Zničit
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488484/bmid_znicit-ejs-488484.jpg
4
170
32
Krátce před francouzskými prezidentskými volbami v roce 2027 se na síti objeví video, které jako by ukazovalo popravu možného kandidáta Bruna Jugeho. Paul Raison vystudoval elitní univerzitu a pracuje jako vysoký úředník na ministerstvu hospodářství. Jako Jugův zaměstnanec a důvěrník má za úkol vypátrat tvůrce videa. V průběhu jeho vyšetřování dojde k sérii záhadných teroristických útoků, mezi nimiž nelze najít žádnou souvislost. Nejen práce, ale i soukromý život Paula Raisona je všechno, jen ne snadný. S manželkou Prudence stále žijí spolu, ale už spolu nic nesdílejí. Dokonce i přihrádky v lednici jsou oddělené. Zatímco Juge bojuje o svou kandidaturu, Paul je schopen poskytnout klíčové indicie k vyřešení útoků. Nakonec však Juge prohrává s populárním bývalým televizním moderátorem a výsledky Paulova výzkumu jsou pro politiku země neméně zničující. Když je Paul propuštěn ze zaměstnání, sblíží se se svou ženou a oba k sobě opět najdou cestu. Nečekané, i když křehké štěstí...... celý text
Přidat komentář
Příběh, který začíná široce - dramatem prezidentské volby ve Francii, vrcholné politiky a atentátů, které ovlivňují celý svět, a který se postupně redukuje až do osobního příběhu života, smrti a koloběhu odcházení. Pro mě první Houellebecq - a líbilo se mi to. Líbilo se mi zejména to, že mezi řádky dokáže oslovovat i aktuální horká politická témata - ekologii, imigranty, rostoucí rasovou nesnášenlivost a podobné.
Blízká budoucnost, období před prezidentskými volbami ve Francii. Není to jednoduché ani zábavné čtení. Nic nekončí pozitivně. Ale u tohoto autora jsem to ani nečekala. Politika, zdravotnictví, partnerské a rodinné vztahy...
..."Lidský svět se mu zjevil jako množina malých egoistických nesouvisejících koulí trusu, které se občas vzrušily a kopulovaly, každá po svém, z čehož vyplývala existence dalších koulí trusu, tentokrát maličkých."... inu co dodat prostě skvělé. ;)
Velmi silná výpověď o kontrastu soumraku civilizace a poslední platnosti lidských hodnot. Četla jsem ji dlouho, četba nebyla jednoduchá, i pro otázky vlastní smrtelnosti a role rodiny ve vlastním životě v kontrastu s vývojem nebo chcete-li upadkem lidského rodu obecně. Na román doporučuji si najít čas a číst ho s připravenosti otevřít některé zasadni otázky.
Ze začátku více ukecané než obvykle, od cca třetiny tradiční Houellebecq. "Dějová" linka je tu jako vždy jen na ozdobu :-)
Pro mě hrozně neosobní kniha. Není tam ani jeden sympatický hrdina a postupně mě přestalo zajímat co se těm postavám stane dál. I proto, že řada věcí se v knize děje "Kafkovským" způsobem. Věci, které se na začátku tváří hrozně důležitě, vyšumí do ztracena, a jiné věci nebo vztahy se mění bez logiky a důvodu.
