Doba z druhé ruky

předevčírem

(audiokniha) Drsné. Pro pochopení často nepochopitelné ruské mentality indeální.

2 19. dubna

Tak to jsem si dala, tolik hrůzy v jedné knížce. Místy jsem knihu odkládala, neměla jsem na to žaludek, co všechno se tam dělo a děje. Rusové jsou zkrátka nepoučitelní, nevím, co vše by se muselo stát, aby se jim otevřely oči. A ten alkohol, násilí na ženách, chudoba a především to, že si vůbec neváží lidského života ani sami sebe, to vám opravdu rozum nebere. Kde se v lidech bere tolik nenávisti vůči jiným národům, kdyby je aspoň nechali žít....Ruská žena to je kapitola sama pro sebe. Je to síla, ale dala bych to jako povinnou četbu.

5 13. února

Od této běloruské (doma samozřejmě zakázané) autorky jsem četla skoro vše, co česky vyšlo, včetně známých Zinkových chlapců a Modlitby za Černobyl a toto je taky skvělé. Stručně řečeno výborné čtení o tom, proč Rusko bylo, je a bude země chlastu, bídy a zmaru, jak kdysi napsal Borovský.
Jako vždy v jejích knihách se jedná o vyprávění náhodných obyčejných lidí, které zaznamenala na diktafon a kteří vzpomínají na určité události - tentokrát konec komunismu a rozpad SSSR. Mnoho z nich se shoduje, že předtím jim bylo lépe (a to i přesto, že jejich rodiče nebo prarodiče ještě prošli gulagy). Vzpomínají na Gorbačova a Jelcina (Putin byl v době sepsání knihy u moci teprve pár let), na to, jak se doslova přes noc sice zaplnily obchody západním zbožím, ale nebyly na něj peníze, na smutek po rozpadu velkého impéria a i na eskalaci národnostních konfliktů, které v několika postsovětských republikách vyústily až v občanskou válku (Gruzie x Abcházie, Arménie x Ázerbajdžán).
Není to lehké oddechové čtení, ale hodně toho o Rusku napoví, i v kontextu současnosti - proč zase mají u moci diktátora a proč válčí.

11 04. ledna

Chce-li někdo zkusit pochopit ruskou (sovětskou) duši, není lepší knihy než této. Jak už je u autorky tradicí, opět jde o zaznamenání rozhovorů s různými lidmi, které jsou fascinující a děsivé zároveň. Podávají smutný obraz toho, proč bude Rusko stále stejné - tamní obyvatelé nejsou schopni nakládat se svobodu, adorují masové vrahy (a to i přesto, že jim vyvraždili rodiny) a nedokáží se přizpůsobit informační době. Je tu patrné, že v Rusku (SSSR) by nemusel být hladomor, jenže představitelé státu dají raději peníze do neustálého vyzbrojování než zlepšit úroveň svých vlastních obyvatel. Podobně zvrácené myšlení není možné pochopit a čtenáři nezbývá než jen fascinovaně číst a číst a poznávat, že této zemi není pomoci. Snad nikde neplatí to, že kdo je schopen žít v demokracii, uteče za hranice a buduje si život jinde než ve své vlasti. Nejsmutnější na knize je to, že čtenáři nemůže být líto a nemůže cítit jakýkoli soucit s lidmi, kterým Stalin brutálně zlikvidoval rodinu, společenské postavení i životní podmínky a oni jsou schopni ho neustále vzývat a uctívat. Tak trochu pod čarou se dá říct, že podobné myšlení ("dřív člověk otevřel noviny, kde byla jedna pravda a přesně věděl, co se děje", všechno bylo jednodušší, protože jsme si mohli koupit jen jeden druh salámu a to ještě jen někdy) má i tuzemská pátá kolona "kriplů" (omlouvám se za výraz, ale jiný to nevystihne), která chodí demonstrovat za Rusko a podporuje psychopata Putina ve válce. Hodně smutné čtení, ale dost silný zážitek, kterému k plnému počtu chybí snad jen bližší časová ukotvenost.... 90 %

