Zátiší s kousky chleba

"Tato kniha mě nijak zvlášť nezasáhla, ale ani mě nijak nezklamala. Je to milý, lehký příběh, který je ideální na relaxaci. Příběh je příjemný, postavy jsou sympatické, ale nic v knize mě nenadchlo.

Ještě v polovině knihy jsem přemýšlela o tom, že ji odložím, nemohla jsem se začíst. Druhá půlka byla lepší a v součtu to nebylo zas tak marné. :)

Dočetla jsem do půlky, a pak knihu musela odložit. Nebavilo mě na ní nic - příběh, postavy ani styl psaní. Možná jen to prostředí... Ale ani to mě nepřesvědčilo, že mám číst dál. Jen ta obálka je hezká. Život je krátký na to, abychom četli špatné knihy }:)

Autorka si mě získala hned v první kapitole svou poetikou a humorem. Snad trochu chápu, že ve svých sloupcích dokázala zaujmout. Ovšem postupně se začala vkrádat nuda a já se přestala na čtení těšit i přesto, že styl je laskavý a poklidný. Asi přece jen v množství dalších dobrých knih "není čas ztrácet čas"?
Utahalo mě to hned na počátku vztahu s Jimem ...

Ze začátku to vypadalo na feministický povzdech nad průběhem dosavadního života, potom na dojemné mateřské vzpomínání na dětství syna a začátek kariéry fotografky, náznak syndromu prázdného hnízda, ale potom! Potom kniha opravdu mile překvapila. Je laskavá i střízlivá, uvěřitelná a hluboce lidská. O nových začátcích a o tom, že vždy je naděje, která zde nevyznívá jako klišé. Neokázalé, emotivní a ve výsledku radostné. Nemám ráda dělení literatury podle věku, ale toto je krásné čtení
především pro střední generaci, protože si žádá určité prožité zkušenosti. Kniha pro mne byla velkým překvapením. Rozhodně doporučuji.

Nádherná obálka, ale příběh stárnoucí fotografky mě tedy moc neuchvátil.

O síle nových začátků...i ve zralém věku. Docela milá, potěšila...pohladila po duši:-)

(SPOILER) Moc mě kniha nezaujala, většinu času jsem se nutila do překousávání se příběhem, který nebyl moc záživný.. Hlavní postava se z víru velkoměsta a slávy vrhá do "skoro chudoby" do maloměsta a začíná žít prostěji, mohlo to být určitě pojmuto zajímavěji

Knížka se mi líbila.

Smutné, melancholické čtení. Postarší žena, fotografka Rebeca se ocitá nedobrovolně daleko od svého původního světa.
"Díky" finanční krizi musí pronajmout svůj luxusní byt v New Yorku a uchýlit se do starého domu. Otvírá se jí nový svět, který nikdy nezažila. Rebeca byla zvyklá na bohatství, slavné jméno, ale nyní má kolem sebe jen přírodu a pár lidí ve venkovském městečku... Cití se osamělá, opuštěná... jedna věc ji ale neopouští-strach z pohledu na účet...
Kniha v podstatě nemá žádný děj, díky knize můžeme nahlédnout do myšlení starší ženy, která si musí zvykat na úplně jiný život. Na život bez pozlátek, bez galerií a shonu velkoměsta. A to ticho lesa...
Vyprávění se mi líbilo, bylo to takové jednoduché, místy trošku nezáživné, ale shrnutí nakonec jsem kvitovala s povděkem. Příjemná, nenáročná kniha.
Prosím, udělejme si čas i na starší členy domácnosti, přátele... mohou se cítit osaměle. Každý občas potřebuje někoho kolem sebe...

Svým způsobem se mi kniha líbila, ale celkový dojem je takový nemastný neslaný. Příběh má prvky melancholie, pojednává o fotografce, která už není dávno tak slavnou jako bývala. Líbilo se mi, že je tu vykreslený život starší osamělé ženy a jak se s tím vyrovnává, ale jinak mám dojem, že je kniha o ničem. Bohužel.

Krásná knížka, dojemná,vtipná a melancholická zároveň. Pro mě jedna z těch,ke kterým se jednou určitě vrátím.

Krásná obálka, příběh ušel,ale číst znovu už rozhodně nebudu.

Příjemná, čtivá knížka - veselá, smutná, melancholická. Hlavní hrdinka a její současný život, nejenom její život za fotografiemi.

