A ráno přijdou Rusové

02.11.2023

"Člověk se v životě jen zřídkakdy omezí jenom na jednu lásku, ale skoro vždycky potká nějakou, která zastíní všechny ostatní. A to je dobře, když se mu podaří na tuhle velkou lásku se upnout, když ji dokáže pomalu vychutnávat. Protože často jí příliš rychle pozbudeme a pak neukojení nemáme klid až do pozdního stáří."

Hmm. Kde vlastně začít? Iulian Ciocan na mě po přečtení dvou jeho knih udělal skutečně dojem a možná i proto jsem s touhle, druhou, tolik nespěchal a četl ji pomalu (myslím si, že se znalostí téhle bych 'Klauna' asi docenil trochu více). Líbí se mi Ciocanovo, když to tak řeknu, tarantinovsky nelineární přeskakování mezi kapitolami (a tady i postavami - a že to stojí hodně na postavách, které jsou obyčejní lidé, zato sdostatek popsaní, se všemi svými neduhy, aby jejich motivaci a jednání byl člověk vždycky schopen nějak pochopit). V románu 'A ráno přijdou Rusové' se, ač nejsem tolik obeznámen s historií Moldavska (respektive hlavně Moldavsko-Rumunských a Moldavsko-Ruských vztahů), střetáváme s několika postavami, speciálně ale s Marcelem, mladým absolventem, literátem, který se snaží prosadit svoji knihu, a s profesorem Nicanorem, který se snaží po invazi uprchnout z Moldavska do Rumunska. Obě linie na sebe navalují další vedlejší postavy a situace, nekončící motivy, chování lidí jako vždy, chování prospěchářských krys, láska a zrada, výhoda je, že Ciocan umí sám o sobě, skvěle psát, takže vás to drží. Jen zřídka se mi stalo, že by mě to nějak odvádělo myšlenkami jinam. Ale to asi proto, že je v tom hodně z autora, mě osobně na tom nejvíce fascinovaly veškeré ty pasáže, kdy se postavy rozhodly z toho, či onoho důvodu, někoho ojebat, přilepšit si, nebo rovnou zmizet ze scény, všiml jsem si, že tyhle motivy zrady, toho krysího vzájemného ojebávání, jsou u Ciocana časté. Morálka tu dostává zatěžkávací test, mnoho lidí, postaveno před volby žít dle svých principů, nebo ohnout hřbet, či roztáhnout nohy, skoro většinou vždy volí druhou možnost. Popis toho, jaká je realita, když vás opustí někdo, koho jste skutečně milovali, jako je zde popsán Marcel a Nicoleta (str. 167-168), kdy jednoho dne zkrátka zmizí, aby pak byla s bohatým milencem atletické postavy a "...pořád se mu o ní zdálo.", tne opravdu do živého, vím, jaké to je. Ale už mě to tolik netrápí, jako dřív. Člověka lidi zkrátka časem otupí. Jsou lidé, pro které je snadné si odůvodnit a přijmout lepší vyhlídky, nehledě na to, že objektivní pravda je něco, s čím se v jejich očích vždycky dá pracovat, protože, každý si, koneckonců utváříme vlastní realitu, koneckonců, jak je i v závěru knihy řečeno, zda je Marcelův román proti režimu, můžeme chápat pohled obou stran, a jak si ani sám hrdina už není jist tím, zda má vůbec cokoliv smysl, pochybujíc i o tom, že láska ke zrádné přítelkyni měla. Zdravím vás, Iuliane.

01.11.2023

Knihy Iuliana Ciocana mám prostě rád. Píše zajímavým a neotřelým způsobem, a hlavně se mi to dobře čte. Je pravda že zde, díky spojení dvou paralelních příběhů, jsem se občas trochu ztrácel v postavách. Taky konec mě trochu zklamal, jakoby to bylo utnuté až moc brzo.

Rozdělení do dvou příběhů, kdy druhý z nich je ,,dílem" hlavní postavy toho prvního, mě fascinuje. A trochu přemýšlím jestli v tom nebyl úmysl a jestli autor neměl obavu že by s románem Poslední osvobození skutečně dopadl tak jako hlavní postava této knihy. :)

04.07.2023

Na toto dílo jsem byla hodně natěšená, i kvůli pozitivním recenzím, ale nakonec hodnotím jako průměr. Zajímavé pro mě bylo nasávat atmosféru samotné Moldávie, přirozeně bilingní prostředí i jakousi tíseň, která prostupuje celým vyprávěním. Hlavní hrdina mi ovšem k srdci příliš nepřirostl a na konci jsem měla problémy knihu dočíst.

24.06.2023

Román moldavského spisovatele je pro mě velmi příjemným překvapením. Autor nešetří ironií a sarkasmem, situace, do kterých se dostávají oba protagonisté, jsou plné tragikomiky a absurdity. Inspirace Kafkou je nepopiratelná. Ač se děj knihy odehrává v (mnohým Čechům) neznámém, až trochu exotickém Moldavsku, mnohé, o čem se píše, je českému čtenáři nepříjemně povědomé. A to ani nemluvím o aktuálnosti knihy v souvislosti s děním na Ukrajině... Rozšíření znalostí o národnostní a jiné problematice v Moldávii je skvělým bonusem k zajímavě vystavěnému příběhu. Ráda si přečtu autorovy další knihy.

05.04.2022

Děsivě aktuální, a to jsem si knihu náhodou půjčila z knihovny ještě před událostmi na Ukrajině. Autor mě příjemně překvapil, moldavská literatura pro mne byla doteď neznámá. Děj je velmi čtivý, skvělé popisy postav i dějů, dám určitě šanci i dalším knihám autora.

