Modlitba za Černobyl

Nečetlo se to dobře, protože kniha je plná bolesti, beznaděje a neštěstí. Je ale velmi důležité takovéto osudy lidí zaznamenat, ať to vše neupadne v zapomnění. Nevěděla jsem, jak moc to zasáhlo Bělorusko. Knihu určitě doporučuji přečíst i když je to těžké čtení.
I když jsem byla před lety 13 v Pripjať a v Černobylu a procházela jsem se po místech, kde předtím pulzoval život, bylo velmi těžké a bolestné si představit, co tam lidé zažívali.

Tato kniha patří do kategorie knih, které se mi těžko hodnotí hvězdičkami. Výpovědi jednotlivých osob ukazují černobylskou tragédii nezaobaleně, a proto je čtení velmi emočně obtížné.

Kniha odhaluje hlubokou vrstvu traumatu – nejen fyzického, především psychického. Výpověďmi místních se linou pocity bezmoci a kolektivní úzkosti, ale i zlehčování coby odrazu snahy o zpracování strachu a hledání smíření s událostí, které (ne)šlo zabránit.

Lži a zapírání - jak sověti, tak západ to umí - Černobyl, Fukušima, 11.9, Let Malaysia Airlines 370 a stovky dalších lží politiků a osob ve vedení v zájmu svých cílů. O největší katastrofě jsem přečetl hodně knih, viděl desítky filmů a dokumentů a tuto knihu musíme brát jako odkaz memento mori. Pokud Vás zajímají čistě fakta, tak tady se o havárii nic nedozvíte. Pokud ale hledáte spíše emočně-citovou rovinu osudů řadových lidí, pak ano,ale... Kniha je sbírkou výpovědí, rozhovorů a příběhů lidí po havárii - ať již likvidátorů, hasičů, vojáků, pilotů či jen řadových obyvatel obcí, které byly evakuovány. Bohužel z řady těch textů je cítit to, že ani roky po havárii lidé vůbec nemají představu co se stalo a co hrozilo, kdyby opravdu došlo následně k výbuchu páry pod reaktorem apod. Je to opravdu silné čtení o lidských osudech, ale popravdě je to spíše snaha o pochopení občana - sovětského uvědomělého občana, motivací a pocitů. Snaha najít ospravedlnění nebo odpuštění.

Viděli jsme dokumenty, seriály, které vyprávěly minutu po minutě Černobylské havárie. Pro mou generaci je Černobyl pojem v učebnici, něco vzdáleného, co zažili naši rodiče, ale také spíše z “dálky”. Teprve po přečtení této knihy mi dochází, že Černobyl nebyla jen “havárie”. Byla to katastrofa pro přírodu a lidi, která není v minulém čase, která stále trvá a bolí, všechny ty duše, krajinu… A ještě dlouho bolet bude…

Knihu je určitě dobré si přečíst, protože to, jak běžní občané vše vnímali a jaké jim byly dány informace, je nenahraditelné. Černobyl, a celkově tento typ reaktorů v Rusku, je mé oblíbené téma, ale vždycky už to bylo všude uvedeno do kontextu dějin. Tentokrát si člověk může opravdu představit, jaké to pro běžné lidi muselo být...
Nicméně stačila by mi asi polovina knihy, pak už mi přišlo, že se to pomalu začíná opakovat.

Většina příběhů je neskutečně „syrových“, co se zachycení emocí týče, tak jde autorka opravdu až na samou dřeň. Nevybavím si žádnou jinou knihu, kde by se takovým způsobem podařilo zachytit pocity zpovídaných lidí. Člověk má pocit, jak kdyby seděl vedle vyprávějícího. Autorka navštívila opravdu velké množství různorodých obětí černobylské tragédie. Je tam zachycen i pohled těch, kteří měli velmi přesnou představu o rozsahu katastrofy i jejímu případnému řešení (jaderní vědci), boj s vedením SSSR byl ale předem prohraný (však ten požár reaktoru uhasili, panikáře nepotřebujeme).

