Snoopi komentáře u knih

Ačkoliv obálku této knihy zdobí krásný věneček, lákající k nakousnutí, o žádné sladké čtení se nejedná. Přesto nevyznívá - navzdory událostem, které zpracovává - nijak tragicky: naopak přináší novou naději. Ve strhujícím tempu se před námi odvíjí osud tří generací jedné rodiny. Příběh je to silný, zajímavě rozvrstvený - a aby to čtenář neměl tak jednoduché, nabízí nám tři různé vypravěče. Čtení pak tak trochu připomíná proces skládání dílků puzzle: poslouchala jsem jako audioknihu a přiznávám, že než jsem se pustila do třetí části, ještě jednou jsem si pustila první část, a až v závěru vše do sebe dokonale zapadlo. V rámci pochopení souvislostí mi pak ještě pomohlo, když jsem si sepsala i jakýsi improvizovaný "rodokmen" postav. Děj se neodvíjí postupně, ani retrospektivně: během čtení závěrečné části, kdy má slovo jedna z hlavních hrdinek, Hana, pak může dělat potíže pravidelné přeskakování z přítomnosti do minulosti.
Přesto je to krásná kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Obsahuje i zajímavé myšlenky a úvahy. Autorka vždy dovedně nastíní atmosféru: využívá barvitá přirovnání, kouzlo personifikace, neobvyklá přirovnání a metafory - a chvílemi jsem získala dojem, že se blíží až magickému realismu. Je znát, že při vytváření děje a postav šla skutečně do hloubky, včetně studia faktů, a rozhodně se nesnaží působit lacině. Těším se na její další díla.

"Myšlenky jí pálily a vyskakovaly na ni jako kapky vody z prskajícího oleje."
"Naposledy se podívala po řece, jejíž jedinou starostí bylo udržet vodu ve svých březích."
"Smutek a zklamání se mísily se strachem a rozlily se před ní v bažině bezmoci."
"Dívala se tak divně, jako kdyby odešla, ale tělo nechala na židli."
A stromy na břehu vypadaly bez listí jako kostry vztahující vyhublé paže po kousku chleba. Zima a mlhavý opar visely ve vzduchu a usazovaly se v malých kapičkách všude okolo."
"Moje otázky po ní stékaly jako voda po voskovaném plátně."
"Skrz rozbouřené moře v uších jsem slyšela štěkavý hlas. Nabíral na výšce a hlasitosti, točil se ve vzduchu a dopadal na má ramena."
"Postavy, zachumlané do teplých kabátů a šál, se otráveně táhly k určeným shromaždištím před školami, úřady a továrnami. Děti školního věku, kráčející o něco radostněji, se jim pletly pod nohy a pohupovaly nezapálenými lampiony. Nepříjemné mrholení už ustalo a lidé netrpělivě podupávali na dohodnutých místech, hledali zápalky nebo zapalovače a čekali na pokyn, aby mohli vyrazit směrem k náměstí, kde se všechny proudy lampionového průvodu sejdou, vyslechnou projev k dalšímu výročí VŘSR a společně, jako tlustá, světélkující kobra, se odvinou na určená míst v dolní části města, odkud budou, tak jako loni, předloni a předpředloni, sledovat chudobný ohňostroj."
"Brečela jsem tak nahlas, že jsem neslyšela zlo, které se narodilo pod městem, a toho dne se vetřelo do našeho domu. Uslzenýma očima jsem neviděla, jak po nás napíná chtivé prsty, rdousí naděje a rozsévá smrt. Netušila jsem, že neviděno a neslyšeno, číhá dole u stolu a vyhlíží si své oběti."

114 04.11.2021

Jasné poselství, čtivý příběh, nádherné ilustrace... Opravdu krásná kniha a mě, jakožto vysloužilé knihovnici, celé srdce jen zaplesalo. Jenom ten konec je trošku otevřený, vybízí k dalším fantaziím a výletům...

60 22.10.2021

Tak sladké, tak božské, tak opojné! A stejně tak nebezpečné jako onen tajný čokoládový nápoj, který v životech hrdinů hraje magickou roli. Nápoj, s jehož ochutnáním přichází prokletí, který s sebou nese zkázu...
Čtení této knihy jsem si opravdu užívala. Přesně takové romány miluji. Má v sobě všechno, co má pořádný román mít, navíc s prvky magického realismu.
Před námi se odvíjí hned celá sága jednoho rodu, převážně v ženské linii. Odehrává se v Gruzii a v Rusku během krvavého 20. století. Silný příběh, do detailu propracované postavy, jež se téměř fyzicky míhají před našima očima, osudy plné lásky, nenávisti, zrady a pomsty, viny a trestu, dramata hodná antických tragédií, a do toho všeho šikovně zakomponované dějiny...
Nemám ráda povrchní romány, které z historie jen vytěží maximum, ale postavy zůstávají poněkud ploché, nebo v nich cosi "škrtá" v kompozici... To zde rozhodně nehrozí. Naopak to čtenáře nutí číst stále víc a víc, dozvědět se, co bude dál, i když dějiny už známe - ale ta zvědavost, jak se s tím postava popasuje, s každou chvílí narůstá.
Ten román mne doslova vcucnul do děje, drapl do svých spárů a nepustil, dokud jsem vyčerpaná neskončila. Vše je propracované do všech detailů: autorka moc dobře ví, jak s napětím pracovat. Čtenář pak jen nevěřícně třeští očima nad tím, jakým směrem se děj vyvíjí, jaké nabral obrátky, jak graduje... A tyto pasáže pak vystřídají pasáže příjemně lenivé, nad nimiž si téměř až odpočineme, takové, které děj posunou zase jinam...

