Slezadav
komentáře u knih
Bouře přichází
Robert Jordan (p)
Naprosto fenomenální kniha. Natřískaná od začátku do konce. Sanderson převzal od Jordana sérii, která se již povážlivě blížila zakončení a poradil si s tím naprosto fantasticky.
Nevěřil jsem, že bude možné, aby nový autor věrně pokračoval v Jordanově stylu, ale stalo se. Ten přechod je však nenucený a této sérii akčnější přístup s méně nepodstatnými detaily prospívá. Oproti některým dílům série se tady toho děje opravdu hodně a série má neuvěřitelný tah, který jí dříve trochu chyběl. Snad už jen v prologu se toho z pohledu děje událo víc, než v celých některých knihách. Nemyslel jsem si, že se hrdinové série mají ještě kam posouvat. Ale ano, mají, a tady je to zvládnuté brilantně.
Na této knize se mi velmi špatně hledají negativa. Možná by se dalo několik kapitol vyškrtnout a nic moc by se nestalo. Přeci jen je kniha dost dlouhá. Ale to je výtka spíše, abych alespoň něco našel.
Celkově naprosto jasných 5*, tady není o čem. Sanderson je naprosto geniální autor, a ač už předchozí díl plně psaný Jordanem byl výborný, teprve tady jsem měl skutečně pocit, že se nemohu od série odtrhnout. Zatím určitě nejlepší díl série a těším se na závěrečné dva, které by ho mohly ještě překonat.
Nesmrtelnost
Pao-šu (p)
Jedno z fanouškovských rozšíření příběhu trilogie Vzpomínka na Zemi. Bylo tak úspěšné, že dostalo požehnání původního autora a mohlo vyjít i knižně.
Je pravda, že se tady Pao Šuovi povedlo poměrně věrně zachovat ducha původního díla, alespoň v některých pasážích. Myšlenky, které tahle kniha přináší nejsou tak úplně špatné a čtení některých pasáží mě ve finále docela bavilo.
Bohužel je tam spousta míst, kde se autor úplně nepotkal s mojí představou. Zejména trochu na sílu tlačená romance mezi postavami. A moc mi nesedlo ani to, že pokračoval v těch "nejšílenějších" částech původní trilogie. Zatímco v původní sérii šlo o skvělé hard sci-fi, tady se kniha už dostává daleko dál. Spoustu věcí se nesnaží jakkoliv vysvětlovat, některé věci nejsou moc logické, nebo obsahují různé rozpory. Celkově je to chvílemi tak bláznivé sci-fi, že přechází prakticky do fantasy žánru. Post epilog byl také naprosto zbytečný a dílo jen posouval dál divným směrem.
Dávám 3* knize, která se může některým fanouškům Vzpomínky na Zemi líbit, ale mě moc neoslovila. Chvílemi bylo velmi jasně znát, že jde o fanfiction. Nápady bych hodnotil jako mírný nadprůměr, provedení spíše podprůměrné. Nemohu úplně doporučovat, ale ani odrazovat.
Tma
Ondřej Neff
(Aktualizované vydání 2023) Až nečekaně temné a depresivní dílo. Takové grimdark sci-fi z českého prostředí. Ústřední nápad zajímavý, provedení poměrně solidní, ač ne perfektní.
Oceňuji jednoznačně odvahu autora napsat knihu takto temnou, obsahující prvky jako znasilňování dětí, mučení, otroctví. Jednoduše asi většinu hnusu, na který si kdo vzpomene. Opravdu se mi líbilo, jak se povedlo držet bezútěšnou atmosféru po celou dobu knihy. Některé autorovy vize považuji za realistické a i poměrně pravděpodobné. Jiné už byly hodně za vlasy přitažené.
Po naprosto skvělé první půli knihy začala podle mne kvalita mírně klesat. Situace se stávala čím dál absurdnější. Postavy, které měly velký potenciál ho příliš nenaplnily a jednaly často tak, jak bych od nich nečekal. Velké časové skoky tomuto dojmu také moc neulehčovaly.
