Svatá hlava

je crazy, že jsem se v tom několikrát viděla? (diagnostika adhd hodně soucítí s nekonečným přemýšlením a tokem myšlenek do všech stran) i enjoyed strašně moc, to je tak jiný a extrémně zajímavý..mega must read

Konečně po dlouhé době komplexní zážitek, tisíc hvězd je málo. Prostě jsem to vdechla.

Čtu jednu po druhé knihy z edice Tvář od Vyšehradu. Jako další jsem si přinesla z knihovny tuhle. Otevřela jsem ji, začala číst a říkám si, co to proboha je, tohle mě asi bavit nebude a odložila jsem ji. Ale nedalo mi to, druhý den jsem po ní sáhla znovu, začetla se... a už mě kniha nepustila. Forma bez interpunkce mi nevadila, jsem zvyklá na pana Hrabala, a obsah... smutný a depresivní, ale geniálně podaný obraz myšlenkových pochodů v hlavě duševně nemocného člověka, díky kterým se dozvídáme celý příběh/nepříběh. Jen doufám, že ten konec byl "doopravdy", a že u hlavní postavy došlo k prozření a že už bude jen líp...

Tenhle chaotický pohled na svět mě bavil, klobouk dolů před autorkou, tohle vymyslet, pokud to sám v hlavě nemáš....

Tak tohle byla kniha podle mého gusta. Jednoznačně jsem cílovka a fakt mě to velmi bavilo. Zdeněček rozšířil řadu knižních hrdinů, kteří jsou "jiní" třeba Kalmann, Elling nebo Johnsy z Prosinec už je takovej. Spisovatelka dokázala parádně zachytit guláš, který měl Zdeněček v té svoji svaté hlavě...a všechno jsem jí to věřila. Použitý styl bez teček, bez čárek ve větách, ten "boží" slovosled pochycený v kostele, všechny ty jeho seznamy a seznámky, ty testy....dokonalost. Často jsem se hodně smála, občas šel ze Zdeněčka strach...občas byl sobecký, neskutečně hnusný, nešťastný, lenivý až běda, skoro pořád sám.... vzhledem k tomu, že takoví Zdeneckove opravdu existují, a není jich málo, to moc sranda není. Chudák máma, chudák ten postižený....uf. Odložím si tu úryvek, který mě moc pobavil Zdeněk našel mrtvou slepici ..."a tam pod višní u rybízu jsem hned vedle hrobu kočky haliny díru udělal kopal jsem kopal do té hlíny zmrzlé podzimní a při té těžké práci jsem se radoval že kočka halina už nebude v té zemi hnít tak sama samotinká a radoval jsem se že slepice bude mít na své cestě posmrtné vedle sebe kamarádku která už ví co a jak"

Ukázkový případ, jak forma může ještě zdůraznit obsah. Ten příběh je už sám o sobě dost zajímavý a velmi dobře pojatý,ale to hraní si s vizuální stránkou to všechno jen podtrhuje.. Originální a neotřelý pohled do světa "slabých duší".Konec mě příjemně překvapil, čekal jsem temnější završení příběhu.

Za mě to byla úžasná knížka.
Forma je divoká, stejně jako to má divoké ve své svaté hlavě vypravěč. Některý obraty byly kouzelný.
Myslím, že se autorce podařilo zajímavě a nepateticky (díky!) vykreslit život zatíženej chudobou a sociálním vyloučením.
Je skvělý narazit na knihu, která je úplně, ale úplně jiná.

Velmi zajímavě napsaná kniha i typograficky. Chybí interpunkční znaménka, takže když se nehlídáte, čtete jak kulomet, ale dá se na to zvyknout. Je psána jednoduchým stylem, takovým, jakým je hlavní hrdina.
Autorce se povedlo skvěle zachytit jeho myšlenky a chování. Chvíli ho budete litovat, chvíli nenávidět, pak z něho jde strach a vy nevíte, co přijde dál. Rozhodně neměl vůbec jednoduchý život a stejně tak jeho matka.
Knihy z Edice Tvář jsou netradiční, s trefnými ilustracemi. Jsem moc ráda, že jsem se pustila do jejich čtení a těším se jaká bude ta další.

Zdeněk je mladý muž, který žije s matkou a umírající babičkou v malém městě v pohraničí. Není schopen sám o sebe se postarat a chodit do práce. A tak tráví dny doma a pozoruje svět kolem sebe. Svoje pozorování zaznamenává formou vyprávění, parodií na různé žánry, svými vlastními „příběhy o ježíši kristu“, které si vymýšlel, když byl malý apod.

