Notoricky známý příběh o neobvyklém domácím mazlíčkovi... Poslouchala jsem nedávno jako novou rozhlasovou hru, a skvěle jsem se bavila. Bavila se i celá naše rodina, která ji poslouchala - a že jsme vůči nedělním pohádkám, vysílaných pravidelně na Dvojce, značně kritičtí :-) Skvělá zábava k nedělnímu obědu :-)
"Stáváš se zodpovědný za vše, cos k sobě připoutal," řekla liška Malému princi. Klasický citát, který se nevztahuje jen na lišky a růže z ikonické knihy Antoine de Saint Exupéryho, ale hodí se na všechny chovatele. Právě chovatelství je nutné dělat zodpovědně: dát zvířatům vše, co potřebují, a dopřát jim i mnohem víc - kočky také potřebují stálý kontakt s lidmi a zavřené někde v kleci rozhodně nebudou šťastné.
Jen z kotěte, které vyrostlo v normálním domácím prostředí, může vyrůst příjemné, důvěřivé zvíře, které svému majiteli přinese radost ze společného soužití. Při pořízení kočky je třeba vzít v úvahu, že délka jejího života je mezi deseti a šestnácti lety, některé se dožijí ještě vyššího věku. Pokud ji budeme chovat doma, bude se to také projevovat na každodenním chodu naší domácnosti - proto je důležité včas vyřešit problematické otázky: péče o její zdraví a stravu, umístění venku či doma, kastrace či zachování plodnosti - a v neposlední řadě i vzájemného porozumění. Kočka není pes, komunikuje jinak a pro spokojené soužití bude potřeba zachytávat i ty nejjemnější signály, které k nám vysílá.
Z nenápadného lovce myší se stala hvězda výstav, oblíbeným domácím společníkem i symbolem domácí pohody. Její chov sice nemá tak dlouhou tradici jako chov jiných domácích zvířat, ale zhruba za sto let svého trvání zaznamenal obrovský rozvoj.
Tělesná stavba koček se u většiny plemen naštěstí nijak zásadně neproměnila, na rozdíl od psů. Jen málokteré plemeno má například krátké nohy (munchkin), sklopené uši (skotská klapouchá kočka), holou kůži (sphynx) či kudrnatou srst (devon rex), nebo je bezocasé (manx). Plemena se od sebe většinou odlišují pouze mohutností tělesné stavby, nejvíce odlišností najdeme na hlavě. Ušlechtilé kočky různých plemen jsou normálně pohyblivé a mohou vést přirozený kočičí život. Relativně menší variabilitu v tělesných tvarech plemen koček vyvažuje značná různorodost zbarvení srsti - dnes je známo několik set barevných variet koček.
V encyklopedii se dozvíte mnoho zajímavostí nejen o původu plemen, ale i o jejich standardech, tedy požadavcích na jejich vzhled. Je třeba si uvědomit, že existuje řada mezinárodních felinologických federací, které mají určité odlišnosti v názvosloví, zejména pokud jde o barevné variety koček, a dokonce odlišné standardy pro některá plemena. Může se tedy stát, že navštívíte-li nějakou výstavu nebo budete-li hovořit přímo s chovateli, narazíte na určité rozdíly. Naprostá většina z nich však patří pod FIFe (Federation International Feline), a tak jsou pro ně závazná poměrně přísná pravidla i standarty této federace.
Jde o velmi kvalitní knihu o kočkách - vzhledem k roku vydání ve své době možná i jednu z nejlepších. V úvodních kapitolách shrnuje základní fakta o péči o kočku, co obnáší pořízení ušlechtilé kočky, jaké jsou barvy srsti, dotkne se tématu genetiky. A pak už servíruje údaje o nevídaném počtu plemen a množství krásných fotografií. Orientaci v knize usnadňuje závěrečný slovníček pojmů.
Přidávám pár zajímavostí, které jsem objevila v nedávných vydáních časopisu Naše kočky:
... German rex
Kudrnaté kočky se občas objevily na mnoha místech světa, prvním známým plemenem koček s vlnitou srstí je však german rex. Již v roce 1946 byla popsána černá kočka z jedné východoberlínské nemocnice s výrazně kadeřavou srstí. Byl jí poskytnut domov, dostala jméno Lammchen a stala se prabábou nového plemene. U těchto chovatelských snah stál od roku 1951 známý chovatel a posuzovatel krátkosrstých koček z NDR pan Barensfeld. Gen, který je u německých rexů zodpovědný za zvlněnou srst, je snad identický s genem cornish rexů. Co se však typu týče, jsou tato plemena naprosto rozdílná. Zatímco cornish rex je kočka elegantního zjevu, německý rex je mohutnější a robustnější a více se podobá evropské kočce. Jsou to však zvířata společenská, vyrovnaná a tolerantní, hodí se i do větších rodin s dětmi a s dalšími zvířaty. V České republice se nechovají, svůj nový boom zažívají v zemích bývalého východního Německa, v Sasku, Durynsku a Sasku-Anhaltsku.
... Hluchota
Bílé kočky, zejména s modrýma či různobarevnýma očima (heterochromie), jsou známé tím, že se u nich vyskytuje dědičná hluchota. Je to způsobeno vrozenou degenerací hlemýždě ve vnitřním uchu. Proto musejí být všechny bílé kočky, které mají být na výstavách předvedeny a posléze použity v chovu, audiometricky vyšetřeny. Aby se zdravotní stav populace bílých koček (všech plemen) zlepšoval, zakazuje chovatelský řád pářit dvě bílé kočky navzájem. To nese svoje ovoce, hluchých koček jednoznačně ubývá. Pokud se hluché kotě ve vrhu narodí, je nutné mu najít vhodný domov u lidí s bytem a bez chovatelských ambicí. Ve venkovním prostředí je pro takové kotě pohyb nebezpečný, bez důležitých sluchových informací je vystaveno mnoha nebezpečím. Doma v bytě se hluché kočky rychle aklimatizují a dožívají se běžného věku jako ostatní kočky. Pouze komunikace s nimi probíhá poněkud odlišně s ohledem na toto postižení.
... Ashera - nejdražší plemeno
Celkově nejdražší kočičí plemeno je ashera. Cena jednoho exempláře se může vyšplhat až na 125 tisíc dolarů
(přes 2,5 milionu KČ). Jedná se o velké plemeno s hmotností až 15 kg, vzniklé křížením afrického servala, bengálské kočky a kočky domácí. Vzhledem připomíná malého levharta.
Je škoda, že poezie je opomíjený žánr, že stojí stranou na okraji zájmu. Je těžké si k ní najít cestu, protože k nám většinou nehovoří jasně, stručně a zřetelně, ale jazykem básnickým. Pokud se však odvážíme ponořit do moře všech těch tropů a figur, porozumíme metaforám a pochopíme způsob, jakým se básně utvářejí, značně se obohatí naše vnímání světa.
I já byla jako nevěřící Tomáš, když jsem se ptala, k čemu nám ten "mrtvý útvar" slouží, i já dlouho hledala a tápala, než jsem pochopila, v čem spočívá jeho tajemství. Někdy skutečně stačí jen erudovaný a poutavý výklad lektora, který studenty převeze přes "rozbouřené vody slov" do poklidného "veršoviště", a odemkne jim tak vstup do třinácté komnaty poezie.
Uznávám: je velmi náročné vytvářet klasické verše, držet se předepsaného metra, hlídat si rytmus a dodržovat pravidla všech těch básnických stop - vždyť ani mistři básníci nejsou dokonalí, a v tom spočívá jejich krása. Básně a rýmy nás provázejí po celý život, od narození až do smrti. Veršem jsme připoutáni k matce, když zpěvem tiší náš pláč. Říkadla a říkanky nám pomáhají osvojit si jazyk, jazykové hříčky napravují problémy s artikulací. S pomocí poezie si vytváříme vztah k vlastní zemi: každý si pamatuje slova hymny své země či lidové písně svého národa. Hudba a verše spojují. A protože jsou melodické a snadno zapamatovatelné, pomáhají lidem v těžkých chvílích: vězni v lágrech si zpívali písně, které jim připomínaly šťastné chvíle, písně, které zmírňovaly jejich žal a útrapy a zaháněly bolest. Písně dovolují luxus návratů do minulosti ve vzpomínkách, písně jsou s námi ve chvílích největších radostí i nejhlubších smutků. A v dobách nejhoršího útisku právě poezie dovoluje vyjádřit vzdor, neboť její důmyslně šifrovaná sdělení sebelepší cenzura nezachytí. Poezie je poklad.
A jako všechno, co člověk vytváří, se dá též zneužít: hodí se politikům do sloganů, používá se v reklamních kampaních. Mnozí z nás si jistě velmi dobře pamatují různé nechvalně proslulé budovatelské hity oslavující práci, mír a pokrok, popř. bezduché rýmování naivní poezie 50. let... Ale to je dnes většinou již pasé. Každopádně je pro nás důležitá - už jen tím, že skrze ni se mnohem lépe vyjadřují ty nejniternější hnutí mysli a prožitky, takže je mnohem snazší se s básnickým textem identifikovat. A ještě jedna zajímavost: sami herci přiznávají, že se jim mnohem lépe učí výstupy veršované než ty neveršované.
Slovník básnických knih je mou mapou země básní a rýmů, když se v ní trochu ztrácím. Pomáhá mi nalézt správný směr interpretace, odrazit se ode dna, když se topím v záplavě slov, s nimiž si nevím rady. Od Absolutního hrobaře po Žíznivé léto - je mým průvodcem, jedním z nejlepších, které po světě poezie mám. A doporučila bych jej všem, kteří svou cestu k poezii teprve hledají, i těm, jimž k srdci nepřirostla. A nejvíc doporučuji těm, kteří posílají básnické sbírky, jimž vůbec nerozumí, zbytečně rovnou do odpadu - mají to zapotřebí?
Začnu trochu zeširoka a neodpustím si otázku: víte, jak se správně starat o svůj hlas?