Možná je trošku škoda i velkého navázání na tehdejší politickou reprezentaci, protože myslím, že lidé mé generace, kteří dobu popsanou v knize zažili jako děti, jsou zřejmě posledními, kterým jména prominentních politiků dané doby něco říkají.
Teď už chápu, proč je Tma brána jako "legendární" české sci-fi i proč je naprosto bez šance na úspěch v zahraničí. První polovina knihy byla skvělá a dal bych 5*, druhá polovina by obstála asi tak na lepší 3*. Celkově tedy 4*, které přesně vyjadřují, že se mi kniha dost líbila, ale z trenek mě to nevystřelilo.
Duch domu Ashburnů
Darcy Coates
Velice nenáročné čtení plné různých klišé a situací notoricky známých z béčkových hororů. Nad jednotlivými scénami ani nad jejich propojením se nesmí moc přemýšlet, protože jinak vyplouvá na povrch ohromné množství logických děr a nesmyslů.
Nicméně má to i světlé stránky. Netypicky mě celkem bavil úvod, kdy hrdinka přijíždí poprvé do zděděného domu na malém městě, setkává se s tamními lidmi a snaží se začlenit do komunity. Oceňuji absenci jakýchkoliv nepotřebných romancí. Upřímně jsem ani nedoufal, že by se ro bez nich obešlo a byl jsem velmi příjemně překvapen.Ve chvíli, kdy se naplno začne projevovat onen Duch domi Ashbornů, šla podle mě kniha trošku směrem dolů. Některé scény se párkrát opakovaly, hrdinka měla dost příležitostí projevit svou hloupost.
Líbilo by se mi, kdyby se celá věc se strašidlem držela trochu víc při zemi. Některé scény byly až na sílu bombastické.
Můj dojem trochu zlepšilo, že jsme poslouchal jako audio. Přeci jen tam jde chvílemi trochu nevnímat. Při čtení knihy bych byl asi ještě kritičtější. Dávám slabé, ale přeci jen 3/5. Oproti prvnímu dílu Černé zimy, kterému jsem dal 2* toto bylo znatelně lepší.
Zajíci, utíkej
Alexander Gordon Smith
V tomhle díle jsem začal pociťovat mírný zlom v této sérii. Ne, že by mě úplně přestala bavit, ale připadá mi, že začala malonko sklouzávat k průměrnosti.
Je potřeba pochválit autora za to, že kniha je psána velmi čtivě, dobře členěná a s prvky humoru, který nebyl úplně nejhorší. Samozřejmě je tady opět stejná skvadra policistů, kteří s Kettem spolupracují. Je pravda, že napětí se docela daří držet i gradovat.
Obecně nemám v detektivkách moc rád, když se místo klasického případu objeví něco jako tady. Snahy zdiskreditovat policistu apod. Pravda, dělají to asi všichni autoři, přesto by mi klasický "případ" vyhovoval víc. Kettova rodina je pro mě také stále prvkem, který příběhu nic moc nepřináší, možná kromě "polidštění" hlavního protagonisty. Co mi tady vadilo asi úplně nejvíc byli antagonisté, jejichž triky nebyly úplně vysvětleny a celkově mi příběh v této knize v mnoha chvílích připadal málo uvěřitelný a přitažený za vlasy. Nejsem fanoušek ani toho, jak se po úspěšné likvidaci padouchy z vůle autora vynořuje ještě "větší zlo".
Utíkej zajíci rozhodně není špatná kniha. Pravděpodobně neurazí, ale mě ani příliš nenadchla a kvalita série tady z mého pohledu mírně poklesla. Další díl ale určitě zkusím a věřím, že bude o něco klasičtější s méně kouzelnými antagonisty.
Nůž snů
Robert Jordan (p)
Poslední kniha Kola času kompletně napsaná R. Jordanem byla výborná. Ve vakuu by její hodnocení bylo asi o něco nižší, ale autor tady dokázal vytěžit mnoho stran příprav v předchozích knihách.
