Modlitba za Černobyl
kniha od: Světlana Alexandrovna Alexijevič
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/125284/bmid_modlitba-za-cernobyl-q5H-125284.jpg
4.4
1059
Šokujci pohľad na jednu z najväčších nukleárnych katastrof sveta. Autorka prostredníctvom výpovedí mnohých ľudí (likvidátorov, odborníkov, ale aj bežných rodín) zobrazuje osud bieloruského a ukrajinského národa. Kniha je akýmsi kukátkom do obdobia, keď z roztaveného reaktoru vyletovali do ovzdušia rádioaktívne splodiny, ktoré navždy pochovali krajinu a mnohé obce zo zasiahnutých oblastí. Obrazy zúfalých ľudí, evakuácia 30 km zóny, ale aj práca nič netušiacich mladých likvidátorov. Pri čítaní si začnete vážiť svoj život a bežné starosti, pretože žiť s Černobylom je žiť s neustálym strachom o vaše zdravie a o zdravie vašich detí. Absurdné opisy starých ľudí v zóne, smutný obraz vdovy po požiarnikovi a jej hrozné svedectvo o dlhom umieraní manžela, choré deti v nemocnici a začarovaná krajina opustenej zóny, v ktorej je všetko otrávené.... celý text
Literatura světová , Literatura faktu , Historie
Vydáno: 2002 , Doplněk
Originální název:
Чернобыльская молитва (Černobyľskaja molitva) , 1997
více info...
Komentáře (314)
Komentáře 314 Recenze 3
Nebylo to lehké čtení. Očekávala jsem asi něco podobného jako Svědectví o životě v KLDR, ale tyto monologické výpovědi/zpovědi byly daleko syrovější a více mě zasáhly, a to možná právě díky jisté neučesanosti textu a mnohdy nepříliš plynulému toku myšlenek respondentů.
Knihu jsem nedočetla. Vůbec se mi nelíbil styl. Upřímně nevím, co takto hrubým textem autorka zamýšlela? Syrovost zážitků tím pro mě nikterak nenabyla, naopak jsem se cca 80 stran trápila a nakonec knihu odložila. Škoda, protože téma Černobylu mě zajímá.
Některé příběhy se mi hodně zahryzly do hlavy. Především vzdělaných lidí, kteří věděli co se děje, ale nemohli udělat naprosto nic. A když chtěli, byli trestáni, stejně jako je tomu dnes v Rusku i Bělorusku.
Příběhy a vzpomínky lidí, kteří byli u toho. Ať už jako obyčejní lidé, likvidátoři zapojení do úklidu a jejich vdovy, vědci, nebo političtí pracovníci. Jak chcete bojovat proti neviditelnému nepříteli, když vás připravují na úplně jinou válku? Jak se chcete vyrovnat se životem po havárii? Se svou zodpovědností, svědomím, smutkem a zoufalstvím?
Knihu jsem začala číst když jsme v dubnu sledovali seriál Černobyl. Je to velmi dobře natočeno, ale číst přímo výpovědi a vzpomínky lidí se mi dostalo víc pod kůži.
Výpovědi jsou zajímavé. Na jejich základě si lze složit obraz, co se dělo po katastrofě. Vzpomínky dětí berou za srdce. Jak radiace ničila těla zachránců je děsivé.
Kniha má velice zajímavé zpracování, jsou to v podstatě jen výpovědi od lidí z Černobylu nebo okolí.. Některé mě bavily velice a zaujaly a některé se mi táhli strašně dlouho.. Sdělení knihy je všem jasné, je naprosto šílené co se stalo.
Originálně zpracované, velmi silné téma. Vypovídá nejen o katastrofě v Černobylu, ale celkově o ruské povaze a jejich pohledu na život.
Jako dítě jsem zažila výbuch Černobylu, pamatuji si jen trochu. Kniha je velmi silný příběh. Musela jsem jí odkládat a od čtení odpočívat. Zanechala velmi silné depresivní pocity.