Dnes, 16. dubna 2026, proběhl Světový den hlasu. Akce má za cíl upozornit na význam hlasu a podpořit osvětu v této oblasti. Smyslem je otevřít téma péče o hlas široké veřejnosti a usnadnit komunikaci mezi odborníky, pacienty i lidmi, kteří žádné potíže nemají, ale chtějí svému hlasu lépe porozumět.
Jaké problémy přinutí lidi navštívit odborníka? Známá česká foniatrička MUDr. Petra Kalitová se k tématu vyjádřila v jednom z rozhovorů:
"K častým obtížím patří chrapot, ztráta hlasu, unavitelnost, změna rozsahu nebo pocit tlaku v krku. Tyto potíže můžou mít různou příčinu. Laryngitida nebo viróza a s ní spojená ztráta hlasu jsou běžné situace, které většinou souvisejí s akutním infekčním onemocněním nebo celkovým oslabením organismu, kdy se ve většině případů hlas dříve či později vrátí do normy. K lékaři přicházejí i lidé, kteří hlas dlouhodobě přetěžují. Je to jejich každodenní pracovní nástroj a najednou přestane zvládat běžnou zátěž. Mnohdy nejde o viditelné poškození, ale o špatně nastavený způsob tvorby hlasu, který se postupně zafixoval a vytvořil začarovaný kruh, ze kterého je potřeba vystoupit. Samostatnou kapitolou jsou hlasové potíže u pacientů po operacích na krku a na hrudníku, které mohou vést k poruše hybnosti hlasivek.
Kvalita hlasu se posuzuje podle celé řady charakteristik a její hodnocení je poměrně složitý proces. Netýká se pouze medicíny, ale i fonetiky a dalších oborů, které se zabývají lidskou komunikací. Kvalitu hlasu tvoří dech, stav hrtanu, hlasivek, koordinace dechu a mnoho dalších faktorů. Kvalitní hlas je znělý, přirozený, tvořený bez nadměrné námahy. Naopak nekvalitní hlas může znít unaveně, chraptivě, příliš napjatě či monotónně. Často signalizuje nesprávnou práci s dechem, přetížení hlasivek nebo jiný funkční problém. Kvalitu hlasu ovlivňují i psychika nebo u žen hormonální změny. Hlasoví profesionálové a lidé, pro které je hlas pracovním nástrojem, vnímají i velmi malé změny, které ostatní nepozorují.
Péče o hlas je trochu jako péče o pleť. Všude se píše, jak je důležitý zdravý životní styl, dostatek spánku a jak často pokožku hydratovat. U hlasu je to podobné, ovlivňuje jej celá řada faktorů včetně pitného režimu a životního stylu. Častou chybou je snaha "spravit" hlas ledovým nápojem nebo naopak velmi horkým čajem. Nejvhodnější je obyčejná voda pokojové teploty a pravidelné doplňování tekutin během dne. U lidí, kteří mají problémy s hlasem, hraje důležitou roli i hlasová hygiena. Jsou to doporučení, jak hlas používat a čemu se vyhnout."
Hlas každého z nás je unikátní - funguje jako otisky prstů nebo DNA. Jaké fyzikální procesy a motorické funkce se na jeho vzniku podílejí, jaké jsou jeho vlastnosti, jak se vytváří řeč a jak se formuluje, jaké jsou její vady a jak ji vůbec vnímáme - to je jen hrubý výčet témat, kterým se tato "bible české fonetiky a fonologie" věnuje. Autorka učebnice, Doc. PhDr. Zdena Palková, patří ke špičce oboru, o jehož rozvoj se nemálo zasloužila. Měla jsem tu čest navštěvovat její přednášky - a ačkoli se zkouška u ní rozhodně nedala okecat, takže nezbylo než se obsah knihy pořádně nadrtit, ráda jsem ji poznala. Jak zmiňuje v úvodu, publikace sleduje dvojí cíl: soustřeďovat a konfrontovat údaje, které byly o češtině dosud zjištěny, přičemž ukazuje i mezery popisu. Vedle toho se snaží způsobem výkladu ukázat povahu problematiky, jež popis zvukové formy jazyka představuje.
Studenti, laici i odborníci zde najdou vše podstatné. Přestože výzkumy posledních let pomocí moderních technologií přinesly do oboru spoustu nových a mnohdy i nečekaných poznatků (např. forenzní fonetika byla tehdy v plenkách), obsah zůstává stále platný.
Kniha je rozdělena na několik částí: mluvená forma jazyka a její popis, produkce řeči (ústrojí dechové, hlasové, fonační, artikulační orgány), zvuk řeči a jeho percepce (vlastnosti zvuku, sluchové ústrojí, vlastnosti sluchu, vznik akustického signálu řeči v mluvidlech), systémový popis zvukové formy jazyka: segmentální a suprasegmentální rovina, popis čeština: samohlásky, souhlásky, zvukové jednotky souvislé řeči, ortoepie, poruchy řeči.
Doporučuji všem, kteří se o problematiku zajímají a chtějí se něco dozvědět. Jde o učebnici, nikoli populárně-naučnou publikaci, přesto věřím, že si své čtenáře najde... kromě studentů :-) Pro širší zájemce a větší rozhled doporučuji také dvě publikace Radka Skarnitzla: Zvuková báze řečové komunikace a Segmentální plán češtiny.
Takže druhé pokračování. Kuchařka velkého formátu, a to jak vzhledem, tak i obsahem, pohladí chuťové buňky už při pouhém listování. Detailní fotografie každého pokrmu nabízejí vskutku smyslný zážitek, až se sliny sbíhají. Recepty nejsou těžké na přípravu, hlavně díky jednoduchému měření ingrediencí pomocí šálků, kávových lžiček a polévkových lžic. Vycházejí nejen z klasické české kuchyně: svíčková, kulajda se zastřeným vejcem, kynuté buchty s povidly, bramboráčky, smažený kapr ve dvojitém obalu, ale čerpají i z kuchyně jiných národů a kultur: granola s ovocem a javorovým sirupem, segedínský guláš s chilli papričkou, citronové tartaletky, rybízovo-angreštové tiramisu, gazpacho z kapií, lasagne s pórkem a hráškem, brynzové halušky se slaninou, thajské nudle s koriandrem a houbami, pánev s grilovanými mořskými plody, hummus z cizrny s chilli...
Občas je výhoda, že pokrmy jsou nafocené, neboť jejich názvy mnoho neřeknou: rajčatové sugo s bazalkou a česnekem, kuřecí paličky teriyaki, jahodový sorbet, crumble s rebarborou, panna cotta s kompotem, zastřená vejce ve smetanové omáčce s chilli, fusilli s blanšírovanou kapustou...
Naštěstí ani těch specifických ingrediencí v receptech není mnoho a dají se snadno sehnat: avokádo, cottage, balzamikový ocet, špaldová mouka, olivy, kapary, ricotta, cizrna, sýr brie, tahini pasta, dýně hokkaido, rýžový ocet, mascarpone, chilli vločky, passata, mořské plody, rýže arborio, bazalkové pesto, atd.
V úvodu se dozvíme praktické rady: kolik váhy pojme jeden hrnek či čajová a polévková lžíce, navíc se nám dostane různých doporučení, co dělat či nedělat, popř. jak vylepšit výsledek.
Kniha se dělí na čtyři základní oddíly podle ročních období - Jaro, Léto, Podzim, Zima. Jednotlivé kapitoly jsou pak členěny podle druhů pokrmů: Polévky (kulajda se zastřeným vejcem, jarní vývar s řapíkatým celerem), Pomazánky (vajíčková s ředkvičkami, ze sušených rajčat), Muffiny (s brokolicí a čedarem, s bramborami a mletým masem), Kuře (restovaná prsíčka s koprovým přelivem), Chřest (krémové rizoto s parmezánem). S jarem jsou spjaty Velikonoce (kynutý mazanec, jidáše, piškotový beránek se smetanou, selská nádivka s uzeným masem, jehněčí žebírka na česneku, sázená vejce s holandskou omáčkou). Do této části ještě spadají dorty (mechový, patrový se smetanovým krémem) a recepty z rebarbory (kynuté knedlíky).
K létu patří různé plody, takže pokrmy z jahod, borůvek, třešní, malin, angreštu (koláč z listového těsta s jahodami, borůvkový cheesecake, litý perník s třešňovým rozvarem, smetanový pohár s malinami), a dále sladké plněné knedlíky (mechové s jahodami) a bublaniny. Nechybí recepty ke grilování (hovězí steak s marinádou a se zeleninou) a ze sezónní zeleniny - květák, kedlubny, rajčata, papriky, cukety (květákové pyré, kedlubny s houbami a parmezánem, papriky plněné masovou nádivkou, rajčata plněná šunkou, zapečené lodičky se sýrem, cukeťák). Mnohé pokrmy se připravují i v jednom hrnci či z jednoho pekáče (kuřecí směs s noky, fazolový guláš s mletým masem, zapečená rajčata s balkánským sýrem, zapečená zelenina s parmezánem). Osvěžení přináší kapitolka Posvícení (husí stehna s červeným zelím, kroupová jelítka).
Oddíl Podzim nabízí různé druhy buchet (kynutý závin s mákem), omáčky (cibulová s hovězím masem, kuře na paprice), a dále pak pečínky, guláše a pokrmy z kynutého těsta, jablek, hrušek švestek, kapusty (závitky plněné mletým masem), zelí (placičky s česnekovým dipem), hub (palačinky plněné smaženicí), brambor (ragú se zelím a mletým masem), dýní (dýňové noky se sýrem).
Zima přináší luštěniny (fazole s uzeným masem, čočka nakyselo se sázenými vejci), ryby (bylinkové filety z lososa), různé druhy pečiva, vánoček a cukroví (vanilkové rohlíčky, vosí hnízda). Nechybí vánoční menu (rybí vývar s knedlíčky, bramborový salát s domácí majonézou), a dobroty na Silvestr (kachní prsíčka v pepřové omáčce, okurkové kanapky s krevetami).
Receptů je zde hodně, já vítám ty se snadnější přípravou, a určitě zkusím něco z cuket a brambor, které mám moc ráda.
