puml komentáře u knih

Melancholická, postkatastrofická sci-fi, která těží především ze skvěle vykreslené atmosféry upadající společnosti 25. století. Jde vlastně o dost komorní drama dvou lidí a jednoho melancholického robota. Příběh je poměrně jednoduchý a přímočarý, takže se dobře čte a i přes množství filosofujících pasáží kniha nepostrádá napětí. Hlavní postavy často přemýšlí o smyslu života v marasmu, který je okolo nich, ale psychologie hlavních i vedlejších postav je až na robota Spoffortha poměrně dost prvoplánová. Příběh, jako by vzdáleně kopíroval děj nějakého hollywoodského němého filmu (které postava Bentleyho často cituje), se vší tou až přílišnou dějovou předvídatelností, se kterou se všechno nakonec krásně vysvětlí a uzavře. Ale i tak se jedná o špičkové sci-fi a o to nejlepší v rámci subžánru dystopií.


PS -pro ty co knihu již dočetli - Kniha začíná být vlastně nejzajímavější až v samotném závěru, v momentě, kdy se nabízí otázka, jak lidstvo naloží se svou znovunabytou "svobodou".

11 19.07.2013

Opět ukázka velkého románu se vším co k němu patří. Hrdinou je opět posmutnělý a notně melancholický měšťák před padesátkou, který se snaží tlačit tu káru života, jak to jen jde. Ty niterné postřehy a sebereflexe jsou opět skvělé, i když v intencích jeho předchozích románů, takže ti, kdo mají Háčka načteného, se tak ve Zničit setkají s dost podobnou fabulí a pozvolným psychickým (a tady i fyzickým) rozpadem osobnosti. Je tu i kupodivu něco jako naděje a láska, a to láska "dvou opotřebovaných těl". To patří k tomu nejsilnějímu na románu. Jinak ale opět spousta převážně francouzské politiky. Tohle má Háčko skoro v každé knize a upřímně už mě to trochu nudí. Píše o tom ale dobře a trefně. Stopáž je taky možná trochu přepálená a občas, hlavně zpočátku, se mi stalo, že jsem přečetl stránku či dvě a přitom myslel na něco jiného. Trochu té nudy a vatáže navíc tam je. Ale zas na druhou stranu ta určitá vláčnost a pomalost je pro autora příznačná a tady je navíc v kontrastu s těmi mnoha turbulentními změnami, které se v Paulově životě náhle odehrají. Místy až láskyplně smířlivý (ale je to láskyplnost Schopenhauerovská, tedy spíše pesimistická), takový je román Zničit, na který by možná seděl i název Zaniknout nebo Odejít. Doporučuji.

10 02.12.2022

Typický Háčko. Depresivní a hedonistický. Tady je to navíc zajímavý příběh s lehkým nádechem sci-fi. Vlastně celý ten proces obnažování tělesnosti a citů se stává v závěru jen jakousi diagnózou úpadku druhu Homo sapiens z pohledu "těch po nás". Doporučuji.

10 02.10.2020

Výborná kniha o kolapsu na konci doby bronzové. Vše je podáno srozumitelně a přehledně, takže i pouhý knižní nadšenec jako já se v tématu rychle zorientuje. Jen těžko říct, jestli ty paralely k dnešku nejsou trochu mimo. Přijde mi to jako takový trend, že se dávají do souvislosti kolapsy dávných civilizací s tím, co se děje dnes. Člověk jako takový se svým chováním v krizových situacích a myšlením za tu dobu asi zas až tak nezměnil, takže některé chování a nastalé situace na konci doby bronzové lze jistě vztáhnout i k tomu, co se děje ve společnosti dnes. Ale spíš jen rámcově než globálně. Občas mi neseděly některá spojení a věty. Nevím, jestli to byl záměr překladatele nebo spíš přehlédnutí. Ale to jsou jen detaily. Celkově je to skvělá kniha. Doporučuji.

10 23.04.2020

Pro mě nejlepší díl, který je originální především svou vizí "temného lesa". Celkově mi tento díl přijde nejpropracovanější a i postavy a jejich psychologie mě bavila víc než v prvním a třetím díle. Jedna z nej sci-fi knih, co jsem kdy četl. Doporučuji.