Syrová, tíživá kniha, vlastně jen výpovědi těch, kterých se to týká v běžném životě. Ten styl byl zvláštní, a vlastně vypovídal víc, než kdyby se to více učesalo. Knihu jsem chtěla dát do čtenářské výzvy pod bod ukrajinský autor, ale autorka je běloruska.
Tíživé, depresivní, bezvýchodné. A jako audio ještě mnohem působivější.
Autorka je v podstatě jenom zapisovatelkou jednotlivých monologů. A kromě seznámení s tragédiemi jednotlivých zpovídaných, dává ve druhém plánu i klíč k pochopení ruské duše. Tedy spíš sovětské, ale stále přežívající.
Co na to říct? Tehdejší politické zřízení tutlalo vše, co bylo špatné. Opatření veškerá žádná, udržování lidí v nevědomosti... Silná kniha, ale psaná zvláštním stylem..
V této knize najdeme monology, případně odpovědi na nevyřčené otázky od lidí, které tato katastrofa nějakým způsobem zasáhla. Autorka je do knihy na které průběžně pracovala 20 let, zařadila bez nějaké větší literární úpravy. Na jednu stranu to přispívá k větší autentičnosti jednotlivých příběhů, což mě velice často nutilo až k slzám. Ale na druhé straně, se díky tomu některé popisy v knize možná zbytečně často opakují. Kniha je to nesmírně zajímavá a lidstvo by se z ní mělo umět poučit. Bohužel jak máme možnost v současné době sledovat, chtít po lidstvu, aby se učilo z vlastních chyb, je velmi naivní. Nakonec to dokládá samotný závěr, kde je zmínka o tom, jak lidé pořádají turistické zájezdy do této zamořené oblasti. Audiokniha je vydařená i když paní Lucie Kožinová v některých pasážích zbytečně přehrává. Na jejím načtení se dále podíleli tito narátoři: Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček.
Kniha je velmi silná, výpovědi srdcervoucí - jako celek zdrcující, ale vůbec mi nesedl styl. Byl to děsivý tok myšlenek nejrůznějších lidí okolo Černobylské elektrárny, ale jednotlivé příběhy se mi velmi špatně četly i kvůli “telegrafickému záznamu” a skoro nesouvislým “výkřikům” některých výpovědí. Toto nebyl můj šálek čaje.
Nakonec jsem knihu ani nedočetla, za což se v duchu omlouvám všem černobylským obětem i přeživším, protože jejich tragédie by neměla být zapomenuta.
Silné a smutné, četla jsem na druhý pokus, poprvé mě odehnal hned první příběh hasičovy vdovy. Záření je svinstvo, politika ještě větší.
Vytkla bych jen, že texty mohly být aspoň trochu učesány. Je určitě hezké nechat vyprávění v co nejvěrnější podobě. Jenže při 290 stranách vede opakování "ach jak jen dál, musíme dál" (ženy) a "chápete mě" (muži) k nepřehlednosti a splývání příběhů, což je škoda.
Velice silné příběhy, které kniha v sobě ukrývá. Autorka čtenáře nešetří a ukazuje pravou tvář černobylské tragédie. Najdeme zde vše, výpovědi obyčejných lidi, pracovníků, odborníků a dalších, kterým se po události změnil život. U některých svědectví se musíte zastavit, nadechnout se a příběh dočíst. Hodně silná kniha, díky které se na neštěstí a následky havárie nezapomene.
Silné. I ten styl psaní se k tomu prostě hodil. Pošle vás to do té krajiny kde se čas zastavil, obzvlášť pokud jste viděli nějaký dokument nebo film z této doby. Pak si to dokážete představit vizuálněji mnohem lépe.
