Snoopi komentáře u knih

Toto pokračování už nemělo vzniknout. Autorka jen vykrádá samu sebe a opakuje motivy předchozího dílu. Příběh je zbytečně roztahaný: kdyby se obsah děje redukoval na polovinu, knize by to jen prospělo.
Koncepce díla je zcela roztříštěná - nejen kvůli tomu, že je složité orientovat se už v postavách: těch psích je příliš mnoho a bohužel ničím nevyčnívají, takže se snadno pletou. Autorka navíc ani pořádně neumí pracovat s napětím: její snaha o udržení čtenářovy pozornosti působí nepřirozeně až křečovitě. Sice zvolila efektní způsob střídání "střihových scén", kdy každou stopne v nejnapínavějším okamžiku, aby ji vzápětí vystřídala scénou jinou - jenže děj rozehrává na vícero frontách a kvůli tomu se stává nepřehledný. Napomáhá tomu i špatné členění textu: jednotlivé části nejsou pořádně oddělené, chvíli jsme tu a najednou se ocitáme zcela jinde.
Také její snaha o parodii přichází vniveč: malý čtenář nemá šanci rozpoznat takové množství narážek, které jsou navíc určeny spíše dospělému čtenáři - např. tipy na různé absurdní diety, které formou SMS neustále rozesílá hlavní hrdince její vzdálená teta.
Postavy jsou nemastné - neslané, chybí jim šmrnc i vtip. Rebeka se pořád zabývá svou tloušťkou, David, ač skvělý logik s mozkem počítače, trpí Aspergerovým syndromem, pročež ho ve škole počastovali přezdívkou "Aspik" - a malá Linda z Vietnamské rodiny zase bojuje s přezdívkami jako "šikmooká, rákosnice a rejžožroutka". Spolu sice tvoří silný tým a spojuje je pevné přátelství, utužené posláním "zachránit psí rasu a zbavit ji diktátorských praktik dogy Kruely", ale v příběhu citelně chybí přítomnost dvou postav z předchozího dílu: Rebečiny babičky a jejího přítele, profesora Steinera, které mu svým humorem dodávaly šťávu.
Kniha může - i přes pohádkový motiv porozumění zvířecí řeči - oslovit hlavně dospívající. Její děj se odehrává v současné době a autorka se v ní citlivě dotýká problémů moderního světa: dětská šikana, nedostatek lásky a pochopení, komplikované vztahy dětí a rodičů, vzájemné odcizení, útěky do jiné reality (sociální sítě), závislosti (alkohol, počítačové hry, televize), sociální rozdíly, vydělení národnostních menšin ze společnosti, chování lidí ke psům, problematika množíren a útulků, atd. Zajímavé je, že v roli mafiánů vždy vystupují jen Rusové, a zde to platí dvojnásob :-)
Kvůli těmto faktorům knihu přímo nezatracuji, ale k lepšímu pochopení děje je naprosto nezbytné napřed přečíst první díl.
Co mi však hodně, hodně vadilo, je to, že jedna ze psích postav je prezentovaná jako alkoholik. V reálu to není možné: už jen malá dávka alkoholu, třebas lok piva, má pro psy vážné následky. Jsou na něj mnohem citlivější než lidé a jeho konzumace může způsobit zvracení, dezorientaci, dýchací problémy - a v nejhorších případech smrt.

12 25.01.2025

Mám ráda Prahu. A zajímají mne i pověsti, které se k některým místům vážou. Když stojím na některé zastávce MHD v Praze, kde je i mapa dopravy, a mám-li čas, hned se k ní zvědavě vrhnu. V tu ránu zapomenu na dění kolem, na ruch ulice, houkání aut a hovory lidí: ocitám se ve světě jiném, kde se dá putovat prstem po mapě... ve světě funkčních spojů, ve světě úžasných názvů a jmen, ve světě, kde čáry znamenají cesty a nekonečné kombinace tras... Jsem tím pokaždé uchvácena: nejradši bych Prahu projezdila celou: jezdím do ní často, ale pořád mám pocit, že mi v něčem uniká, že se nedá zachytit, že se mi vysmívá... že už navždy budu jen cizincem "ve víru velkoměsta", přestože pro mne na mnoho let znamenala druhý domov. Tak tedy hladově hltám ty míle a míle cest, které důvěrně znám, kilometry a kilometry silnic, kolejí, ulic a uliček, které neznám vůbec - a sním o tom, jak je JEDNOU budu následovat, a věřím, že se po nich URČITĚ brzy vypravím... do neznáma. Pevně v to doufám - a ta víra mne posunuje dál.
Mám v sobě kus objevitele. Když jsem v Praze, nechci si připadat jako automat a bez duše kráčet po trasách, které znám už zpaměti... nechci se jen slepě přemísťovat z bodu A do bodu B... já chci vidět, vnímat, cítit - a hlavně zachytit: když sedím v tramvaji, zvědavě vyhlížím ven na ubíhající krajinu, a pokud je mi důvěrně známá, snažím se postřehnout, v čem se změnila od mé poslední výpravy. Sleduji, jak se mění ráz prostředí, co je nového, co zůstává při starém, jak se na krajině podepisuje lidská činnost a jiné faktory, jak se mění v průběhu roku: je to neskutečně zajímavé, zábavné a dobrodružné a nikdy mne to nepřestane fascinovat.
Je ještě tolik míst, které chci navštívit... A právě tato příručka mi v tom může pomoci, navíc to nebude výprava ledasjaká, ale za strašidly a jinými nadpřirozenými bytostmi z pověstí :-) Výlety nejsou řazeny abecedně, nýbrž lokálně, od historického starého města až po čtvrti okrajové. Líbí se mi, jak jsou kapitoly uspořádané - doprovází je krásné ilustrace i fotografie, ilustrované mapky, nechybí praktické informace, odkazy na to, co možná nevíte - a samozřejmě čtivé, i když zkrácené verze pověstí, spjatých s danými místy. Na závěr nechybí výřezy z map, vážících se k daným vycházkovým okruhům, a pro doplnění seznam pověstí, jmenný rejstřík a samozřejmě ani místní rejstřík, což může napomoci systematičtějšímu plánování výletů. V knize si ráda listuji - a těším se, co všechno díky ní objevím.

56 20.01.2025

Před lety jsem viděla film, četla jsem knihu a nedávno jsem slyšela i adaptaci v podobě rozhlasové hry. Nedá se říci, které zpracování je lepší, jde o různá média, která na recipienty cílí rozdílnými způsoby. Nabízí se však zajímavé srovnání: film samozřejmě upřednostňuje vizuální stránku, důležitý je příběh a vztahy postav - chlapec s dívkou se mi zdají být o něco starší a vyspělejší a není divu, že mnohem intenzivněji vnímají svou probouzející se sexualitu. Rozhlasová hra stojí na dialozích - z nich je hned zřejmý postoj mluvčího, konflikty se odehrávají v řeči, popř. v mysli hlavní postavy, mnohdy jsou velmi ostře vyhraněné: děj také velmi silně podbarvuje hudba.
Nejvíce se přikláním k dílu, které vzniklo jako první, tedy kniha, neboť román není limitován časovou distribucí /hra trvá maximálně 60 minut/ ani vázán finančními prostředky a rozpočtem. Je znát, že autorka si lebedí v prostorách dospívající duše a cítí se zde jako doma, takže veškeré duševní pohnutky jejích hrdinů jí stoprocentně věříme: moc dobře ví, o čem píše.
A to platí i o Darkovi: hned od prvních řádků vplujeme do jeho světa, kdy si nás zcela získal: sdílíme s ním jeho radosti a strasti, fandíme jeho snům i pociťované lásce, obdivujeme jeho péči o mladší sestřičku, držíme mu palce v konfliktech s rváčem Hugem, řešíme s ním problémy, hodné spíše dospělých - a velmi mu přejeme šťastné vyústění, přestože si sami uvědomujeme, že život není ke všem zrovna nejspravedlivější... A Darek, chlapec, který je nucen po ztrátě matky řešit problémy, o nichž se jeho vrstevníkům ani nesní, předčasně dospívá. Koně, které na statek přivede otec, mu nabízejí určité východisko a naději, dokud nezjistí, že je vše úplně jinak...
Všechny postavy, včetně jejich myšlení a chování, jsou popsány věrohodně. Jediné, co bych knize vytkla, je chlapcův věk - zvýšila bych jej minimálně o dva roky. Autorka toho na něj navalila příliš moc - bolest ze ztráty matky, otec slaboch a navíc alkoholik, šikana ve škole, starost o sestru, péče o koně... Z toho by se zhroutil dospělý, natož dítě, Darek se s tím vším dokázal vypořádat se ctí - a možná právě svým přístupem může pomoci mladým čtenářům, kteří v současnosti řeší i mnohem zapeklitější problémy a situace.
Motiv nezkrotného koně je velmi zajímavý, možná by stálo za to prozkoumat i další knihy s podobnou tematikou pro děti - Jan Procházka: Divoké prázdniny (že by se Iva Procházková inspirovala knihou svého otce?), James Aldridge: Spor o poníka, Šikl: Chlapec a kůň, M. Marboe: Madlenka a kůň Zlatohřívák, Alzamov: Nejkrásnější kůň, A. Marshall: Už zase skáču přes kaluže, E. Horelová: Léto, jako když vyšije, Dick: Dívka v sedle, Wellm: O koníčku Sultánovi, Brumovská: Láska s vůní koňské hřívy, Dillon: Ostrov divokých koní, V. Malinský: Afrodita, příběh taky o koni, Bodker: Silas a černá kobylka, Morales: Kůň v lesích... a spoustu dalších :-)
Takže pokud máte rádi trochu dobrodružství, koně, svět dospívajících a tematiku prvních lásek, mohu jen doporučit - každá z interpretací má něco do sebe :-)

