Jsem člověk, který má rád nejen psy, ale i kočky - obdivuji jejich osobitost a nezávislost, kterou si ponechávají výměnou za to, že lidem nabídly své služby a nechaly se ochočit. Jednu takovou máme doma, říkáme jí Titina. Je napůl venkovní a napůl domácí, přes zimu zůstává doma prakticky pořád - takový slušně vychovaný podnájemník, tichý, poklidně spící na židli u stolu, poněvadž musí být součástí našeho života, hodný a nenápadný člen rodiny, dokud... dokud nedostane hlad - nebo se nezačne nudit. To ji pak chytá zvláštní neklid: šije sebou a hází jako princezna na hrášku, packami strká do podsedáku, lumpačiny jí koukají z očí a vyhlíží vhodný objekt, s nímž si bude hrát. Právě se v ní probudila šelma. Tiše vpluje do ztemnělého obýváku a - maskována listovím okrasné rostliny - zaujme vyčkávací pozici. Jistě se cítí jako v pralese: čeká na kořist, jíž se stávám já. A já tu hru přijímám: z krabice plné hraček z jejích kotěcích let vyndávám různé šňůry, šňůrky a provázky, dokonce má i vlastní vrnící natahovací myš, ale ta ji nezajímá: Titina se spokojí s málem, stačí i zmuchlaný kus papíru. Připadám si trochu jako rybář, když do prostoru neustále nahazuji pomyslnou udici. Kočka podniká důmyslné výpady a není jasné, kdo koho loví: důležité je, že se bavíme obě. Občas jí dopřeji i radost z vítězství, kdy svou "kořist" ve finále triumfálně zakousne, aby se cítila důležitě...
Je s ní velká legrace, ale musím si hlídat ruce, což se ne vždy podaří. "Au, jauvajs, Titino, tohle už ne, tohle bolí!" vykřiknu někdy rozzlobeně, když mne škrábne, ale obě víme, že to nemyslím vážně: rány patří ke hře, neboť kdo má doma kočičáky, ten ví :-)
Na závěr pak přidávám naši nejoblíbenější část: hru na "olgoje chorchoje". Stejně jako onen mýtický červ i já jsem skrytá, konkrétně moje ruka: schovám ji pod silnou deku a různě pod ní rejdím. Titina se může zbláznit, doslova šílí: miluji ty její doširoka rozevřené zornice, metající blesky... zuřivost a urputnost, s níž do mne zasekává drápy, posedlost, s níž mne hryže a kouše, a zároveň ten údiv, že na mne nemůže, že mi neublíží, neboť jsem dobře chráněná... Dráždím ji svými výpady, střídavě hraji "stvůru" mrtvou či oživlou, jak je libo, a takto vydržíme blbnout docela dlouho. Naši hru pak ukončuji postupně, své pohyby zpomaluji, až řeknu DOST a chvíli počkám, než se uklidní, než ji budu moci zase pohladit, než se ze šelmy stane opět mazlíčkem.
Jsem ráda, že ji máme - a věřím tomu, že si nás i sama vybrala: jako kotě k nám přišla ze své vůle, zcela dobrovolně. Ani venku ovšem nezahálí: svůj pobyt nám platí v naturáliích - "myšákama", které uloví.
Pro kočky je ideální, když mohou střídat pobyt doma s pobytem venku, ačkoliv obě varianty chovu mají svá úskalí. Jedinci doma chovaní potřebují mnohem více zábavy: ačkoli se zdá, že se zabaví sami, jsou vděční za každý podnět ke hře, v níž mohou bystřit své smysly a trénovat své schopnosti: přílišná nečinnost jim škodí.
Tato kniha je určena převážně lidem, kteří své mazlíčky drží převážně doma. Najdou zde cenné informace o tom, jak mohou se svou kočkou pracovat a připravit jí zábavné chvíle, přestože nejde o zvíře, které se dá vycvičit. Příručka obsahuje několik kapitol - Plížením vpřed, Báječná zábava, Co mi z toho kápne?, Pojď si hrát s míčem!, Cvičení, Na schovávanou, Kočičí domov. Napřed jednoduché hračky, za něž vás vaše kočka bude milovat: peří, novinový papír, provázky přivázané k židli... potpourri míček na provázku, had šustýš... Dále pak různé skrýše pro pamlsky, včetně adventního kalendáře, a hračky vyrobené z krabic, míčkodráhy a podobně. Nechybí ani kočičí fitness - improvizované kočičí dráhy a tunely, dům hraček... ovšem někdy stačí i obyčejný bublifuk. Pro větší požitek navíc i drápikůra nebo rovnou aromaškrabadlo... A na závěr - schovávaná! A vytváření improvizovaných domovů a domků z krabic. Majitelé koček zde najdou spoustu zajímavých nápadů a podnětů nejen ke hrám. Nesmíme však zapomínat, že naše malé šelmy jsou také nesmírně konzervativní - a než se vrhnou do nějaké nové hry, může chvíli trvat, než si zvyknou. Někdy stačí jen provázek na opěradlo židle... a trocha trpělivosti.
"Užívá si hru? Pokud jsou její zornice rozšířené nebo vrní, pak si hru užívá. V případě, že vrčí, kňučí, mrská ocasem o podlahu nebo se začne ohánět drápky, je nejvyšší čas hraní ukončit. Nesnažte se vždy za každou cenu vyhrát. Dovolte jí občas, aby si na chvíli ponechala svůj úlovek, ať už je to míček, pírko nebo klubíčko vlny, jinak o hru rychle ztratí zájem. Dbejte na to, aby se jí hračky neohrály. Odložte je pokaždé, když si přestanete hrát, a pro zajímavost je střídejte. Když ponecháte kočce jednu nebo dvě hračky, aby si s nimi hrála samostatně, nikdy jí nenechávejte kousky provázků či vlny, které by mohla spolknout a mohly by jí poté způsobit velké potíže...."
Na začátek musím zmínit úryvek jedné povedené písně zpěváka Pokáče, v níž velmi trefně, vtipně a s nadsázkou vystihuje veškerá úskalí vztahu koček k jejich "majitelům":
"Mám doma kočku, mám ji rád,
je to skvělý kamarád.
Jen od tý doby, do ji znám,
mám ruce nohy samej šrám...
Kouše, škrábe, drásá
No prostě je to krása
Tváří se tak roztomile
zvlášť, když se mi rejpe v žíle..."
Ten song mne baví už od té chvíle, kdy jsem jej zaslechla poprvé :-) I my máme "kočku domácí" - šelmu plně domestikovanou, tedy relativně mazlivou, přítulnou a vrnící... Jenže občas s ní ty "pudy divé" pořádně zalomcují - a naše číča, náš heboučký plyšáček s nadýchanou srstí, naše roztomilá společnice, se z doktora Jekylla mění v pana Hyda: vztekle šermujíc packami, očiska vykulená zuřivostí, ohání se drápy ostrými jak břitva a s nemilosrdnou úporností drápe, škrábe, kouše, hryže, trhá... Fascinující proměna. A my ji v té "hře naostro" ještě rádi podporujeme, přestože víme, že lvy a kobry není radno dráždit jen tak naboso, přestože jsme to my, kdo s výkřiky: "Au, jedeš, mrško, už toho bylo dost!" nakonec vyklízí bojiště, abychom si ošetřili drobné oděrky. Zlobíme se, čílíme - ale jen naoko - neboť své kočičáky milujeme a potřebujeme: každý majitel kočky je totiž tak trochu "sado-masochista" :-)
Naše Titina je napůl venkovní a napůl domácí: přes léto se doma moc neohřeje, slídí po svém území a za péči nám nadšeně platí tvrdou měnou, ulovenými "myšáky". V zimě si ji užijeme mnohem víc, na židli u kamen vydrží třeba celý den, šťastná, že je přítomna rodinným rituálům, jež tvoří oběd či večeře. Nenechá si nic uniknout, je to taková "paní inspektorka", aspoň co se jídla týče.
Už pár let patří k naší rodině - a přestože si rozumíme beze slov, bez občasného mňoukání se to občas neobejde. Víme, kdy "rušit její kruhy" a kdy je jí to proti srsti, víme, kdy si chce hrát - a kdy chce jen nerušeně spát... Dobře ví, že u nás se rozhodně nemá špatně. A je až neuvěřitelné, jak se dokáže postarat o domácí pohodu. O zábavu s ní není nouze, ale hranice, ty si nastavuje sama. Občas mi připadá, že to jsou právě kočky, které si ty své lidi vybírají. V průběhu života jsme jich měli hodně: každá byla jiná a něčím zvláštní a svá. A to mne na nich nepřestává fascinovat.
Po knize jsem sáhla ze zvědavosti, spíš kvůli kapitole o první pomoci. Rozhodně bych si nepřála, aby se té naší "zlobilce" něco přihodilo, ale je dobré vědět, jak se v takových případech zachovat.
Příručka se hodí do rukou chovatelům - začátečníkům. Stručně, ale výstižně charakterizuje vše, co obnáší péči o kočku. Jak si ji vybrat, jak ji chovat v bytě či venku a výhody i nevýhody takového chovu, zda mít či nemít koťata, jak o ni správně pečovat - a na závěr nechybí kapitola o první pomoci.
Přináší dobré rady, jedná se však již o starší publikaci - a proto je třeba opravit i pár omylů. Třeba ten, že kočka dobře vidí ve tmě.
Přidávám pár zajímavostí, které jsem nalezla v časopise Naše kočky:
...Sluchové nervy kočičího ucha jsou schopny přijímat frekvence až ve dvojnásobném rozsahu než ucho lidské, a to včetně ultrazvukových. Velmi hluboké tóny dokonce vnímají citlivými polštářky na nohách.
