Strasserova žena

Strasserova žena https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439985/bmid_strasserova-zena-OWj-439985.jpg 4 4 2

„Svět je vždycky takový, jaký jej udělá žena.“ Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin na severu Argentiny, aby zde řídil stavbu mostu, který má spojit dvě místa, nikdo však dost dobře neví jaká. Doprovází ho jeho žena Hilde. Oba prchají z Evropy zmítané válkou, která ničí svět, přinejmenším ten, který znali. Ale tam, v oné zvláštní krajině, uprostřed horka a neustálého deště, mezi domorodci, které nechápou a jimiž opovrhují, se střetávají s tím, čemu zřejmě chtěli uniknout ze všeho nejvíc: se vzpomínkami. A s myšlenkami na to, co už se nedá vrátit zpět. Hilde se upíná k touze a k přemítání nad sebou sama a svým životem, zatímco Strasser dává průchod svým násilnickým choutkám, jež v něm do té doby dřímaly. Mezi nimi dvěma Janos, Strasserův maďarský pomocník, v těsné Hildeině blízkosti vlévá do trojúhelníku napětí, jež by mohlo nadobro skoncovat s jejich životy, nebo je naopak obdařit smyslem, jejž hledají. „Jaký je rozdíl mezi celým životem a jedním okamžikem? V jistém údobí našeho života si myslíme, že neexistují jiné meze než ty, které si sami určíme. Nakonec však pochopíme, že všechno se může udát zničehonic a jednou provždy na nástupišti železniční stanice mezi odjezdem jednoho a příjezdem druhého vlaku, nebo za soumraku, v hostinci jedné zapadlé a zaprášené vsi.“ Ve snové, takřka epické atmosféře, která do děje vstupuje jako další postava, a s jemným, vytříbeným lyrismem příznačným pro jeho prózu nám Tizón odhaluje nejasné tušení: že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota. „Všechno se stalo nesnesitelným, vyjma touhy žít.“... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Runa
Originální název:

La mujer de Strasser , 1997


více info...

Přidat komentář

Snoopi
04.02.2022 4 z 5

Tento nepříliš obsáhlý román připomíná spíše jakési podobenství - o tom, že pokud děláme zbytečné věci, většinou ani nevíme, proč. Nejdůležitějším motivem je zde zoufalá snaha o splnění zadaného úkolu, jenž však ve své podstatě postrádá smysl: je jím stavba mostu, který má propojit dva naprosto odlišné světy v bohem zapomenuté pustině. Sysifovský úděl bez naplnění.
Jde o náročnou četbu: neustále se střídají časy a místa dění, prolínají se mluvčí a jejich světy, er-formu náhle střídá ich-forma, autor v ději přeskakuje a hopká jako zajíc v poli přes řádky. Hlavními postavami jsou Hilde, její muž Strasser a jeho pomocník Janos. Vzájemný vztah postav je nejasný, nevyřčený - vše se odehrává v jakési podivné mlze. Každý z nich v mysli podniká exkurze do minulosti, všichni v podstatě žijí jen ze vzpomínek. Oba muži utekli před válkou, Janos si z ní navíc odnáší vlastní traumata, není schopen běžné komunikace ani citu, drží si od všeho chladný odstup. Strasser je vylíčen jako silně negativní postava: alkoholik se sklony k bezdůvodné agresi, postupně propadající šílenství, a mezi nimi se pohybuje Hilde, křehká žena, žijící v minulosti. Svět obou manželů je úplně jiný než ten, který opustili - stali se "emigranty", věčnými cizinci, bez schopnosti zakořenit, uzamčeni v kobce svých vzpomínek, k jejímž dveřím marně hledají klíč.
Proti nim stojí domorodci, ztělesnění tilem a stařenou Eduviges - jejich zcela odlišná mentalita a způsob myšlení, kdy stále žijí svými rituály, obřady a pověrami.
Zajímavé dílo s existenciálními prvky, při jehož četbě se mi vybavily aluze na knihy "Most přes řeku Kwai" a "Úzká cesta na daleký sever", jež nabízejí podobné téma.

"Nikdo, snad ani má ubohá teta Edith, nedokáže pochopit naše rozhodnutí odcestovat a zůstat tady, v kraji, jejž považují za vzdálený a vybájený, aniž by nám to řekli. Nikdo nechápe, proč jsme sem přijeli stavět most. Na co most a kde?, táží se. Ptají se mě, zda jsme se raději neměli smířit se zkázou a porážkou tam, místo toho, abychom se je s tak velkým zármutkem vydali hledat sem a nakonec je tu i našli. Zda jsme raději neměli postavit tam to, co hodláme postavit tady, v téhle daleké zemi bez hranic. Most, který nic nespojuje, v kraji, o němž ani nemůžeme tvrdit, že je poslední hranicí."
"Strachuji se, že už neexistuji, že ve třiceti letech už nejsem, nebo že mi třicet let už bude navždy a nikdo se to nedozví, neboť tahle země se táhne do bezmezných končin a nic se už nedá vrátit zpět."
"Je tenhle most, stavba tohoto mostu, předem prohraná záležitost, pouhá silácká výzva několika mužů, kteří už nemají co ztratit, neboť už stejně všechno ztratili, zatímco je při tom my ostatní pozorujeme?"
"Proč ten most stavíme, když všichni tvrdí, že nikam nepovede? Vykonávají svou práci jako rituál. Vědí, co musí každý den udělat, ale přesto toho nedbají a na žádném dalším dni jim nezáleží."

puml
23.09.2020 4 z 5

Dobrý komorní příběh dvou mužů a jedné ženy. Má to takový melancholicko-baladický styl. Často krátké odstavce a ne příliš srozumitelný děj, nebo spíš situace, které jsou nahlíženy jen v náznaku. V té nedořečenosti, atmosféře a náznaku mi to připomnělo Saera a jeho román Příležitost. Tizón je ale úsečnější.