Je velmi uspokojující, když příběhová linie táhnoucí se přes několik tlustých knih dojde svému vyvrcholení. A v této knize bylo takových linií hned několik. Ne všechny jsou zcela uzavřené, ale je to "nějaký" konec. Série je tady dávno ve fázi, kdy čtenář zná postavy jako své boty a minimálně já jsem si většinu z nich oblíbil. Nejvíce prostoru tentokrát má Mat,Elain a Perrin a děj se kupodivu znatelně posouvá na všech frontách. Definitivní minulostí se asi staly protivné kecy žen a neustále opakované tahání za copy. Akční scény jsou skvělé, různá pronásledování napínavá a i konec knihy autor zvládnul bravurně, kdy kniha krásně vrcholí, ale zároveň nic není přehnáno, což byl občas v předchozích dílech trochu problém.
Na Noži snů se mi negativa hledají poměrně těžko. Možná v některých místech stále příliš detailní, kdy jsou zmíněna jména, tituly a vzhled postav, které na následující straně už nemají význam. Možná stále příliš mnoho opakování již známého. Pokud bych četl s velkým odstupem od předchozího dílu, asi bych to uvítal, takže těžko to úplně vyčítat.
Po několika víceméně průměrných dílech série jsem se tentokrát opravdu dobře bavil. Příběhy prakticky všech postav byly zajímavé a žádná z linií nebyla nudná nebo nadbytečná. Povedlo se zúročit tisíce stran příprav a vygradovat je ve výbornou knihu. Nůž snů je v tuhle chvíli podle mého asi nejlepší knihou v sérii a moc se těším na závěrečné díly. Jsem zvědavý, jak se povedlo Sandersonovi vypořádat s dokončením série.
Ocelové jeskyně
Isaac Asimov
Skvělá kniha z Asimovova pera, která přesně zapadá do dvou různých žánrů. Jde o detektivku ve sci-fi světě. Resp. na Zemi v daleké budoucnosti. Vyšetřování je plné zvratů a velmi napínavé. Nebylo ani tak těžké ještě před koncem určit, kdo vraždil, ale přiznám, že jsem nepřišel na to, jak přesně to vrah udělal. Sci-fi rovina knihy byla taktéž velmi zajímavá a předkládala zajímavá témata k zamyšlení, ať už týkající se společenského uspořádání na Zemi, tak technologií a materiálního zajištění měst alias Ocelových jeskyní.
Již tradičně mě z tohoto autora trochu zklamaly postavy, které jsou opět poměrně ploché (i když podle mého názoru ne tolik jako třeba v Nadaci). Přesto Eliáš s Daneelem vedou zajímavé dialogy a rozhodně nenudí. Přestože k plnému hodnocení něco málo chybělo, jde o velmi příjemnou jednohubku pro vyplnění víkendového odpoledne.
Nahé slunce
Isaac Asimov
Parádní pokračování Ocelových jeskyní. Žánrově jde opět o detektivku ve sci-fi prostředí. Tentokráte nikoliv na Zemi, ale na planetě Solarii, kde na jednoho člověka připadá 20000 robotů. Celým vyšetřováním se jako had proplétá linka odlišnosti obyvatel Solarie, kteří prožijí celý dlouhý život téměř bez fyzického kontaktu s další osobou, od lidí ze Země, kteří žijí v obrovských podzemních městech s minimem soukromí. Velmi mě bavily popisy a odhady toho, jak společnost podobná té Solarijské může fungovat, jaké to má nástrahy atd. Detektivní linie je napínavá a rozhodně nemohu říct, že bych před závěrečným odhalením dokázal určit průběh vraždy
Samozřejmě téma robotiky a jejích zákonů je tu zcela zásadní a autor poukazuje jak na to, kam může rozvoj robotiky lidstvo nasměrovat, tak na to, jaké mají slavné formulované zákony mezery a jak se dají zneužít. Asi se nedá říct, že je dílo absolutně nadčasové, ale dnes a ještě nejspíš dlouho v budoucnosti bude stále přesným a relevantním varováním pro lidstvo. Nahé slunce se mi líbilo ještě o kousek více, než Ocelové jeskyně a mám pocit, že právě tady se Asimovovi povedlo dokonale skloubit žánry detektivky a sci-fi.
