Doba z druhé ruky

25.07.2016

Opäť, rovnako, ako pri knižke Vojna nemá ženskú tvár, sa cítim nepodvedený, dostal som presne to, čo som od knižky očakával. Hlboko intímne výpovede nositeľov bremien naložených na ich chrbáty sytémom a nekomickými figúrkami, ktorých práve tento systém stvoril. Pre mňa úžasné, voňajúce človečinou.

Nie som znalcom všetkých nositeľov Nobelovej ceny za literatúru, ale okrem Churchilla a Solženicina mi nie je známy žiaden ďalší autor, ktorý by "nobelovku" dostal za literatúru, ktorá je skôr publicistikou ako "krásnou literatúrou". V každom prípade dielka Svetlany Aleksijevičovej sú úplne iné, ako knihy dvoch vyššie uvedených bardov. Omnoho subtílnejšie, osobnejšie, ľudskejšie. A nežnejšie. Mám pocit, že i motivácia autorky vychádza z úplne inej bránočky.

08.07.2016

Smutný obraz (současného) Ruska. Úmom Rassíju ně paňjáť.

01.07.2016

„Ruský človek... ti môže aj poslednú košeľu dať. Ale občas ti tvoju poslednú ukradne. Ruskému človeku sa nechce žiť len tak, chce žiť pre niečo. Skôr u nás nájdeš svätého, ako čestného a úspešného.“

Od Časov zo second-handu som čakal že nazriem pod pokrievku, do hrnca sovietskeho človeka. Dostal som desať porcí ľudských osudov, vždy nejak spojených s prevratom a pádom ZSSR. A ako druhé jedlo ďalších desať porcií človeka, ktorého život ovplyvnili neskoršie roky. Do toho, na zahryznutie, hrniec krátkych myšlienok a názorov. Všetka táto solídna strava mala spoločné jedno – základné ingrediencie sa vypestovali ešte v časoch sovietskeho impéria.
Čo som si vlastne od tejto na prvý pohľad opulentnej hostiny, ovenčenej navyše nobelovou cenou, sľuboval? Relikty socializmu vidím u nás. Všade okolo seba aj v hlavách ľudí. Všeobecný názor, ktorý u nás prevláda (aspoň si myslím) je ten, že dnes nám je konečne lepšie. Alexijevičová však z priestoru na východ od nás prináša skúsenosť presne opačnú. Prekvapilo ma to a prekvapilo ma to o to viac, že táto skúsenosť sa vinie naprieč (takmer) všetkými sociálnymi a vekovými skupinami, naprieč všetkými zväzovými republikami. Zachádza až do takej krajnosti, že za životom v ZSSR plačú aj potomkovia väzňov preživších sovietske gulagy.
Len hlúpa nostalgia? Nemyslím si to. Ľudia vymenili „istoty“ za salámu, takto to vidí aj mnoho ľudí u nás. Akurát v postZSSR priestore si nemajú tú salámu za čo kúpiť. A tak ostali s holými zadkami... To už síce autorka explicinte neuvádza, ale tu niekde zrejme možno sledovať vznik dnešných znepokojivých trendov v Rusku. Tým ľudom akosi chýba to staré „keď Vlasť prikáže, sadnem aj na ježa.“ Nožnice medzi bohatými a chudobnými sa na východe rozovreli až príliž, tí, čo vtedy mali málo, alebo nič, majú to isté aj dnes. Navyše bez väčších nádejí na zmenu. I heslo „sloboda je neprítomnosť strachu“ akosi stráca na aktuálnosti pri Alexijovovičovej rozhovoroch s matkou policajtky zabitej v Groznom, či s tadžickými robotníkmi v pivniciach pod Moskvou.

