puml komentáře u knih

Ta výstava samotná byla dechberoucí, prý se na ni jezdili dívat zájemci i z pevninské Číny. Určitá kontroverze, která výstavu provázela, zvláště ze strany pevninské Číny (artefakty byli totiž zapůjčeny z Taiwanského muzea) možná způsobila, že se o výstavě někteří (včetně mě) dozvěděli spíš náhodou. Když vezmu masivní propagaci výstavy Čingischán a její pomerně slabou kvalitu, tak u 100 pokladů to bylo přesně naopak, prezentace spíše skrovnější, ale kvalita výstavy byla naprosto mimořádná. Některé ty artefakty působili jak kdyby pocházeli z jiné planety.

Nebudu mluvit o textech, ty jsou kvalitní, od kapacit v oboru. Ale ta úprava... možná šlo o to oslovit dětského čtenáře nebo zájemce o mangu, jinak si to moc nedokážu vysvětlit, co k tomuto grafickému zpracování vydavatele vedlo. Pro zájemce, kteří by si chtěli připomenout jedinečnost výstavy, vyšel paralelně jiný katalog. Toto je spíše o těch textech.

Ben Lerner je opravdu skvělý vypravěč. Lerner je originální kombinací neurotického W. Allena, zádumčivého esejisty Sebalda, literárního chameleona a experimentátora D. F. Wallace, literárních her Itala Calvina, ironického nadhledu na umění a literaturu Michela Houlebecqa a podprahových možností vyprávění Paula Austera. Je to skvělý román, tak nějak zároveň o všem a o ničem. Místy lehce zdlouhavé pasáže o psaní a umění se mísí s existenciálními příběhy, ve kterých se zdání a realita proplétají v jeden celek. Toho Austera to asi připomíná nejvíc, takže doporučuji.

První příběh samotného Rustyho a jeho dnu stráveného ve škole mi přišel nejlepší, druhý příběh jeho otce má skvělý (pod)příběh uvnitř příběhu a to naivistickou sci-fi o kolonizaci Marsu - notně absurdní, ale přitom až existenciálně dojemný příběh o samotě.

Další příběhy už jsou takový možná až moc klasický a tíživý, v tom smyslu, že se propadáme do existenciálních tísní, jednak začínajícího autora, pozdějšího učitele a otce Rustyho pana Browna a následně studenta Jasona a učitelky Coleové. Upřímně, tyhle příběhy, ač zpracovány s Wareovskou pečlivostí a precizností, bych tam vůbec nemusel mít a celkem jsem se u nich nudil. Na Jasonovi se Ware opravdu "vyřádil", až mi bylo jeho postavy trochu líto, navíc celé je to tak podivně chladně odvyprávěné, a ta ironie a něco jako poselství je v tom jak pěst na oko, na rozdíl třeba právě od Rustyho. A příběh paní Coleové? Jako silný to je, nějak lidsky, ale prostě mě to moc nebavilo.

Za samotného Rustyho (hlavně teda úvodní příběh kluka a pak to scífko) dávám plný počet, ostatní příběhy, grafický zpracování plná palba, ale příběhově a čtenářsky nic moc. Ale i tak doporučuju, takhle originálních a promakaných komiksů moc není.

Stylem tak trochu jako soft David Foster Wallace, jen subtilnější a ženštější, ovšem v dobrém slova smyslu. Dlouho jsem nečetl (a nedočetl) současný román americké autorky, aniž by mě po pár stranách nezačla iritovat veškerá ta woke a LGBTQ veteš. Rita naštěstí nic z toho "nejede" a míří rovnou direkt na solar. Cením i neotřelé téma a formu. Zároveň se tím zvláštním pojetím boxerských zápasů dostává do nitra svých dospívajících postav. Skvělé jsou ty vsuvky z budoucnosti. Opravdu povedený román, kterému k dokonalosti chybí jen málo. Rita tam má občas pěkný náběhy, kdy se jako by dostává pod kůži svým postavám, ale jako by se jí nechtělo svoje myšlenky patřičně dotáhnout; možná je to tím povídkářským backgroundem, ono ty příběhy jsou vlastně povídky, ta románovost je pak spíš v tom sepětí tématu a formální výstavbě. Jako románový debut ale hodně dobrý. Doporučuji.