Kuchařka se mi líbí, avšak mám vůči ní pár výhrad: v knize se hůře orientuje, zcela chybí abecední rejstřík pokrmů a jejich obsah, v úvodu jsou pouze názvy rubrik. Postrádám i erudované "slovo autorů či nakladatele" se zmínkou o tom, proč kuchařka vznikla, komu je určena a z jakých zdrojů čerpá. Je vytištěna na nekvalitním papíře: chápu, že je díky tomu levná a cenově dostupná, na křídovém papíře by se náklady za tisk minimálně zdvojnásobily, ale stránky místy působí ušmudlaně a hrozí, že se písmo bude rozmazávat. Také vazba je značně nepraktická: při delším držení v rukou se láme, jinak má tendence se zavírat. Naštěstí není nijak těžká. Jinak publikaci doporučuji, hodí se pro všechny, i pro "sváteční" kuchaře, kteří se prostoru kuchyně spíše vyhýbají.
Kuchařka velkého formátu, a to jak vzhledem, tak i obsahem. Pohladí chuťové buňky už při pouhém listování. Detailní fotografie každého pokrmu nabízejí vskutku smyslný zážitek, až se sliny sbíhají. Recepty nejsou těžké na přípravu, vycházejí převážně z klasické české kuchyně: hovězí vývar, koprovka s vejci a novými bramborami, tradiční houskový knedlík, tvarohové knedlíky s jahodami, bábovka á la vánočka...
Objevují se zde ale i moderní variace inspirované jinými kulturami: thajské červené kari á la yam yam, portugalská rýže s chorizem, boloňské špagety, mexické fazole s avokádem a bazalkovým pestem, maďarský dýňový guláš, hovězí po burgundsku.
Občas je výhoda, že pokrmy jsou nafocené, neboť jejich názvy mnoho neřeknou: pilaf s rýží na kari a kuřecími kousky, zeleninové birjání s vaječnou omeletou, špagety aglio olio se slaninou, conchiglioni s houbami, tikka masala, zapečená lilková musaka, kuřecí pad thai, kuřecí satay s arašídovou omáčkou, bramborové placičky s čatní, salát halloumi s granátovým jablkem, hummus s mrkví, guacamole s chilli...
Naštěstí těch specifických ingrediencí v receptech není mnoho a dají se snadno sehnat: avokádo, bazalkové pesto, feta, kuskus, čočka beluga, rýže arborio, rajčatové sugo, chilli vločky, fazole mungo, rybí omáčka, atd.
V úvodu se dozvíme praktické rady: kolik váhy pojme jeden hrnek či čajová a polévková lžíce, čím nejlépe sladit, apod. Jednotlivé kapitoly jsou pak dále členěny podle druhů pokrmů: Předkrmy (pikantní pomazánky, jednohubky), Polévky (mrkvová, česneková, bramboračka s houbami), Drůbež (krůtí na šafránové rýži, salát s trhaným kachním masem), Guláše (z vepřového plecka s hráškem, buřtguláš), Mleté maso (cuketové quiche, burger s hovězím masem), Omáčky (španělské ptáčky, svíčková s karlovarským knedlíkem), Rýže (zapečená s brokolicí, plněné paprikové lusky), Zelenina (cukety plněné pikantní směsí), Těstoviny (domácí ravioli plněné masem, salát s fusilli a rajčaty), Kuskus (pečený losos na kuskusovém salátu), Brambory (opečené se slaninou a vepřovou kotletou, domácí hranolky), Luštěniny (červená čočka se zeleninou, rizoto s fazolemi a klobásou), Knedlíky (špekové s cibulkou, karlovarský s petrželkou).
Na své si přijdou nejen milovníci pizzy a pečení: najdou tu různé druhy chlebů, baget, housek a rohlíků, ale i knedlíků, bábovek, pokrmů z kynutého těsta, závinů, rolád, řezů, bublanin, buchet s drobenkou, dortů a cukroví.
Zaujalo mne i využití šmakouna, českého patentovaného vynálezu, v netradiční podobě ovocného knedlíku. Receptů je zde hodně, já vítám ty se snadnější přípravou, a určitě zkusím lečo s opečenými bramborami.
Kuchařka se mi líbí, avšak mám vůči ní pár výhrad: v knize se hůře orientuje, zcela chybí abecední rejstřík pokrmů a jejich obsah, v úvodu jsou pouze názvy rubrik. Postrádám i erudované "slovo autorů či nakladatele" se zmínkou o tom, proč kuchařka vznikla, komu je určena a z jakých zdrojů čerpá. Je vytištěna na nekvalitním papíře: chápu, že je díky tomu levná a cenově dostupná, na křídovém papíře by se náklady za tisk minimálně zdvojnásobily, ale stránky místy působí ušmudlaně a hrozí, že se písmo bude rozmazávat. Také vazba je značně nepraktická: při delším držení v rukou se láme, jinak má tendence se zavírat. Naštěstí není nijak těžká. Jinak publikaci doporučuji, hodí se pro všechny, i pro "sváteční" kuchaře, kteří se prostoru kuchyně spíše vyhýbají.
Útlá knížečka kapesního formátu z edice VERSUS obsahuje 90 básní se sbírek: Květy intimních nálad, Z mého kraje, Soucit i vzdor, Ještě jednou se vrátíme, Dobrodružství odvahy, Lyrika lásky a života, Naděje i bolesti, Rozjímání ranní i navečerní, Drsná láska, Hovory věcí, Údolí Nového Království, Básně nesobeckého srdce, Zápasy a osudy, Žně, Za člověkem, Vybouřené smutky, Zpěvy domova, Krvácející bratrství, Básníkovo jaro. Výběr ukončuje báseň s názvem "Sloka dobrá", která pochází ze souboru "Z netištěných věcí".
Básně sem zařadil a uspořádal Marek Fikar, redigoval Zdeněk Hron. Sbírka se dělí na tři oddíly: Slunce své napíná struny, ...a zlato tryská z listí žlutého, Já hledal studny bez dna na výších. Řazení je to chaotické a poměrně nešťastné: básně totiž nejsou srovnány podle příslušnosti k jednotlivým sbírkám, aby je čtenář mohl lépe vnímat jako větší a kompaktnější celek, ale díky tomu rozdělení jsou značně rozházené. Nejsem zrovna přívržencem podobných výborů, neboť o tvorbě básníka neprozradí téměř nic - je to jako kdyby vám v cukrárně naservírovali kruhovou výseč dortu, z jehož kousku musíte posoudit vzhled, chuť a tvar celé pochutiny. Navíc bývají sestaveny z náhodných ingrediencí, jen podle citu, vkusu a třeba i momentální nálady tvůrce, který je "slepil" dohromady. Citelně mi tu chybí slovo editora: nejen vysvětlení důvodů, proč sbírka vznikla, čím se při výběru řídil, ale i zveřejnění pramenů, odkud básně čerpal, včetně kompletních bibliografických údajů. Údaje uvedené v anotaci nestačí. Výběr je to navíc skromný a Sovovu tvorbu představuje pouze jednostranně, se zaměřením na jeho milostnou, krajinářskou a reflexivní poezii. Knížečka se hodí se spíše maturantům či studentům, kteří si narychlo potřebují od autora něco přečíst a bleskově se s ním seznámit třeba na výuku, avšak na hloubkovou analýzu nestačí. Pokud bychom chtěli jeho dílu více porozumět, raději doporučuji kritické vydání jeho "Básní" v rámci edice "Česká knižnice" nakladatelství Host.
Antonín Sova (1864 - 1928) se svou impresionistickou přírodní lyrikou, symbolistickou sociální poezií i milostnými verši se podílel na proměnách poezie básnické generace 90. let 19. století. V jeho smyslově bohatých verších se střídá intenzivní zájem o osudy jedince, národa i společnosti (což se projevuje vzrušenými výpady vůči soudobým konvencím) a abstraktní reflexe o nadosobních hodnotách vedoucích k usmíření se světem. Nejoblíbenější formou mu byl sonet.
Vybrala jsem několik jeho známých básní:
Pláč houslí
Ó viď, že míváš ráda
pláč houslí usedavý?
Smím hráti? A sníh padá
a takto zticha praví://
Zas rok je u veřejí
a všemu konec záhy!
Tu ruce tvé se chvějí
a zrak tvůj tak je vlahý...//
A když sníh tiše praví:
kde láska, zkvetlá z jara?
Pláč houslí usedavý
zní jak touha stará.//
Zní jak listí šusty
pláč usedavý
a zní, jak jeho ústy
by mluvil tón ten žhavý...
(Květy intimních nálad)
Sloka dobrá
Ke komu vracet se nežli k těm,
které jsme zrodili,
které jsme živili, na slunci nosili v lásce vroucí.
Pro něž jsme tisíci úzkostmi schnuli
a v krvi se brodili
vlastního srdce, jež nespalo
pro jejich hlavy žhnoucí.
(Z netištěných básní)
Květ narcisu
Oh nocí, nocí když ty sníš,
mně z vázy narcis voní blíž.//
Nade všecky květy mám jej rád,
když vonět počne ze zahrad.//
Mně zdá se, jak by v jeho sníh
byl vtělen úběl skrání tvých,//
a s jeho vůní jak tvůj dech
by vál sem hebkých na křídlech.//
Oh nocí, nocí když ty sníš
mně z vázy narcis voní blíž.
(Květy intimních nálad)
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.
Tak nevrle a tulácky v obzoru slunce spalo.//
Ó, proč tak pozdě? řek jsem k ní.
Poslední slunce na sítí,
zvony mi v mlhách umlkly, jsou ptáci
v travách ukrytí,//
mé louky teskní vůní mdlou
a vody sešeřeny jsou,
a přes přívoz stíny jdou
a všecko planou je už hrou -//
že do daleka odplout chci kams
na zelené ostrovy
a zdvihám vlajky na stožár a bílé plachty,
lanoví.//
Vás tenkrát zjara čekala jsem... V obzoru modrý
zvučel jas.
Já napjal struny z paprsků, by echem chyt se
v nich váš hlas.//
Nuž rcete, kde jste tenkrát byla?
A pod jakými zeměpásy?
Nuž rcete, čí jste jaro žila? Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?//
Kde horké noci zpívaly vám v okna otevřená?