Bohužel mi vůbec nesedl styl, jakým byla knížka napsána. :( Byl to takový "volný proud myšlenek" lidí ze zóny okolo elektrárny, ale velmi špatně se mi to četlo. :( Bohužel jsem zvládla jen asi třetinu a dál nedočetla.
Výpovědi lidí poznamenaných černobylskou havárií. Vdovu po hasičovi znáte ze seriálu, ale jsou tam i vysídlení domorodci, vojáci co byli nasazeni na likvidaci škod, vědci, novináři..
Nejlepší jsou ty výpovědi, co jsou věcné. Někteří tam ale zkouší filozofovat a to se nedá číst. Navíc je to zapsané tak jak to dotyční říkali, takže je to často senilní skákání od myšlenky k myšlence, spousta trojteček v textu...ta Alexijevičová je spíš zapisovatelka než spisovatelka, čte se to špatně a je to škoda, protože některé výpovědi jsou hodně silné a za přečtení to určitě stojí.
Málokterá publikace si zaslouží plný počet hvězd. Ale toto bych opravdu doporučila k přečtení všem! Provýchodním, prozápadním, černým, bílým, žlutým, duhovým - všichni tu žijeme. Nechť je toto příklad špatného systému, ze kterého by se svět měl (a hlavně musí) poučit. Nechť je toto památník všech, kteří trpěli a stále trpí. Obzvlášť dnes!
Monology, vzpomínky, zpovědi, osudy lidí zasažených katastrofou jménem Černobyl. Tolik smutku, beznaděje a zklamání. A taky víra měnící se v zlost, když zjistí, že byli oklamání a zmanipulování z důvodu utajení jejího skutečného dopadu. Mimořádně silná a poučná kniha.
"Radionuklidy rozeseté po naši zemi budou žít 50, 100 i 200 tisíc let, popřípadě ještě déle."
Alexijevič se ve své sérii knih obrací k člověku, k člověku sovětskému, ukrajinskému, běloruskému, ruskému... ke stavu jeho duše, k obyčejnému životu obyčejných lidí. Proto se zde čtenář nedozví, co přesně se 26. 4. 1986 v Černobylu stalo. Čtenář je však vtahován do světa post-černobylské války, nebo aspoň jak dobu po evakuací Pripiati a desítek dalších vesnic a městeček v okolí Černobylu s všudypřítomnými vojáky vnímali místní obyvatelé. Ti byli donuceni poté, co strávili dalších minimálně 48 hodin v nevědomí svým všedním, každodenním životem, opustit bez ničeho (vše bylo ozářené) své domy. Prý na dva dny. A ono to bylo na celý jejich zbývající život, někdy dlouhý jen pár týdnů. Člověk vnímá katastrofu samotnou, ale už mu většinou nedochází, co se asi tak mohlo dít v místě samotné události. A jak se k tomu sovětský občan stavěl či byl donucen postavit. Jaké hrůzy si musel prožít, jaké násilí, rabování a zabíjení celá ta tragická událost vyvolala. A přece jiní o válce nehovořili, protože tady přes veškerý vojenský výcvik nebylo s kým bojovat obvyklými zbraněmi, pouze proti vlastnímu lidu, ani proč se schovávat v protiatomových bunkrech, protože atom byl všude.
"Jsme velká země, milovaná, nejsilnější. Dřív nám říkali, že žijeme skromně a chudě, protože jsme prodělali těžko válku, lidé trpěli, zato teď máme mohutnou armádu a nikdo si na nás netroufne, neporazí nás. Ale my začali střílet jeden do druhýho."
