PeťkaW. komentáře u knih

Faustovi (i dalším knihám) hrozně škodí zaškatulkování do "povinné četby". Většina lidí čte to, co musí, s nechutí. Faust je úžasný příběh. Má mnoho rovin, ze kterých si podle mě každý něco vybere, i kdyby to měla být jen jedna zajímavá myšlenka. Je psán sice těžším jazykem, který nesedne každému, ale přidává knize na kouzle.

6 21.03.2017

Zpočátku jsem měla epigramy jen za hezké jízlivé rýmovačky. Teprve, když jsem o těch "pár rýmovačkách" napsala seminární práci na 10 stran, došlo mi, jak hodně jsem byla vedle. Číst Havlíčkovy Epigramy jako pouhé krátké básničky jde, ale když se člověk nad slovy trochu víc zamyslí a není líný si spoustu historických faktů dohledat, zjistí, kolik toho v sobě básně mají, jak velkou pravdu obsahují a hlavně... jak jsou nadčasové.

6 21.03.2017

1984 je bezesporu úžasným dílem, které v sobě skrývá obrovskou pravdu, životní moudrost a myšlenkovou vyspělost autora. Je úžasné, jak dokonale Orwell vykreslil techniky diktátorských režimů (především komunismu), když s ním ještě sám neměl žádné zkušenosti. Nedivím se, že si někteří lidé myslí, že byl schopný cestovat časem a viděl komunistickou budoucnost, protože některé detaily jsou vážně zarážející. Nicméně... kniha se čte dobře, i když některé do děje vložené úřední zápisy a úryvky z knih působí občas trochu nudně a zbytečně odvádí pozornost od hlavního děje. Na druhou stranu je pravda, že bez nich by náš pohled na Oceánii asi nebyl úplný. Přiznám se, že prostřední část mě opravdu nebavila a do čtení jsem se musela často nutit. Závěr ale veškeré záporné pocity odsunul do pozadí a zbyl jen skvělý zážitek.

6 21.03.2017

Nejdřív musím napsat, že je Rudá volavka můj první thriller, takže nemám s čím knihu porovnávat a možná kvůli tomu moje hodnocení nebude úplně objektivní. Ale čert to vem. Na knihu mě nalákal film (který mimochodem taky stojí za to). Na(ne)štěstí se filmoví tvůrci drželi předlohy jen v hlavní myšlence a něco si hodně upravili k obrazu svému, takže jsem nebyla během čtení ochuzená o překvapení. Nebudu nijak komentovat boj dvou super velmocí a autorovu tendenci vykreslovat Rusy věčně jako ty špatné, i když mu to dost lidí vytýká. Přece jenom je to Američan, tak co byste čekali?! Nevadila mi ani romantická linka příběhu. Naopak byl tak děj mnohem lidštější a ano, stravitelnější hlavně pro ženskou část čtenářů. Autor se s textem opravdu piplal. Hrál si se slovy, vymyslel neuvěřitelnou škálu zvratů, politických kliček, machinací, úskoků... až z toho člověka mrazilo, že to takhle v určitých kruzích opravdu chodí. Jeho původní profese a zkušenosti se v ději odrážejí na každé stránce. Škoda jen, že v předposlední části knize na chvíli došel dech. Tato pasáž zaměřená hlavně na zákulisí celého případu, a fungující jako příprava pro velkolepé finále, byla bohužel o poznání nezáživnější, než zbytek knihy. Ale je to naštěstí jen nepatrný vroubek, v jinak perfektní knize. Rudá volavka mě hodně mile překvapila a já už v knihovně pokukuju po dalším dílu, protože ten pocit napětí a čekání, jak to teda celé dopadne, se mi nečekaně hodně zalíbil. Asi se na stará kolena ještě vrhnu na čtení thrillerů?! :D

