Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr
Martin Selner
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417904/bmid_autismus-a-chardonnay-2-pozdni-sber-9di-417904.jpg
5
382
382
Autismus a Chardonnay série
< 2. díl
„Díky autismu nejste zákonitě ani sexy, ani geniální matematik, to je jen klišé z filmů,“ vysvětloval Martin Selner ve své prvotině Autismus & Chardonnay. Nyní pokračuje třeba tím, co vás autismus dovede naučit. „Začal jsem si uvědomovat, že co se zdá být snazší, nemusí být zároveň správné. Někdy je ve světě autismu prostě správné rajčata ze salátu vyndat, až když je salát hotový, než je tam vůbec nedávat.“ Selner píše s ironií a nadsázkou sobě vlastními, neutápí své příběhy v patosu, přesto život s autismem nijak nezlehčuje a uvědomuje si jeho tíhu. Někdy ji dovede vyléčit víno a Jesenka v akci, hlavní však je nezavírat oči před jinakostí a nebát se říkat si o pomoc. Pozdní sběr tak v tom nejlepším navazuje na předchozí Autismus & Chardonnay.... celý text
Fejetony, eseje Literatura česká Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2019 , Pasparta , Pasekavíce info...
Přidat komentář
Další vyprávění pana Selnera o práci s dětmi, kteří trpí autismem. Krátké kapitolky se čtou jedním dechem. Je tu humor a zároveň smutek.
Zároveň to vede člověka k tomu, aby se zamyslel, jak tito děti přemýšlí, fungují a jak se někteří "zdraví" lidé chovají k těmto dětem špatně.
Martin Selner... Cokoliv napíše, tomu věřím. Z každé věty vnímám, že o věcech opravdu přemýšlí a dělá svou práci naplno. Myslím, že je to hrozně empatickej a pokornej chlap. Já nevím, asi bych od něj chtěla číst i blbej nákupní seznam... :-)
Zbývá mi od něj přečíst Uprostřed. Těším se a doufám, že se dočkáme dalších knih!
Blíží se Vánoce. Když pracujete s dětmi, blíží se zhruba už od září. S Vánoci se pojí mnohá klišé o splněných přáních. Netuším, co všechno si mé děti přejí. Ale zrovna u nich je důležitá ještě jedna věc - aby si nezapomněly přát.
Není snadné mít neustále na paměti, že je někdy rozdíl mezi hodným a dobrým asistentem.
Když po někom chcete, aby byl "hodnej" (nerad používám tohle slovo v souvislosti s dětmi), musíte mu taky dát (v)hodné prostředí.
„Proč se nepřevlíkáš? Za chvíli nás v šatně střídají další děti. Děje se něco?“
„Sedím na střídačce.“
Občas se tak cítíme všichni - že sedíme na střídačce. Někdy prostě nejsme dost dobří, nemáme formu. A někdy je to asi i jedno. Hlavní je, že patříme do týmu.
Zvednu palec nahoru na znamení, že je dobrej. Když se mi pokouší gesto oplatit, zapomene plavat a začne se topit. Za okamžik opět vyplave na hladinu, ale raději se na mě už nepodívá a plave dál. Uvědomím si, že tyhle okamžiky za ten občasný křik stojí a že si ty hranolky rozhodně zasloužím.
Ano, návštěva bazénu je pro asistenty náročná. Je náročná i pro ostatní návštěvníky bazénu, protože si po zaplacení vstupu zřejmě představovali trochu jiný zážitek. Věřím, že je náročná i pro paní pokladní, která se na nás ale vždy směje. Především je ale náročná pro samotné autisty, pro ně je totiž náročné vše. To já jen až budete mrzutí z toho, že jste v bazénu zrovna s nimi, s námi.
Moje ruce nesou stopy práce s lidmi, pro které jsou emoce mnohdy něco tak těžko uchopitelného, že nevíte, zda ty škrábance bolí víc vás nebo je.