...Klára Nevečeřalová: "Kočky jsou poměrně drsoňky a z lecčeho se opravdu vylížou. A to hlavně díky tomu, že jejich sliny obsahují vysoké množství ptyalinu, který má dezinfekční účinky a pomáhá chránit tělo před infekcemi. Když si navíc kočka něco zlomí, dokáže vrněním zvýšit přísun vápníku, a urychlit tak hojení. Zcela nepravdivý je ale mýtus, že kočka vidí ve tmě. Ve skutečnosti není noční zvíře a k tomu, aby se dokázala ve tmě zorientovat, potřebuje aspoň malý zdroj světla."
... K. Nevečeřalová: "Nejoblíbenější vůní jsou šanta kočičí a kozlík. Velmi dobrou zkušenost ale mám i s růží a levandulí, také ty dokážou krásně rozpouštět různá emocionální traumata."
... Výzkum prokázal, že chování a spokojenost lidí naprosto korespondují s chováním a spokojeností jejich koček. Úzkostní lidé mají většinou kočky s chronickými zdravotními problémy. Kočky neurotických "rodičů" většinou trpí nadváhou, rozvíjí se u nich stresem vyvolaná onemocnění, bývají agresivní nebo velmi ustrašené - stresuje je úzkost jejich majitelů. Na druhou stranu pohodoví lidé mají pohodové kočky. Otevření a přátelštější majitelé mají přítulnější kočky a extroverti dokonce velmi společenské kočky.
...Důsledná očista je základem psychické i tělesné pohody, zabraňuje nepříjemným pocitům a uvolňuje napětí. A tím vším kočka vyzařuje klid a pohodu do svého okolí. Kočičí jazyk je jako hrubý smirkový papír. Zahnuté papily jsou užitečnou pomůckou k očistě nejen zaschlé potravy a dalších nečistot, ale i obnovování kočičí srsti. Kočky se olizují systematicky a pečlivě, místo za místem. Udivují přitom pružností svého těla. Při této činnosti se dovedou zkroutit až do bizarních pozic. Kam nedosáhnou přímo jazykem, pomáhají si packami navlhčenými slinami. Jediným místem na těle, které si nemohou "prokartáčovat" je krajina mezi lopatkami. Vylízaná srst, kterou kočka spolyká, většinou neškodně projde celým zažívacím traktem. V období línání se mohou vytvářet v žaludku smotané kuličky zvané bezoáry. Ty může kočka čas od času zvrátit, a tak si sama čistí žaludek. Je to přirozený proces, kterému můžeme napomoci tím, že kočce umožníme přístup k zelené trávě nebo mladému obilí.
...Přehnaná péče o srst může být také projevem tzv. přeskokového jednání, jímž kočka reaguje na různorodé stresové situace. Kočky se často čistí po nepříjemném pádu, střetu s cizí kočkou či po bezohledném probuzení dětmi.
Kniha pro milovníky vlků, která ovšem nesděluje nijak převratné poznatky. Spíše než fakty je zaplněna fotografiemi, bohužel. Na pokoukání je hezká, ale nic převratného nepřináší - navíc v současnosti je už všeobecně známo, že vlci se běžně vyskytují i u nás. Díky nekomplikovanému stylu, jednoduchým větám a velkým detailním fotografiím se příručka hodí spíše dětem - zájemcům o hlubší problematiku doporučuji jiné publikace, které jdou více do hloubky a o životě vlků pojednávají mnohem šířeji a komplexněji. Knihu daruji někomu, kdo lépe ocení fotografie v ní obsažené.
Krev toulavá
svá kouzla má:
má moc pár křídel dát,
jak vítr z hor se hnát.
Krev toulavá
svá kouzla má:
má moc i brát i dát,
má sílu pouta rvát...
Tuto nezapomenutelnou píseň, nazpívanou nádherným hlasem Karla Gotta, mám trvale spojenou se seriálem Cirkus Humberto. Byla jsem ještě dítě, když se u nás začal vysílat, a vůbec jsem nechápala, proč mi později rodiče brání v dalším pokračování, kdy hlavní hrdina, Vašek Karas, dospěje: celý příběh jsem zhlédla o pár let později - a stejně tak musel uplynout určitý čas, než jsem se pustila do jeho písemné podoby. K přečtení mne nalákalo jedno téma ČV, neboť kniha vyšla v roce, kdy se narodil jeden z mých rodičů. A byly to opravdu nezapomenutelné chvíle.
Román patří ke klasice české literatury. Byl napsán v těžkých letech 2. světové války. I když se v ději objevují německé lokace, němečtí hrdinové, německý kolorit, nejsou zde negativní narážky na německý národ. Naopak, v knize jde o porozumění mezi českým a německým lidem, tedy o to, co ve válečných letech našim spoluobčanům mohlo posloužit i jako jistá dávka satisfakce. Rozsáhlé vyprávění popisuje nesnadnou a mnohdy strastiplnou životní pouť několika generací rodiny Humberto, která pokračuje dále pod jménem Karas.
Román vzbudil hned po svém vydání, v roce 1941, mimořádný čtenářský zájem. Byl přeložen do mnoha jazyků a už tehdy se začalo uvažovat o filmovém zpracování. Jeho děj se odehrává v rozmezí téměř 100 let – od roku 1826 do roku 1924 – a vypráví o šesti generacích cirkusáckého rodu. Už sám autor se tímto románem proslavil proto, že projevil úžasnou schopnost mistrně fabulovat jednotlivé mini příběhy malých lidiček uvnitř velkého románu.
Filmoví tvůrci vdechli všem postavám život v roce 1988 – dlouho zamýšlenou realizaci umožnilo až koprodukční spojení tehdejší Československé televize se západoněmeckou společností TV 2000.
Jde o jeden z nejvýpravnějších a nejrozsáhlejších seriálů, které u nás byly vyrobeny: natočilo se 12 dílů, scénář napsal Otto Zelenka, režisérem byl František Filip – původně na filmu pracoval Oldřich Lipský, který se dokončení bohužel nedožil.
Sešla se zde naše herecká elita: J. Hanzlík, P. Haničinec, J. Kemr, J. Bohdalová, R. Brzobohatý, D. Veškrnová-Havlová, J. Dvořák, P. Nárožný, I. Janžurová, J. Bartoška, V. Postránecký, J. Lábus, L. Šafránková, V. Preiss...a spoustu dalších, zahraničních herců z Německa, Rakouska či Francie, včetně několika desítek cirkusových artistů.
Když jsem při čtení zavřela oči, mnozí z nich ve svých rolích přede mnou ožívali... Je to nádherný román, s ušlechtilou myšlenkou porozumění mezi rozdílnými národy, kladoucí důraz na význam "malého" českého člověka ve světě - napsaný se skrytým úmyslem povzbudit naše vlastenectví a udržet v nás pocit národní hrdosti. Ačkoli se Bass proslavil svou fotbalovou jedenáctkou, generační román z prostředí jednoho cirkusu považuji za jeho vrcholné dílo.
Tahle knížka není sladká - je spíš hořkosladká. A není ani veselá - je tragikomická, stejná jako soužití lidí s jejich mazlíčky. Neboť všichni, kdo měli či mají nějaké zvíře doma, vědí, že život s ním není jen humor, smích, legrace a zábava, ale i zodpovědnost, zkouška trpělivosti, spousta starostí a výdajů za vynaloženou péči... která se ovšem mnohokrát vrátí. Pořídit si zvíře je závazek na mnoho let, zvláště pokud se rozhodneme pro chov velkých papoušků nebo koní. A i když nám plemenné standardy říkají, že se svým výběrem chybovat nemůžeme, matka příroda si z nás ráda tropí šprťouchlata a my se pak nestačíme divit, o co se teď musíme starat:-)
Je to knížka milá, vlídná a laskavá, neboť je psaná s pochopením jak pro lidskou, tak i tu zvířecí duši, která se mnohdy zkrotit nedá. Líčení možná sklouzává k sentimentu, ale ten je blízký všem chovatelům, když s jistou nostalgií vzpomínají na své svěřence "za duhovým mostem". Dílko zároveň nastavuje zrcadlo nám všem, samolibým snahám člověka pokořit divokou zvěř a učinit ji svými otroky: tak mocní naštěstí nejsme.
Autorka vypráví zkušenosti své a svých přátel s chovem různých zvířat. Sděluje zážitky překvapivé, nečekané, lehce šokující, ale i zcela předvídatelné. V krátkých příbězích se v rolích hrdinů objevuje několik koček, papoušek žako, bernský salašnický pes, ale i pavouk, ježčí máma a poněkud netradičně třeba bobr, kohout, lemuřice a leguán. Možná jako varování, že napálit se může každý, slouží historka s množírnou - a o hranicích naší empatie vypovídá drsný příběh z Valašska. Jen těch pár slov na konec autorka mohla vynechat: působí dojmem, že se skrze ně potřebuje vyrovnat s nevyhnutelnou smrtelností všech zvířat, které jí prošly pod rukama. Bohužel i forma vyprávění je lehce krkolomná: každý příběh šlo odvyprávět lehce a přirozeně, bez zbytečného zádrhele otázkou "Co bylo dál, jak to pokračovalo..." a epilogem, což působí to velmi rušivě. Navíc jedno "faux pas" spisovatelce nemohu odpustit: ježek vážně není šelma, jak tvrdí: "Ano, ježek je šelma se vším všudy." To opravdu ne: ježek je přece hmyzožravec.
