Koho vypijou lišky
Lidmila Kábrtová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160509/bmid_koho-vypijou-lisky-TfV-160509.jpg
4
302
83
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.... celý text
Přidat komentář
Knížka mi nevadila jakou formou byla psána,ale závěrem vím,že už ji číst nebudu.
Zajímavě pojatý styl vyprávění. Krátké a výstižné kapitoly, které umí říct víc než leckterý román. Smutek a zvláštní atmosféra z toho sálá, přesto bych ale dala přednost klasickému vyprávění. Ráda si od autorky přečtu další knihu.
"Mocný lišky. Čekaj.
Na co?
Na každýho, kdo vykročí jiným směrem."
Je obdivuhodné, co všechno lze vyjádřit pouhými padesáti slovy. Moc se mi tento netradiční výlet do minulosti líbil.
Skvělé počtení, zhuštěné a velmi výstižné. Přenesl jsem se do dob svého dětství a mládí a zároveň obdivoval autorčinu formu, kterou dokázala vystihnout vše podstatné a zároveň přidat závěrečnou pointu. A tomu výborně svědčí i přidané titulky Rudého práva popisovaných let. Minimalistická kniha, která naplno představuje atmosféru a beznaděj husákovského komunismu.
Rodinné vztahy, problémy, totalita - mohlo by se zdát, že je to už ohrané téma, ale je tak dobře zpracované, že knihu rozhodně můžu doporučit a podívám se po dalších knížkách autorky.
Rychlé, stručné, hutné a svým způsobem těžké čtení. Nápaditá forma 50 slov/kapitola. Kompaktní sonda do (nejen ideologicky) těžkých 70. a 80. let s neutěšenou rodinnou situací...
Dokonalé. Není to mnohozvučná symfonie, ale slyším zaznít jeden tón. Pak další. A další. Jasný, silný, pochopitelný. Velký čtenářský zážitek.
netradiční forma,ale výstižné,vrátilo mne do stejných let dětství jako El,líbilo
Znepokojivé dětství, jak ho někteří z nás znají. Hnus ve společnosti, hnus v rodině... Ale napsáno tedy geniálně. Akorát si člověk zrovna dneska říká, že když se prostě někdo zapletl s minulým režimem...
Lidmila Kábrtová patří mezi mé objevy letošního roku, píše čtivě neskutečně originální knihy, se kterými jsem se doposud ještě nesetkala.
Koho vypijou lišky jsou román, ve kterém má každá kapitola pouze 50 slov.
Jeden by řekl, že to nemůže stačit, ale text předal vše, co měl a dostal mě.
Vynikající čtení, které na plné čáře doporučuji.
Kdo dokáže vložit do padesáti slov takovou sílu? Paní Kábrtová určitě! Ačkoliv jsem nežila za "totáče", díky knize jako bych tam byla. Bohužel na některých vesnicích návyky zůstaly. Například topení koťat a zavírání očí před násilím u sousedů apod. To jen tak mimochodem.
Kniha v mžiku chytne za srdce a já musím říct, že mě osobně nejvíc dojímaly momenty, kdy se El pro něco nadchla a ten hřejivý plamínek nadšení byl okamžitě uhašen, protože "máslo není za korunu." Tak jak jsme asi všichni zažili, když dospělí zabíjí dětské sny.
Retro nalada, ale ne takova ta konejsiva, jake to vlastne bylo fajn. Hutny, vystizny styl, kdy je vic receno mezi radky. Skvost za 5 hvezdicek.
Koho vypijou lišky je má druhá přečtená kniha od autorky a velké překvapení. To bylo tak výborné!
Otec alkoholik, hysterická matka, která si vybíjí svoji frustraci na dceři, děsivá doba komunismu a velmi originální forma psaní o 50 slovech na kapitolu, díky kterému jsou popisy stručné, ale výstižné.
Autorka nám ukazuje, jak výbornou spisovatelkou je, protože umět vystihnout v tak málo slovech atmosféru a tolik detailů, které se za slovy skrývají, vyžaduje opravdu talent. Knihu přečtete za pár hodin, ale přemýšlet o ní budete mnohem déle. Tohle se autorce opravdu povedlo. Asi to nebude čtivo pro každého, ale milovníci české literatury budou nadšení (pokud je ještě někdo, kdo ji nečetl :D). Velké doporučení! Jen jediné mínus kniha má. To plýtvání papírem :D
Vzhledem k tomu, že moc nestíhám číst, vyhledavám krátké a obsahem hutné knihy. Mám raději aspoň trochu uzavřené konce, ale i tak dávám 5 hvězd.
Kniha je opravdu dechberoucí. Původně jsem ji pouze chtěla prolistovat, ale během pár minut jsem postupovala dál a dál a nemohla přestat. Kniha v sobě skrývá neuvěřitelnou jemnost a zároveň krutost, je surová i něžná. A především neuveřitelně čtivá. Výborná volba slov zaručuje napětí, jež čtenáře pohltí. Je to jedna z těch knih, na kterou po dotčení zíráte a potřebujete vědět víc. Opravdu skvělé.
Hodnocení na padesát slov
Autorka má můj velký obdiv. Vystačit si s padesáti slovy na to, aby napsala příběh, kterému nechybí pointa, takovým způsobem, že mu čtenář plně porozumí hned po prvním přečtení, je zkrátka obdivuhodné.
Zajímavým zpestřením byly i úryvky z Rudého práva.
Hledáte-li knihu napsanou neobvyklým způsobem, dejte šanci příběhu malé El.
Štítky knihy
česká literatura Československo dětství normalizace (1969-1989) socialismus domácí násilí dětský hrdina matky a dcery české romány
Koho vypijou lišky
Kniha Koho vypijou lišky je v
| Přečtených | 375x |
| Čtenářské výzvě | 62x |
| Doporučených | 36x |
| Knihotéce | 103x |
| Chystám se číst | 240x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 2x |
Netradičně napsaná kniha z dob komunismu. El se narodí matce, která jí nechtěla. Celý život jí to dává najevo. Nakolik je to dobou, že je nešťastná a kolik je v tom její vůle se asi nedozvíme. Vliv na chování lidí ale doba měla.
El žije se svojí matkou a dědou. Na začátku je chvíli i otec, jenže jsou na denním pořádku hádky. Kniha je rozdělená na malinké kapitoly, která má každá jen 50 slov. Úderně popsaný jednotlivý problém, situace, příhoda. Nebo jen titulky z Rudého práva označené rokem vydání.
Na spoustu věcí si vzpomínám. Litovala jsem El, jak se k ní máma chovala. Vlivem okolností byla i odstrkované dítě ve třídě. Protože jejich rodina nebyla standardní. Maminka dělala věci po svém, vyčnívala a to společnost nepromíjela.
Děda vnáší vnučce trochu radosti, ale ani to není úplně ideální. Je plný zloby vůči době. Zabalené do divných slovíček jí vysvětluje pravidla tehdejší doby. “V lese jsou lišky, které toho, kdo nepůjde rovně, vypijou.
Kniha mi přinesla vzpomínky na tu dobu. I já vyrůstala za Gustava Husáka, skládala slib jisker, bony jsme neměli a kostel byl sprosté slovo. Kniha mě dostala nejen jejím obsahem, ale hlavně formou psaní. Někdy není potřeba omáčka kolem, aby jsme dostali chutné jídlo. Doporučuji.