01.10.2021

Při čtení této knihy se člověk baví a zároveň má husí kůži. Když odmyslíme fakt, že se jedná o jakousi formu dystopie, nabízí velice aktuální a současné téma. Pamětníkům se ihned vybaví vzpomínky na rok 1968, ale nemusíme jít ani tak daleko: každému se při čtení připomene hrozba okupace v Bělorusku nebo obrázky z vítězného tažení Tálibánu skrz Afghánistán. Zároveň lze knihu chápat i jako milostný román, kde nechybí ani erotické pasáže, s velkou dávkou absurdity.

Jeho osu tvoří dvě na sobě nezávislé a pravidelně se opakující linie, sledující osudy dvou hlavních postav, čerstvého absolventa univerzity Marcela Pulbera a profesora Nicanora Turturicy. Odehrává se v Moldávii v jakémsi "bezčasí" od 80. let minulého století až po fiktivní okupaci v červnu 2023. Děj tak trochu "skáče", takže je občas těžké se v čase orientovat - chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Marcelův příběh začíná daleko dříve než ten profesorův.
Marcel se ze všech sil snaží uplatnit - a tak skrze něj poznáváme ne zrovna férové praktiky "vzniku velké literatury." Na své cestě za úspěchem musí spolykat mnoho hořkosti a zklamání.
Spolu s ním poznáváme spoustou zajímavých postaviček, které se hezky vybarvují: ředitel plátku "Evropský expres" jako tupý omezenec, literární kritik Andrei Teposu jako podlézavec typu "kam vítr, tam plášť", oslavovaný spisovatel Liviu Beschier jako autor děl "o ničem a k ničemu", vedoucí katedry rumunské literatury Arcadie Zburleanu jako cynický manipulátor, ředitel nakladatelství Latinská litera Anatol Vulpescu jako stižený stihomamem, nový děkan Iacob Panciuc jako "diktátor s lidskou tváří"...
Dějová linie s profesorem již není tak hravá - Turturica se ocitá přímo v centru dění, když se rozhodne pro emigraci. Chce si jen zachránit kůži, ale nešťastnou shodou okolností zabředává do obrovského maléru. Některé výjevy jsou děsivé a téměř až apokalyptické: obraz sestřeleného letadla, výslechy, pobyt ve vězení, k pálení knih donucená knihovnice.
Knihu můžeme brát i jako jakousi ironickou parodii lidského chování při podobných invazích a změnách politických poměrů, kdy se objevují stále stejné typy: posluhovači, udavači, demonstranti, slaboši i hrdinové, strachem paralyzovaní běžní občané... a následuje éra pokrytců, úplatků a šmelina jen vzkvétá.

Je znát, že se autor v literatuře vyzná: zkušeně mastí pojmy jako "postmodernismus, experimentální, textualistická, minimalistická a tradicionální próza, ruralismus, narativní plán, patrioticko-demagogický diskurz..."
Též si vyhrál s jazykem: používá zajímavá přirovnání, slovní obraty a výrazy, ale nebojí se vulgarismů a mnohdy si nebere ani servítky: vojclové, satrapa, zhaftnout, lehká děvucha, štrychule, obézní rachomejtle, koketní garsoniéra s královským ložem, gobseck, řiťolezec, obšourník, šoulandy, pinožit se..."
"Cos to, kurva, študoval u těch Rumunů za fakultu?"
"Pohyboval se jak mandel ve větru."
"Rozkatila se, jako by jí někdo vmrštil do chřtánu hrst pepře."
"Rozplýval se jako kunerol na pekáči."
"Rozjela se dlouhá karavana pokoutního čachrování..."
"Dvojitá brada se mu natřásala jako bryčka na vymlácené cestě."
"Zuřivě se přehraboval v přihrádkách paměti."
Na své postavy nahlíží s pochopením a též velkou ironií až cynismem, občas se neubrání komentáře a obrací se též i na čtenáře plurálem: "Když náš filolog došel..."
"U laviček jsou poházené nedopalky, aby se metařům nezkrátily žíly."
Mistrně podal popis razie státní policie, jejíž práce se v podstatě stává fraškou - zátah provádějí nevzdělanci, kteří ani sami nevědí, co je už protistátní a co ještě ne. Absurdno se najednou stává součástí běžné reality.
Knihu jsem četla jedním dechem a mohu jedině doporučit. Bavilo mě hledat paralely se současností i minulostí - a občas mi skutečně běhal mráz po zádech. A někdy jsem se musela podívat i do slovníku, abych si odkryla význam některých použitých slov.

25.07.2021

Výborný román. Hravá dystopie na jedné straně a zároveň notně ironický pohled na Moldavsko konce 80. a 90. let. Trochu to připomíná Kunderu, v té absurditě života a zároveň v milostných a často hořkých eskapádách hlavního protagonisty. Romány jsou to vlastně dva, jeden je příběhem začínajícího literáta a druhý je příběhem jeho románu. V závěru se obě linie krásně propojí. Opravdu majstrštyk. Zatím je to Ciocanův nejlepší román, co u nás vyšel. Ciocan píše v duchu těch nejlepších evropských autorů. Chápu, proč už máme v češtině třetí román autora. Řekl bych totiž, že právě ta absurdně-ironická rovina se spoustou jinotajů bude dobře pochopitelná i českým čtenářům. Doporučuji.

PS - Ve světle událostí roku 2022 mi přijde tenhle román až nepříjemně aktuální.