Pítrs85
komentáře u knih
Lepší než život
Rob Grant
Knižní Trpaslík je skutečně zvláštní, něco jako kdyby se v BBC utrhli a dovolili natočit sprostější a drsnější verzi. Což neudělali, nutno dodat, že naštěstí, protože takové to "naivní" kouzlo televizního Red Dwarf mi v knížkách chybí. Ale i tak se člověk pobaví, hlavně Smeg Head je pořád Smeg Head... :-)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonas Jonasson
V poslední době se mi (díky jedné zainteresované osůbce /zdravím-helou :-)/) ty knižní perly nějak nakupily, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel (btw ten švédský originální název, to je peklo :-) patří mezi vůbec ty nejlepší, originální a vpravdě suchý humor se mi naprosto trefil do noty, líbí se mi ta bezelstnost titulní postavy, kdy se mu všechno v životě přihodilo... prostě přihodilo :-) Knížka, přestože po nějaké chvilce přibývá jedna oběť za druhou, je ve své podstatě neskutečně optimistická a hlavně opravdu opravdu čtivá (druhou polovinu jsem přečetl za jednu noc). Nedivím se, že se Jonasson setkal s takovou odezvou, moc se těším na jeho příští román Analfabetka, která uměla počítat.
Stráže! Stráže!
Terry Pratchett
Terryho Pratchetta jsem si chtěl přečíst už docela dlouho, konečně jsem se dostal do jeho slavného města Ankh Morpork a... přestože jsem očekával něco krapet jiného, druhá polovina už odsejpala vskutku záživně, zkrátka zase jednou knížka, u které mi chvíli trvalo, než jsem se dostal na její vlnovou délku. Ovšem že si (ne)zamilujete strážníka Karotku, to je... to je... šance tak jedna ku milionu ;-)
Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
Těžko se mi hledají slova, protože příběh v Osvětimské knihovnici je nejenom smutný, ale hlavně strhující, strhující v tom, jaké peklo dokáže přežít sotva odrostlá dívka, které ničivá mašinérie druhé světové války vezme nejenom její blízké, ale i celé dětství. Knížka vám nedá na chvíli vydechnout a přestože by se dala přečíst jedním dechem, přiznávám, že já jsem si musel dávat pokaždé povinné pauzy, málokterý příběh na mě zapůsobil tolik, jako ten o knihovnici z bloku 31 osvětimského koncentračního tábora. A jak píše sám autor, nikdy jsem moc nevěřil na hrdiny, ale Dita Adler (jenž byla inspirována skutečnou postavou) takovým hrdinou je.
Forrest Gump
Winston Groom
Tak já vám teda něco povim, vono estli tohlencto chcete srovnávat s tím slavným filmem, tak to teda hodně blbě děláte, páč knížka a film zase dvje různý vjeci jsou a nedají se teda jako vůbec srovnávat. Takhle můžete enom přemejšlet, jestli takovej Forrest mohl někdy někde vůbec eksistovat, páč když to byl teda ten idijot, tak jakto, že prožil život ne za dva, ale aspoň za tři lidi? Ono teda tahlencta knížka je jako dost ftipná, ale jako některý ty kapitoly už mi připadaly tak trochu přehnaný, třeba ten vesmír a tak. No a čtu a čtu a koho tam nevidím jako Johna Lennona (kterýho jsem tam, narozdíl od toho filmu, fakt neviděl, což mě teda jako dost naštvalo, a já se na něj tak těšil). No co bych vám k té knížce ještě jako povjeděl... No třeba ta opice, můžete si vsadit, že když se v literatuře objeví orangutan, bude to skoro vždycky ta nejsympatičtější postava. Ale co já můžu vjedět, když jsem ten ;-)
Analfabetka, která uměla počítat
Jonas Jonasson
