel měl vydržet. Ale v době, kdy jsme byli vyšlechtěni, se střílelo maximálně lukem nebo kuší. Kdo na to má mít nervy? Dost na tom, že tolerujeme vaše popíjení."
"Kam s ním /tedy se psem/, když pánové potřebují opustit domov na několik dnů a svého čtyřnohého miláčka s sebou nemohou vzít, se stává otázkou vpravdě nerudovskou."

53 07.01.2022

Silná kniha, silné poselství. Přesto není nijak patetická. Plně vystihuje pocity generace chlapců, z nichž se díky válce rovnou stali starci. Na to, čím si prošli, je žádná ze škol nemohla připravit: válku nechtěli, nevymysleli ji, a přesto museli bojovat. Nejsmutnější na tom je, že do ní šli dobrovolně, naverbováni díky fanatickým řečem jednoho z jejich učitelů. Výpověď je o to působivější, že na veškeré dění nazíráme z pohledu jednoho z nich, Pavla Bäumera. Spolu s ním a jeho přáteli, o něž postupně přichází, prožíváme veškeré hrůzy války, které si ani neumíme představit. Ve chvílích klidu filosofují o válce, hledají původ jejího vzniku - a vlastně nenacházejí nic, co by ji nějak ospravedlňovalo. Zajímavý je styl - autor zaznamenává hrdinovy myšlenky a úvahy: vyprávění nemá klasický průběh, jde spíše o vrstvení vzpomínek a asociací, takže se z klidového zázemí náhle ocitáme uprostřed krvavé řeže a změti zmasakrovaných těl. Největší výpovědní síla této knihy spočívá právě v líčení těchto scén, naprosto syrově a bez příkras. Poslouchala jsem jako audioknihu a vysoce hodnotím i skvělý přednes Jaroslava Plesla.

126 02.01.2022

Opravdu skvělá a užitečná příručka, nejen pro odborníky, ale i pro širokou veřejnost, příjemně rozplétá některé složité jevy našeho jazyka. Záměr se zcela vydařil a jsem ráda, že Internetová jazyková příručka se tak lehce zhmotnila právě v této podobě. Přehledná, tematicky uspořádaná, aktuální výrazy. Ráda si v ní čtu, když tápu, a též je radost se z ní učit.

57 29.12.2021

Povinná vtipná "příručka" pro všechny milovníky koček :-) Obrázky mluví vše, humorné, milé... a těm, kteří mají doma nějakou tu kočku, vždy zvedne náladu :-) Klidně bych ale uvítala rozšíření obsahu a za tu cenu i vícero přidaných obrázků :-)

60 28.12.2021

Kniha obsahuje 11 povídek plus Bonusy, tedy texty s "alternativními" konci či překlepy. Zprvu jsem netušila, jaké "dobrodružství" mě při čtení čeká, avšak když jsem přistoupila na autorovu hru, skvěle jsem se bavila. Jde o jakési gangsterské historky typu Pulp Fiction - kniha nabízí humorné, ale jinak velmi drsné, kruté, tvrdé a krásně morbidní povídky s hororovou příměsí, navíc úzce propojené. Mnohé postavy si totiž jen tak ledabyle "přeskakují" z povídky do povídky a setkáváme se s nimi opakovaně, nebo se o jejich dalším osudu dozvídáme jakoby "mimochodem", což občas působí lehce otravně.
Hudský zde skvěle uplatnil techniku krátkých střihů, které zvyšují napětí. Jsou velmi vtipně pojaté a nabízí naprosto nečekaná vyústění. Když čtenář překousne autorův specifický styl a zvykne si na ten "texaský masakr motorovou pilou", čeká ho opravdu skvělá jízda. Nebezpečnými mafiány, zabijáky, nájemnými vrahy a svéráznými postavičkami se to tu jen hemží, nechybí ani zápletka s tematikou ryze ďábelskou. V podstatě pojednávají o jednom tématu: není radno utíkat před spravedlností, neboť na každého jednou dojde. Častým motivem je msta a spravedlnost, kterou postižení berou do vlastních rukou.
Kniha na mě svým stylem působila jako "pohádky bez správných konců pro dospělé". Je znát, že se při psaní autor skvěle bavil; jeho záměrem bylo i pobavit čtenáře, byť poněkud drsným a hodně černým humorem. Postavy jsou spíše schematické a rozplývají se v nejasných konturách, což však není na škodu; jejich trefné přezdívky pobaví: Medard, Pankrác, Servác, Bonifác, Karbon, Perm... Vnímavý čtenář zde objeví i aluze na jiná díla: Kráska a Zvíře, Romeo a Julie, atd. Vzhledem k prostředí, kde se děj většiny povídek odehrává, je jasné, že řeč postav rozhodně nebude nijak ulízaná - mluví nespisovnou češtinou, nebojí se vulgarismů a bohatě využívají slangu. Názvy povídek odkazují k jídlu, i když o jídlo se zde rozhodně nejedná. Nejvíc mě zaujala povídka Melouny, kde se autorovi podařilo dokonale využít formy parodie na drsné gangsterské filmy. Každou povídku trefně doplňují krásné ilustrace Lucie Jaškové.