Na pozadí příběhů vystává hrůzyplný obraz vedení SSSR, kdy kvůli „póze“ (co by tomu řekl západ) docházelo k tomu, že nebyla přijata takřka žádná ochranná opatření. Májové průvody, i když je město zasažené radioaktivním spadem, žádný problém. Zemědělské plodiny ze zasažených oblastí, inu plán se musí plnit. Evakuace lidí ze zamořených oblastí, jen z některých, nejsou peníze. Likvidátoři bez ochranných prostředků (chlastejte vodku, ta pomůže), troška záření neuškodí. Často neměli funkční dozimetry, tak jim do papírů dali tolik, aby to bylo do normy, a navíc v zasažených oblastech strávili několikanásobně více času, než měli. Je to jen malá ukázka toho, jak vedení jednalo, cena lidského života = do slova a do písmene nula. Například jód měli připravený (ochránil by štítnou žlázu), ale prostě ho nevydali. V konečném důsledku to nakonec stálo mnohonásobně více, než kdyby se to aktivně řešilo (obrovský nárůst rakoviny, děti s postižením, nižší délka dožití atd.). Otřesné čtení…

Tak tato kniha se nečetla dobře. Není to příběh. Nemá to ucelenou časovou osu. Jsou to desítky vyprávění lidí, kteří katastrofu zažili, kteří nasazovali své životy při likvidaci havárie, nebo kteří ztratili své rodiny v důsledku havárie. Hodně často se mi pak zdálo, že už se výpovědi i celkem opakují a některé výpovědi mi nedávali smysl a to hlavně v první části knihy. Bohužel tento styl knihy pro mě byl složitý na čtení a proto hodnotím knihu jen třemi hvězdami.

Ale na druhou stranu kniha je autentická a kdo si ji přečte cítí hrůzy katastrofy a to jak ovlivnila obyčejné lidi. Z kniha je cítit neskutečná víra v režim, který měl lidi ochránit, ale bohužel zklamal a lidi místo toho obelhal a nechal trpět následky, které nemuseli být mnohdy tak fatální.

Kniha pro silné povahy.

UKRUTNÁ síla přírody.
UKRUTNÁ hanebnost režimu
UKRUTNÁ síla člověka
UKRUTNÁ bolest vzpomínek

Ukrutně povedená kniha!!!

Kniha je záznamem jednotlivých výpovědí lidí, kterých se osobně dotkla tragédie v Černobylu. Nejedná se tedy o žádný ucelený příběh.
Spousta faktů byla zajímavá (a hrozivá) a některé příběhy se objevily i v seriálu, který o výbuchu elektrárny a následujících událostech vypráví.
Určitě doporučuji knihu všem, kdo si chtějí doplnit informace, na druhou stranu ale nedoporučuji slabším povahám.

Kniha opravdu velmi syrová, navíc pro mě nový fakt, že rovněž Bělorusko bylo tak moc postiženo jaderným mrakem a následky jeho spadu: doposud jsem o neštěstí uvažovala spíš v mezích ukrajinských hranic. I když, jak mi i tato kniha svými svědectvími ukázala, vždyť šlo tehdy ještě na prvním místě o Sovětský svaz - holt jiná generace.
Co na mě velmi zapůsobilo a způsobilo velké překvapení a v podstatě i lehký šok ve vnímání nejen této katastrofy, ale především mentality východního Slovana (resp. člověka žijícího pod sovětským vlivem) - to, že velká část očitých svědků pořád zmiňovala tyto věci: hrdinství, vlast, sovětský člověk. Přemýšlela jsem, na co tyto tolika životy protkané červené nitě ukazují, proč se tento vzor pořád ve výpovědích opakuje? Mentalita lidí zde žijících byla (a pravděpodobně stále je) natolik zpracována, infiltrována a prosáknuta diktátorskou propagandou, že není možné tomu čelit - jak jinak by lidé mohli dobrovolně jít a ztrácet na místě katastrofy své životy kvůli diletantismu vyšších pater tupounů, kvůli diplomu a kovové placce v krabičce? Hrdinové se nezapomenou, ale stojí životy za to, že v lepším případě je jejich jméno vytesáno na pomníčku? Pro západního člověka podle mého názoru naprosto nepochopitelné. Komunismus možná padl, ale nátura zdejších lidí na mě působí pořád nezměněně: na prvním místě vlast, člověk sám až někde vzadu. Obyvatelům to vlastně nevadí: oni potřebují a dokonce chtějí pevnou ruku, ať už se nazývá carem, generálním tajemníkem nebo prezidentem. Navíc ty všudypřítomné: 1. strach, 2. diletantismus, 3. tupost, 4. područenství... Věru neuvěřitelně děsivá směs tato část světa, pryč od ní...