10 13.05.2019

Velký román, nebo jak říká Milan Kundera o dílech Malaparteho nebo Brocha, je to Arci-román. Bezesporu zásadní příspěvek k románu jako svébytnému uměleckému projevu. Není to ani tak o ději, který je velmi jednoduchý, ale o formě, kdy se variují různá témata, podobně jako v hudební kompozici. Je to jedno z těch děl, ke kterému je dobře se vracet po letech. Moje první setkání s Nesnesitelnou lehkostí bytí totiž nedopadlo nejlépe. Román jsem četl jen zběžně a svým erotickým laděním mě nudil a připadal mi jak z ranku "četba pro ženy". Ale po letech jsem se ke Kunderovi vrátil a zpětně musím docenit autorův nevšední smysl pro ironii. Brilantní jsou úvahy o kýči. Kýč, ten paraván zakrývající smrt. A asi nikdo neumí tak trefně a přitom věcně psát o hovně. Samozřejmě s potřebnou dávkou ironie a humoru.

Na jedné straně tíha (doba, ve které se román odehrává a jež ovlivňuje činy hlavních postav) a zároveň lehkost, lehkost života (ty věčné Tomášovi zálety); a někde mezi tím vzlety a pády Tomášovy lásky k Tereze. To jsou jen některé variace na věčné téma duality, v tomto smyslu nejasné a rozostřené hranice mezi tíhou a lehkostí. Ty věčné rozpaky nad tím, že lehkost je pro jednoho tíhou a pro druhého tíha lehkostí. V tom je něco z esenciální podstaty bytí a zároveň něco metafyzického.

Kundera někde píše, že většinu velkých románů jejich autoři napsali až po čtyřicítce. Důvodem je podle Kundery fakt, že k románu se člověk musí prožít, že je potřeba času a zkušenosti. Myslím, že to lze vztáhnout i na četbu. Právě Nesnesitelná lehkost bytí je román, který přímo vyzývá k opakovanému čtení, kdy se vlastní zkušenost času stává promítacím plátnem samotné četby. Lze jistě namítnout, že to je přeci povaha veškeré literatury. Ano, to je jistě pravda, ale u tohoto románu je tento pocit mnohem intenzivnější.

10 15.12.2017

Opravdu těžké čtení. Příběhy, které jdou až na dřeň. Láska a smrt v objetí. Věčný smutek a otázky po smyslu toho všeho. Černobyl tak není jen jedna z mnoha katastrof. Černobyl je stav mysli, aspoň tedy pro očité svědky a přeživší. Podivnost celé situace tkví, dle mého názoru, v určité neuchopitelnosti celé katastrofy, jenž přesahuje rámec dubnových událostí roku 1986 a míří až k do našich dní a dál... Při černobylské katastrofě jde o víc, o něco takříkajíc až metafyzického. To, že člověka tato katastrofa "dohání" až po čase, po měsících, po letech, po desítkách let. Černobyl je tak nejen katastrofou místa, ale i času. A mementem do budoucna.

Silná kniha od vynikající autorky. Doporučuji.

10 27.04.2016

Výborná kniha o šíření křesťanství v Japonsku na začátku 17. století před jeho takřka totální izolací od okolního světa. V románu Mlčení je dobře znát, že křesťanství nemuselo být v Japonsku jen okrajovým náboženstvím, jak je tomu například dnes, ale že mělo v dobách prvních misionářů silnou podporu, která se ale následkem změny poměrů a pohledu vládnoucích vrstev radikálně proměnila. Endó si ale možná až příliš idealizuje křesťanské misionáře, kteří jsou chápaví k místním a snaží se pochopit i jejich vlastní kulturu. Nevím, možná to tak skutečně bylo a Japonsko se mohlo stát příkladem souznění křesťanství s budhismem a šintoismem, ale kdoví, možná by to v Japonksu dopadlo jako jinde ve světě, kde ale většinou západní myšlení nakonec ve velké míře pohltilo a zadusilo původní kulturu. Vykreslení života tehdějších japonských křesťanů a jejich rituálů je ale popsáno opravdu dobře a i příběh se čte jedním dechem. Zajímavá a nepříliš známá kapitola japonksých dějin z pera asi nejznámějšího japonského křesťanského autora. Doporučuji.

