puml diskuze u autorů

Vladimir Nabokov, Thomas Pynchon a Cormac McCarthy jsou tři opravdoví tvůrci "velkého amerického románu" druhé poloviny 20. století. Může se nám to nelíbit, můžeme o tom pochybovat, můžeme s tím názorem nesouhlasit, ale to jak tak všechno (řečeno s Cimrmanem), co s tím můžeme dělat.

Vladimir Nabokov, Thomas Pynchon a Cormac McCarthy jsou tři opravdoví tvůrci "velkého amerického románu" druhé poloviny 20. století. Může se nám to nelíbit, můžeme o tom pochybovat, můžeme s tím názorem nesouhlasit, ale to jak tak všechno (řečeno s Cimrmanem), co s tím můžeme dělat.

Vladimir Nabokov, Thomas Pynchon a Cormac McCarthy jsou tři opravdoví tvůrci "velkého amerického románu" druhé poloviny 20. století. Může se nám to nelíbit, můžeme o tom pochybovat, můžeme s tím názorem nesouhlasit, ale to jak tak všechno (řečeno s Cimrmanem), co s tím můžeme dělat.

Snad nejvšestrannější romanopisec 20. století, který se otřel o všechny možné styly od variace na detektivní žánr, existenciální román, anti-utopii, sci-fi (spíše metafyzickou v povídce Lance), memoárovou literaturu, fantasy (notně originální variace na fantasy nebo spíš alternativní pojetí dějin v Bledém ohni a povídce Solus Rex) až po variace na literární brak, erotickou literaturu, experimentální literaturu ve stylu Oulipa a fušování do alternativních dějin a svébytného rozboru vnímání času v Adě. Bylo by toho spousta, co by se dalo o Nabokovovy napsat. V češtině vyšlo i několik studií jeho díla, ale lepší je si přečíst některý z jeho románů. A je vlastně dost jedno jaký; spíše tedy začít něčím stravitelnějším jako Lolitou nebo Skutečným životem Sebastiana Knighta a literární K2 jako Bledý oheň a Adu si nechat na později, ty totiž můžou jednoho odradit. Hravost, rafinovanost, metafikčnost, humor, ironie, nadhled a subtilnost v popisu prostředí i cit pro detail, to jsou jen některé z atributů Nabokovových nejlepších románů a povídek. Literární aristokrat, tvůrce šachových úloh, chameleon se síťkou na motýli, bydlící v Montreaux v hotelu u jezera, který ale přes zdánlivou literární sebejistotu působí na těch několika videozáznamech podobně bezelstně a roztržitě jako jeho románová postava profesor Pnin. Také zůstává otázkou, kolik toho měla na svědomí jeho žena a zároveň první čtenářka a kritička Věra. Její vliv byl značný, ale Nabokov si své soukromí chránil a rád o sobě i o své životě mlžil.

Zajímavým poznatkem je zjištění, že na Nabokovovy hodiny na Cornellově univerzitě chodil v padesátých letech i jistý Thomas Pynchon.

Na návštěve u Alice Munro

Možná to znáte, možná ne. Je neděle a vy jste v Carstairs u Alice Munro. Je po obědě. Venku je sychravo, v krbu plápolá polínko. Sedíte v pohovce u krbu a najednou Alice začne vypravovat. Zprvu je to fajn, něco se řekne, něco se zamlčí, příběh se začíná trochu táhnout, přednes je dost monotónní a ke konci se spěje poněkud klopotně, ale chápete, že pro vypravěčku je důležitý říct to právě takhle a ne jinak, i když, popravdě, ten žár z krbu a celková pošmourná nálada vás uvádí do letargie a pozvolna se v tom příběhu začínáte ztrácet a dokonce, ale ano, zavírají se Vám víčka... To nic, tady máte horkou čokoládu, to Vás probudí; a je tu závěr, trochu rozpačitý konec, který má být asi tím pověstným nastaveným zrcadlem, těžko říct, příběh to byl dobrý, snad trochu zdlouhavý a přemoudřelý, ale tak už jste na to u Alice zvyklí, takže jste s tím v pohodě. Nejlepší na těch příbězích ale stejně nakonec je ta horká čokoláda, kterou, mimochodem, dělá Alice opravdu vynikající, až byste se jí chtěli zeptat na recept, což samozřejmě neuděláte, protože kouzlo je právě v tom, že to nevíte. - Po odchodu domů je Vám ale přeci jen trochu líto, že jste se na ten recept nezeptali, protože k jejím knížkám se bohužel žádná horká čokoláda nepodává. Holt musíte se u Alice ještě někdy zastavit.