Je to ryzí dobrodružný román s brakovou (v dobrém slova smyslu) zápletkou a hutnou atmosférou. Tohle se ale musí číst na podzim nebo ještě lépe v zimě. Horníček umí poměrně jednoduše, ale přitom velmi sugestivně podat atmosféru zapadlých horských vesnic v době konce 18. století. Samozřejmě že je tam spousta anachronismů a nesmyslů a zbytečností, jak v chování (doktorovo chichi, stačilo by to jednou, dvakrát, ale ne furt, to mi bude ještě dlouho vězet v paměti), tak v ději.. Ale to mi vlastně nevadilo, není to historická detektivka, která chce být za každou cenu věrná historii. Historie je v tomto případě spíš jen jakousi kulisou příběhu notně zjednodušující vyšetřování, autor se tak nemusí babrat s kriminalistickou a jinou terminologií, a může se soustředit plně na dynamiku notně schematického děje. A ač je to místy hodně naivní a plné podivného jednání a patosu, tak ve výsledku to funguje velmi dobře, tedy myšleno funguje to velmi dobře jako žánrový dobrodružný román s detektivní zápletkou. Doporučuji.

PS - Výborný je komentář kolegy V_M, jen bych nebyl k Čarostřelci tak příkrý, tohle neměla být disertace přetavená v román, tohle je prostě jen dobrodružný román zručného nadšence a možná i tak trochu grafomana. Nic víc ani nic míň. Nevrlý a Řeháček jsou jiná liga, nebo spíš úplně jiný sport, když už jsme tedy u těch notně otřepaných přirovnání.

Není to špatný román, kdyby to nebyl Pycnhon, tak je to možná i na 4,5 hvězdy, ale takhle, vzhledem k jiným Pynchonovým románům, je to slabší, takové rozdrobenější. Pocta pulpové literatuře a drsné škole detektivky, tak nějak po pynchonovsku se spoustou podivných charakterů a postav jak z dobového komiksu. Nemá to ale takový ten tah jako ostatní autorovy romány a hlavní postava Hicks mě až tak nebavil. Je to ale relativně krátký román s množstvím krátkých kapitol, což je podle mě na úkor čtivosti. Ale myslím si, že je to kandidát na překlad do češtiny. Kéž by pro Shadow Ticket někdo zahořel a vydal ho v překladu.

Skvělý první Pynchonův román se skvělou zápletkou. On je to jednak příběh Benny Profana, notorického flákače a flamendra a jeho pracovních a milostných strastí, včetně příběhů jeho vykutálených kumpánů a kamarádů jako třeba "Prasete" Bodina odehrávající se převážně v kulisách druhé poloviny 50. let v NY. Skvěle vystižená atmosféra města a jeho jak společenského tak uměleckého kvasu, vzestupů i pádů. Druhá dějová linie víří okolo tajemné V. a jsou to vesměs "pynchonovské" špinožní příběhy linoucí se od konce 19. století do konce 2. sv. války odehrávající se vesměs v Evropě a Africe. Velmi dobrý a čtivý román, který sice trochu vyšumí do prázdna (ale o nějaké zásadní rozuzlení tu až tak nejde) s několika postavami, které se mihnou i v Duze Gravitace. Doporučuji.

Nejen bída, je tam i přídaná hodnota: bída s nouzí.

Víc takových Klegů.

Martin je silný v těch kratších a koncentrovanějších básních, pár z nich bylo opravdu velmi dobrých. Škoda ale toho balastu delších básní, které sice vykazují autorův notně ironický pohled na současné dění, nicméně ve výsledku jsou to kousky podstatně slabší, než ty krátké a leckdy velmi úderné básně. Ale Martin zraje a určitě si ta sbírka zaslouží vyšší hodnocení, než jaké tady zatím má. Poctivé 4 dávám i vzhledem k povedené grafické úpravě, slušnému doslovu July Benka, který leccos osvětlí, a za originální názvy jednotlivých částí.