10 09.05.2013

Marka Lanegana mám jako hudebníka hodně rád, ale hlavně jeho tvorbu po roce 2000, především pak alba pod hlavičkou Mark Lanegan Band. Tahle knížka je prakticky celá jen o období před rokem 2000, což pro mě bylo lehce zklamání. Nejsilnější je začátek, ty kapitoly o dětství popsané odzbrojujícím brutálním lyrismem ve stylu Charlese Bukowského, W. S. Burroughse a Cormaca McCarthyho, to je pro mě literárně asi nejlepší část knihy. Kluk z vidlákova, sígr, feťák a alkáč od svých cca 12 let, kterej to vše popisuje naprosto bez příkras, to mi přišlo hodně silný. Samotné hudební období, počátky se Screaming Trees, jako dobrý, ale vlastně taková rocková klasika a lesk a bída konce 80. a začátku 90. let na americké grungové hudební scéně. Kapitoly věnované vztahu Lanegana a Kurta Cobaina byly taky hodně silný. Literárně hodně dobrý, ale vlastně ne nějak moc překvapivý. Prostě banda rozjuchanejch kluků, co chtěla fetovat, chlastat a přitom do toho řvát do mikrofonu, hrát na kytaru nebo aspoň držet paličky... Konec přijde náhle a tak nějak sebezpytně v duchu: "byl jsem pěkný hovado a zmrd, ale prozřel jsem..." No, nevím, ale asi jo, protože když vezmu to, co Mark vytvořil po roce 2000, tak to je podle mě ten jeho hlavní hudební odkaz, který čerpá z té devadesátkové zběsilosti a jeho "komplikovaného zrání", které je sice plné šťavnatých historek z bacakstage, ale mě by spíš zajímal Laneganův popis a náhled na období s Mark Lanegan Band, Gutter Twins, Soulsavers a alba s Dukem Garwoodem a Isobel Campbell. Třeba chtěl Mark napsat druhý díl a už se k tomu bohužel nedostal, nevím, každopádně tohle je sice dobrá kniha, ale svým způsobem nedokončená... V rámci hudebních autobiografií je to ale topka a snad jen Henry Rollins byl schopen se takhle brutálně, ale přitom výsostně literárně obnažit. Srovnatelné ještě například s Až na dřeň od Phila Schöenfelta. Nic pro slabé nátury. 9/10. Doporučuji.

9 23.11.2023

Jako literatura pro mládež asi celkem zdařilé, i když... Začátek je bez přehánění naprosto fenomenální. Tajemná atmosféra, podivné místo bez elektřiny takřka v samotném centru Prahy. Několik opravdu zdařilých popisů, které navodily tu správnou atmosféru. To je ale jen samotný začátek. Ten je pro mě za plný počet. Určitě se k tomu začátku ještě někdy vrátím. Zbytek je bohužel taková dobrodružná klasika a vatáž se sestupnou tendencí. Klišé se vrství neodbytně jedno na druhé, žánrově se to tříští, zápletky a situace mají dosti šablonovitá a toporná řešení. Rozhovory (a výslechy) jsou jak ze žurnálu. Šustí to papírem. Začalo to nudit nakonec i ty, pro koho je primárně Prašina určena, tj. moje dvě děti. Ale ten začátek, ten skvostný začátek... Díky za těch prvních pár desítek stran a za tu atmosféru. Jako celek je to ovšem jen zdařilý průměr.

9 19.06.2023

Kdyby to nebyl Brubaker s Phillipsem, tak bych dal plný počet. Ale po skvělé Zatmívačce, příjemném špionážním retru Velvet a znepokojivém Zabij, nebo budeš zabit, je první díl Criminalu přeci jen trochu slabší. Ale je to slabší asi jako kdybyste řekli slabší film od Tarrantina (pomíjím oddechové béčko Grindhouse), takže pořád v rámci komiksu pecka.