5 21.03.2022

Přemýšleli jste někdy nad tím, co by se asi dělo, kdyby nezazněla ta známá věta: "... a žili šťastně, až do smrti!" Co se mezí tím pohádkovým happy endem a onou smrtí dělo? Nebo co postihlo vedlejší postavy z příběhu? Donnelly nám dává možnost tomuhle všemu přijít na kloub. Nejenom, že můžeme vidět všeobecně známý příběh o Popelce nově očima její nevlastní sestry, ale dozvídáme se taky, co bylo s její rodinou potom, co si princ Popelku odvezl na zámek. Musím říct, že jsem byla na autorčino pojetí příběhu hodně zvědavá. Spisovatelka pohádku uchopila trochu jinak - dala jí o hodně temnější a pochmurnější ráz, ale zároveň zachovala jistou poetičnost a lyričnost. Surové popisy uříznutých prstů střídá melancholická vsuvka Isabelliných myšlenek nebo etický odstavec o lidském srdci. Zůstal taky základní cíl všech pohádek - ponaučení a snaha o to, aby se čtenář zamyslel nejenom nad chováním postav, ale i svými vlastním. Jenže někdy bohužel tohle poselství bylo servírováno až moc okatě a zbytečně to rušilo u čtení, protože hlavní myšlenka byla jasná dost i sama o sobě. Konec mě osobně nijak zvlášť neurážel. Tak nějak se dal čekat, i když ano, autorka si s ním mohla poradit trochu líp a ne tak... růžově. Ale co si budeme povídat? Kniha je určena hlavně pro dospívající holky. A ty, zvlášť, pokud třeba trpí nějakými komplexy nebo nízkým sebevědomím, budou nadšené. Já byla spokojená... víceméně. Nevlastní sestra splnila má očekávání i představy a až na pár výjimek a úseků jsem si čtení užila.

5 16.03.2022

Zusak vystavěl příběh stejně monstrózní, jako je Clayův most budovaný v knize. Začal pomalu, hodně pomalu. Připravoval si půdu, představoval účastníky, rýsoval konstrukci děje, plánoval, kalkuloval... a kamínek po kamínku stavěl a odkrýval hlavní kostru, na kterou nabaloval, vrstvil, kupil. Věřím, že hodně čtenářů udolá pomalé tempo, další může odradit zvolený styl vyprávění a jiní nedají počáteční skoky v časech. Ale těm, co vydrží, se odkryje Příběh. Příběh, který je nevýslovně obyčejný a není na něm nic světaborného. A přece vám na mnoha místech dokáže buď sevřít srdeční chlopeň a nebo vyloudit připitomnělý úsměv na obličeji. Možná proto, že jsou Dunbarovic kluci tak lidští? Nebo je to tou rádoby poetickou a přitom "balíkovskou" stylistikou? Kdo ví... Na plný počet to v mých očích není. Určité úseky mi přišly zbytečně natahované a jiné zase odfláknuté. Místy jsem měla dojem až moc velkého tlačení na pilu a svým způsobem jsem nepochopila (už zmiňovanou) stylistiku. Neseděla mi k postavě Matthewa, protože díky ní zbytečně působil hloupějším dojmem. Ale jinak mám opravdu radost, že jsem po nedočtené Zlodějce knih konečně pochopila, co na tomhle autorovi všichni vidí.