Má duše marně toužila tím tichem uděšená.//
A teď! kdy nevzpomněl jsem snad,
vše se tu chystám zanechat,
na plavbu bych se vydal rád, proč jdete
vadnout na můj sad?//
Pro nás tu slunce nehoří a nevýskají pohoří.
Nám nikde louky nevoní, zpěv nezní
v našem pomoří,//
chci odplout sám a poslouchám podzimu
pohádkové hlasy -
jdu hledat Nové království.
Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy?
(Ještě jednou se vrátíme)
Hrdá bolest
Zklamaný hrál na G struně:
"Věřil jsem tak slunci, luně.
V nocích ženy klamaly,
ale za dnů plakaly.//
Neplačte, já plakal též.
Láska k vám to lež jen, lež.
Nevěrné mé srdce taky,
lživé rty a lživé zraky."//
Posměšnou tu píseň hrál,
aby svoje srdce snížil.
Aby ženám neublížil.
Aby tolik neplakal.
(Lyrika lásky a života)
Píseň 1
Já housle vzal jsem v ruku
po letech doma zas!
Tak neuměle, tiše
zvuk nesmělý se třás -
já hrát již zapomněl,
ó marno! vzpomínám si,
já hrát již zapomněl!//
A v žádosti a touze
po měkkých houslích svých,
jež plakaly tak dlouze
za nocí měsíčních -
za nocí měsíčních! -
já silněj v struny vjel,
ó marno, struna praskla,
já hrát již zapomněl!//
I ta, jež ráda měla
můj hovor dumavý, se ani nezachvěla,
zrak nevzplál pátravý!
Zrak nevzplál pátravý
po letech, jaký žel!
Já zestár jsem a dávno
jsem líbat zapomněl!
(Soucit i vzdor)
Vánoční shon máme již nějaký čas úspěšně za sebou, a přesto rádi vzpomínáme nejen na chvíle strávené se svými blízkými, ale i na chvíle drobných neřestí, kdy jsme s požitkem ujídali z bohatého výběru napečeného cukroví. Však i labužníky určitě zamrzí, že mnohé z těch dobrot ochutnáme zase až za rok, neboť jde o druhy tradičně vázané pouze na období Vánoc. Nejen jim, ale všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří rádi pečou a chtějí si své umění rozšířit o další kousky, je určena tato kuchařka. Navíc se hodí i konzumentům, kteří se ve své stravě musí omezovat, ať už kvůli alergii na lepek nebo si hlídají hladinu cukru v krvi.
Publikace je již osmým dílkem skládačky unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší - a dalších 122 soustředil do této kuchařky.
V úvodu nechybí dobré rady, jak nejlépe nakládat nejen s těstem, aby se pokrm vydařil. Není to žádná věda, aspoň co se týče uváděných doporučení, hodně záleží i na správné teplotě.
První část čtenáře láká na tradiční cukroví: různé druhy perníčků (makové, citrusové, staročeské s ořechy, rumové, čokoládové), linecké, išelské dortíčky, rohlíčky (vanilkové, pistáciové, kokosové), slepované koláčky, pracny, kokosky, ořechy či košíčky. A jaké asi budou husarské koláčky s marmeládou nebo myslivecké knoflíky?
Druhá část je určena všem, kdo potřebují nebo chtějí péci bez lepku či klasického cukru. I tak se totiž dají vytvářet úchvatné dobroty, které potěší už svým vzhledem: špaldové vanilkové rohlíčky, žitné perníčky, pikantní zázvorky, datlové cukroví bez cukru, linecké z kokosové a pohankové mouky, sardská mandlová kolečka, dia citronové cukroví...
Třetí kapitola obsahuje recepty na nepečené cukroví, které lze připravovat až na poslední chvíli: kokosová nepečená roláda, zázvorové, cizrnové či skořicové kuličky, kávová zrna, citronová a arašídová vosí hnízda, kávové vosí úly, vánoční tlačenka... A co asi skrývají kokosové koule s překvapením?
Kuchařku uzavírají recepty na vánočky, štóly a další moučníky, jež se o svátcích pečou u nás i ve světě: drážďanská štóla, francouzské vánoční poleno, kynutý závin s mákem a ořechy, jablka v županu...
Mne zaujala šachovnice, ovšem nemyslím si, že by se na ní daly hrát šachy :-)
Už jen samotné listování knihou přináší velký požitek, neboť obsahuje velké a hodně detailní fotografie, takže hrozí, že čtenáři při prohlížení brzy začne kručet v břiše :-) Bohužel recepty jsou řazeny trochu chaoticky, nikoli podle stupně náročnosti či abecedně, navíc v závěru chybí i jejich přehled, popř. rejstřík. Také papír, na němž jsou vytištěny, není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. V naší domácnosti si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
Všichni jsme někdy poněkud "bolaví" a občas nás do svých spárů neurvale drapne nějaká ta bolest či bolístka. Záleží na intenzitě signálu, s níž oznámí, že zrovna "tady je něco v nepořádku", a je to potřeba co nejdříve spravit. Bolest či nemoc je součástí našeho života a je jenom na nás, jak silně ji vnímáme. Každý má svůj práh citlivosti položený trochu jinak: co jednoho dovádí k šílenství, druhý velkoryse přehlíží, trpět však rozhodně nehodláme. A pokud se nám nechce s kdejakou maličkostí otravovat osoby povolané, rádi sáhneme po samoléčbě.
V této praktické příručce najdeme spolehlivé recepty na běžné neduhy, s nimiž se občas potýkáme. Nejde o klasický bylinkář, kdy u bylinek, srovnaných do latě pomocí abecedy, vyčteme, jakým způsobem je lze použít a na co zabírají. Hesla v knize jsou řazena jinak - zaměřují se na potíže, které postihují jednotlivé soustavy lidského těla: dýchací, trávicí, pohybovou, sluchovou, zrakovou... Takže pokud svůj problém umíme definovat a lokalizovat, možné řešení si snadno dohledáme.
Publikace začíná dýchací soustavou a nemocemi, které nám život ztrpčují asi nejčastěji: angína, rýma, bronchitida, astma, chrapot, chřipka... Druhý díl je věnován pohybovému aparátu: přináší nejen informace, jak pečovat o klouby, co dělat při akutní blokádě zad (ischias neboli houser), a jak si pomoci při artróze a osteoporóze či revmatu, ale i jak řešit zlomeniny, naraženiny a jiné potíže.
Další část je zaměřena na med jako jeden z přírodních léků: lze jej užít i v kosmetice a pomáhá při ekzémech a bolestech v krku.
Ženy zde objeví rady a tipy na bylinky, které spolehlivě zabírají na jejich ženské problémy. Dále se dozvíme, jak pečovat o zrak či dutinu ústní, jak zmínit otoky, co dělat, aby uši a zuby nebolely. Objevíme recepty našich babiček na drobné neduhy - a také kapitolku věnovanou zázračným účinkům konopí. Zjistíme, co vše udělat pro klidný spánek svůj a svých dětí, nechybí redakcí vyzkoušené tipy a nápady, a díky zaručeným radám si zajisté poradíme s nemocemi kůže - lupénkou, akné, plísní na nohách. Můžeme si připravit osvědčené domácí masti - a stranou nezůstává ani psychika, která by pro nás měla být prvním místě. V publikaci jsou zmíněny i civilizační nemoci jako cukrovka, obezita či únavový syndrom. Navíc se ještě dozvíme, jak zatočit s obtížemi trávicího traktu.
Najdeme zde mnoho užitečných rad, některé již notoricky známé, ale mnoho informací může být podnětných. Myslím, že kniha může posloužit i jako taková malá "zdravotní KPZ", pročež ji vřele doporučuji.
O české kuchyni se říká, že je hodně omáčková a bohatá na maso. Pro většinu tradičních českých pokrmů také platí, že jejich příprava je oproti současnému trendu rychlého vaření zdlouhavější – taková svíčková nebo vepřo knedlo zelo zabere klidně celé dopoledne. Byla by však škoda si tato jídla dopřát pouze v restauraci: když si totiž oběd/večeři připravíme sami, hned nám jinak chutná.
Kniha je již sedmým dílkem puzzle do unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší - a dalších 122 soustředil do této kuchařky.
Tentokrát se nehodí všem mlsným jazýčkům - vegetariáni zajisté prominou, neboť je celá věnována masu a různým způsobům jeho úpravy.
V úvodu nechybí dobré rady, jak s ním správně nakládat, aby se pokrm vydařil. Právě u masa se vyplatí vařit ze skutečně kvalitních surovin. Jeho chuť ovlivňuje nejen to, z které části zvířete pochází, ale také, kde a jak bylo chováno, jaké bylo jeho stáří, způsob porážky i další procesy, jimiž maso prošlo, včetně jeho uskladnění. Nejlépe je vyhlédnout si ve svém okolí kvalitního řezníka, maso při koupi dobře prohlížet - a při další úpravě hledět i na jeho správné krájení a porcování.
První oddíl je věnován grilování. Nechybí kuřecí paličky v jogurtové marinádě, grilovaná kuřecí křidýlka, country špízy z vepřového masa, vepřové kotlety v pomerančové marinádě, ďábelská grilovaná žebírka, marinované kuřecí se zázvorem a medem...
Druhá část je zaměřena na řízky, ať už v trojobalu, těstíčku nebo přírodní. Nalezneme zde řízky s česnekovým jogurtem, kuřecí řízky v sýrovém těstíčku, olomoucké řízky z vepřové krkovice, krůtí řízky v brynzovém těstě, ajvarové řízky z krkovičky, krůtí řízečky v hrašce, francouzské řízky v těstíčku, telecí řízky á la saltimbocca... A co se asi skrývá za neviditelnými řízky pod peřinou?
Třetí kapitola obsahuje recepty na masové rolády, závitky a kapsy. Je až s podivem, kolik takových pokrmů existuje: krůtí špenátová roláda, vepřová roláda na dijonské hořčici, krkovička plněná kysaným zelím a uzeným masem, kuřecí pletence s omáčkou, plněné vepřové karé, pikantní krůtí kapsy, frankfurtská hovězí roláda, kotlety plněné jablky, roláda z daňčí plece, roládka z panenky plněná chřestem a mrkví... A co si asi přinesete ve vepřových ranečcích z Olomouce?
