Zpívej pozpátku a plač
Mark Lanegan
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520228/bmid_zpivej-pozpatku-a-plac-8AF-520228.jpeg
5
87
87
Zpověď kultovního muzikanta a příběh rocku v Seattlu devadesátých let Mark Lanegan se na světová pódia dostal ze zaprášeného vidlákova jen díky svému čirému odhodlání — a kvůli nedostatku jiných možností. Jako frontman rockové kapely Screaming Trees byl svědkem vzestupu legend seattleské hudební scény. Osobnosti jako Kurt Cobain, Layne Staley z kapely Alice in Chains nebo Josh Homme z Queens of the Stone Age doprovázel Lanegan nejen do nahrávacích studií a na turné, ale také při honbě za heroinem a crackem po zaplivaných barech, bytech vyšinutých podivínů a feťáckých doupatech. Jeho příběh je zároveň příběhem devadesátkového amerického rocku ve všech jeho podobách. V nekompromisní knize Zpívej pozpátku a plač Lanegan vypráví o vlastní tvorbě i zákulisí showbyznysu, ale také o svém celoživotním boji s depresemi a závislostí. Na stříbrném hotelovém podnose — s plátkem citronu, aby se heroin líp rozpustil — servíruje sebevědomý i sebekritický intimní vhled do každodenních strastí vášnivého hudebníka a narkomana.... celý text
Přidat komentář
Poslechnuto jako audiokniha, kterou mohu díky mnoha ukázkám Markovy tvorby doporučit. Trochu mě ale mrzí, že není zdokumentován celý jeho život a kniha se orientuje pouze na jeho drogové období.
Autentický a hodně syrový příběh zpěváka Marka Lanegana. Pro hudební nadšence výživné čtení s mnoha odkazy do zákulisí rockových hvězd začátku devadesátých let.
Absolutně nechápu, jak tohle všechno mohl zažít jeden člověk. Teda lépe řečeno přežít. Je to fakt masakr.
Tahle kniha je teda fakt jízda. Podobně jako v devadesátkách, když se tu jako zjevení objevila muzika, o které tu autor vypráví. Muzikanti jsou nejspíš nádoby křehké, a tak drogám nedokázali říct ne. Je fajn, že svou jízdu Mark upřímně a bez zkrášlování popsal. K tomu použil jazyk, kterým běžně mluvil, takže ona syrovost řeči účinky četby ještě umocňuje. Vznikl tak velmi strhující příběh drogového mlýnku, který autora semlel asi i díky jeho dětství s autoritativní matkou. Je škoda, že je příběh muzikantského snu malinko uřízlý a nedozvíme se už zbytek životní cesty. Jeho skvělé písně jsem si neváhal vyhledat na Spotify a poslechnout si je.
Tak tohle je vostrý! Skvělá kniha. Pro milovníka nejen Laneganovy hudby povinnost.
Skvělý.
Naprosto upřímný, hnusný, autentický, syrový a krásný vyprávění příběhu, kterýho se na těhle skoro 500 stránkách stanete součástí a i když by to nikdo z nás zažít nechtěl, paradoxně z něho nebudete chtít
odejít.
Setkání s Kurtem a Laynem je kapitola sama o sobě.
Takovej mix reálnýho Trainspottingu a Kerouacovo Na Cestě,jen v trochu jiné verzi :)
Audio ČRo: Velice silné dílo, které mělo hodně co sdělit. Ať už o závislostech nebo o grunge scéně nebo hudbě 90. let a přelomu celkově. Za mě dynamické, zajímavé a skvělé dílo. Takový skutečnější Trainspotting.
Odposlechnuto na Českém rozhlase v podání výborného Jirky Vyorálka.
Živelný,ničím necenzurovaný výlev Marka pálí jako žíravina, některé kapitoly mi navozují fyzickou nevolnost a pocit hnusu a zmaru jak jsou živé. A přesto mi ta upřímnost nedovolí strhnout sluchátka a prostě to trápení ukončit. Jsem zpátky v devadesátkách, jsem doma.
P.S. Marku, vůbec se na tebe nezlobím,že jsi se u té garáže otočil na patě,myslím,že Kurtovi už bys stejně nepomoh. Už jste si to určitě vyříkali.
Strhující kniha která zcela bez okolků popisuje život v téhle branži. Hodně silné. Tohle dílo vám nedovolí se odtrhnout dokud ho nedočtete.
„Neuchlastal jsem se jen díky heráku“
Tahle Laneganova hláška naznačuje, o co půjde – kniha je syrová jak Laneganův hlas. Strhující text jsem četl v originále, pak jako původní (Laneganem na)mluvené slovo a nakonec si poslechl českou rozhlasovou verzi. Je to síla. Šmirglpapírem po vnitřní straně míšního kanálu...
Vyznělo to upřímně, žádné omlouvání a přikrašlování - šílená sebedestrukce. Zajímalo by mě, co bylo dál, jestli vydržel fungovat, ale to už asi napsat nestihl. Kurta Cobaina mu asi neodpustím, ale zřejmě si to vyčítal sám do konce života.
Skvěle načteno Jiřím Vyorálkem.
Černá nechutná smrdutá sračka, která vycházela z Lanegana v abstinenčních příznacích, nyní v knižním podání. Jak jsem to tak poslouchala, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tohle vzpomínání na svůj život v závislosti, který je ozvláštněn tím, že byl součástí drogové, ehm hudební scény v Seattlu v 90. letech je prostě další způsob, jak si vydělat nějaký peníz na krmení své závislosti.
Kupovat si nové knížky už nechci (není místo), v knihovně bych na ni čekal léta v pořadníku, takže jsem poněkud výjimečně zvolil načtení Jiřího Vyorálka pro Český rozhlas. Popravdě mě nejvíc zajímalo, jak se v memoárech bude mluvit o Alice in Chains a především samozřejmě o L. Staleym.