5 14.03.2022

Od začátku roku se snažím psát ke každé přečtené knize nejenom komentář, ale do poznámky i stručný děj , abych se k němu mohla eventuálně v průběhu let vracet a příběh si oživit. No... tak tady to asi úplně nevyjde, protože upřímně vůbec nevím, kde bych u toho psaní měla začít. Sedm smrtí EH je totiž bez přehánění asi ta nejtěžší a nejzamotanější kniha, jakou jsem zatím četla. Mraky jmen a propletenost příběhu level bambilion mi několikrát solidně pomotalo hlavu a abych byla úplně upřímná, myslím, že jedno čtení zdaleka nestačí k tomu, aby člověku v tom shonu docvaklo opravdu všechno na 100 %. Vyšetřování ve vyšetřování, vražda schovaná za vraždu, podraz pod podrazem... a do toho vám hlavní hrdina skáče mezi hostiteli, kteří se vzájemně potkávají a ovlivňují. Nemám absolutně představu, jak tohle zvládl autor sestrojit a vymyslet a ještě to provést tak, aby vše fungovalo a nakonec zapadlo na svoje místo. Hluboká poklona. Příběh je navíc i přes svou složitost čtivý a baví. Osobně mě trochu mrzí, že nás nenechal Turton nakouknout trochu víc pod pokličku samotného místa. "Co" byl vlastně Blackheath zač, jak fungoval, kdo byli jeho "vedoucí"...? Po dočtení jsem sice nějakou zvědavost ohledně děje upokojila, ale zároveň se vyvalilo spoustu dalších otázek. Na druhou stranu je to možná právě i tahle záhadnost, co dává příběhu svoje kouzlo. Plný počet dát nemůžu, protože mám i po dočtení pocit, že mi kupa narážek a podlinek utekla, ale jinak jde o hodně překvapivou záležitost.

5 08.03.2022

Vím, že hodnocením vybočuju od oslavných komentářů, ale hned vysvětlím, proč "jenom" 3 hvězdičky...
Colleen umí psát opravdu hodně čtivě a většinou na tom svoje příběhy staví. I tuto její knihu jsem díky tomu měla slupnutou během tří dnů. Po téhle stránce není moc co vytknout. Děj šlape, málokde se zadrhne a už jenom kvůli žánrům nemůže člověk čekat žádný extra zvrat. Zároveň se mi líbilo vizuální pojetí Milesových vzpomínek, které se měnilo v závislosti na emocích. Hodně originální tah, který celou knihu ozvláštňoval. Jeho tragický příběh současně vyvažoval romantickou linku s Tate, takže člověk měl pocit, že čte trochu víc, než jenom prvoplánovou Harlequinku.
Teď přijde ale očekávané ALE... na to, že bylo hlavním hrdinům víc, než náct, mě neskutečně iritovalo jejich vyjadřování. U linky Milese bych to ještě zkousla. Přece jenom mu bylo osmnáct a šlo o jeho první velkou lásku, ale u Tate? Ta holka mi byla sympatická, ale její uvažování
a vzdychání o Milesovi mi ze všeho nejvíc připomínalo Bellu ze Stmívání zkříženou s Anou z 50 odstínů, kterým se taky zlomily podpatky při prvním pohledu na svého Osudového. A stejně jako ony i Tate totálně zazdila jakoukoliv sebeúctu a racionální uvažování, jakmile šlo o Milese, navzdory tomu, jak se k ní choval. Nejsem žádná feministka a chápu, že zamilovaný člověk má na očích klapky, ale Tate moc dobře věděla, na čem je. Nemohla tak Milesovi nic moc vyčítat. Některé scény mě proto opravdu nutily přemýšlet o holčičí tuposti, jakmile dojde na chlapa. To je asi největší mínus knihy. Osobně mě zamrzela od autorky i plytkost příběhu. Jako by Colleen sázela na čtenářskou zvědavost, která vás donutí číst dál, abyste věděli, co se v minulosti stalo, navzdory tomu, že linka z přítomnosti je vlastně naprosto o ničem a nemá žádné prvky něčeho víc, než jen obyčejného romantického dramatu, kterých jsou tisíce. Přišlo mi to zkrátka hrozně prvoplánové a odfláknuté.
Takže...ano - knížku jsem měla přečtenou hned, vesměs mě bavila a vím, že v rámci žánru jsem nemohla čekat zázraky, ale... vím, že to Hoover umí i podstatně lépe a tady to z bůhvíjakého důvodu vůbec nebyla schopná prodat. Odvrácená tvář lásky se čte dobře, budete se bavit, ale já čekala a doufala v něco víc.