Krakatit (komiks)
Jan Bažant
Četl jsem komiksovou verzi s kresbamy J. Bažanta. Klasické dílo Lrakatit od K. Čapka jsem zatím nečetl, tak nemůžu srovnat tuto komiksovou adaptaci s originálem.
Hlavni téma a myšlenky díla byly nejspíš zachyceny dobře, nicméně často mi to připadalo velmi chaotické, až jsem se občas ztrácel a nejspíš mi spousta věcí unikla. Myslím, že částečně za to může styl kresby, který mi moc nesedl a připadal mi málo detailní a zmatený.
Cesta králů
Brandon Sanderson
Archiv Bouřné záře je pro mě druhá série od Sandersona, do které jsem se pustil po Mistbornu, který byl vážně skvělý. Pokud Sanderson dokáže udržet u Archivu laťku nasazenou v Cestě králů, tak nepochybuji, že bude Archiv ještě lepší, než Mistborn. Ovšem musím přiznat, že (zatím) nedokončené série mě trošku děsí, ale vypadá to, že zrovna u Sandersona problém nebude.
Cesta králů je epické veledílo o více než 900 stranách podle mě se dá říct, že tvoří pouze jakýsi lehký úvod do Rošáru (svět, kde se děj odehrává). Za normálních okolností by se mohlo zdát, že je to na úvodní díl trochu moc. Ale celý svět Rošáru je tak neskutečně komplexní, že i po dočtení tohoto špalku je toho spousta k objevení. Rozhodně mám chuť v sérii pokračovat.
Knize se toho moc vytknout nedá. Možná snad přespříliš prudký rozjezd, kdy je v krátkém prologu čtenář hozen do světa se spoustou zvláštností a výrazů, kterým nerozumí (střepkordy, šlehy ..). Tohle není optimální a někoho by to mohlo odradit, mě jako člověka se zkušenostmi z Malazské knihy padlých nikoli. Po střemhlavém prologu se tempo hodně zpomalí a několik set stránek je ve velmi poklidném duchu, kdy se setkáváme s hlavními postavami a základními fakty nutnými k chápání světa.
Když pomineme krátká intermezza, tak se celou knihou prolínají tři hlavní příběhové linie pohledy tří hlavních postav. Mojí oblíbenou postavou byl Kaladin, de facto otrok se zajímavou minulostí, který se snaží najít své místo ve světě a tak trochu i sám sebe. Dále tu je Šalán, mladá žena z řad nižší šlechty, která je zmítána vnitřním bojem, který nemůže skončit jinak, než zradou někoho z jejích blízkých. Poslední hlavním hrdinou je Dalinar. Velkokníže, který se velmi vymyká svému okolí svým vnímaním cti, povinnosti a morálním kompasem. Všechny tři linie se odehrávají paralelně a každá je ve svém podstatě něčím zajímavá a obstála by i jako samostatná kniha. Všechny linie spojuje skutečnost, že každý z nich má před světem své tajemství a v každé linii se děje něco plíživě nepřirozeného, co hlavní hrdiny velmi trápí, ale zároveň mají často naléhavější věci k řešení. Postupem času se však ukazuje, že právě ony "nevysvětlitelné" věci by mohly být klíčem ke všemu, co se děje nejen jim, ale co čeká celý svět.
Na to, že jde o velmi tlustý svazek se kniha čte velmi dobře, děj svižně ubíhá ve většině kapitol. Výjimkou jsou flashbacky do Kaladinovy minulosti, které jsou ovšem nezbytné k dokreslení jeho charakteru a objasnění jeho motivů. Bez nich by Kaladin nefungoval zdaleka tak dobře. Možná maličká rezerva je ještě v bitevních akčních scénách, kde mám pocit, že jiní autoři dokáží čtenáře vtáhnout maličko víc. Každopádně je s podivem, že se Sandersonovi povedlo popsat tolik stránek téměř bez použití jakékoliv vaty. Prakticky vše zde má své místo a je nějakým způsobem důležité pro děj, nebo pro charakteristiku postav. Nejen hlavní hrdinové, ale i spousta vedlejších postav je udělána s precizností a čtnář nikdy nemá pocit, že by postavám něco chybělo.
