puml diskuze u autorů

Who the hell is Thomas Pynchon?

Kdo je Thomas Pynchon, a je vůbec možné se s ním setkat? Takhle nějak se možná zeptal i jeden student, který psal o Pycnhonovi disertaci. Po nějaké době, kdy se snažil Pynchona zkontaktovat, mu přišlo pozvání do jedné newyorské kavárny, kde se měl snad dozvědět víc. Student tam dorazil, sednul si k jednomu stolku a za chvíli se naproti němu posadil člověk, který o sobě tvrdil, že je Thomas Pynchon. Student se ho začal ptát na různé detaily z jeho života a tvorby a Pynchon mu na ně odpovídal.

Po nějaké době se student rozhodl Pynchona opět kontaktovat se záměrem se s ním ještě jednou setkat. Moc si od toho asi nesliboval, ale i tentokrát to vyšlo. Setkání mělo proběhnout na stejném místě jako předtím. Student tam dorazil, ale místo Pynchona naproti němu seděl úplně jiný člověk, který o sobě ale tvrdil, že je Thomas Pynchon. Student si nejdřív myslel, že je to nějaký vtip a pravý Pynchon se za chvíli objeví, ale nebyl, a tak než aby nechal dotyčného Pynchona odejít, tak s ním udělal rozhovor, včetně toho, že se ho zeptal na několik věcí, které s ním už probíral minule, což současného Pynchona vyvádělo trochu z míry a vždy studenta upozornil, že se ho na to ptal už minule. Pro studenta to byl docela šok a připadal si jako jedna z postav v Pynchonově románu. Na závěr se student zeptal: "Kdo je Thomas Pynchon - ten chlápek, co tu byl minule, nebo ten, který tu teď sedí přede mnou?" Pynchon mu odpověděl: "To je přeci na Vás, abyste rozhodl, kdo je kdo."

Ne, to jsem si nevycucal z prstu, to se prý skutečně stalo:-)

Geniální, šílené, mnohdy paranoidní a zmatené, ale vždy parádní počtení, u kterého má nejeden čtenář pocit, že svět kolem něho se mění na iluzorní kulisy a postavy okolo jsou jen mátohy v nějaké šílené hře na takzvanou realitu. U Dicka nachází stálou inspiraci množství dalších spisovatelů a filmových scénaristů. A nemusí to být nutně jen filmové adaptace Dickových prací, ale i takové filmy jako Matrix a Počátek by asi jen těžko vznikly bez inspirace povídkami a romány P. K. Dicka.

Hermans patří bezesporu k nejlepším spisovatelům 20. století. U nás je ale zatím poměrně neznámý. Skvělé popisy událostí, situace na hraně absurdity, náhlé a nečekané zvraty, detailní psychologie postav a humor suchý a černý jako ohořelá sirka.
Poděkování si pak zaslouží především překladatelka Magda de Bruin-Hüblová a nakladatelství Host, ve kterém doposud (psáno 20. 7. 2013) vyšly dva stěžejní Hermansovy romány. Doufám, že do budoucna přibydou nějaké další překlady tohoto vynikajícího nizozemského autora.

Po celou dobu čtení jeho Pamětí ze záhrobí jsem měl pocit, jakoby Chateaubriand žil život, který žít nechtěl. Sice byl významným politikem a kulturní osobností své doby, ale jak zaznívá několikrát z jeho Pamětí, raději by asi žil někde v ústraní, jako anglický gentleman, staral se o své panství a věnoval se plně literatuře a rodině. Takto se ale ocitl tak trochu proti své vůli v soukolí událostí, ze kterých vzešel jako významný politik a osobnost své doby, ale nesl si v sobě zároveň pocit smutku a melancholie nad takto prožitým životem.

Pro mě osobně jeden s největších spisovatelů a svým způsobem pokračovatel vynikajícho pychologicko-naturalistického románu jak ho reprezentuje F. M. Dostojevskij. Nejlepší Kazantzakisovy romány, stejně jako ty Dostojevského, balancují na hranici mezi utopií a realitou, tradičním a novým, spasením a zatracením, mezi trestem a odpuštěním.

I kdyby Mohammad nidky nic nenapsal, zůstává především vynikajícím vypravěčem, vykladačem a nespornou literární autoritou (ať si pod tím, kdo chce, co chce, představuje), u kterého se ukazuje, jak je literatura ošemetná věc, když se bere moc vážně.

Zásadní postava české japanologie prof. Líman přeložil kongeniálně do češtiny několik zásadních japonských knih jako Kawabatův Hlas hory, dále pak komplet nejznámější sbírku starojaponské poezie Manjóšú a v neposlední řadě pak několik stovek haiku, které vyšly v krásně upravené knize Chrám plný květů. Pan Líman je také skvělý esejista a jeho úvahy a eseje o japonské kultuře patří k tomu nejlepšímu, co jsem v žánru eseje četl. Zajímavá je především kniha Mezi nebem a zemí, kde se pan Líman věnuje japonským kulturním fenomenům a dává je do kontextu s některými fenomény českými, a kde je dobře patrné, že Japonsko a Česko k sobě mají v některých kulturních aspektech blíž, než by se dalo čekat. Velmi dobré jsou také eseje o japonském filmu, které vyšly v knihách Mistři japonského filmu a Kouzlo šerosvitu.