pakoshka komentáře u knih
5 let jsem prokletému dítěti odolávala, protože jsem si nechtěla kazit HP svět. No, kdybych to nečetla, asi bych udělala líp. Meh.
Vážně přemýšlím, jestli je tahle kniha opravdu tak plochá a hloupá, nebo jsem jenom já tak nafrněná? Dočetla jsem, protože jsem nechtěla mít třetí odloženou knihu tento měsíc, ale nadšená nejsem ani malinko.
S Agathou (a zejména Poirotem) pod lavicí jsem přežila spoustu nudných hodin ekonomiky a dějepisu, od střední školy jsem ji ale nevzala do ruky. Jaká škoda! Vybrala jsem si pro re-reading Vraždu v Orient-expresu, což je asi nejznámější Poirotovka a já si myslela, že si vraha nepamatuju... V průběhu čtení jsem si ale uvědomila, že pamatuju. Je to pro mě taková milá a chytrá detektivní pohádka a já slibuji sama sobě, že po Agathě Christie budu sahat častěji než jednou za 10 let.
Tři povídky, a i když ke každé mám nějaké to svoje chytračení (první byla šíleně průhledná, druhá mě srala koncem, že se vše vlastně vyřešilo 'samo', u té třetí taky bylo jasné, kam to směřuje...), tak mě kniha moc bavila. Taky co se týče literárního stylu, tak šla každá trochu jinam, což kvituji, i když se strohým vyprávěním v úsečných větách u poslední povídky jsem měla trošku boj. Petra Dvořáková má skvělej dar vykreslit povahu svých postav, Sítě čtu jako čtvrtou autorčinu knihu a rozhodně budu pokračovat.
To bylo teda tvrdý!
Absolutně jsem se nemohla začíst, přečíst víc jak deset stránek mi nešlo, všechna ta jména na M mi vadila. Taky ty lyričtější pasáže, o kterých jsem si ze začátku myslela, že jsou vzpomínkový. Ovšem když už jsem se kousla a během víc jak týdne přečetla asi sto stránek, tak těch zbylých skoro 200 jsem dala za jeden den jako nic, jak mě ta mozaika drobných příběhů na vsi, která je zahalená v mlze a podivně páchne po masokombinátu a močálech, pohltila. Nakonec asi víc než první díl, Do tmy. Není nutný na sebe knížky navazovat, kdybych měla jednu z těch dvou doporučit, tak to bude Ke dnu, protože tyhle reálný, hrozně tvrdý střípky života protkaný jemnou mystikou mě bavily nakonec víc.
Útlá sbírka povídek, každá jedna z nich má něco do sebe a žádná není blbá. Na povídkovou knihu ji hodnotím nadprůměrně.
(SPOILER) Má to hrozně škaredou obálku, v originále je mnohem hezčí, a přitom taky koresponduje s dějem.
První třetina knihy, kdy se odkrývala pěkně jedna záležitost za druhou, ta byla super. Bavila mě, nemohla jsem se odtrhnout a příběh jsem prožívala, i když dialogy rodičů s malou dcerou mi přišly místy TAK absurdní.
Potom to však začalo sklouzavat do naivity, nudy, opakování a neuvěřitelnosti. Hlavní hrdinka už pět let nepracuje a stejně nevnímá, co dělá její milovaný manžel? A ten osm let drží tajemství, na které se navalují další a další, který člověk by takhle dokázal žít a bezproblémově fungovat doma? Těžko uvěřitelné. A ten konec? Jako kdyby to autorka potřebovala rychle ukončit...
Mně Kříďák přišel skvělej, neměla jsem žádný očekávání a bavila jsem se dost. Skoky v čase šly lehce a dávaly smysl, postav tak akorát (líbilo se mi, že o postavách se občas psalo jmény, občas přezdívkami, v první části knihy, kde se toho ještě tak moc nedělo a než jsem se s postavami sžila, to pomáhalo udržet pozornost), k tomu nějakej ten lidskej příběh z rodinnýho prostředí, a to skvělý vykreslení maloměsta, no já jsem spokojená.
V jisté části jsem si musela zkontrolovat, co to vlastně čtu za žánr, jestli to není nadpřirozeno, to bych nechtěla. Konec super.
Surová biografie, bez servítek, bez zbytečných keců. A tak to mají fanoušci MM rádi!
Přečteno ušima v podání Oldřicha Víznera a bavila jsem se královsky!
Poté, co Těla obletěla celý ig, jsem očekávala něco trochu jiného, zklamaná jsem ale nebyla. Well, ale celou knihu mi zničila jediná pasáž, ta o bércových vředech. Mně se po zkušenostech z rodiny vždy podlomí kolena, zaplní nos specifickým pachem (čichová paměť je opravdu prevít, raději bych si pamatovala vůni všech štěňátek, který jsem kdy muchlala, ale bohužel) a před očima vyskočí nohy. Kdyby si tyhle dvě stránky odmyslím - jak bych je chtěla přeskočit! - tak mě ale Těla zajímala.
Od Štiflera jsem zkoušela loni Sběratele sněhu, ale nějak jsme se nepotkali náladou, zato na Café Groll jsem měla chuť až až! Výborná novelka zasazená do první půlky minulého století. Nevěstince, city, trocha humoru, trocha noblesy, trocha thrilleru, no tenhle koktejl mi opravdu chutnal.
Po posledních přečtených románech jsem potřebovala nějakou blbinu na oddech a tu mi Aristokratka dala. Miluju paní Tichou.
Pro mě je Nikdo není sám nejslabší knihou Petry Soukupové. Což o to, i tak je dobrá, čtivá, ale mi přijde už trochu vyčpělá a dost zbastlená. Vše dohromady, jen tak najednou.
Jak je možný, že jsem Rosemary má děťátko nikdy nečetla ani neviděla?! Je to BÁJEČNÝ, zařazuju mezi svoje top knihy a je to věc, kterou fyzicky potrebuju v papírové formě ve svojí knihovně - a to já nejsem sběratel. Psychologický příběh přesně podle mýho gusta, staromilsky naivní Rosemary, beznaděj. Všichni přečíst.
Petra Soukupová to prostě umí a na mě to působí vždy. Trošku víc se mi líbily povídky Zmizel a Věneček. Nakrátko je zfilmovaná, najdete ji na Netflixu.
Tak krásný!! Tak bolestivý. Úspornej styl minipříběhů na 50 slov nakonec řekne mnohem víc, než rozsáhlej román. Jsem nadšená z formátu, z obsahu, z toho, že jsem objevila další vynikající českou autorku!
Ano. Petra Soukupová mi prostě sedí, mám ráda její neobyčejný příběhy obyčejných lidí, Marta byla neuvěřitelně uvěřitelná, lidská, smutná, depresivní, k té si člověk musel udělat vztah.
Jediný, co mě občas sralo, byla ta absence sloves nebo zvratných zájmen. Občas dobrý, ale jednou za pár stránek seklo. Ale k příběhu nemám výtku. Vrátilo mě na do druháku na bohemistice, kde jsem taky neuvěřitelně bojovala s fonetikou.