Oddechová, nenáročná a místy i vtipná kniha je vlastně lehkou variací tématu, jak se velkoměstská panička sžívá s drsným životem na jednom zapadlém americkém maloměstě. Hlavní hrdinkou je Rebeca Winterová, dáma v létech, uznávaná fotografka, jejíž sláva pomalu skomírá. Rozhodne se zcela změnit působiště a s notnou mírou naivity si pořizuje "krásný" domek kdesi na odlehlém venkově. Postupně se sbližuje s ostatními obyvateli a sousedy, a hned první "hororová" noc s mývalem svede její kroky s pokrývačem střech Jimem Batesem.
Rebeca zprvu "sedí na dvou židlích", neví, kde je vlastně její domov a stále tápe, zaskočená novým životem, který musela zvolit, nenechá se zlomit a znovu se pokouší o další úspěch.
Celý text je vystavený na konfrontaci její nezkušenosti a bezradnosti s tvrdým životem na vesnici. Na svět se zprvu díváme očima fotografky, tedy jakýmsi pomyslným hledáčkem objektivu, kdy si sama vybírá, které objekty lze časem použít k nafocení, časem se ale její perspektiva výrazně proměňuje.
Název knihy odkazuje na Rebečinu nejznámější fotografii, která ji proslavila. Kompozice příběhu není příliš zdařená a místy působí poněkud zmateně: autorka bohužel mnohdy již dopředu vyzrazuje pointu dalšího děje. Také nelogicky mísí časové roviny, když do současnosti přidává jak minulost, tak i narážky na budoucnost, a dovoluje si též malé vsuvky k jednotlivým postavám, což působí spíše nepříjemně až rušivě. Její největší slabinou jsou dialogy, většinou plytké a nic neříkající. Děj je poměrně snadno předvídatelný a nijak složitý, i když sem tam překvapí: hlavní zápletka spočívá ve zbytečném nedorozumění a nepochopení, k němuž dojde v důsledku nešťastné události.
Nabízí se nám ostrý kontrast života ve městě a na vesnici - velkoměsto znamená odcizení, povrchnost, chlad a přetvářku s pouhou iluzi opravdového života, v jakési pomyslné skleněné kouli; oproti tomu vesnice nabízí vřelost, upřímnost, vlídnost a bezprostřednost.
Je znát, že autorka je novinářka - do textu skvěle vložila smyšlené recenze a citace z tisku, zároveň nám nabízí vhled do zákulisí současného newyorského uměleckého světa.
Plusový bod přidávám za skvělé vykreslení prostředí a popisné pasáže, horší je to však se ztvárněním postav: jsou poněkud ploché a jejich chování snadno předvídatelné.

"Rebeca dostala vcelku všední obraz s červenou stodolou a několika fleky symbolizujícími krávy na vzdálené pastvině, jež by se dokonale hodil do jídelny nějakého venkovského hostince."
"Když se tady muže na benzince zeptala, kde je tělocvična, nasměroval ji k budově, z níž se vyklubala tělocvična. Když jste na místní silnice vyrazili pěšky, všichni si mysleli, že se vám porouchalo auto."
"Naprosté ticho, jež v noci vládlo v domě, ji stále znervózňovalo. Jednou ji dokonce probudilo vzdálené vytí sirény a ona si uvědomila, že ji ten městský zvuk uklidňuje. Les ovšem tak tichý nebyl: vždy zde znělo několik hlasitých, výrazných zvuků. Nebyl to však ladící orchestr města, ale jednotlivé půvabné písně. Ptačí trylky roztrhané na kusy, jako když někdo cvičí na klavír, pronikavé zapraštění zlomené větve, svistot a úder při dopadu na zem, šumění vody stékající po úbočí hory."
"Otvíral se před ní celý svět, o němž doposud neměla tušení. Vyvrhnout. Koryto. Slova, která zatím potkala nanejvýš v americké literatuře devatenáctého století. Muž vedle ní používal tento jazyk naprosto přirozeně. Byla to jeho mateřština. Neměl v sobě onu sebejistotu jejího manžela skrývající se pod rouškou povýšenosti. Po třech hodinách strávených na stromě po jeho boku věděla, že je to prostě chlap, který se vyzná.. Dovedla si představit, že to, co neznal, ani neměl potřebu znát."
"Ukázalo se, že vylézt na strom je obtížnější, než se zdálo. Bylo to obtížnější než pozice bojovníka v józe, těžší než šašek v pilates, namáhavější než hodina na rotopedu nebo v posilovně. Napadlo ji, že by se z toho v New Yorku mohl stát nový fitness trend. Lidé by lezli na stromy v Central a Prospect Parku a mluvilo by se o tom na všech večírcích: zkoušela jste ten velký dub u Ovčí louky? Díky němu mám úplně jiné tělo."

Poklidné čtení, jednoduchý příběh o starostech i radostech, zklamáních i nadějích stárnoucí ženy. Prostě o životě.

... stereotyp, touha po změně, stáří, hledání inspirace, láska, krása života
.
Jak život plyne tak naše představy zametáme pod koberec, abychom si nemuseli připustit, že žijeme jednotvárně. Jako roboti, jako ledové sochy, které mají vzrušení dvakrát do roka. Kam jdeme, kam směřuje náš život, nevíme. Přesto hodnotíme životy ostatních na dobré a špatné. Ale i ten váš život je pořád dokola to samé. Nečekejte na stáří až si uvědomíte, že je život barevnější než jste čekali. .
.
*Zátiší s kousky chleba od Anny Quindlen*

Milé čtení. Jen ten konec mě teda zklamal.

Nenarocna jednohubka na vecer, styl psani velmi prijemny, dej ponekud nezazivny.