V knize sledujeme zároveň Zdeňkovu přítomnost, minulost i nejistou budoucnost. Rodina se po smrti babičky a příjmu z jejího důchodu prakticky rozpadá, Zdeňkova matka neví, co si počít se životem.

Kniha Hany Lehečkové je žánrově i formálně pestrá, a nejde tedy o lehké čtení. Zdeněk je jako vypravěč trochu nespolehlivý. Často mu splývá realita s jeho představami a sny, někdy se zase utápí v různých výčtech – toho, co nosí na sobě, co snídá, obědvá nebo večeří apod. Nerozlišuje podstatné od nepodstatného (z našeho pohledu) a vnímá všechno stejně intenzivně. Navíc autorka využívá i možnosti sazby – odlišuje vyprávěcí pasáže sázené normálním písmem od úvahových sázených kurzívou, střídá různé velikosti písma, experimentuje s rozložením písmen na stránce apod.

Tyto formální experimenty však nejsou samoúčelné. Mohou nám pomoct chvíli se „podívat na svět“ Zdeňkovýma očima. A není to vskutku příliš radostný pohled. Zdeněk ve své „jednoduchosti“ prohlíží různé společenské přetvářky, odkrývá to, na co jsme si jako „civilizovaní lidé“ už příliš zvykli.

dnes

dnes již třetí den vyřezávám z polena ježíše krista

ani jsem se nenasnídal a už jsem na našem pánovi pracoval poleno jsem na pile řezal potom do něj tři dny dlátem ryl nakonec mi z toho vyšlo kolo ze kterého čtyři pahýly trčely kolo bylo hlava dva pahýly natažené do stran jako ruce dva pahýly dolů jako ty nohy vzal jsem barvy na dřevo štěteček abych svého krista více synem božím udělal natřel jsem ho na růžovo barvu lidské kůže a nakreslil krev co z rukou a nohou teče namaloval obličej oči tečky pusu čáru nos čáru

hřebíkama jsem ho přibil na kříž a tak vznikl můj ježíš

NA
KŘÍŽI JEŽÍŠ
PŘI
B I
T Ý

nevěděl jsem nevěděl kam bych ho jen dal nakonec jsem ho pověsil v obýváku na zeď nad postel kde babička každou noc spávala.

Umyl jsem si ruce a v kuchyni snědl chleba s paštikou do kůlny jsem se potom vrátil abych to všechno po sobě poklidil všechno to co jsem používal a vytahal na správné místo to dal koukal jsem koukal velice co jsem to pod jedním prknem viděl byl tam ježek malý úplně malý ježeček

co ty tady děláš spát máš dávno řekl jsem tomu ježkovi asi se probudil ze zimního spánku protože měl hlad vyhrabal jsem někde kartonovou krabici do ní dal piliny ježka tam položil vzal ho dovnitř do baráku k sobě do pokoje piškoty jsem mu dal do krabice naházel a koukal jsem na něj jak čuchá jak ty piškoty jí mlsá a líto mi ho bylo že tento ježek tak těžký osud má že se v zimě probudit musel neměl co jíst sněhem se brodil chudák vystrašený

Hlavní hrdina Zdeněk může v mnohém připomínat známého filmového hrdinu Forresta Gumpa – jeho pohled na život a jeho představy o životě jsou v mnohem podobné. V této knize chybí ale jednoduché pozitivní východisko, nějaký laskavý výhled do budoucnosti. Zdeňkova rodina se zcela rozpadá ve vzájemném neporozumění a ani zvenčí nepřichází žádná možnost si s někým rozumět.
No snad to jednou pochopíš, řekla mi máma

ano ano souhlasil sem s ní snad jednou pochopím proč je moje máma taková hnusná podvodnice co jen na svoje dobro myslí toto je přece můj dům můj domov můj pokojík vesnice kuchyně i obývák tady všude sem vyrůstal tady všude sem spal jedl žil radoval se plakal a ona to chce všechno vyměnit za to aby se s inženýrem pelešit mohla

ani jsem neposlouchal co všechno mi to ještě říkala za blbosti uši jsem si zacpal a odešel bylo mi to už všechno jedno.

Myslím, že kniha stojí za přečtení, i když mě napoprvé nějak výrazněji nenadchla. Zaujaly mě v ní především pasáže, kde Zdeněk odkrývá pokrytectví ostatních lidí. Možná by stálo za to, abych této knize dala ještě jednu šanci a k její četbě jsem se vrátila.

