Milostný dopis klínovým písmem
Tomáš Zmeškal
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/5922/bmid_milostny-dopis-klinovym-pismem-IdR-5922.jpg
4
220
63
Prozaická prvotina Tomáše Zmeškala je velkým českým románem o druhé polovině dvacátého století. Románem napínavým, historickým i milostným. Nenápadně a zároveň neobyčejně sugestivně ukazuje - bez velkých dobových obrazů a jakékoli prvoplánové politické proklamace -, jak odporná může být doba, která dovoluje vyřizovat si osobní účty prostřednictvím státní perzekuce, jak hluboce dokázal stát vstupovat až do soukromých ložnic a rozvracet vše, čeho se dotkl, kolik síly si žádal i malý odpor proti němu. Román popisuje i míjení, vinu a trest, nesnadnost odpouštění a nenápadnou lidskost podloženou soucitem a neokázalou pomocí. Součástí románu je několik odboček, ucelených příběhů na morální témata, obrazů v obraze. Román nabízí čtivý, nepodbízivý a hluboký čtenářský zážitek, při němž nechybí ani humor. Tomáš Zmeškal se narodil roku 1966 v Praze a vystudoval anglický jazyk a literaturu. V současnosti pracuje jako středoškolský učitel.... celý text
Přidat komentář
Tak se mi to zas tak sešlo, kniha a četba na pokračování,z lenosti jsem zvolila rozhlas a nelituji. Čekala jsem love Story a ona drsná padesátá léta, zrůdnost režimu, která se podepsala na všech a táhla se jak smrad celým životem, ušpinila každý vztah a spravedlnosti moc šancí nedala.
V zásadě se mi to líbilo, ale nevyhovoval mi způsob, jak se střídaly časy. Někde proběhlo rychle dvacet let, pak se zase vrátil čas někam do minulosti. Jednotlivé kousky se mi líbily, jako celek jsou ale na můj vkus nějak divně seřazené.
Poslouchala jsem jako audioknihu a musim rict, ze se mi kniha velmi libila... Tak nejak odrazi svoji dobu a manipulaci k ni se vztahujici a take na to, jak hluboka muze byt laska, ze i pres vsechnu zradu a bolest nezemre. Jen kez bychom umeli odpoustet a uvedomovat si to rychleji....
(audiokniha)
Oslovil mě styl a jazyk autora, co znám z Černobílého jehněte. Poslouchala jsem, ale přesto mě to jako celek moc nezaujalo. Asi jsem spotřebovala příliš energie na to, vyznat se ve zbytečně komplikované konstrukci a odbočkách? Nebo jsem přesycená tématem. Tohle není moje sklenka vína :o)
3/2
Zajimave, poutave. Jen jedna kapitola mne nebavila, tu jsem preskocila. Skoda, ze si to nedokazali vyrikat a odpustit si.
Velice dobrá kniha. Ani se mi nechtělo uvěřit, že prvotina. Četla jsem ji už jak vyšla, ale přečtu si znovu. Za román byl autor nominovaný na Magnesii Literu a získal za ni Cenu Josefa Škvoreckého. A určitě si poslechnu jako audioknihu.
Jazyk a styl neoslovil, příběh nebavil. Potisící to samé, tentokrát v rádoby mytickém hávu. Ale jednoznačně nejsem cílovka. Cílovka je žena 50+, takže hádám se to trefí do vkusu většiny čtenářské obce.
už to tu napsali jiní. Za mne skvělý začátek, super rozehraný příběh i ten pohled z různých stran, ale nějak se to všechno cestou k poslední stránce ztratilo a ten závěr....
Myslím, že ten příběh měl mnohem větší potenciál. Některé postavy autor úplně zahodil a jiným věnoval nepochopitelnou pozornost (cukrář). Také propojení na starodávnou civilizaci jsem čekala užší. Ale zápletka a příběhy hlavních postav byly zajímavé, pokud se prokoušete počátečním chaosem času a postav.
Autoři předchozího komentáře a ti, které uvádí, vystihují dokonale i můj názor.
Také se nebudu opakovat.
Mělo by mě to bavit, nebavilo. Nenašla jsem v ději nit, které bych se chytla.
Opakovala bych tady více méně komentáře uživatelů @mirektrubak, @fauziya nebo @ela111111111, takže to nebudu protahovat. Kolem knihy je (byl) docela "hype" (a nedivim se - už ten název zní romanticky (až kýčovitě) a to já ráda), tak jsem čekala, že se mě to aspoň trochu dotkne. Nedotklo. A mám z toho podobné pocity jako ze Slepé mapy. Nevytvořila jsem si žádný vztah k postavám (byly pro mě těžko uvěřitelné) a děj mě vyloženě nebavil. Opět se ptám - o čem kniha vlastně byla? Jakou má přidanou hodnotu? Za mě to nezachránila ani ta jazyková stránka, kterou tady někteří adorují. Možná mě spíš rušila od toho, co (ne)bylo řečeno.