Autorka si nepochybně osvojila um vypravěčských mistrů: stejně jako malíř vykresluje obrazy a slova nechává labužnicky poválet čtenáři na jazyku. Využívá k tomu ryze originální a neotřelá přirovnání, metafory, metonymie, synekdochy i synestézie, používá až téměř básnická epiteta... Silně působí na čtenářovu fantazii, některá fakta si "nechává jen tak pro sebe", nebo ho prostě nechává na holičkách, třeba ohledně toho, o kom vlastně píše. Občas musíme ohledně dat podniknout lehce dobrodružné pátrání, protože letopočet mnohdy v textu chybí: autorka jen vyjmenuje, co se v té době událo, a to vše použije jako jakýsi kolorit.
Aby ukázala, jak silný kult osobnosti byl v době, kdy se lidé báli jenom vyslovit jména diktátorů /viz Stalin, Lavrentij Berija/, používá jejich přezdívky a nikdy o nich nemluví přímo, např. "Malý velký muž". Jak sama říká: "Jejich jména lze vyslovit, teprve když je kletba zlomená, jejich moc mizí ve chvíli, kdy je možné vše povědět."
Její znalosti historie jsou obdivuhodné, zároveň se jí povedlo skvěle propojit realitu s fikcí a dovedně ji jako perličky vkládat do textu.
"Osmý život" si ničím nezadá s romány minulých i současných klasiků - Hosseiniho, Guenassiu, Rushdieho, Murakamiho, ale i Marquéze, atd.

Je to též román o "něčem" mimo čas, o čemsi, co roztáčí soukolí osudů a nad čím nemáme vlády. Román o silných ženách, které sice nezlomily prokletí, ale i v té nejkrutější době dokázaly uzavřít pakt o přežití. Román o lásce ve všech možných podobách, od té naprosto nezištné až po tu zničující a naprosto destruktivní.
Je velmi obsáhlý, ale nikoliv nudný, začíná tehdy, když se Nica, sedmá z generace Džašijů, rozhodne příběh své rodiny zachytit pro svou neteř Brilku.
Text na čtenáře neklade vysoké nároky: plyne si tak krásně, jak si plyne čas. I když není od věci si pro lepší orientaci vypsat improvizovaný rodokmen postav.
Je to román krásný a přes svou lehkou depresivnost přináší naději. I když jsem věděla, že "osudovost" pozřené čokolády se nedala nijak zvrátit a přinášela postavám jen smůlu a prokletí - přesto jsem byla zvědavá na jejich další osudy.
PS: Při tom všem čtení mohu doporučit píseň "To mám tak ráda" od Marie Rottrové - k textu se dokonale hodí, spolu s melodií z filmu "Poslední Mohykán".

68 22.10.2021

(SPOILER) Autorka se nebála pořádně kopnout do skrytého vosího hnízda našich dějin - a zbavit čtenáře iluzí ohledně jednoho z nejkontroverznějších témat naší novodobé historie. Jsem ráda, že se tak rozhodla a že ťala rovnou do živého. Válečnou historii si od školních let odnášíme z lavic jako jakýsi černobílý film - buď jsou "ti dobří" na jedné straně, nebo "ti zlí" na straně druhé. Jenže svět se skládá ze spousty odstínů různě pestrých barev; a stejně tak je to i s dějinami.
O poválečném odsunu Němců z našeho území se příliš nemluví, a když, tak ho automaticky vnímáme jako jediný spravedlivý trest. Jsem proto ráda, že se nám autorka rozhodla ukázat, co se vše se za takovým faktem může skrývat, a zprostředkovala nám osud ženy, která měla jen tu smůlu, že se narodila v manželství smíšeném. Utrpení Gerty je navíc o to horší, že na "cestu do nikam" s sebou bere i dcerku Barboru, stvořenou v nelásce z incestu. Přežije pochod smrti i neskutečná utrpení, jež ji nadosmrti poznamenají. Její exodus je o to horší, že ani po návratu nezíská klid a až do smrti si s sebou nese cejch své jinakosti.

Je to román o tom, jak silná může být nenávist a kam až může zajít touha po odplatě.
Oceňuji, že autorka používá pro vykreslení postav různých dialektů a též němčiny, i když právě ta může pro neznalé čtenáře představovat problém.
První polovina knihy je velice hutná a strhující - ve druhé části však děj plyne již jen z jakési setrvačnosti. Jako by se ten silný příběh v průběhu času vyčerpal, možná proto ten slabší závěr s křečovitou snahou o usmíření.