Bolavé ruce jsou jedna věc, mnohdy si ale z práce odnáším i bolavé srdce, nebo to tak aspoň vnímám, když jsem unavený, že se sotva doplazím do postele, a pak několik hodin tupě civím do stropu, protože se mi před očima odehrávají scénáře životů, které mi prostě spát nedají.
Já se dál pokoušel věnovat knížce a vínu, ale v duchu jsem se neustále snažil spočítat, kolik palačinek musíte sníst, abyste zvládli výchovu dítěte. A jestli dostanete od života například šlehačku navíc, když se vám narodí dítě s postižením. Většinou dostanete jen průkazku ZTP.
Super, stejně jako první díl. Autor umí i o tomto nelehkém tématu psát zajímavě a zábavně. Obdivuju všechny, kteří se věnují práci s autisty.
Tak samozřejmě to není taková pecka jako kniha první. Jedná se o pokračování monotónnější a už víte, s jakými kartami se bude hrát. Ale pořád je to pecka. Pecka z poněkud kyselého ovoce. Jakoby hrozny, že jo.
„Někdy je ve světě autismu prostě správné rajčata ze salátu vyndat, až když je salát hotový, než je tam vůbec nedávat.“
Nic není tak, jak vypadá. Dvojka se mi snad líbila ještě víc než jednička. Autor pracuje ve stacionáři s dětmi, které mají autismus. V knize popisuje příhody, které vyznívají humorně a vtipné i jsou. Ale pak se nad nimi člověk zamyslí a je mu z toho všeho trochu smutno.
Některé děti se chovají jako “normální” děti, mívají záchvat vzteku, nemůžou pochopit některé věci, nezvládají běžné úkony, nedokáží se přizpůsobit ostatním dětem apod. Jenže ty děti už nejsou malé, není jim tři nebo pět let, jsou starší a to je ten problém. Rodiče už je nezvládají a tak během týdne bydlí ve stacionáři, kde se o ně stará Martin spolu s dalšími kolegy.
Zajímalo by mě víc z Martinova života, jeho minulost a vztahy, kromě vztahu k vínu, to už víme :)
Dvojka není ničím lepší, než jednička; plyne úplně stejně. Naopak člověk už ví, co od knihy čekat, a tak se žádné wow nekoná. I tak ale stojí za přečtení, už jenom kvůli těm okamžikům uklidnění, nadhledu a smíchu.
V jedničce mi stacionář a autisti přišli víc anonymní. Netlačil autor moc na pilu, aby uspokojil čtenáře? Nebo je chtěl naopak uzemnit, aby si zase nepředstavovali, že je jeho práce kdovíjaká zábavná show?
Pro ty terapeutický momenty při čtení mi za to tahle knížka stála.
Rozhodně si přečtěte. A nemusíte mít v okolí ani autistu. Možná se dozvíte i něco o sobě.
Stejně jako v prvním díle, i po přečtení dvojky mám v duši hezky, uklizeno, čisto, usměvavo a tak podobně. Perfektní čtení, které zanechá jen příjemné stopy. Čím je kniha "menší" kvantitou, tím "větší" je pak kvalitou. Jednoznačně a s nadšením budu doporučovat dál.
Tato kniha se mi těžko hodnotí slovy, je totiž jedinečná. Strávila jsem s ní pěkné dva večery. Vyprávění ze života Martina Selnera má na mne jakýsi uklidňující vliv. Po přečtení knihy jsem ještě s Martinem Selnerem poslouchala rozhovor, je to opravdu zajímavý člověk. Jeho další knihu si určitě plánuji přečíst.
Překvapilo mě, že Pozdní sběr je snad ještě lepší, možná ne tak vtipný, ale zato velmi upřímný, realistický, odhodlaný, sebekritický, hloubavý . . .
Nevím, kolik dalších přívlastků bych našla, ale zcela jistě vím, že autora převelice obdivuju: lidí, kteří se s takovým nasazením věnují této nelehké a špatně placené práci, je poměrně dost (jen já sama jich znám hned několik), ale nikdo o ní nedokáže tak poutavě a přesvědčivě, humorně a lidsky psát.
Moc děkuju a smekám!