48 20.01.2025

Velmi vtipná kniha, v níž se netradičně kříží humor s hororem - a láskou ke knihám. Myslím, že díky své útlosti, poměrně napínavému /i když lehce předvídanému/ ději a hlavně díky krásným ilustracím, inklinujícím ke komiksovému pojetí, může zaujmout spoustu malých čtenářů.
Autor si dovedně vyhrál se strašidelnými i pohádkovými motivy /cesta do sklepa, tajemné podzemí, zákaz a jeho porušení, kletba, úkol ke splnění, magické předměty - kniha, svítící přívěšek, nadpřirozené postavy/. Vyhrál si i se čtenářovou pozorností, kterou drží v šachu pomocí gradujícího napětí: "V zámku to cvaklo. Dveře se otevřely se zaskřípěním a odhalily schodiště vedoucí kamsi dolů do tmy." A originálním způsobem si vyhrál i s jazykem: "Oči mu žhnuly rudě jako brzdová světla auta." Jakožto zkušený čtenář jsem se bavila nečekanými a leckdy skrytými aluzemi na jiné knihy: Vojna a mír, Vichry války, Neznámý voják, Zimní válka, Alenka v Říši divů... a papoušek Einar Allan Boo evokuje jméno A. E. Poea.
Poselství příběhu je jednoznačné: přitáhnout potenciální čtenáře ke čtení a poukázat na "benefity" této bohulibé činnosti. Autor jej také psal s úmyslem upozornit na nebezpečí, které na děti číhá v podobě závislosti na počítačových hrách a technice. V knize ovšem vyzdvihuje i další hodnoty, jejichž dosažení není vůbec jednoduché: vyrovnat se se svým postižením, překonat svůj stín, odolat lákavému pokušení - a nést plnou odpovědnost za své činy. Důraz klade na smíření a vzájemné pochopení v mezilidských vztazích. Zároveň i velmi citlivě poukazuje na osoby nějak znevýhodněné či postižené: významnou roli zde hraje motiv Braillova písma a boj s dyslexií.
Jako bývalá knihovnice jsem poněkud "spráskla ruce" nad líčením spouště v knihovně a tiše jsem trpěla s každou potrhanou knihou :-) Při čtení jsem se skvěle bavila, až mě trochu mrzelo, že kniha je tak malá, že jsem ji slupla během chvíle jako jednohubku.
"Nechci mít nic s osobou, která si myslí, že hraní je zábavnější než čtení... Lidé mají číst a doporučovat knihy dalším lidem!"

50 19.01.2025

V anketě uspořádané Památníkem národního písemnictví / Muzeem literatury ve spolupráci s projektem Identita vybrala odborná veřejnost 10 nejkrásnějších českých knih století.
Osloveny byly desítky profesionálů na poli designu a výtvarného umění — grafici, ilustrátoři, nakladatelé, typografové, pedagogové výtvarných a uměleckoprůmyslových oborů a další — s otázkou, které jsou podle nich nejkrásnější knihy 20. století. Z jejich hlasování vyšlo deset finalistů — tedy knih, které získaly nejvíce hlasů — a jeden jasný vítěz:
Josef Váchal: Šumava umírající a romantická (1931), úprava a ilustrace: autor.

Floskule. Setkáváme se s nimi v médiích i v běžné konverzaci, vloudily se do naší přízně a opanovaly pole našich výrazových prostředků. Šikovně parazitují na naší slovní zásobě a používáme je tak často, že si ani neuvědomujeme, že jsou něčím "podivné". Ale o co se tedy jedná, čím jsou tak zajímavé, že je jim věnován i slovník (byť, pravda, trochu recesistický)? Podívejme se jim trochu na zoubek...
Slovník spisovného jazyka českého pojem definuje jasně: "floskule, z lat., kniž. a hanl. slohově nadnesený, květnatý nebo jen obecně platný ale neprocítěný, prázdný obrat, výraz, rčení, průpověď apod., fráze: plané moralistické f., studené právní f., pochytit běžné f., užívat f-í."
Disponují pozoruhodnými vlastnostmi: jejich používání je mnohdy natolik zautomatizované, že o jejich přesném významu ani nepřemýšlíme; bývají velmi chytlavé a na mysl se nám derou jako první, čímž mnohdy brání naší kreativitě - jakmile se na nás "nalepí", těžko se zas odlepí, a přesto se jich zbavujeme neradi. Zaštiťujeme se jimi v situacích, kdy se cítíme nejistí: máme pocit, že říkáme NĚCO, což ve skutečnosti znamená NIC, a ostatní tak jen hezky "mateme": této vlastnosti se dá krásně využít, nejlépe v politice.
Vtipné je, že sama floskule za to mnohdy ani nemůže: pravděpodobně by zůstala jen polozapomenutou frází, na niž sedá prach, spokojenou se svou pozicí, dokud ji někdo nevynese na slunce - a nedopřeje jí víc jak "pět minut slávy". Této "celebritě ústního projevu" se pak dostává nečekané pozornosti, všichni se jí ohánějí - ovšem teprve až tím neustálým omíláním se nakonec stává "vetřelcem slovní zásoby" a upadá v nemilost...
Jedna taková floskule mi už nějakou dobu taky pije krev: vyjít z komfortní zóny. Kosmickou rychlostí se rozšířila do všech sfér komunikace a bohužel je nadále nesmírně nakažlivá. Přitom se ten výraz dá vyjádřit jinak, mnohem praktičtěji: vydat se do neznáma, opustit stereotypy (jednání, chování, myšlení), překročit svůj stín... S termínem z oblasti psychologie poprvé v 90. letech vyrukovala americká konzultantka Judith Bardwicková, která vyšla z výzkumu Američanů R. Yerkese a J. Dodsona z počátku 20. století, a označila tak stav, v němž neprožíváme úzkost a stres. To, co děláme, je pro nás snadné a bezpečné. Zakoušíme kontrolu. Nevýhodou je, že komfortní zóna má tendenci se smršťovat. Pokud bychom zůstávali pořád jen v ní, začalo by nám úzkost a stres navozovat stále více věcí. Spojení je to hezké, vystihuje podstatu věci, ale problém je v tom, že je natolik populární, že dnes už má svou "komfortní zónu" snad všechno, možná i zboží v supermarketech.
Autor slovníku není přímo lingvista. Ale jazyk má rád - a právě díky této lásce mohla kniha vzniknout. Prokazuje v ní svůj velký smysl pro humor a nadsázku, když jako "komisař inkognito" kráčí po stopách "zločinů", páchaných zvláště v publicistice v prvním desetiletí nového století. Přitom není žádný purista: příručku psal s úmyslem čtenáře pobavit, ale hlavně jej přimět k zamyšlení, zda nějaké takové fráze náhodou také neužívá. Mnohé populární výrazy časem "vyšuměly do ztracena", ale s většinou z nich se setkáváme dodnes: časovaná bomba, čelí, Mirek Dušín, přepsat dějiny, filozofie (všeho možného), mega, bio, tah na branku, neposlední řada...
Komfortní zóna se mezi nimi zatím nevyskytuje. Ale pokud by autor chtěl ve svém úsilí pokračovat, v dalším slovníku by se mohly objevit výrazy jako: toxický (vztah, člověk), překonávat sebe sama, wow efekt, uhlíková stopa, zážitek flow, žít v bublině, nacítit se na něco, vykomunikovat, hluboce lidský příběh... najdou se jich stovky. Publikaci můžeme číst jako soubor jazykových esejů, jako podnět k zamyšlení nad vlastními jazykovými prostředky i jako vtipné poučení o jazyce. Navíc ji svými vtipy krásně doprovodil Vladimír Jiránek.