Vzhledem k tomu, že jde o první díl série, tak konec knihy je velmi otevřený, což ale nikterak nebrání tomu, že závěrečné kapitoly jsou tak napínavé, že jsem se téměř nemohl odtrhnout. Na konci svého komentáře bych ještě rád pochválil výtvarné prvky, které knihu výborně doplňují.
Takhle série má ohromný potenciál a věřím, že další díly, kde už autor může pracovat s tím, že čtenář jeho svět už od začátku knihy zná jsou ještě lepší. Sanderson je právem považován za jednoho z nejlepších fantasy autorů všech dob.
Slova paprsků
Brandon Sanderson
Naprosto epické pokračování Cesty Králů. Zjišťuji, že je pro mě velmi obtížné napsat komentář ke knize, které prakticky není co vytknout. Všechny postavy, včetně těch vedlejších, parádně propracované a realistické. Přestože jde o velmi dlouhou knihu, tak není snad jediná kapitola, kde by se děj nějak vlekl nebo nenechával čtenáře v napětí. Není nouze ani o zajímavé zvraty a každá z hlavních postav má i nějakou svou tajemnou stránku, která ji do velké míry formuje. Svět Rošáru, kde se kniha odehrává je promyšlený, fantastický a velmi originální. Je velmi vzrušující číst epickou fantasy, kde nejsou žádní elfové a půlčíci. Velmi se mi líbí, jak komplexní svět autor vymyslel, včetně unikátní flory a fauny. To rozhodně není běžným standardem. Abych našel alespoň jednu negativní věc, tak napíšu, že se i po dvou tisících stránkách série plně neorientuji v tom, jakou mají souvislost Pustonoši, Heraldi, Čestkordy atd. V nějakých náznacích a souvislostech jsem asi vždy porozuměl části celku důležité pro momentální vývoj příběhu, ale celkový obraz mi stále uniká. Nicméně možná je to záměrem autora držet stále nějaká tajemství.
Kniha je navíc doplněna nádhernými ilustracemi a skicami, což zážitek ze čtení posouvá ještě výš. Jsem zvědavý, jak bude u dalšího dílu, který je ještě delší, držet vazba, protože mám pocit, že už tady naráží na své limity a je složité ji při sebelepším zacházení nijak nepoškodit. Celkově nemohu u téhle knihy uvažovat o ničem jiném, než absolutním skóre 5/5 a jdu okamžitě na další díl.
Meč Přísahy
Brandon Sanderson
Třetí díl série opět rozhodně nezklamal. Ačkoliv šlo v Archivu Bouřné záře zatím o nejslabší díl, stále se jedná o výbornou knihu v porovnání s konkurencí. Děj odsýpá dál přesně v kolejích zajetých předchozími díly, setkáváme se se spoustou známých postav a přidávají se některé nové. Trochu jsem v průběhu čtení možná litoval, že novým postavám není věnována taková pozornost jako těm již známým, jsou mezi nimi takové, které by si to rozhodně zasloužily. Jsem přesvědčen, že v dalších dílech někteří z nováčků budou hrát zásadnější roli. V některých chvílích jsem měl pocit, což se mi stalo poprvé, že autor to s propracovaností nějaké postavy začíná přehánět.
Je pravdou, že kniha je asi až příliš rozsáhlá a ne všechny pasáže mi připadaly nějak důležité. Určitě by tady prospěl nějaký editorský zásah a zkrácení o 200-300 stran by jedině prospělo. Stejně tak mám výtku k používání zázračných vidin, které postavu nasměrují, kam je zrovna potřeba. Tyhle "božské" zásahy by si autor Sandersonova formátu mohl odpustit.
Za skvělý systém silovazeb, perfektní postavy, skvělá odhalení, žhnoucí nepřátele a famózní závěr, kdy nešlo přestat číst bych dal 5* , ale za opravdu zbytečnou zdlouhavost, nedostatečné využití nových postav a božský zásah je potřeba něco málo ubrat. Na širší stupnici bych hodnotil 9/10, ale v tuhle chvíli zaokrouhluji dolů, a to hlavně proto, že první část knihy nebyla tak úplně plynulá, jak bych potřeboval a pár hlušších míst se našlo.