„Ruský sen, to je kufor do ruky a odísť z Ruska do riti.“

Nejako mi to ale celé nepasuje s nobelovou cenou pre autorku. Na dielo som mal zálusk ešte skôr, ako cenu dostala. Práve to, že bola takto ocenená, dvihlo latku mojich očakávaní veľmi vysoko. A trochu som ostal sklamaný. Dielo je viac menej suchým reportážnym textom, niekedy je to zaujímavé, inokedy menej. Keď ho porovnám povedzme s knihami R. Kapuscinskeho, chýba mi tu nejaká umelecká hodnota, možno tam teda je, len ja ju nevidím. Ok, ďalej by sa dalo argumentovať, že autorka pochádza v krajiny, kde dodnes prežíva akási reliktná socialistická diktatúra a je treba oceniť Alexijevičovej boj proti neslobode. No i táto myšlienka v diele nejak zaniká, snáď práve okrem kapitoly o protilukašenkovských demonštráciách z Minska sa v knihe nenájde viac menej nič, čo by nejak výrazne vystupovalo na obranu ideálov slobody. Text je reportáž, autorka popisuje a popísané nijak nekomentuje ani nehodnotí... Rozhodne nespochybňujem rozhodnutie o udelení ceny, v skutočnosti toho nemám načítaného až tak veľa a nemám ani iné potrebné znalosti, aby som to dokázal fundovane zhodnotiť, no ako laik musím konštatovať, že hoci sú Časy zo second-handu knihou dobrou, nie sú nijak výrazne výnimočné. Za prečítanie však rozhodne stoja.

24.06.2016

Rusové jsou zvláštní národ. Žijí na dohled Evropanům, ale nejsou to Evropané. Jakoby to byl úplně jiný světadíl, jiná planeta. Indoktrinace, útlak, bída, vodka... ale také vyjímečná literatura, filosofie, umění... Jakoby lidé potřebovali k rozmachu a prosperitě tíživé životní podmínky. Možná, že pernamentní tlak podporuje kreativitu a pohodlí přesný opak? U mě rozhodně ano.

Většina z nich žije v nouzi a přesto Putina milují. Ptáte se proč? Dal lidem pocit, že všichni do jednoho jsou součástí velkého Ruska! A také ukázal prstem na nepřítele.

Světlana Aleksijevič nezatěžuje vyprávění lidí vlastními interpretacemi. Je to sentimentálně rozcítěné (za Sovětského svazu jsme byli všichni stejní, mluvili jsme jedním jazykem...), děsivé (z lágrů se vraceli, tedy pokud se vraceli, lidské trosky), zmatené (nechápu tenhle nový svět), bolestné, smutné, tragické. Konec rudého člověka je krvavý, stejně jako jsou krvavé jeho dějiny. A z této skrumáže rozmanitých osobních zážitků a emocí proniká na povrch jeden obzvláště děsivý fakt: vždyť tento národ je traumatizován celá staletí - v podstatě od svého vzniku!! Rusko je doslova krví a represemi prosycená zem a my můžeme děkovat Bohu za prozíravé a umírněné panovníky jakými byl Karel IV a další. Ale lze nazývat štěstím, že například díky informační globalizaci můžeme namísto řešení vlastních problémů pohodlně řešit ze svých obýváků problémy jiných lidí, jiných kultur a krajin? A naivně věřit, že je skutečně řešíme? - od utečenců přes ruskou duši, americkou kriminalitu, islámské náboženství, Sýrii... až po děti nějaké paní Novákové kdesi v Norsku.

Já především věřím, že stále budou existovat a to na všech úrovních společenské hierarchie i lidé s ochotou, schopností a možností konat i proti většinovému názoru. Jinak by demokracie byla dlouhodobě neudržitelným stavem společnosti. Existovat autority, ze kterých je cítit síla a současně jakási rodičovská laskavost - neboj, i ty si já! Protože to právě oni formují podobu demokracie ať už pozitivně či negativně.

---

„Neustále mluvíme o utrpení. Je to naše cesta poznání. Lidi ze Západu nám připadají naivní, protože nestrádají tak jako my, mají na každý neduh nějakou medicínu. Kdežto my jsme seděli v lágrech, za války jsme zemi poseli svými těly, holýma rukama se přehrabovali v jaderném palivu v Černobylu. A teď sedíme v troskách socialismu. Jako po válce. Jsme tak ostřílení, tak omlácení. Máme svůj jazyk. Jazyk utrpení.“

03.06.2016

Táto kniha je tak neuveriteľne depresívna, ponurá a pritom veľmi dobrá.
Autorka je skúsená novinárka, zostáva nad vecou. Ja som to nedokázala, občas som si musela dať prestávku, toľko hrôzy nejde prečítať len tak.

15.05.2016

Je to kniha, která je tak děsivá a neskutečná. Na jednu stranu máte pocit, že už ji dál číst nedokážete, ale na druhou musíte.

27.04.2016

Střípky z života socialistického člověka aneb tragédie a absurdita ruských dějin. Neuvěřitelné i docela uvěřitelné příběhy různých lidí posbírané na různých místech, velice zajímavě zpracovaný dokument o tom, co zformovalo ruskou mentalitu, jaký byl život v tehdejším SSSR a jak se žije Rusům dnes - po pádu totalitního režimu a nástupu kapitalismu. Jakou cenu může mít lidský život? Co si lidé skutečně myslí? Celkem smutné, ale rozhodně zajímavé čtení, doporučuji.