90 22.10.2021

Neobvyklý román, pro jehož realizaci zvolila autorka formu dopisů. Lehké, nenáročné čtení, milá oddechovka, která po dočtení čtenáře naplní hřejivým pocitem, že žádný život není zbytečný a rozhodně nemá cenu rezignovat :-)
Před námi se odvíjí příběh Anne-Lise, která během svého pobytu nalezne záhadný rukopis - a netuší, jakou lavinu spustí, když se rozhodne kontaktovat jeho autora a zároveň vypátrat, kdo dopsal jeho pokračování.
Jednoduchý námět, netradiční forma, zajímavé zpracování, bez zbytečných okras a pentlí. Text obohacují stále nové a nové postavy, odkrývající své různé životní peripetie, tajemství a kostlivce ve skříni. Jedno však mají společné - onen tajuplný "román" jim změnil život.
Ani tak nevadí, že do textu není zakomponován, ani z něj není citováno. Funguje pouze jako pomyslné "pojítko", které nakonec propojí dohromady osudy spousty lidí.
Román můžeme chápat různými způsoby: číst jej jako "román o románu", "román v dopisech", "feel-good román", román o podobách lásky či román s detektivním prvkem /pátrání po neznámém autorovi/. Zároveň přináší otázku, do jaké míry smíme a máme právo zasahovat do života ostatních lidí.
Zaujala mě aluze na dětskou knihu "Kde je Valda" od ilustrátora Martina Hanforda.
Kniha se čte rychle, co mi však vadilo, byly občasné překlepy a chyby v interpunkci.

58 22.10.2021

Popularizující publikace pro hlubší zájemce o český jazyk. Patří do rukou nejen studentům bohemistiky, ale i lidem, kteří již získali slušný přehled a v problematice se trochu orientují. Nenajdou tu žádné zbytečně podbízivé ilustrace: informace zde uváděné jsou velmi hutné a chutné, které ovšem vyžadují delší čas ke spokojenému trávení :-)
Kniha má tři části: Čeština mezi jazyky, Příběhy slov, Jazykové památky a osobnosti. Každá z nich dále obsahuje soubor jednotlivých studií, vázaných k dané tematice. Jako bonus je přiloženo i několik vysvětlujících kapitol: Jazyky v České republice, Rozvrstvení češtiny, Gramatiky češtiny, Slovníky českého jazyka, Jazykové korpusy, Pravidla českého pravopisu apod.
Poutavou i věcnou formou se dozvíme nejen zajímavosti z historie českého jazyka, postavení češtiny mezi ostatními jazyky, ale i fakta, jak je to s psaním problematických jevů /spřežky, čárky, Y a I/. Některé názvy kapitol mluví za vše: "Co se o přechodnících snad ještě ví"; "A co se o přechodnících často neví"; "Jak mluvíme s dětmi"; "Tácy, skici: o tzv. tvrdých a měkkých souhláskách"; "Když mluvíme líp než správně"; "Termíny doma i za hranicemi"; "Lidová etymologie".
Rozhodně nejde o knihu suchopárnou, naopak - já se při čtení skvěle bavila. Asi nejvíc mě dokázaly rozesmát vtipné a skvěle zvolené citace, trefně dokumentující daný jev.

"Nezbývá než vybrat si: buď rypadla, nebo nezaměstnanost."
"Uprchlíky vzali v saském Annabergu za své."
"A když pak naše soužití s manželem vzalo zasvé, došlo mi, že nestálo za nic už od samého začátku."
"A rovněž existuje protetické J, které máme dochováno např. ve tvarech slovesa být /jsem, jsi/, ale i v řadě dalších slov /např. jeden, jestli, jiskra/, avšak na rozdíl od protetického V již není užíváno produktivně /stěží si lze představit, že například budeme děravý sýr pojmenovávat jementál, anebo výbuchu říkat jexploze/."
"Labutí porodnice v Zábřehu vydala už čtvero potomstvo, loni se vylíhlo sedm mláďat."
"Šedesátka fotbalových fanoušků si domluvila rvačku."
"Šmejdi znovu úřadovali. Z důchodců vylákali peníze na nádobí a čističe /titulek/"
"Sáblíková si na kilometru zajela 'osobák'" /.../ (titulek)"
"Na Jiřáku zavoní husa se zelím /mezititulek/. Třetí ročník známých Svatomartinských slavností na náměstí Jiřího z Poděbrad /.../."
"Češi napustí do svých bazénů dva 'Mácháče' /titulek/. Množství vody, kterou Češti napustí do svých bazénů, by naplnilo dvě Máchova jezera."
"Nervózně poskakoval kolem auta a pak se rozeběhl ke stánku, kde si koupil kelímkáče a panáka."
"Akční pecky, scifáče, romanťárny."
"Tvrdé písmenko můžeme najít v polévce, když se nedostatečně uvaří, ale na papíře jsou všechna písmena tvrdá stejně. Přesnější by bylo říkat oněm dvěma skupinám - podle jednoslovných názvů písmen I a Y - písmena jotová a ypsilonová."
"Uslyšíme-li v žoviální předpovědi počasí na soukromé rozhlasové stanici teploty od mínus čtyřky do mínus sedmičky, pochopíme to jako jeden z mnoha projevů křečovité snahy o ležérnost, kterou se dikce takových rádií vyznačuje. Moderátorce se jaksi 'vykouřilo z hlavy', že ona čísla ve skutečnosti něco počítají, totiž že označují počty stupňů Celsia; je prakticky jisté, že bude mínus čtyřka až mínus sedmička stupňů Celsia by moderátorka neřekla. Ani autorům zpráv veřejnoprávního rozhlasu nebudeme vyčítat, že hovoří o TOP nula devítce, protože tak možná činí proto, aby mohli název této politické strany skloňovat, tj. tvarově přizpůsobit větnému kontextu."
"Našel více než 6 tisícovek let staré malované figury."
"Skupinové číslovky má e zvláštní oblibě Česká televize. Právě z jejího internetového zpravodajství pochází vítěz pomyslné soutěže o jejich nejhustší koncentraci. Při jeho čtení máme dvě možnosti: buď se smát, nebo se začít strachovat o osud českých základních číslovek označujících 'kulatá' čísla. Desítky tisíc Rusů vyrazily do ulic proti Putinovi. /.../ Demonstrovalo se i v desítkách dalších ruských měst, ale podle médií se v regionech sešly až stovky lidí, od dvacítky ve Vladivostoku po necelou tisícovku v Petrohradu. Tisícovka láter a u stovky hromů!"
"Bývalý předseda vlády M. Topolánek v projevu citovaném sdělovacími prostředky řekl, že Evropská unie má na čemsi vitální zájem. Vitální znamená v češtině jednak 'plný elánu, temperamentně se projevující', jednak (v odborném stylu) 'související s životní schopností', avšak expremiér toto slovo použil po vzoru anglického vital ve významu 'životně důležitý'."
"Hybridní názvy jako vedoucí úseku non-food můžeme vnímat jako komické, avšak úsměv nám ztuhne na rtech, když zjistíme, že mnozí zaměstnanci se s hybridními nebo zcela anglickými názvy pracovních pozic, které zastávají, ztotožňují a uvádějí ve formulářích do kolonek 'povolání' např. junior event manager nebo sales and marketing specialist."