Nevím, čím to bylo, ale tato kniha mě oslovovala spíš epizodně, v některých pasážích, ale nezafungovala u mě jako celek. Na styl autorky jsem si rychle zvykla, nápad mi přišel taky dobrý, ale celé to u mě nezafungovalo. Ale některé pasáže ve mně rezonovaly.

"a najednou byli všichni pryč běželi do tmy sledoval sem je jak po parkovišti běží směrem k bytovkám co se jim papouškárna přezdívá protože sou barevné jak hrst lentilek a najednou sem byl úplně sám sandra ta sandra z moře mořská víla co mě svými řasami po obličeji hladila utekla s nimi stál sem tam sám před vietnamskou večerkou lahev sem hodil na zem rozbila se o zem už dočista celá jako ta má hlava svatá v noci na chodníku před večerkou kousky střepů které se brzy deštěm zalijí

a tak jsem utíkal
utíkal jsem pryč
do noci
běžel jsem a ani nevěděl kam běžel jsem do lesa schoval se do křoví a tam seděl na bobku koukal mezi stromy mezi větve a poslouchal do noci hluboké jestli někde něco nebo nic seděl jsem tam na bobku hodiny a když jsem viděl že už slunce vychází ráno je tady zvedl jsem se a pomalu pomalu šel domů šel jsem po kraji cesty okolo rybníků slyšel jsem žáby kachny a ryby jak se v rybníce melou až jsem si říkal že ta voda je snad živá voda za chvíli povstane sežere mě šel jsem ráno do té naší vesnice došel jsem k baráku rychle si branku otevřel do baráku po schodech vyběhnul do postele zapadl do té svojí postele jsem ještě v oblečení lehnul a přemýšlel jsem přemýšlel

proč je život takový
a ne jiný
proč já vidím svět
a ne někdo jiný
proč moje hlava bolí
myšlenkami
přemýšlel jsem proč vidím před očima
věci takové
a ne jiné"

Kniha mě hodně bavila, byla zajímavá....povedla se po všech stránkách :-)

Dobře napsané. Jazykový a grafický freestyle, ale věřím, že přesně takto to v hlavách schizofreniků je.

Je to hodně těžká kniha a asi bude hodně čtenářů, kteří to nedají.. Ale je geniálně napsaná - neskutečně obdivuji autorku, jak se jí povedlo tak dokonale vykreslit myšlenkové pochody nemocného člověka a tak krutý a těžký život jeho rodiny, které skvěle doplňují velmi vydařené koláže Ondřeje Dolejšího. Přečetla jsem jedním dechem a bylo tu kruté. Díky této knize si alespoň část statečných, kteří dočtou, dokáže na chvíli představit hrůzný a krutý osud všech zúčastněných. Děkuji všem, kteří se na zrodu tohoto skvostu podíleli a obývací pokoj vám všem ( ba i těm, kterým kvíz nevyšel podle jejich představ)!

Hlavní hrdina i styl vyprávění mi naprosto do detailu připomněl člověka, kterého znám...takže jsem knihu s nevěřícným kroucením hlavy přečetla na jeden zátah a měla až nepříjemný pocit, že ho autorka musí znát také. Výborně popsáno.

No, zvláštní kniha, ale mně se to líbilo. Zpočátku mi dělalo problém zvyknou si na absenci interpunkce. Jak někdo píše níže, text byl celkem bizár, ale napsán poutavě a stylem, který čtenáře nutí číst dál. Myslím, že autorka chvílemi skvěle vystihla chování i povahu postižení hlavního hrdiny. Na konci přichází to "pochopení", všechno dobře dopadne - no budiž. Nicméně kniha byla jiná, ale zajímavá.

Při čtení jsem si několikrát říkala, že text je bizár, ale zároveň jsem se od toho nedokázala odtrhnout a přečetla za chvíli.
Časem si čtenář na experimentální formu jakž takž zvykne, ale takové texty stačí jednou za hodně dlouho. Určitě se chci co nejdřív vrhnout i na Poupátka, čtení Svaté hlavy mě bavilo.