69 11.01.2025

Knihu jsem náhodou objevila při jednom ze svých nákupů v oblíbeném antikvariátu. Už jsem sice měla vybráno, ale jak jsem pohledem dál jen tak brouzdala po regálech, zabloudil až k ní - a já se zarazila. Na její obálce se skvěl krásný obrázek růžového květu... Růže: nádherná, ale pyšná květina s trny, s níž se Malý princ hodně natrápil, a přesto ji miloval... Spolu s tím se mi vybavila i mamča, o jejíž květináče zakopáváme prakticky neustále, neboť svými "miláčky" pořád manipuluje, aby jim zajistila "co nejlepší stanoviště"...
A tak jsem knihu hned přidala do košíku. Nejsem zapálený fanoušek, zblázněný do rostlinek tak hodně, že s netrpělivostí vyhlíží období, kdy má jeho "zlatíčko", jeho "poklad nejdražší", jeho "štístko" vykvést či přinést ovoce, ale těšila mne představa, že mamče udělám radost. Bylo pak moc hezké sedět vedle ní, sklánět se nad stránkami knihy, která se týká její vášně, nadšeně hodnotit zvláštnosti, bizarnosti i zajímavosti květin, jejichž svět nám defiluje před očima, a aspoň na chvíli si užívat tu příjemnou souhru a klid...
O pěstování pokojových rostlin máme doma hodně knih, ale tato na první pohled zaujme svými barevnými a detailními fotografiemi. Na jejím vytvoření pracoval celý tým německých odborníků, tvořený experty ve svém oboru. V úvodu se dozvídáme, jak s knihou pracovat, tedy i význam jednotlivých symbolů, používaných slov a zkratek. Dostane se nám rad, jak pokojové rostliny vůbec ošetřovat, jací škůdci je napadají a co jim může ublížit. Další kapitoly už jsou věnovány jednotlivým druhům: rostliny s okrasnými květy a plody, orchideje, rostliny s okrasnými listy, palmy, kapradiny, sukulenty a kaktusy, broméliovité rostliny - a jako "sladká tečka na konci" masožravé rostliny. V závěru nesmí chybět rejstřík, český a latinský, který usnadňuje orientaci. Je škoda, že rostliny nejsou v rámci kapitol řazeny abecedně, což trochu kazí dojem. Ale jen lehce: pokud si například potřebujeme ujasnit název květiny, kterou hledáme, s nejvyšší pravděpodobností ji díky kvalitním fotografiím objevíme.
A já se opět bavila krásou češtiny, která je v názvech opravdu kreativní a roztomilá: svícník, blahočet, loubinec krátkostopečný, tořivka, klanokvět, šišák, citlivka, chmelníček, krvokvět, hořepník, řemenatka, nevadlec, honzík, mračňák, kočičí ocásek, šplhovník, lomikámen výběžkatý, podeňka, sleziník ptačí hnízdo, netík, vraneček, královna noci, biskupská čepice... Hotový námět na diplomovou práci (přestože vím, že tématem názvů pokojových rostlin se někdo zabýval již před lety).
I na tu růži došlo: netušila jsem, že existují odrůdy pěstované v květináčích či tzv. hrnkové růže, které jsou "v podstatě alternativou ke kytici růží, ale vydrží delší dobu". Knihu doporučuji nejen úplným laikům, kteří se rozhodli "najít květinu svého srdce" a potřebují se dozvědět, jakou péči jí věnovat. Doporučuji i odborníkům, kteří se mohou pokochat krásnými fotografiemi na kvalitním papíře - však už jen kvůli nim je radost knihou občas zalistovat...

65 11.01.2025

Útlá kniha pro děti, která se čte rychle, ač děj neběží jako po másle a na mnoha místech to v ní zvláštně drhne a podivně vrže. Svým začátkem možná trochu připomíná knihu "Čaroděj ze země Oz", ale dál se naštěstí ubírá zcela jinými cestami. Hrdinkou je malé batole, Sára, která se vydává s rodiči autem na výlet. Počáteční idyla se brzy změní v dramatické klání živlů, při němž holčička málem přijde o život. Větru se jí ovšem zželí a živly se rozhodnou její ztrátu vynahradit tím, že jí věnují tři zvláštní druhy schopností.
Žánrově je to text poměrně různorodý a nejednoznačný. Vyprávění se nese v duchu magického realismu: v moderním světě plném důvěrně známých rekvizit se objevují prvky nečekané absurdity - personifikovaný strom a dům, postava čápa jako vědce, manipulace s časem, vtipné vynálezy (drapák na dálkové čudlíkové ovládání, apod.) a získané zvláštní schopnosti. Z větší části však vykazuje znaky moderní pohádky: děj se odehrává v městském prostředí, pohádkové motivy v něm zastupuje "magické" číslo tři - tři živly, tři dary do vínku, tři pokusy, tři volby, z nichž ta třetí je ta nejlepší.
Text jeví i sklony k parodii, nadsázce či ironii, ať už mírné či přehnané, místy dokonce sklouzává až ke kritice určitých životních stylů, institucí, moderních trendů a výchovných typů.
Nechybí tedy ani didaktický podtext: správnými rodiči se nestanou ti "nejerudovanější", kteří napřed přečtou spousty příruček, ty opravdové rodiče nenahradí nic a je třeba si jich vážit. Dítě také není věc: má jiné požadavky k životu než dospělý, přeje si prožívat lásku a vřelost, realitu vnímá zcela po svém. Co je dobré pro dospělého, není dobré pro dítě, a naopak. Pokud něco z toho nefunguje, vzrůstá mezi těmito světy napětí, jež může přerůst v zásadní konflikt.
Zároveň se zde odkrývají velmi závažná společenská témata: problematika invalidů, seniorů, pěstounské péče či adopce, suchopárný a neúprosný úřednický aparát, nezdravý hon za úspěchy a kariérou, dopady tvrdé výchovy, atd.
Autorka zřejmě sledovala mnoho cílů: chytala mnoho zajíců, ale do toho pytle se jí nepodařilo drapnout všechny bez úhony: rozutíkali se jí do světa a dílko tak vykazuje několik zásadních chyb:
1/ Její kniha v mnohém připomíná prózy Petra Stančíka pro děti, jenže na rozdíl od něj postrádá více originálního humoru a nadsázky.
2/ Vypravěč - je zcela neumělý a nevyrovnaný: není jasné, kdo mluví, kdo celé dění uvádí v 1. osobě jednotného čísla: "Když říkám, že je zatím malá, myslím tím skutečně malá..." Někdy se vrací, jindy děj předbíhá - je těžké ty časy sledovat. Často oslovuje potenciální čtenáře a domáhá se jejich zkušenosti: "Sára viděla celý svět pod sebou. Znáte to, když letíte na prázdniny k moři - jenže to sedíte bezpečně v letadle."... "Kolem letěl čáp. Pro vaši informaci, jmenuje se Křáp."
Tyto formulace se hojně opakují - a po čase už mohou lézt pěkně na nervy :-) Mnohdy není jasný původce děje či co se přesně přihodilo.
3/ Mentální X fyzický věk Sáry - malá Sára je představena v batolecím věku, ovšem jak roste, uvažuje jako dospělý. Kniha je určena dětem od osmi let, objevují se zde ale odkazy, které pochopí až mnohem starší a zkušenější čtenáři - a některé ocení pouze dospělí. Jde o pojmy zeměpisné (Marocká brána v Africe), termíny technické, ekonomické, sociální (magnety, odpružená kola, pojišťovna, rypadlo, hygienická krabička, kariéra, lodní šroub...)
4/ To iritovalo jen mne, ale zato hodně: v knize, která prošla korekturou, se objevilo nesprávně zapsané slovo: lyžiny. Správný tvar je "ližiny".
Jinak se mi ale příběh líbil - když jsem tedy přistoupila na autorčin magický realismus, který v pohádce ne každému sedne. Knihu bych doporučila spíše starším dětem - popřípadě čtenářům, jimž nevadí, že si některé použité výrazy musí dohledat.

"V životě jí budou říkat Sára Kalamita. Kalamita. Jako katastrofa, průšvih, malér a trabl."
"A uviděla velký fialový mrak, nabručený, divoký a obtloustlý, jak si to žene k elegantnímu oblaku mlhoviny, který ho jen tak lechtal svým výčnělkem na podbřišku."
"Jejich dům byl velice pyšný a měl růžovou omítku a elegantní okna. Pomrkával na svět žlutými žaluziemi a tašky na střeše měl srovnané jako vojáky v dokonalém šiku."
"James miloval svůj počítač, který počítal peníze."
"Pilně krtkovala pod zemí..."
"James se lekne a pustí spojku dřív, než původně zamýšlel..."
"A pak se to stalo. Dešťová voda, která ševelila dálnici, namočila gumu na pneumatikách Sářina auta. To začalo po vodě tančit. Nejdřív otáčka doprava, pak doleva a zase znova dokola. Sára se rozesmála, protože to bylo jako na kolotoči."
"Bručoun s Mlhovinou se právě usmířili. Z toho jejich bouřkového políbení vzniklo pár malých Mráčků. Mlhovina na ně byla neskutečně hrdá a Bručoun už nebručel, protože měl s Mlhovinou rodinu..."