Těch příběhů by klidně mohlo být mnohem, mnohem víc, pro milovníka zvířat je ta kniha příliš útlá. S autorkou však v mnohém soucítím: také máme hyperaktivního psa. Měli jsme i bernského salašňáka - a starala jsem se o papouška žako. Jeho příběh hodnotím jako nejzdařilejší, jeho "skejtování" mne opravdu rozesmálo.
"Kočka Marta se narodila jako her fón kočka perská v chovné stanici a byla prodána do dobré rodiny za cenu, která odpovídala ušlechtilosti tohoto plemene. Celá rodina jásala a Martu od prvního okamžiku brala jako člena rodiny. "Martičce je asi horko, otevřete okno," zvolal tát a celá rodina skočila otevřít to blbé okno, protože Marta bude od nynějška dítě a ne kočka perská."
"Jenže tenhle gekon byl jiný. Cvakl po Jonáškovi zuby, kterých měl plnou tlamičku, a dal jasně najevo, že se bude bránit úplně jinak. Tak, jak mu velí jeho naturel a možnosti. Nebyl to totiž gekon, ale obávané mládě aligátora. Jonáš je ale chytil za ocas a dotáhl do obýváku. Tam malého aligátorka nechal u sedačky a sám se ukryl za ni. Přemýšlel, co a jak dál. Jeho sibiřský pud velel zabít, ulovit, přežít, ale pud sebezáchovy mu našeptával opak: utéct, schovat se, nepřeceňovat síly. Když Jonášovi lidé uslyšeli podivné zvuky a uviděli aligátoří mládě, napadlo je jediné. "A kde je jeho máma?" zvolala dcerka, která už dobře věděla, že matka své mládě bude hledat. Jsou přece na Floridě!"
"První síť uviděly děti a začaly se podivovat dovednosti pavouka pokoutníka, běžného to návštěvníka lidských obydlí. Přišly do kuchyně za blankou a svěřily jí velké tajemství. "Mami, prosím tě, jmenuje se Emilka a je to pavoučice," oznámily Blance radostnou novinu, že konečně mají zvíře."
"Divíte se, že i já mám ve své mysli nevítané zvíře? Nuže ano, například takový krtek. Vím, že je to boháč, který má dlouhý černý kožich a plné sýpky obilí, ale, stejně jako Malenka, ho nesnáším. Udělal z mého pěstěného trávníku tankodrom a ne a ne s tím přestat."
Kniha je jako feel good román báječná: navodí pozitivní atmosféru a hodí se i "plačkám" - čtenářkám, které rády obrečí happy end s emotivní scénou v závěru, kdy se potlačené pocity valí jako povodeň horem dolem. Jako lehké čtivo ji uvítají lidé s depresemi, kteří potřebují sáhnout po něčem hezkém, co jim poslouží jako náplast na bolavou duši.
Je to taková lepší červená knihovna: lepší díky tomu, že spíše než na vztah mezi mužem a ženou klade důraz na silné přátelství mezi ženami. Je to příběh o podobách lásky, nejen mateřské, ale i milenecké, v níž už hlavní aktéři mají něco za sebou a od života toho moc nečekají. Je to příběh života a smrti, smíření a odpuštění - a přestože se v něm i umírá, nezůstává bez naděje.
V knize je zachyceno krátké období jednoho roku od dubna do srpna: dělí se na pět částí, v nichž se různě střídají výstupy hlavních postav: Elizabeth, Lucy, Jo, Nialla a Dana. V současné próze je zřejmě velmi populární postup "rozkouskovat" děj dle nazírání jednotlivých protagonistů: zde autorka šťastně ustupuje od zaujaté ich-formy každého z nich a volí neosobní přístup.
Je to román vztahový, ale kromě problémů partnerského života a soužití více generací zpracovává i jeden palčivý problém: fenomén tzv. "Magdaleniných prádelen", který v současnosti zřejmě hýbe irskou společností. Dotýká se minulosti "padlých žen", těhotných a neprovdaných, jimž byly děti odebírány k adopci, a samy byly nuceny k tvrdé otročině. Jen lehce "naťukává" i téma homosexuality - a nabízí i několik témat k zamyšlení: jak moc jsme ochotni se konfrontovat se svou minulostí, máme právo po ní pátrat, zvláště když netušíme, co vše vyjde na povrch? Kdy jsme skutečně šťastni, není to právě v tuto chvíli?
Postavy jsou realistické, ovšem většinou jednají poněkud toporně, jako pod vlivem psychologických příruček, čím působí poněkud nepřirozeně: neustále své chování rozebírají, omlouvají se ostatním nebo se navzájem ujišťují o pochopení a lásce, a uchylují se tak k naučeným frázím:
"Její tvář se zasmušila, jen trochu, ale on hned poznal, že cítí bolest. Jeho postoj, veškeré jeho chování za posledních několik měsíců bylo vůči ní bezohledné a teď věděl, že je třeba to nějak napravit. "Omlouvám se. Za to, jak jsem se choval. Musel jsem asi být po většinu času nesnesitelný."
"Poslyš, Nialle," rozsvítila Lucy lampičku a posadila se na kraj jeho postele. "Přemýšlela jsem. Chci, abys byl šťastný, a jestli si myslíš, že s tátou bys byl šťastnější než tady, potom..."
Autorka se také uchyluje ke spoustě klišé a obratům, které bohužel její styl nijak neozvláštňují:
"Nedělej si o něj starosti, mami, on to zvládne. A vůbec, vystoupit ze svý komfortní zóny mu prospěje." Jediné, v čem je opravdu silná a svá, jsou působivé popisné pasáže divoké přírody a scenérie u moře.
Děj je však velmi předvídatelný - prakticky už v momentě, kdy do něj vstoupí jedna konkrétní postava, je jasné, kudy se bude dále ubírat.
I proto knihu nedoporučuji skeptikům, a zvláště ne těm, kdož z vlastní zkušenosti dobře vědí, že život není peříčko a nedá se přelakovat na růžovo. Pár věcných otázek - jak to přesně bylo s klášterem a jak funguje irské zdravotnictví - si nechávám pro sebe. Kniha se mi totiž četla hezky a čas strávený s ní příjemně utíkal.
Když Lucy vyšla z domu, pevně za sebou zavřela dveře. Fičel studený vítr. A déšť, přestože trochu polevil, jako by jí zasazoval bodné rány všude, kde ji nechránil nepromokavý oděv. Přešla prázdnou ulici, na moment postála u mohutné hráze a dívala se dolů na rozbouřenou vodu. Vyrazila podél lodí ukrytých před bouří v docích. Znělo to tu jako orchestr, déšť a vítr bojovaly s rozbouřeným mořem a do toho řinčely řetězy - to vše vyústilo ve strašidelnou symfonii.
- - -
Zasáhlo ho to. Taková tragédie v místě, které se zdálo být daleko od násilí a zločinu Londýna, jež si uvykl vídat denně ve zprávách. Tady to bylo jiné; vnímal, jak majitel obchodu tu zprávu přijal; ztratili jednoho z nich, bylo to osobní.
- - -
Bez ohledu na tmavé a zatažené nebe se dramatičnost Ballycove nedala popřít. skalnaté pobřeží cenilo zuby na Atlantik. Domek na útesu jako by shlížel na nejúžasnější podívanou, jakou si lze představit - živý, pulzující oceán. Dan si uvědomoval, že je to počasí, které vzbuzuje dojem, že se tu někde skrývá zlověstná postava a vše pozoruje.
- - -
Dovedl si představit, jak jsou v létě úzké uličky naplněny vůní oceánu, květináče přetékají zářivě barevnými petúniemi a lobelkami, záplava kopretin se vlní v truhlících na oknech. Vesnice se zvedala od jednoduchých rybářských domků se zbytky zrezivělých řetězů až po gotický kostel, jehož věže se tyčily k nebi a byly zality sépiově zlatým světlem.
- - -
"Ale i tak to pro tvoji mámu bude obrovská úleva, až tě bude mít zase zpátky doma. Když na to půjdeš chytře..."
"Jak to myslíš?"
"Chci říct, aby ses s ní nehádal. Nebuď na ni protivný. Obejmi ji a řekni jí, že tě moc mrzí, že jsi jí způsobil takové starosti, ale že to nebyla jenom tvoje chyba."
- - -
Nebyla si jistá, jestli to bylo tím vším, co zažívala, když uháněla po pláži v Evině rouše a pak cítila, že ji voda bere do náruče, což bylo zároveň důvěrné, strhující i radostné. Mohla to způsobovat prostě jen živočišnost, která k tomu patřila. Jak úžasný to byl pocit! Když plavala dost daleko, aby cítila, jak ji pohlcuje nesmírnost oceánu, měla dojem, jako by najednou byla součást něčeho mnohem většího, co dřív neznala. Ať to znělo sebevíc bláznivě, zdálo se, že nebe, oceán a neproniknutelná hloubka pod ní splynuly v jedno a ona s tou nesmírností byla propojena stejně jako se svými prsty u nohou či nejmenšími molekulami svého těla.
Další počin "červených propisek" mne již zklamal - možná je to tím, že v poslední době se podobné příručky vyrojily jak houby po dešti. Bohužel zneužívají nezkušenosti či lenosti mnohých uživatelů jazyka, kteří raději sáhnou po líbivém obalu, než aby rovnou otevřeli Pravidla českého pravopisu, kde mají vše jasně, stručně a přehledně napsané.