V Modlitbě za Černobyl - přesněji za lid postižený jeho zkázou - více než v jiných Alexijevičové knihách vyplouvá na povrch ruská duše formována po staletí svými násilnými dějinami. Ruský člověk buď loví a zabíjí zvěř, nebo válčí, říká se v knize. Taky je tam ale plno lásky, soucitu a až nepochopitelného hrdinství. Právě to je ruskému člověku vštěpováno. Ne majetek a blahobyt, ale vlast, vlastenectví a hrdinství jsou to nejdůležitější. Ruský člověk tak osciluje mezi ušlechtilostí, sebevražedným hrdinstvím a bezbřehým násilím, protože spravedlnost neexistuje. V knize o důsledcích černobylské havárie autorka poprvé zpovídá i sama sebe a nevciťuje se toliko do duší druhých zpovídaných osob, protože ačkoliv je Černobyl ukrajinský, nejvíce bylo zasaženo Bělorusko. V Bělorusku bylo zamořeno celkem 23 procent území, na Ukrajině 4,8 a v Rusku 0,5 procent. A tak se Bělorusové stali černobylským lidem. Autorka poprvé knihu vydala 11 let po výbuchu, dále ji však doplňovala a celkem na ní pracovala 20 let. Autentické pocity přímých svědků katastrofy přináší dechberoucí obraz jednoho lidského neštěstí, k jehož hloubce přispěla nezměrná zaslepenost a demagogie sovětského vedení, která v reakci na volání po vědeckých vysvětleních, lécích nebo aspoň jódu vytáhla z rukávu staré známé nálepky jako agenti západních rozvědek, zakuklení nepřátelé socialismu, diverzantská akce... a dnes, v roce 2022, tomu není jinak.
"Celý život jsme bojovali nebo se připravovali na válku, tolik toho o ní víme, jenže teď z ničeho nic obraz nepřítele se proměnil. Máme nového nepřítele, či spíše nepřátele. Zabíjela pokosená tráva, ulovené ryby, zastřelená zvěř nebo třeba jablko."
Uf..co napsat, dozvěděla jsem se řadu nových znepokojivých informací. Netušila jsem kolik území a lidí v Bělorusku, tato hrůza zasáhla a zasahuje.. Bohužel nejs přesvědčená, že se lidstvo poučilo a nic takového nehrozí..V této době aktuální, víc než kdy dříve.
Ani tak ne kniha, jako kronika lidských příběhů, které pojí společný dějinný bod - obrovská tragédie.
Samo pojetí knihy, jako souboru neupravovaných vyprávění, je famózním formátem zpracování, díky kterému se kniha vryje hluboko do nitra každého čtenáře a donutí jej nezapomenout na hrůzy minulosti. Donutí jej přemýšlet, zamýšlet se a možná koukat, alespoň na chvíli, na svět jiným pohledem.
Není to kniha veselá, ani odpočinková. Není to kniha pro každý den, a přesto by ji si měl každý přečíst, protože lidstvo má tendenci příliš rychle zapomínat.
Nelze hodnotit stylem líbila nebo nelíbila. Nelze příliš řešit styl psaní a podobně.
Ano, asi by to šlo udělat trochu lépe. Monologů mnoho. Zřejmě nebyly nikterak upravené nebo okleštěné, takže občas to bylo zbytečně zdlouhavé a opakující se, ale o to tady vlastně vůbec nejde.
Podstatné je, co kniha předává, a v tomto ohledu byla odvedena skvělá práce. V tomto díle nemůže člověk hledat nic pěkného. Opět se ukáže jak mohou být někteří lidé prohnilí do morku kostí kvůli své sobeckosti a touze po moci a odnesou to obyčejní nevinní lidé.
Před přečtením knihy by mne ani nenapadlo kolik toho bylo ohledně Černobylu špatně. Ani ne tak kolem samotné havárie, ale hlavně kolem toho jak se lhalo lidem, jak je nikdo dostatečně nechránil a ještě tam spoustu z nich poslali zemřít při likvidaci následků. Nejhorší na tom je, že umírali až později. Pomalu, ohavně a krutě.
Opravdu náročné čtení, ale dozvěděla jsem se z něj víc než dosud a bez příkras.
Tuto knihu by si snad měli přečíst všichni povinně.
