Snoopi komentáře u knih

Tato kniha rozhodně nepatří mezi snadné čtení. Jde o záznamy chlapce, který je mentálně zaostalý, pravděpodobně trpí autistickou poruchou spolu s určitým druhem obsedantně-kompulzivní poruchy a aby toho nebylo málo, projevuje se tak trochu i jako voyer. Svědčí o tom fakt, že pečlivě dodržuje jakési pravidelné rituály /detailní popis postupu oblékání/, propadá nezvladatelným návalům vzteku jako malé dítě, cestu z frustrace nachází pomocí nutkavého jednání všechno "urovnávat" a potají sleduje svou sousedku.
Je zde věrohodně zachycen způsob jeho přemýšlení, připomínající přeskakující gramofonovou desku - nebo jako když při přehrávání neustále mačkáme tlačítko pro zpětné přehrávání a posunování vpřed. Takový styl záznamu má vliv na frázování textu a klade tak u čtenáře vyšší nároky na soustředění, což někomu nemusí zrovna vyhovovat. Dikci se podřizuje i grafika textu: objevují se zde různé typy písma, mnohdy se skládají do různých kaligramů a obrazců. Nejčastěji se však jedná o jakýsi volný proud myšlení, tedy řeku, kde se interpunkce ocitá v podřadné roli a vyskytuje se jen zřídka. Stavy afektu či rozrušení zase podtrhuje jakési "slovní staccato".
Hrdina svýma dětsky naivníma očima popisuje realitu kolem sebe - zároveň však v sobě ukrývá nečekanou tvrdost.
Děj románu není složitý - je vlastně o tom, jak si takový hrdina snaží najít své místo, uznání a lásku v "normální" společnosti. Žije na vesnici jen ve společnosti své matky a babičky. Pro svou naivitu a též skrz "povětrnou" povahu matky se stává zdrojem šikany a nakonec i nástrojem chladné manipulace. Závěr se nese ve znamení zběsilých snových obrazů, kdy sen se mísí s realitou a jak to bylo ve skutečnosti, to se jen můžeme domnívat. Dozvídáme se však důležité tajemství chlapcovy minulosti...
Autorka používá originální a neotřelá přirovnání, nebojí se vulgarismů ani hovorové češtiny a dokonce ani slangu.

"To byla jen taková slyšina co se nám do baráku zatoulala."
"Do očí staré báby skvrnitých které vypadají jako rybníky z krve rozlité."
"K bytovkám co se jim papouškárna přezdívá protože sou barevný jak hrst lentilek."
"Jít k čongům" /= do obchodu ke Vietnamcům/
"Jestli nepřijedou švestky" /= policie/
Zajímavě působí i aluze na některé populární rozhlasové a televizní pořady, show, soutěže a kvízy: "Ví to Jaroslav?", "Blbec ano X ne", atd. Objevují se zde i ukázky známých písní.
Celým románem se nese myšlenka, že i lidé "stojící mimo" mají nárok na plnohodnotný život a kousek toho svého štěstí.
A pokud si zvykneme na jisté "čtenářské nepohodlí", které s sebou autorčin styl přináší, přinese nám kniha mnoho zajímavého k zamyšlení...

62 28.09.2021

Výborná kniha pro chovatele různých papoušků, jak pro odborníky, tak i pro laiky.
Od těch nejmenších a nejznámějších druhů až po ty méně známé. Najdete zde vše podstatné - od informací o původu a výskytu přes rady k chovu a výživě až po řešení případných nemocí a problémů. Kniha je přehledně uspořádána, úvodní kapitola seznámí čtenáře s nezbytnou legislativou a předpisy, následuje část k samotnému výběru správného papouška, další kapitoly se věnují jednotlivým druhům zvlášť a končí podrobnými informacemi k jejich chovu. Vše je bohatě zdokumentováno fotografiemi. Publikace něco váží, něco stojí - ale pro vážné zájemce o chov papoušků je téměř nezbytnou alfou a omegou. Z vlastní praxe mohu jen vřele doporučit.