Pár osobních poznámek k udělení Nobelovy ceny Louise Glückové (dále jen LG):

Především chci říct, že jsem měl z udělení Nobelovy ceny LG velkou radost, a to nejen protože je skvělá básnířka, ale i proto, že tuhle cenu nelze vnímat bez kontextu. Často to není ocenění "jen" jednotlivce. Stejně jako ocenění Boba Dylana jsem vnímal víc jako ocenění celé té skvělé generace písničkářů, co se objevili v USA v 60. a 70. letech, všech těch "folkařů-poetů". V obecnější rovině se pak jednalo o velké uznání Švédské akademie směrem i k stále okrajovým oblastem literatury, které jsou stále vnímány jen jako přílepek té takzvané velké literatury; a to do té doby psaní písňových textů víceméně bylo. V jistém smyslu pak cena Bobu Dylanovi zrovnoprávňuje psaní písňových textů a staví ho na roveň poezii, dramatu a próze.

Cenu pro LG tak vnímám v tomto smyslu jako ocenění té úžasné linie amerického básnictví, té mnohosti hlasů, které Amerika poezii dala, a to především v druhé polovině 20. století. Doporučuji v tomto ohledu skvělou antologii Vítr z Narragansettu, kde je krásně vidět, jak je poezie jen Východního pobřeží a přesněji jen její části a to Nové Anglie, pestrá, a kde hlas LG je "jen" jedním z mnoha originálních hlasů. Stejně tak tu cenu mohl dostat třeba Ted Kooser nebo před pár lety zesnulý Donald Hall, případně předčasně zesnulý Raymond Carver. Ale těch autorů, co tu cenu mohlo dostat a nedostalo, by bylo daleko víc. Každopádně americká poezie je v rámci poezie 20. století, a především pak druhé poloviny 20. století, nepřehlédnutelná. Její vliv na současnou poezii je stále patrný a dalo by se říct, že v Západním písemnictví představuje jeden z těch dominantních vlivů. A jestli nějaké ocenění chybělo americké poezii, tak to byla právě Nobelova cena. Samozřejmě by se bez ní obešla, ale ta silná generace básníků, co začali psát právě v těch klíčových 60. letech pomalu odchází a proto bylo asi i načase dát tuhle placku někomu z těch dosud žijících a píšících. LG je výborná volba a když tak listuji tou skvělou antologií novoanglické poezie a obecně těmi skvělými antologiemi, co vyšly v překladech, jako třeba Dítě na skleníku, tak je, žel, LG jedním z posledních žijících "klasiků" toho mohutného vzepětí americké poezie druhé poloviny 20. století. Právě proto to ocenění vnímán s velkým přesahem a pokorou Švédské akademie směrem nejen k práci LG, ale obecně k trvalým hodnotám, které americká poezie druhé poloviny 20. století vytvořila.

PS - Teď ještě kdyby to tak dostal někdo, kdo píše sci-fi nebo fantasy. Málo se třeba ví, že Tolkien se ocitl v nominaci na Nobelovu cenu, tuším, že v roce 1960. Obecně se taky moc neoceňují takzvaní popularizátoři vědy, což je taky škoda a je přitom spousta skvělých spisovatelů-esejistů z oblasti přírodních věd. Dalším milníkem by pak mohlo být ocenění komiksového autora nebo scénáristy, případně nějakého rappera, ale to je už asi velké sci-fi nebo hudba daleké budoucnosti, i když, kdo ví, je to hodně o tom, kdo zrovna sedí v té akademii.