57 16.10.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu.
Tu jedinou hvězdičku dávám za povedené namluvení Anitou Krausovou, skvělé hudební komponenty v textu a možná za hezký obrázek na obalu :-) Kvůli fotografiím se snad podívám i po knize, nijak blíže mě však tato autorka už neláká.
Od cestopisu si slibuji jiné kvality - větší zájem o okolí, o kulturu a prostředí, včetně barvitých popisů. Zde máme před sebou spíše zápisky malé, frustrované, labilní a navíc silně egocentricky zaměřené teenagerky. Čtenář se pak jen nevěřícně začne ptát, proč ta Dominika vlastně cestuje? Chce si snad v pomyslném elektronickém bedekru "odškrtávat" počet projetých zemí?
Celý text je poznamenaný její naivitou a nezkušeností - bez GPS navigace se ztratí i v největším zapadákově světa, bez signálu panikaří, nezná řeč a spoléhá na "světovost" jediného jazyka, v němž se horko těžko domluví, nezná pořádně reálie, natož aby se zajímala o to, jak lidé v jejím okolí žijí... Navíc stále dokola řeší ty samé problémy, s nimiž se na cestě setkává: své boje s celníky, s výškovou nemocí, potíže s věčně ucpanými silnicemi, stále se rozpadající motorkou, s rozmary počasí - a nakonec i boj se sebou samotnou, neboť se neustále něčeho bojí a všechno jí vadí.
Knihu nelze chápat ani jako poněkud ujetý "výchovný román moderní doby", neboť Dominice se při jejím putování žádného poznání nedostane: možná jen toho, že uzlíkem nervů byla a zůstává jím nadále.
Oceňuji však její snahu své zkušenosti podat co nejvěrohodněji, takže se nebojí sdělit i své nejintimnější prožitky, např. ohledně menstruace. Její zápisky byly chvílemi i vtipné a postřehy neotřelé:

"V mé hlavě poletují jen jednorožci, duha, slunce a třpytky. I Teletubbies by vedle mých myšlenek vypadaly jako existenciální dokument."
"Je horko. Strašné horko."
"Co mě znepokojuje, je to, že se to nedá vyhledat na internetu. Teď jen doufám, že mi z toho nenaroste nějaká další končetina."
"První benzínka by měla být až za 250 kilometrů. A do té doby je to jen písek, písek a písek."
"To, že mě tu a tam vytlačí nějaký ten kamion úplně do příkopu, mě nechává úplně chladnou. V porovnání s takovou Indonésií je to vysoce organizovaná pohoda."
"Ze všech stran se na mě tlačí obrovské tiráky, autobusy i tuk-tuky."
"V Limě se mi dost líbí. Zejména proto, že tu mají supermakety a kafe."
"Nevím, jak se to stalo, ale fakt to bolí."
"Nebylo by to tak hrozné, že mrzne, že mám hlad, že tady není signál - to všechno by se dalo vydržet..."

54 16.10.2021

Abstraktní mozaika roztříštěných zrníček výpovědí bez ladu a skladu. V postavách je těžké se orientovat - je jich příliš, příliš mnoho.
Pokud nám autor chtěl podat "krátký vhled" do života lidí na současné irské vesnici, záměr se mu příliš nezdařil. Celkově působí dílo neskutečně depresivně. Postavy jsou typizované: většina mužů se chová jako arogantní, hulvátští vesničtí burani, jimž díky sexu asi zakrněl mozek, své komplexy utápějí v alkoholu a zabaví je jedině sportovní přenosy - a něco podobného platí i o ženách: jejich svět je omezený na starost o vlastní vzhled a boj o muže. A všichni jsou nějak zásadně poznamenaní minulostí, frustrovaní a věčně nespokojení, jejich životům vládne závist, zášť a škodolibost.
Autor na vulgarismech rozhodně nešetřil. Navíc ono avízované "detektivní pátrání" mě brzy přestalo bavit - přišlo mi to, jako kdybych pořád dokola sledovala nějaké hospodské monology a kecy o zbabraném životě bez východiska.
To nejpodstatnější z celého románu se navíc dozvíme až v posledních dvou kapitolách. Kniha mohla být buď výrazně kratší, aby ubylo nevýrazných postav - nebo výrazně obsáhlejší, kdy by se celá kompozice překopala a přeměnila v souvislý text z pohledu neosobního vypravěče.