53 28.09.2021

Velice silná kniha. Kniha, v níž si radost podává ruce s bolestí. Četla jsem podruhé - a přiznávám, že jsem si musela připravit na tu smršť emocí kapesník :-)
Je znát, že je psána s láskou, melancholií - a zároveň je chutně prošpikována životní moudrostí. Jako hlavní a nejdůležitější motiv se jí táhne hluboký stesk po vlasti spolu se silným uvědoměním si vlastní národní příslušnosti.
Dojemnou krásu melancholie vyvažuje hrubost mluvy "životem ošlehaných mužů", s nimiž při jejich setkání po letech emoce jen mávají, ale dovedně je ukrývají pod pokrývku zvláštní, tvrdé něhy. Jsou tři: Stavro, Martin a Roman; a setkávají se u smrtelné postele jednoho z nich. Tři staříci, kteří stále ještě neztratili nic ze své bláznivosti.
Román je vyprávěný z pozice Stavra - Řeka, který se jako dítě ocitl spolu se svými prarodiči v Čechách.
Je to zároveň tak trochu "román o románu", neboť Stavro slíbil svým dvěma přátelům, že jejich vzpomínky zvěční v knize. A tak postupně zachycuje jejich rozhovory, které jsou protkány vtipnými vzpomínkami na kousky Stavrova svérázného dědy. Děj nemá pevnou konstrukci - jde o jakýsi řetězec vzpomínek, který splétá na základě asociací. Autor k tomu používá i svérázná a poetická přirovnání, často i z řecké mytologie. Jeho řečí je obecná čeština, pěkně šťavnatá a lehce stravitelná :-)

"Jako bych tajně vlezl oknem do dětství".
"Život je zahrada plná krásných voňavých květin, ale zároveň jedovatých hadů."
"Zajímavý je, jak si s námi hraje paměť. Z mnoha zážitků, na který teď vzpomínáme, přestože jsme je většinou prožili spolu, si každej uchoval v paměti odlišný střípky. Mám takovej dojem, že každá paměť má i svůj osobitej charakter. Co se jí líbí, to si ponechá, a zbytek pošle do vesmíru. Asi by ten mozek prask, kdyby si ponechal vše. Asi je všecko nucenej třídit podle toho, co každá situace pro něj v životě znamená."
"To, co prožíváme teď, prožívali naši rodiče a prarodiče. Je to takový sisyfovský labyrint. Stále se to opakuje, jenom tváře se mění."
Je škoda, že některé knihy stojí stranou hlavního zájmu. Objevila jsem ji náhodu - a jsem za to ráda. Zůstává ve mě dojem silného přátelství, které nepřerval ani čas, a zvláštní, příjemný smutek, rozhodně však žádná beznaděj :-)

65 27.09.2021

Tak trochu /ne/povedená rekonstrukce jedné události, která zásadním způsobem ovlivnila život hlavní hrdinky. Chce pochopit motivy jednání své matky, jež zavraždila své dítě a sebe. Nebo to vše bylo jinak?
Zpočátku jsem byla nadšená - a zvědavá na výsledky pátrání, do něhož se Eliška na vlastní pěst s vervou pustila. Časem jsem však spíše byla unavená a roztrpčená - chování hrdinky se totiž později dalo i předvídat, období její "mánie" se opakovala s děsivou pravidelností. Otevřený konec celému příběhu rozhodně nepřidal.
Pro Elišku se samotné přehrabování v minulosti stalo smyslem života, kvůli němu zcela odsunula svůj život současný. Její posedlost mi přišla jako určitý druh obsedantně-kompulzivní poruchy spolu s rysy bipolární afektivní poruchy. Nejsem odborník, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by s takovými potížemi dokázal někdo tak dlouho žít bez stanovení diagnózy. Navíc těch "bláznů" kolem ní bylo až podezřele hodně - kamarádka s depresemi, otec žijící minulostí, kantorka trpící bludy... O její matce se toho vlastně příliš nedozvíme. Odnášíme si jen pocit, že "rekonstruovat" chování druhého člověka je zhola nemožné. Hrdinka na to šla matematicko-analytickou metodou, ale uvažování a prožívání člověka se prostě nedá zjednodušit na jakési vzorce: ostatně, nejsme žádné stroje.
Zajímavá mi přišla postava vyšetřovatele, jenž Elišce leccos k tématu vražd ozřejmil, zároveň se však nebál odkrýt své pochybnosti, které mu jeho práce nakonec paradoxně přinesla.
Docela se divím, že se hrdinka neobrátila spíše na skutečné odborníky, tedy psychology a psychiatry, kteří se problematikou zabývají - místo toho jen sjížděla medializované případy vražedkyň. Text se tak zcela zbytečně "nafukuje" nudnými citacemi z reportáží, které jsou důležité pouze pro hlavní hrdinku.
Najdeme zde ale zajímavé úvahové pasáže - například tehdy, když se David snaží Elišce vysvětlit, jak nespolehlivé naše vzpomínky mohou být, a své myšlenky opírá o prokázaná fakta.
Oceňuji úsilí autorky přiblížit nám téma, o němž se příliš nemluví: motivace žen k vraždám v rámci vlastní rodiny. Román přináší i spoustu odkazů na další literaturu. Ztvárnění postavy Elišky však přeci jen lehce pokulhává.