Analfabetka je vlastně svým způsobem to samé v bleděmodrém, co byl Stařík, její předchůdce z pera (nebo spíš z klávesnice :-) Jonase Jonassona, avšak i díky tomu, že je Nombeko (analfabetka) snad ještě větší sympaťačka než byl Alan (stařík), je její příběh ještě zábavnější (a možná i šílenější). I tady vystupuje spousta absurdních postav dělající ještě absurdnější věci, i tady se seznamujeme se švédskou, resp. celosvětovou politikou a i tady (a to hlavně) se zase pořádně zasmějeme, Jonassův výklad vše(ne)možných situací je zkrátka bezkonkurenční. !Spoiler! Jen ten sladkobolný, happy-endový konec už byl na mě maličko moc. !Konec spoileru! Ale to nic nemění na tom, že ode dneška budu každé další Jonasovo dílo vyhlížet s velkým očekáváním, ideální knížka pro relaxaci, nejlépe v lese, u tůní a v přítomnosti samých kačen ;-)
Palba od boku (Portrét Quentina Tarantina) / Pulp Fiction
Quentin Tarantino
Mírně bulvárně napsaná biografie nejvýraznějšího režiséra současnosti, navíc ukončená dobou, kdy celý svět zachvátila mánie filmem Pulp Fiction. Tudíž nejzajímavější části jsou ty, které popisují docela divoké Quentinovo dětství a pak ty, které ukazují, jak těžké je se v továrně na sny uchytit, přestože máte talentu na rozdávání a že bez cizí pomoci by se vám to nepodařilo asi nikdy. Nejvíc se mi líbí ten fakt, který z knížky vyznívá, že samotný Tarantino si jde stále svou vlastní cestou, pořád je tím "vyvrhelem" a nejšťastnější chvíle jeho života byly ty, kdy pracoval ve videopůjčovně a byl obklopený stejnými filmovými maniaky, jako je on sám.
Generation kill: válečný reportér v první linii irácké války
Evan Wright
Evan Wright popisuje spojeneckou invazi do Iráku v roce 2003 bez jakýchkoliv příkras, patosu a přehnaného vlastenectví, nepokouší se však její dopad ani nikterak kritizovat, namísto globálního pohledu nabízí svůj vlastní, kdy po dobu několika měsíců patřil do bratrství několika členů průzkumného praporu námořní pěchoty USA. Čtenář se tak dozví, co za lidi se vlastně v řadách americké armády rekrutuje a jaké pohnutky je k tomu vedou. Výborné čtení i pro pacifisty jako jsem já, kdy není problémem se na jedné stránce rozesmát, ale i nemít daleko k pláči.
Žena v černém
Susan Hill
Žena v černém se rozjíždí pomalu, lenivě, asi jako se lenivě tetelí mlha nad blaty obklopující onen velký dům, který má za nájemnici jednu vskutku naštvanou duchnu (ženský rod slova duch, btw kdo ví, jestli platí nájemné...), navíc by někoho (mě) mohlo štvát dokola omílané, jaké mraky jsou zrovna na obloze, jak moc mrazivý vzduch otravuje hlavního hrdinu, zkrátka neustálý popis počasí, že by se ani Dagmar Honsová nemusela stydět... Ale pokud překonáte zhruba první třetinu knížky (která není špatná, ale o tom, že by vás strhla a od knížky už nepustila, se moc mluvit nedá), odmění vás gradujícím příběhem, mrazivým, děsivým (vážně, takhle jsem se u knížky ještě nebál, ouky, nebál jsem se ani tentokrát, ale napínavé to bylo, a ne že ne). Doporučuji číst za zvuků hudby soundtracku k filmové Ženě v černém ;-)
Slunění v dešti
Gwyneth Lewis
Veselá knížka o depresi není veselá tím, že by autorka problém deprese nějak shazovala nebo zlehčovala, sama prošla peklem deprese, tudíž ví, že o tomto se žertuje těžko. Ono 'veselá' znamená, že je jen na vás, jak se s touto psychickou nemocí vypořádáte, autorka jen nabízí svůj úhel pohledu, jak se s ní vypořádala ona. A že to byla dlouhá a těžká cesta.
