Povídání o pejskovi a kočičce

Toto je celkom nadčasovka. Knižku som sa rozhodla "oživiť" a začala som z nej dcérke čítať. Je to trochu nevyrovnané, nie všetky rozprávky sú rovnako zaujímavé alebo s jednoznačným posolstvom, ale väčšina je vtipná aj dnes. Na rozdiel od takého Budkáčika a Dubkáčika, ktorí sú už naozaj staromódni.

Pan Čapek opravdu umí vytvořit krásné pohádky pro děti. Toto byla úplně první kniha, kterou jsem přečetla, když jsem se jako dítě naučila číst, v dnešní době je velmi oblíbená mým synem, kterému čtu příběhy před spaním

Pro dnešní děti už to asi úplně poutavé čtení nebude. I mě samotnou některé příběhy nenadchly, třeba oslava 28. října.

Milá dětská knížka, ale po letech mě překvapilo, že se mi filmové zpracování zdá lepší než psaný text.

Moc ráda jsem se vrátila do dětských let díky předčítání před spaním mojí vnučce. Moje oblíbené jsou o pečení dortu, opravě roztržených kalhot a taky o panence, která tence plakala.

Je zvláštní, jak si z dětství pamatuju hlavně legraci, jednoduché příběhy a pocit, že je to celé tak nějak roztomile chaotické. Jako dítě jsem to brala prostě jako pohádku. Teď, v dospělosti, mám pocit, že čtu úplně jinou knihu. Najednou si víc všímám té naivity a jemného humoru, který je vlastně velmi nápaditý. Pejsek s kočičkou dělají věci na první pohled hrozně špatně, ale zároveň správně – a přesně to je na tom hezké. Neměli bychom se tím řídit i v reálném světě?

Tahle kniha prostě patří k dětství.

Knížka mě připomínala dětství. Teprve nyní vnímám schopnost autora, jak do příběhů vkládá lásku k dětem, na které i výchovně působí krásně ilustrovanými pohádkami.
Jana"512 - 6. 1. 2020

Naprosto miluju!

Už ani nevím kolikrát jsem ji četla ... sama i s dětmi … a doufám, že si ji ještě několikrát přečtu :-)
Některé citace se mi vybaví okamžitě:
Když kočička už visela, slezla zase ze šňůry dolů a pověsila pejska. Tak tam viseli oba dva a sluníčko na ně pěkně svítilo.
To se do takového dortu dá všecko, co je k jídlu nejlepší, všecko, co nejraději jíš, a pak je ten dort nejlepší.

Čteno v rámci čtenářské výzvy. Nádherná milá knížka, krásné obrázky, Za mně návrat do dětství.

Četla jsem jako dítě. Asi jsem z ní nebyla úplně na větvi, víc se mi líbily klasické pohádky či pověsti: rytíři, Králové, princezny, nadpřirozeno a tak. Ale měli jsme doma psa, kočky taky, tak jsem si tyto umělé příběhy spojila s těmi našimi miláčky a ta fantazie mě nakonec dostala i do jistého napětí, jak ten který děj skončí, a očekávání, co veselého si zvířátka vymyslí.

Když jsem otevřela tuhle veselou laskominu, měla jsem pocit, že mi někdo nalil do duše tekuté slunce, protože takhle čistou radost jsem už dlouho nezažila a přesto mě nepřestalo bavit, jak hravě umí být i moudrá. Je to jako když si člověk sedne na trávu, sleduje dva malé uličníky, kteří se snaží zachraňovat svět po svém, a najednou pochopí, že dobrota je mnohem větší síla než jakékoliv velkolepé gesto, což je lekce, kterou si ženy nosí v kabelce celý život. Každá drobná epizoda tu září tak neodolatelným humorem, že jsem se smála i ve chvílích, kdy bych měla být dávno dospělá, a přitom se úplně nepříčetně těšila na další detail, který mi připomene, proč má fantazie cenu zlata. Tohle není jen milá roztomilost, ale především chytrá lehkost, která vás obejme přesně tak pevně, jak potřebujete, a zároveň vám nechá prostor nadechnout se smíchem. A musím říct, že kdyby měl svět víc takových radostných drobností, chodily bychom všechny s lehčím krokem a možná i s větší odvahou věřit, že dobro má pořád šanci zvítězit.

No tak zase jeden provokativní komentář:D Jsem se na to těšila, že konečně s dětma přečtu tuhle klasiku. Z dětství mám v mlhavý paměti jen nějaký obrázky. No a byla jsem dost překvapená, že jako tohle je ten fenomén.
Problém týhle knihy je, že tam je pár docela fajn příběhů a zbytek mi přijde fakt jako velký špatný.