68 21.09.2021

Tato kniha rozhodně stojí za povšimnutí. Zvláštní formou dovedně propojuje svět dětské fantazie se světem "dospělých" - tedy těch, kteří se o své snění ještě nenechali připravit a nebojí se příběhů. Stojí za to připomenout, že ji The Daily Telegraph v roce 2008 zařadil mezi 100 knih, které by si každé dítě mělo přečíst.
Námětem knihy je touha vyprávět: utíkat do smyšleného světa, nevzdávat se vnitřního přesvědčení ani naděje a nebát se bojovat s nepřízní osudu. Můžeme zde najít neobvyklý recept, jak naložit s osamělostí, nebo jak originálním způsobem navázat spojení s okolním světem.
Pan Bambert je malý človíček: skoro jako by utekl ze země Liliputánů z pera Jonathana Swifta. Spolu s panem Kvítkem, jenž se o něj nenápadně stará, žije ve staré vile, a během let se mezi nimi vytvořilo velice silné pouto. Přes svou "maličkost" odmítá stát se cirkusovou atrakcí, a protože nemá s okolím dobré zkušenosti, uzavírá se do sebe. Se svým postiženým je smířený - a jeho vášní se stává četba.
Ještě raději však píše - čtení je mu radostí, psaní již mánií: přináší mu vnitřní úlevu a štěstí. Vytváří si příběhy vlastní, jenže časem o svém úsilí začne pochybovat, když je nemá komu předat. A tak je ve formě balónků rozesílá po větru, aby si místo děje a své lidi našly samy - navíc přikládá i zpáteční adresu... a nezbývá mu, než doufat, že se mu vrátí, což se také stane...
Brzy si uvědomíme, že povídky jsou nám něčím povědomé, a znejistíme: nesetkali jsme se již s něčím podobným? Ač fantaskní, podávají bolestné svědectví o naší současnosti či stále živé minulosti. Podobenství o válce /Sarajevo/, smrti /Na druhé straně snu/, vztahu člověka k přírodě /Oko v moři/, osudu /Hedvábný šátek/, atd.
Leží před námi bohatý námět k interpretacím nebo k zamyšlení. Autor dovedně využil různých aluzí, alegorií, narážek a skrytých významů. Nebál se "ukrást" motivy z děl jiných autorů, či převzít zavedené kompoziční principy výstavby klasických textů, jako je pohádka a pověst. Zkušenější čtenář zde najde své vlastní odkazy, ať už jde o povídky E. A. Poea /Kabinet voskových figurín/ nebo Alenku za zrcadlem L. Carrolla /Zamrzlý čas/.
A najednou se před námi rozeběhnou otázky a jedna následuje druhou jako na běžícím pásu: co vše může způsobit přehnaná péče o dítě, kdy je už nebezpečná, je krása hřích, má smysl pátrat po svém osudu, může nám ho někdo skutečně odkrýt...
Až v závěru pochopíme, jak to vlastně se všemi těmi příběhy bylo, v posledním podobenství naplní kniha své poselství. Ale přinese i otázku nejzávažnější: jak se vyrovnat se smrtí a lze ji nějak přelstít?
Starší děti se pomocí knihy čtivou a nenucenou formou seznamují s některými problémy "moderního" člověka a otázkou jeho existence. Ty mladší mohou celou knihu vnímat jako pohádku - i když jsou zde vylíčené situace, z nichž dospělé až zamrazí.
K prosté výstavbě textu patří vybroušené jazykové cítění, žádné slovo nepřijde nazmar. Kniha určitě naplnila autorův záměr: donutit nejen děti k přemýšlení o světě, v němž se pohybujeme. Mile ji doplňují ilustrace Barbary Šalamounové.