53 11.10.2021

Zajímavý počin nejen pro děti - ale též i pro dospělé, kteří se nebojí dávat průchod své fantazii a v lese se cítí jako doma :-)
Při čtení této nevelké knížečky se do dětství s klidným srdcem můžeme vrátit. Znova si tak přehrajeme své vzpomínky na to krásné kouzlení s přírodninami, kdy šišky, kaštany, žaludy a čerstvě opadané listy pro nás znamenaly poklad a z mechu, listí a dřívek se daly postavit nádherné rezidence pro lesní skřítky či jiné smyšlené bytosti.
Prvotní je dojem a nálada - příběh není vůbec složitý, je vlastně o tom, jak jeden z těchto pohádkových obyvatel lesa, Cílek, našel sám sebe a pár přátel k tomu. Některé drobné epizodky jen tak "vyšumí" do ztracena. Nijak pevně na sebe nenavazují, a pokud se v popisované příhodě nějaký děj objeví, většinou poněkud "přeskakuje", asi jak si autor "jen tak hrál".
Text není složitý - hodí se do ruky i dětem předškolního věku, jimž ho přelouskají rodiče. Mladí čtenáři si mohou odnést ponaučení o tom, jak důležité je být prostě slušný a mít radost z maličkostí. A možná že v pak lese budou našlapovat o to opatrněji a s posvátnou úctou: co kdyby třeba "tady někde poblíž" žila právě jedna z takových postaviček?
O něco horší už je to s kvalitou použitých fotek: některé detaily jsou zbytečně zaostřené, jiné zase příliš rozostřené a obrázky pak působí takovým "rozplizlým" dojmem. Většina z nich je též nevyrovnaná ohledně světla - příliš velké kontrasty nebo příliš mnoho tmy. I když i ta do života v lese patří.

52 11.10.2021

Kniha stylem osciluje mezi beletrií a literaturou faktu. Zajímavě se zde mísí téma magie, tajemna, světa mimo realitu a přírodního léčitelství s tvrdou realitou dané doby: archivy STB, výzkumy nacistů, záznamy čarodějnických procesů, postup sepisování habilitační práce o působení bohyň. Takové nedochucené mišmaš, od všeho kousek.
Nalezneme zde i detektivní prvek či motiv rodinného tajemství. Textu uškodila též naprostá absence kopaničářského nářečí: dialogy jsou vedeny v obecné češtině, styl je buď úřední, odborný nebo umělecký.
Některé pasáže působí příliš popisně, mísí se zde několik dějových rovin, autorka často přeskakuje v čase, v postavách je těžké se zorientovat. Kdo se chce dozvědět něco o samotném "úřadování" bohyň, může být zklamaný - proto doporučuji daleko lepší příručku Jiřího Jiljíka se stejným názvem z roku 2005.
Oceňuji však krásné vylíčení přírodních scén Karpat a skvěle podané čarodějnické procesy s nevyhovujícími osobami. Je znát, že při hledání faktů odvedla autorka mravenčí práci.
Nasadila si však laťku příliš vysoko, konec působí příliš uspěchaně a nechává čtenáře v rozčarování nad tím, jak to všechno vlastně bylo, co je pravda a co smyšlené.

105 05.10.2021

Pro malíře-začátečníky kniha jak dělaná. Na začátku nezbytná teorie, od materiálů přes pomůcky, míchání barev a využití různých technik. Dále pak už jen praxe - detailní postup vzniku jednotlivých obrázků, vázajících se k používání barev, využití tónu, perspektivy a ohniska. Kniha přináší velmi cenné rady nejen pro začátečníky, i když občas mi to vše připomínalo hotovou alchymii. V závěru ji doplňuje slovníček pojmů.
Určitě vhodná nejen pro začátečníky, ale i pro pokročilé. Je velmi inspirativní.

54 04.10.2021

Zvláštní mísení reality s fantastičností - inu, magický realismus jako vyšitý :-) Někdo to nemusí skousnout, ale když přistoupíme na autorovu hru, najdeme zde spoustu zajímavých odkazů, nejen k biblickým příběhům: geneze, prvotní hřích, vyhnání z ráje, potopa... Zároveň jde o zcela reálné zobrazení absurdního světa diktátorů a jejich potěšení z moci.
V rychlém sledu se před námi odvíjí proces vzniku a zániku rodu Buendiů: hloubavých Aurelianů, činorodých, činorodých, pošetile umíněných Úrsul a vznětlivých, poživačných José Arcadiů. Sledujeme fantastické, půvabné i kruté příhody hned šesti generací. Pod barvitým dějem brzy vycítíme pohyb pomyslného roztočeného kola, jehož soukolí se neodvolatelně opakuje a nemůže se točit věčně. Čím dál víc si uvědomujeme, že to, co se před námi odvíjí, není oslava plného života, ale spíše příběh postupného umírání - jakési mystérium věčného návratu a nevyhnutelné zkázy. Román vytváří vlastní imaginární svět, vyčerpává jej a s ním i hyne.
Základním a stěžejním motivem je zde samota. Hrdinové jsou osamoceni jak v rovině osobní /nedostatek skutečné lásky, přátelství a porozumění/, tak v rovině společenské /nedostatek solidarity v režimu násilí, boj o spravedlnost nahrazen bojem o moc/, až po samotu nejhlubší - samotu moci, zachycenou v postavě plukovníka Aureliana Buendii.
Dalším motivem je zde láska, nejen záletná, ale hlavně ta incestní.
Děj románu se odehrává v městečku Macondo, které má svůj konkrétní předobraz, ale může jím být prakticky kterékoliv městečko v Latinské Americe.
Obdivuji autorovu fantazii. Při čtení jsem se většinou bavila, i když některé pasáže právě díky tomu, že se stále opakovaly, působily nudně.