Velmi zvláštní kniha. Jedna z těch, které se velmi špatně hodnotí, přestože zanechají hluboký dojem. Nosný příběh vypráví o životě rodiny Černých, kterou velmi poznamenal totalitní režim. Dále zde máme mnoho různých úvah a vedlejších příběhů. Některé se mi líbily, u některých jsem nechápala, proč měl autor potřebu je v knize použít. Ale on určitě věděl...
Těžká kniha, formou i obsahem. Bez čtenářské výzvy by mě určitě ani nenapadlo přečíst si ji. Nicméně když se člověk pořádně začte a soustředí jen na příběh, je neuvěřitelné, co vše z něj vzejde. Vlastně je to nakonec více příběhů prolínajících se trochu nepochopitelným způsobem. A myslím, že je na každém, aby z toho vzal, co potřebuje. Chce to hodně soustředění a určitě to není pro každého. Já si vzala své...
Četlo se mi to těžko, dlouho mi trvalo než jsem do slov v textu pronikla, jako by celý text byl psán neznámou řečí, klínovým písmem, možná. Ale když jsem si na čtení udělala konečně klid, dostalo se mi nevšedního zážitku, během kterého mě překvapovala každá stránka, každé přirovnání, každý autorův nápad. Bylo odvážné vyjít s takovým textem ven, protože je obtížně stravitelný, ale je skvělý. A možná i nedoceněný.
To, co tuto prvotinu vynáší vzhůru, je precizní práce s jazykem a tematikou. Autor se mazlí se slovy, vytváří zajímavá přirovnání - a už název prozrazuje jeho inspiraci chetitskou kulturou a exotickou mytologií. Nabízí nám příběh pestrý a hutný, k velké škodě však až příliš roztříštěný na malé součástky. Vyprávění hodné velkých románů je zde stlačeno do malého prostoru a v uniklém vzduchu zmizelo spoustu nepochybně zajímavé látky. Dějovou linii z dob tuhé komunistické diktatury jistě oživuje vložený příběh jako vystřižený z pohádek Tisíců a jedné noci, působí však poněkud nesouvisle a rušivě. Myslím ale, že román svou výstavbou, exotickými motivy a silnými charaktery postav uspokojí i náročnějšího čtenáře.
"Bylo to devět měsíců v bublině boží. A Alice si přála, aby to nikdy neskončilo. A tak, když jí Maxmilián podával středně velkou kávovou lžičku zrovna v okamžiku, když si ona na svém ukazováku nesla do úst do úst masu oranžové, pronikavě vonící meruňkové marmelády, jenom se bez zájmu podívala na jeho udivenou tvář a s lhostejným požitkem nechala rozpustit voňavou matérii nejprve na jazyku, pak v ústech, a pak ji nechala vzlínat v její sladkosti a nádechu trpkostí až k patru, kdy polkla."
"Skrze tuto opiovou bublinu sladkosti těhotného bytí..."
"Pozvolna se mi před očima měnil z Hynka v Ulikumiho. Ulikumi byl kamenný obr. Byl také slepý a hluchý. To proto, aby nepodléhal kráse, ani soucitu. A ovšem - narodil se v jednom chetitském mýtu. Konkrétně v mýtu o Kumarbim."
"Jaro se však proměnilo z rozkvétající dívky v stařenu s tváří plnou neštovic."
"Na některé ze snů si pamatuji doposud. Byly tvrdé, jako boží spravedlnost, jejíž péče nás drží tak, jak my drtíme olivy v dřevěných lisech na olej."
"Balík papíru se před ním rozvinul jako květy nevinnosti."
"On přece vykonával jen geometrii moci!"
"... A jak jí z krevních řečišť mizely poslední sladké hormony mazlivého těhotenství, tak se kolem ní rozkládala jen marná šeď prašných ulic."
Když jsem knihu četla před lety, absolutně mě neoslovila a nerozuměla jsem proto tomu povyku okolo. Teď, po více než čtrnácti letech, kdy jsem se k ní vrátila, musím říct, že jsem skutečně nadšená. Příběh je jednoduchý, není překvapivý ani omračující, ale autorův styl je dobrý.