Co k ní dodat, je to velmi smutná a unikátní kniha, kterou všem doporučuji.
Jedna obrovská katastrofa, nedozírné následky a um vedení SSSR v bagatelizaci dopadů na osudy a životy lidí. Výpovědi pamětníků, které místy až mrazí.
Knížka se nedá číst na jeden zátah. Jak se v ní píše - Nebojím se Boha, bojím se člověka. - Příběhy lidí z Černobylské oblasti její běloruské části, ale tam nežili jen Bělorusové, ale i běženci z jiných částí bývalého SSSR a ti také vzpomínají i na svoje útěky...
Jsou v tom i vtipy, člověk by se smál, kdyby to nebylo tak smutné.
"Po Černobylu se dá jíst všechno, ale vlastní hovno chránit v olovu."
EDIT - zkusila jsem audioknihu, ta je příliš. Chlap to vypráví, to je dost emocionální. Ženský hlas je příliš, herečka se do toho tak položila, že je to až nepříjemné, křičí skoro pláče ... Dokonce jsem tam objevila dětské hlasy. Jede to podle stejného mustru jako dospělé hlasy ... k nesnesení. I číst je to těžké a tohle je na mě moc.
Jestli si chce někdo přiblížit mentalitu většiny obyvatel zvlášť těch 50+, poměry, zrůdnost mašinérie moci jednoho člověka, proč je Rusko zakleté, z čeho se chtějí vymanit Bělorusové, z čeho snad se dostali/dostávají Ukrajinci, dostaly pobaltské země, proč se návratu do nečasu brání, no tak tohle je hodně hluboká sonda.
Jak už je v komentářích napsáno několikrát - silné čtení. Už je to nějaká doba, co jsem knihu četla, přesto si ale některé příběhy pamatuji doteď a jsem schopna je odvyprávět téměř z paměti. Tato kniha obsahuje hromadu nešťastných osudů, které vás úplně pohltí. Nedalo se odtrhnout.
Silný čtenářský zážitek, o to více, že kniha obsahuje autentická vyprávění lidí, kteří havárii Černobylu zažili. Donutí to člověka přemýšlet nejenom o havárii samotné, ale hlavně o lidech - jednotlivcích i lidstvu jako takovém.
Náročná kniha, nedá se číst v kuse. Alespoň já jsem si musela jednotlivé příběhy kouskovat a kombinovat s lehčí literaturou. Vadilo mi, že o tom kdo vypráví jednotlivé příběhy se dozvíte vždy až na konci, po půl straně v lepším případě, spíše však po několika stranách. Vždy jsem musela listovat tam a zpět abych měla představu o tom kdo mluví a dávalo mi to smysl.
Jinak je to zcela jistě jedinečná kniha, jen by mi vyhovoval jiný formát. Například formou rozhovoru (jako Svědectví o životě v KLDR).
Počas čítania a aj po prečítaní som mal pocit, že už nám nezostáva nič iné, len sa modliť. Nejdem hodnotiť knihu samotnú, ale jej výpovednú hodnotu, ako sa komunistický režim škaredo podpísal na bieloruskom národe - a nielen na ňom. To odovzdanie sa do područia (ne)fungujúceho systému a rezignácia na pomery a vzťahy (hlavné je vydržať) je to, čo robí tento druh režimu takým obludným, pretože pretvára ľudí na sovietske duše. Výsledkom je, že propaganda zomelie myslenie a zostáva stádo nie hlúpych ľudí (ale systémom spracovaných), ktorí veria, že všetko je tak ako má byť a pravda je to, čo píšu v novinách, hovoria v rozhlase a v televízii - samozrejme všetky zdroje informácií sú bieloruské, prípadne ruské - a ľudia sa stávajú iracionálnymi, niektorí sú aj fatalisti. Na dôvažok obrovský nedostatok všetkého materiálneho z ľudí vyťahuje závisť a nenávisť, ale paradoxne aj pevnejšie medziľudské vzťahy. Generácia Bielorusov, ktorá zažila druhú svetovú vojnu a je ňou poznamenaná, sa len veľmi ťažko zmieruje s niečím, čo prišlo po Černobyle a automaticky porovnáva novú situáciu a neuvedomuje si, čo je horšie. No ale vlastne, čo je horšie?