Zbabělec má slabší rozjezd a i tomu přerodu hlavního protagonisty jsem moc nevěřil. I ta zápletka a twisty nebyly nijak extrovní. Ale jako "předfilm" a delší upoutávka na hlavní tahák je to dobrý. Ten přichází v podobě příběhu Tracyho Lawlesse. Naprostá neonoirová lahůdka se skvěle vystavěným příběhem, u kterého by mi nevadilo setrvat i o něco déle. Na závěr tu máme ještě trojici propletených kratších příběhů, které osvětlí minulost a motivace několika vedlejších postav z předchozích dvou delších příběhů. Celkově tak zhruba na úrovni druhého dílu, možná lehce pod ním. V rámci komiksu ale prvotřídní záležitost. Doporučuji.

9 21.11.2022

Tenhle Ishigurův román jsem zkoušel číst již třikrát a zatím mě nikdy nedokázal vtáhnout do děje jako jeho ostatní díla. Teď jsem to zkusil po skvělé Kláře znova a konečně jsem ho - tedy se značným sebezapřením - dočetl do konce. Pro mě jednoznačně nejslabší autorův román, ale obecně asi nejpřívětivější nebo nejpřístupnější, když tedy vezmu počet hodnocení tady ale i například na goodreads, kde má suverénně nejvíc hodnocení ze všech autorových děl. Trochu to chápu, protože je to takové školní plkání a historky o dospívání, tedy o poněkud dystopickém dospívání.

Ale i tak je to podle mě, i přes to rádoby hutné téma, Ishigurův román nejslabší. Dost mě to nudilo a vlastně mi byly ty postavy tak nějak ukradené a bylo mi jedno, co se s nimi stane. Celá ta jakoby hrůza a temnota je tak nějak kýčovitě mdlá a tendenční a nějak jsem se na to nebyl schopen naladit. Závěr má docela sílu, ale zas tak moc nepřekvapí, a na Ishigura je to vlastně docela slabota. Leccos se sice vysvětlí, ale i tak mám dojem, že se tady Ishiguro nechal dosti lacino svést nástrahami tendenční sci-fi, která sice asi osloví širší publikum, především pak z řad méně zkušených čtenářů, ale která nemá, snad tedy kromě pár ryze efektních, ale ve výsledku ne nijak originálních myšlenkových konstrukcí, zas až tak moc co nabídnout

Ishigurova síla je podle mě jinde, a to ve větší snovosti a postavách takřka kafkovského ražení; v takovém tom malátném tápání bez jasných kontur jen s podtextem nějaké ne příliši jasné a konkrétní hrozby nebo naopak naděje. Tady je to spíš klasický román o dospívání s dystopickým podtextem, nebo spíš snahou o něj. Na mě to tedy ani na třetí pokus nazapůsobilo. Kdybych měl tenhle román nějak ironicky shrnout, tak bych vyzdvihl především název, ten se povedl, k tý knize jsem se už dvakrát vrátil; na tom názvu vážně něco je...

Ale abych ale jen nekritizoval, stále se jedná v rámci světové beletrie o velmi dobrý román a kdybych ho nečetl po skvělé Kláře, tak bych byl asi shovívavější, takto jsou to za mě jen silné tři hvězdy, v nejlepším slabé čtyři.

9 29.09.2022

Ishiguro mě nepřestává udivovat. Většina autorů dostane Nobelovku takříkajíc za zásluhy, za díla napsaná v minulosti a málokterý autor dokázal i po obdržení tohoto "břemene" napsat něco opravdu hodnotného a originálního. Ishiguro je, domnívám se, jeden z mála, kterému se to zatím daří a je to asi i tím, že si dává s každým novým románem pěkně načas.

Provokativní, ale přitom stylově rozpoznatelný. Kombinace vláčných souvětí a popisů alá Henry James a potemnělých vizí ve stylu Franze Kafky. Podobný jeho předchozím románům, ale zase tak nějak jiný. Román, který lze číst mnoha způsoby, a který svým jemným předivem obrazů, domněnek a někdy až snových představ vyvolává spoustu otázek po povaze lidského života; po tom, co je to být člověkem. Nebudu asi psát víc, jen snad - a uznávám, že je to klišé, ale u Ishigura to prostě musím napsat, protože u něj (alespoň pro mě) to platí víc, než u jiných autorů - že je potřeba mít na tuhle knihu náladu, jinak se vám může lehce stát, že ji po pár stránkách odložíte. Nebo ještě jinak: do Ishigura je nesmysl se nutit a číst ho z povinnosti, nebo protože dostal nějakou zaprášenou cenu. Na Ishigura ve skvělém překladu Aleny Dvořákové je potřeba si udělat čas i místo.