63 10.01.2025

Přiznávám, že název té knihy mne zprvu odrazoval, ale její čtení mi nakonec nabídlo skutečně dobrodružnou jízdu terénem dospívající duše na pomezí střetů dětského a dospělého světa. Jde o krátké minipříběhy a postřehy glosovitého charakteru, v nichž se autor vrací do minulosti, do života na maloměstě za času normalizace. Pohledem dorůstajícího kluka spočívá na různých postavičkách od těch nevýrazných po ty zcela osobité a svérázné, figurkách úsměvných i tragikomických, držících se svých typických rolí - metař, místní blázínek, farář Vít, opilecký básník Jan Křtitel, atd. K popisu sice používá jen strohé věty, s o to větší razancí však míří na čtenářovo vnímání a představivost. Zápisky chvílemi asociují nevinný svět Poláčkových "Bylo nás pět", kdy nechybí líčení radostí a strastí ryze klukovských - hry na vojáky a hrdiny, klání ve fotbale, péče o zachráněná zvířata, různá alotria a nápady s nečekanými důsledky - chvílemi atmosféru filmu "Obecná škola"... Jenže čím hlouběji se noří do vzpomínek, tím temnější vyvstávají obrazy, související s dobou: glorifikace padlých partyzánů, obracení skutečnosti ve prospěch propagandy, vymývání mozků, soupeření v dobývání vesmíru - a všudypřítomný nehmatatelný strach... Hrdina začne velmi brzy citlivě vnímat hranici světů "tam venku" a "doma", pro něž platí jiná pravidla, všímá si nesrovnalostí mezi tím, co je mu oficiálně předkládáno, a tím, co se dozvídá v kruhu rodinném, a na vlastní kůži pociťuje rozpolcenost tehdejší společnosti: o čem se hovoří doma, to je na veřejnosti tabu, a stejně tak se MLČÍ o některých tématech.
Jeho svět se stává dvojakým: prožívá branné cvičení, besedy s partyzány stejně jako tajnou svátost prvního přijímání a utajené poslechy rádia Svobodná Evropa, a zároveň s tím v něm paradoxně narůstá touha po odhalení skutečné pravdy, o níž se tak mlží. Zásadní význam má poslední historka s názvem "Moskalové", kdy se nakonec na vlastní pěst vydává do nedaleké Číhoště, aby si sám ujasnil, co se na místě před lety opravdu stalo, naráží však na bariéru rozpačitého mlčení.
Název odkazuje na jednu z klukovin - a skleněné střepy zaryté v jeho těle mají i symbolický význam: slouží jako bolestivá připomínka tehdejší doby a zůstávají pomyslně zaseklé i v jeho duši.
Příběhy jsou líčeny v přítomném čase, ovšem některé autor doplnil o komentář, jak to tehdy skutečně bylo, přičemž se nevzdává ani lehké ironie. Drží se spisovné češtiny, kterou opouští v přímé řeči postav, aby jejich promluvu zachytil co nejvěrohodněji. I proto zaujmou některé hovorové, nespisovné, slangové, archaické či jinak zvláštní výrazy: tankán (tankista), cajti (policisté), pavéza, řemdih, tříďas, pochčíme místo pochčijeme, moskál (moskvič), "krvavé šlince", pumelice...
Myslím, že právě díky této knize můžeme nejlépe porozumět principům, které později formulovaly autorovu osobnost, zaměření jeho díla a celkové vnímání jeho světa. Vzhledem k tomu, že si ve velmi raném věku začal klást otázky, na něž mu nedokázali dát odpověď ani dospělí, rozhodl se, že si na ně odpoví sám. Doba jeho dospívání přinášela nejen osobnosti, "jejichž jména se nesmí vyslovit", ale i skutky, "o nichž se nemluví" - a patřil mezi ně tzv. Číhošťský zázrak. Uspokojivě nebyl nikdy zcela vysvětlen, ale autorovi patří velký dík za to, že se zasloužil o nalezení a důstojné spočinutí ostatků pátera Toufara, muže, na něhož se mělo zapomenout. Že si vytrvale šel za svým a nenechal se odradit ani dobou, lidmi a mnoha nepřejícnými okolnostmi. A že se nebojí při svém rozkrývání bolestivé minulosti občas pořádně "kopnout do vosího hnízda".
Kdyby do svých kapitolek vložil mnohem více klukovin, působil by text mnohem vtipněji a lehčeji - ale on chtěl ukázat i tíži těch let dospívání, odehrávajících se ve stínu událostí zázraku, který měl být promlčen - a udělal jenom dobře, že nám své dojmy zpřístupnil. Kniha se mi četla rychle, přestože jsem se snažila o pomalé čtení, abych si mohla text lépe vychutnat. Doporučuji všem, kteří mají rádi příběhy z období dospívání, Vysočinu - a je jedno, zda zažili či nezažili dobu normalizace.

"Po třídě se roznáší pach mokré houby a rozprášené křídy. Ze zdi na nás shlíží obrýlený Husák. Je doba prvních digitálek, céček, riflí dráždivého názvu Wildcat a východoněmecké skupiny Puhdys. Podle výšky jsem ve třídě třetí."
"Pan farář Vít si občas přisedl na lavičku k "bývalým", k předválečné maloměstské honoraci: k vzpřímenému Zdeňku Vorlíčkovi, bývalému majiteli továrny na kartáče a štětky; k pomenšímu Augustinu Heroutovi, bývalému majiteli Hotelu Centrál a pokladníku místního sboru Československé církve husitské; k Bohumíru Fiřtovi, který za války bojoval ve Velké Británii jako stíhač a sestřelil několik německých letadel a teď dělá skladníka. S nimi se uctivě zdravil hubený Josef Soldát, bývalý majitel cukrárny, kterému stačilo pár piv k tomu, aby se mu "rozvázal jazyk" a útěšlivě si mumlal: "Moje kremrole neměly konkurenci, moje kremrole byly sladký trubky!"... Jednou, když jsem šel blízko nich, jsem uslyšel, jak kdosi z nich zanaříkal: "Pánové, tohle je už navěky, to se už neposere, kurvy komančský to nikdy nepustěj."
"Každoroční přeměřování nosů a hlav. Rozevírací měřák připomíná zoban tukana. Nosíme plynové masky. Poplach! V největších vedrech v nich utíkáme do školního krytu. Proti chemickému útoku jsme vyzbrojeni pláštěnkami a holinami. Nepřítel z proradného kapitalistického Západu stále číhá a odhalí každou nepřipravenost. Ve sklepě strháváme masky, leje z nás pot."

73 06.01.2025

Druhé, přepracované a rozšířené vydání. Knihu jsem si pořizovala před lety s tím, že se dozvím něco nového, co mi rozšíří obzory a pomůže při tvůrčím procesu. Jenže nic obohacujícího nepřináší, a to říkám nejen proto, že se věnuji studiu bohemistiky, které mi umožňuje mnohem hlubší vhled do problematiky.
Není divu, že spoustu zde uváděných faktů vnímám s kritickým odstupem a nadhledem. Spíše než o psaní jako takové jde o prezentaci autorky a jejího "jediného a nejlepšího" receptu na to, jak vyrobit bestseller či rovnou stvořit "hvězdu literárního nebe"... ovšem za předpokladu, že bezpodmínečně dodržíme všechny ingredience a postupy, které nám v této své "tvůrčí kuchařce" blahosklonně nabízí. Svým dílem však sleduje jediný cíl: přesvědčit nás, že úplně nejlépe pro své tvůrčí ambice uděláme, když absolvujeme její "jedinečný" kurz, který asi nebude z nejlevnějších - talenty se přece cení, a každé úsilí něco stojí, že?
Ve druhé knize si ambiciózně klade za cíl přenést nás přes úskalí autorské tvorby a dovést nás k úspěšnému zavržení našich snah o vydání prózy většího rozsahu, novely nebo románu.
V deseti kapitolách nám vtlouká do hlavy, jak má naše práce co nejlépe vypadat: seznamuje nás s různými narativními postupy a způsoby výstavby textu, odkrývá principy fungování dialogů a radí, jak zacházet s fiktivními postavami.
Každé z témat pojímá stejným způsobem: napřed načrtne definici, poté naservíruje zvolené texty, které se suverénními tahy profesionálního "literárního řezníka" naporcuje na kousíčky, z nichž navíc "vypreparuje vadnou tkáň", aby odhalila, "co bychom měli vědět" - tedy to, co je jasné jako facka. Ještě nás zásobí "dobrými radami", a aby nás netrápily případné pochybnosti, ukončí téma cvičeními s klíčem k řešení. Často a ráda se ohání citáty z děl, která mají zaručit vysokou míru odbornosti, ovšem toto kritérium zrovna nesplňují: na prvním místě preferuje sebe a své zkušenosti, dále se odvolává na odkazy z Wikipedie. Bohužel vychází z poněkud zastaralé poetiky Josefa Hrabáka a jeho "Čtení o románu" a asi nejmarkantněji se snaží vyrovnat publikaci Davida Lodge "Jak se píše román" z roku 2003.
V závěru knihy přidává tipy pro pohodové psaní a rady ohledně smluvních podmínek vydání
Publikaci posílám dál: nijak mne neobohatila a nepřinesla nic nového: to, co hledám, si můžu dohledat v daleko lépe zpracovaných příručkách. Ocení ji spíše mladí studenti, nejistí ve svém tvůrčím procesu, kteří tápou ohledně výrazových prostředků - možná ji uplatní, pokud plánují účast v nějaké literární soutěži. Přestože je psaná profesionálkou, která vychází ze zkušeností, nasbíraných ve svých kurzech, jde pouze o její vlastní prezentaci. A jde o práci diletantskou, o čemž svědčí i nedostačující výběr sekundární literatury.
Navíc v rozporu s názvem knihy soudím, že tvůrčí psaní rozhodně není o nějaké mechanické tvorbě textů: postupy se možná dají naučit a nacvičit, ale nedostatek nadání a talentu se projeví a ve výsledku je to hned znát. Na závěr přidávám moudrá slova básníka a spisovatele Petra Hrušky: "Jako píšící člověk můžete mít úžasné téma, pozorovací talent, atraktivní kompozici, třaskavou pointu - a když máte mdlý, tuctový jazyk bez výrazu, je výsledek tristní." (Respekt, 48/24, str. 67 - 68)