"Svého času byl docela populární, a to v celonárodním měřítku. Jeden z jeho podřízených totiž řídil pod vlivem alkoholu a zmařil sedmnáct mladých životů. Naštěstí jenom kuřecích, protože projel drůbežárnou."
"Tyhle domácí slivovice bejvaj výborný, těšil se. Anebo taky ne, varovala ho ta osvícenější část jeho ne příliš výkonného mozku."
"Nemusel být zrovna odborník na zbraně, aby poznal, že pistole je z umělé hmoty. 'Ty jo, to je maketa jak kráva. To pozná každý malý dítě.'"
"Co možná nejméně nápadně prošli okolo otevřených dveří pošty, kde tři postarší úřednice razítkovaly dopisy a rozebíraly včerejší epizodu nekonečného seriálu Dermatologie."
"Tak podle tohohle jsem u supermarketu." Otráveně se rozhlédl po pustině. "Super to tady je, tak ještě ten market."
"Svlékat bundu někomu, kdo vůbec nespolupracuje, není nic jednoduchého. Potvrdí to dozajista matky většiny kojenců a zloději specializující se na opilce."

52 26.12.2021

Tato pestrá směs povídek rozhodně stojí za přečtení. Obsahuje celkem šest krátkých próz od zavedených autorů současné české literatury, např. Petry Soukupové, Aleny Mornštajnové, Marka Epsteina, atd. Každou povídku zvlášť uvádí citace z ní. Svět vidíme nejen z pozice lidí v bílých pláštích, ale i z pohledu těch, kteří jsou jim vydáni na milost a nemilost. Dovídáme se o lékařích, které bychom chtěli poznat, ale i o těch, jimž bychom se nejraději obloukem vyhnuli. Ocitáme se na různých místech: vidíme svět očima paní na jednotce LDN, dvakrát se ocitneme u zubaře, popereme se s lékařskou arogancí, zachráníme lidský život a z pozice zdravotní sestry si uvědomíme, jakou mocí nad pacienty lékaři disponují, dokonce i naťukneme otázku etického kodexu. Povídky jsou velmi zdařilé a propracované. Asi nejvíc mě zaujala ta s názvem "Do důchodu", která odkrývá zákulisí přidělování invalidních důchodů a pojednává o lékařce, která se pevně drží zajetých pravidel, ale jako lékař se pro pacienty rozkrájí.

"Igora vždycky dopalovala ta povýšenost bílého pláště. Ta arogance, jakou se obrňují medici už na fakultách. Nadřazenost a moc, založená na strachu a znalosti několika latinských slov."
"Chemikálie konaly svůj džob."
"Vánoce máte rádi jen do doby, kdy má někdo rád vás. Pak už z nich zbejvá jen to horší - trosky opadaných stromečků u popelnic, smradlavý kosti z kapra v nich a kocovina ve vaší hlavě."
"Z okna totiž bylo vidět na blízký panelák. Desetipatrový, se třemi byty v každém patře. Měla jako na dlani šedesát oken, šedesát televizních obrazovek, na nichž mohla pozorovat nekonečný televizní seriál cizích životů. Ne všechny epizody byly pochopitelně stejně zajímavé. V některých oknech se nedělo vůbec nic a v jiných běžné věci. Lidé snídali, pili kávu, listovali novinami, dívali se na televizi a klikali myší u televize, žehlili, uklízeli, seděli u večeře a povídali si..."