Strašidlo cantervillské a jiné povídky
Oscar Wilde
Krátká sbírka povídek pojmenována po jedné z nich. Je pravda, že titulní povidka Strašidlo Cantervillské a možná ještě Zločin Lorda Artura Savila mě dokázaly alespoň trochu upoutat a četly se vcelku dobře. Zbytek byly buď pohádky, které působily velmi prvoplánově a měly naprosto přestřelenou personifikaci různých věcí, nebo to byly kratičké povídky s nepříliš poutavým příběhem a odhadnutelnou pointou. Jen díky dvoum výše zmíněným povídkám snese kniha alespoň nějaký standard a není to čtení pro malé děti. Opět se potvrdilo, že formát kratších povídek moc nemusím a četba téhle knihy ve mě pravděpodobně nezanechá vůbec nic.
Neuromancer
William Gibson
Legendární kniha, očekávání byla veliká. Bohužel jsem si knihu příliš neužil. Tohle dílo pro mě jasně dokazuje, že dobrý obsah podaný špatnou formou tvoří nepříliš lákavý výsledek. Nelze Gibsonovi upřít originalitu, atmosféričnost a vizi. Nejspíš právem je tohle jedno ze základních děl cyberpunku. Na druhou stranu styl, kterým je kniha psaná a forma jakou jsou nám myšlenky i děj předávány byla pro mě na samé hranici stravitelnosti. První polovinu knihy jsem byl zmaten jako lesní včela. Neustále se mi opakovala situace, že nevím, kde postavy jsou, jestli je to realita, proč tam jsou atd. Spousta náhodných setkání a interakcí, nepochopitelné motivy. Hodněkrát jsem ani nevěděl o které postavě se zrovna mluví, dějové i časové skoky. Je to napsané tak neuvěřitelně chaoticky a zmateně, že jako čtenář jsem si prostě nedokázal vychutnat to dobré, co tahle kniha v sobě má. Snažím se namluvit si, že v druhé půli to bylo lepší, nebo jsem si alespoň na styl zvyknul a bylo to pro mě stravitelnější. Ale pravda je nejspíš to, že mě to přestalo zajímat. Nedokázal jsem mít ani o postavy ani o příběh příliš zájem a dočetl jsem spíše ze setrvačnosti.
Kladně hodnotím nápady, vize a atmosférické popisy. Celkem neutrálně vnímám charakteristiku postav a naprosto katastroficky způsob podání a celkovou zcela chaotickou prezentaci příběhu. Dávám 2/5 a další díly série raději vynechám.
Dračí oči
Stephen King
Další velmi dobrý Kingův počin. Ze začátku se rozjíždí celkem pomalu a připomíná i stylem spíše dětskou pohádku, ale postupem času se tón knihy zcela zásadně mění a nabývá na hrůznosti. V závěru už je to pohádka strašlivá a temná jako noc. Nicméně pořád spíše pohádka, než nějaký horor. Fantasy elementů je tady velice málo. Ano, do fantasy žánru se tohle dá asi také zařadit, ale ono by to jen s velmi nepatrnými úpravami mohlo fungovat i v našem světě. A to je dobře.
Je potřeba říct, že než se děj na plno rozjede, tak autor možná až přehnaně popisný a první poloviny knihy nemá přílišný spád a musím říct, že jsem se chvílemi i nudil. Moje (zatím malá) zkušenost s Kingem tvrdí, že to je u tohoto autore spíše normou, než výjimkou. Ani styl pohádkové vypravěče mi nebyl ze začátku úplně po chuti, ale ve druhé půli se buď změnil, nebo jsem si zvyknul.
Celkově dávám solidní 4* za knihu, která rozhodně nezklamala, ale nějaké mouchy má a o top dílo určitě nejde. Je to pohodová oddechovka, kterou bych doporučil klidně i dětem, i když raději už trošku odrostlejším.
Blade Runner – Sní androidi o elektrických ovečkách?