75 03.10.2021

Zajímavý nápad naservírovat případnému zájemci o malování v podstatě vše potřebné pod nos :-) Včetně několika pomůcek, od základních barev přes štětce, minipaletu a tužku - a celé to doplnit dvěma příručkami ohledně technik a projektů. Začátečník se dozví, jak postupovat a jak dále rozvíjet své dovednosti. Už jen zbývá zbavit se jistého ostychu a jakéhosi "strachu z nedokonalostí a chyb" a dát se do malování. Otevírá se nám dobrodružný svět čarování s akvarelovými barvami. Jako začátečník velmi oceňuji - a doufám, že se do malování pustím co nejdříve :-) Oceňuji i praktickou pevnou vazbu do jakéhosi boxu, pevně uzavíratelného magnetem.

52 02.10.2021

Kniha, v níž si lebedí všichni majitelé psů do jednoho, a oblíbí si ji i ti, kteří se k pořízení čtvernožce teprve chystají. Podrobně rozebírá různá témata, která s nimi souvisí: od vývoje psů přes jejich domestikaci, odlišnost od vlků, socializaci, inteligenci, emoce, chování až po jejich psychiku a způsob myšlení. Samozřejmě rozebírá i různé metody výcviku a dotýká se i problému se šlechtěním jejich plemen. Doplňují ji krásné ilustrace, mohu jen doporučit.

53 02.10.2021

Nuda, nuda, nejen v Brně :-) Kniha vhodná spíše pro odborníky - a zvlášť pro ty, kteří se vyznají ve fonetice, či aspoň mají její základy. Kniha měla být spíše nahrána jako dokument, nebo k ní mělo být vloženo CD s rozebíranými nahrávkami. Sice něco o fonetice vím, ale text mě velice brzy začal nudit.
Navíc každá kočka je svérázný originál a mňoukání zní u každé jinak.
Takže taková kniha o "učení se latině" pro české Honzy. Jenže ať se budeme snažit sebevíc - přesně jako kočka mňoukat nedokážeme, jelikož stejně dojde k "informačnímu šumu" a následné komunikační bariéře :-) A majitelé kočky svým miláčkům určitě rozumí i bez podobného "překladatele".
Knihu jsem nedočetla, byla jsem zklamaná - čekala jsem spíše něco o řeči jejich gest a rozebírání chování.

54 02.10.2021

Neveselé čtení... Poslouchala jsem jako audioknihu. Snažila jsem se textu porozumět, ale přijde mi příliš roztříštěný a náročný. Jako autor mi asi nesedne, ale zkusím mu dát ještě šanci.

57 01.10.2021

Při čtení této knihy se člověk baví a zároveň má husí kůži. Když odmyslíme fakt, že se jedná o jakousi formu dystopie, nabízí velice aktuální a současné téma. Pamětníkům se ihned vybaví vzpomínky na rok 1968, ale nemusíme jít ani tak daleko: každému se při čtení připomene hrozba okupace v Bělorusku nebo obrázky z vítězného tažení Tálibánu skrz Afghánistán. Zároveň lze knihu chápat i jako milostný román, kde nechybí ani erotické pasáže, s velkou dávkou absurdity.

Jeho osu tvoří dvě na sobě nezávislé a pravidelně se opakující linie, sledující osudy dvou hlavních postav, čerstvého absolventa univerzity Marcela Pulbera a profesora Nicanora Turturicy. Odehrává se v Moldávii v jakémsi "bezčasí" od 80. let minulého století až po fiktivní okupaci v červnu 2023. Děj tak trochu "skáče", takže je občas těžké se v čase orientovat - chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Marcelův příběh začíná daleko dříve než ten profesorův.
Marcel se ze všech sil snaží uplatnit - a tak skrze něj poznáváme ne zrovna férové praktiky "vzniku velké literatury." Na své cestě za úspěchem musí spolykat mnoho hořkosti a zklamání.
Spolu s ním poznáváme spoustou zajímavých postaviček, které se hezky vybarvují: ředitel plátku "Evropský expres" jako tupý omezenec, literární kritik Andrei Teposu jako podlézavec typu "kam vítr, tam plášť", oslavovaný spisovatel Liviu Beschier jako autor děl "o ničem a k ničemu", vedoucí katedry rumunské literatury Arcadie Zburleanu jako cynický manipulátor, ředitel nakladatelství Latinská litera Anatol Vulpescu jako stižený stihomamem, nový děkan Iacob Panciuc jako "diktátor s lidskou tváří"...
Dějová linie s profesorem již není tak hravá - Turturica se ocitá přímo v centru dění, když se rozhodne pro emigraci. Chce si jen zachránit kůži, ale nešťastnou shodou okolností zabředává do obrovského maléru. Některé výjevy jsou děsivé a téměř až apokalyptické: obraz sestřeleného letadla, výslechy, pobyt ve vězení, k pálení knih donucená knihovnice.
Knihu můžeme brát i jako jakousi ironickou parodii lidského chování při podobných invazích a změnách politických poměrů, kdy se objevují stále stejné typy: posluhovači, udavači, demonstranti, slaboši i hrdinové, strachem paralyzovaní běžní občané... a následuje éra pokrytců, úplatků a šmelina jen vzkvétá.