I nadále sdílím nadšení autorek pro rodný jazyk, líbí se mi jejich idea "šíření lásky k naší mateřštině i ke čtení" a oceňuji také to, že chtějí v lidech vzbuzovat touhu se učit. Ale nemůžu si pomoci: tahle kniha už vzniknout nemusela. Je naprosto zbytečná a obávám se, že autorky ji vytvořily již jen z jakési setrvačnosti či touze po výdělku. A zlobím se na ně: k sepsání knihy jim pouze stačilo vybrat "zaručeně problematická" slova, abecedně je seřadit a přidat k nim výklad. Od absorpce po žalobníčka, vložené diktáty s řešením, stejný princip stavby textu jako v předchozích knihách, jen závěr oživený kapitolou o výslovnosti některých zapeklitých slov. To je žalostně málo.
Knihu posílám dál do oběhu: nic nového mi nepřinesla, ničím mne neobohatila. A stojím si na svém: pro případ, že si s nějakým jazykovým jevem nebudete vědět rady, doporučuji Pravidla českého pravopisu a Internetovou jazykovou příručku: tam najdete vše potřebné.
Remoska je už babičkou. Tento vynález darovali světu Češi - v 50. letech minulého století ji vymyslel český konstruktér Oldřich Homuta, který se inspiroval podobným hrncem ve Švédsku. Zpočátku byla určena jen k vaření, péct se naučila až o pár let později. Sériově se začala vyrábět v Kostelci nad Černými lesy v roce 1957, v roce 1964 získala registrovanou ochrannou známku. O 30 let později se výroba přestěhovala do Frenštátu pod Radhoštěm.
V roce 2001 vypukla ve Velké Británii "remoskománie" a jako dárek k narozeninám ji dostal dokonce i princ Charles. Za 60 let získala své místo v 5 milionech domácnostech a podívala se dokonce i na Mount Everest.
A proč Remoska? Jde o tzv. "zkratkové slovo". Označení první remosky totiž znělo HUT: šlo o zkratku, složenou z počátečních písmen příjmení hlavních vynálezců (Homuta, Uher, Tyburec). Homutova dílna však byla znárodněna a připojena k podniku REMOS - Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis. Odtud pochází i název legendární pečicí pánve.
Remoska se vyplatí: je úsporná, zastane hodně práce a jídlo z ní chutná výborně. Mnozí v ní dokonce smaží i řízky. Pomůže také v případě, kdy potřebujeme upéci dvě věci zároveň a trouba je obsazena. Hodí se i na cesty. Jediná nevýhoda spočívá v manipulaci s horkým víkem, taktéž pára, která se po otevření vyvalí ven, je opravdu vařící.
Topné těleso je většinou zabudováno buď do poklopu, nebo do spodní části nádoby. Moderní pánve mívají i termostat, kde je možné zvolenou teplotu nastavit. U starších typů je to trochu problematické, pokrm se musí více hlídat - stačí však nakouknout skleněným víkem nebo okénkem v poklici, záleží na typu. Poklice jsou vyrobeny ze speciálního skla, neměl by je poškodit ani pád z výšky na zem a mají v sobě i drobné průduchy, jimiž uniká pára.
Lze v ní připravit pokrmy jako troubě: maso, zapečené pokrmy, zeleninové i masové směsi, ryby, pizzy, dezerty, atd. Výhodou je, že pokrm zůstává šťavnatý a nevysušuje se, což je dáno tím, že poklop těsně přiléhá k pánvi a odklápí se jen v případě, kdy jídlo kontrolujeme. Jídlo je vláčné díky vysoké vlhkosti, která se v pánvi udržuje. Můžeme v ní připravovat i jídla v alobalu. Opatrní musíme být ale na to, kudy je vedený zdroj tepla - pokud odspodu, je důležité pokrm častěji podlévat.
Dovedou toho skutečně hodně:
a/ smažit - ušetříme tuk, jídlo neprská, nahradí fritovací hrnec - tuk stačí rozehřát a pokrm obracet, jako bychom smažili na sporáku
b/ ohřívat - uvařené jídlo velmi snadno ohřeje pouhým zapnutím přístroje
c/ restovat - na pánvi lze restovat maso, zeleninu a další ingredience
d/ další funkce - některé pánve, např. elektrické pečicí pánve, dovedou uvařit omáčku, těstoviny, rýži nebo dokonce polévku
Pokrmům z remosek je věnován již pátý díl unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší a recepty soustředil do této kuchařky.
Kniha je rozdělena na na tři části. První oddíl je zaměřený na moučníky a sladké pokrmy. Najdeme zde tvarohové koláčky s drobenkou, dukátové buchtičky s vanilkovým krémem, americký jablečný koláč, jablečnou buchtu s mákem a polevou, hruškový koláč s mandlovou náplní, mrkvový dortík a další.
Druhá část obsahuje různé polévky, omáčky a skvělé pečínky: citronová polévka s rybím filé, hovězí na houbách, pikantní fazolová polévka, kuřecí na paprice, candát na balzamikovém pestu se zeleninou, španělská paella, švédské masové kuličky, svíčková s hovězím masem, vepřové kotlety se smetanou a další.
Třetí část je věnována zeleninovým a dalším pokrmům a také receptům na chuťovky, které by nás ani nenapadlo v remosce připravit, jako třeba džem, čatní nebo domácí chleba. Najdeme zde květákové curry, francouzské brambory, quiche se zeleninou, domácí brusinkový džem, řeckou musaku, lasagne se špenátem a ricottou, párky v listovém těstě a další.
Kuchařka se určitě hodí všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří vaření milují, chtějí trochu ušetřit a zároveň své umění rozšířit o další kousky. Možná se hodí i lidem, kteří jsou tzv. "single", a remoska jim stačí. V úvodu nechybí pár základních rad, aby se pečení povedlo.
Bohužel recepty nejsou seřazeny abecedně, chybí i jejich seznam či rejstřík, takže pro výběr určitého pokrmu nezbývá, než prolistovat celou knihu. Navíc papír není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. U nás doma si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
Nejlepší je domácí. Hezky křupavé - a ještě teplé, akorát vytažené z trouby. Jistěže se dá pohodlně koupit, ale druhý den je to pečivo ze supermarketu takové "podivné": rohlíky gumové, chleba se rozpadá na atomy... A tak mnozí konzumenti, otráveni těmito "ohřívanými" produkty, zkusí pečivo vyrábět sami: kvalitní moukou a dobrou troubou to začíná, ale investice se vyplatí.
Správně upečený chleba by měl vydržet zhruba týden, musí se však umět skladovat. Nepatří do lednice a při vyšších teplotách plesniví. Ideální je ho zabalit do utěrky nebo do plátna, dát do vhodné nádoby (chlebníku) a skladovat při teplotě 20 až 25°C. Utěrku je dobré po dvou, třech dnech vyměnit. Chleba se dá také zamrazit: měl by být čerstvý, v umělohmotném obalu. Rozmrazuje se pak při pokojové teplotě několik hodin, popř. během pár minut v mikrovlnné troubě.
Pečivu je věnován již pátý díl unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší a recepty soustředil do této kuchařky.
Kniha je rozdělena na na čtyři části. První oddíl je zaměřený na různé druhy chleba, rohlíků a housek, bulek, vek a baget, takže zde mj. najdeme chléb z řeckého jogurtu, kynutý chléb s bramborou, mrkvový chléb z jogurtu, pivní rohlíky, sýrové housky, domácí kaiserky, focacciu, cibulový chléb, rustikální bagetu, ale i bezlepkové bagety z tvarohu a semínek.
Druhá část obsahuje různé slané koláče a záviny, plněné rohlíky, slané tyčinky a další chuťovky. Najdeme zde květákový kuku, listový koláč s bramborami, francouzský koláč pissaladiére, dýňový quiche, sýrový koláč s uzeným masem, zelňák, fofr koláč ze zbylé veky nebo rohlíků...
Třetí část se skládá z receptů na různé plněné taštičky, pirohy, pizzy, placky, křupavé tyčinky a suchary, ale hlavně mnoho druhů muffinů.
Čtvrtá část nabízí základní přílohy, jako je bavorská pivní pomazánka, poctivá česneková se sýrem, hermelínová se šunkou a vejci, pomazánka z krabích tyčinek a několik dalších.
Kuchařka se určitě hodí všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří pečivo přímo milují a chtějí si své umění rozšířit o další kousky. Na úvod nechybí pár základních rad, aby se pečení povedlo.
Bohužel recepty nejsou seřazeny abecedně, chybí i jejich seznam či rejstřík, takže pro výběr určitého pokrmu nezbývá, než prolistovat celou knihu. Navíc papír není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. U nás doma si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
Polévky. Zasytí, prohřejí, většinou jsou hotové raz dva: ve stylu "co dům dal" se dají se udělat ze surovin, které ve spíži najdeme. Dřív byly považovány za jídlo chudých, navíc fungovaly jako jediný teplý pokrm za celý den: zužitkovalo se v nich vše, co se urodilo na zahradě, hlavně zelenina. Maso se do nich přidávalo jen výjimečně. Ovšem vývary nejsou dobré jen kvůli chuti - obsahují hodně živin, které nás rychle postaví na nohy. Po nemoci či těžkém flámu... snadno dodají tělu důležité látky a organismus bojující s nachlazením či chřipkou výrazně posílí.
Velmi oblíbený u našich předků byl oukrop: dopřávali si jej hned po ránu k snídani nebo před cestou na pole. Jde o česnečku, jednoduše připravenou politím krajíce chleba, namazaného česnekem, horkou vodou s přídavkem kmínu a sádla. Je pozoruhodná i tím, že zachovává antibakteriální účinky česneku, jehož se využívá jako přírodní antibiotikum.
Jídelníček lidí žijících ve středověku zahrnoval polévky ze zelí, mrkve a luštěnin, z propasírovaného sýra či tvarohu nebo piva: stejně jako masové vývary byly považovány za lék a dávaly se i ženám po porodu.