Závěr patří pečínkám - husím, kachním, kuřecím či vepřovým, které oceníte ve svátečních chvílích. Husa s ovocem a rozmarýnem, kachní stehna s kedlubnami na smetaně, kachna s divokým kořením a medem, kachna s pomerančovou šťávou, moravský vrabec na pivu, marinovaná vepřová pečeně, pečené kuře v pikantní marinádě... Nabídka je široká a věřím, že třeba takové kuře dobré hospodyně zvládne upéci i ten, kdo se u plotny běžně nevyskytuje :-)
Už jen samotné listování přináší velký požitek. Bohužel recepty jsou řazeny trochu chaoticky, nikoli podle stupně náročnosti či druhů masa, navíc v závěru chybí i jejich přehled, popř. rejstřík. Také papír, na němž jsou vytištěny, není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. V naší domácnosti si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
Železnice ovlivnila vývoj celé společnosti. Jízdy prvních vlaků znamenaly revoluční obrat ve způsobu přepravy osob, surovin i nákladů. Nejprve vzbuzovaly strach i hrůzu obyvatel měst i osad, plašily dobytek i zvěř. Postupně si však vlaky získávaly stále více příznivců a úspěšně nahrazovaly koňské potahy nebo čluny na vodních tocích. Po éře parních lokomotiv přišla doba elektrické a později i motorové trakce. O současné digitalizované éře se v knize nepíše - ani to není možné, neboť publikace vyšla v roce 1989, a to při příležitosti 150 let od zahájení parního železničního provozu na našem území. Přesto přináší zajímavé informace, které ocení všichni železničáři a přátelé či příznivci železnic. Shrnuje historii, vývoj, výrobu a provozní nasazení hnacích vozidel všech trakcí, rozsahem se zaměřuje na nejvýznamnější události. Navíc jsou sem přidány i kapitoly o lanových a horských drahách ČSD a vývoji provozní a údržbářské základny hnacích vozidel.
Ponaučení zde najdou hlavně odborníci: publikace obsahuje spoustu grafů, schémat, historických map, nákresů, tabulek, ale hlavně dobových fotografií. Ze současného pohledu se může jevit poněkud zastarale, ale ohledně historie železniční dopravy na našem území přináší velmi cenné údaje.
Přestože jsem v ní nenašla přesně to, co jsem hledala - potřebovala jsem seznam přezdívek a neoficiálních názvů těchto strojů, což zde není uváděno - nalezla jsem mnoho jiných zajímavostí. Moc ráda jsem si knihou listovala, navíc s jistou dávkou nostalgie, neboť většina strojů motorové éry s nástupem moderního zabezpečovacího systému ETCS svůj provoz na železnici musí ukončit. A je to škoda, vždyť celá desetiletí patřily ke koloritu našich tratí - všechny ty plecháče, laminátky, bobiny, bardotky, brejlovci, orchestriony... a další. Již nyní ovšem vyvstává problém, jak na takové "zabezpečené" tratě brát na historické jízdy parní lokomotivy, když tímto systémem nejsou vybaveny. I přesto doufám, že je na svých výletech po železnici budu i nadále potkávat.
Jsem člověk, který má rád nejen psy, ale i kočky - obdivuji jejich osobitost a nezávislost, kterou si ponechávají výměnou za to, že lidem nabídly své služby a nechaly se ochočit. Jednu takovou máme doma, říkáme jí Titina. Je napůl venkovní a napůl domácí, přes zimu zůstává doma prakticky pořád - takový slušně vychovaný podnájemník, tichý, poklidně spící na židli u stolu, poněvadž musí být součástí našeho života, hodný a nenápadný člen rodiny, dokud... dokud nedostane hlad - nebo se nezačne nudit. To ji pak chytá zvláštní neklid: šije sebou a hází jako princezna na hrášku, packami strká do podsedáku, lumpačiny jí koukají z očí a vyhlíží vhodný objekt, s nímž si bude hrát. Právě se v ní probudila šelma. Tiše vpluje do ztemnělého obýváku a - maskována listovím okrasné rostliny - zaujme vyčkávací pozici. Jistě se cítí jako v pralese: čeká na kořist, jíž se stávám já. A já tu hru přijímám: z krabice plné hraček z jejích kotěcích let vyndávám různé šňůry, šňůrky a provázky, dokonce má i vlastní vrnící natahovací myš, ale ta ji nezajímá: Titina se spokojí s málem, stačí i zmuchlaný kus papíru. Připadám si trochu jako rybář, když do prostoru neustále nahazuji pomyslnou udici. Kočka podniká důmyslné výpady a není jasné, kdo koho loví: důležité je, že se bavíme obě. Občas jí dopřeji i radost z vítězství, kdy svou "kořist" ve finále triumfálně zakousne, aby se cítila důležitě...
Je s ní velká legrace, ale musím si hlídat ruce, což se ne vždy podaří. "Au, jauvajs, Titino, tohle už ne, tohle bolí!" vykřiknu někdy rozzlobeně, když mne škrábne, ale obě víme, že to nemyslím vážně: rány patří ke hře, neboť kdo má doma kočičáky, ten ví :-)
Na závěr pak přidávám naši nejoblíbenější část: hru na "olgoje chorchoje". Stejně jako onen mýtický červ i já jsem skrytá, konkrétně moje ruka: schovám ji pod silnou deku a různě pod ní rejdím. Titina se může zbláznit, doslova šílí: miluji ty její doširoka rozevřené zornice, metající blesky... zuřivost a urputnost, s níž do mne zasekává drápy, posedlost, s níž mne hryže a kouše, a zároveň ten údiv, že na mne nemůže, že mi neublíží, neboť jsem dobře chráněná... Dráždím ji svými výpady, střídavě hraji "stvůru" mrtvou či oživlou, jak je libo, a takto vydržíme blbnout docela dlouho. Naši hru pak ukončuji postupně, své pohyby zpomaluji, až řeknu DOST a chvíli počkám, než se uklidní, než ji budu moci zase pohladit, než se ze šelmy stane opět mazlíčkem.
Jsem ráda, že ji máme - a věřím tomu, že si nás i sama vybrala: jako kotě k nám přišla ze své vůle, zcela dobrovolně. Ani venku ovšem nezahálí: svůj pobyt nám platí v naturáliích - "myšákama", které uloví.
Pro kočky je ideální, když mohou střídat pobyt doma s pobytem venku, ačkoliv obě varianty chovu mají svá úskalí. Jedinci doma chovaní potřebují mnohem více zábavy: ačkoli se zdá, že se zabaví sami, jsou vděční za každý podnět ke hře, v níž mohou bystřit své smysly a trénovat své schopnosti: přílišná nečinnost jim škodí.
Tato kniha je určena převážně lidem, kteří své mazlíčky drží převážně doma. Najdou zde cenné informace o tom, jak mohou se svou kočkou pracovat a připravit jí zábavné chvíle, přestože nejde o zvíře, které se dá vycvičit. Příručka obsahuje několik kapitol - Plížením vpřed, Báječná zábava, Co mi z toho kápne?, Pojď si hrát s míčem!, Cvičení, Na schovávanou, Kočičí domov. Napřed jednoduché hračky, za něž vás vaše kočka bude milovat: peří, novinový papír, provázky přivázané k židli... potpourri míček na provázku, had šustýš... Dále pak různé skrýše pro pamlsky, včetně adventního kalendáře, a hračky vyrobené z krabic, míčkodráhy a podobně. Nechybí ani kočičí fitness - improvizované kočičí dráhy a tunely, dům hraček... ovšem někdy stačí i obyčejný bublifuk. Pro větší požitek navíc i drápikůra nebo rovnou aromaškrabadlo... A na závěr - schovávaná! A vytváření improvizovaných domovů a domků z krabic. Majitelé koček zde najdou spoustu zajímavých nápadů a podnětů nejen ke hrám. Nesmíme však zapomínat, že naše malé šelmy jsou také nesmírně konzervativní - a než se vrhnou do nějaké nové hry, může chvíli trvat, než si zvyknou. Někdy stačí jen provázek na opěradlo židle... a trocha trpělivosti.
"Užívá si hru? Pokud jsou její zornice rozšířené nebo vrní, pak si hru užívá. V případě, že vrčí, kňučí, mrská ocasem o podlahu nebo se začne ohánět drápky, je nejvyšší čas hraní ukončit. Nesnažte se vždy za každou cenu vyhrát. Dovolte jí občas, aby si na chvíli ponechala svůj úlovek, ať už je to míček, pírko nebo klubíčko vlny, jinak o hru rychle ztratí zájem. Dbejte na to, aby se jí hračky neohrály. Odložte je pokaždé, když si přestanete hrát, a pro zajímavost je střídejte. Když ponecháte kočce jednu nebo dvě hračky, aby si s nimi hrála samostatně, nikdy jí nenechávejte kousky provázků či vlny, které by mohla spolknout a mohly by jí poté způsobit velké potíže...."
Na začátek musím zmínit úryvek jedné povedené písně zpěváka Pokáče, v níž velmi trefně, vtipně a s nadsázkou vystihuje veškerá úskalí vztahu koček k jejich "majitelům":
"Mám doma kočku, mám ji rád,
je to skvělý kamarád.
Jen od tý doby, do ji znám,
mám ruce nohy samej šrám...
Kouše, škrábe, drásá
No prostě je to krása
Tváří se tak roztomile
zvlášť, když se mi rejpe v žíle..."