62 26.12.2021

Autorka se sice dušuje, že jde jednoznačně o fikci, ale nejhroznější na celé novele je fakt, že se to tak docela klidně mohlo i odehrát. V knize líčí neštěstí ženy, která - aby přežila - náhle musí změnit svůj vlastní žebříček hodnot a začne se vydávat za někoho jiného. Nabízí se nám obraz země, která se ocitla ve zničujícím víru občanské války, pod tlakem diktátorské nadvlády, a kde jsou ničení, pouliční boje, zkáza, masakry a loupeže na denním pořádku. Hrdinka Adelaid ve své počáteční naivitě stále doufá ve spravedlnost a když pochopí, že se jí nedovolá, je navíc i postavena před těžkou volbu. Díky jejímu osudu se dozvídáme, jak vlastně v takových podmínkách lidé přežívají - a jak ne-funguje stát. Neutěšenost jejího stavu zmírňují kapitoly jejích vzpomínek na dětství, které se jí stává jedinou útěchou.
Autorka skvěle vykreslila nejen atmosféru válkou a terorem zmítané země: stav, kdy se prioritou stává holé přežití a vše se točí jen okolo něj, všudypřítomný strach, hyenismus i prospěchářství a úplatky. Zároveň zcela věrohodně a autenticky vystihla psychiku a pocity ženy, která ztratila vše, dokonce i vlastní identitu. Spolu s ní otvírá problematiku smyslu lidské existence, téma identifikace jedince a etického kodexu.
Je to kniha, z níž mrazí, a rozhodně není určená pro depresivní jedince. Síla její výpovědi spočívá právě v té krutosti, drsnosti, ale i v naději. Při čtení si uvědomíme, že když je hlad, tedy ten opravdový, duše se stává čímsi podřadným a cosi jako "dobré mravy" přestává existovat.
Najdeme zde i odkazy na jiné zajímavé autory. Zaujala mě i grafika obálky. Jediné, co mě mrzelo, je špatná korektura: našla jsem zde spoustu překlepů, což znatelně snižuje hodnotu knihy, vzhledem k tomu, že nakladatelství Odeon nabízí to nejlepší ze současné světové literatury.

"Venku utvářely noc a zmatek svůj vlastí zákaz vycházení. Země prožívala temné dny, pravděpodobně nejhorší od dob občanské války."
"Než úplně zmizely hotové peníze, revoluční vláda oznámila, že na rozkaz našeho Comandanta Presidenta se papírové bankovky postupně stáhnou z oběhu. A ačkoliv cílem dekretu bylo bojovat proti finančnímu terorismu, jak to nazývali vládní činitelé, nebylo možné vytisknout další peníze, které by nahradily ty původní. Oběživo, které nuceně cirkulovalo mezi lidmi, nemělo žádnou hodnotu, dokonce ani před pálením. Větší cenu měl papírový ubrousek než svazek stovkových bankovek, které nyní hořely na chodnících jako předzvěst."
"Dny se podobaly spíš válečnému stavu než životu: vata, obvazy, léky, špinavé postele, tuhé skalpely, toaletní papír. Najíst se nebo se léčit, nic víc. Člověk stojící před námi v řadě byl vždy potenciální protivník, ten, kdo má víc. Živí bojovali zuby nehty o zbytky. V onom městě bez řešení jsme se rvali i o místo, kde skonat."
"Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl."

60 26.12.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu, navíc v rámci Čtenářské výzvy. Zprvu jsem nebyla moc nadšená - politický thriller rozhodně není můj žánr. Ale příběh mě postupně vtahoval do sebe a já zjistila, že se těším na další a další epizody. Je znát, že se autor vyzná: stejně jako Šakal dokonale propracoval svůj útok na francouzského prezidenta, tak se i Forsyth zabýval sebemenšími detaily a celý příběh vyšperkoval do všech podrobností. Nebál se zabrousit do různých oborů lidské činnosti, kde prokázal své četné znalosti, ať už jde o auta, zbraně či jiné oblasti našeho konání. Nic nenechal náhodě, skvěle propracoval i psychologii postav - a vzniklo přinejmenším hodně pozoruhodné a čtivé dílo. Natolik čtivé, že dokonce i samotný hrdina, nájemný vrah, mi byl chvílemi sympatický a fandila jsem mu :-) Zajímavé je, že u některých postav autor odkrývá jejich myšlení, ale Šakal zůstává do poslední chvíle záhadný.