PPS - Možná by ale do budoucna úplně stačilo, kdyby akademie zveřejňovala minimálně užší nominace. Děje se tak u většiny cen a je škoda, že se u Nobelovy ceny dovídáme jen vítěze. Před nedávnem teda akademie zveřejnila nominace do roku 1966, takže se čtenář třeba dozvěděl o tom Tolkienovi a nebo o tom, že Robert Frost měl asi 11 nominací, aby cenu nakonec nikdy nedostal. A že nejvíc nominácí měl u nás zcela neznámý Ramón Menéndez Pidal. Takže zveřejnění nominací po roce 1966 by bylo určitě dost zajímavé počtení a hlavně by to trochu oslabilo tu někdy až nepatřičně nabubřelou gloriolu vítěze bez poražených. Ono ve výsledku to stejně bude vždy, s trochou nadsázky řečeno, hod mincí co rozhodne o vítězi. Vždyť je tolik dobrých autorů a takhle to vždy bude vypadat, že je vždy jen ten jeden, a to si myslím, i vzhledem k té mediální masáži a humbuku kolem vítěze, by zveřejnění nominací trochu rozmělnilo a ve výsledku by to literatuře jako živému celku jen prospělo.

Spolu s Raymondem Carverem asi můj nejoblíbenější zahraniční povídkář. Strohý a minimalistický styl, ale přitom tolik děje mezi řádky. Mistr naznačeného a nevyřčeného.

Márquezovi romány mám rád, ale s jeho názory se neztotožňuji, zvláště pak jeho přátelství s Castrem působí poněkud zvláštně, ale jiný kontinent jiný mrav. Revoluce byla (a je) inspirací pro mnohé autory, ale nemělo by se zapomínat, že mnohým vzala domov i možnost svobodně publikovat - R. Arenas, Cabrera Infante, Lezama Lima, Raúl Rivero a další. Viz zajímavý článek zde:
http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/books/features/fidel-castro-gabriel-garcia-marquez-a7474596.html

Snad kontroverzní, i když mě osobně to ani nepřijde. Jen je to autor, který, řečeno medicínsky: otevírá mnohdy hnisavé rány současné společnosti, aniž by je léčil; často pak provádí vivisekci patřičného orgánu nebo části těla. Ale jinak skvělý pozorovatel a velký ironik. Pokračovatel tradice tradičního francouzského románu, který staví na esejistickém stylu, kde příběh není to hlavní, ale jen pozadím pro rozehrání intelektuálních her a úvah autora. Že to někomu nesedne, to je dost možné. Mně také některé autorovy výlevy přijdou lehce pošahané, ale musím uznat, že autor má vskutku brilantní styl. Jen málo autorů píše tak dobře a s patřičným ironickým nadhledem o současné západní společnosti - snad ještě Benoit Duteurtre.

Ano, toto je skutečná literatura. Bolestivá, palčivá a aktuální snad v každém režimu a době. Naprosto zasloužená Nobelova cena.

Skoro se mi chce věřit, že Herta tu Nobelovku dostala opravdu spíš za politický postoj než za samotnou literaturu. Někteří se kvůli tomu sice durdí, ale nebylo by to poprvé ani naposled. Nobelova cena za literaturu je dlouhodobě zpolitizovaná, stejně jako Nobelova cena míru, tam je to ovšem vcelku pochopitelné.

Musilovo psaní je jako číst nějaký složitý matematický vzorec a vyžaduje koncentraci a trpělivého a zkušeného čtenáře. U Muže bez vlastností jsem se nikdy nedostal za stranu sto, ale vždy jsem měl pocit, že mi něco uniká, něco literárně velkého a zásadního. Možná ano, ale osobně mám rád příběh a postavy které nejsou až tak odosobněné a způsob psaní, který není tak tvrdohlavě těžkopádný - to je ale můj pocit a chápu ty vesměs pozitivní komentáře jiných uživatelů. Jazykově brilantní - to jistě; myšlenkově hluboké - ano, přinejmenším jako Macocha.