Na tenhle, ale dalo by se říct, že vlastně na všechny autorovy romány skvěle sedí citát na záložce: Jemný, podmanivý příběh, prodchnutý smutkem a nadějí. Doporučuji.

9 23.09.2022

Příběhově slabší než většina Kunderových románů, ale co není v příběhu je v esejích a úvahách, kterými je tento relativně krátký román doslova prošpikován. Velmi hutné a k zamyšlení, klidně to mohla být kniha esejů na téma emigrace, nostalgie, domov ve svých různých podobách a variacích. Někdy je to možná až příliš zkratkovité, což je typické pro "pozdního" Kunderu. Odklon od dlouhých souvětí a delších úvah i vsuvek ke kratším a o to hutnějším kapitolám ve výsledku trochu narušuje plynulou četbu (není to tak plynulý tok vyprávění jako třeba Nesnesitelná lehkost bytí nebo Nesmrtelnost) a dělá z ní víceméně sled obrazů, k jejichž podstatě je někdy dost těžké proniknout. Ale chápu to a je to zas trochu jiný Kundera. Výborně to na konci shrnula Sylvie Richterová, když o Nevědomí píše jako o nejjednodušším, ale zároveň nejneuchopitelnějším autorově románu. Doporučuji především skalním a otrlým Kunderovým fans. Těm, co Kunderu moc neznají, nebo s ním začínají, bych tenhle sice útlý, ale hutný štyk spíš nedoporučil.

Celkově román, ke kterému se asi ještě někdy vrátím, je tam spousta úvah k zamyšlení a možná vyžaduje Nevědění zkušenějšího čtenáře a tím nemyslím zkušenějšího co do počtu přečtených knih, ale spíš čtenáře, který má už něco odžito, a který má třeba i podobnou zkušenost. V tom je, myslím si, podstatná síla všech pozdních Kunderových románů, včetně podceňované Slavnosti bezvýznamnosti.

9 08.03.2022

Velký román se vším, co k tomu patří, i s určitou rozvláčností a melancholií nad mizejícím Rakousko-Uherskem. Skvěle vystavěné, ironické a v náznacích i tak melancholicky magické a prorocké. Zvláště ten závěr působí jako předzvěst "dalšího tance smrti".

Roth mistrně vystihl jak atmosféru upadající monarchie, tak psychologii lidí, kteří byli do velké míry na monarchii závislí. Výtečné je psychologická drobnokresba Karla Josefa, jeho pozvolná závislost na "devadesátiprocentní" a stále větší smutek ze života a z dědičné zátěže vnuka hrdiny od Solferina. Celkově je skvělý ten popis zapadlé oblasti monarchie někde u ruských hranic a neustále se vracející motiv obrazu hrdinného děda.

Jsou to střípky a detaily, které ale ve svém celku vytváří jeden z nejpůsobivějších obrazů rozpadu Rakouska-Uherska. V obecnější (nadčasové) rovině je to pak obraz rozpadu světa obecně; rozpadu našeho známého světa, který nás formoval, světa ke kterému jsme patřili, ale jenž nás jako by předešel a jemuž tak už nepatříme. Ztracená generace nebo snad vykořeněná generace tak v tomto ohledu není jen generací Rothovou. Doporučuji.

9 03.10.2021

Spolu s románem Labuť od Vassalliho asi nejzdařilejší román z prostředí Sicílie. Krásné popisy a děj, který osciluje mezi nostalgií a realismem. Velmi jemná drobnokresba hlavích protagonistů. Je to možná místy takové moc salonní, ale na mě to působilo silně, ta pečlivost autora, který navíc pocházel z urozené rodiny, takže věděl o čem píše. Zároveň Gepard nepůsobí jako nějaký pastiš na ztracenou minulost. Chtělo by se napsat, že ať už je život sladký nebo hořký, jde vždycky dál než my, a často jinudy, než bysme chtěli. Doporučuji.

