Podbrdské ženy

(SPOILER) Tuhle oblast Čech trochu znám, takže to pomohlo mé představivosti. Jsem si vědoma, že ženská emancipace probíhala ve vlnách a to, jak to máme nyní, není úplně samozřejmost. Ovšem i s tímto vědomím mi Mírek lezl na nervy. Milka ovšem taky, že si to nechala líbit - v takové míře. Náladu podtrhuje naznačená živočišná erotika, nic proti ní, a fakt, že Milka nakonec zemře na to, co dneska už vlastně často lze vyléčit. O trudných osudech mi číst nevadí, vlastně to nezřídka vyhledávám, ale mám ráda, když osoby, kterým život klade překážky, je ze své cesty odstraňují poněkud aktivněji, ne nutně bezhlavě.

Kniha se četla moc dobře, ale téma je to tedy náročné, já byla tak ze 2/3 příběhu v depresi. Ráda si přečtu i další knihy od autorky.

V této knize máme osudy několika žen z jednoho rodu..

Je tu nádherně vidět, jak nás všechny ovlivňuje prostředí a výchova od nejútlejšího věku..jak vše působí na naši psychiku i tělesnou schránku..

Převážně sledujeme nelehký osud Emilky. Musí se smířit s tím, že ji podvádí manžel, tchán se do ní naváží, prožije válečná léta a pak přijdou i komunisté.. tvrdá práce, nelehká doba, život, který mohl vypadat úplně jinak....city zavřené pod pokličkou, špatný zdravotní stav..To vše ovlivní i její dceru Janu, která své city ukládá k ledu ještě víc, trpí na těle i na duši a to všechno zase ovlivní její dceru Johanu, která trpí dušností a doma je jak páté kolo u vozu...a tak léta jdou a je jen na Johaně, zda dokáže toto rodinné prokletí plné chladu, ticha a bolesti prolomit..

Příběh plný potlačováných emocí, bolesti, strachu, smutku.. život mnoha žen, které tu byly, jsou a budou..je totiž velmi obtížné vymanit se ze zažitých stereotypů, křivd, pocitu méněcennosti a nepřenášet to všechno na další generaci..

Tohle není psychicky vůbec lehké čtení, naopak je to dost smutné a depresivní. Nejvíce je rozvinutý příběh Milky, ostatní už jsou bohužel hodně zkrácené.

Na začátku mi to připomnělo styl Vlasty Javořické, ale ta má postavy mnohem lépe propracované a popsané, umí lépe vystihnout emoce. Zde to bylo všechno takové ploché a nešlo to do hloubky. Chyběly mi tam i popsané nějaké radostné chvíle, určitě takové také byly.
Čím byl děj dále, tím to bylo pro mě víc a víc povrchní a urychlené. Jednou jsem měla i pocit, že autorka se omylem vrátila v ději nazpátek SPOILER ( když popisuje jak Věra zkoušela těhotná skákat ještě 2x, aby vypudila plod).

Prvotina od autorky a já ji čtu jako poslední.
Na startovní knihu je to skvělý. Je hodně o čem psát pokud člověk chce obsáhnout takto dlouhé životní období, proto rozumím tomu že se nám občas nějaká postava ztratí.

Kniha na mě působila jako bych četla deník. Později jsem se dozvěděla, že je to příběh z rodiny autorky.
Opravdu nelehké osudy žen, které zažily jen dřinu a zacházení jako s mašinou na práci v domácnosti a hospodářství, bez lásky a citu.
Půl knihy jsem měla vztek, co to bylo za chlapy! A proč ty ženy se nedokázaly hnout z místa, které je jasně ničilo, ubíjelo, dusilo. No v těch dobách to asi nebylo nic neobvyklého. Žena dřela, neměla své peníze, tím pádem ani tu možnost se hnout. Přesto si myslím, že Emilie se po zjištění jaký je ten její Mírek, mohla vrátit domů a zařídit se jinak. Možná, nevím. Asi když se vdaly to už braly jako svůj definitivní úděl. Smutné. Je mi celkově z knihy smutno.
Alespoň Johanka, která také vyrůstala bez lásky se chtěla osudu postavit.
Snad její rozhodnutí hnout se z místa za všechny ženy jejího rodu jí přinesl klid a smíření.
Ale nějak nemůžu dát plný počet. Nebylo to pro mě úplně ono.
Samé mlčení, spousta nevyřčeného, neobjasněného.