Druhé, přepracované a rozšířené vydání. Knihu jsem si pořizovala před lety s tím, že se dozvím něco nového, co mi rozšíří obzory a pomůže při tvůrčím procesu. Jenže nic obohacujícího nepřináší, a to říkám nejen proto, že se věnuji studiu bohemistiky, které mi umožňuje mnohem hlubší vhled do problematiky.
Není divu, že spoustu zde uváděných faktů vnímám s kritickým odstupem a nadhledem. Spíše než o psaní jako takové jde o prezentaci autorky a jejího "jediného a nejlepšího" receptu na to, jak vyrobit bestseller či rovnou stvořit "hvězdu literárního nebe"... ovšem za předpokladu, že bezpodmínečně dodržíme všechny ingredience a postupy, které nám v této své "tvůrčí kuchařce" blahosklonně nabízí. Svým dílem však sleduje jediný cíl: přesvědčit nás, že úplně nejlépe pro své tvůrčí ambice uděláme, když absolvujeme její "jedinečný" kurz, který asi nebude z nejlevnějších - talenty se přece cení, a každé úsilí něco stojí, že?
V první knize se věnuje postupům, jak z nás udělat "novinářskou hvězdu" - i proto již úvodu nechybí sáhodlouhé pojednání o tom, "co obnáší tvůrčí psaní". V jednotlivých kapitolách se pak zaměřuje na žánry publicistické: internetovou žurnalistiku v podobě blogu, zpravodajství, reportáž, interview, fejeton, sloupek, recenzi, komentář, glosu, soudničku, nekrolog. Je velká škoda, že další žurnalistické žánry jako esej, medailon, portrét, editorial a článek zde zpracovává jen okrajově.
Každé z témat pojímá stejným způsobem: napřed načrtne definici, poté naservíruje zvolené texty, které se suverénními tahy profesionálního "literárního řezníka" naporcuje na kousíčky, z nichž navíc "vypreparuje vadnou tkáň", aby odhalila, "co bychom měli vědět" - tedy to, co je jasné jako facka. Ještě nás zásobí "dobrými radami" a aby nás netrápily případné pochybnosti, ukončí téma cvičeními s klíčem k řešení.
V závěru knihy přidává kapitoly o výstavbě příběhu, odpovídá na nejčastěji kladené otázky a uvádí přílohy v podobě práv a etického kodexu novináře.
Publikaci posílám dál: nijak mne neobohatila a nepřinesla nic nového: to, co hledám, si můžu dohledat v daleko lépe zpracovaných příručkách. Ocení ji spíše mladí studenti, nejistí ve svém tvůrčím procesu, kteří tápou ohledně výrazových prostředků. V rozporu s názvem knihy soudím, že tvůrčí psaní rozhodně není o nějaké mechanické tvorbě textů: postupy se možná dají naučit a nacvičit, ale nedostatek nadání a talentu se projeví a ve výsledku je to hned znát. Na závěr přidávám moudrá slova básníka a spisovatele Petra Hrušky: "Jako píšící člověk můžete mít úžasné téma, pozorovací talent, atraktivní kompozici, třaskavou pointu - a když máte mdlý, tuctový jazyk bez výrazu, je výsledek tristní." (Respekt, 48/24, str. 67 - 68)

67 30.12.2024

Miluji Prahu. Miluji mapy - fascinují mne a nepřestávají mne udivovat tím, jak dokonale zachycují prostor, který si v celé šíři ani nedokážeme představit. Papírové nebo virtuální... základní, turistické, dopravní... mapy měst, krajů, států, světadílů... všechny mne zvláštním způsobem přitahují: kdykoli na nějakou natrefím, cítím neodolatelné pokušení "vypravit se za poznáním", třebas jen prstem po šustícím papíru nebo kurzorem myši na obrazovce. Pokaždé se s nadšením vrhám do víru těch zašmodrchaných čar a uzlů, spouštím se do centra té důmyslné geometrie a přitom ani nedutám, neboť nikdy netuším, co vše na své objevné výpravě objevím. Duší však vůbec nejsem dobrodruh: prostě mne jen baví prstem rejdit po povrchu, zjišťovat fakta o místech, která mne zaujala, plánovat, jak se k nim dostanu, a nechat se unášet fantazií nebo vzpomínkami.
Pokud se rozhodnu k návštěvě neznámého místa, neobejdu se bez mapy, a každý výlet si pečlivě naplánuji. Jsem ještě ze staré školy, z doby, kdy "džípíeska" byla jen přeludem, takže bez pomoci "chytrého ajfoňáka" se klidně obejdu: stačí mapa, tužka, papír a orientační smysl. Vůbec mi nevadí, že tím "samostudiem trasy" strávím hodně času: na mapě vytyčím pomyslné orientační body, které hned zaznamenám, vytvořím "cestovní koncept" s instrukcemi, kudy jít - a dobrodružství může začít. Takový způsob plánování a kombinování faktů mě prostě baví. A když se ztratím? Nebojím se: mám přece pusu k tomu, abych se na cestu zeptala :-)
Práce s mapou a schopnost orientace by se měly trénovat od útlého dětství, nejen proto, že k našemu životu prostě patří: bez nich se neobejdeme. Můžeme mít ten nejlepší mobil na světě s nejmodernější GPS navigací, ale když ten obraz, který nám na displeji vyjede, nedokážeme v reálu správně "dekódovat", jsme dočista v koncích a nepomůže nám nic.
Do naší "stověžaté matky měst" jezdím docela často. Každý z těch výletů pro mne znamená určitý druh rekreace: mířím sem, když se potřebuji oklepat z unylého, vláčného a uspávajícího tempa naší vesnice. Potřebuji ten rušný, nervní a živelný neklid Prahy: hemžení davů... slyšet zvonění tramvají, troubení aut, klapot tisíců podrážek na dlažbu, útržky hovorů a písní, celou tu kakafonii všemožných zvuků... vnímat mocný nával vzduchu, který se o mne opře, jakmile vstoupím do metra... zažít pestré míhání stovek postav a postaviček v uspořádaném chaosu, domýšlet si jejich osudy, zachytávat kousky vět a stávat se součástí proudu - cítit, jak s ním splývám, řadím se na své místo a nechávám se unášet dál... těšit se z té sounáležitosti a zároveň své sousedy nenápadně pozorovat, okukovat a přemýšlet, kam směřují oni...
Někdy se přistihnu, že se na ně usmívám: je mi dobře, když vidím, že se k sobě hezky chovají, že se navzájem omluví, když do někoho strčí, nebo nechají sednout starší. Přemýšlím, kam všichni jdou, a cítím se příjemně.
Nepřipadám si jako ovce, jdoucí s davem - sice kráčím s většinou, ale rozhlížím se kolem sebe... a vnímám: útržky slov, vět, frází, citoslovce... čeština, slovenština, angličtina i změť cizích řečí, v nichž hádám zemi původu... Občas zahlédnu někoho exotického, se zvláštní barvou vlasů či kůže, což hned upoutá mou pozornost, ať chci či ne... A mne napadá tolik otázek, nechávám své myšlenky volně plynout a užívám si naplno té nádherné svobody.
Právě v Praze jsem paradoxně pochopila, že "není kam spěchat". Nic mi neuteče. A tak už nešílím, pokud moje tramvaj vyráží jiným směrem, než jsem plánovala, či pokud náhodou zvolím špatný spoj. Vždyť se to stává: tramvaje bývají v jízdním řádu často odkloněné do jiných vozoven, mnohdy se ocitám někde úplně jinde, než jsem zamýšlela. Panice rozhodně nepropadám: vždycky totiž existuje nějaká cesta zpátky :-)
Praha mi ukradla srdce. A když se mi stýská, rozbalím mapu a dovolím si cestovat časem do minulosti, do míst, kde jsem nechala část sebe. S ní se neztratím, ani v minulosti, ani v přítomnosti, neboť celé hlavní město mám jako na dlani...