400 hirošimských atomovek nebo 30.000 mikrorentgenů za hodinu. To je Černobylská zkáza v číslech.
Modlitba je jakýsi soubor svědectví lidí, kterých se tahle havárie týkala,a na které se často zapomíná. Jak se říká...pro strom nevidím les.
Čtení je strhující,velmi smutné a tíživé.
Tahle tragédie je i po 40 letech velmi aktuální.
Kdo by chtěl být téhle tragédii blíž a nic o tom třeba ještě nečetl,tak určitě doporučuji filmovou minisérii "Černobyl" jako odrazový můstek. Tam je zoufalství a neskutečné neštěstí přímo hmatatelné. Člověku až zatrne.

Název Kronika budoucnosti celkem sedí. Uvažování nejvyšších představitelů SSSR tehdy a dnes se příliš nezměnilo. Lži, strach, špína a smrad. To vše za pozlátkem, že se vlastně nic až zas tak zásadního neděje. Smutné příběhy lidí, kteří věřili neuvěřitelnému i lidí, kteří milovali vlast více než svoje blízké. Některé příběhy jsou zahrnuty i v seriálu na HBO, ale kniha je přesto daleko syrovější, daleko tamnější …

Nejkratší černobylský vtip: Byl to dobrý národ, ti Bělorusové. ...

Týž den... Sedmadvacátého dubna se rozhoduji, že odjedu do Gomelské oblasti, hraničící s Ukrajinou. Do okresních středisek Bragin, Chojniky. Narovlja, od nich je k elektrárně jen několik kilometrů. Potřebuju úplnou informaci. Vzít si přístroje, změřit zamoření. A bylo následující: v Bragině třicet tisíc mikrorentgenů za hodinu, v Narovle dvacet osm tisíc...
Pokračuje setí a orba. Lidé se chystají na Velikonoce... Barví vejce, pečou mazance... Jakápak radiace? Co to je? Žádný příkaz nedošel. Shora shánějí zprávy o tom, jak pokračuje setí, jakým tempem? Na mne se dívají jako na blázna: Odkud to máte? O čem to mluvíte, profesore?... Rentgeny, mikrorentgeny... To je jazyk z jiného světa...
Vracíme se do Minska. Na hlavní třídě se všude prodává cukroví, zmrzlina, sekaná, housky. Pod radioaktivním mrakem...
...
"Co že vaši dozimetristi (z mého ústavu) běhají po městě a šíří paniku? Radil jsem se s Moskvou, s akademikem Iljinem. U nás je všechno normální... K nehodě byla povolána armáda a vojenská technika. Pracuje tam vládní komise. Prokuratura. Vyšetřují to tam... Nesmíme zapomínat, že probíhá studená válka. Jsme obklopeni nepřáteli..."

Na naší zemi už ležely tisíce tun cezia, jódu, olova, zirkonia, kadmia, beryllia, boru a neznámé množství plutonia (v urano-grafitových zvláště silných reaktorech černobylského typu vznikalo zbrojní plutonium, z něhož se vyrábějí atomové bomby) - celkem čtyři sta padesát typů raionuklidů. Jejich množství se rovnalo třem stům padesáti bombám svrženým na Hirošimu. Bylo nezbytné mluvit o fyzice. O zákonech fyziky. A mluvilo se o nepřátelích. Hledali se nepřátelé.
...
V aktovce jsem nosil dozimetr... Proč? Nikam mě nepouštěli, už jsem na vyšších místech moc otravoval... Tehdy jsem vždycky vyndal dozimetr a přikládal ho k štítným žlázám sekretářek, osobních řidičů, kteří seděli v čekárně. Děsili se a to leckdy pomáhalo ...
...