53 20.09.2021

Mám ráda antologie z nakladatelství Listen. A miluju psy :-)
Proto jsem byla zvědavá na sbírku povídek, která se k nim váže, a rozhodně nejsem zklamaná. Dokonce i na slzy došlo :-) Jen u některých povídek jsem si říkala, že by mohly být klidně i delší, neboť by svým námětem vydaly na román.
Bavilo mě sledovat, jak se s daným tématem autoři popasovali - u některých se mi však bohužel zazdálo, že snad ani psa neměli...
Celý výbor uvádí a končí svými dvěma povídkami Petr Šabach, což je sázka na jistotu. Opět v sobě nezapřel mistra krátké prózy /vždyť klidně a naprosto s přehledem dokázal napsat třeba i o hovně, které hoří :-)/ Líbí se mi, jak se mu povedlo na neskutečně malém pidiprostoru vykreslit tak úžasný obří obraz, plný lidí a lidiček, kteří klevetí, setkávají se a rozcházejí, a jejichž hovory jsou přitom kolikrát příběhy samy o sobě. Nebo jak neotřele zachytil osamělost cizince, k němuž se kdesi na cestě přidá potulný pes.
Petra Soukupová opět prokázala, že rozumí dětské duši. A jak je pro ni typické - i v této povídce nechá hrdinu konfrontovat s tvrdým světem dospělých. Nabízí nám zajímavý příběh o tom, co se může stát, když se dítě rozhodne najít "vraha" svého psa.
Josef Moník do svého krátkého příběhu neopomněl vtipně zamontovat aktuální problematiku ruské mafie.
Jen povídka od Kateřiny Tučkové se tématu psa pouze vzdáleně dotýká, nabízí však zajímavé téma rodinného tajemství.
Asi nejtěžší pro mě bylo loučení s hrdiny povídky "Ovce" od Marka Epsteina. Příběh postupného ochočování, kolorovaný bezútěšným prostředím dunajské delty, se nese v takové zvláštní, lehce melancholické atmosféře.
Irena Hejdová vsadila na atraktivní téma "převýchovy" zarputilého psího odpůrce, její hrdina si vůči nim rozhodně nebere servítky, ale...
Viola Fischerová zase pro změnu zvolila dětského hrdinu, jemuž nedá spát otázka, zda existuje i nebe pro psy a jiná zvířata.
Za nejlepší asi považuji povídku "Lajka" od Magdalény Stárkové. Ocitáme se v Moskvě, v místě, kde se setkávají turisté s prodejci suvenýrů, kde se rodí mnohá přátelství...

55 20.09.2021

Taková "lehká jednohubka do kabelky", možná sem tam trochu pro zasmání, ale většinou spíš pro úsměv hořký. Text mi připomíná jakýsi lepší "román pro ženy" a je zajímavé, že ho napsal muž. Při čtení mi silně vytanula na mysli aluze na Páralovy Milence a vrahy. Přijde mi trochu jako "modernější verze" Páralových románů.
Nic moc hlubšího se od autora čekat nedá: postavy řeší v podstatě jen sex. Jsou takové plytké - a děj s nimi také tak plytce ubíhá. Co mne však občas pobavilo a zaujalo, to jsou občasné prvky parodie: zprvu na typicky budovatelskou společnost doby nedávno minulé a její konzumní podobu v době po převratu.