4 17.11.2022

Neskonale kvalitní a po čertech přínosná kniha (ZEJMÉNA) v dnešní době plné naivních rusofilů, komunistů a dalších lidí s rouškou přes oči. Jak já vždycky říkám, jak se můžeme dnes divit, že Rusko je, jaké je, když ta země vyrostla, na tak extrémně prohnilých a otřesných historických základech (myslím samozřejmě hlavně dobu Stalinovu).

Pokud nemáte prostor přečíst si celou knihu, tak dle mě, podstata se ukrývá v kapitole: "O jiné bibli a jiných věřících". Tam je schované vše.
Sekera hospodáře přežije, Stalina, naprosto největšího kripla všech dob, ještě prohlásí za velkýho. Sekera odpočívá.

4 04.09.2022

Tohle bylo hodně drsné čtení. Nejděsivější bylo, že mnoho z těch, kteří prošli lágrem a jeho hrůzami zůstalo kovanými komunisty. Také z výroku "za socialismu o všem rozhodovala strana a my se nemuseli o nic starat, ale teď nevíme, co máme dělat" mi běhal mráz po zádech.

7 26.07.2022

V první polovině mě pobavilo zjištění, že starší generace pamětníků vzpomíná na to, jak všichni toužili po tom jíst (kvalitní) salám. Tito lidé ve svých vyprávěních nezávisle na sobě zmiňovali salám jako něco, co bylo za socialismu nedosažitelné. Jako by salám byla hlavní motivace běžných občanů po změně režimu. Touha po svobodě byla v Rusku abstraktní pojem, salám byl ale něco hmatatelného, nedosažitelný symbol blahobytu.

Nejdrsnější jsou příběhy z dob stalinismu. Vzpomínky na brutální výslechy a těžký život v gulazích jsou místy vyloženě mrazivé, hlavně když vzpomíná žena, která v nich vyrostla. Dekonstrukce mýtu hrdinských sovětských partyzánů (třeba kterak klidně zastřelili mladou židovku), kterou přináší jeden pamětník, je taky silný materiál, ale tenhle pohled na denní existenci sovětských partyzánů ve válce je potřeba slyšet, aby na jejich působení měl člověk plastičtější obraz. A to platí hlavně v kontextu toho, jak moc je dodnes pro mnohé Rusy boj jejich předků proti nacistům definující událostí jejich národní identity.

A když si člověk myslí, že v Rusku už mladší generace nemůže mít tak zlé vzpomínky, dojde na občanské války na Kavkaze a policejní brutalitu moskevské milice vůči menšinám (a běloruské proti demonstrantům) a člověk si říká, že z Ruska prostě za současné konstelace nemůže vzejít nic dobrého. A stačí skok do současnosti, kterak Putin napadl Ukrajinu a bohužel se toto jen potvrzuje.

Sice tu mezi vším tím marasmem probleskují záblesky naděje (občasná setkání s dobrým člověkem), ale v opozici proti tomu stojí neustálé sebe-potvrzování vlastních mýtů o ruském člověku a národu (takovéto "Potřebujeme silného vůdce, vzpomínky na to, jak jsme byli velcí a silní“), které prostě vždy budou nahrávat autokratickému despotickému vůdci (jako třeba ta paní, která si oprávněně stěžuje na sociální nespravedlnosti, ale přitom vzývá Stalina, aby konečně zjednal pořádek, heh).

Hvězdičkové hodnocení je velmi subjektivní, kniha má důležitou vypovídající hodnotu, ale jak už to u povídkově laděných knih bývá, některé příběhy baví čtenáře trochu míň a zároveň platí, že začínat každých dvacet stran nové vyprávění trochu kouskuje ten intenzivní zážitek, který většina příběhů přináší.