(SPOILER) "Když se člověku dostane šťastné náhody, nečekaného daru osudu, je důležité mlčet a nezpychnout, aby se bohové neznepokojili a nezačali vládnout pevnější rukou," zní stará pravda, která se objevuje v mnoha autorových knihách. Sice nemůžeme být (trvale) šťastní, ale žijeme (jen) teď a tady, nespěchejme proto s opouštěním tohoto světa, ač má tolik neduhů a nevyvíjí se zrovna pozitivním směrem. Houellebecq ve svém posledním románu odložil politické a sexuální provokace i sci-fi rozuzlení, thrillerová zápletka s neznámými, ale mimořádně sofistikovanými teroristy slouží hlavně jako kulisa, rámující osudy tří sourozenců poté, co jejich otec upadne do kómatu. Paul se coby důvěrník ministra hospodářství podílí na směřování celé země, v osobním životě má ale ke spokojenosti daleko. S manželkou Prudence neměli děti a přes oddělené poličky v lednici a oddělené ložnice dospěli do fáze, kdy se ve fancy pařížském bytě dlouhé měsíce ani nepotkají ("zlepšení životních podmínek jde často ruku v ruce s oslabením důvodů, proč žít, a zejména žít spolu"). Jeho opotřebovanou existenci paradoxně oživí otcova nemoc a on opětovně nachází cestu k bratrovi, sestře i k Prudence. Na těch více než pěti stovkách stran se pozvolna rozvíjí příběh Paula a jeho blízkých a spolu s nimi i celého světa. Ten sice přestává dávat smysl a přesahuje nás, ale i v těchto troskách normality se lépe žije pospolu než o samotě. Namísto velkolepého zničení civilizace Houellebecq civilně a něžně vypráví o lásce a rodině, byť se silně depresivními tóny. Je to román o psychickém a lidském vzepjetí na pozadí fyzického strádání. Otcova mrtvice, bratrova sebevražda a Paulova brutální diagnóza... příběh spěje k nevyhnutelnému - tíživě smutnému, ale současně smířlivě lidskému konci. Takový zkrátka je náš pomíjivý život, než přijde smrt jako "absolutní destrukce, děsivé vnoření se do nicoty". Je to rozjímání nad konečností a podobách života. Paulův otec je těžce ochromen, ale (po osvobození z LDN) žije doma a komunikuje s blízkými, kteří se o něj láskyplně starají. Jaký rozdíl oproti ponurým umírárnám, kam společnost odkládá staré a bezmocné, aby nerušili panující kult mládí... Paul zase stojí před dilematem, zda zemřít nebo podstoupit potupné znetvoření... a pak nejspíš stejně zemřít. I na rakovinu naší společnosti je zaděláno, nemůže dál pokračovat na těchto základech a je jen otázkou času, kdy lékařské konsilium vysloví drsnou diagnózu i nám všem. Finis coronat opus? Houellebecq to jistě zamýšlel rozsahem i tématem. A povedlo se, zejména posledních zhruba 150 stran je mimořádných - sex jako nejhlubší propojení dvou lidských bytostí, znovuobjevování něhy a lásky v zetlelém vztahu (a jakou v tom mohou hrát minišortky), smíření se s osudem. Lidská blízkost není samozřejmostí, važme si jí. Nikdy totiž nevíme, kolik času nám ještě zbývá. (10/10)
Je to román o krehkosti existencie a osamelosti súčasného človeka vo svete bez Boha.
Takto to definuje predajca v SR na jednej zo stranok o knihach. Za mna- niekto to popisal v recenziach, ze Houllebecq pripomina starca nadavajuceho na mraky. Asi sa vcelku priklanam k tomu nazoru, nebolo to zle citanie, to vobec, vcelku citlive i cynicke, nadnesene miestamilen mi to asi velmi nemalo co povedat ako roman-kniha
Nejdříve to pozitivní: i přes výrazně vyšší počet stran, než tomu bylo u předchozích autorových děl, je věc dobře čtivá - Houellebecq je kvalitní vypravěč. Tím to ale končí. To, co mě v jeho knihách bavilo nejvíce - humor a trefné postřehy - zde chybí. Humor úplně a vtipné postřehy vystřídalo školometské poučování, které často působí nudně a trapně (pasáž, v níž autor srovnává s erudicí pana Spejbla vládu Ludvíka XIII. a XIV. byla jediná chvíle, kdy jsem se při čtení opravdu zasmál). Houellebecqovy politicko/společenské názory mi nikdy nebyly příliš blízké, ale tady se občas dostává do natolik konzervativních pozic, že by mě ani nepřekvapilo, kdyby se v příští knize zastával klerofašismu (i když - jak postřehl ve svém komentáři Hellboy - možná se z něj jen stal "stařec nadávající na mraky", tento mem se mi při čtení Zničit taky často vybavil). Jestliže ve mě dříve některé jeho provokativní myšlenky vyvolaly rozčílení, tady se dostavil jen rezignovaný smutek z toho, že už asi nemá co říct..