Na živo, když autor deklamuje svoje texty, tak to je slušný, Kravál je zajímavej týpek. Ale když bych měl hodnotit samotné básně v knižní podobně a tedy jak se mi pozdávali jako čtenáři, tak nic moc, taková standardní současná směs, spíš jsem se nudil a to i přes to, že ty básně rozhodně nejsou hloupý a pracují s různými významy a intertextualitou, jen mě to prostě moc nebavilo. Ty básně podle mě fungují hlavně při autorově zaníceném přednesu.

Plný počet si ta kniha zaslouží hlavně za to, že vůbec vyšla, ale jinak ta básnická rozmanitost, kterou přináší, je podle mě na úkor kvality a opravdu silných básní tam moc není, dokonce bych řekl, že je jich tak sedm, osm a valnou většinu z nich má na kontě Franz Wright, který by si zasloužil svůj vlastní výbor, třeba se ho, i díky téhle antologie, do budoucna dočkáme.

Trochu mi tam chyběl nějaký experimentálnější básník, někdo, kdo třeba pracuje i s vizuálem či jinými médii a možná i někdo ze scény mimo oficiální básnickou produkci, nějaký rapper či současný básník/písničkář - to je podle mě v současnosti prostor, kde se mnozí američtí "básníci" realizují víc, než v tom možná již příliš klasickém a v mnohém vyprázdněném modu: vydávání básní v prestižních časopisech + vydávání sbírek (často v prestižních nakladatelstvích) + aktivismus (často spojený s vyučováním na univerzitách) + ceny a akademická ocenění.

Jinak v minulosti, mimo Dítěte na skleníku, vznikly ještě minimálně dvě velmi dobré antologie americké poezie, ale více regionálně zaměřené, a to: Café Babar a Vítr z Narrangansettu - ta je opravdu vynikající.

Přál bych si, aby i právě díky téhle antologii vznikla nějaká další, třeba antologie amerických básníků "mimo oficiální rámec". A třeba to ani nebude trvat tak dlouho...

Mencius (mimo jiné) přichází s největší a nejtěžší životní výzvou, se kterou jsem se kdy setkal: "Dělej co dělat máš a nedělej co dělat nemáš. Tak prosté to je." Ano, tak prosté to je, asi jako olíznout si loket. Doporučuji.

Nevím, ale od té doby, co autor vydává v Hostu a spolupracuje s těmi samými lidmi je ta poezie mdlejší a mdlejší... Necítím z těch básní autenticitu, byť třeba notně ukoptěnou jako v autorových prvních dvou sbírkách. Tohle působí jako hra na básnickou jistotu a poklepávání po ramenou od redakce a nakladatele. Básně, které mohl napsat kdokoliv... Škoda, autora sleduji a podle mě má rozhodně na víc.

Dávám plný počet, protože tohle je srdcovka, respektive návrat do 90´s, do éry videopůjčoven a klasických nespočetněkrát ohraných VHS kazet a nesmrtelných testosteronem nabušených hlášek. Jó, to byly časy, kdy se ve filmu nebraly ohledy na nic a na nikoho. Jasně, často to byly strašný dějový srágory se spoustou akce, ale občas se objevil nekompromisní diamant jako Terminátor, Komando nebo Predátor. Škoda, že autor některé mé oblíbené filmy přejde dost šmahem, jako třeba Kriminál, který mi přijde ze Stalloneho tvorby nejlepší, ale má na to vliv asi jistá míra nostalgie, i když ten film je svým hereckým obsazením a i minimální hereckou toporností jedním z vrcholů Stalloneho tvorby. Navíc skvělý protivník, kterého hraje Donald Sutherland a také šéf bachařů John Amos hraje výborně. Navíc ta závěrečná replika Stalloneho při odchodu z vězení směrem k Johnu Amosovi... Skvělý, místy dost brutální film, ale bez hluchých míst. Ale zpět ke knize: protě paráda a klasika. Vítejte v nekorekntním Hollywoodu 80´s a 90´s s opulentními večírky, nevhodnými návrhy, Seagalovou zbytnělou sebestředností a demencí, Arnoldovou ironií a suchým humorem, Chanovou akrobacií na hraně únosnosti, Van Dammovým roštěpem, Slyovou zarputilostí a Norrisovou nezdolností a ryzím chlapáctvím, tedy mimo jiné... Spousta informací, klípků, ale i vcelku seriózních rozborů nejen klasických akčňáků. Doporučuji.