Volání Kukačky
Robert Galbraith (p)
Přestože je mi svět showbusinessu, ve kterém se děj Volání Kukačky odehrává, krajně nesympatický (přesněji řečeno se mi z něj dělá šoufl), JK to zase dokázala- opět píše neskutečně poutavě, tak, jak to u ní známe, že se jeden nenaděje a padesát stránek má schlamsnutých během chvilky. Rowlingová i tentokrát zvolila jazyk, kterému prostě musí porozumět každý čtenář a který se musí líbit. Stejně tak jako její hrdinové, ať už záporní nebo kladní, s Cormoranem Strikem v čele, velice zajímavý charakter. Závěr je pak možná nešokující, přesto si jeden musí říct, že vlastně ano, tohle fakt dává smysl :-)
Posel
Markus Zusak
Markus Zusak se po Zlodějce knih a teď i po Poslovi stává jedním z mých nejoblíbenějších autorů. Ne, že by byly jeho knížky něčím extra výjimečným, ale je to hlavně jeho jazyk, způsob, jakým píše (protože kdybych byl spisovatel, tak bych psal přesně takhle, hehe :-). Má prostě dar psát neskutečně poutavě, zábavně, smutně a vesele zároveň. A to někdy, spolu s nosným nápadem, stačí k tomu, aby se jeho díla stala nezapomenutelnými, něčím, k čemu se budu kdykoliv rád vracet. Posel je opět naplněn neskutečně pozitivní energií, byť je jeho děj svým způsobem vlastně hrozně smutnej (stejný případ jako u Zlodějky knih). A hlavní hrdina, Ed Kennedy, aspiruje na největšího literárního sympaťáka ever. A když se tu v závěru píše o mé milované Audrey Hepburn, nemám daleko k tomu označit Posla k tomu nejlepšímu, co jsem zatím četl... A i tady z úplně poslední věty v knížce příjemně zamrazí.
Poslední člověk
Doug Naylor
Bohužel, Poslední člověk potvrzuje ještě víc než jeho dva předchůdci, že seriálový Trpaslík a knižní Trpaslík dvě různé věci jsou, tam kde je seriál vtipný, je knížka spíš jen sprostá a v nejednom okamžiku i trochu trapná. Ale samozřejmě, pořád je to Red Dwarf, takže se člověk při čtení i párkrát zasměje (převážně však ale v těch chvílích, které zná už z televizní série). A co považuju za Naylorův největší fail je, že tu udělal z Rimmera opravdového hrdinu- z Rimmera, Arnolda Judase Rimmera... Nemožno :-)
Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
Klobouk dolů, velmi vyspělý a hlavně čtivý debut, z toho, kolik to muselo dát práce, napsat knížku, která je sice fikcí, ale opírá se o skutečné události, jde až hlava kolem. Příběh Zvuku slunečních hodin (už jen ten název je krásně poetický a co teprv pak knížka samotná) pojednává především o holocaustu za druhé světové války, a taky o tom, jakým způsobem ovlivnil nejen ty, co zažili peklo koncentračního tábora na vlastní kůži, ale i jejich nejbližší. Knížka přeskakuje z různých charakterů i po různých dobách, tudíž vyžaduje vaši naprostou pozornost, odmění se vám však krásnými větami a taky tím, že zase jednou budete muset u knížky přemýšlet. Mně dal Zvuk slunečních hodin spoustu podnětů k zamyšlení, už třeba jen o tom, co je v životě důležité a co není. Nádherná kniha.
Rosemary má děťátko
Ira Levin
S Rosemary jsem ušel dlouhou cestu, několikrát jsem ji před pár lety rozečetl, po nějaké době zavřel, poté se k ní vrátil a tak pořád dokolečka. Až letos se mi podařilo po mírně ukecaném začátku dostat se na stejnou vlnovou délku a jak přibývaly stránky, knížka se stávala čím dál víc strhujícím, závěr jsem pak přečetl na jeden nádech (skoro se obávaje vydechnout) a po jeho přečtení mě sevřel hodně zvláštní pocit, což se mi snad ještě u žádné jiné knížky nestalo. Pokud se vám líbila podařená filmová verze s úžasnou Miou Farrow, z knížky budete nadšení.