"Dojde mi, jak moc mám své děti v sobě. A pokud některé z nich přišlo s nějakým autistickým chováním, které mě zprvu rozčilovalo, časem jsem se začal chovat stejně. Nemyslím si, že by byl autismus nějak nakažlivý, spíš jde o přirozený důsledek toho, že vám na někom záleží. Najednou si ho nesete v sobě."
Kniha je napsaná ve stejném stylu jako první díl. Jsem vděčná za jakoukoliv knihu s tímto tématem. Myslím, že autor dělá opravdu záslužnou věc, kdy přibližuje čtenářům, jak fungují lidé s PAS. Jaké to může být z pozice rodiče, vychovatele i samotného člověka s PAS. Kniha mi opět pomohla přiblížit se a pochopit vlastního syna s PAS.
Téma autismu mě odjakživa velmi fascinovalo, vždy když jsem viděla nějakou publikaci na toto téma, nadšeně jsem se pustila do čtení. A díky tomuto nadšení jsem již autorovu předchozí knihu Autismus a Chardonnay (1) znala. Živě si vybavuji, jak jsem ze čtení tehdy byla unešená. A dnes, o nějaký ten pátek později, jsem se dostala i ke čtení druhého dílu.
Nejsem překvapená, že i druhý díl je úžasný, autor o autismu mluví tak lidsky a pochopitelně, že se člověk musel během každé kapitoly usmívat. Kniha je plná hlášek dětí, které jsem si musela zaznamenat, protože mě velmi pobavily:
Byl jsem se s dětmi schovat před bouřkou v jedné cukrárně.
Dítě: „Já se bouřky bojím.“
Já: „A co pomáha?“
Dítě: „Dort“.
Já: „Ten velkej?“
Dítě: „Je to velká bouřka.“
A mnoho dalších hlášek, které Vás stoprocentně donutí k úsměvu.
Knihu musím doporučit všem, myslím, že autor je svým způsobem tak milý a lidský, že se dokáže svým psaním dotknout každého člověka. A to i toho, který se o autismus zajímá či toho, který tento pojem prakticky nezná. Autorovi musím složit obrovskou poklonu za trpělivost, pokoru a za jeho práci. Přesně tito lidé dělají náš Svět hezčím.
U tohohole dilu uz jsem se smala mene, ale presto jsem s knihou stravila mily cas.
Laskavě, lidsky napsáno. Příběhy jsou krátké, ale velmi výstižné a přibližují nám svět autistických dětí.
Kdyby tak stačilo víno a jedna Jasenka v akci.Jelikož mám dcerku s postižením už 10let doma, tak nahlížím na knihu asi jinak než většina,ale závěr je stejný kniha se opravdu povedla.
Konečně jsem se dostal k druhému dílu knihy, kterou mám doma a které si velice vážím. Nádherné krátké příběhy ze světa autismu, který je tak náročný a vzdálený, ale v podání Martina Selnera tak krásně uchopený, že si z něj člověk odnese úsměv i poučení.
Úsměvné, krásné, smutné, naděje plné... ale hlavně pravdivé. Řekla bych, že to slovo nejlépe vystihuje eseje v knize. Moc se mi líbí, jak autor pomocí krátkých příběhů přibližuje logiku se kterou na svět nahlíží jeho děti, ale i logiku, se kterou se ve světe pohybují všichni lidé. Že si vlastně všichni hledáme svoje místečko, kde se budeme cítit vítáni a milováni.
UCHOKNIHA. Jak jistě každý milovník vína ví, pozdní sběr je vyzrálejší a chutnější. A je tomu tak nejen s vínem, ale i s knižním pozdním sběrem :-) Takhle to vypadá, když autor zraje. Snad se dočkáme i slámového :-)
Autorovy další knížky
| 2017 |  Autismus & Chardonnay |
| 2019 | Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr |
| 2022 | Uprostřed |
U druhého dílu už jsem věděla, co čekat a jak knížku číst, takže se mi četla líp a už jsem se u ní tolik nevypínala jako u prvního dílu. Děkuji za humor, za dojetí i za nastavení zrcadla.