Nebývá obvyklé, že na knihu upozorní její audio podoba, ale mám pocit, že právě to se stalo v tomto případě. Hlavního hrdinu v podání Jakuba Albrechta provází věhlas a i mě na spisovatelku Hanu Lehečkovou před nějakou dobou upozornily kamarádky, když slyšely novelu Svatá hlava na Vltavě jako četbu na pokračování.
Jestli říkám, že rukopis Petry Soukupové poznám vždy a všude, troufám si teď totéž tvrdit i o Haně Lehečkové. Ze Svaté hlavy cítím podobnou energii a naléhavost jako z Poupátek a moc, MOC mě to bavilo číst. Ačkoliv je text psaný vlastně dost experimentální formou, v níž jde o proud mnohdy nesouvislých myšlenek, četlo se mi to opravdu dobře a s obdivem jsem sledovala, jak věrohodně umí autorka zachytit psychiku jedince, těkavost mysli a odraz okolního světa. Ačkoliv čtenář vše vnímá skrze v zásadě nespolehlivého vypravěče, který většinou není schopen správné interpretace vnějších vlivů, dokáže si o jeho světě a sociálně slabém prostředí, v němž se nachází, utvořit celkem komplexní představu. A i tady Hana Lehečková předkládá zásadní témata jako maloměšťáctví, vyčlenění ze společnosti nebo prostituci.
Za mě velké doporučení.

Tak já se přidám k těm, kterým se kniha četla těžce. A to nejen kvůli interpunkci, resp. kvůli její absenci, ale tak nějak celkově. Myšlenkové pochody Zdeňka mi připadaly velmi často nevěrohodné, podobně jako jeho téměř asexuální chování, ale kdo jsem já, abych to mohla posoudit? Závěr jsem nepobrala vůbec; kde se vzala ta smířlivost?
A naopak - testy, televizní kvízy, náboženská linka a taky grafické zpracování, to vše mi připadalo zajímavé a trefné, podobně jako "inspirace" internetem. Průměrný člověk se v záplavě informací nesnadno orientuje, co si s tím počne někdo méně chápavý?
Takže pro mě nezvyklý literární pokus o sondu do života a uvažování atypického jedince, ale rozhodně bych tuto knihu běžnému čtenáři nedoporučila. Na rozdíl od knih Řvi potichu, brácho, nebo třeba Autismus a chardonnay.

Je zima
Listí na stromech
Už není
Pod sněhem zůstává
Celou tu zimu
A na jaře jako zázrakem
Po listí
Ani stopy
Kouzelnický trik

každý den jsem více já

Svou koncepcí a zpracováním jde o román velice svěží, promyšlený a zdatně napsaný, jakkoli příběh je ve své podstatě banální a obsahuje mnohá klišé, pokud jde o tzv. sociální vyloučení. Navíc působivě a nápaditě ilustrovaný a skvěle graficky vypravený. (A živě mi připomněl předloňský náhodný rozhovor s mladíkem nejspíš dost podobným hlavnímu protagonistovi po výstupu z linkového autobusu v jedné obci poblíž Krumlova...) Takových hlasů a počinů si v naší literatuře cením a hodnotil bych plným počtem hvězd, kdyby nebylo stylistického a narativního poklesnutí v jistou zaumnost v poslední zhruba třetině knihy. Obecně vzato nerad čtu prozaické/úvahové texty bez interpunkce, respektive s interpunkcí výrazně šetřící (a platí to i pro slavná díla Hrabalova), zde však navíc přichází ke slovu jistý rozpad, zprvu na dva (typograficky odlišené) party a posléze do více různých „hlasů“ či „vizí“, jež se ve „svaté hlavě“ autorčině rodí. Zvláště v závěrečných kapitolách knihy to pak znesnadňuje nejen četbu, ale orientaci v ději. Jedná se patrně o autorčin záměr s cílem naznačit rozkol vnitřních perspektiv a světů hlavního hrdiny. Nicméně mělo by myslím (a to nejen pro knihu Lehečkové) platit, že volíme-li v próze přístup, který působí čtenářům diskomfort (a tedy jistým způsobem narušuje jejich požitek z vyprávění, radost z příběhu), měli bychom to vykompenzovat nějakým exkluzivním estetickým účinkem výsledné textové (de)kompozice. A to se myslím ve Svaté hlavě úplně nezdařilo. Různé jazykové a grafické experimenty mající naznačit „svéráznost“ („pomatenost“, „jinakost“) hlavního hrdiny na mě často působí spíš jako nevyzrálé, školácké hříčky s textem, které jen retardují vývoj událostí, a kdyby v knize nebyly, nic moc se nestane. Jistě, někdy jsou dovedné, vtipné, někdy nesou i dodatečnou sémantiku, pulsuje z nich hloubka, ale – ač je jejich míra přiměřená – dovedu si představit, že by se tento účel dal naplnit stylisticky efektněji a efektivněji. To vše ale nic nemění na tom, že knihu jako celek pokládám za slibný a silný debut, pokud jde o tvorbu Hany Lehečkové pro dospělé. A určitě se v budoucnu pustím do některé další její knihy (a teď mám na mysli především hojně propíraná Poupátka).