Milostný dopis klínovým písmem

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Prozaická prvotina Tomáše Zmeškala je velkým českým románem o druhé polovině dvacátého století. Románem napínavým, historickým i milostným. Nenápadně a zároveň neobyčejně sugestivně ukazuje - bez velkých dobových obrazů a jakékoli prvoplánové politické proklamace -, jak odporná může být doba, která dovoluje vyřizovat si osobní účty prostřednictvím státní perzekuce, jak hluboce dokázal stát vstupovat až do soukromých ložnic a rozvracet vše, čeho se dotkl, kolik síly si žádal i malý odpor proti němu. Román popisuje i míjení, vinu a trest, nesnadnost odpouštění a nenápadnou lidskost podloženou soucitem a neokázalou pomocí. Součástí románu je několik odboček, ucelených příběhů na morální témata, obrazů v obraze. Román nabízí čtivý, nepodbízivý a hluboký čtenářský zážitek, při němž nechybí ani humor. Tomáš Zmeškal se narodil roku 1966 v Praze a vystudoval anglický jazyk a literaturu. V současnosti pracuje jako středoškolský učitel....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/5922/big_milostny-dopis-klinovym-pismem-IdR-5922.jpg 4.1179
Nahrávám...

Komentáře (47)

Kniha Milostný dopis klínovým písmem

Snoopi
27.11.2021

To, co tuto prvotinu vynáší vzhůru, je precizní práce s jazykem a tematikou. Autor se mazlí se slovy, vytváří zajímavá přirovnání - a už název prozrazuje jeho inspiraci chetitskou kulturou a exotickou mytologií. Nabízí nám příběh pestrý a hutný, k velké škodě však až příliš roztříštěný na malé součástky. Vyprávění hodné velkých románů je zde stlačeno do malého prostoru a v uniklém vzduchu zmizelo spoustu nepochybně zajímavé látky. Dějovou linii z dob tuhé komunistické diktatury jistě oživuje vložený příběh jako vystřižený z pohádek Tisíců a jedné noci, působí však poněkud nesouvisle a rušivě. Myslím ale, že román svou výstavbou, exotickými motivy a silnými charaktery postav uspokojí i náročnějšího čtenáře.
"Bylo to devět měsíců v bublině boží. A Alice si přála, aby to nikdy neskončilo. A tak, když jí Maxmilián podával středně velkou kávovou lžičku zrovna v okamžiku, když si ona na svém ukazováku nesla do úst do úst masu oranžové, pronikavě vonící meruňkové marmelády, jenom se bez zájmu podívala na jeho udivenou tvář a s lhostejným požitkem nechala rozpustit voňavou matérii nejprve na jazyku, pak v ústech, a pak ji nechala vzlínat v její sladkosti a nádechu trpkostí až k patru, kdy polkla."
"Skrze tuto opiovou bublinu sladkosti těhotného bytí..."
"Pozvolna se mi před očima měnil z Hynka v Ulikumiho. Ulikumi byl kamenný obr. Byl také slepý a hluchý. To proto, aby nepodléhal kráse, ani soucitu. A ovšem - narodil se v jednom chetitském mýtu. Konkrétně v mýtu o Kumarbim."
"Jaro se však proměnilo z rozkvétající dívky v stařenu s tváří plnou neštovic."
"Na některé ze snů si pamatuji doposud. Byly tvrdé, jako boží spravedlnost, jejíž péče nás drží tak, jak my drtíme olivy v dřevěných lisech na olej."
"Balík papíru se před ním rozvinul jako květy nevinnosti."
"On přece vykonával jen geometrii moci!"
"... A jak jí z krevních řečišť mizely poslední sladké hormony mazlivého těhotenství, tak se kolem ní rozkládala jen marná šeď prašných ulic."

Luvy
12.11.2021

Když jsem knihu četla před lety, absolutně mě neoslovila a nerozuměla jsem proto tomu povyku okolo. Teď, po více než čtrnácti letech, kdy jsem se k ní vrátila, musím říct, že jsem skutečně nadšená. Příběh je jednoduchý, není překvapivý ani omračující, ale autorův styl je dobrý.


Hanjimka
06.09.2021

Posloucháno jako audio kniha, ze které mám smíšené pocity.

SumýšIrena
15.03.2021

Tak tuhle knihu jsem dočetla jenom proto, že se mi hodila do čtenářské výzvy... Celkem zajímavý hlavní děj je prošpikovaný spoustou nesmyslných příběhů, které zhusta ani nadávají smysl...

Bája89
05.03.2021

Tohle byla velká depka. Nic neskončilo dobře. Přesto se jedná o silný, krutý a místy dosti pokořující příběh. Milostný dopis klínovým písmem se neposlouchal snadno, v určitých momentech je z toho člověku duševně špatně. Název a anotace se navíc totálně negují, takže jste měli mlhavou představu, o co půjde a dostali něco úplně jiného, což je báječné, protože díky tomu to v člověku velmi dlouho rezonuje. A milostného dopisu se na konci taky dočkáte.