Mytí podlahy ujetý, ale jako legrační a v zásadě dobrý. I když jsem úplně nepochopila to věšení:D
Šití roztrhanejch "kalhot" žížalou jako taky ujetý, ale dejme tomu.
Ale ty Vánoce! No žádnou vánoční pohádku nečekejte. Takový prázdný plácání na téma "absolutně nevim co psát". No jako vážně. "Pohádka" o tom, že pan Čapek neví, o čem psát, pejsek s kočičkou přemejšlej, o čem by tak pan čapek moh psát, a on taky, a tak jen tak pindá. A pak mu pejsek s kočkou poraděj, že má napsat, ať je děti netahaj za vocas. Celý sdělení, celej "příběh". No chabý prostě.
Jak pejsek s kočkou psali dopis, a řešili, že neuměj tak dobře psát, ale že to nevadí, protože děti taky neuměj tak dobře štěkat a mňoukat. To je teda zase plácání, ale na konci příběhu se objeví i zápletka, takže celkem cajk.
O noční košilce - sociální rozměr o tom, že si bohatší/lepší/hezčí nechce hrát s tím chudším/horším/ošklivějším. No, ještě se tam dá taky najít nějaká ta zápletka.
O klucích z Domažlic - zase píše Čapek o sobě, že o nich má psát, a je to celý divný.
Jak dělali dort - ta je celkem fajn.
Jak našli a nechali si panenku - opět vychovávací "pohádka" o tom, že děti nemaj odhazovat hračky a že si jich maj vážit.
Jak hráli divadlo a na mikuláše - celkově o ničem.

Opakovací pasáže mě dost iritovaly. Vlastně se divim, že se to těm dětem jako líbí. Když to je většinou o ničem, i ta starší čeština, tomu vlastně nemůžou tak úplně rozumět. No a hlavně ty pindy, hodně abstraktní, kde jako sem tam lze pobrat nějakou konkrétnost, ale návaznost na celej kontext příběhu už těžko. Tak nevim, asi na to jdu nějak špatně, když na to všichni pějou ovace. Já si literaturu pro děti představuju trošku jinak.
Tohle je prostě jak když Čapkoj dal někdo za úkol napsat něco pro děti, a jemu se jako fakt moc nechtělo, ale nakonec se nechal přemluvit, a řek si, že tam aspoň nacpe nějaký to ponaučení. A i to ponaučení je dělaný jako takovým stylem spíš kritiky dětí, že to jako není vůbec milý, ale nějak zvláštní.
Sorry, no.

Povídání o pejskovi a kočičce si velmi oblíbil syn. Když byl menší poslouchal ho jako výběr audiopohádek, teď si sám našel knížku v knihovně a čteme ji stále dokola. Přiznám se, že některé příběhy jsem neznala, např. Jak pejsek s kočičkou slavili 28.říjen (což jsme shodou okolností opravdu četli 28. října), Jak to bylo na vánoce či O klucích z Domažlic. Těší mě, že se synovi tato klasika líbí i přes to, že jazyk jakým je psána je pro něj už vzdálenější. Některé pasáže umí zpaměti :) A ilustrace asi neomrzí nikdy.
P.S. Pavel Fara napsal nové příběhy inspirované pejskem a kočičkou, tak ty si možná také přečteme.

Skvělá kniha, prostě klasika. Příběhy v knize jsou úplně přesně takové, jako jsou i zfilmované:) tuto pohádku mám moc rada!

Makarónek, makarón i to zlé psisko, co sežralo dort opět nezklamalo. Tahle knížka patří do zlatého fondu dětské části rodinné knihovny. Čte už čtvrtá generace, opět s nadšením.

Jsem TAK ráda, že se líbí mým vnoučatům, stejně jako se před tím líbila mým dětem a celý život se líbí mně! Vracím se k tomu něžně výchovnému vyprávění, napsanému s úctou k našemu krásnému jazyku. Letos o prázdninách jsme ji poprvé četli s vnoučátky a podle reakcí si myslím, že ne naposledy. I oni ocenili jemný humor i ostatní emoce, jež příběhy vzbuzují.

Kdo by neznal tuto nádhernou knihu. Všichni jsme ji četli nebo nám byla čtena v dětství. Je podána laskavým slovem pana Josefa Čapka a zároveň doprovázena jeho krásnými kresbami.
Četla jsem ji ve čtenářské výzvě a nelituji, vrátila jsem se do dětských let.

Vřele doporučuji dětem nebo rodičům malých dětí. Nicméně v dospělosti také lze číst.