Nicméně za sebe mohu konstatovat, že jediná věc od Musila, která se mi líbila, a k níž jsem se i vrátil, je povídka Portugalka. Ta těžká atmosféra sídla kdesi na ostrohu nad hučící řekou. Ta stísněná a šerosvitná, barokní nálada a postava veskrze jako nějaký arcehtyp trudomyslnosti a rodového řádu. Jakoby tu Musil popsal samotnou esenci němectví nebo spíš rakušáctví, a zároveň se to dobře čte a není to plné sáhodlouhých filosofických úvah, šustících jak starý papír. Mistrná povídka, v níž se zrcadlí pozdější tvorba sebezpytných rakouských spisovatelů, jako například Thomase Bernharda nebo Petera Handkeho. I přes to, že Musila nemusím, uznávám, že vliv jeho tvorby na moderní německou a rakouskou literaturu byl a je zásadní.

Tento komentář je také u Povídek - Pozůstalost za života.

Rozporuplný autor, který dráždí především svou apatií ke všem literárním šarádám a výstavám těla na vyvýšeném pódiu u příležitosti oslav nejrůznějších (vesměs bizarních) událostí a výročí. Kunderovi romány jsou směsicí kýče, nostalgie, sexu, svěšených ramen a esejistických úvah podaných mistrným stylem. Právě kvůli tomu stylu a kompoziční genialitě se k němu čas od času vracím. Raději mám ale jeho eseje, které jsou sice také na hraně, ale skvěle se čtou a občas se v té hlušině matně zaleskne vltavín nebo olivín. Když nic jiného, je to autor, který má, i přes četné výhrady, svůj styl, a to není málo. Kundera dokáže co málokdo, skloubit hravost (která je v základu každého dobrého románu) s intelektuálním žvaněním, nadsázkou a ironií, a pobláznit jak literární mainstream, tak oslovit náročnější čtenáře a literární kritiky.

Jeho aforismy, říkanky a básničky dokáží dát i vyloženě hnusnému dni s náladou pod psa trochu toho jasu... a k tomu ten jeho parádní mrož... krása...

Bukowski je jako rána pěstí na solar, kterou si občas každej zaslouží. Osobně mi víc sedí rozhovory s ním, než jeho samotné dílo. Neřekl bych, že je to nijak zvlášť dobrý spisovatel, ale není to pozér. Psal to, co žil, a to není málo, ale řekl bych, že kvalita dost kolísá. Do konce jsem přečetl jen tři knížky a všechny tři jen z povinosti. Děj se většinou točí kolem pár klasických autorových témat jako srdcerváčství, práce, ženský, dostihy, šméčka a levárny, chlast a různý podoby sexu a magoření.

Myslím, že Bukowski je do velké míry proslulý díky svému vypravěčskému talentu, kdy dokázal pohotově odpovědět a s neuvěřitelným nadhledem glosovat prakticky cokoliv (i to o čem věděl houbelec) a vytvořit dojem "zenového mistra" usazeného v gauči s lahváčem, který má odpověď a recept na všechno. Z jeho odpovědí není nikdy úplně jasné, jestli to, co je řečeno, je myšleno vážně, nebo se jedná o prdel. Každopádně občas mě dokážou jeho výroky rozesmát, proto se k němu čas od času vracím. Ale jinak jsou jeho romány a povídky často jen spousta nudný vaty. Stačí vzít prakticky jakoukoliv knížku a začíst se kdekoliv a přečíst deset, dvacet stránek a už víte o čem to celý bude.

Vynikající překladatelka, kterou si osobně spojuji především se skvělou knihou Byzantská vzdělanost a kongeniálními překlady řeckých básníků: Kavafise, Seferise a Elytise. Její záběr byl ale daleko širší, a to, jak v pedagogické činnosti, tak v množství publikovaných odborných prací o řecké a byzantské literatuře a kultuře. Respice finem

Pokračovatel tradice analytické psychologie jak ji prezentoval C. G. Jung. Všem těm, kteří uvízli v osidlech laciného psychologizování, samoúčelného esoterismu a okultismu je přístup Stanislava Grofa fundovaným a zasvěceným. Zároveň se pan Grof staví k tajemství nevědomí, života, smrti a různých paranormálních jevů s patřičnou úctou. Poznatky, které nasbíral za svůj život jako lékař a psychiatr předkládá bez zbytečného zveličování a bombastického slovního balastu, tolik typického pro většinu těch lesknoucích se knih z regálů s nápisem esoterika a okultismus.