26.04.2016

Strašně zajímavá kniha plná příběhů, při nichž se autorka snaží zůstat nad věcí a držet hesla které si sama vytyčila a to: "...zůstat historikem s chladnou hlavou, ne historikem s planoucí pochodní. To ať posoudí čas. Čas je spravedlivý, avšak ten vzdálený, nikoliv blízký."
Člověk tak lépe porozumí problémům, které nám nejsou až tak vzdálené a pochopí nesnadnou transformaci starší generace na novou dobu a mnohá příkoří, která přináší. Některé příběhy jsou až děsivé, s jakou syrovostí nastiňují tragické osudy...

30.03.2016

Ruská tragédie v moderním pojetí. Alexijevičová vytřídala na tomto postu své kolegy, jako byl Puškin, Dostojevskij, Tolstoj či Čechov. V tomto dokumentárním románu poznáme Rusko očima generála, vojáka, matky, dětí, ponížených intelektuálů, povýšených kriminálníků, zapřisáhlých stalinistů či rozzuřených antigorbačovistů. Zajímavý je příběh ženy, která kvůli vrahovi opustila manžela a své tři děti(trochu mi tento příběh připomíná dobovou hysterii žen v případu Kájínka). Rozhodně doporučuji, není to veselé čtení, ale zase vám otevře trochu více oči.

08.03.2016

S každým dalším řádkem se čtenář noří do čím dál tím ponurejší nálady, až se doslova topí v depresi. V téhle knize je opravdu celé ruské 20. století - totalita, gulag, tvrdý nástup kapitalismu, měnová reforma, nesmyslné války v okrajových oblastech, náboženské konflikty na Kavkazu, teroristické útoky... to vše očima obyčejných lidí, ale i funkcionářů. Příběhy, které by neměly zaniknout!

"Dvě sousedky se spřátelily: jedna měla pětiletou dcerku a druhá byla sama. Obyvatelé komunálek většinou sledovali jeden druhého. Navzájem se odposlouchávali. Ti, kteří měli místnost deset metrů, záviděli těm, kteří měli pětadvacetimetrovou. Takový byl život... A jednou takhle v noci přijel anton... Ženu, která měla malou holčičku, zatkli. Ještě než ji odvezli, stačila vykřiknout na přítelkyni: 'Když se nevrátím, vem si moji malou k sobě. Nedávej ji do dětského domova.' Kamarádka si dítě nechala. Pak na ni přepsali druhou místnost... Holčička jí začala říkat maminko... 'Maminko Aňo'... Uběhlo sedmnáct let... A opravdová maminka se vrátila. Své kamarádce zlíbala ruce i nohy. Pohádky obvykle končí v tomhle okamžiku, jenže v životě to dopadlo jinak. Bez happyendu. Za Gorbačova otevřeli archivy a bývalé trestankyni nabídli: 'Chcete si prohlédnout svůj spis?' Chci. Vzala svoji složku... otevřela... a navrch leželo udání... byl to dobře známý rukopis... Udání sepsala sousedka... 'maminka Aňa"... Chápete to? Já tedy ne. Ta žena to taky nemohla pochopit. Šla domů a tam se oběsila."

"Perestrojka... v tom bylo cosi velikého... Během roku zavřeli naši projekční kancelář, zůstali jsme se ženou na ulici... Týdny jsme jedli jen bramborovou kaši. Začal jsem podnikat. Prodával jsem na trhu nedopalky. Litrové sklenice vajglů... nebo třílitrové... Manželčiny rodiče (univerzitní profesoři) je sbírali na ulici a já je prodával. A lidi je kupovali."

"Město Orsk u Orenburgu. Celý den a noc se tudy hnaly dobytčáky s kulackými rodinami. Na Sibiř. Hlídali jsme nádraží. Jeden vagon jsem otevřel: v rohu visel na řemeni polonahý muž. Matka chovala v náručí maličkého a starší chlapec seděl vedle ní. Rukama jedl svoje hovno."

Dozorčí stanice křičela na někoho do telefonu: 'Co po mně chcete? Lidi vycházejí z tunelu a vzápětí tu umírají, vylezou na nástupiště a umírají...' (Mlčí) Všichni si na to už zvykli. Zapnou televizi, poslechnou si to a jdou si dát kafe..."