V současnosti jsou již součástí každého oběda, nebo alespoň toho svátečního. Objevují se v jídelníčku po celém světě. Jejich nabídku určuje i to, co je pro daný region typické. Každá oblast má svoje: eintopf (Německo), bujabéza (Francie), žurek (Polsko), demikát (Slovensko), tom yum (Thajsko), pho bó (Vietnam), gazpacho (Španělsko), minestrone (Itálie), halászlé (Maďarsko), miso (Japonsko). A která je Česku nejvlastnější? Názory se liší. Někdo tvrdí, že bramboračka, jiný vzpomene dršťkovou, kulajdu, česnečku, gulášovku... a pravdu mají všichni.
Navíc gastronomie žádné země se nevyvíjela sama o sobě, nýbrž i pod vlivem jiných národností. V současnosti je trendem tzv. "fúzní kuchyně (fusion cuisine)", která spočívá v kombinaci ingrediencí, technik přípravy a stylů vaření od různých národních nebo regionálních kuchyní. Tento trend je patrný například v severoamerické kuchyni, kde se mísí vlivy francouzské, africké a mexické. Mísení kuchyní je důsledkem migrace, globalizace a snahy o inovaci v kulinářském světě.
Každou polévku lze připravit mnoha odlišnými způsoby, v každé rodině se uvaří jinak a recept na její výrobu se mnohdy stává jakýmsi "rodinným dědictvím". Nevím, čím to je, ale bramboračka mi nejvíc chutná u mé tety: nikde jinde jsem tak výbornou polévku nejedla. Možná je to tím, že do ní přidává sušené hřiby a "cosi", co jí dodá ten správný šmak :-)
Mnozí z nás však na psané postupy kašlou a v rámci jisté kreativity si vyrábějí polévky vlastní. Vyhrají si s ingrediencemi, prostě smíchají vhodné suroviny, na něž zrovna natrefí, a experiment může začít. Mezi takové "osobité vynálezce" patří i táta: nedávno se mu nechtělo na nákup a tak do vývaru hodil vše, na co přišel. Nedopadl jako pejsek s kočičkou, když vařili dort: jeho "zálesácká polévka" s česnekem, bramborami, zeleninou, vejcem, slaninou a fazolemi, ochucená vývarem, byla vynikající.
Polévkám je věnován již čtvrtý díl unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší a recepty soustředil do této kuchařky.
Kniha je rozdělena na čtyři části. První oddíl je zaměřený na polévky, považované za klasicky české. Takže bramboračky (s houbami, krémová, s dýní, s čočkou), kulajda, oukrop, cibulová, česnečka, gulášovka s bramborovými knedlíčky, dřevorubecká kapustnice, rajská, superzelňačka, rychlá čočkovka... Druhá část je zaměřena na krémové zeleninové, luštěninové a další hutné polévky: dýňovo-cuketová, květáková s noky, hermelínová s kari a liškami, krémová zeleninová polévka, pórková s krutony, batátový krém s opečenou slaninou... Třetí část obsahuje vývary všeho druhu s různými zavářkami: slepičí vývar s celestýnskými nudlemi, hovězí vývar s noky, krémová se zeleninou, jemná rybí polévka... A čtvrtý díl nabízí "exkurzi" do světa za cizokrajnými dobrotami: francouzská bujabéza, italská minestrone, řecká fasolada, marocká harira, portugalské caldo verde...
Kuchařka se určitě hodí všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří polévky přímo milují a chtějí si své umění rozšířit o další kousky.
Bohužel recepty nejsou seřazeny abecedně, chybí i jejich seznam či rejstřík, takže pro výběr polévky nezbývá, než prolistovat celou knihu. Navíc papír není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. U nás doma si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
Autorčin první počin. Příručka oku lahodícím způsobem popularizuje základní poučky pravidel pravopisu, bez nichž se slušný uživatel našeho jazyka neobejde. Pro netrénované pisatele, kteří nemilují suchopárné výklady a z představy listování Pravidly č. pravopisu mají osypky, může být vhodnou alternativou. Čtivou formou, navíc v příjemné grafické úpravě, seznamuje čtenáře se zásadními pravopisnými problémy, s nimiž se běžně potýkají. Hodí se do rukou všem, kteří si chtějí doplnit mezery ve vzdělání, kteří někde "klopýtají, škobrtají, zakopávají a tápou", a líbit se bude nejen dospělým, ale hlavně dětem.
Osobně bych ji doporučila většině uživatelů Databáze knih, neboť se mi zdá, že některým bohužel na kvalitě jejich projevu vůbec nesejde. Jako by zapomněli, že vše, co napíšou, je jejich vizitkou. Chápu, že náš pravopis není jednoduchý, v různé míře se s ním potýkáme všichni, ale poznatky, získané v hodinách češtiny na základní škole, bychom měli ovládat po celý život.
Od Afta po Žloutek - v jednadvaceti kapitolách najdeme vybraná abecedně řazená hesla od konkrétních slov po pojmy lingvistické (... Ciráty, Citron/citrón, Coby, co by, Kdy píšeme -y po měkké souhlásce C...).
V nabídce "směsi chytáků" se objevují klasická témata, v nichž se stále chybuje: nechybí rozdílná slova jako typ/tip, raný/ranní, hold/holt, kůra/kúra, ovšem autorka ty samé příklady rozebírá i v dílu druhém.
Výklad pojala moderně - přidala k němu i pasáž o psaní klávesových zkratek. Lingvistických pojmy pomáhá vysvětlovat pomocí otázek, které následně odpovídá: "Kdy píšeme uprostřed slova MĚ? Trošku se to podobá detektivnímu pátrání. Musíme totiž najít kořen slova. (Je to takový pevný základ slova, který už nejde dál rozdělit. Díky němu má slovo svůj význam.) Když je MĚ součástí kořene slova, pak napíšeme MĚ. pro-měn-a"
Autorka v textu často upřednostňuje sebe jako jakéhosi "průvodce" danou problematikou. Kuriózně a vtipně působí její milé dopisy, v nichž sama některé jevy oslovuje: "Milá pomlčko, co je s tebou? Lidi tě potřebují! Chápu, že jsi unavená. Pořád pobíháš od jednoho slova k druhému..."
Zároveň se často obrací na čtenáře a k oslovení používá 1. a 2. os. množného čísla, čímž je "vtahuje" do textu a vzbuzuje dojem, že se stávají součástí výkladu: "Pozor na psaní slova kultura. Patří mezi přejatá slova s příponou -ura. Zapomeňte tedy na dlouhé ů, popřípadě ú. Toto slovo už jsem skutečně viděla napsané v obou těchto nesprávných variantách."
"Cyankáli. Že vám toto slovo připadá už na první pohled podezřelé? A že byste ho napsali úplně jinak? S tím se tak nějak počítá, a proto jsem vám sem zařadila i tento výraz, který je sice středního rodu, ale nesklonný..."
"Psaní čárek (interpunkce). Právě jste na začátku obsáhlé češtinářské kapitoly, která dává zabrat jak žákům, studentům, tak i dospělým. Vezmeme to tedy pěkně popořádku..."
Poučky jsou psané jednoduchým a srozumitelným jazykem, ovšem oproti druhému dílu o něco obsáhleji.
Na závěr nechybí "mozkolamy" - krátký shrnující test o 19 oddílech, sloužící k prověření získaných znalostí, včetně řešení.
Příručka se díky použitým obrázkům v modro-bílo-černém provedení, které text oživují, hodí do rukou dětem, popř. učitelům, kteří s ní mohou pracovat jako s doplňkem výuky. Bohužel však ozřejmuje jen tu nejzákladnější problematiku, navíc je velmi výběrová. Pokud bychom chtěli jít hlouběji, opravdu doporučuji nastudovat Pravidla č. pravopisu, popř. Akademickou příručku českého jazyka nebo Internetovou jazykovou příručku.
Ale i mne velmi překvapila - slovem BABYČKA: "To nemůže být správně," říkáte si. A představte si, že ano. Babyčka s "y" skutečně existuje. Vraťte se teď v myšlenkách k vyjmenovaným slovům po B a najděte tam slovo babyka. Pořád nic? Nedivím se vám. Nebýt vyjmenovaných slov, tak většinou ani netušíme, že takové slovo v češtině máme. Babyka je totiž druh javoru a BABYČKA pak jeho zdrobnělina, tedy malý javor. Například: Na chatě jsme zasadili malou babyčku."
Pokračování předchozího dílu "Čeština pro všechny". Příručka oku lahodícím způsobem popularizuje základní poučky pravidel pravopisu, bez nichž se slušný uživatel našeho jazyka neobejde. Pro netrénované pisatele, kteří nemilují suchopárné výklady a z představy listování Pravidly č. pravopisu mají osypky, může být vhodnou alternativou. Čtivou formou, navíc v příjemné grafické úpravě, seznamuje čtenáře se zásadními pravopisnými problémy, s nimiž se běžně potýkají. Hodí se do rukou všem, kteří si chtějí doplnit mezery ve vzdělání, kteří někde "klopýtají, škobrtají, zakopávají a tápou", a líbit se bude nejen dospělým, ale hlavně dětem.