93 27.11.2024

Blíží se opět Vánoce. Na světě se najde spousta lidí, kteří je vůbec nemají v lásce. Mezi nimi vyniká Grinch, věčně rozmrzelý zelený chlupáč, jemuž naprosto vyhovuje samotářský život v jeskyni.
Vytvořil jej americký karikaturista a autor knih pro děti Theodor Geisel (1905 - 1991), píšící pod pseudonymem Dr. Seuss. Poprvé se Grinch na stránkách jeho knih objevil v roce 1955, avšak vlastní publikace a mnohem propracovanějšího charakteru se dočkal až o dva roky později.
Za jeho vznikem bohužel nestojí zrovna hezký příběh. Geiselova manželka Helen, neoficiální editorka všech autorových knih, která mu byla životní oporou, měla chatrné zdraví, a v dubnu toho roku ji postihla lehčí mrtvice. Spisovatel se i kvůli tomu začal dost kabonit na celý svět a 26. prosince si prý při pohledu do zrcadla uvědomil, že vidí Grinche. Tedy stvoření, které nenávidí svět - a ze všeho nejvíc Vánoce, zprofanovaný komerční svátek, v němž nezůstala ani špetka duchovní podstaty. Když pak o tomto Grinchovi, tedy o sobě, začal psát, stránky s verši mu doslova lítaly zpoza ruky: žádný text nenapsal rychleji. Zasekl se ovšem až ve chvíli, kdy měl vymyslet šťastný konec...
Ze zelené postavičky udělaly globální hvězdu filmy, nejvíce Grinch z roku 2000 s Jimem Careyem v hlavní roli. Animovaná verze vznikla v roce 2018 a v ní svůj hlas nevrlému stvoření svěřil v originále Benedict Cumberbatch.

86 22.11.2024

Příručka, která je pro "vlakofandy" naprostá nezbytnost, a nejen vizuální stránkou potěší srdce každého milovníka vlaků. Není pouze o laminátkách, jak se může jevit z obalu - našla jsem v ní mnoho dalších zajímavých pasažérů: pantografy, šedé vlky, panťáky, žehličky, pomeranče, jezevce, velbloudy, hrbaté, esa, krysy, banány, atd.
Autor zde vyčerpávajícím způsobem dokumentuje historii elektrifikace našich tratí i vznik prvních prototypů elektrických jednofázových lokomotiv a motorových jednotek, jejichž vývoj sleduje až do současnosti. Velmi podrobně se věnuje jednotlivým řadám a továrním typům lokomotiv, text opatřil i přehlednými tabulkami s technickými údaji a náčrty jednotlivých lokomotiv. Knihu nezapomněl oživit četnými fotografiemi a doplnit je bohatým poznámkovým aparátem. Výsledkem je hutná a zdařilá publikace, v níž si zvídaví fanoušci dokonce mohou dohledat informace o osudu konkrétních mašin. Překvapením pro mne byla zvláštní kapitola, pojednávající o nehodách jednofázových elektrických lokomotiv - stroj nemusí selhat pokaždé, ale lidský faktor vždy: z těch záběrů mrazí.
Kniha se hodí do rukou skutečných fajnšmekrů, nejlépe zapálených železničářů, kteří si tu záplavu technických údajů vychutnají lépe než já. Určitě ji ocení i příslušníci dalších profesí, např. designéři, návrháři, konstruktéři, popř. animátoři. Ovšem pro větší vhled do problematiky mi posloužila na jedničku.

82 13.11.2024

Kniha, která docela utrpěla tím, že ji autor psal s jednoznačným záměrem: šokovat. Tak usilovně se snaží rozvířit stojaté vody, podráždit myšlení usedlých měšťáků, vyprovokovat čtenáře k nějaké reakci, až se stává - otravným hmyzem, který každý s chutí zašlápne.
Vyprávění je chaotické, plné zbytečného patosu, u použité du-formy nikdy nevíme, kdo právě vypráví. Hrdina je anonymní a bezejmenný, víme o něm akorát to, že jde o mladého muže, jehož osudem je "kličkovat na kole džunglí velkoměsta" - a bojovat s machry, kteří mají to "štěstí", že si vozí zadky v mercedesech.
Textu ubližuje jeho nepřehlednost - chybí dialogy, propracovaná psychologie postav, dějové linky, ucelený příběh... Celý ten "pamflet" je jen o narůstající zášti a nenávisti ubohého "poslíčka na kole": napřed proti řidičům aut a nakonec proti všem. Kniha měla velký potenciál, nápad jistě originální, to ano, zkritizovat konzumní společnost netradičním způsobem - jenže autor si utrhl příliš velký krajíc, forma se mu poněkud vymkla z ruky a zpracování pokulhává. Vypravěč do nás hustí celé pasáže slov plné agrese a vulgarismů. Neušetří nás ani detailních popisů fyziologických procesů těla a tento negativismus bohužel nijak nevyvažuje nadsázkou, humorem (klidně i černým), což je škoda. Z té záplavy zášti, hněvu, jízlivosti a cynismu jsme časem akorát unaveni, umordováni a zničeni. Přispívají k tomu i pasáže, které se stereotypně opakují - zážitky řízení kola, vedoucí k revoltě, útěk z města k novému "eko-náboženství", plného "úžasných" zážitků v podobě manifestací, které se nakonec ukážou být demonstrací prázdnoty vyprahlé duše...
A tak se nabízí otázka, proč ten "otrávený slaboch" se sám s takovou chutí opájí destrukcí, místo aby šel své štěstí hledat jinam, proč se svým problémům nepostaví čelem a volí zbabělý útěk... Jediné světlé momenty jsou bohužel zakonzervované ve vzpomínkách na jeho dětství. Líbil se mi ovšem jazyk, s nímž autor velmi dovedně pracuje, užívá častá oxymóra a neobvyklé, velmi originální metafory - je škoda, že v textu se zbytečně ztrácejí, jen občas se zatřpytí jako "kapky rosy v trávě, osvětlené paprskem ranního slunce" :-) Většinou se však uchyluje k patosu a floskulím.
"Mrtvá krajina proškrtnutá asfaltkou..."
"Slyšet ticho..."
"Pocítím drobný závan osudu..."
"Vstávám, močím, potřeboval bych se vykadit..."
"Míza civilizace musí nějak proudit..."
"V děloze vozu, ve vzduchové kapse..."
"Měl bych být vyježděný, ale jsem spíš vyjetý."
"Nikoho už nešokuje, že to nikoho nešokuje."
Poslouchala jsem jako audio. Chtěla jsem vědět, co na té knize je tak zvláštního, ale opravdu jsem nenašla nic výjimečného.

81 12.11.2024

Vydání s ilustracemi Jima Kaye jsem si nemohla nechat ujít: myslím, že pro milovníky celé série je téměř povinnost pročíst i toto vydání. Jde sice o poněkud nepraktickou knihu velkého formátu, kterou do kabelky či malé tašky hned tak neposkládáme, ale hutný obsah s nádhernými ilustracemi, bohatě dokreslující děj, nám tuto nevýhodu vynahradí :-) Já ten problém vyřešila jednoduše: v knihovně jsem si půjčila dvě verze - výtisk bez obrázků s sebou na cesty a výtisk s obrázky na prohlížení doma :-)
Na práci ilustrátora navíc oceňuji, že se při tvorbě obrazů plně oddal vlastní fantazii a slepě nekopíroval rekvizity filmu: všichni hrdinové i věci mají vlastní image a vzhled a stávají se přirozenou součástí textu. Jelikož jsem již několikrát viděla film, je jasné, že do tváří jednotlivých postav jsem si promítala rysy herců, kteří je představují, což může představivost ulehčit, ale i lehce zkomplikovat - já jsem se tomu nijak nebránila. Čtení této verze pro mne bylo jedinečným zážitkem.
Myslím, že autorka touto sérií nenápadně poukazuje na palčivý problém britského školství, konkrétně systém středních škol, které mnohdy fungují jako neosobní internáty, kam rodiče "odkládají" mladé lidi. Ti jsou pak nuceni starat se sami o sebe, a odtrženi od svých blízkých mohou propadat malomyslnosti, přičemž ti nejslabší z nich bývají vystaveni šikaně - ať už z rasových, sociálních, finančních či jiných důvodů. A před tím nejde už jen tak zavírat oči.
Harry Potter je postava dvojaká: na jednu stranu obdivovaná celebrita, legenda s jizvou na čele, chlapec s obrovským potenciálem kouzlit a bojovat se zlými silami, vzbuzující velká očekávání. Na stranu druhou outsider, tyranizovaný příbuznými, kteří jej nesnášejí, odsuzovaný a šikanovaný za svůj "nečistý" původ. Vyrovnává se s tím těžce: zde již tápe, ztrácí punc dokonalé postavy: zdá se mi, že v mnohem větší míře než předtím projevuje své negativní emoce, a zmítán hněvem, zlobou a touhou po pomstě bezděky odkrývá svému protivníkovi vlastní slabiny. Navíc dospívá: ze skrytých narážek lze vyčíst první náznaky lásky a zamilovanosti. Naštěstí nezůstává sám: jeho přátelé ho skvěle doplňují. Jen Ron se někdy chová jako ťulpas - a Hermiona na svou ambicióznost málem doplatí. A neohrabaný dobrák Hagrid - kdo by si toho nemotorného obra se širokou duší nezamiloval? Těším se na další setkání s nimi.