"Leželi tam mrtví, v kapsách jim bez ustání zvonily mobilní telefony... Nikdo neměl odvahu jít až k nim a zvednout je."

23.02.2016

Výborná kniha o životě v Rusku. Takřka dokumentární průřez celým 20. stoletím. Syrové příběhy, které staví na autentických výpovědích. I když by bylo zajímavé mít přepis nahrávek v jejich autenticitě a zjistit tak, co je autorská úprava. Ze stylu vyprávění je totiž někdy až příliš znát autorčin rukopis a snaha dát příběhům nějaký konečný tvar a takříkajíc je vypointovat. Redakce se také moc nevyznamenala a kupodivu se v textu najde dost chyb a překlepů. Za vydáním stojí redakčně Libor Dvořák, kterého si vážím jako překladatele i jako zpravodaje, ale je třeba říct, že jeho velmi dobré překlady (zde v pozici redaktora) jsou někdy poznamenány stylistickými i překladatelskými chybami (Bratři Karamazovi, Vojna a mír). Je určitě dobře, že tato kniha v češtině vyšla, ale přeci jen by jí slušela ještě dodatečná redakce. Jinak je to ale skvělá kniha.

"Homo sovieticus" skutečně existoval. A nemyslím si, že je tak vzdálen starozákonnímu Adamovi, jak je na začátku popsáno. Pravý "homo sovieticus" je podobný starozákonnímu Jobovi, který se i přes četné rány nevzdá své víry; nebo Abrahámovi, který je schopen obětovat pro ideu svého syna Izáka (příběh o zaslepenosti, která je bohužel vlastní většině ideologií). "Homo sovieticovi" je idea komunismu a strana vším a tragicky ji staví i nad rodinou a nad vztahy s nejbližšími. Je to ale síla ideje, kterou už my, pozorovatelé, jen stěží dokážeme pochopit. Idea, která ospravedlňovala takřka cokoliv. Někde jsem četl, že ruskému komunismu chybí metafyzický rozměr. Alexejivičová ukazuje, že tomu tak není a určitá metafyzika v základu komunistitckého zřízení byla. Je to ale spíš metafyzika podobná té starozákonní, která nesází na posmrtný život, na nebe a peklo atd., ale na to, že ráj lze uskutečnit tady a teď, a kdy se za pár let při usilovné práci budeme mít všichni dobře. A když ne za pár let, tak určitě za 20, za 30 let, za 50 let. Že to připomíná křesťanství se svým čekáním na Poslední soud a zmrtvýchvstání, nebo Starý zákon se svou připomínkou, že naše činy nám budou oplaceny na našich potomcích... A neměly snad stranické schůze a průvody něco z exaltovanosti mší a oslav církevních svátků? Jen ikonografie a symboly jsou, pravda, jiné. Komunismus v Rusku z humanistického hlediska selhal (jako i jinde ve světě), ale nového člověka v některých případech opravdu vytvořil, i když, žel, za cenu obrovských ztrát. Nebyl tu totiž nikdo, kdo by mu v poslední chvíli - jako Abrahámovi - zadržel ruku.

"Homo sovieticus" je tragická postava ne nepodobná Jobovi a Abrahámovi, která může působit groteskním dojmem, ale jež není komická ani trochu, a kterou je potřeba vnímat v širších souvislostech a historickém kontextu.

Iniciační kniha. Díky Světlaně a díky nakladatelství.

16.02.2016

Doba z druhé ruky je drsná kniha. Jeden příběh za druhým jsem se přesvědčovala o neuvěřitelné krutosti jednoho člověka k druhému, o očekávání a deziluzích, o manipulaci, o opojení mocí a neskutečné bezmyšlenkovitosti lidí, kteří se cítí být součástí nějaké skupiny. Tím vším je ale kniha také velmi zajímavá pro někoho, kdo si tímto naštěstí neprošel a žije jen uprostřed následků. Toto je dílo, která by se mělo stát povinnou četbou a o němž by se mělo diskutovat.

05.12.2015

Byly to všechno celkem uvěřitelné příběhy s velmi silnými okolnostmi. Zároveň autorka nijak na jejich základě netvoří závěry, jen poukazuje na logiku politiky současného ruského prezidenta Vladimira Putina. Člověk může jen domýšlet co a jak bude dál, pokud ví, jaké naděje si dělali vůdcové Sovětského svazu, a že lidé jsou nepoučitelní.