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
Ransom Riggs
Knížka s možná originální myšlenkou, ale napsána hodně neoriginálně, jde z toho cítit Harry Potter, ale i takoví X-Meni a spousta dalších soudobých popkulturních postav a příběhů. Asi jako spousta tu i já jsem od podivných dětí čekal krapet něco jiného, něco, co bude mít hloubku a co nebude tak trochu jako četba pro dnešní teenagery, bohužel, očekávání byla někde jinde (což by samo o sobě nemuselo být na škodu, jenže to by ten příběh musel opravdu za něco stát...). Naopak originální myšlenkou jsou všechny ty doprovodné starobylé fotografie, velice podařené (byť sem tam nacpané tak trochu na sílu a mimoděk). Není to špatná knížka, bohužel lehce zaměnitelná a po krátkém čase se jednomu vykouří z hlavy...
Karlík a továrna na čokoládu
Roald Dahl
Knížka přeci jen cílí především na dětského čtenáře, a tak mně už přijde v několika pasážích poněkud infantilní, ale být dítkem sotva školou povinným, přečetl bych jí asi tak rychle, jako bych zblajzl tabulku čokolády (a ani by nemusela být od pana Wonky). Mnohem lepší než Burtonova filmová verze (i když ten se, pro mě až překvapivě, držel předlohy vskutku věrně). Každopádně nejlepší chvíle přicházejí s Wonkovým popichováním na nezdárné děti a na jejich ještě nezdárnější rodiče. Milá knížka, při jejímž čtení na tu čokoládu chuť prostě dostanete, i kdyby jste nechtěli ;-)
Zlý začátek
Daniel Handler
Příjemná pohádka z řádnou dávkou černého humoru, líbí se mi styl, jakým způsobem je napsána, kdy nás celým příběhem provází doprovodným slovem sám Lemony Snicket. Tahle knižní předloha si zasloužila lepší filmovou verzi, než tu z roku 2005. Plusem je i její (ne)délka, člověka to navnadí, aby se porozhlédl po dalších částech. A nezapomeňte, že jsem vás varoval, pokud máte rádi knížky s dobrým koncem, sáhněte raději po nějaké jiné ;-)
Závoj smutku
Tommy Donbavand
Jde vidět, že Tommy Donbavand cílí se svým příběhem hlavně na mladší čtenáře, ale pokud si říkáte Whovian, tak jednak Závoj smutku musíte přečíst a druhak mu některé ty infantilnější dějové linie (hlavně klauny) odpustíte. Co určitě kvituju, je způsob, jakým se podařil autorovi přesně zachytit charakter Jedenáctého, Matta Smithe jsem si při čtení k "literárnímu Doktorovi" často přiřazoval. Zápletka samotná pak není vůbec špatná, dokázal bych si jí představit jako klasický dvoj (resp. troj) díl. Přesto se člověk nemůže zbavit dojmu, jak by asi knížka vypadala, kdyby jí napsal sám Steven Moffat, scénárista DW. Nevermind, Závoj smutku je zábavné čtení, pro každého Whoviana nutnost jej přečíst a navíc další knížka, Dalecká generace, která by u nás měla vyjít někdy v únoru, slibuje ještě zajímavější počtení. Za mě spokojenost.
Žena v kleci
Jussi Adler-Olsen
Seveřani prostě umí a už nesejde na tom, jestli se jmenujete Larsson, Nesbo, Kepler anebo Olsen, jehož Žena v kleci, to je tedy řádné psycho. Ovšem Olsen (narozdíl třeba od takového Larssona) na to jde dobře, protože mezi tím vším šílenstvím mučené političky Merette, sice jinak, ale i mučeného detektiva Carla je tu postava jeho "kolegy" Asada, který tento jinak vyloženě mrazivý thriller trefně odlehčuje. Pokud nemáte empatii na úrovni patníku u silnice, budete u čtení Ženy v kleci docela trpět, ovšem kromě toho vás strhne skvělý příběh a ještě lepší postavy. Ovšem doporučil bych to spíše jen silnějším povahám.