Vasilij Borisovič Něstěrenko, bývalý ředitel Institutu jaderné energetiky Akademie věd

Skutečné, hrůzné dopady lidí a havárií.

Skutečný rozsah důsledků černobylské havárie, hlavně z hlediska dopadu na zdraví těch, kteří se měli tu smůlu a dostali se do cesty radioaktivnímu spadu, se pravděpodobně nikdy nedozvíme, a to ani přibližně. Hlavní důvody jsou dva – skutečnost, že se havárie udála na území tehdejšího komunistického Sovětského svazu, a neochota vědců připisovat důsledky něčemu bez nevyvratitelných vědeckých důkazů – a takové v tomto případě prostě nikdy nebudou k dispozici. Osobně si myslím, že značná část oficiálních čísel dohledatelných na internetu je i dnes silně podceněná; některá asi ne, třeba údaj, že z elektrárny unikla do okolí radioaktivita s ekvivalentem 400 hirošimských atomovek, mě docela ohromil. Přesto jsem až dosud patřil spíše mezi zastánce jaderné energie, protože naši stále rostoucí spotřebu obnovitelné zdroje možná nebudou nikdy s to pokrýt. Tahle kniha ovšem pořádně zatřásla s mým přesvědčením. I když jsou to vlastně jen přepisy rozhovorů či spíše monologů svědků události ze všech sfér tehdejší běloruské společnosti, jsou samy o sobě a tím spíše ve svém celku nesmírně působivé. Je to emocionálně velmi náročné čtení, a to i s vědomím, že k havárii došlo už téměř před 40 lety.

Já teda nemám ke knize nic moc co říct, jen že je to silné. Příběhy obyčejných lidí u kterých jsem brečela jak želva. Jediné co mě po přečtení napadlo, bylo "proč?". Proč za to muselo zaplatit tolik lidí a tolik lidí za to stále trpí. Knihu určitě doporučím. Autorka knihy zachytila přesně to, na co ostatní lidé zapomínají, na samotné lidi kteří tragédii prožili. Na jejich životy.

Tragédie lidských osudů, životů vykreslená v "monolozích" je neuvěřitelná. Nedokážu si to představit.
Zároveň ale nelze opomenout sondu do běloruské/sovětské duše. Ta naprostá ztráta svobody (musíme počkat až co nám řekne báťuška car/generální tajemník/prezident) a zároveň pocit nadřazenosti (není lepšího národa nad sovětský, potažmo ruský).

(SPOILER) ČV 06/22. Čítala som ju dvakrát a plakala na viacerých miestach... a to nie mi skutočne stáva minimálne, aby ma kniha dojala k slzám, primäla k takému zamysleniu a vnútornej bolesti pri vcítení sa do postáv (manželiek, rodičov, ale i detí), keď som čítala ich spomienky, bezmocnosť, odovzdanie sa osudu, ktorý nejde zmeniť a súčasne neprestajný boj. Černobyl je jedna z top tém, ku ktorej sa ľudsky aj čitateľsky doma vraciame z mnohých dôvodov a táto kniha sa stala svojim spôsobom našou modlitbou tiež. Naozaj doporučujem prečítať!
PS: Utkvie vám iste v pamäti navždy niekoľko viet... "všetko to bolo ľúbené, drahé a moje" (aj keď sa telá milovaných manželov doslova rozpadali pod rukami, nemohli a nechceli ich opustiť ich ženy, to si človek ani predstaviť nedokáže, toľko fyzickej a emocionálnej bolesti) "na poli orie traktor a nad ním horí reaktor" (citácie iste nie sú doslovne presné, za to sa ospravedlňujem)