Veľmi silná kniha. Ťažké čítanie no na druhej strane aj veľmi potrebné práve v dnešných časoch. Nielen ako svedectvo o zlyhaní jedného režimu a desivá pripomienka toho, aby sa to neopakovalo, no zároveň je to aj brána do "sovietskej mentality".
Kniha je prostě skvělá strašně doporučuji audioknihy ty výpovědi z úst šou prostě skvělé ️
Tahle kniha se mi špatně hodnotí. Vlastně ani nevím, jak ji popsat. Skvělá novinářská práce, která se skládá z různých příběhů/zamyšlení obyčejných lidí žijících blízko Černobylu.
Během četby čtenář poznává kulturu Běloruska a taky samozřejmě, jak výbuch atomové elektrárny Černobyl ovlivnil běžné lidi. Docházelo k zabíjení zvířat, nucenému vystěhování, znetvoření a úmrtí a hlavně docházelo k popírání a také ignorance. Děti, které se do té oblasti pak narodili, byly zkoumané kvůli svým postižením. Příroda se zbláznila...
Silné příběhy, které propojuje tato strašná událost, se docela těžkou čtou, ale nabízí jedinečný pohled.
Asi nejlepší non-fiction, co jsem v životě četla. Doporučuji všem. Výpovědi lidí z různých oblastí, jichž se černobylská katastrofa dotkla do různé míry. Ačkoli je to těžké čtení, pro mě naprosto fascinující. Děsivé. Žádná fakta, čísla, populární seriály o reaktoru ani nic podobného nedokážou popsat, co se dělo lidem a v lidech. Jen oni sami to dokážou, a v tom má tato sbírka monologů obrovskou sílu.
Černobyľ je ukážkou absolútne tragického zlyhania systému, kde bola hlavnou príčinou nešťastia propaganda a sovietska mentalita. To, za akých okolností havária na reaktore nastala, čo k nej viedlo a najmä, ako sa po tomto incidente postupovalo je totálne absurdné. Doplatili na to najviac Bielorusi a Ukrajinci a doplácajú doteraz. Niektoré výpovede svedkov v knihe idú až pod kožu a mrazí z toho. Človek si pomyslí, ako sa to mohlo stať, prečo autority, ale aj mnoho ľudí konali tak ako konali. Nezmysel a zbytočná tragédia. Aj tak to človek, ktorý to nezažil a nežije tam nedokáže úplne pochopiť. Zdravý rozum zatienený ruským magickým fatalizmom spojený s paranojou na najvyšších miestach bol rovnako nebezpečný ako dávka vysokého žiarenia. Dosť sa aj urobilo a mnohé sa nevedelo, ale mnohé sa neurobilo a dobre sa vedelo o nebezpečenstve - a to je neodpustiteľné.
Štítky knihy
smrt ochrana životního prostředí atomová energie radiace Černobyl zamoření Bělorusko zločiny komunismu radioaktivita
Autorovy další knížky
| 2017 |  Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti |
| 2015 | Doba z druhé ruky |
| 2016 | Zinkoví chlapci |
| 1986 | Válka nemá ženskou tvář |
| 2018 | Poslední svědci: Sólo pro dětský hlas |
Kniha Modlitba za Černobyl je v
| Právě čtených | 70x |
| Přečtených | 1 487x |
| Čtenářské výzvě | 473x |
| Doporučených | 120x |
| Knihotéce | 530x |
| Chystám se číst | 858x |
| Chci si koupit | 217x |
| dalších seznamech | 14x |