5 08.03.2022

Před pár lety jsem viděla film a jelikož mi po pár stránkách došlo, že knihu kopíruje víc, než věrně, dějově mě tak nemohlo nic překvapit. Zůstaň se mnou je zvláštní kniha - hlavní hrdinka skoro celý příběh vzpomíná na zásadní i všední okamžiky ve svém dosavadním životě, čímž vás vlastně seznamuje se všemi postavami a vztahy mezi nimi. Z tohoto úhlu je kniha rozhodně originální a nemusíte se tak bát žádného zbytečného patosu a vykalkulovaných emocí stříkajících z každého odstavce. Nejde o žádné veledílo, které by vás ochromilo a nemohli jste z něj spát, ale výborně se čte a nějakým zvláštním jemným a nenápadným způsobem se vám zavrtá pod kůži a donutí vás se zamyslet, jak byste se na místě Mii rozhodli vy. Já jsem od knihy dostala to, co jsem čekala a jsem tudíž spokojená.

5 26.08.2018

Že Kulhánek není typ autora a na Magnesii literu je asi každému jasné po první stránce... ale čert to vem, když se to tak dobře čte! Od Nočního klubu nečekejte žádnou velkou myšlenku, propracovaný příběh nebo filozofické myšlenky... naopak dostanete opět kupu akce, hektolitry krve a nějaký ten vystřelený mozek k tomu, sarkastické hlášky, u kterých budete mít co dělat, abyste knihu udrželi v ruce, nádavkem k tomu návrat kouzelného kocoura a k tomu všemu ještě ucelený závěr, který vám dá pocit zadostiučinění a vydobyté spravedlnosti. Já se u čtení neskutečně bavila a Kulhánek je pro mě velké překvapení. Jen teď ten pocit prázdna není nic moc, takže se k Nočnímu klubu určitě někdy vrátím :)

5 22.08.2018

Po Hvězdném prachu a Nikdykde jsem čekala od další Gaimanovy knihy asi moc. Američtí bohové jsou skvělé dílo, propracované, s brilantními postavami a spoustou, spoustou narážek na mytologii a historii, které vám bohužel ne pokaždé hned dojdou a ten, kdo nemá o jiných kulturách přehled, bude ztracený úplně. Co mi ale vadilo osobně víc, bylo pomalé tempo. Gaiman dávkoval napětí a trousil střípky informací přesně po takových dávkách, aby udržel pozornost a vy měli potřebu zjistit, jak to tedy vlastně je. Ale to mi přijde málo. Občas děj plynul tak pomalu nebo byl tak neakční, že jsem po pár odstavcích zjistila, že přemýšlím nad něčím úplně jiným... Konec trochu vyvážil vlažné pocity ze zbytku knihy, ale i tak jsem čekala mnohem víc. Nějakou epickou velkolepou bitvu, o které se celou dobu psalo... Ale nedočkala jsem se. Takže čtení dobré, ale víc se ke knize vracet nebudu a můj největší dojem ze čtení je bohužel nenaplněné očekávání.

5 09.07.2018

Milý Charlie, během čtení tvých dopisů mi došlo hodně věcí. Některé byly dobré, jiné ne. Ale za všechny jsem ráda. Vrátila jsem se díky tobě zpátky do dětství a dospívání. Znovu jsem prožila spousty okamžiků a pohlédla na ně teď jinak, tvýma očima, což je rozhodně pohled hodně zvláštní a není pro každého. Ne každý totiž zvládne tu dětsky krutou upřímnost a přímočarost. Ty totiž v mnoha ohledech jsi ještě dítě. Ale v jiných aspektech jsi naopak starší a zkušenější, než většina dospělých, jen si to neuvědomuješ. Děkuju za tvoje dopisy, které mi poskytly tenhle zážitek a zkušenost. Bylo to milé setkání a doufám, že se s tebou ještě v budoucnu uvidím. Třeba pak ten můj pohled bude zase o něco jiný, než teď. A nezapomeň: "Každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží," a ty si jí zasloužíš opravdu hodně a v té nejčistší podobě.