Osobně bych ji doporučila většině uživatelů Databáze knih, neboť se mi zdá, že některým bohužel na kvalitě jejich projevu vůbec nesejde. Jako by zapomněli, že vše, co napíšou, je jejich vizitkou. Chápu, že náš pravopis není jednoduchý, v různé míře se s ním potýkáme všichni, ale poznatky, získané v hodinách češtiny na základní škole, bychom měli ovládat po celý život. Záměna slov "tip" a "typ" je již klasika: docela mne baví, když si čtenáři dávají *"TYPY" na zajímavé knihy, přičemž sledují, jaké literární *"TIPY" jejich hrdinové představují... popř. čtou autorovu *"RANNOU" prózu u *"RANÍHO" šálku kávy - je to *"HOLD" jejich věc, když nevzdávají *"HOLT" zásadám českého pravopisu :-) (pozn. výrazy s hvězdičkou jsou chybné)
V nabídce "směsi chytáků" najdeme klasická témata, v nichž se stále chybuje, uspořádaná do 27 kapitol. Takže mimo jiné: vyjmenovaná slova, skloňování zájmena JÁ, koncovky podstatných a přídavných jmen, přídavná jména dějová a účelová, psaní číslic a číslovek, shodu podmětu s přísudkem, podmiňovací způsob u sloves... a dále pak předložky díky/kvůli, psaní čárek ve větě jednoduché a souvětí, psaní velkých písmen, psaní slov tip/typ, holt/hold...
Každou kapitolu uvádějí konkrétní příklady a v nich zvýrazněné problematické jevy, načež následuje část s jejich detailním odůvodněním. Poslední kapitola je zaměřená na hledání chyb v textu, tedy prověření získaných znalostí - a kontrole správnosti.
Oproti své předchozí knize autorka mnohem méně upřednostňuje sebe jako jakéhosi "průvodce" danou problematikou - více se obrací na čtenáře a k oslovení používá 1. a 2. os. množného čísla, čímž je "vtahuje" do textu a vzbuzuje dojem, že se stávají součástí výkladu: "(Pozvi na oslavu i Petru. Rozmysli si, s kým chceš oslavit narozeniny.) Věty uvedené výše obsahují slovesa ve 2. osobě čísla jednotného a v rozkazovacím způsobu. A právě v koncovkách těchto tvarů sloves píšeme VŽDY MĚKKÉ I. Pokud se divíte, proč není za větami vykřičník, nemusí to tak být vždy. Když se jedná o prosbu, návrh nebo žádost, nepíšeme vykřičník na konci rozkazovací věty."
Některá témata jsou zmíněna již v prvním dílu. Příkladů je tu mnohem více, poučky jsou psané jednoduchým a srozumitelným jazykem.
Příručka se díky použitým obrázkům v červeno-bílo-černém provedení, které text oživují, hodí do rukou dětem, popř. učitelům, kteří s ní mohou pracovat jako s doplňkem výuky. Bohužel však ozřejmuje jen tu nejzákladnější problematiku, navíc je velmi výběrová. Pokud bychom chtěli jít hlouběji, opravdu doporučuji nastudovat Pravidla č. pravopisu, popř. Akademickou příručku českého jazyka nebo Internetovou jazykovou příručku.
Varování: pouhé prohlížení této knihy nápadně zvyšuje chuť k jídlu a může dojít ke spuštění tzv. "vlčího hladu". U lidí s nadváhou ve stádiu hladu vyvolává stres, spojený s nutkavým jednáním rychle něco dobrého pozřít. Nevhodné pro osoby držící diety či uctívající zásady zdravého stravování. Nelze doporučit ani vegetariánům či veganům :-)
Kniha je již třetím dílem unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší - a dalších 122 soustředil do této kuchařky.
Hodí se nejen všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří milují klasickou českou kuchyni, zvláště pak vydatné omáčky, ale i těm, kteří si své znalosti chtějí obohatit i o netradiční recepty.
V úvodu nechybí 10 dobrých rad, jak postupovat, aby se omáčka vydařila. První oddíl, ten nejobsáhlejší, je věnován přípravě gulášů na 50 způsobů. Znojemský, kotlíkový, drátenický, chalupářský, srnčí, cikánský, námořnický, pašerácký... ale i segedin z bůčku, pečený guláš s paprikami a rajčaty, guláš s pomerančovým džusem, kančí guláš s rumem a vínem či guláš rybí... Je jich tolik, až oči přecházejí a sliny se sbíhají.
Druhá část patří klasickým omáčkám české kuchyně, takže nesmí chybět svíčková, koprová, rajská, znojemská a křenová... ale třeba i kotlety v cibulové omáčce, vepřová plec v houbové omáčce, hovězí v pepřové omáčce, hovězí stroganov, králík se švestkovo-zeleninovou omáčkou, atd...
Třetí část obsahuje recepty méně tradiční, např. na dýňovou, cuketovou, libečkovou, šalvějovou omáčku, nebo vepřové na kari se zázvorovou omáčkou, kuřecí stehna s dijonskou omáčkou, hovězí líčka v žampionové omáčce, kuřecí prsa s citronovou či pomerančovou omáčkou aj.
Závěrečná část zavoní jihem i grilováním - nabídne různé druhy těstovin (tagliatelle, špagety, gnocchi, penne) s boloňskou či citronovou omáčkou, omáčkou ze čtyř druhů sýra, ale i různé druhy dipů a studených omáček - pikantní tatarská, tzatziki, domácí barbecue a další...
Bohužel recepty jsou řazeny trochu chaoticky, nikoli abecedně, podle náročnosti či podle tematického klíče, chybí i jejich seznam. Navíc papír, na němž jsou vytištěny, není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. V naší domácnosti si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme.
Léto je již za polovinou a podzim jej stíhá mílovými kroky. Nastává čas hojnosti, čas, kdy zahrady a zahrádky přinášejí plody našeho snažení, čas, kdy sklízíme, co jsme zaseli a co jsme mnohdy pečlivě opečovávali: čas pravdy, kdy se dozvídáme, jak moc byla naše péče úspěšná...
Jako první na řadu přicházejí okurky. Domovem se linou všemožné vůně, obzvlášť silné aroma čerstvě natrhaného kopru, smísené s lehce nakyslým pachem octa, a zvláštní odér, typický pro vyváření víček. Zaváření připomíná jakýsi prastarý rituál, kdy se z půdy snese letitý oprýskaný hrnec k tomu určený - a drama může začít. Naši se dohadují nad požadovaným množstvím surovin, vrčí na sebe, zatímco si rozdělují úkoly a odměřují várky. Na plotně vře voda, mamča ve dřezu čistí okurky a táta se stará o cibuli, mrkev a petržel... Za chvíli budou umývat sklenice a plnit je ingrediencemi, z nichž po zavaření vznikne lákavý obsah. Práce to musí být precizní: aby se v závěru "chytly" všechny sklenice, nic se nesmí zanedbat... Snad každá rodina má svůj vlastní recept na lák, který si předává po generace - a který považuje za ten "jediný nejlepší a nejsprávnější". Existují dokonce i soutěže v pojídání zavařených okurek, při nichž porota hodnotí jejich chuť a další vlastnosti. Labužníky totiž najdeme nejen mezi ochutnávači lanýžů či kaviáru: okurky jsou takové "zelené zlato" našich skleníků a zahrad. A zpracovat ho je docela náročné: zavařování je hotová věda...
Kniha je již druhým dílem unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče, smaží, vaří a zaváří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší - a dalších 130 soustředil do této kuchařky.
Hodí se všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří mají vlastní zahrádky, svou sklizeň rádi zpracovávají a zároveň si chtějí své umění rozšířit o další kousky. Čtenáře láká na zavařování, nakládání a výrobu vlastních sirupů, likérů a octů. V úvodu nechybí dobré rady, jak nakládat s ovocem, houbami a zeleninou.
První oddíl je věnován marmeládám, džemům a kompotům: kdo by si nedal višně v čokoládě či medu, grepovou marmeládu s becherovkou, bezinkovou zavařeninu s jablky nebo jahodovou marmeládu s vanilkou, atd... Druhá část se zabývá zavářením okurek a hub: pikantní okurkové řezy, okurky s česnekem, nakládané houby po italsku, pikantní houby v láku...Třetí část obsahuje recepty na čalamády, čatní, hořčice, protlaky a nakládanou zeleninu: cuketová čalamáda, kapie po ázerbajdžánsku, ostrá směs na topinky, sterilované zeleninové lečo, zavařená červená řepa, cibulová marmeláda, lilkové čatní...
Poslední část patří sirupům, likérům a octům: hrušková šťáva, bezinkový likér, jablečný ocet...
Bohužel recepty jsou řazeny trochu chaoticky, nikoli podle náročnosti, ani podle tematického klíče, chybí i jejich seznam. Navíc papír, na němž jsou vytištěny, není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. V naší domácnosti si kniha našla své místo a rádi podle ní vaříme, takže mohu jedině doporučit.
Když zjeví se nečekaní hosté
netřeba šílet, je to tak prosté:
v kouzelné knize receptů je dosti
každý se namlsá dosytosti.
Kdo má rád sladké, tomu srdce zaplesá:
jak hříšný prožitek, ó mana nebeská!
Přestože pijem hořké kafe života
opojnou slast nevezme nám nicota:
když se zákusky na talíři krájí
oči blahem zavřem... v hotovém ráji.
První díl unikátního projektu Blesk extra Česká kuchařka. V průběhu let vyšlo mnoho kuchařek s recepty, podle nichž se skutečně peče a vaří v českých domácnostech. Do redakce je zasílali čtenáři deníků Aha! a Blesk. Kolektiv autorů se pak pokusil vybrat ty nejlepší - a prvních 125, tematicky zaměřených na moučníky, soustředil do této kuchařky. Hodí se všem mlsným jazýčkům a lidem, kteří rádi pečou a chtějí si své umění rozšířit o další kousky. Čtenáře láká na bábovky (prezidentská, velvet kávová, cuketová...), řezy, hřbety a perníky (koka, bounty, amaretto...), rolády (kávová s mandarinkami, kokosová s mangem...), dorty (s mascarpone a ovocem, vídeňský, medovník, sachrův...), koláče, buchty, bublaniny, záviny (tříbarevný koláč, bramborový závin s mákem...), moučníky, mlsy i speciality, vázané na svátky (vánočka, velikonoční věnec). Bohužel recepty nejsou seřazeny podle náročnosti a ani podle tematického klíče, chybí i jejich seznam. Navíc papír, na němž jsou vytištěny, není zrovna kvalitní, ale co bychom za tak relativně nízkou pořizovací cenu chtěli. V domácnosti mých známých si kniha našla své místo a rádi podle ní vaří, takže mohu jedině doporučit.