Bohužel, pasáže, v nichž se objevuje, patří k těm nejotřesnějším z celé knihy. Jenom jsem si říkal, kdo ještě potřebuje nepřátele, když má za kamarády lidi jako Lanegan. V podstatě je to ale celé podobné jiným knihám o drogově závislých, jejichž životy se také neustále točí kolem shánění peněz, které okamžitě utratí za drogy. Přesto by mě ale nenapadlo, že i veleúspěšní muzikanti se spoustou prodaných desek můžou končit jako špinavé a zavšivené trosky, které nemají ani na nájem. Vždycky jsem si myslel, že si na ty drogy v pohodě vydělali.
Jde o hodně zajímavé memoáry pro každého, kdo poslouchal v deadesátkách tvrdší muziku - některé své oblíbence v téhle knize nejspíš najde.
Prakticky veškerý obsah knihy je zadán v popisku obsahu. Nechci být remcal, ale většina biografií soukmenovců ze seattleské scény by byla podobná. Výjimkou snad je fakt, že se Mark dožil oproti ostatním poměrně vysokého věku.
Super! Zpověď, protože bez zatajování a přikrášlování, dost drsná, ale plná sebereflexe, niterná, upřímná. Aspoň já to tak vidím.
Lanegan byl vždy ten typ hudebníka, který neřekne ani o slovo navíc. Nikdy se neupínal na otřepané fráze, kterými by hovořil ke svým fanouškům a v rozhovorech se málokdy zmiňoval o svém soukromí. Jeho krédem byla hudba a jen hudba – a jakákoliv jiná promluva nebo zmínka byly zbytečné. Skutečnost, že se vůbec rozhodl vydat knihu o své minulosti, byla proto pro všechny obrovským překvapením.
Sing backwards and weep má dvě roviny. Jednou z nich je šílený soubor příběhů jak vytržených z Welshova románu - drogy, alkohol, promiskuita, násilí, týrání, bezdomovectví, psychické obtíže a řada trestných činností navrch. Tou další je fakt, že nejde o vymyšleného antihrdinu své doby, ale o skutečného člověka z masa, kostí a bolesti. S tímhle faktem budeme konfrontováni po celou dobu vyprávění.
Máte chuť se smát, když někoho napadne vyfouknout crackový dým do záchodu v letadle? Máte pocit zadostiučinění, když se nejprotivnější žena na světě napije vody s příměsí krve? Máte namále, protože si barvitě představujete abstinenční příznaky v podobě černé gastroenteritidy? Skoro. Skoro vás to vtáhne a chcete se smát, zašklebit se znechucením, významně si poklepat na čelo. Kdo proboha vytvořil takovou literární postavu? A to je právě to nejlepší -zamrazí vás z toho - nikdo. Je to právě Mark Lanegan, kdo vám odříkává svou pokoutnou historii a nebojí se jít až na krutou dřeň. Za vším tím ubohým chováním nemocného muže se skrývá obrovská bolest odnepaměti nemilovaného a závislého člověka, který nějakým zázrakem vždy všechno (a tak trochu omylem) přežil.
Přežil, ale aby nežil. Aby přežíval napříč tomu, že ztratil všechny, na kterých mu kdy záleželo. A právě tato nepředstavitelná tíha nám pomáhá pochopit, jak je možné, že všechna jeho tvorba působí tak silně a opravdově. Protože je. A tohle procházení se po poli vzpomínek se rozdělilo vedví a přelilo se do spousty úžasných (a teď i čitelnějších) písní na albu Straight songs of sorrow a dohromady tak vytvořilo ten nejpodivnější umělecký diptych.
A nakonec přichází klišé - ale pokud je klišé skutečné, vadí to něčemu? – v momentě, kdy všechna ta čerň vyprávění dojde do okamžiku absolutního vykoupení a sebepřijetí, zjistíte, že to byl jediný možný způsob, jak ji uzavřít a snad nikdy se k ní nevracet.
Zpívej pozpátku a plač
Skvěle napsané. To jsem nečekal.
Čtivé, po většinu knihy poutavé.
Dozvěděl jsem se něco o atmosféře doby, kdy byly kapely ze Seattlu na výsluní.
Dostal jsem tipy na pár zajímavých amerických kapel, co jsem ani neznal.
Minutemen, třeba.
Zjistil jsem, že Courtney Love asi nebyla taková kráva, jak jsem si dříve myslel.
Že Lanegan sólo dělal o míle lepší muziku, než Screaming Trees.
Že Lanegan by býval byl mnohem úspěšnější muzikant, kdyby si nesmočil sosák v chlastu a pak ve fetu. A kdyby se nakonec nenechal fetem přejet.
A tu jednu hvězdu mu strhávám právě za to, že posledních x desítek stran už psal jen o svých drogových stavech. Pořád dokola. I když chápu, že kdo si nedá pokoj, toho ta feťácká spirála semele.
Jenomže číst furt dokola o tom, kde sehnat fet, kde sehnat prachy, kdo mě okradl, koho jsem okradl já, kdy si bouchnu, kolik, kde to sehnat a kde na to vzít a koho obložit. Ke konci toho fetu Lanegan nakládal už tolik, že jsem byl málem sjetej i já. A to jsem to jen četl.
Někde ke konci knihy Lanegan sám o sobě říká, že je ubohá sr.čka, která ne a ne umřít. Nebo že si připadá, jako by stál v bílém obleku před strojem, co rozmetává hovna a pořád mačkal ovládání. Dost smutný a dost výstižný.
Ale jinak hodně dobrý čtení.