Ještě jsem si nečetla komentáře dalších čtenářů, ale nepřekvapilo by mě, kdyby v příběhu viděli odraz vlastní babičky, maminky, nebo i sebe. Já tedy ano. Celou dobu jsem si říkala, že paní Poncarová nejspíš píše o vlastní rodině, a když jsem si pak záměrně vyhledala rozhovor z doby po vydání této její prvotiny, potvrdilo se to.
Chápu, že kniha měla být primárně nejspíš o Emilce, ale mrzí mě, že Janina část byla tak useklá a stručná. Hlavně dětství, trocha mládí a pak už jen sem tam něco. Takže bohužel vůbec nechápu její psychologii a příčiny jejího chování (kromě toho, že byla zjevně dost frustrovaná).
Oceňuji různé dobové drobnosti, na které už jsem dávno zapomněla a autorka je zmiňuje (fakt si to všechno pamatuje, nebo to někde nastudovala)? Třeba jak bývalo v nemocnicích bílé povlečení s modrým pruhem.

Závěrem i úvodem chci říct, že mám vážně radost z toho, jak čeští čtenáři podporují české autory. Na každou knížku jen trochu známého českého autora čekám v knihovně roky, než zeslábne vlna výpůjček a rezervací, která ji udržuje neustále v oběhu. Jelikož jsem si ale Podbrdské ženy přečetla pouhých osm let po vydání, nevylučuju možnost, že se mi někdy v budoucnu podaří něco od paní Poncarové ještě přečíst.

Od autorky jsem již četla knihu Alžběta a Nina, proto jsem se na Podbrdské ženy těšila. Bohužel nenaplnila má očekávání. Kniha se v podstatě věnuje pouze jedné ženě a částečně její dceři. Je rozdělena do krátkých kapitol, popisů některých chvil a událostí. Na začátku každé kapitoly čtenář potřebuje čas, aby si domyslel, kdy se děj odehrává. někdy je to týž den nebo období, někdy je to několik let. Závěr knihy přichází náhle a je do nedomyšlený a nedotažený. Z mozaiky, kterou jednotlivé kapitoly tvoří si čtenář udělá představu o životě v období první republiky, za války, v době nástupu komunistů, za totality a poslední kapitoly jsou již ze současnosti. Kniha Alžběta a Nina je mnohem propracovanější a uvěřitelnější. Vyzdvihla bych i téma nikdy nevyslovených traumat z dětství a mládí jako připomínku toho, jak pak následně ovlivňují náš život.

Silný příběh žen, které se nedokázaly postavit za své obyčejné potřeby i sny a nechaly sebou vláčet. Jde to těžko, když žena byla tehdy brána tak, že má být podřízena svému muži, ale tady z toho bolelo u srdce. Bylo zajímavé sledovat, jak nemožnost/neochota vzdorovat danému se somatizovala u všech hrdinek do projevů těla (tíže na prsou - rakovina prsu u Emilky, nemožnost dýchat - zápaly plic u Johanky, migrény u Jany). Nadějný konec, že rodový vzorec lze změnit a to, že to tak měly generace žen přede mnou neznamená, že tak musím pokračovat i já.

Tuto knihu jsem si vybrala, protože mě zaujaly předchozí knihy Jany Poncarové a těšila jsem se na další silný čtenářský zážitek. Začátek byl zajímavý a svižný, vtáhl mě do děje a byla jsem zvědavá, jak se příběh bude dál vyvíjet. Postupně jsem však měla pocit, že se motám v začarovaném kruhu. Po celou dobu je silně přítomné téma utrpení žen a jejich nemožnosti žít podle vlastních názorů a potřeb, což na mě působilo tíživě.

Patřím do šťastné a privilegované skupiny žen, která může upřímně prohlásit, že by všechny tři ty trotly hnala svinským krokem, dokud by se samovolně nezastavili o Alpy.

No jo, nebylo to dřív snadný. Zejména pro ženy. Nejen pro ty podbrdské. A někde je tomu tak dodnes.

Kvalitní čtivo, nadprůměrný literární počin. Snad mě jen trochu mrzí, že postava sousedky Vaňkové bez vysvětlení zmizí a Janu pak už vůbec nezajímá, když tu pro ni v těžkých chvílích vždycky byla. Vlastně dost postav tak jako bez vysvětlení mizí. Přece by poslali aspoň dopis nebo pohlednici. Když v téhle knize někdo někam jede, je to jako když v americkém filmu lžou dítěti, že milovaný pejsek odjel žít na dalekou farmu. Prostě už o nich nikdy neuslyšíte ani slovo. Přitom stačilo jednou větou zmínit...

PS. Kde se Emilka naučila tak super anglicky?