Kniha dobrá, ale překlad nic moc, asi bylo potřeba knihu vydat co nejrychleji. Do očí bijící jsou zvlášť ledabylé a nelogické překlady některých slangových spojení a výrazů, jako třeba hned na začátku, kdy kluci křičí na policisty "z čeho je vyrobený cent" načež si sami odpoví "ze sprosté mědi." Kvůli tomu by je policisté určitě nenaháněli a ani by se tomu nezasmáli, tady jde evidentně o slovní hříčku, kde měď (copper) je hanlivé označení policisty a sprostá spíš bude surová, takže přesnější by asi spíš bylo "z čeho se vyrábí centy" ... "ze surovejch cajtů". Ale jinak slušné a čtivé paměti.

Skvělá kniha a vhled do politického pozadí některých sportů, hlavně tedy fotbalu; výborná je též kapitola o litevském basketbalu a kapitola o vyhroceném zápase Maďarska a SSSR ve vodním pólu na Olympiádě 1956. Doporučuji.

Začátek dobrý, spojitost s Obdivným hvízdnutím Lewise Nordana potěšila, to je skvělý jižanský román. Žel tenhle román je někde jinde, satira - možná, ironie a humor - tak nějak přiměřeně. Jinak spíš agitka ve stylu aktuálního amerického sebemrskačství a revizionismu. Ale Everett je pořád slušnej spisovatel, takže to naštěstí není úplně blbý. Ale Nordan ani Flannery to taky není. Ale jo, pro někoho, kdo se chce dozvědět něco o tom, co to byl lynč a zároveň se svým způsobem "pobavit", je to docela dobrá kniha.

Tak tohle je doslova zjevení a dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká poezie takhle učarovala. Smekám před překladateli. Chlebnikov nebyl jen jazykový inovátor, ale i básník s citem pro neotřelé (ne však zbytnělé) básnické obrazy a dějovou zkratku. Hutná, občas sladkobolná, někdy brutálně něžná, často s nádechem lehké ironie a takové zvláštní melancholie - typické pro některé ruské básníky - které se říká toska. Doporučuji.

To zas jednou anotace fakt nekecala, a ejhle, ono je to opravdu asi něco víc, něco co se možná časem stane klasikou, teda alespoň v některých literárních kruzích; a na bulharských univerzitách už určitě jede nějaký kurz o Gospodinovi, nejspíš se ho autor i sám účastní v převleku Gaustina. Hodně mi to připomnělo styl moldavského autora Ciocana. Nevím, jestli je to úplně postmoderna, spíš taková ryzí středo-východo evropská groteska s postmoderními prvky. Nejlepší jsou ty esejistické kapitoly, třeba o eutanázii, o referendu a ztrátě paměti a tlaku minulosti jako novodobé budoucnosti. V mnoha ohledech až nepříjemně aktuální román. Doporučuji.

Není to jen cestopis, ale i esej o zanikajícím světě středoevropské a východoevropské aristokracie, se všemi těmi lovy, bály, hostinami a rozhovory nad kávou, ale vlastně i o zániku světa, který byl do velké míry dědictvím a takovým "dojezdem" Rakouska-Uherska a jenž s 2. sv. válkou ve východní Evropě víceméně skončil. Popisy krajin střídají esejistické vsuvky o historii té dané části, kterou zrovna Fermor procházel. Trochu mi to připomnělo styl mého oblíbeného W. G. Sebalda. Je v tom lyrismus, je v tom melancholie, ale i nadsázka a humor. Dobře se to četlo. Doporučuji.