Philip K. Dick
Velmi zajímavá kniha, která předkládá nelibou vizi budoucnosti a spoustu zajímavých otázek. V čem jsou lidé lepší než roboti ? Jakou má cenu víra o které každý ví, že je podvrh ? Velmi hluboká témata. Bohužel pro mě celkový dojem trošku mírně zmatený závěr, kde se autor pokouší některé z myšlenek prohloubit, ale jde až příliš hluboko a celkově závěr vyznívá celkem otevřeně a nejednoznačně. Někdo má rád mnoho prostoru pro vlastní interpretaci, mně to moc nesedí. Mercerismus mohl být z mého pohledu také rozpracován trochu podrobněji, ztrácel jsem se v tom, co je reálné a co ne. Možná autorův záměr, který jako čtenář úplně neoceňuji.
Nicméně kniha se četla velmi dobře, děj se posouval a náměty k přemýšlení to jen sršelo. Prostředí Země po katastrofické válce je velmi atraktivní. Několikrát mě napadlo při čtení srovnání s Asimovem, který se robotům a jejich psychologii hojně ve svém dílu věnuje.
Vládce džinů
P. Djèlí Clark (p)
Velice zajímavá steampunková fantasy detektivka. Rozhodně zaujala živým a parádně popsaným světem, neutuchajícím napětím, tempem a detektivní zápletkou (ač velmi lehce předvídatelnou). Autor v knize používá mnoho témat, která jsou v současné době ve společnosti (zejména té americké) velmi přetřásána. Mám na mysli zejména rasové otázky, sexuální orientace, doverzita atd. Mnoho současných děl velmi trpí tím, že veškerá tato liberální témata působí velmi nepřesvědčivě, přehnaně a "na sílu". Výslednému příběhu spíše škodí, než že by ho svou činila zajímavějším. Není to případ téhle knihy a velmi oceňuji, že se autorovi povedlo tato témata zapracovat velmi nenásilně a organicky - tedy alespoň většinou (občas to také trochu přehnal). Oceňuji také fakt, že mezi jednotlivými kapitolami je čtenář udržován v napětí a děj má velmi slušný spád.
Aby tento komentář nejel jen na pozitivní notu, tak jednu hvězdu strháván zejména za nepříliš povedený závěr. Autor se nechal unést a vygradoval fantastično až přespříliš. Takto divoký závěr mi neseděl k celkovému vyznění knihy a myslím, že by bylo lepší se držet více při zemi. Na hraně byla také posedlost oblečením, kterému je věnováno extrémně mnoho řádků. Chápu, že pro barvitě vykreslený svět je to důležité, ale i zde to autor přehnal. Některé postavy byly v knize téměř zbytečné a klišovité (dívám se na tebe Hadío). Některá setkání absolutně náhodná a zbytečná (muzikanti z New Orleans, Azíza...). Celkově těch omáčkových scén bylo více, než by se mi líbilo.
Každopádně se jedná o čtivou knihu se světem, který vtáhne, sráženou chybami, ze kterých se autor snad poučí a příště se vybičuje k ještě lepšímu dílu. Tahle kniha rozhodně neurazí (ale asi ani extrémně nenadchne) a je pro mě takovým mírným nadprůměrem.
Carrie
Stephen King
Velmi zajímavý horor od mistra Kinga. Líbilo se mi tempo, které příběh měl. Líbilo se mi, že mě kniha dokázala emocionálně vtáhnout a s Carrie jsem většinu knihy velmi soucitil. Oceňuji fakt, že na rozdíl od jiných Kingových knih tady nebyl žádný dlouhý rozjezd a komplexní popis fungování maloměsta. Příběh jel slušným tempem už od prvnich stránek.
Občas mi nevyhovovaly předzvěsti, kdy autor ukončí kapitolu rčením, které vyzradí konec následující části a poté se jen dozvídáme detaily, jak k události došlo. Ve druhé části knihy jsem byl chvílemi mírně dezorientován v časové posloupnosti událostí, které nejsou popisovány chronologicky, ale spíše postupně z pohledu jednotlivých postav.