Dobré trefné popisy současné společnosti i ta celková bezútěšná nálada, ale hvězdu musím ubrat za erotickou scénku s vlastní neteří - to mi nepřišlo originální :).
Skvělá (poslední?) kniha mého spisovatele z nejoblíbenějších. Sarkasmus a břitký humor strefující se přímo "na komoru" zůstal, ale chybí obvyklá beznaděj a hněv. Místo toho do popředí vystupuje láska, která byla v jeho dřívějších knihách sice přítomna, ale pod povrchem, také smíření a pokora. To jsou nevídané atributy, které bych u Houellebecqa v takové míře asi nečekala. Svou autentičností a pravdivostí nezklamal, je to stále on, i když zuby už nemá tak ostré.
Jako vždy nechává dlouhotrvající dojem a spoustu otázek, které si přemíláte v hlavě ještě týdny po dočtení. A někdy i roky.
(SPOILER) Pěkný, rozsáhlý, dobře napsaný román. Michel Houellebeck je velký spisovatel, který dokáže do svého díla vložit to nedefinovatelné něco, co mají umělecká díla. Děj románu není nijak složitý, je to spíše celkový obraz francouzské společnosti a osobní příběh Paula. Co je úžasné, je přenos tísnivého pocitu dneška, podvědomý strach z budoucnosti. Autor zmínil mnoho problémů, kterým čelíme. Přemýšlí nad tím, jestli je v moci poctivých politiků něco změnit. Vypadá to, že osud hlavního hrdiny je podobenstvím toho, kam spěje Francie, Evropa a my!
Bonžůr! Le pán to zase dokázal. Nemůžu jít pod 10/10. Manifík! Blízká budoucnost, příběh se odehrává v roce 2027, nemá vlastně vůbec žádný dopad na příběh třech sourozenců a jejich eskapád nejen s umírajícím otcem.
Tady trochu paralela ela ela e e e s Knausgardem a Můj boj #1, ale vlastně jen trošku. Nejsmutnější kniha minimálně tohoto roku. Není to o politice, není to o extremismu, je to lidičkách. Srdíčko, papá!
Každá nová kniha Michela Houellebecqa je událost a nejinak tomu je i s knihou aktuální - románem z blízké budoucnosti Zničit. Legendární francouzská autor ji utvořil ze dvou zásadních zprvu nesouvisejících ingrediencí (definujících žánrové usazení), které v románu klade (v opakovaně zmiňované) ,,juxtapozici" nesouvisejícně vedle sebe - prvek politického thrilleru a prvek reflexe konečnosti bytí a úzkosti s ní spojenou. Žánr politického thrilleru převládá v první části knihy a je postupně vytláčen a nahrazován silně depresivním popisem předčasného umírání hlavního hrdiny, což ještě předznamenává neveselý osud jeho otce a mladšího bratra - až do úplného konce jsem čekal, že se linka politického thrilleru ještě objeví a nějak se uzavře (tipoval jsem, že se bude nějak týkat Prudence a novopohanských wiccanů rozesetých po státní správě), ale Houellebecq ji, jak se ukázalo, bez pointy nadobro opustil, což mne mrzelo, přišla mi zajímavá. Pro autora překvapivě celá kniha vyznívá jako pro francouzskou literaturu tak typická snaha o velký celospolečenský generační román s filosoficko-sociální reflexí, zajímavá mi přijde ta analogie se status quo u nás - fenomén rozdělené společnosti, střet progresivistického a konzervativního vnímání světa, tabuizace stáří a odkládání seniorů z dohledu vlastní rodiny, neochota potomků postarat se o vlastní rodiče, fatální rozevírání sociálních nůžek, opětovný vzestup nacionalistických a xenofóbních politických stran, marketingizace politiky, generace boomerů, společenská tolerance alkoholismu a v podstatě i obžerství, nezdravý způsob života, módní ezoterické a náboženské vlny, nihilismus evropského ateisty, strach z nicoty...tomu všemu jsem perfektně rozuměl, neb jsou to jevy známé i z české kotliny...a dá se říci univerzálně evropské. Převažující vjem z knihy je ale jednoznažný - něco tak smutného a depresivního už jsem věru dlouho nečetl...