71 19.09.2021

Knihu nemusíme vnímat pouze jen jako dystopii. Je o světě, který by mohl být - nebo už někde skutečně existuje... anebo už dokonce byl. Svým zaměřením je až neskutečně současná: bolestně se dotýká nepříjemných témat, která nikoho nenechají chladným.
Lze ji též číst i jako takový zvláštní "bildungsroman" - hrdina dospívá a vydává se na trnitou cestu za poznáním. Nad vodou ho kolikrát drží jen jiskřička naděje v podobě přání najít svou matku. Tento motiv mi připomněl knihy o lidech, kteří přežili gulagy a jiné vyhlazovací tábory pouze díky tomu, že se též upnuli k nějakému snu.
Text je skvěle propracovaný - a ani nemusíme být příliš bystří čtenáři, aby nám při čtení knihy nevytanul na mysli osud Aralského jezera. Největší výpovědní síla novely spočívá v její syrovosti: emoce zde téměř nemají místo /kromě vztahu Namiho ke ztracené matce/. Kvůli dokreslení atmosféry krutosti světa jsou vulgarismy skoro nutností. Autorka se nijak nezdržuje zbytečnými popisy prostředí - její naturalistické obrazy jen umocňují dojem bezútěšnosti světa, v němž se hrdina ocitá.
Kniha je to drsná, ale znám i daleko drsnější. Poslouchala jsem jako audioknihu, s kvalitním přednesem. Tento žánr mě jinak míjí, ale určitě se podívám po podobných knihách, na něž jsem narazila v recenzích. Od autorky si ráda přečtu i další díla.

70 19.09.2021

Opravdu kvalitní a pro chovatele psů téměř i nepostradatelná příručka. Autorka se opírá o své bohaté zkušenosti s výchovou psů. Snaží se jim co nejlépe porozumět a své poznatky čtivou formou předává dál. Používá zajímavá a neotřelá přirovnání - a to hlavně proto, abychom si o uvažování našich čtvernohých mazlíčků udělali tu nejlepší představu. Samozřejmě nechybí ani rady, jak svého psa co nejlépe vést. Knihu mohu jen doporučit.

54 19.09.2021

Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Na stylu je hodně znát, že autor je původní profesí dramatik. Po nějakém čase jsem získala dojem, že autor se čtenářem, který tolik touží po happy endu, rozehrál své vlastní drama. Postavil vedle sebe nesourodé dvojice postav - a prostě "spustil PLAY". Vybral si k tomu postavy bizarní, až téměř šílené. Manipuluje jimi jako s figurkami na pomyslné šachovnici a baví se tím, co vše může - a nemusí - způsobit.
Bolestně se dotýká tématu existence jedince ve zcela odlidštěné společnosti. V textu se straní přílišných emocí a aby jeho záměr co nejlépe vynikl, děj šikovně zasadil do německé metropole. Postupně odkrývá až téměř hrůzný svět zániku, nicoty a lhostejnosti, některé scény jsou jako vystřižené z nějakého absurdního dramatu.
Sílu jeho výpovědi vidím ve způsobu, jaký pro ztvárnění svých představ zvolil: text je strohý, plný suchých a jednoduchých vět, zápisy jednotlivých epizod se střídají v rychlém sledu. Autor jen výjimečně nechá nahlédnout do mysli svých postav - třeba traumata z jejich minulosti pouze "naťukává", ale blíže se jimi už nezabývá. Zápletky vystavěl na nedorozumění a komunikačních bariérách.
Zároveň mi připadalo, jako bych si pročítala jakýsi "cestovní průvodce osudem několika vybraných existencí" a přitom se s nimi pohybovala po mapě skutečné: autor do textu zakomponoval reálie opravdového Berlína.
Velice umně pracuje s napětím: děj vždy ukončí v nejnapínavějším okamžiku; v následující kapitole se pak věnuje peripetii jiné vybrané postavy a v závěru knihy se osudy všech zúčastněných letmo dotknou. Všechny však mají jedno společné: viděly vlka, který se v Berlíně náhle objevuje. Zajímavé je, že některé postavy své jméno mají, jiné zůstávají pouze anonymní, např. prostě "dívka" a "chlapec".
Najdeme zde i spoustu zajímavých motivů: stáří, náhoda, minulost, pomsta, sen, alkohol, který lidi spojuje, ale i ničí.
Román přes to všechno nevyznívá depresivně. Zbývá jen otázka, co vše je možné a co je již za hranicemi, a zda to všechno nebylo jenom snem...