V knize se říká, že kreslení je legrace... To určitě ano, zvláště když člověka baví. Souhlasím i s tím, že každý malíř má svůj styl. Akorát v jednom jsem se spletla: myslela jsem, že kniha je pro pokročilejší malíře, kteří svůj styl teprve hledají, ale základy už ovládají. Koupila jsem ji levně v antikvariátu přes internet, zaujala mne, poněvadž se o malování a kreslení zajímám. Nevadí mi, že byla z druhé ruky. Ale hned po jejím otevření jsem pochopila, že pro mne bohužel není určená: obsahovala návody, jak malovat jednoduché obrazce a číslice, a cvičná políčka s předlohami na dokreslení nebyla prázdná: někdo přede mnou si zde již "hrál", tedy "cvičil a rozvíjel svůj talent přímo v praxi" :-) Usmála jsem se: když knihu neužiju já, najde uplatnění jinde - daruji ji dětem své příbuzné. Protože do jejich rukou rozhodně patří a určitě ji ocení: je jako stvořená k tomu, aby do ní někdo kreslil, čáral a maloval, aby přímo na jejích stránkách vyzkoušel načtené dovednosti.
Funguje tedy napůl i jako omalovánky. Děti, které se učí kreslit, tu najdou instrukce o tom, co všechno je ke kreslení potřeba, a jakým způsobem se dá to, co vidí, znázornit. Začíná obličeji: jak rozesmát kruh, rozplakat Sally, rozkřičet opici. Pokračuje obrázky z čísel a slov: jednička jako stan či strom, dvojka jako labuť, trojka zabzučí jako včela, čtyřka jako motýl či drak... a tak to jde dál až do desítky. Následuje kreslení pomocí čtvercové sítě - a tvary v přírodě. Nenápadně ponouká čtenáře k tomu, aby se dívali kolem sebe: jak jsou modelována mračna, jaké křivky vytváří tekoucí voda, jaké útvary vznikají u rostlin a jejich částí. Pak přichází na řadu složitější problematika - horizonty a perspektiva: s jakými siluetami se lze setkat a jak načrtnout krajinu, jak je to s rovnoběžkami, kdy se "sbíhají" a jak na nás působí vzdálenosti: jako příklad stačí jednoduchá kresba města. Složité je ovšem i kreslení lidí a zvládnutí jejich proporcí. A na závěr kreslení zvířat a pohybu: kočka, pes, kůň, pták... s čímž souvisí jakýsi prvotní návod k vytvoření jednoduchého komiksu.
Vím, že pokrok se nedá zastavit. Že si mnohý tvůrce jednou řekne - k čemu papír a tužku, když mám chytrý mobil (či nějakou jinou sarapetičku s umělou inteligencí, to je jedno). Že se v současnosti na různých tabletech dají doslova "dělat divy" a čarovat tak, že i ten největší anti-talent si najednou připadá jako sám Rembrandt. Jenže už jen kresba obyčejnou tužkou po papíře zásadně ovlivňuje rozvoj jemné motoriky a mozkové aktivity u dětí - a na to bychom neměli zapomínat. Ty zdánlivé čmáranice nejsou jen ledasjaké změti čar: pomáhají dětem ve vývoji. Pokud se chceme postarat o jejich řádnou zábavu a tvůrčí aktivitu, knihy podobného rázu jsou pro ně naprosto ideální. I kdyby "beránek" v jejich pojetí vypadal na obrázku jako papírová krabice od A. de Saint Exupéryho - fantazii se meze nekladou. A malování navíc poslouží i jako úžasná relaxace - a terapie.
Osobně znám i příběh muže, který se z totálního dna ve vězení díky tužce a papíru vyšvihl mezi malířskou elitu a jeho popartové obrazy se prodávají za horentní sumy: malování je krásný koníček a může nabízet i cestu z nejhlubšího pekla. Neberme dětem jejich tvořivost - i když nám místo papíru někdy klidně počmárají zeď :-)
Na začátek uvádím dvě krásné básně našich klasiků s tématem motýlů, které jsem náhodou objevila a určitě stojí za povšimnutí:
Jaroslav Seifert: Jaro ještě sladší
Na stěně dosud skřínka s motýli
divoce orel větev v drápech svírá.
Ta větev ubohá, již lidé zlomili,
je pro něho jak pro básníka lyra.//
Tu něčí ruka - byl to jenom sen -
jako by skřínku tiše otevřela
sto drobných křídel vzlítlo do oken
a do skal bušila a uletěti chtěla...
(ukázka básně ze sb. Jaro sbohem, Československý spisovatel, 1990, str. 151)
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
B. Reynek: Podzimní motýli
Za zdmi a za ploty,
podzimní motýli,
spolu jsme skryli se,
steskem se živili.//
Poslední motýli,
za zdmi a za ploty
závětří hřálo nás
v nadějích samoty.//
Tajemní motýli,
na dlaních jeseně
v tichu jste zářili
zlatě a růměně.//
Podzimní motýli,
ještě mi vzlétněte,
zasviťte na chvíli
touze v tmu zakleté...
(z knihy B. Reynek: Básnické spisy, sb. Podzimní motýli, Archa, 2009)
Ráda pozoruji přírodu a dozvídám se o ní něco nového. Fascinují mne všechny formy života, od obrů, kteří kdysi obývali naši planetu, až po stvoření lidským okem nepostřehnutelná. Prohlížím encyklopedie, dívám se na dokumentární pořady - ale pozorování na vlastní oči se nic nevyrovná. A přestože toho o přírodě vím nemálo, pořád budu mít pocit, že znalostí nebudu mít nikdy dost: tahle touha je neuhasitelná.
Kdysi se mi dostal do rukou tento malý atlas, pasující přesně do ruky a do kapsy, takže akorát na objevné toulky, a já jej vděčně přijala. Časem mi pomohl i s odhalením jedné záhady. Ráda v létě a na podzim sedávám na lodžii, bohatě ozdobené truhlíky kvetoucích muškátů, a mohu tak některé opylovače sledovat přímo při práci. Jeden z nich působil až neskutečně: překvapoval zvláštním "kolibřím" stylem letu, kdy za neustálého mávání křídel zastavoval na místě a dlouhým sosákem nabíral z květu božskou manu. S elegancí, nečekanou vzhledem k velikosti svého těla, precizně nalétával na muškáty: rychle se obsloužil, mžik - a byl tentam. Úchvatná podívaná. Zajímalo mne, kdo je tím tajemným návštěvníkem, a tak jsem si jej dohledala: dlouhozobka svízelová.
Překvapilo mne, že jde o zdatného migranta: "Jako tažný motýl se vyskytuje prakticky všude, hlavně však na loukách, na jižních svazích porostlých keři, na pastvinách a okrajích lesů. Dlouhozobka svízelová je výtečným a vytrvalým letcem, který může cestovat až tisíc kilometrů. Od konce dubna táhnou motýli z jihu na sever. Jsou aktivní ve dne, dokonce v horkých poledních hodinách. Tito motýli u nás přezimují, na podzim táhnou opět na jih." A není sama: "Také dlouhozobka zimolezová dokáže, podobně jako kolibřík, stát v letu na jednom místě nad květem (např. budleje, zběhovce a floxu) a sát nektar z květu. Se svým krátkým a tlustým zadečkem a žlutohnědým zabarvením silně připomíná čmeláka, jenž také už od časného dopoledne vyhledává nektar."
Atlas to není obsáhlý, ale na určení základních druhů bohatě stačí - také díky nádherným podrobným fotografiím s velkým rozlišením. Rozdělení motýlů je, jak sám autor přiznává, poněkud problematické, ale zdejší třídění na otakárkovité, běláskovité, babočkovité, okáčovité, modráskovité, soumračníkovité, vřetenuškovité a noční motýly ke snadnému určení napomůže. Pro entomology - amatéry jako dělaný :-)
Moje první kuchařka. Vyrůstala jsem v 90. letech, takže pamatuji nejen pionýrské tábory, prvomájové průvody, skandování divných hesel, ale i sametově znějící cinkání klíčů na Václaváku... Té době turbulentních změn jsem nemohla rozumět, ale umožnila nám neskutečné: otevřela dveře pohádkového světa americké produkce. S animáky od Disneyho se doslova roztrhl pytel a jako děti už jsme nebyli odkázáni jen na vysílání Studia Kamarád a pravidelné Večerníčky. Bylo to jako zázrak - a bylo to velmi návykové: každé nedělní odpoledne jsme s mladším bratrem usedali před televizní obrazovku, abychom shlédli další a další díly Kačeřích příběhů, Rychlé roty nebo méďů Gumídků. Série s vynikajícím dabingem nabízely napínavou podívanou, kořeněnou vtipnými hláškami, a jejich znělky se staly fenoménem: neznám dítě, které by si je tehdy nebroukalo, a zazpívat je umím ještě dnes :-)
Kuchařku jsem si tehdy koupila ze svého kapesného: je trochu paradox, že jsem do ní moc ráda nahlížela, ale nikdy se neodvážila podle ní sama něco uvařit: stačilo mi dívat se na obrázky. Děti v ní najdou jednoduché recepty - a na začátek i pár neocenitelných rad, jak si při vaření počínat. Některé působí úsměvně, ale pro malé kuchaře jsou v rámci bezpečnosti neocenitelné:
"Než se pustíš do vaření, umyj si ruce a obleč si zástěru, ať si neumažeš šaty... Nejprve si dobře přečti recept... Když bereš do rukou horké kastroly, pánve nebo rozpálené formy na pečení, používej chňapku... Snaž se kolem sebe udržovat pořádek, jinak budeš brzy zavalen horou špinavého nádobí a nezůstane ti žádný prostor na práci..."