Ten song mne baví už od té chvíle, kdy jsem jej zaslechla poprvé :-) I my máme "kočku domácí" - šelmu plně domestikovanou, tedy relativně mazlivou, přítulnou a vrnící... Jenže občas s ní ty "pudy divé" pořádně zalomcují - a naše číča, náš heboučký plyšáček s nadýchanou srstí, naše roztomilá společnice, se z doktora Jekylla mění v pana Hyda: vztekle šermujíc packami, očiska vykulená zuřivostí, ohání se drápy ostrými jak břitva a s nemilosrdnou úporností drápe, škrábe, kouše, hryže, trhá... Fascinující proměna. A my ji v té "hře naostro" ještě rádi podporujeme, přestože víme, že lvy a kobry není radno dráždit jen tak naboso, přestože jsme to my, kdo s výkřiky: "Au, jedeš, mrško, už toho bylo dost!" nakonec vyklízí bojiště, abychom si ošetřili drobné oděrky. Zlobíme se, čílíme - ale jen naoko - neboť své kočičáky milujeme a potřebujeme: každý majitel kočky je totiž tak trochu "sado-masochista" :-)
Naše Titina je napůl venkovní a napůl domácí: přes léto se doma moc neohřeje, slídí po svém území a za péči nám nadšeně platí tvrdou měnou, ulovenými "myšáky". V zimě si ji užijeme mnohem víc, na židli u kamen vydrží třeba celý den, šťastná, že je přítomna rodinným rituálům, jež tvoří oběd či večeře. Nenechá si nic uniknout, je to taková "paní inspektorka", aspoň co se jídla týče.
Už pár let patří k naší rodině - a přestože si rozumíme beze slov, bez občasného mňoukání se to občas neobejde. Víme, kdy "rušit její kruhy" a kdy je jí to proti srsti, víme, kdy si chce hrát - a kdy chce jen nerušeně spát... Dobře ví, že u nás se rozhodně nemá špatně. A je až neuvěřitelné, jak se dokáže postarat o domácí pohodu. O zábavu s ní není nouze, ale hranice, ty si nastavuje sama. Občas mi připadá, že to jsou právě kočky, které si ty své lidi vybírají. V průběhu života jsme jich měli hodně: každá byla jiná a něčím zvláštní a svá. A to mne na nich nepřestává fascinovat.
Po knize jsem sáhla ze zvědavosti, spíš kvůli kapitole o první pomoci. Rozhodně bych si nepřála, aby se té naší "zlobilce" něco přihodilo, ale je dobré vědět, jak se v takových případech zachovat.
Příručka se hodí do rukou chovatelům - začátečníkům. Stručně, ale výstižně charakterizuje vše, co obnáší péči o kočku. Jak si ji vybrat, jak ji chovat v bytě či venku a výhody i nevýhody takového chovu, zda mít či nemít koťata, jak o ni správně pečovat - a na závěr nechybí kapitola o první pomoci.
Přináší dobré rady, jedná se však již o starší publikaci - a proto je třeba opravit i pár omylů. Třeba ten, že kočka dobře vidí ve tmě.
Přidávám pár zajímavostí, které jsem nalezla v časopise Naše kočky:
...Sluchové nervy kočičího ucha jsou schopny přijímat frekvence až ve dvojnásobném rozsahu než ucho lidské, a to včetně ultrazvukových. Velmi hluboké tóny dokonce vnímají citlivými polštářky na nohách.
...Klára Nevečeřalová: "Kočky jsou poměrně drsoňky a z lecčeho se opravdu vylížou. A to hlavně díky tomu, že jejich sliny obsahují vysoké množství ptyalinu, který má dezinfekční účinky a pomáhá chránit tělo před infekcemi. Když si navíc kočka něco zlomí, dokáže vrněním zvýšit přísun vápníku, a urychlit tak hojení. Zcela nepravdivý je ale mýtus, že kočka vidí ve tmě. Ve skutečnosti není noční zvíře a k tomu, aby se dokázala ve tmě zorientovat, potřebuje aspoň malý zdroj světla."
... K. Nevečeřalová: "Nejoblíbenější vůní jsou šanta kočičí a kozlík. Velmi dobrou zkušenost ale mám i s růží a levandulí, také ty dokážou krásně rozpouštět různá emocionální traumata."
... Výzkum prokázal, že chování a spokojenost lidí naprosto korespondují s chováním a spokojeností jejich koček. Úzkostní lidé mají většinou kočky s chronickými zdravotními problémy. Kočky neurotických "rodičů" většinou trpí nadváhou, rozvíjí se u nich stresem vyvolaná onemocnění, bývají agresivní nebo velmi ustrašené - stresuje je úzkost jejich majitelů. Na druhou stranu pohodoví lidé mají pohodové kočky. Otevření a přátelštější majitelé mají přítulnější kočky a extroverti dokonce velmi společenské kočky.
...Důsledná očista je základem psychické i tělesné pohody, zabraňuje nepříjemným pocitům a uvolňuje napětí. A tím vším kočka vyzařuje klid a pohodu do svého okolí. Kočičí jazyk je jako hrubý smirkový papír. Zahnuté papily jsou užitečnou pomůckou k očistě nejen zaschlé potravy a dalších nečistot, ale i obnovování kočičí srsti. Kočky se olizují systematicky a pečlivě, místo za místem. Udivují přitom pružností svého těla. Při této činnosti se dovedou zkroutit až do bizarních pozic. Kam nedosáhnou přímo jazykem, pomáhají si packami navlhčenými slinami. Jediným místem na těle, které si nemohou "prokartáčovat" je krajina mezi lopatkami. Vylízaná srst, kterou kočka spolyká, většinou neškodně projde celým zažívacím traktem. V období línání se mohou vytvářet v žaludku smotané kuličky zvané bezoáry. Ty může kočka čas od času zvrátit, a tak si sama čistí žaludek. Je to přirozený proces, kterému můžeme napomoci tím, že kočce umožníme přístup k zelené trávě nebo mladému obilí.
...Přehnaná péče o srst může být také projevem tzv. přeskokového jednání, jímž kočka reaguje na různorodé stresové situace. Kočky se často čistí po nepříjemném pádu, střetu s cizí kočkou či po bezohledném probuzení dětmi.
Kniha pro milovníky vlků, která ovšem nesděluje nijak převratné poznatky. Spíše než fakty je zaplněna fotografiemi, bohužel. Na pokoukání je hezká, ale nic převratného nepřináší - navíc v současnosti je už všeobecně známo, že vlci se běžně vyskytují i u nás. Díky nekomplikovanému stylu, jednoduchým větám a velkým detailním fotografiím se příručka hodí spíše dětem - zájemcům o hlubší problematiku doporučuji jiné publikace, které jdou více do hloubky a o životě vlků pojednávají mnohem šířeji a komplexněji. Knihu daruji někomu, kdo lépe ocení fotografie v ní obsažené.
Krev toulavá
svá kouzla má:
má moc pár křídel dát,
jak vítr z hor se hnát.
Krev toulavá
svá kouzla má:
má moc i brát i dát,
má sílu pouta rvát...
Tuto nezapomenutelnou píseň, nazpívanou nádherným hlasem Karla Gotta, mám trvale spojenou se seriálem Cirkus Humberto. Byla jsem ještě dítě, když se u nás začal vysílat, a vůbec jsem nechápala, proč mi později rodiče brání v dalším pokračování, kdy hlavní hrdina, Vašek Karas, dospěje: celý příběh jsem zhlédla o pár let později - a stejně tak musel uplynout určitý čas, než jsem se pustila do jeho písemné podoby. K přečtení mne nalákalo jedno téma ČV, neboť kniha vyšla v roce, kdy se narodil jeden z mých rodičů. A byly to opravdu nezapomenutelné chvíle.
Román patří ke klasice české literatury. Byl napsán v těžkých letech 2. světové války. I když se v ději objevují německé lokace, němečtí hrdinové, německý kolorit, nejsou zde negativní narážky na německý národ. Naopak, v knize jde o porozumění mezi českým a německým lidem, tedy o to, co ve válečných letech našim spoluobčanům mohlo posloužit i jako jistá dávka satisfakce. Rozsáhlé vyprávění popisuje nesnadnou a mnohdy strastiplnou životní pouť několika generací rodiny Humberto, která pokračuje dále pod jménem Karas.
Román vzbudil hned po svém vydání, v roce 1941, mimořádný čtenářský zájem. Byl přeložen do mnoha jazyků a už tehdy se začalo uvažovat o filmovém zpracování. Jeho děj se odehrává v rozmezí téměř 100 let – od roku 1826 do roku 1924 – a vypráví o šesti generacích cirkusáckého rodu. Už sám autor se tímto románem proslavil proto, že projevil úžasnou schopnost mistrně fabulovat jednotlivé mini příběhy malých lidiček uvnitř velkého románu.
Filmoví tvůrci vdechli všem postavám život v roce 1988 – dlouho zamýšlenou realizaci umožnilo až koprodukční spojení tehdejší Československé televize se západoněmeckou společností TV 2000.
Jde o jeden z nejvýpravnějších a nejrozsáhlejších seriálů, které u nás byly vyrobeny: natočilo se 12 dílů, scénář napsal Otto Zelenka, režisérem byl František Filip – původně na filmu pracoval Oldřich Lipský, který se dokončení bohužel nedožil.
Sešla se zde naše herecká elita: J. Hanzlík, P. Haničinec, J. Kemr, J. Bohdalová, R. Brzobohatý, D. Veškrnová-Havlová, J. Dvořák, P. Nárožný, I. Janžurová, J. Bartoška, V. Postránecký, J. Lábus, L. Šafránková, V. Preiss...a spoustu dalších, zahraničních herců z Německa, Rakouska či Francie, včetně několika desítek cirkusových artistů.
Když jsem při čtení zavřela oči, mnozí z nich ve svých rolích přede mnou ožívali... Je to nádherný román, s ušlechtilou myšlenkou porozumění mezi rozdílnými národy, kladoucí důraz na význam "malého" českého člověka ve světě - napsaný se skrytým úmyslem povzbudit naše vlastenectví a udržet v nás pocit národní hrdosti. Ačkoli se Bass proslavil svou fotbalovou jedenáctkou, generační román z prostředí jednoho cirkusu považuji za jeho vrcholné dílo.