54 18.09.2021

Velmi silná zpověď muže, který přežil neskutečné peklo. Možná měl štěstí právě kvůli tomu, aby o všem, čím si prošel, mohl přinést svědectví. Gulagy a tábory na systematické vyvražďování nepohodlných osob dodnes existují. Lidé, umírající hlady, jsou stále ještě běžnou realitou. Vždycky bude "někdo někde" držet v ruce otěže krutého systému, který vynáší do nebes všechny přisluhovače, velebí udavače a zároveň cílevědomě ničí veškeré odpůrce. Vždycky se však někde najdou lidé, kteří takové jednání s nadšením odmávají...
Je těžké pochopit, proč se lidé drábům takového systému nedokážou sami vzepřít. Ale na tuto otázku autor sám nalézá odpověď: možná díky tomu, že jejich země tu skutečnou, opravdovou svobodu nikdy nezažila.
Čtenář může jen bezmocně polykat slzy vzteku a bezmoci: vždyť ještě spousta z nás si s sebou nese jizvy a živé vzpomínky na minulost, která zatím není tak dávná. Je dobré vědět, je dobré nezapomínat.
Síla výpovědi knihy spočívá v tom, že autor nepřehání, neplete do textu zbytečnou politiku, vyhýbá se přebytečným emocím - prostě jen popisuje fakta.

58 18.09.2021

Kniha pro všechny milovníky knih :-) Přečteno doslova jedním dechem.
Tato velmi poutavá a zajímavá kniha nabízí neobvyklý námět: co se stane, když samotná smrt začne projevovat znaky lidskosti. Autor se s ním popasoval na jedničku: postavy jsou zcela věrohodné a uvěříme mu i emoce u samotné smrti. Příběh je velice sugestivní a stojí na pevných základech.
Text je psaný velice čtivou formou, strohá líčení střídají téměř básnické obrazy. Občas ho zpestřují i zcela originální vsuvky v podobě obrázkových kapitol. Líbí se mi jazyk, který autor používá - a skláním se před jeho svéráznými metaforami, metonymiemi, synekdochami i personifikací /"Když daly sirény svolení"; "Táta měl plíce plné nebe"; "Kluci vysvlečení ze své důstojnosti"; "Sebeúctu měl omotanou kolem kotníků", "Dětský pláč bušil a kopal", "Vlastně bylo vidět jen jeho hlas", atd.../
Film jsem neviděla a nijak mi to nevadí: spoustu krásy je právě v té práci s jazykem a stylem. Mohu doporučit i lidem, které tloušťka knihy může odrazovat: strhne sebou i zarytého ne-čtenáře, přestože následující děj může později snadno vytušit.

104 17.09.2021

Skvěle vystavěná básnická sbírka... Nechám na chvíli promluvit Příruční slovník české literatury: "Holanovi čtenář buď zcela propadne, nebo ho prostě není schopen číst." Myslím, že je to pravda. Určitě je možné si k němu tu správnou cestičku vyhledat - vyžaduje to však nemalé úsilí. Obzvlášť když je hodně obtížné orientovat se v bludišti slov, jimiž nás zahrnuje :-)
Jeho Příběhy se mi líbí, právě pro tu epičnost. Sbírka se mi zalíbila dokonce natolik, že jsem neodolala a knihu si prostě koupila.
Je úžasné, jak Holan originálně pracuje s mytologií a historií. Jak si hraje se slovními spojeními, rčeními i přirovnáními. Pozorný čtenář zde najde tolik zajímavých aluzí a motivů! A též i příběhů. Hotové variace na téma řecké, římské a křesťanské mytologie.
Jen se "správně umět podívat", nebát se oprostit od předsudků a snad i jistého odporu, získaného bohužel již ve škole.
On nám taje svého čarování se slovy velmi rád odkryje. Stačí jen chtít, nemít strach z nedorozumění - a též do něj musíme i dospět.
A ano: krása až k pláči, radost ve smutku, žal ve chvíli zrození. Zároveň však dává prostor naději /viz báseň "Smrt si jde pro básníka/.