„naše historie není růžová, je v ní plno stínů a pavučin“
Možná, že přišel čas zamést si před vlastním prahem, zbavit se nánosů špíny, otevřít okna a pustit dovnitř slunce … možná je čas, na odpovědi?
„Odpověď je ukrytá jako vždy … ty zcela tajemné problémy jsou nejlépe ukryty nabíledni.“
„Na čem?“
„Na bíle dni … (no přeci na denním světle), kde nám civí takříkajíc přímo do očí.“
Je potřeba se jen správně dívat!
O tajemném příběhu, ve kterém hraje důležitou roli podivný dopis psaný klínovým písmem, to platí dvojnásob, není to vůbec snadné, správně se dívat, máte totiž před sebou velmi neobvyklý, netradičním stylem psaný, originálně pojatý těžce alegorický příběh, navíc s tolika odbočkami a mezi příběhy, že je dost těžké udržet s ním krok, zvlášť když musíte zpytovat každé slovo při hledání „jakéhos takéhos“ morálního smyslu v událostech naší těžce nemorální poválečné vlasti let 50-tých.
Celá naše totalitní historie se vám představí jako sled vizí, popisujících dost sugestivně paranoidní prostředí plné strachu … z reality!
Ve chvíli, kdy vás příběh „chytí“ (a ono to chvíli trvá, musíte si projít poměrně chaotickým začátkem, kdy nebudete možná vědět, která bije, a pár orientačních bodů by se hodilo), kdy se začnou angažovat vaše emoce, přijde dost bolestné zjištění, zjistíte totiž …
„jak mnoha způsoby lze zmasakrovat lidskou duši“.
Přes počáteční chaotický sled události jsem se v jednu chvíli, skoro nedostala, a byla by to velká škoda, protože na cca 350 stranách se odehraje poměrně monumentální freska … střídání fantaskních a reálných vizí (trochu mi to v tomto směru připomnělo Atlas mraků), kdy pro mě hlavně vedlejší filozofické linie příběhu (o cukráři Markovi) vytáhly hodnocení postupně na 4*.
Samotný příběh rodiny Černých ve mně pak vzbudil spoustu emocí, a taky protichůdných pocitů, které jsem v průběhu čtení sama několikrát korigovala a přehodnocovala, proto mě vůbec nepřekvapí jakékoliv závěrečné hodnocení od čtenářů …
„Nevím, zdá se mi, že každý z nás vnímal a slyšel něco jiného.“
Právě takový totiž příběh milostného dopisu klínovým písmem je, pro každého opravdu může znamenat něco úplně jiného …
„Vždycky mi říkali, že mám špatný otázky … (jenže) já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“
Možná jsem taky jen pokládala špatný otázky, na které nejde najít odpověď, přesto jsem se snažila ptát … na otázky viny a trestu, na slabosti a na odpuštění, na týrání a manipulaci, ale taky na víru a lásku. Odpovědi jsem samozřejmě nenašla, já je ostatně ani nijak nehledala, vlastně mi ty vyslovené otázky úplně stačily! Stačily na to, abych si uvědomila, že většina důsledků dřívějších činů, nakonec těžce dopadá i na přítomnost! A taky, že možnosti jakési pravdy, či spravedlivého rozsouzení už nejsou, a vlastně ani nikdy nebyly!
Čeká vás opravdu těžké čtení.
PS: „Věřím, protože je to absurdní?“ … nebo … „Věřím proto, abych pochopil?“ … Otázky někdy opravdu stačí!
Štítky knihy
totalitní stát milostné romány česká literatura Československo socialismus politická perzekuce historické romány české romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Milostný dopis klínovým písmem |
| 2009 |  Životopis černobílého jehněte |
| 2013 | Sokrates na rovníku |
Kniha Milostný dopis klínovým písmem je v
| Přečtených | 281x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 74x |
| Chystám se číst | 130x |
| Chci si koupit | 15x |
Silná kniha, silný příběh, silný čtenářský zážitek. Autor ve svojí prvotině popisuje příběh jednoho páru a rodiny kolem něj v Československu od konce druhé světové války po první roky po listopadu 1989. Jazyk a vyjadřovací prostředky knihy jsou krásné a silné, krásné u krásných věcí (popis pocitů v těhotenství) a silné u těch nekrásných (neuvěřitelné kam až může zasahovat státní represe a z ní plynoucí moc). Občas mi chvilku trvalo zorientovat se v prolínajících se časech různých větví příběhu, ale nejedná se o žádný chaos. Konečné vyústění, spojené s dopisem v názvu knihy, je opravdu silné a poučné, tím jak se city a pocity postav minou v čase a ukáže se, že někdy je už prostě pozdě.