Vassalliho romány se vyznačuji barvitým dějem se spoustou zvratů a přesnými, lakonickými popisy situací a v neposlední řadě i břitkým a ironickým humorem.

Stejně jako sexualní uspokojení je i psaní akt, který přináší pisateli jisté uspokojení, a to i na rovině sexuální. Sám Sade, jak vyplývá z několika biografií, byl sice libertin a na svou dobu i sodomita, ale zhýralosti a patologie, které popisuje ve svém díla jako je 120 dnů Sodomy, jsou spíše literárními evokacemi, přinášející rozkoš samotným psaním (záznamem), které se stává aktem vzpoury proti zavedenému řádu, a které působí pisateli, stejně jako leckterému čtenáři, pocit rozkoše. To ale nutně neznamená, že by autor musel zmíněné mnohdy dost brutální způsoby sám praktikovat. Stejně jako spisovatelé hororů nejsou patologičtí vrazi, i Sade měl k tomu, co ve svém díle 120 dnů Sodomy předkládá, poměrně dost daleko. U Sada se jedná o mistrnou fabulaci, která míří k vlastnímu potěšení, kdy svými brutálními výpady sice útočil na dvojí morálku své doby, ale formou, která mu přinášela i jisté potěšení. Psaní bylo tak pro Sada formou, kterou se na jedné straně vyrovnával se svými obsesemi a frustracemi, a zároveň formou rozkoše a libertinství, což je na počátku většiny umělecké činosti; takzvané pokleslé psaní a vysokou literaturu nevyjímaje.

Je ale třeba podotknout, že Sade nebyl žádné neviňátko a dokázal svůj šlechtický stav využívat i pro vlastní potěchu. Rozdíl je ale v tom, že zatímco Sade dokázal své démony pojmenovávat, tak jiní tak činili pod gloriolou nevinosti, aniž by se nějak pozastavili nad důsledky svých činů.

Vztah takzvané (řečeno s Bernhardem) kulturní obce ke spisovateli Thomasu Bernhardovi vystihuje poměrně dobře to, že se o něm v 70. letech, v době jeho nejplodnějšího období, kdy dostával jednu cenu za druhou, uvažovalo také jako o možném kandidátovi na Nobelovu cenu za literaturu. Akademie prý ale nominaci raději zavrhla, s tím, že se prý akademici zalekli toho, co by Berhnard, známý svými ostrými výstupy a výpady proti všemu státnímu a stádnímu, řekl při případném slavnostním proslovu u příležitosti předání ceny. Navíc měl Bernhard již za sebou několik excentrických proslovů, které takzvaná kulturní obec nenesla úplně nejlépe.

Bernhard byl svým způsobem geniální literární chameleon, který ve svých dílech vytváří dojem zapšklého autora, ale opak byl pravdou. Navenek autor rád vytvářel dojem kontroverzního autora, ale sám žil v poklidu na vesnici ve statku a podle svědectví těch jeho několika věrných přátel to byl vynikající společník. V tomto světle se pak Bernhardovy romány dají číst daleko spíše jako komedie a frašky, než tragédie. Autorovi nelze upřít břitkost a ironii, ale je to často všechno jen hra, jen prázdná hra se slovy a kolotoč marnosti, nad níž se vznáší smích autora.

Zajímavou zkušenost s autorem si prožil režisér Vojtěch Jasný, který v 70. letech režíroval film Der Kulterer podle předlohy jednoho z Bernhardových textů. Bernhard prý přijel na natáčení a když viděl ten filmový cirkus, tak se prý tak vytočil, že zničil jednu z rekvizit. Následně se vyjádřil na adresu režiséra, že je neschopný diletant a žádal o jeho okamžité odvolání. Jelikož byl Bernhard svou prudkostí dostatečně známý, tak film vznikl a režisér zůstal režisérem. V případě Thomase Bernharda je opravdu těžké určit, co je skutečnost, co je jen hra a mystifikace, a co mýtus přiživovaný tu a tam samotným autorem.