Bambertova Kniha ztracených příběhů

20.09.2021

Tato kniha rozhodně stojí za povšimnutí. Zvláštní formou dovedně propojuje svět dětské fantazie se světem "dospělých" - tedy těch, kteří se o své snění ještě nenechali připravit a nebojí se příběhů. Stojí za to připomenout, že ji The Daily Telegraph v roce 2008 zařadil mezi 100 knih, které by si každé dítě mělo přečíst.
Námětem knihy je touha vyprávět: utíkat do smyšleného světa, nevzdávat se vnitřního přesvědčení ani naděje a nebát se bojovat s nepřízní osudu. Můžeme zde najít neobvyklý recept, jak naložit s osamělostí, nebo jak originálním způsobem navázat spojení s okolním světem.
Pan Bambert je malý človíček: skoro jako by utekl ze země Liliputánů z pera Jonathana Swifta. Spolu s panem Kvítkem, jenž se o něj nenápadně stará, žije ve staré vile, a během let se mezi nimi vytvořilo velice silné pouto. Přes svou "maličkost" odmítá stát se cirkusovou atrakcí, a protože nemá s okolím dobré zkušenosti, uzavírá se do sebe. Se svým postiženým je smířený - a jeho vášní se stává četba.
Ještě raději však píše - čtení je mu radostí, psaní již mánií: přináší mu vnitřní úlevu a štěstí. Vytváří si příběhy vlastní, jenže časem o svém úsilí začne pochybovat, když je nemá komu předat. A tak je ve formě balónků rozesílá po větru, aby si místo děje a své lidi našly samy - navíc přikládá i zpáteční adresu... a nezbývá mu, než doufat, že se mu vrátí, což se také stane...
Brzy si uvědomíme, že povídky jsou nám něčím povědomé, a znejistíme: nesetkali jsme se již s něčím podobným? Ač fantaskní, podávají bolestné svědectví o naší současnosti či stále živé minulosti. Podobenství o válce /Sarajevo/, smrti /Na druhé straně snu/, vztahu člověka k přírodě /Oko v moři/, osudu /Hedvábný šátek/, atd.
Leží před námi bohatý námět k interpretacím nebo k zamyšlení. Autor dovedně využil různých aluzí, alegorií, narážek a skrytých významů. Nebál se "ukrást" motivy z děl jiných autorů, či převzít zavedené kompoziční principy výstavby klasických textů, jako je pohádka a pověst. Zkušenější čtenář zde najde své vlastní odkazy, ať už jde o povídky E. A. Poea /Kabinet voskových figurín/ nebo Alenku za zrcadlem L. Carrolla /Zamrzlý čas/.
A najednou se před námi rozeběhnou otázky a jedna následuje druhou jako na běžícím pásu: co vše může způsobit přehnaná péče o dítě, kdy je už nebezpečná, je krása hřích, má smysl pátrat po svém osudu, může nám ho někdo skutečně odkrýt...
Až v závěru pochopíme, jak to vlastně se všemi těmi příběhy bylo, v posledním podobenství naplní kniha své poselství. Ale přinese i otázku nejzávažnější: jak se vyrovnat se smrtí a lze ji nějak přelstít?
Starší děti se pomocí knihy čtivou a nenucenou formou seznamují s některými problémy "moderního" člověka a otázkou jeho existence. Ty mladší mohou celou knihu vnímat jako pohádku - i když jsou zde vylíčené situace, z nichž dospělé až zamrazí.
K prosté výstavbě textu patří vybroušené jazykové cítění, žádné slovo nepřijde nazmar. Kniha určitě naplnila autorův záměr: donutit nejen děti k přemýšlení o světě, v němž se pohybujeme. Mile ji doplňují ilustrace Barbary Šalamounové.