pakoshka komentáře u knih
160 stran a už nemůžu, odkládám... Pořád to samé dokola, chybí dynamika, nějaká akce, tohle není pro mě. Zkusila jsem se prolistovat více dozadu, ale mám dojem, že se děj nikam neposunuje. A jako bonus mě neuvěřitelně rozčiloval ten tenoučký papír.
Rok jsem se teď ke knize přemlouvala, chtěla jsem ji do výzvy jako knihu, která byla zakázaná. Vrátily se mi vzpomínky, když jsem jako děcko Káju četla - pro mě, bez nějakýho vedení k víře a s naprosto odlišným životním stylem to byl vhled do úplně jinýho světa. Dokonce si pamatuju, že jsem na knížku dělala ve třetí třídě referát, to bylo někdy kolem roku 2001. Nevěděla jsem, co znamená iniciála F. u jména autora (dnes už vím, že autorky!), internet jsme doma neměli, dohledávat jsem si samozřejmě nic neuměla a na tabuli jsem nechtěla psát F. Háj, měli jsme uvést celý jméno autora, tak jsem to vyřešila po svým, nejznámější jméno na F mi přišlo František, tak jsem ho tam lupla. A naší mladé učitelce to bylo jedno.
Jinak jo, hezký, až moc milý, až moc náboženský, nedivím se, že Kája patřil na seznam zakázanejch knížek. Pro dnešní dobu samozřejmě šíleně naivní. V dětství jsem došla až někde ke čtvrtýmu dílu a pak už byl Kája velkej, tak mě nebavil, ale ty první tři jsem četla opakovaně. Dnes mi bohatě stačil tenhle jeden díl, vzpomínka fajn, ale už dál pokračovat nemusím.
Tohle byla symfonie. Nádhernej jazyk a stylistika, propracované postavy (ono o románu na 430 stranách stihnete hlavní postavy rozvést a utvořit si k nim vztah, není to jak novelka o 200 stránkách). Drsná realita se občas prolne s fantasmagorickými představami, vztahy, myšlenky, hledání, tohle je podle mýho gusta.
Co na mě bylo moc - ty dva vstupy z pohledu Bůh.
Co velmi cením - sugestivní popis postav a taky prostředí! Ze začátku jsem byla nadšená z natáčecího placu, a i další pro mě netradiční prostory a přesvědčivý detaily z nich (ústav, ministerstvo, vzpomínky na Mongolsko a další) byly hrozně fajn.
Sakumprásk se jedná o další knihu s tématem hledání vlastní identity, tápání, o vztazích mezi rodinou i mezi lidmi, se kterými se v životě potkáváme, nicméně mi přijde, že Malinka jde malinko hloubš, než další populární knihy na podobné téma.
Spolknuto během pár hodin, K moři bylo výborný, takhle prvotina @petra1soukupova mě od ní bavila zatím úplně nejvíc. Strašně dobrý.
Svolení je šíleně naléhavé, během čtení mi bylo špatně a úzko. Tolerovaná pedofilie, francouzské umělecké kruhy, 80. léta; terapeutické vyprávění bez záměru vyvolat skandál.
Rezervačka v knihovně na Mezi dvěma Kimy na mě vyšla hned poté, co jsem dočetla Svědectví o životě v KLDR. Nininy poznatky ze studií v KLDR mi nedaly tolik, co rozhovory s uprchlíky - spoustu infa už jsem měla právě z poslední knihy, navíc mi Mezi dvěma Kimy přijde trochu zmatečná. Autorka hodně zdrojuje, její osobní zážitky jsem ocenila víc.
Pokud váháte, spíš doporučím Svědectví o životě v KLDR, ta mi dala víc, má zajímavější formu a je víc lidská.
Strašně moc mě Třeštík bavil, opravdu hodně. On mě tedy baví i na sockách, i svou prací a baví mě i svou nafrněnou osobností, takže z jeho knížky mám dobrej pocit. Ona to není jenom smršť povídání, představení kamarádů a zajímavých lidí, on je tam i ten prostor k tomu trochu popřemýšlet.
Po Johaně jsem sáhla, protože jsem měla chuť na styl Zuzany Dostálové (Soběstačný je na mém žebříčku hodně vysoko!). A Johanu miluju, Johana je na první pohled jednoduchá novela na odpoledne, ale ve skutečnosti je to psychologická sonda do hlubiny duše. Johaniny i mojí vlastní. Styl všech tří autorek se skvěle doplňoval a Johanin příběh je ten, kterej píše sám život. Cením občasný reálie, díky kterým je příběh dobře ukotvenej v čase (Sametová revoluce, pád dvojčat, vstup do EU...).
A myslím, že hodně z nás se v příběhu trochu najde.
Moc, moc, moc se mi to líbilo.
K oslavě 100 let nesmrtelného dramatu R.U.R vzniklo jeho komixové zpracování.
Mám ráda, když se klasika obleče do moderního hávu a přiblíží se mladším.
A že Kateřina Čupová odvedla výbornou práci!
Bohužel jsme se se Selským barokem trochu minuli.