5 28.06.2018

Tajemství karet je jeden z nejúžasnějších fantasy příběhů, jaké jsem kdy četla. Knihu jsem četla asi 3x, s odstupem několika let a vždycky jsem v ději našla něco nového a překvapivého, co jsem minule nepostřehla. Člověk tu musí hodně číst mezi řádky a domýšlet si, což mám ráda. Styl psaní je čtivý, děj dokonale zapletený a následně i umně rozpletený, jsou tu skvělé zvraty, které vás dokonale překvapí a hlavně - není to jen bezduché tlachání. Naopak, o knize můžete přemýšlet pořád dokolečka...

5 28.03.2017

Ke čtení jsem se hodně přemlouvala, protože obvykle knihy s tímto tématem nevyhledávám. Přece jen je potřeba mít na tituly podobného rázu tu "správnou" náladu. Kamarádka mě ale knihu vylíčila tak nadšeně, že jsem se do ní nakonec pustila. Nedostavilo se žádné přehnané melodrama ani zbytečný patos, z čehož jsem měla asi největší strach. Celý příběh je podaný hodně lidsky - nepřehání, nekrášlí, neservíruje tuny sentimentu. Prostě se všechno podává tak, jak to je. Vtipně, smutně, láskyplně, vesele, odtažitě... díky svérázné a trochu střelené postavě Lou, která příběh většinou vypráví, se dá zvládnout i takhle těžké téma s nadhledem. Najdou se tu pasáže, které trochu váznou a konec mi přišel takový trochu... nevím... zkrátka mi neseděl vůbec ke zbytku knihy, jako by si autorka najednou nevěděla rady s tím, jak teda ten konec přesně napsat, aby to sedělo. Ale to jsou detaily. Děj krásně odsýpá, kniha je velmi čtivá, postavy dobře vykreslené a Jojo Moyes do psaní přidává i takové ty nepatrné detaily, díky kterým je všechno mnohem uvěřitelnější a sympatičtější. Celkově jde o hodně pohodové, i když někdy trochu emočně náročnější, čtení. Času stráveného nad touto knihou určitě litovat nebudete.

5 23.03.2017

Ve všech směrech je druhý díl o mnoho propracovanější a vyspělejší, než ten první. Byl tu víc představen podsvět a další bytosti, o kterých se v prvním díle autorka jen lehce zmínila, což bylo fajn. Děj byl dobře vygradovaný. Neobsahuje sice žádnou převratnou myšlenku nebo hloubku, ale moc dobře se čte a já měla knihu během dne přelouskanou. Autorka dokáže bravurně popsat pocity a vztahy mezi postavami. Co osobně oceňuju, je i její snaha vmísit do popisu nejen zvukové, hmatové a obrazové vjemy, ale i pachové, což mám ráda, protože to přidává celému příběhu na autenticitě a já se do něj můžu lépe vžít. Lehce ohraně na druhou stranu působila jediná a neustále se vracející záporná postava. Umřel, objevil se, zfingoval svou smrt, vrátil se, uprchl a je zase tady a na konci máme zase útěk. Chtělo by to v dalším pokračování zapojit dalšího záporňáka. Objevilo se i pár překvapivých momentů, ale jinak byl děj poměrně lehce prohlédnutelný. Pokud máte rádi fantasy příběhy, s nadpřirozenými bytostmi, tak tahle kniha by vás ale neměla zklamat.