Od této knihy jsem měla poměrně velká očekávání, která se bohužel úplně nenaplnila. Je to první autorčino dílo, které jsem četla a nevěděla jsem, co můžu očekávat.
S postavami jsem se nedokázala sžít, nevytvořila jsem si to příjemné propojení, které se dostavilo např. v Sudetském domě, který jsem četla před touto knihou.
Také mi vadily různé drobnosti, například nejistý věk osob v příběhu; nářečí, kterým mluvily, tomu taky nepřidalo.

Ale, jak říkám, to jsou pouze drobnosti, související jen a jen se mnou.
Kniha určitě není špatná.

Četla jsem v r. 2020 a jsou to silné příběhy žen jednoho rodu od začátku 20. století. Život na venkově nebyl jednoduchý. Ženy tohoto rodu se netěšily dobrému zdraví a většina mužů těžkou práci v hospodářství jim neusnadnila. Nebylo to veselé čtení, ale autorka Vás nenechá v klidu, musíte číst dál a dál poutavé vyprávění. Krásně popsaná příroda, vykreslené životy prostých lidí, přechody režimů před válkou i po válce, nástup komunismu, okupaci vojsk Varšavské smlouvy až do doby kdy poslední žena z popisovaného z rodu dostala odvahu a odjela „za velkou louži“, kde se snad bude mít lépe. Dávám 5 hvězd a doporučuji k přečtení.

Nejslabší kniha autorky, kterou jsem četla. Začátek knihy ubíhá velmi dobře a rychle vtáhne do děje. Z příběhu dýchá opravdu těžký život lidí v rámci téměř celého století. Důvody, proč jsem nakonec měla problém knihu dočíst už napsalii někteří uživatelé přede mnou. Zmíním několik, jež mě štvaly hodně. SPOILERY:
Úplně nejvíce mi vadí bulka v prsu Emilky - to jako měla rakovinu cca od prvního těhotenství? Kde se asi tak naučila anglicky, aby se domluvila s američany? Proč není někde normálně v ději informace že nemůže znovu otěhotnět? V kontextu sexuálního apetitu Mííííírka by měla děti nejméně pět.
Nechápu proč a jak zemřela Anna. Prostě porodí dítě umře. Věrka je zde chvíli, potom odjede a zmínka o ní padne za nějakých 400 stránek jednou větou. Co se stalo s Vaňkem? Tchán Emilky, Mííírek a nakonec i pes Málčik jsou téměř nesmrtelní. Milovaný syn Mííííreček najednou zmizí taky téměř beze stopy. Vadí mi, že nevím kolik je komu let a vlastně to nejde ani spočítat. Proč byla v knize scéna Jana a Vašek? Drama a zase nic. Proč dojde ke krizi Jany a Ivana? proč je Jana protivná a zlá na dceru Johanku? Zmíněná nemoc a zase nic......Po dočtení zbylo více otazníků než odpovědí. Dám si teď pauzu a za nějaký čas dám autorce další šanci.

Autorka mne nejprve zaujala tím, že pochází a píše o mém kraji a mně známém prostředí. Brdy, Rokycansko, práce na statku, ale také třeba bába Kamenická. Jako první jsem četla výbornou Annu R. Autorka umí vyprávět, má lehkou ruku, píše soudobým nekomplikovaným stylem, moc dobře se čte. Podbrdské ženy jsou vydařená prvotina, v porovnání s Annou R. je však znát, jaký obrovský pokrok autorka ještě udělala. Podbrdské ženy jsou příběhem žen jedné rodiny s autenticky vykresleným pozadím dramatických událostí dvacáteho století. Venkovský život v chalupě a hospodářství. Bída, dřina, hulváti chlapi, holky od dětství služky nucené strpět vše. Hořké čtení od začátku do konce. Kdyby to nebyl pravdivý rodinný příběh, bylo by to až moc.

Další zdařilá kniha od této autorky. Tentokrát řeší generační zátěž žen. Sledujeme časovou osu zhruba sto let, ve které se seznamuje s třemi generacemi žen. Autorka skvěle vystihla jednotlivá historická období a každodenní život žen jednotlivých historických etap. Stejně tak vystihla, jak zátěž z minulosti se může podepsat na našich potomcích a budoucích generacích.

(SPOILER) posloucháno jako audiokniha ( a natolik mě okouzlila, že asi až po 3 týdnech jsem si vzpoměla, že jsem ji ani neohodnotila :D:D)
tak trochu přešlap...čekala jsem nějakou hezkou rodinnou ságu a dostala jsem snůšku zoufalství, která navíc místy nedávala smysl (obzvláště již dříve zmiňované skoky časem a chaos autorky v časové ose...)...
Anna prakticky dostane prostor jen k rychlému úmrtí, celá kniha je v podstatě o Emilce...posavy poměrně ploché, kromě ohnutých zad a barvy očí se o nich nic moc jiného nedozvíme. Citový chlad, neochota ke změně (o kterou se vlastně ale ani nikdo moc nepokouší), neochota mluvit.