Těšila jsem se, těšila. Že mě genealog Pavel přenese na venkov do 50. let minulýho století, do doby tvrdé kolektivizace, protože to je téma, o kterým bych si chtěla číst. Nesedla mi ale forma a styl, furt mi přišlo, že se motám v kruhu, Daniela mě srala od začátku, nemohla jsem dýchat z toho sugestivního popisu horka a celkově to na mě bylo moc poetický, nakonec mě to vlastně ani nezajímalo. Škoda.
Já jsem předem moc nevěděla, co mám čekat. Na Seně jsem si vybrala, protože mi na databázi vyskočila, že je podobná Vranám, tak si říkám, proč ne, pučim si ji a uvidím. No ale vidím, že to je young adult knížka! A velmi fajn, i když nejsem původní cílovka.
Na Seně začal Vojtěch Rauer psát v 17 letech, klobouk dolů. To já v 17 jsem byla spíš trochu jako postavy z jeho novely - i když my jsme věděli, že když už chceme kouřit, tak nikdy né na seně.
V rámci žánru s klidným svědomím doporučím a až bude brácha starší, tak mu ji nacpu.
No to nee.... Já se snažím být realista, hodně si umím odůvodnit, ale i přesto na 'něco' věřím, takže jsem se na Trhlinu konečně nechala zlákat, protože TO je přesně to ono, čemu bych věřit mohla. Ale ne ne ne, prvně nuda, pak nudnej popis zajímavýho děje, a po návratu akorát nasrání na Igora.
Dostala jsem to, co jsem očekávala, a nakonec asi trochu víc. Jaké je žít v osmdesátkách v totalitním Polsku s vědomím, že moje orientace není přijímána, moje názory se neslučují s ideami státu a s touhou po svobodě? Jak skloubit vlastní ideály a morální hodnoty s tím, co se očekává?
Kniha gradovala, po pravdě jsem se nemohla první čtvrtinu knihy pořádně začíst. Od vzpomínek, přes malebný popis počátku vztahu po pracovním táboře, až po návrat do Varšavy, ach ta křehkost, kde pro mě začíná to, co jsem si osobně z příběhu vzala nejvíc.
A posledních 35 stran jsem se dokonce nemohla odlepit.
Doporučuju.
Na to, že jsem chtěla knihu po prvních 100 stranách odložit a dát si pauzu, protože mě moc nebavila, tak jsem se nakonec kousla a dobře jsem udělala. Musela jsem si ale přečíst tady v komentáři, že se na příběh podíváme ještě z perspektivy dalších žen, to mě udrželo v nepřerušeném čtení.
Skoro všichni se v něčem plácáme, udělali jsme v životě různá rozhodnutí a některá na nás (na mně) i po letech leží jako balvan, možná jsou i stále těžší, možná proto se mi příběh Dzaji četl těžko, ona se ve všem pořád plácala a vypadá to, že neměla moc odvahy, ale přitom byla jenom nešťastná.
Ono je příšerný dávat takové knize hvězdičky. Četla jsem ji ve druháku nebo třeťáku na střední, což je tak 11 let a stále ji mám v živé paměti a myslím, že i když jsem později četla i jiné knihy s tématem týrání nebo zneužívání dětí, na Dítě zvané 'To' nikdy nezapomenu.
Pěkně, čtivě napsaná kniha, i když pro mě bez nějakého většího zvratu, průběh věznění jsem si představovala tak nějak. Až tedy na ty koblihy.
V myšlenkách se na knihu Květy z půdy občas obrátím a přemýšlím o nich, svědčí to o jednom – dílo hodné přečtení a zapamatování :)
Neviditelný může za moji lásku k psychologickému románu. Neskutečný příběh, brilantně se rozvíjející a přitom stále přehledný a pro čtenáře atraktivní. Dík za tohle skvělé dílo!
Klobouk dolů před autorem, tohle dokáže jenom mistr. Všechny tři díly jsem zhltla jedním dechem.
(SPOILER) Jezero vystřídalo šíleně pestrou škálu mých čtenářských emocí:
- tyjo slovinská detektivka s výbornou recenzí, farmaceutický prostředí, tak prubnu to - tyjo inspektor, co není alkoholik, má ženu a je spokojenej, super - no to jsou zas náhodičky - hmm nová mladá kolegyně, ale tak snad se to nepojebe a nespadne to do klišé - vůbec nevím, co čtu, nuda, kde se tu vzal ten týpek, cotoje - tak jasně, že klišé, no - kolik že to má stran?! - vůbec nevím, co čtu - to je debil - to asi nebyla recenze, ale PR článek - ať už je konec - tady to přeskočím - konec.
Do podhorské vesničky jsem se nechala unýst formou audioknihy. Je to těžký, tyhle rodinný poselství, je těžký tu sledovat tři generace žen a doufat, že si pomůžou (protože pomoct si můžeme hlavně my samy, ale většinou k tomu potřebujeme tu pomocnou ruku a trošku podpory).
Johana, poslední z žen, o své matce, pokoušíc se žít podle svého a ne podle společnosti: "Myslím, že by mě měla radši jako uhoněnou ženskou s dítětem za zadkem".