57 16.09.2021

Příběh, který se stal legendou... Krásně napsaná kniha o velké lásce dítěte a psa. A nejen o ní - najdeme zde i motiv využití či zneužití zvířete ve prospěch lidské společnosti. Je psaná svižným jazykem, hezky se čte a určitě je vhodná pro malé čtenáře, kteří psy milují.

63 16.09.2021

Poslouchala jsem jako audioknihu - body k dobru dávám za skvělé podání obou hereček, J. Bokové a L. Šafránkové.
Jinak mi přijde, jako by autorka odmítala překonat práh dospělosti a pohybovala se stále v zamotaném kruhu teenagerovského věku. Jestliže takovou dívku v podobě Báry ztvárnila úmyslně, pak tuto snahu oceňuji: pokud však pouze vychází ze sebe a svého prožívání, pak jen "uvařila takovou fádní omáčku v kuchyni puberťáka a aby zachutnala i ostatním, okořenila ji pořádně jadrnými výrazy". A tímto způsobem si zajistila určitý druh popularity.
Bára, hlavní postava, nepůsobila příliš sympaticky: prezentovala se jako fiflena, která až příliš přemýšlí o sobě, příliš se srovnává s ostatními a příliš podléhá moderním trendům. Své citlivé já spolu s vnitřní nejistotou ukrývá pod pořádně cynickou slupku - a nebojí se používat ani hodně vulgárních slov /průser, sráč, atd../.
Vedle ní pak vegetí postava Václava - v podstatě sobeckého manipulátora, který dovedně skrývá své pohnutky pod maskou zamilovaného nekňuby.
Asi nejlépe ze všech postav vychází Bářin protipól - její babička. Žena, která už leccos prožila, jejíž život vlastně skončil-neskončil a díky své zvídavosti a umanutosti se posunuje stále dál.
Líbí se mi, jak autorka experimentuje s myšlenkou posmrtného života, nepřijde mi to nijak zcestné - dokonce se nebojí otevřít i několik tabu.
Také oceňuji originalitu některých rčení a přirovnání, které v textu Bára použila, např.:
"Singleholik", "Všichni jak maskovaný myšky v bludišti"; "Zapadlo to do sebe jak tetris"; "Den se táhnul jako smrad"; "Ona vypadala jak z umělý hmoty"; "Plácat se v tindrech"; "Loupe si lak z nehtů na úhlednou hromádku u kompu"; "Naspídovaná sedmnáctiletá holka"; "V podzemí jsme všichni anonymní a ty svoje příběhy si jedem pěkně separé"; "Nejvíc trapný sme všichni tím, jak furt přemýšlíme, abysme nebyli trapní. Čumíme, jestli na nás někdo čumí", atd...
Zápletka nebyla nijak složitá, leccos se dalo snadno vypočítat, ale i tak mne závěr překvapil.
Jsem zvědavá na další autorčiny literární pokusy: její styl se mi kupodivu líbí a ráda si od ní ještě něco přečtu.

56 15.09.2021

Myslím, že je škoda, že kniha není v ich-formě. To, že všechno vypravuje vlastně autor, tedy muž, jemuž hrdina Sin svůj příběh vylíčil, celé knize škodí.
Nejde o autentický záznam výpovědi: autor má jakési "nutkání" neustále do textu zasahovat a všechno dění až nadmíru komentovat.
Ta forma mne skutečně mrzí, i když jí neodpírám její výpovědní hodnotu. Daleko více mne k tématu uprchlíků ze Severní Koreje zaujal román Masadži Išikawy "Řeka v temnotě".