U každého receptu nechybí obrázek hodin, ukazujících, kolik času je potřeba k přípravě. Obrázek čepice kačera Donalda napoví, zda je recept snadný, obtížnější či těžký. A pak už stačí jen vybírat: předkrmy, teplá jídla, rodinný piknik, saláty, dezerty, pamlsky, narozeninové pochoutky, hodina pečení s paní Sovou, nápoje... Průvodci světem vaření jsou známé postavičky: kačer Donald, houser Gusta, Daisy s káčátky, Kulík, Bubík a Dulík, strýček Skrblík, babička Kačerová, vynálezce Šikula, Rafani, kačer Kvak, Chip a Dale... A co nám nabízejí? Třeba Palačinky snů, Donaldův mléčný pohár, Nejlepší bramborový salát na světě, Lupičský drůbeží salát, Sázená vejce se šunkovým salámem, Horolezecké sušenky, Vítězný dort a další. Tak dobrou chuť nejenom těm nejmenším kuchtíkům :-)
Draky jsem měla ráda už od dětství. Vůbec mi nevadilo, že se zpravidla "krmí princeznami", že chrlí oheň a nedají se ochočit... ve svých představách jsem se s nimi přátelila, létala na nich do cizích světů, jejich podobizny zvěčňovala na papír a velmi mne mrzelo, že ve skutečnosti si nějakého asi stěží ochočím.
Jenže draci nepatří jen do pohádek a dávných legend: sice už nelítají, ale v různých podobách jsou rozšířeni po celé planetě a ty nejmenší vídáme i u nás.
S agamou jsem se poprvé setkala - na studentské koleji. Můj tehdejší soused nebyl "zabiják" jako Bruce Willis v jednom ze svých filmů, ale trochu drsňák byl: z jeho pokoje se občas ozývaly peprné nadávky a přidušené výkřiky. Tak trochu v obavách z "domácího násilí" páchaného na jeho přítelkyni jsem jednou nesměle zaklepala na dveře... Otevřel mi ve chvíli, kdy zrovna plísnil - draka, živého draka, sice bez křídel, ale drak to byl! Nebo spíše dračice: spílal jí za to, že přestože ji pečlivě držel v izolaci, její Romeo si k ní nějak našel cestu - a zamilovaná Julie ho za tu lásku obdarovala snůškou vajec, z níž se vylíhlo pár nemluvňat.
A tak jsem jejich kouzlu propadla také. Pomáhala jsem s krmením, chodila je hlídat, fascinovaně jsem sledovala, jak přibývají na váze a rostou a ta starost mne nesmírně bavila. Dočista jsem jim propadla a není divu, že brzy poté jsem si pořídila - samečka se samicí. Zvířata na koleji však byla striktně zakázaná a vrátní tehdy asi hodně přivřeli oči, když jsem dovnitř nenápadně "pašovala" obří terárium. S oběma "ještěráky" jsem pak zažila spoustu legrace i perných chvilek: genderový šok, když mi "Snoopi" snesl vejce a stal se tak "Snoopinou", zatímco z "Chytré" se vyloupl "Chytrouš"... píchání injekcí, když později zadržovala snůšku... drahé náklady na léčbu - co já bych pro ně neudělala! Jezdili se mnou vlakem jako černí pasažéři, brala jsem je občas i do knihovny, kde jsem pracovala a kde si je všichni oblíbili. Zvykli si na ně i naši psi - a bígl Money mi zaběhlého Chytrouše jednou i vypátral. Protože tihle ještěři, ti jsou na sluneční pohon: jakmile se v záři paprsků nabijí, vyrazí jak splašení a je těžké je pak chytat :-)
Teď už mám jen samečka - a doufám, že mi ještě dlouho vydrží: starám se o něj, jak nejlépe mohu.
Právě tato kniha, abeceda teraristy, mi s chovem hodně pomohla. Hesla řazené hezky od d A do Z: od Ahoj, tedy seznámení, odkud pocházejí a jaké další příbuzné mají, po Zákony, usměrňující podmínky chovu zvířat. Agama nepatří mezi chráněné a ohrožené druhy a není proto zařazena do seznamů těchto živočichů, chráněných Washingtonskou konvencí, tzv. CITES. Je poměrně nenáročná, ale přeci jen něco vyžadují: stabilní zázemí v teráriu, patřičné osvětlení a zachování teploty, pravidelný přísun krmiva, čisté prostředí... Za tu péči se mnohokrát odmění: žádné zvíře není hloupé a já věřím tomu, že Chytrouš mne rozeznává i mezi ostatními lidmi. Jakmile se totiž poblíž terária objevím, hned ožije - protože ví, že mu nesu nějakou dobrotu, nebo ho vyndám ven. Přeci jen je to "domácí mazel".
A jak že to s ním mazlením je? Přidávám citaci autora:
"Přestože nejsem příznivcem mazlení s plazy a heslo 'Plaz není hračka!' je často na místě, u vousatých agam bych udělal výjimku. Jsou to velmi klidná zvířata, která při normální manipulaci neublíží ani dětem, zvláště pokud jsou na manipulaci zvyklé odmala. tím se z nich stává ideální metodická pomůcka pro navazování kontaktu člověka a ještěra. Je to krok, který pomáhá k jinému pohledu na plazy. Pro nezasvěcené to pak není hnusné, slizké zvíře, ale něco nového, něco, co zasluhuje minimálně zamyšlení. Není prostor pro vytvoření strachu, odporu či dokonce fobie z těchto tvorů. Pouto, které se tak vytvoří, může v dítěti navíc probudit zapáleného chovatele nebo ochránce zvířat.
K tomu musíme vzpomenout stále se pozvolna zvyšující počet alergických reakcí dětí na chlupatá zvířata, případně opeřence. U plazů, to znamená i u agam, takové nebezpečí nehrozí a pro alergiky je to bezpečná volba.
Musím ale připomenout tuto poznámku. Nikdy nemůžeme mluvit o úplném ochočení těchto ještěrů. Jedná se o jejich přivyknutí danému typu manipulace. Stále mějme na paměti, že je to zatím pořád druh divokého zvířete, ne domácího."
Je to neuvěřitelné, ale tato jednoduchá říkanka spojuje už celé generace dětí, které na ní vyrůstaly. Možná se nenajde žádný dospělý, který by ji neodrecitoval zpaměti.
Řadí se k tzv. "leporelům", specifickému druhu knih pro děti od narození do tří let. Bývají vyvedena na tužším papíře, aby odolala případným "nehodám" či nenechavým dětským ručkám. Mají svá specifika:
obrazová část jednoznačně dominuje, ilustrace však doprovázejí jednoduchý rýmovaný text s prostým příběhem a poučením. Je určen k předčítání - kvůli snadnému zapamatování je psán rytmickým veršem, zpravidla seskupeným do čtyřverší, zakončených rýmy.
Nelze opomenout jejich edukační charakter: rozvíjí komunikační a řečové dovednosti, slovní zásobu, jemnou motoriku... zapojuje smysly a celé vnímání, podněcuje tvořivost a fantazii, napomáhá rozvoji prostorové orientace, grafomotoriky a předmatematických představ.
Přímou řečí se zrychluje děj, opakující se slova napomáhají vnímat sled událostí: "Zavolali mravenčího doktora... Doktor klepe..."
Jazykové prostředky jsou velmi zjednodušené - využívá se pouze slov, jimž recipient (malé dítě) rozumí a zná je. Děj tedy není nijak složitý, časy se rychle střídají - a popisné pasáže jsou v rámci verše omezeny na minimum. Typické jsou citoslovce - hop! nebo deminutiva - mraveneček.
Na to leporelo, které o pár let později "zdědil" i můj mladší sourozenec, se nedá zapomenout. Vyrůstali s ním i moje sestřenice s bratrancem. Ale my jsme měli ještě jednu zvláštnost: když se v zimě brzy setmělo, rodiče vytahovali dětský diaprojektor Diax 3 - a procítěným hlasem nám k promítaným obrázkům recitovali text. Občas nebylo lehké najít vhodnou bílou promítací plochu, někdy také trvalo, než se filmeček s krátkými navíjecími obrázky nasadil správně... a my zatím ani nedutali: pro nás to bylo to nejlepší kino na světě! A to i přesto, že jsme všechny pohádky znali téměř nazpaměť. Příběh mravenečkova zázračného uzdravení s obrázky Zdeňka Milera jsme si nikdy nenechali ujít a vždy jsme trpělivě čekali, než se film začal odvíjet správně, přestože text jsme mohli oddrmolit během chvíle, než představení začalo. Jsem ráda, že mám na co vzpomínat: pohádky na projektoru jsme si občas z nostalgie pouštěli i v pozdějším věku. Tohle "domácí kino" nic nenahradí, žádná elektronika: stále jej máme schované a já se těším na to, až si ten "luxus mechanického promítání" zase někdy dopřeji. Občas je krásné vracet se do dětství...