69 26.12.2021

Jedná se o jakousi mozaiku příběhů postav, jejichž osudy se časem protnou. Kniha líčí neutěšené podmínky jakýchsi novodobých "nomádů", odhaluje holou skutečnost jejich života: depresivní rutinu, ztrátu iluzí, volnosti a svobody - to vše v kontrastu krásných lží, které servírují svým blízkým doma. Dobrovolně se nechávají najímat jako "námezdní dělníci", kvůli financím neváhají sáhnout po každé příležitosti, která se namane. Smějí se sice pohybovat na pomyslné šachovnici světa a cestují, kam se jim zachce, jejich vztahy jsou však povrchní, zaměřené převážně na sex a vše se smrskává pouze na uspokojení základních životních potřeb. K pocitu odcizení pomáhá i to, že většina postav nemá jména. Nabízí se akorát velmi vtíravá otázka, proč tito mladí lidé volí tento způsob cestování a obživy, když ve většině navštívených zemí nakonec působí nelegálně a většinou i jako nejhorší odpad a levná námezdní síla.
Silnější a zajímavější je text v první části, paradoxně v užití er-formy. Druhá část je sice vedená v ich-formě, ale působí neuspořádaně až chaoticky - před námi se odvíjí příběh zvláštního ne-manželského trojúhelníku.
Ve stylu jsem bohužel objevila i několik zásadních chybných spojení, nevím, zda vlivem špatného překladu, např. "Počkala mámu na letišti." "Místo, kde jednou čekala Antilčana."
Text působí zmateně, nesouvisle se střídají i časy dění, což zvyšuje nároky na naše soustředění. Hvězdičku přidávám za originalitu, jsem zvědavá na další autorčina díla, i když tato kniha mne příliš neoslovila.

"Toho léta se stavila u Petry, pochodila po Paříži, odpočinula si od upršeného Londýna. Petra jí připravila bed & breakfest, jak to Anka nazvala. Jednou se spolu opily a ona se rozvyprávěla o tom, že kdyby všichni přistěhovalci a sezónní pracovníci přestali dělat to, co dělají, a skutečně odešli tam, kam je místní tak často posílají, tak celá ta čistá společnost by se utopila v odpadcích."
"Tahle kamarádka prý nevěřila bankám natolik, že si vždy nosila celou několikaměsíční hotovost v batohu. Bankovky s hlavou královny nacpané v ikelitce a ikelitka v plátěném ruksaku. Ve skutečnosti banky nevěřily jí a nikdo by jí účet nezaložil. Cestovala s hotovostí po Evropě, ze severu na jih, sama sobě byla trvalým příkazem."
"Šunka je zkroucená jako zpráva ve flašce, na krajích oschlá."
"Celé moje nitro je vybrakovaná lednička. Moje srdce je kus staré šunky s tvrdými načervenalým okraji."

50 26.12.2021

Má náročná čtenářská duše si lebedila. Prostředí malebné, kouzelné, temné, děsivé, hororové, tajuplné, spolu s neopakovatelnou atmosférou.
Obsahuje vše, co má takový mnohovrstevnatý román mít - silný příběh, silné emoce /láska, nenávist, přátelství, závist, ctižádost, strach i odvaha/, jasně dané charaktery postav, bohatý děj plný intrik a pletich, msta, vzbuzující morální otázky... a to vše na pozadí politických událostí poválečného Španělska.
Nechybí ani detektivní zápletka /utajený zločin, pátrání po zmizelém autorovi jedné knihy/, ani motivy jako vystřižené z fantasy a magického realismu /prokletí, dávná křivda, bloudění labyrintem podivností, zvláštní místo Pohřebiště zapomenutých knih/ a ještě k tomu i hororový prvek /tajemný muž bez tváře/.
Román je složitě komponovaný, se spoustou odboček a vedlejších dějových linií, zalidněný nepřeberným množstvím postav a postaviček, z nichž mnohé se vracejí, aby odhalily nečekané souvislosti. Jejich osudy se různě proplétají a rozplétají jako vánočka, je těžké si uhlídat, kdo je kdo - děj postupně zrychluje a nabírá na obrátkách, že stěží stíháme reagovat, a ocitáme se přímo v absurdním kolotoči dění.
Celým textem se jako hlavní motiv nese osudovost - hlavně tím, jak se osud záhadného spisovatele Juliána Caraxe nečekaně prolíná s osudem hlavního hrdiny, Danielem Semperem.
Nemohla jsem si však pomoci, ale stále jsem zde viděla paralelu s Hugovými Bídníky - inspektor Fumero mi ve své honbě za Fermínem připadal jako policejní prefekt Javert, jenž zarputile pronásledoval Valjeana.
Velmi se mi líbil autorův styl, využití skutečně originálního básnického jazyka a použití neotřelých přirovnání:
"Ticho tvrdé jak švýcarské franky"
"Láska je jako uzenina: na jedné straně máme jemnou šunku - a na straně druhé koňský salám."
Knihu jsem poslouchala jako audio - vysoce oceňuji podmanivou hudbu a smekám před fenomenálním přednesem interpreta Gustava Haška.
Z postav mi nejvíc k srdci přirostl právě Fermín s jeho nezapomenutelnými bonmoty a hláškami: skvěle odlehčují příběh a zároveň mu dávají nádech lidskosti.