PS - Doporučuji si přečíst po Gepardovi Labuť. Je to ostrý kontrast. Stejná země, stejní lidé, ale jiné podmínky, už jiný stát a jiný mrav. Sicílie, a chtělo by se říct celá Jižní Itálie, je země obrovských kontrastů.

9 31.05.2021

Po dleší době dobrá česká próza. Syrová a zároveň i melancholicky něžná. Bendová přesně a výstižně vystihla onu vytěženost a to jak doslovnou (hnědouhelné doly) tak kulturní, ale i osobní vytěženost obou protagonistů. Užil jsem si četbu o to víc, že mnoho z těch míst znám a i ty odkazy na různé filmaře a v té době chystané projekty (Zachariáš a Pustina, Sedláček a Sever) mi nebyly neznámé. Ale možná že to, co u mě znamenalo spíše pozitivum, může být u mnohých vnímáno jako negativum, což je škoda, protože téhle knížce bych hodně přál aby nezapadla. Líbil se mi i ten lehký katolický podtón a odkaz, nebo spíš náznak autorů jako Čep nebo Deml. Ale hlavně je to výborný příběh o dvou ztracených lidech, co k sobě skrze tu "zmrzačenou" ale něčím magickou krajinu hledají cestu zpět. Doporučuji.

9 11.11.2019

Začátek je dobrý, ale pak je to čím dál tím víc spekulativní a to co jsem v první a druhém díle především ocenil, byla psychologie postav, která v tomto díle ale chybí, nebo spíš je tam moc těch rádoby kronikářských zápisů. Čím blíž se pak blížíme ke konci tak jsou popisované jevy a situace stále bizarnější a tak nějak příliš mimo moje chápání. Ale oceňuji tu odvahu s jakou se autor vrhl do víru milionů a miliard let. Nicméně v takovém pojetí se už těžko hledá člověk nebo něco k čemu by čtenář (stále ještě člověk, i když...) nacházel nějaký hlubší vztah. Celkově je to hodně slušná trilogie, na které oceňuji především druhý díl Temný les.

9 13.05.2019

Kresba a zpracování je vynikající. Je ohromující kolik si toho Moore musel načíst a zjistit aby byl schopen vytvořit něco tak komplexního. Na druhou stranu mi přijde, že komiks trochu trpí určitou sebestředností. Ono, když se jeden zajímá o něco do takovéhle hloubky, tak je jasné, že pak vše vidí prizmatem této hlubiny, a jak je v závěru jedné kapitoly ve Watchmanech, a jak napsal Nietsche (zde volná parafráze): "Dej pozor, ty, kdo zápasíš s monstry, aby ses sám nestal monstrem; a ty, kdo dlouho hledíš do propasti, i propast hledí do tebe." A takový je ten komiks. Je bezbřehý, ale ta bezbřehost je někdy na hranicích příčetnosti. Někomu to ale může sedět. Já si na tomto komiksu cením odvahy s jakou se pouští do dosti spekulativního tématu a příběhu, toho zpracování a té pečlivosti. Pro mě je Z pekla především výsostný komiksový kumšt par excellance. Žel, otázky konspiračních teorií, zednářství, symbolů, náznaků a okultismu většinou jen nepozorovány procházejí skrze mne. Doporučuji.

9 09.04.2018

Je to tak, jak tu píší mnozí. Opravdu asi jedna z nejzásadnějších knih co vyšla po roce 1989. Alespoň tedy ve smyslu deníkové literatury a obecně ve smyslu literatury svědecké jako jsou memoáry a různé vzpomínky a zápisky. I když je samozřejmě výhoda, pokud knihu čte někdo, kdo trochu chápe kontext a zná tak nějak obecně dějiny literatury a poválečné dějiny Československa. Kniha se dá ale číst i bez znalosti kontextu, prostě jen jako sonda do vnitřního vesmíru neuvěřitelně senzitivního člověka, který ve svých sedmnácti letech uvažuje až prorocky a hluboce o věcech jen tušených. Množství úvah a esejistických míst se prolíná s životními osudy Zábranových přátel i samotného autora. Básně, nahodilé zápisky, sny, setkávání s lidmi a literaturou - to, ale nejen to, je Celý život. Doporučuji.