Tahle knížka není sladká - je spíš hořkosladká. A není ani veselá - je tragikomická, stejná jako soužití lidí s jejich mazlíčky. Neboť všichni, kdo měli či mají nějaké zvíře doma, vědí, že život s ním není jen humor, smích, legrace a zábava, ale i zodpovědnost, zkouška trpělivosti, spousta starostí a výdajů za vynaloženou péči... která se ovšem mnohokrát vrátí. Pořídit si zvíře je závazek na mnoho let, zvláště pokud se rozhodneme pro chov velkých papoušků nebo koní. A i když nám plemenné standardy říkají, že se svým výběrem chybovat nemůžeme, matka příroda si z nás ráda tropí šprťouchlata a my se pak nestačíme divit, o co se teď musíme starat:-)
Je to knížka milá, vlídná a laskavá, neboť je psaná s pochopením jak pro lidskou, tak i tu zvířecí duši, která se mnohdy zkrotit nedá. Líčení možná sklouzává k sentimentu, ale ten je blízký všem chovatelům, když s jistou nostalgií vzpomínají na své svěřence "za duhovým mostem". Dílko zároveň nastavuje zrcadlo nám všem, samolibým snahám člověka pokořit divokou zvěř a učinit ji svými otroky: tak mocní naštěstí nejsme.
Autorka vypráví zkušenosti své a svých přátel s chovem různých zvířat. Sděluje zážitky překvapivé, nečekané, lehce šokující, ale i zcela předvídatelné. V krátkých příbězích se v rolích hrdinů objevuje několik koček, papoušek žako, bernský salašnický pes, ale i pavouk, ježčí máma a poněkud netradičně třeba bobr, kohout, lemuřice a leguán. Možná jako varování, že napálit se může každý, slouží historka s množírnou - a o hranicích naší empatie vypovídá drsný příběh z Valašska. Jen těch pár slov na konec autorka mohla vynechat: působí dojmem, že se skrze ně potřebuje vyrovnat s nevyhnutelnou smrtelností všech zvířat, které jí prošly pod rukama. Bohužel i forma vyprávění je lehce krkolomná: každý příběh šlo odvyprávět lehce a přirozeně, bez zbytečného zádrhele otázkou "Co bylo dál, jak to pokračovalo..." a epilogem, což působí to velmi rušivě. Navíc jedno "faux pas" spisovatelce nemohu odpustit: ježek vážně není šelma, jak tvrdí: "Ano, ježek je šelma se vším všudy." To opravdu ne: ježek je přece hmyzožravec.
Těch příběhů by klidně mohlo být mnohem, mnohem víc, pro milovníka zvířat je ta kniha příliš útlá. S autorkou však v mnohém soucítím: také máme hyperaktivního psa. Měli jsme i bernského salašňáka - a starala jsem se o papouška žako. Jeho příběh hodnotím jako nejzdařilejší, jeho "skejtování" mne opravdu rozesmálo.
"Kočka Marta se narodila jako her fón kočka perská v chovné stanici a byla prodána do dobré rodiny za cenu, která odpovídala ušlechtilosti tohoto plemene. Celá rodina jásala a Martu od prvního okamžiku brala jako člena rodiny. "Martičce je asi horko, otevřete okno," zvolal tát a celá rodina skočila otevřít to blbé okno, protože Marta bude od nynějška dítě a ne kočka perská."
"Jenže tenhle gekon byl jiný. Cvakl po Jonáškovi zuby, kterých měl plnou tlamičku, a dal jasně najevo, že se bude bránit úplně jinak. Tak, jak mu velí jeho naturel a možnosti. Nebyl to totiž gekon, ale obávané mládě aligátora. Jonáš je ale chytil za ocas a dotáhl do obýváku. Tam malého aligátorka nechal u sedačky a sám se ukryl za ni. Přemýšlel, co a jak dál. Jeho sibiřský pud velel zabít, ulovit, přežít, ale pud sebezáchovy mu našeptával opak: utéct, schovat se, nepřeceňovat síly. Když Jonášovi lidé uslyšeli podivné zvuky a uviděli aligátoří mládě, napadlo je jediné. "A kde je jeho máma?" zvolala dcerka, která už dobře věděla, že matka své mládě bude hledat. Jsou přece na Floridě!"
"První síť uviděly děti a začaly se podivovat dovednosti pavouka pokoutníka, běžného to návštěvníka lidských obydlí. Přišly do kuchyně za blankou a svěřily jí velké tajemství. "Mami, prosím tě, jmenuje se Emilka a je to pavoučice," oznámily Blance radostnou novinu, že konečně mají zvíře."
"Divíte se, že i já mám ve své mysli nevítané zvíře? Nuže ano, například takový krtek. Vím, že je to boháč, který má dlouhý černý kožich a plné sýpky obilí, ale, stejně jako Malenka, ho nesnáším. Udělal z mého pěstěného trávníku tankodrom a ne a ne s tím přestat."
Kniha je jako feel good román báječná: navodí pozitivní atmosféru a hodí se i "plačkám" - čtenářkám, které rády obrečí happy end s emotivní scénou v závěru, kdy se potlačené pocity valí jako povodeň horem dolem. Jako lehké čtivo ji uvítají lidé s depresemi, kteří potřebují sáhnout po něčem hezkém, co jim poslouží jako náplast na bolavou duši.
Je to taková lepší červená knihovna: lepší díky tomu, že spíše než na vztah mezi mužem a ženou klade důraz na silné přátelství mezi ženami. Je to příběh o podobách lásky, nejen mateřské, ale i milenecké, v níž už hlavní aktéři mají něco za sebou a od života toho moc nečekají. Je to příběh života a smrti, smíření a odpuštění - a přestože se v něm i umírá, nezůstává bez naděje.
V knize je zachyceno krátké období jednoho roku od dubna do srpna: dělí se na pět částí, v nichž se různě střídají výstupy hlavních postav: Elizabeth, Lucy, Jo, Nialla a Dana. V současné próze je zřejmě velmi populární postup "rozkouskovat" děj dle nazírání jednotlivých protagonistů: zde autorka šťastně ustupuje od zaujaté ich-formy každého z nich a volí neosobní přístup.
Je to román vztahový, ale kromě problémů partnerského života a soužití více generací zpracovává i jeden palčivý problém: fenomén tzv. "Magdaleniných prádelen", který v současnosti zřejmě hýbe irskou společností. Dotýká se minulosti "padlých žen", těhotných a neprovdaných, jimž byly děti odebírány k adopci, a samy byly nuceny k tvrdé otročině. Jen lehce "naťukává" i téma homosexuality - a nabízí i několik témat k zamyšlení: jak moc jsme ochotni se konfrontovat se svou minulostí, máme právo po ní pátrat, zvláště když netušíme, co vše vyjde na povrch? Kdy jsme skutečně šťastni, není to právě v tuto chvíli?
Postavy jsou realistické, ovšem většinou jednají poněkud toporně, jako pod vlivem psychologických příruček, čím působí poněkud nepřirozeně: neustále své chování rozebírají, omlouvají se ostatním nebo se navzájem ujišťují o pochopení a lásce, a uchylují se tak k naučeným frázím:
"Její tvář se zasmušila, jen trochu, ale on hned poznal, že cítí bolest. Jeho postoj, veškeré jeho chování za posledních několik měsíců bylo vůči ní bezohledné a teď věděl, že je třeba to nějak napravit. "Omlouvám se. Za to, jak jsem se choval. Musel jsem asi být po většinu času nesnesitelný."
"Poslyš, Nialle," rozsvítila Lucy lampičku a posadila se na kraj jeho postele. "Přemýšlela jsem. Chci, abys byl šťastný, a jestli si myslíš, že s tátou bys byl šťastnější než tady, potom..."
Autorka se také uchyluje ke spoustě klišé a obratům, které bohužel její styl nijak neozvláštňují:
"Nedělej si o něj starosti, mami, on to zvládne. A vůbec, vystoupit ze svý komfortní zóny mu prospěje." Jediné, v čem je opravdu silná a svá, jsou působivé popisné pasáže divoké přírody a scenérie u moře.
Děj je však velmi předvídatelný - prakticky už v momentě, kdy do něj vstoupí jedna konkrétní postava, je jasné, kudy se bude dále ubírat.
I proto knihu nedoporučuji skeptikům, a zvláště ne těm, kdož z vlastní zkušenosti dobře vědí, že život není peříčko a nedá se přelakovat na růžovo. Pár věcných otázek - jak to přesně bylo s klášterem a jak funguje irské zdravotnictví - si nechávám pro sebe. Kniha se mi totiž četla hezky a čas strávený s ní příjemně utíkal.
Když Lucy vyšla z domu, pevně za sebou zavřela dveře. Fičel studený vítr. A déšť, přestože trochu polevil, jako by jí zasazoval bodné rány všude, kde ji nechránil nepromokavý oděv. Přešla prázdnou ulici, na moment postála u mohutné hráze a dívala se dolů na rozbouřenou vodu. Vyrazila podél lodí ukrytých před bouří v docích. Znělo to tu jako orchestr, déšť a vítr bojovaly s rozbouřeným mořem a do toho řinčely řetězy - to vše vyústilo ve strašidelnou symfonii.
- - -
Zasáhlo ho to. Taková tragédie v místě, které se zdálo být daleko od násilí a zločinu Londýna, jež si uvykl vídat denně ve zprávách. Tady to bylo jiné; vnímal, jak majitel obchodu tu zprávu přijal; ztratili jednoho z nich, bylo to osobní.
- - -
Bez ohledu na tmavé a zatažené nebe se dramatičnost Ballycove nedala popřít. skalnaté pobřeží cenilo zuby na Atlantik. Domek na útesu jako by shlížel na nejúžasnější podívanou, jakou si lze představit - živý, pulzující oceán. Dan si uvědomoval, že je to počasí, které vzbuzuje dojem, že se tu někde skrývá zlověstná postava a vše pozoruje.
- - -
Dovedl si představit, jak jsou v létě úzké uličky naplněny vůní oceánu, květináče přetékají zářivě barevnými petúniemi a lobelkami, záplava kopretin se vlní v truhlících na oknech. Vesnice se zvedala od jednoduchých rybářských domků se zbytky zrezivělých řetězů až po gotický kostel, jehož věže se tyčily k nebi a byly zality sépiově zlatým světlem.