75 14.12.2021

Děj této knihy se odehrává v Memphisu v roce 1959, hrdinou je 11iletý chlapec, jehož jméno se dozvíme až na konci knihy.
Trpí koktavostí, která ho poměrně omezuje a způsobuje mu nemalé potíže. Jak velké, to pochopíme, když se chlapec rozhodne, že během jednoho měsíce o prázdninách bude za kamaráda roznášet noviny, což zcela změní jeho pohled na svět.
Setkává se s různými lidmi: hodně jej ovlivní vysloužilý námořník Spiro, bezmezně obdivující některé známé filosofy. Poznává i záhadného "televizního kluka", jehož vídá jen vysedávat před obrazovkou, ale brzy pochopí, proč se tak děje. Seznamuje se i s bohatou paní Worthingtonovou, která ho nikdy nevítá zcela střízlivá. Asi nejzajímavější postava je jejich sloužící Mam - poctivá černoška, která se o něj stará.
Chlapec, na svůj věk je velmi vyspělý a hloubavý, vlivem nečekaných událostí postupně dospívá. Nejen že se musí naučit žít se svým handicapem - musí se i nějak popasovat s tajemstvím, které náhodou objevil a které se ho bytostně dotýká. S tím, jak blíže poznává svět dospělých, se mu však jen vynořují další a další otázky, a dokonce se ocitá i v ohrožení života.
Román je určený převážně pro děti, ale hodí se i do rukou dospělým - ti zase jinak porozumí spoustě dalších nuancí textu. Objevují se zde totiž aktuální problémy USA té doby: rasová nenávist, prohibice, bezdomovectví, propastné rozdíly mezi chudými a bohatými, domácí násilí...
Kniha je skvěle napsaná a čtivá, připoutá pozornost už od první stránky, navíc nutí čtenáře k zamyšlení. Nabízí silný příběh, děj se odvíjí přímo, nikam neodbíhá, zbytečně se nezašmodrchává. Charaktery postav jsou zde jasně vykresleny. Jsou zde použity i nádherné ilustrace. Zajímavé je, že text je bez čárek a uvozovek, což občas ztěžuje orientaci, ale hned na začátku autor vysvětlí, proč to tak udělal.

"Většina dospělých a hlavně moji příbuzní a přátelé mých rodičů se ke mně chovali zhruba tak jak by se dalo očekávat protože nevěděli co přesně prožívám když se pokouším mluvit. Někteří lidé se snažili dokončit věty za mě a většinou se netrefili. Někteří jen nasadili falešný úsměv a čekali až ze sebe dostanu slova co jsem chtěl říct a zatím se rozhlíželi po místnosti. Některé to přivedlo do rozpaků a zmizeli jak nejrychleji to šlo."
"Bylo to jako bych nakráčel do místnosti s malou opičkou na hlavě a všichni by předstírali že tam žádná opice není."
"Jen abyste věděli nesnáším čárky. Při psaní na stroji je vynechávám kdykoli mám pocit že by mi to mohlo projít. Učitelka slohu nám říkala že čárka znamená že na tom místě má být pauza. Já ale dělám pauzy pořád když se snažím mluvit ať chci nebo nechci. Obrovské pauzy. To radši naťukám milionkrát A než abych použil jedinou čárku."
"Vím že dítě má uznávat dospělé kteří vymýšlejí zákony a taky si má vážit Boha který ví jak má všechno fungovat ale nemohl jsem se zbavit pocitu že nikdo z nich nedělá svoji práci moc dobře."
"Nevím jestli je horší vůbec neumět slova říkat nebo je sice umět vyslovit ale nevědět co znamenají."
"Slova ve vzduchu odplují hned jak je řeknete ale slova na papíře zůstanou navždycky."

56 13.12.2021