Emilčina angličtina a plynulá konverzace s americkými vojáky byla taky poměrně neuvěřitelná, a taky nejsem jediná, kdo si toho všiml..
Jelikož jsem ten zdravotník (navíc po několika letech v onko divizi), nejvíc mě ale zaujala Emilčina bulka v prsu u prvního dítěte...hubnutí, zimnice, pocení...a čekala jsem kdy to přijde...nakonec jsem čekala snad 17let, autorka jako by zapoměla, co vlastně pro Emilku vymyslela.. a najednou vytáhla trumfy. Nejsem si tedy vůbec jistá, kdyže se Jana narodila...nejdříve to vyznělo že bráchovi Mirečkovi bylo 15let, pak že 17, věk rodičů taky nejasný - zprvu jsem napočítala že Mirkovi bylo 48, pak že 50...(zmiňované nesrovnalosti ohledně časových údajů). Pak se najednou rakovina rozjela a Emilka přesto dokázala s generalizovaným onemocněním žít do holčiččiných 7let... Kdy s nepochopitelným sebeobětováním a utrpením místo věnování lásky dceři kopala na poli...ehm...Mírek byl zjevně slepý a hloupý, jinak si nedovedu vysvětlit jeho přístup...
No a tak se dostáváme k Janě... a tady už příběh drhne, časové skoky jsou větší a větší, chudák Jana nám vyrůstá jako značně deprivované dítě, s klasickými klišé typu podprsenka, menstruace a podobně... a kupodivu potká normálního kluka, který jí může dát zázemí, oporu, komunikaci i citovou rovinu, a Jana se s tím neumí poprat, propadá depresím a utíká k péči o vlastního otce (z Mirka se nám stává pomalu nesmrtelný Metuzalém)... Janina pasáž bohužel nudila, čekala jsem, co se z toho vyvrbí, zda neskončí v psychiatrické léčebně nebo i něco horšího...no, dospělý život odbytý v podstatě několika větami, a šup k Emilčině vnučce Johance... a to už byl úplný úlet, tato část mi naprosto nedávala smysl...
no, doposlouchala jsem, ale že bych byla nadšená, nebo si poslech užila, tak to vůbec. Kostrbaté, místy zmatené, zklamání. Nechtěla jsem však nechat knížku nedoposlechnutou...
Sice respektuji hodnocení vysokým počtem hvězd, ale naprosto mu nerozumím, často mám pocit, že čtu jinou literaturu než ostatní hodnotící. (a to já nejsem extra náročný čtenář). Já nedoporučuji.

Rodinná sága Podbrdské ženy Jany Poncarové je silným a emotivním románem, který se s neobvyklou hloubkou noří do osudů několika generací žen žijících v podhůří Brd. Autorka na ploše téměř pěti set stran rozprostírá příběh Emilky, Jany a Johanky – žen, jejichž životy jsou pevně svázány s půdou, rodinou i neúprosnými dějinami. Od první světové války až po dobu socialismu sledujeme, jak se proměňuje nejen krajina, ale i ženské role, možnosti a sny.

Jana Poncarová píše čtivě, s citem pro jazyk i detail, a především s pochopením pro své postavy. Dokáže čtenáře přenést na statek mezi kopce, do dusna kuchyní i chladu hospody na kopci, a v jejím podání cítíme pach potu, hlíny i tíhu osudu. Působivá je především atmosféra – melancholická, tísnivá, ale přesto živá. Autorka vystihuje každodennost žen, které nesou víc, než by unesl leckterý muž, a přesto se nevzdávají.Román je zároveň obrazem jedné doby i podobenstvím o ženské síle, loajalitě a oběti. Není to klasický „román pro ženy“, spíš román o ženách. O těch, které mlčky držely svět pohromadě. Místy může působit drsně a beznadějně, ale právě v té syrovosti tkví jeho pravdivost.

Přesto nelze opomenout, že kniha má i slabší místa. Závěr působí roztěkaně, některé pasáže postrádají hloubku a pozdější generace postav zůstávají ve stínu Emilky. Opakování určitých obratů a občasná popisná strohost mohou rušit čtenáře náročnější na jazyk.Podbrdské ženy tak nejsou dokonalé, ale rozhodně jsou upřímné. Jako prvotina působí zrale a sebevědomě, a i když se nemusí dotknout každého stejně silně, pro mnohé čtenářky bude tento román připomínkou, jaké to bylo, když ženský úděl znamenal především vydržet.