Celkově jde o velmi slušný počin, který se snadno čte a dokáže snadno rozpoutat různé emocionální reakce. Má skvělé postavy, ať už samotnou Carrie, její absolutně fanatickou matku, nebo svědomí zpytující Sue. Překvapivě pro Kinga je děj velmi kondenzován na celkem málo stránek a myslím, že tenhle příběh by si možná o něco delší rozvinutí některých pasáží zasloužil.
Húrinovy děti
J. R. R. Tolkien
Příběh, jehož zkrácenou verzi jsem četl už v rámci Silmarillionu. K Silmarillionu tuhle knihu váže i samotný styl vyprávění, který je velice podobný. Příběh je vyprávěn jakoby s velkým odstupem. Obrovskou pozornost autor věnuje jménům postav, kde spousta z nich má jmen hned několik. Stejně tak se staví k zeměpisným lokacím, kterých je pojmenováno zbytečně mnoho. Co mi asi vadilo asi úplně nejvíc je, že právě jménům a rodinným vztahům kdejaké zcela nedůležité postavy je věnován větší prostor, než popisu, jak daná postava vypadá nebo působí. Tenhle fakt mi jako čtenáři vepmi brání si v mysli jednotlivé scény vizualizovat. Např. drak Glaurung má ohromný potenciál, který zůstává dost nevyužit.
Samotný příběh je fantastický. Nádherně temný a tragický a za něj má pan Tolkien jednoznačně můj obdiv. Bohužel ale vzhledem k formě vyprávění a lingvistickým orgiím (ač ne tak strašných jako v Silmarillionu) nemohu hodnotit lépe. Bohužel Tolkienovy příběhy z Prvního věku mi moc nesedí.
Rytmus války
Brandon Sanderson
Čtvrtý díl Archivu Bouřné záře je po mnoha letech kniha, na kterou jsem se tak těšil, že jsem ji nesl domů první den, kdy vyšla a okamžitě se do ní pustil. Sanderson rozhodně nezklamal a dokázal dorovnat předchozími díly velmi vysoko položenou laťku. Zážitek z Rytmu války se pro mě limitně blížil zážitku z Cesty králů a Slov paprsků a překonal Meč přísahy. Dostaneme zde spoustu odpovědí na otázky navozené předchozími díly, ale možná objevíme ještě více nejasností a záhad. Myslím, že ze všech dílů má tento zatím nejotevřenější konec.
Autor si tady nádherně pohrává s psychologií postav a jejich mentálním vysílení/odolností. Zejména Šalán, Kaladin, Navani, Venli, ale i další jsou nádherně zobrazení jako nejistí a bojující se svými přízraky. Každý svým specifickým a unikátním způsobem. Téma rozpolcené osobnosti je zpracováno zcela věrohodně a neuvěřitelně skvěle. Vzhledem k tomu, kolik stran s každou postavou už čtenář strávil je zcela neuvěřitelné, že každý jednotlivý charakter je natolik propracovaný, že čtenáře dokáže stále naprostu upoutat. Po předchozím díle jsem nevěřil, že autor dokáže hlavní postavy ještě posouvat, ale povedlo se mu to s elegancí a bez zaškobrtnutí.
Přestože děj neubíhá bůhví jak závratným tempem, dokáže čtenáře stále držet v napětí skvělým členěním na jednotlivé kapitoly a precizním přepínáním mezi jednotlivými aktéry. V Meči přísahy se to začalo poměrně dost "hemžit" používáním různých superschopností a myslím, že je dobře, že Sanderson dokázal tohle téma ve čtvrém díle podstatně omezit. Kromě toho se dočkáme i méně nesměrodatné omáčky a přestože má kniha přes 1100 stran, tak prakticky každá stránka má své opodstatnění a neměl jsem pocit, že by něco šlo vynechat.
Jedinou výtkou je za mě možná až příliš otevřený konec a na můj vkus až přílišný happy end. Škoda, že na pátý díl, který by měl první cyklus série uzavírat si budeme muset nějakou dobu počkat. Rytmus války je výborný počit, který spolu s předchozími díly staví Archiv Bouřné záře na piedestal do společnosti nejlepších fantasy sérií všech dob. Je to série, která není přehnaně složitá, je propracovaná a promyšlená. Už aby byl pátý díl hotov.