Zpočátku jsem byla zaražená - nelíbil se mi název knihy ani obálka....
A i po začátku s otázkou prezidentských voleb, tajných službách a aktivistech jsem si říkala -kam to spěje ?
Proč zničení a koho ? Světa, lidí nebo sebe ?
Ovšem jakmile jsem se začetla do linie rodinného příběhu Paula Raisona - už mne to chytilo ....
Příběhy tří sourozenců, jejich partnerů a nemoci rodičů - tady se autor přechýlil do zcela jiné oblasti ,
a z nihility vyrostly vztahy, láska a v závěru i něha ....
A znovu píšu - ten sarkasmus muže v Serotoninu či Podvolení zde podlehl zjištění, že pokud nějaká cesta vede z nicotnosti, je to láska ....
A závěr autor podal s důstojností dospělého muže - žádná antidepresiva, ale vyrovnání s tím, co život přináší ....
" Nemyslím, že bylo v naší moci věci změnit .... "
P. S. Měla jsem podezření, že autor je provokatér - a ve skrytu duše romantik ....
A nevím, co jej vede ke konci publikování - ovšem pokud našel svůj "serotonin" tak mu to přeji ....
"To, co nesnášel, uvědomil si znepokojeně, byla pomíjivost sama o sobě; myšlenka, že nějaká věc, ať už jakákoliv, končí: to, co nesnášel, nebylo vlastně nic jiného než základní vlastnosti života."
šetřil jsem si nového Houellebecqa na období našich prezidentských voleb, už pro tu cynickou atmošku, ale z politického a mediálního marastu (jakoukoli lidskou motivaci dokáže nahradit vidina peněz) s vtipnými narážkami na autory fikcializované historie (v zájmu křesťanství je hřešit, protože čím víc hříchů, tím víc milosrdenství) se vyprávění postupně přelévá k existenciální frustraci (pomalé umírání nevyléčitelně nemocných) a míří k hlubším ontologickým úvahám (vědomí vlastního konce a svobodná volba) = titul románu nabízí v těchto rovinách nesčetné varianty interpretace, stejně jako symbolika Paulovy nemoci s potenciální možností vyříznout jazyk v kontextu politika-pravda-komunikace
určitě doporučuju přečíst, ale varuju: s posledními stránkami na mne padl ukrutný smutek, tak tíživý jak Sisyfův balvan, takové bolavé smíření (asi jako když mi poprvé v životě došlo, že jednou umřu, a že se tomu nedá zabránit, ani když si budu čistit pravidelně zuby a přestanu odmlouvat a šťourat se v nose)
Povedala by som, že MH má aj lepšie romány so silnejším, neodbytnejším posolstvom. Tu politická linka, ktorou román začal, vyfučala do stratena, vzťah dvoch hlavných protagonistov... no, ako to povedať... (nechcem použiť slovo bullshit); vnímam ho ako pokus autora popísať konečne jeden normálny vzťah po všetkých tých beznádejných prázdnych vzťahoch z minulosti, teda, z predchádzajúcich románov. Pekné, ale tak trochu plytké. Oveľa viac sa mi páčili pasáže, v ktorých dochádza k stretnutiu s chorým otcom, spoločné niekoľkohodinové mlčanie za pozorovania krajiny za oknom, kedy sú akékoľvek slová nakoniec zbytočné.. postupné vyrovnávanie sa so svojou smrteľnosťou. Pevne verím, že toto nie je jeho posledný román, a že MH nám ešte má čo povedať.
Štítky knihy
nemoci Francie francouzská literatura politika agenti, agentky rodina vztahy kóma manželská krize volby teroristé
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Kniha Zničit je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 209x |
| Čtenářské výzvě | 23x |
| Doporučených | 21x |
| Knihotéce | 96x |
| Chystám se číst | 187x |
| Chci si koupit | 64x |
| dalších seznamech | 4x |
Tažko citateľná aj tažko stráviteľná kniha no napriek tomu zaujímavá po viacerých stránkach.
Zatiaľ som prečítala od autora všetko, čo knižnica poskytuje.