85 11.11.2024

Třetí díl série, která se vlastně nikdy neomrzí. Vracím se k ní po letech, kdy již trochu opadl ten "potterovský boom": knihy jsou volně k dispozici, nečekají se na ně fronty v knihovnách ani knihkupectvích a série je ukončena. Závěrečný díl mi při mém posledním čtení utekl, a tak jsem zvědavá, jak vše nakonec dopadne: z náznaků tuším, že obsah následujících knih už bude daleko temnější, ponuřejší a mrazivější než v prvních dílech.
Nepřestává mne fascinovat, jak rychle fenomén Harryho Pottera zakořenil v našem světě, jak se nám dostal pod kůži, jak velká je sféra jeho vlivu... aniž si to mnohdy uvědomujeme. Stmeluje generace, protože knihy o něm - právě pro ten silný příběh, napětí a magii kouzel - čtou nejen děti, které dorůstají do věku hlavních hrdinů, ale i jejich rodiče... a rádi po nich sáhnou i prarodiče, nejen kvůli víře, že "v každé pohádce se vše špatné vždy v dobré obrátí". Propojuje kultury - díky filmům se dostal do obecného povědomí a znají ho snad na celém světě; debatují o něm učenci v odborných kruzích i laici: psychologové, literární kritici i obyčejní čtenáři... otevírá dveře kreativity, svým způsobem je i uctíván, dokonce se dá mluvit o jakémsi kultu: vznikají jeho oficiální fankluby i bizarní až kuriózní skupiny ujetých příznivců, kteří některé artefakty dovádějí do krajností - viz turnaje ve famfrpálu, jejichž účastníci nadšeně poskakují na košťatech :-) Zároveň s tím se bohužel stává i předmětem laciné reklamy a prodejní značkou - vždyť kdo z nás už někdy v obchodě nenarazil na plyšovou sovu Hedviku či jiné výtvory z plastu, přímo spjaté s příběhem Harryho Pottera? O tom, jak významnou roli hraje při formování současné literatury pro děti a mládež, svědčí mimo jiné i vznik četných parodií (viz Harry Trottel) a napodobenin, v nichž se dají vystopovat shodné motivy s touto sérií.
O příběhu bylo napsáno už mnoho. Pro svůj věčný boj "dobra se zlem" autorka propojila svět reálný (svět "mudlů") se světem magickým, plným čar a kouzel. Obsah celé série dovedně rozporcovala na sedm kusů: co rok, to jeden uzavřený příběh, jedna kniha - a každý ten kus ještě zarámovala do období jednoho školního roku. Velmi šikovně, neboť přestože se některé události logicky musí opakovat, nikdy nepůsobí nudně: každý rok přichází s něčím novým, každým rokem se dostáváme blíž a blíž k rozuzlení tajemství Potterova života.
Ani o napětí není nouze, autorka ví, jak si udržet čtenářovu pozornost, ale jedna věc je trochu zarážející: postupná gradace děje do nejnapínavějších scén vždy KE KONCI knihy, tedy do doby, kdy Harry končí ročník: jako by celý rok jen zkusmo "poměřoval" své síly s neznámým nepřítelem - a ten největší úder přichází pokaždé až v závěru. Z hlediska syžetu je to však pochopitelné: asi těžko by se děj knihy zakončoval uprostřed školního roku.
Autorka své hrdiny také nijak nešetří: v závěru se pohybují již kdesi "na hraně" svých možností, dostávají se do krajních situací, kdy jim jde o holý život a mnohdy už mají namále... ovšem díky několika faktům vždy nad veškerým zlem, nepřízní a úklady zvítězí: pomáhá jim hlavně síla přátelství, pouta vzájemné soudržnosti, hrdost - a touha se nevzdat. A právě ona neotřesitelná víra v dobro je jakýmsi pomyslným "hnacím motorem" celé knihy.
Při jejím čtení jsem v duchu vzdávala hold překladateli - všechny užité výrazy, názvy, jména a pojmy, to je hotový koncert tvůrčí jazykovědy, vrchol čarování s jazykem, a já si tu "exkurzi" do bradavického světa kouzel nesmírně užívala: reálie spojené s famrpálem - Zlatonka, Potlouk, Hulák, Camrál, košťata Meteor, Zameták, Stříbrné šípy, Kometa, Nimbus dva tisíce, Kulový blesk... zvláštní tvorové a postavičky, dokreslující prostředí - olbřímí oliheň, ďasovec, vrba mlátička, tlustočervi, hipogryf, mozkomor, bludníček... místa jako Havraspár, Mrzimor, Zmijozel, Nebelvír, Bradavice, Prasinky, Medový ráj, Příčná ulice, Azkaban...
Zvlášť mne bavily kouzelné formule, u nichž jsem mnohdy měla dojem, že jde o jakousi "pokroucenou" latinu: Riddikulus! Dissendium!, Mobilicorpus! Expecto Patronum! Expelliarmus! Lumos! Mobiliarbus!
Všechny tyto názvy jen ilustrují, jak dokonale promyšlený svět H. P. autorka vytvořila. Myslím, že každý knihomol by si rád prohlédl učebnice jako "Příručka kouzelných slov a zaklínadel pro 3. ročník", "Obludné obludárium", "Dějiny bradavické školy", "Rodinný život a společenské zvyky britských mudlů", "Zvíře nebo bestie: Studie brutality hipogryfů" či "Odhalování věcí budoucích".
Význam celé série spočívá v tom, že si z ní čtenáři při každém čtení odnášejí vždy něco jiného. Děj stojí na základních principech, které hýbou naším světem a patří k naší existenci: protipóly lásky a nenávisti, života a smrti, radosti a žalu, sympatie a antipatie, války a míru, štěstí a smůly, odvahy a zbabělosti, pýchy a skromnosti, odpuštění a pomsty, soucitu a bezcitnosti, touhy po moci a touhy pomáhat... Každý z nás v sobě má hodně dobrého, ale nejsme dokonalí, musíme bojovat s tím horším člověkem v sobě: trápí nás zloba, zatrpklost a zášť, propadáme svým afektům, zápasíme se svými běsy...
Harry zde již ztrácí punc dokonalé postavy: zdá se mi, že v mnohem větší míře než předtím projevuje své negativní emoce, a zmítán hněvem, zlobou a touhou po pomstě bezděky odkrývá
svému protivníkovi vlastní slabiny. Navíc dospívá: ze skrytých narážek lze vyčíst první náznaky lásky a zamilovanosti.
Moc se těším na další pokračování. Je zajímavé sledovat vývoj hlavní postavy, ale asi nejvíc mě zaujal Severus Snape.

92 11.11.2024

Univerzální příručka o tom, jak co nejlépe zvelebit naši domácnost, plná užitečných a cenných rad, jak zatočit s mnoha nepříjemnostmi, s nimiž se ve svých domovech setkáváme. Nabízí poznatky, ověřené letitou zkušeností našich babiček, a šikovně je propojuje s poznatky moderní doby.
Je rozdělená na sedm částí. První s názvem "Dokonale čistá domácnost" je zaměřená na cídění našeho domova, vytahuje na světlo klasické pomocníky ze spíže jako ocet, jedlou sodu, pivo i sůl. Dozvíme se, jak nejlépe vyčistit problémová místa jako okna, myčku, radiátor či lednici, a mimo jiné také to, jak vypudit některé nežádoucí spolubydlící - nikoli ovšem lidské :-)
V části "Dobré rady do kuchyně" nalezneme mnoho praktických vychytávek, které nám mohou pomoci při samotném vaření. Zjistíme třeba, jak potraviny správně skladovat, jak dále zužitkovat odpad při vaření, jaké máme druhy těsta a jak si je nejlépe připravit .
Ve třetí části si zvelebíme byt. Dočteme se, jak pečovat o nábytek různých materiálů, jak vhodně využít prostorů, které máme k dispozici, jak tapetovat... a určitě bychom neměli podceňovat ani to, jaký vliv na nás mají různé barvy.
Čtvrtá část jde na ruku - rukám tvořivým. Najdeme zde spoustu tipů na sezónní výzdobu, od velikonoční přes podzimní po vánoční, dozvíme se, co vše se dá vytvořit z pet lahví, nebo jak využít zbytky látek.
Pátou část ocení kutilové. Objevíme mnoho triků, které nám kutění usnadní, zjistíme, co všechno dokáže tavná pistole, jak dát domov oblíbeným knížkám, jak opravit trhlinky ve zdi a hlavně - jak nejlépe vymalovat byt.
Šestá část nabízí nejrůznější vychytávky a zlepšováky, které šetří náš čas i energii. Dozvíme se, jak navracet omšelým předmětům lesk, jak zužitkovat zbytky a vyrobit přírodní čistidla, jak správně prát i žehlit. Poslední část s názvem "Zdraví a krása přírody" se hodí všem, kteří hledají pomoc a sílu v přírodní medicíně. Zjistíme, jaké rostliny jsou důležité pro silnou imunitu, jak překonat jarní únavu, jak se rozmazlovat přírodními oleji nebo jak bojovat s vráskami. Navíc získáme tipy pro krásné a zdravé vlasy a na závěr si dle instrukcí můžeme vyrobit vlastní krémy.
Všechny tyto informace se určitě dají v praxi skvěle využít. Je to příručka útlá, lehká, malého formátu, tištěná na dobrém papíru, s textem doplněným četnými fotografiemi /a také i reklamami/. Hezky se v ní listuje, mohu ji jenom doporučit.