Je znát, že se autor v literatuře vyzná: zkušeně mastí pojmy jako "postmodernismus, experimentální, textualistická, minimalistická a tradicionální próza, ruralismus, narativní plán, patrioticko-demagogický diskurz..."
Též si vyhrál s jazykem: používá zajímavá přirovnání, slovní obraty a výrazy, ale nebojí se vulgarismů a mnohdy si nebere ani servítky: vojclové, satrapa, zhaftnout, lehká děvucha, štrychule, obézní rachomejtle, koketní garsoniéra s královským ložem, gobseck, řiťolezec, obšourník, šoulandy, pinožit se..."
"Cos to, kurva, študoval u těch Rumunů za fakultu?"
"Pohyboval se jak mandel ve větru."
"Rozkatila se, jako by jí někdo vmrštil do chřtánu hrst pepře."
"Rozplýval se jako kunerol na pekáči."
"Rozjela se dlouhá karavana pokoutního čachrování..."
"Dvojitá brada se mu natřásala jako bryčka na vymlácené cestě."
"Zuřivě se přehraboval v přihrádkách paměti."
Na své postavy nahlíží s pochopením a též velkou ironií až cynismem, občas se neubrání komentáře a obrací se též i na čtenáře plurálem: "Když náš filolog došel..."
"U laviček jsou poházené nedopalky, aby se metařům nezkrátily žíly."
Mistrně podal popis razie státní policie, jejíž práce se v podstatě stává fraškou - zátah provádějí nevzdělanci, kteří ani sami nevědí, co je už protistátní a co ještě ne. Absurdno se najednou stává součástí běžné reality.
Knihu jsem četla jedním dechem a mohu jedině doporučit. Bavilo mě hledat paralely se současností i minulostí - a občas mi skutečně běhal mráz po zádech. A někdy jsem se musela podívat i do slovníku, abych si odkryla význam některých použitých slov.

58 01.10.2021

"Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným..." Jak proslulá věta zvolací - známe ji snad všichni, i ti, kteří zůstali literaturou nepolíbeni. Vančura by na tuto notoricky známou hlášku mohl být právem hrdý, nejen proto, že mu zajistila nesmrtelnost.
Novela je svým rozsahem nepříliš obsáhlá, ale při čtení mohou mnozí narazit. Ne každý skousne autorův staromódní a popisný styl psaní.
Milovníkovi českého jazyka se však nabízí hotová slovní delikatesa, naservírovaná přímo na zlatém podnose. Jako nejlepší kaviár nebo nejdražší lanýž z pětihvězdičkového hotelu :-) Řeč vybroušená jako diamant, na jehož lesk si musíme chvíli zvykat.
Ke knize jsem se vrátila po letech - a byla jsem okouzlena. Nejde tu ani tak o děj, jako spíše o způsob práce s jazykovými prostředky. Tu přehršli přechodníků jsem si prostě užívala, stejně tak poetická a nezvyklá přirovnání, četné anakoluty a dávno nepoužívané výrazy. K tomu, aby si člověk takovou knihu zamiloval, je potřeba oplývat láskou k mateřskému jazyku a mít ponětí i o jeho záludnostech. Ani humor mi nebyl cizí - objevila jsem zde parodie na různé lidské typy, např. filosof, knihomol, záletník, ale i vášnivý sportovec.

"V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování."
"Maje jazyk vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou."
A soumrak se vzdouval jako truchlivý prapor."
"Zvuk padal jako kroupy z pytle."
A velikou rychlostí se otáčel kolem podélné tělesné osy."
"Jal se ukazovati několik cviků, které ztužují svalovinu levého srdce."
"Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny."
"Prožlukle mizerné počasí."
"Mohutné lopatovité kosti tvoří v tomto tělesném okrsku věnec."
"Vizte ji, jak rozpačitě si vede!"
"Aby vdmýchl smíškům pravé mínění..."
"Horlivost přátelství měla mě k tomu, abych vás vyhledal..."