56 12.09.2021

Úžasný příběh... Přiznávám, že jsem knihu četla několik měsíců, tak složité bylo se jí prokousávat. A občas bylo nutné i něco rozdýchávat, prostě - skutečně velmi silné kafe.
Zprvu je taková "nemastná - neslaná", ale postupně nabývá grády a konec je naprosto strhující. S takovou výpovědní silou, že jsem se kolikrát přistihla, jak křečovitě držím svým oblíbeným hrdinům palce - a když líčené události v knize rychle gradovaly na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, doslova jsem se od děje nemohla odtrhnout.
Bylo však těžké orientovat se ve jménech postav, neustále jsem si musela ujasňovat, kdo je kdo a v jakém příbuzenském poměru :-)
Některé scény /řádění Rudých gard, zkušenosti z pracovních lágrů/ jsou líčeny s takovou syrovou působivostí a plasticitou, že mi až stály v očích slzy. Kniha však rozhodně nepůsobí depresivně: je oslavou hudby, krásy a prostého štěstí, stejně tak i skutečného přátelství.
A samozřejmě naděje.
Zajímavé je rozdělení knihy na několik dějových rovin, které se prolínají - a až v závěru se všechny spojí. Jako hlavní motiv jej prolíná tajemná Kniha záznamů, skrývající v sobě závažné poselství.
Autorka prokázala nevšední kvality - vždyť se jí povedlo obsáhnout moderní dějiny Číny až po současnost. Soudím, že rozhodně musela vycházet ze zkušeností lidí, kteří vše popisované zažili na vlastní kůži. Její kniha připomíná hudební dílo - je to hotová symfonie slov.

60 12.09.2021

Neruda by v dnešní době určitě byl skvělý psycholog: svoje postavičky měl pečlivě nastudované a stejně tak bravurně vládl i jazykem. Ta čeština je úžasná. Ale až v dospělosti jsem ocenila krásu jeho stylu a jsem za to vděčná. Láska k takovým klenotům se nesmí nijak násilně vnucovat během školních let - stačí mít jen toho správného průvodce literaturou, který ví, kdy a jak zažehnout jiskru...

100 12.09.2021

Povídky o velké lásce, o naději, o štěstí, které nám čtvernožci dávají.
Z pohledu muže, který pro ně obětoval celý svůj život a bral je jako bytosti, s duší rovné člověku.
Našel si svůj vlastní styl a jazyk, což v textu nezapře: užívá jak odborné termíny, tak i slang. U každé povídky nechybí pravidelné závěrečné shrnutí, jakási úvaha, s níž ji uzavírá. Kniha, která potěší každého milovníka psů - a téměř nutnost v jeho osobní knihovničce :-)

69 12.09.2021

Tak trochu doufám, že po přečtení této knihy čtenář nezíská dojem, že Norové poněkud nadmíru "holdují alkoholovému opojení" a ještě k tomu s chutí "propadají depresivním sklonům" :-)
Ale teď vážně :-) Oceňuji, s jakou věrohodností dokázala ani ne pětadvacetiletá autorka vylíčit duševní pochody padesátiletého muže. Georg Ulveset je takový zajímavý typ škarohlída, který už nemá co ztratit, a tak se na dno lahve s pitím dívá daleko častěji, než je zdrávo. Osamělý učitel se na nastávající období vánočních svátků vůbec netěší. Zpočátku mě jeho opilecké eskapády docela bavily, přišel mi vtipný i jeho břitký humor, kdy si nebral servítky. Zdálo se mi, že autorka v jeho postavě skvěle ztělesnila kritika pokrytecké maloměšťácké společnosti, a byla jsem zvědavá, kam se děj během těch několika dní, kdy se odehrává, posune.
Musím přiznat, že nakonec jsem byla zklamaná: děj bohužel zrovna nepatří mezi autorčiny nejsilnější stránky. Ona avízovaná "dávná láska" totiž přichází naprosto nečekaně, snad až příliš pozdě, a zdá se mi, že skrz ni nabírá děj zcela nevěrohodný spád.
Výhrady mám též ke konverzaci: jde o zbytečné nadužívání prázdných frází a zbytečných slov, která nic podstatného nesdělují.
Určité oživení spatřuji ve vložení několika pasáží ze dvou deníků: toho, který si Georg vedl před 20 lety, a deníku své dcery.
Tato kniha je však nejen o tom, jak /ne/přežít Vánoce, když už jste, podle většiny, "za zenitem". Najdeme zde i závažnější témata, jako je smrt, vážná nemoc - a jak se s nimi vyrovnat.
Kniha mne určitě zaujala, navíc je psána svižnou, čtivou formou. /Ještě musím dodat, že mne překvapila i zmínka o Čechách a o Praze :-)/

56 12.09.2021