85 29.09.2024

Pod pojmem epilepsie se skrývá celá skupina nemocí, vždy jde ale o náhlou, intenzivní aktivitu v nějaké části mozku, která se pak projevuje i navenek. Jedná se o záchvatovité onemocnění nervového systému, kdy jednotlivé záchvaty jsou provokovány jakýmsi „elektrickým zkratem“ v mozku.
Nemoc může po čase odeznít, jindy může vydržet celý život. Asi u dvou třetin pacientů je geneticky podmíněná, u zbytku většinou plyne z poškození mozku v průběhu života. Mechanismus jejího vzniku ale zatím stále zůstává nevysvětlený.
Epileptici v dějinách neměli na růžích ustláno, projevy jejich nemoci budily hrůzu a děs, a mnohdy byli považováni za „posedlé ďáblem“. Nevyhnula se ani slavným a nadaným osobnostem: mezi ty nejznámější patří Vincent van Gogh nebo Dostojevskij, který projevy své nemoci dokonale vystihl v postavě knížete Myškina z románu Idiot.
Když jsem jej kdysi četla, byla jsem tou nemocí fascinovaná, říkala jsem si, jaké to asi je, co pacient prožívá… aniž bych ovšem tušila, že se mi to již brzy na vlastní kůži „poštěstí“ a já se s ní budu sžívat mnoho dalších let. Podoba tzv. „grand mal“, velkého záchvatu, u mne probíhala nejčastěji v noci, během spánku. Když se pak člověku vrací vědomí… au, to bolí! V hlavě divná tma, černo… a prázdno. Cítí se jako po ráně palicí, jako by mu „vyzmizíkovali“ a vyluxovali paměť. Topí se v podivném čase i prostoru, jasné kontury vzpomínek se ztrácí - rozlité, rozpité v chaosu skvrn, asi jako když se malíři omylem na plátno vylije voda, v mysli jenom mlha, šero, tma… a šmouhy po gumování. Paměťová karta hlásí ERROR a nepřijímá žádné přístupové heslo k uložené databázi, takže vůbec netuším, kdo jsem, kde jsem, co tu dělám, nemám ani ponětí, kolik je hodin a co se stalo – jen kdesi uvnitř hlavy cítím obří tepající bolest a všechno mě nutí ležet a spát. Tělo se tím chrání - mozek potřebuje sílu, čeká ho ještě hodně práce, než uklidní šílící splašené neurony a vyspraví dráhu jejich letu, než obnoví poničené trakční vedení mysli, než vše uvede do pořádku, než vrátí paměť na své místo. Rovná se to téměř zázraku.
Je zhola nemožné uvědomovat si průběh samotného záchvatu - ztrátou vědomí se mozek brání: je to reflex, forma první pomoci, jakási záchranná brzda, prostředek, k němuž se uchyluje v krajní nouzi jen proto, aby nedošlo k daleko většímu poškození: prostě vypne pomyslný „hlavní jistič“…
Svého zdraví si vážím: se svou diagnózou jsem se naučila žít a těší mne, že už několik let jsem bez záchvatu. Tato příručka je možná už v lecčems zastaralá, ale měli by si ji ROZHODNĚ přečíst nejen všichni epileptici a lidé z jejich nejbližšího okolí, ale i širší veřejnost. Podává ucelený pohled na nemoc a její diagnózu, činí tak populární a čtivou formou. Dozvíme se o příznacích a podstatě nemoci, možnostech léčby, informace o průběhu nemoci, jak je to s dědičností a těhotenstvím a co dělat v rámci prevence. Velmi zajímavá a podnětná je kapitola „Nemocný a společnost“, v níž se autor zabývá historií přístupu k nemoci. Mnoho informací je stále aktuálních a platí dosud. Ale pro všechny, kteří se dosud ve svém okolí u nikoho s epileptickým záchvatem nesetkali, přidávám základní poučení, jak v takovém případě postupovat:
Z pacientova bezprostředního okolí je potřeba odstranit předměty, o které by se mohl poranit. Uvolněte jeho oděv kolem krku a podložte mu hlavu něčím měkkým – pokud to bude možné, uložte postiženého do stabilizované polohy, ale zásadně mu NEBRAŇTE v pohybech (křečích ani v automatickém jednání), tzn. nerozevírat mu ústa, natož něco vkládat mezi zuby! Po odeznění křečí zkontrolujte dech a tep a v případě potřeby poskytněte první pomoc a volejte záchranku.

93 09.09.2024

Takový "letem světem" průvodce magií: potenciální zájemce o tuto oblast seznamuje se základy jejích jednotlivých odvětví. Trochu pověr, trocha kouzlení, trocha toho neskutečna... ale hlavně fakta - a zajímavosti. Dělí se na šest částí: Nabijte se energií, Pozitivní mysl, Čas na relaxaci, Zdraví alternativně, Znamení horoskopů a Střípky magie.
První oddíl chytře poukazuje na způsoby, jimiž se takzvaně dají "dobít baterky". Zavádí nás na 10 kouzelných míst v Čechách, kde se dá čerpat energie - asi nejznámější je klášter Rosa coeli v Dolních Kounicích. Upozorní na předměty, které do domu přitáhnou štěstí - čtyřlístek, podkovu či amulet slona zná asi každý, ale překvapila mne králičí pacička: nějakou dobu jsem ji také mívala, přestože nejsem nijak pověrčivá a netuším, jak se ke mě vůbec mohla dostat. Zároveň nechybí zmínka o třech předmětech, které s sebou domů raději nenoste, mezi něž patří i nalezené hračky: zvláště v panenkách se prý často skrývá skutečně zlá energie (dobrá rada pro případné urbexery, prohledávající opuštěná sídla). Dostane se nám poučení o síle drahých kamenů, čím nám mohou pomoci, dozvíme se o 10 věcech, které nám doma naopak energii berou a co nám pomůže ji získat zpátky.
Druhá část se zaměřuje na emoce, reiki, umění meditace, ale i zvláštní havajskou techniku s krkolomným názvem "Ho'oponopono", pomáhající obnovit vnitřní sílu a rovnováhu. Dozvíme se pár faktů o problematice snů a jejich významu, reinkarnace a sugesce. Zajímavá mi přijde metoda "RUŠ" - logická práce s naším podvědomím, o níž jsem netušila, že existuje, a tak nějak nevědomky ji nějakou dobu už praktikuji :-)
Třetí část je vysloveně relaxační. Takže bylinkové koupele, rady, jak se zklidnit, blahodárné účinky éterických olejů, čaje, které zvednou náladu, harmonizující čakry a domácí kosmetika. Čtvrtý díl se zabývá principy alternativní léčby. Zvláště si cením pasáži o zooterapii - léčbě pomocí zvířat, která uzdravují: dnes už tedy nejen canisterapie, felinoterapie, ale i ornitoterapie a další. Velký přínos má pro nás i hudba - muzikoterapie se používá při léčbě různých poruch paměti a napomáhá léčbě psychosomatických poruch. Nechybí ani arteterapie - skrze ni můžeme lépe definovat své problémy, pomůže nám velmi intenzivně poznat sami sebe a napomáhá odreagování: velkou roli v ní hrají i samotné barvy a jejich působení na naši psychiku. Důležitá je i terapie vůní - aromaterapie, musíme však vědět, která vůně nám prostě sedne a dělá nám dobře.
V páté části se ocitneme ve sféře horoskopů: zavítáme do Egypta, zjistíme, co o nás říká arabský a keltský, jaký význam pro nás mají runy či co o nás prozradí den narození.
Poslední díl se věnuje magii: dozvíme se, jaké jsou formy věštění a jak fungují, takže nechybí klasika jako výklad z karet a čtení z ruky, ale poučíme se i o tom, jak číst z ohně, lógru, čajových lístků, nebo jak si očistit vlastní domov od zlých sil a přivolat lásku.
Kniha je určená převážně ženám, možná i všem, kteří se o magii chtějí něco málo dozvědět. Některé rady mi přišly úsměvné a spíše mne pobavily, jiné ponoukaly k přemýšlení, další jsou spíše takové povšechné... Každopádně je to zajímavá příručka - i pro čtenáře skeptiky :-)

90 11.07.2024