5 23.03.2017

Já se na poslední díl hrozně těšila a zároveň jsem měla i velké obavy. JK si naložila na záda dost těžký úkol, protože každý od posledního dílu hodně očekával a potěšte miliony čtenářů, z nichž každý má jiný vkus a názor na to, jak by měl poslední díl dopadnout. Od prvního dílu ušla autorka velký kus cesty, stejně jako její postavy. Vytříbil se její styl psaní, urovnala některé myšlenky a v závěrečném díle odpověděla více méně na všechny důležité otázky, které se s postupem děje nakupily v předchozích dílech. Co bych jí ale vytkla, byla snaha za každou cenu děj natáhnout alespoň nad 500 stránek. První polovina knihy byla zbytečně "přetažená", nezáživná, vedla odnikud nikam a naopak do druhé půlky bylo vecpáno všechno důležité a čtenář neměl prakticky žádnou možnost oddychu, protože se pořád něco dělo. Co mě znechutilo, byl závěrečný epilog, který si podle mě mohla JK odpustit, ale stalo se. Snaha zavděčit se svým čtenářům v tomhle momentě nejspíš převládla nad zdravým úsudkem spisovatele. Budiž, nedá se svítit, zpátky už se to nevezme...
Ani tyhle chyby ale nic nemění na tom, že jde o důstojné zakončení jedné velkolepé ságy, kterou přečetly miliony malých i velkých čtenářů a která do velké míry ovlivnila dvě generace dětí a mnoho z nich přivedla ke čtení jako takovému.

5 22.03.2017

Toma Sawyera jsem přečetla kvůli maturitě. A číst ji nebylo ani zdaleka takové utrpení, jako u jiných titulů. Je psaná stravitelným jazykem, děj je docela zábavný a čtivý, líbí se mi detailní popisy americké kultury a zvyků z pohledu malého chlapce. Jako celek kniha působí tak nějak... čistě a nevinně. Twain se dokázal až obdivuhodně vžít do postavy malého chlapce a kdybych nevěděla, co vím, tak bych i věřila tomu, že knihu napsal malý chlapec :) Celé je to krásně uvěřitelné a mile naivní.

5 21.03.2017

Tato kniha je mezi dětskými příběhy podle mě naprosto ojedinělá. Už jen kvůli prostředí, postavám a jejich činnosti, které jsou pro české děti něčím úplně novým a neokoukaným. Bohužel současné děti asi toto kouzlo neocení a tak Děti z Bullerbynu zůstanou oblíbenými jen u odrůstajících generací.

5 21.03.2017

Pro mě je Kupec benátský mnohem lepším a zajímavějším dílem, než stále opěvovaný Romeo a Julie. Je mnohem plastičtější, má víc rozměrů, rovin... je sice něčím typicky Shakespearovský, ale něčím mi přijde naprosto odlišný od zbytku jeho děl. Žádný dramatický konec, kdy poumírá půlka postav, a přesto je děj dostatečně napínavý na to, abyste trnuli a prožívali osudy postav spolu s nimi.
Výjimečně se v tomto případě povedl i film, který rozhodně doporučuju. Je úžasně natočený. Už jen to herecké obsazení...

5 21.03.2017

Podobné knihy čtu dost sporadicky, ale jednou za čas dostanu chuť na něco jiného. Od čajové dívky jsem si i dost slibovala. Anotace zněla dobře, komentáře taky víceméně chválily, hodnocení parádní... začátek byl skvělý. Drsný (v jednom úseku jsem i přemýšlela, jestli knížku neodložím), ale skvělý... Zhruba do poloviny byla cesta hlavní hrdinky a její život neuvěřitelně poutavě psaný. Hltala jsem tradice Akhů, popis krajiny a rituálů. Ne vždy člověk chápal nebo byl schopný se se všemi prvky ztotožnit, ale číst o tom bylo v každém případě poutavé. Jenže pak se knížka začala klonit čím dál víc k červené knihovně. Z prostředí přírody, hor a čajových teras se děj přesunul do města, z průběžného popisu se staly skoky v řádu let, čímž se mi staré postavy trochu odcizily a k novým jsem si nebyla schopná najít cestu. Konec jsem pak sice postavám moc přála, ale působil zároveň hodně kýčovitě a jen těžko uvěřitelně. Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla. Pro mě šlo o zajímavé zpestření mezi ostatní četbou, ale vracet se k ní určitě nebudu a ve finále jsem maličko zklamaná. Kdyby se autorka držela vyprávění, které nastínila v první polovině, měl by příběh mnohem větší sílu.

4 01.11.2022