- - -
"Ale i tak to pro tvoji mámu bude obrovská úleva, až tě bude mít zase zpátky doma. Když na to půjdeš chytře..."
"Jak to myslíš?"
"Chci říct, aby ses s ní nehádal. Nebuď na ni protivný. Obejmi ji a řekni jí, že tě moc mrzí, že jsi jí způsobil takové starosti, ale že to nebyla jenom tvoje chyba."
- - -
Nebyla si jistá, jestli to bylo tím vším, co zažívala, když uháněla po pláži v Evině rouše a pak cítila, že ji voda bere do náruče, což bylo zároveň důvěrné, strhující i radostné. Mohla to způsobovat prostě jen živočišnost, která k tomu patřila. Jak úžasný to byl pocit! Když plavala dost daleko, aby cítila, jak ji pohlcuje nesmírnost oceánu, měla dojem, jako by najednou byla součást něčeho mnohem většího, co dřív neznala. Ať to znělo sebevíc bláznivě, zdálo se, že nebe, oceán a neproniknutelná hloubka pod ní splynuly v jedno a ona s tou nesmírností byla propojena stejně jako se svými prsty u nohou či nejmenšími molekulami svého těla.
Další počin "červených propisek" mne již zklamal - možná je to tím, že v poslední době se podobné příručky vyrojily jak houby po dešti. Bohužel zneužívají nezkušenosti či lenosti mnohých uživatelů jazyka, kteří raději sáhnou po líbivém obalu, než aby rovnou otevřeli Pravidla českého pravopisu, kde mají vše jasně, stručně a přehledně napsané.
I nadále sdílím nadšení autorek pro rodný jazyk, líbí se mi jejich idea "šíření lásky k naší mateřštině i ke čtení" a oceňuji také to, že chtějí v lidech vzbuzovat touhu se učit. Ale nemůžu si pomoci: tahle kniha už vzniknout nemusela. Je naprosto zbytečná a obávám se, že autorky ji vytvořily již jen z jakési setrvačnosti či touze po výdělku. A zlobím se na ně: k sepsání knihy jim pouze stačilo vybrat "zaručeně problematická" slova, abecedně je seřadit a přidat k nim výklad. Od absorpce po žalobníčka, vložené diktáty s řešením, stejný princip stavby textu jako v předchozích knihách, jen závěr oživený kapitolou o výslovnosti některých zapeklitých slov. To je žalostně málo.
Knihu posílám dál do oběhu: nic nového mi nepřinesla, ničím mne neobohatila. A stojím si na svém: pro případ, že si s nějakým jazykovým jevem nebudete vědět rady, doporučuji Pravidla českého pravopisu a Internetovou jazykovou příručku: tam najdete vše potřebné.
Remoska je už babičkou. Tento vynález darovali světu Češi - v 50. letech minulého století ji vymyslel český konstruktér Oldřich Homuta, který se inspiroval podobným hrncem ve Švédsku. Zpočátku byla určena jen k vaření, péct se naučila až o pár let později. Sériově se začala vyrábět v Kostelci nad Černými lesy v roce 1957, v roce 1964 získala registrovanou ochrannou známku. O 30 let později se výroba přestěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm.
V roce 2001 vypukla ve Velké Británii "remoskománie" a jako dárek k narozeninám ji dostal dokonce i princ Charles. Za 60 let získala své místo v 5 milionech domácnostech a podívala se dokonce i na Mount Everest.
A proč Remoska? Jde o tzv. "zkratkové slovo". Označení první remosky totiž znělo HUT: šlo o zkratku, složenou z počátečních písmen příjmení hlavních vynálezců (Homuta, Uher, Tyburec). Homutova dílna však byla znárodněna a připojena k podniku REMOS - Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis. Odtud pochází i název legendární pečicí pánve.
Remoska se vyplatí: je úsporná, zastane hodně práce a jídlo z ní chutná výborně. Mnozí v ní dokonce smaží i řízky. Pomůže také v případě, kdy potřebujeme upéci dvě věci zároveň a trouba je obsazena. Hodí se i na cesty. Jediná nevýhoda spočívá v manipulaci s horkým víkem, taktéž pára, která se po otevření vyvalí ven, je opravdu vařící.
Topné těleso je většinou zabudováno buď do poklopu, nebo do spodní části nádoby. Moderní pánve mívají i termostat, kde je možné zvolenou teplotu nastavit. U starších typů je to trochu problematické, pokrm se musí více hlídat - stačí však nakouknout skleněným víkem nebo okénkem v poklici, záleží na typu. Poklice jsou vyrobeny ze speciálního skla, neměl by je poškodit ani pád z výšky na zem a mají v sobě i drobné průduchy, jimiž uniká pára.
Lze v ní připravit pokrmy jako troubě: maso, zapečené pokrmy, zeleninové i masové směsi, ryby, pizzy, dezerty, atd. Výhodou je, že pokrm zůstává šťavnatý a nevysušuje se, což je dáno tím, že poklop těsně přiléhá k pánvi a odklápí se jen v případě, kdy jídlo kontrolujeme. Jídlo je vláčné díky vysoké vlhkosti, která se v pánvi udržuje. Můžeme v ní připravovat i jídla v alobalu. Opatrní musíme být ale na to, kudy je vedený zdroj tepla - pokud odspodu, je důležité pokrm častěji podlévat.
Dovedou toho skutečně hodně:
a/ smažit - ušetříme tuk, jídlo neprská, nahradí fritovací hrnec - tuk stačí rozehřát a pokrm obracet, jako bychom smažili na sporáku
b/ ohřívat - uvařené jídlo velmi snadno ohřeje pouhým zapnutím přístroje
c/ restovat - na pánvi lze restovat maso, zeleninu a další ingredience
d/ další funkce - některé pánve, např. elektrické pečicí pánve, dovedou uvařit omáčku, těstoviny, rýži nebo dokonce polévku
Pokrmům z remosek je věnován již pátý díl unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší a recepty soustředil do této kuchařky.
Kniha je rozdělena na na tři části. První oddíl je zaměřený na moučníky a sladké pokrmy. Najdeme zde tvarohové koláčky s drobenkou, dukátové buchtičky s vanilkovým krémem, americký jablečný koláč, jablečnou buchtu s mákem a polevou, hruškový koláč s mandlovou náplní, mrkvový dortík a další.
Druhá část obsahuje různé polévky, omáčky a skvělé pečínky: citronová polévka s rybím filé, hovězí na houbách, pikantní fazolová polévka, kuřecí na paprice, candát na balzamikovém pestu se zeleninou, španělská paella, švédské masové kuličky, svíčková s hovězím masem, vepřové kotlety se smetanou a další.
Třetí část je věnována zeleninovým a dalším pokrmům a také receptům na chuťovky, které by nás ani nenapadlo v remosce připravit, jako třeba džem, čatní nebo domácí chleba. Najdeme zde květákové curry, francouzské brambory, quiche se zeleninou, domácí brusinkový džem, řeckou musaku, lasagne se špenátem a ricottou, párky v listovém těstě a další.
Kuchařka se určitě hodí všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří vaření milují, chtějí trochu ušetřit a zároveň své umění rozšířit o další kousky. Možná se hodí i lidem, kteří jsou tzv. "single", a remoska jim stačí. V úvodu nechybí pár základních rad, aby se pečení povedlo.
Bohužel recepty nejsou seřazeny abecedně, chybí i jejich seznam či rejstřík, takže pro výběr určitého pokrmu nezbývá, než prolistovat celou knihu. Navíc papír není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. U nás doma si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
Nejlepší je domácí. Hezky křupavé - a ještě teplé, akorát vytažené z trouby. Jistěže se dá pohodlně koupit, ale druhý den je to pečivo ze supermarketu takové "podivné": rohlíky gumové, chleba se rozpadá na atomy... A tak mnozí konzumenti, otráveni těmito "ohřívanými" produkty, zkusí pečivo vyrábět sami: kvalitní moukou a dobrou troubou to začíná, ale investice se vyplatí.
Správně upečený chleba by měl vydržet zhruba týden, musí se však umět skladovat. Nepatří do lednice a při vyšších teplotách plesniví. Ideální je ho zabalit do utěrky nebo do plátna, dát do vhodné nádoby (chlebníku) a skladovat při teplotě 20 až 25°C. Utěrku je dobré po dvou, třech dnech vyměnit. Chleba se dá také zamrazit: měl by být čerstvý, v umělohmotném obalu. Rozmrazuje se pak při pokojové teplotě několik hodin, popř. během pár minut v mikrovlnné troubě.
Pečivu je věnován již pátý díl unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší a recepty soustředil do této kuchařky.
Kniha je rozdělena na na čtyři části. První oddíl je zaměřený na různé druhy chleba, rohlíků a housek, bulek, vek a baget, takže zde mj. najdeme chléb z řeckého jogurtu, kynutý chléb s bramborou, mrkvový chléb z jogurtu, pivní rohlíky, sýrové housky, domácí kaiserky, focacciu, cibulový chléb, rustikální bagetu, ale i bezlepkové bagety z tvarohu a semínek.
Druhá část obsahuje různé slané koláče a záviny, plněné rohlíky, slané tyčinky a další chuťovky. Najdeme zde květákový kuku, listový koláč s bramborami, francouzský koláč pissaladiére, dýňový quiche, sýrový koláč s uzeným masem, zelňák, fofr koláč ze zbylé veky nebo rohlíků...
Třetí část se skládá z receptů na různé plněné taštičky, pirohy, pizzy, placky, křupavé tyčinky a suchary, ale hlavně mnoho druhů muffinů.
Čtvrtá část nabízí základní přílohy, jako je bavorská pivní pomazánka, poctivá česneková se sýrem, hermelínová se šunkou a vejci, pomazánka z krabích tyčinek a několik dalších.
Kuchařka se určitě hodí všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří pečivo přímo milují a chtějí si své umění rozšířit o další kousky. Na úvod nechybí pár základních rad, aby se pečení povedlo.
Bohužel recepty nejsou seřazeny abecedně, chybí i jejich seznam či rejstřík, takže pro výběr určitého pokrmu nezbývá, než prolistovat celou knihu. Navíc papír není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. U nás doma si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