Katrinreading
23.11.2020

Nečetlo se to úplně jednoduše, možná za to mohl ten styl a jazyk, ale příběh má kniha krásný, moc se mi líbila.

milary
28.02.2020

Tohle číst nebudu, to by mě nebavilo.., zareaguju občas iracionálně na knížku
ze seznamu „čekatelek“, která se mi už po několikáté bezděky ocitne v hledáčku.
A proč jakóó..?? udělám na sebe v duchu obličej. Někdy se neuznám hodna odpovědi, jelikož je to jasné. Někdy prostě nevím. Tentokrát, protože jsem sáhla v knihovním regále omylem po této audionahrávce namísto jiného titulu téhož autora, prostě čtu. V tomto případě se onen „přehmat“ týká ovšem pouze a jen nedokonalé motoriky.
Jinak jsem měla vážně štěstí.
V začátku jsem se trochu topila. Nepřečetla jsem si dopředu nic; nevěděla jsem, že se jedná o prvotinu (sic!), ani oč půjde, do děje jsem vplouvala namáhavě, od začátku ale lapena a připoutána velkorysostí formulací, barvitostí výrazů, fantaskností atmosféry. Témata se valila jedno přes druhé, vina, trest, odpuštění, nevratnost, zrůdnost manipulace a moci, to vše interpretováno tak civilně, s takovou dokonalostí a kázní, že nebylo možné se odtrhnout. A ruku v ruce s tím křehkost leitmotivu, prolínajícího příběhem až k rozuzlení… Tohle byla vážně nádhera.
Pro mě bylo trochu nepochopitelné jen jedno. A sice, že z toho výsostně celistvého tvaru vyčníval – neohlídán – nejmladší z mužských hlasů, který na rozdíl od ostatních „hrál“. Ke škodě věci.

alef
18.03.2021

„naše historie není růžová, je v ní plno stínů a pavučin“

Možná, že přišel čas zamést si před vlastním prahem, zbavit se nánosů špíny, otevřít okna a pustit dovnitř slunce … možná je čas, na odpovědi?

„Odpověď je ukrytá jako vždy … ty zcela tajemné problémy jsou nejlépe ukryty nabíledni.“
„Na čem?“
„Na bíle dni … (no přeci na denním světle), kde nám civí takříkajíc přímo do očí.“

Je potřeba se jen správně dívat!
O tajemném příběhu, ve kterém hraje důležitou roli podivný dopis psaný klínovým písmem, to platí dvojnásob, není to vůbec snadné, správně se dívat, máte totiž před sebou velmi neobvyklý, netradičním stylem psaný, originálně pojatý těžce alegorický příběh, navíc s tolika odbočkami a mezi příběhy, že je dost těžké udržet s ním krok, zvlášť když musíte zpytovat každé slovo při hledání „jakéhos takéhos“ morálního smyslu v událostech naší těžce nemorální poválečné vlasti let 50-tých.
Celá naše totalitní historie se vám představí jako sled vizí, popisujících dost sugestivně paranoidní prostředí plné strachu … z reality!
Ve chvíli, kdy vás příběh „chytí“ (a ono to chvíli trvá, musíte si projít poměrně chaotickým začátkem, kdy nebudete možná vědět, která bije, a pár orientačních bodů by se hodilo), kdy se začnou angažovat vaše emoce, přijde dost bolestné zjištění, zjistíte totiž …
„jak mnoha způsoby lze zmasakrovat lidskou duši“.

Přes počáteční chaotický sled události jsem se v jednu chvíli, skoro nedostala, a byla by to velká škoda, protože na cca 350 stranách se odehraje poměrně monumentální freska … střídání fantaskních a reálných vizí (trochu mi to v tomto směru připomnělo Atlas mraků), kdy pro mě hlavně vedlejší filozofické linie příběhu (o cukráři Markovi) vytáhly hodnocení postupně na 4*.
Samotný příběh rodiny Černých ve mně pak vzbudil spoustu emocí, a taky protichůdných pocitů, které jsem v průběhu čtení sama několikrát korigovala a přehodnocovala, proto mě vůbec nepřekvapí jakékoliv závěrečné hodnocení od čtenářů …
„Nevím, zdá se mi, že každý z nás vnímal a slyšel něco jiného.“

Právě takový totiž příběh milostného dopisu klínovým písmem je, pro každého opravdu může znamenat něco úplně jiného …
„Vždycky mi říkali, že mám špatný otázky … (jenže) já neznám odpovědi, já se jen snažím ptát.“

Možná jsem taky jen pokládala špatný otázky, na které nejde najít odpověď, přesto jsem se snažila ptát … na otázky viny a trestu, na slabosti a na odpuštění, na týrání a manipulaci, ale taky na víru a lásku. Odpovědi jsem samozřejmě nenašla, já je ostatně ani nijak nehledala, vlastně mi ty vyslovené otázky úplně stačily! Stačily na to, abych si uvědomila, že většina důsledků dřívějších činů, nakonec těžce dopadá i na přítomnost! A taky, že možnosti jakési pravdy, či spravedlivého rozsouzení už nejsou, a vlastně ani nikdy nebyly!
Čeká vás opravdu těžké čtení.

PS: „Věřím, protože je to absurdní?“ … nebo … „Věřím proto, abych pochopil?“ … Otázky někdy opravdu stačí!

1