92 30.09.2021

Tato kniha se v sérii současných moderních cestopisů možná trochu ztrácí, ale Magnesii Literu získala určitě právem.
Můžeme ji chápat různými způsoby - a každý bude správný. Je v ní totiž od všeho kousek: deník, cestopis, studie ze života národů, žijících na Sibiři, milostný příběh, reportáž... Občas se do textu vkrade interview se zajímavým člověkem. Mísí se zde fakta s prožitky a mýty, najdeme zde i pasáže, týkající se různých vědních oborů: od historie přes zeměpis až po lingvistiku či fonetiku.
Tak trochu jde o "vývojový román": hlavní hrdina, autorovo alter-ego, pořád cestuje - a možná že jen to samotné cestování mu přináší pocit určitého naplnění.
Kniha nemá klasicky románovou strukturu, i když se za román považuje. Jsou to střípky vzpomínek, autentických záznamů a svědectví o životě různých pozoruhodných lidí a lidiček, s nimiž se hrdina setkává.
První díl je více dokumentující, ve druhém díle se autor více angažuje a stává se součástí dění - téměř doslova "bere sekeru do vlastních rukou, aby si proklestil cestu životem".
Docela obdivuji jeho odvahu a ztřeštěnost, s níž se do projektu "natočit dokumentární film o životě Evenků tam kdesi na Sibiři" pustil.
V době, kdy se všichni obraceli na západ, vydal se na východ - a jeho putování ho zcela pohltilo. Dnes je už běžné, že lidé cestují jen pro ten pocit cesty, kvůli sobě - vydávají se na vlastní pěst do cizích zemí a nebojí se překážek a problémů. Nadšeně dokumentují každý svůj krok a "vykřikují" do světa, jak si sahají na dno svých sil. Autor knihy se na svou pouť vydal v době, kdy se o takovém způsobu cestování dalo jen snít. Navíc neexistoval internet, mobily si ještě "čůraly do plenek" a navigace byla možná jen pomocí tištěných map.
O to větší působivost jeho román má. Někoho může odradit počet stran - ale čte se rychle: s nadšením pak sjíždíme další stránky, zvědavi na další a další dobrodružství a osudy lidí, kteří se náhle v textu vynořují. Jako by tahle cesta neměla nikdy skončit. Autor zcela propadl kouzlu té druhé země, která ho přivítala s otevřenou náručí, i když mu odkryla i svou krutou tvář. Zdá se mi, jako by ho očarovala - a to natolik silně, že ho nutí se k ní stále vracet. Když ne fyzicky, tak aspoň v myšlenkách - a proto o ní píše.
Knihu mohu jen doporučit, právě pro její široký záběr - tedy nejen lidem, kteří se o problematiku národnostních menšin v Rusku zajímají.

58 29.09.2021

Jednu hvězdičku dávám autorovi za snahu vypořádat se s náročnou látkou - a druhou za skvělý přednes Pavla Soukupa, který jediný dával trochu šťávy poněkud nudnému textu. Jinak mne román zklamal na celé čáře a přiznávám, že audio jsem ani nedoposlouchala.
Myslím, že příběh určitě mohl být zpracován daleko lépe: látky bylo spousty, vždyť měl autor k dispozici skoro celé minulé století a pohnuté osudy jedné rodiny k tomu :-)
Výsledek však spíše připomíná jakousi "lehce vytuněnou" učebnici moderních dějin pro středoškoláky. Je dobré si připomínat minulost, ale nikoliv takto diletantsky.

Autor se při psaní držel stále stejného schématu: v podstatě už název každé kapitoly prozradí, co se bude dít. Pak nás zasype smršť dobových útržků z Rudého práva, a celé entrée nakonec dozdí dlouhý výklad dobových poměrů /co kdyby se náhodou mezi čtenáři objevil někdo zcela historií nepolíbený?/ Až teprve tehdy se dostává prostoru samotnému ději, který se většinou týká přímo hlavních postav, tedy bratrů Karla a Františka Hadrbolcových. Myslím, že tyto úvodní pasáže si autor mohl zcela odpustit, případně je šikovně zakomponovat přímo do děje - takhle jen zbytečně odvádějí pozornost a působí rušivě, čtenář získá akorát pocit, že pročítá jakousi zvláštní suchopárnou kroniku.
Děj jaksi "klouže po povrchu", vše, co se přihodí, jde až podezřele hladce a nezanechává po sobě žádné hlubší stopy, viz doba, kterou bratři strávili v nejhorším kriminále v zemi či na psychiatrii: pochybuji, že by odtamtud odcházeli nepoznamenaní a stejní jako při příchodu.
Postavy působí spíše dojmem typizovaných karikatur či podobných šablon bez hloubky. Je jasně dáno, kdo je ten "dobrý" a kdo ten "zlý". Bratři zosobňují jakýsi nedostupný ideál: jsou švejskovsky vychytralí, ze všech šlamastyk dokáží vybruslit s grácií a div ne se slavobránou nad sebou. Prezentují se jako všeumělové, jimž se daří vše, na co sáhnou. Navíc je hodně zvláštní, že všude vystupují jen spolu a nijak se vůči sobě nevymezují. Na opačné frontě proti nim automaticky stojí ti "zcela hloupí a směšní" komunisti. Zklamáním je pro mě i postava faráře Hřiba - očekávala jsem, že bude mít předobraz v osudu pátera Toufara z Číhoště /když už tedy vymlátit z minulosti maximum/, ale jeho osud se ubíhal zcela jiným směrem.
Musím však vyjádřit své pochybnosti o tom, že by se v nejhorší věznici v zemi, v Leopoldově, mohla vůbec uskutečnit nějaká tajná noční mše.
Dialogy v podstatě o ničem, jednoduchá dějová linie, postavy bez duše a jiskry, nadužívání slovesa být ve všech tvarech a strohé věty nerozvité... Tento román, zřejmě spíchnutý příliš horkou jehlou, možná ocení spíše mladší čtenáři, kteří ještě neodrostli pohádkám.

65 28.09.2021