Koho vypijou lišky
Lidmila Kábrtová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/160509/bmid_koho-vypijou-lisky-TfV-160509.jpg
4
326
326
Je padesát slov hodně, nebo málo na to, aby se v nich dalo říct vše podstatné? Malá El žije v Československu sedmdesátých let. Násilí mezi rodiči je běžnou součástí jejího dětství, neudivuje ji, ale poznamenává. Zvláštní výchova a patologické vztahy, jimiž je obklopena, ji uzavírají do izolace a El se postupně propadá do beznaděje. Toto vyprávění na pomezí prózy a poezie je lakonické, anekdotické, výraznou roli v něm hraje pointa jednotlivých minipříběhů. Každá z kapitol má přesně padesát slov, je příběhem sama o sobě a zároveň přidává další kamínek do mozaiky celé knihy. Debutantka Lidmila Kábrtová přichází s originální prózou, v níž záleží na každém slově.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER) Jednoznačně svou formou byla tato kniha zajímavá, ale musím se přiznat, že si nemyslím, že pouze v době normalizace byly rodiny, ve kterých se objevoval alkohol, násilí, nezájem o dítě, jeho deptání a srážení jeho sebevědomí. Cítila jsem, ale nevím, jestli je to jen můj dojem, že kniha obsahuje autobiografické prvky. Přestože hrdinka knihy neměla jednoduchý start do života, prokázala, že je životaschopná a přes překážky se dostala z bludného kruhu rodiny ven. To je pro mě pozitivní zpráva.
Kniha na jeden den. Začetla jsem se v momentě a ne a ne ji odložit. Pravdivé a smutné. Doporučuji.
Moc se mi líbí ten nápad s 50 slovy na každou kapitolu. Četlo se mi to dobře, u některých kapitolek až mrazilo, nicméně mám podezření, že ve mně tato kniha dlouho nezůstane.
Netradičně napsaná kniha z dob komunismu. El se narodí matce, která jí nechtěla. Celý život jí to dává najevo. Nakolik je to dobou, že je nešťastná a kolik je v tom její vůle se asi nedozvíme. Vliv na chování lidí ale doba měla.
El žije se svojí matkou a dědou. Na začátku je chvíli i otec, jenže jsou na denním pořádku hádky. Kniha je rozdělená na malinké kapitoly, která má každá jen 50 slov. Úderně popsaný jednotlivý problém, situace, příhoda. Nebo jen titulky z Rudého práva označené rokem vydání.
Na spoustu věcí si vzpomínám. Litovala jsem El, jak se k ní máma chovala. Vlivem okolností byla i odstrkované dítě ve třídě. Protože jejich rodina nebyla standardní. Maminka dělala věci po svém, vyčnívala a to společnost nepromíjela.
Děda vnáší vnučce trochu radosti, ale ani to není úplně ideální. Je plný zloby vůči době. Zabalené do divných slovíček jí vysvětluje pravidla tehdejší doby. “V lese jsou lišky, které toho, kdo nepůjde rovně, vypijou.
Kniha mi přinesla vzpomínky na tu dobu. I já vyrůstala za Gustava Husáka, skládala slib jisker, bony jsme neměli a kostel byl sprosté slovo. Kniha mě dostala nejen jejím obsahem, ale hlavně formou psaní. Někdy není potřeba omáčka kolem, aby jsme dostali chutné jídlo. Doporučuji.
Knížka mi nevadila jakou formou byla psána,ale závěrem vím,že už ji číst nebudu.
Zajímavě pojatý styl vyprávění. Krátké a výstižné kapitoly, které umí říct víc než leckterý román. Smutek a zvláštní atmosféra z toho sálá, přesto bych ale dala přednost klasickému vyprávění. Ráda si od autorky přečtu další knihu.
"Mocný lišky. Čekaj.
Na co?
Na každýho, kdo vykročí jiným směrem."
Je obdivuhodné, co všechno lze vyjádřit pouhými padesáti slovy. Moc se mi tento netradiční výlet do minulosti líbil.
Skvělé počtení, zhuštěné a velmi výstižné. Přenesl jsem se do dob svého dětství a mládí a zároveň obdivoval autorčinu formu, kterou dokázala vystihnout vše podstatné a zároveň přidat závěrečnou pointu. A tomu výborně svědčí i přidané titulky Rudého práva popisovaných let. Minimalistická kniha, která naplno představuje atmosféru a beznaděj husákovského komunismu.
Rodinné vztahy, problémy, totalita - mohlo by se zdát, že je to už ohrané téma, ale je tak dobře zpracované, že knihu rozhodně můžu doporučit a podívám se po dalších knížkách autorky.
Rychlé, stručné, hutné a svým způsobem těžké čtení. Nápaditá forma 50 slov/kapitola. Kompaktní sonda do (nejen ideologicky) těžkých 70. a 80. let s neutěšenou rodinnou situací...
Dokonalé. Není to mnohozvučná symfonie, ale slyším zaznít jeden tón. Pak další. A další. Jasný, silný, pochopitelný. Velký čtenářský zážitek.
netradiční forma,ale výstižné,vrátilo mne do stejných let dětství jako El,líbilo
Znepokojivé dětství, jak ho někteří z nás znají. Hnus ve společnosti, hnus v rodině... Ale napsáno tedy geniálně. Akorát si člověk zrovna dneska říká, že když se prostě někdo zapletl s minulým režimem...
Lidmila Kábrtová patří mezi mé objevy letošního roku, píše čtivě neskutečně originální knihy, se kterými jsem se doposud ještě nesetkala.
Koho vypijou lišky jsou román, ve kterém má každá kapitola pouze 50 slov.
Jeden by řekl, že to nemůže stačit, ale text předal vše, co měl a dostal mě.
Vynikající čtení, které na plné čáře doporučuji.
Kdo dokáže vložit do padesáti slov takovou sílu? Paní Kábrtová určitě! Ačkoliv jsem nežila za "totáče", díky knize jako bych tam byla. Bohužel na některých vesnicích návyky zůstaly. Například topení koťat a zavírání očí před násilím u sousedů apod. To jen tak mimochodem.
Kniha v mžiku chytne za srdce a já musím říct, že mě osobně nejvíc dojímaly momenty, kdy se El pro něco nadchla a ten hřejivý plamínek nadšení byl okamžitě uhašen, protože "máslo není za korunu." Tak jak jsme asi všichni zažili, když dospělí zabíjí dětské sny.
Retro nalada, ale ne takova ta konejsiva, jake to vlastne bylo fajn. Hutny, vystizny styl, kdy je vic receno mezi radky. Skvost za 5 hvezdicek.
Štítky knihy
česká literatura Československo dětství normalizace (1969-1989) socialismus domácí násilí psychická traumata dětský hrdina matky a dcery české rományAutorovy další knížky
| 2013 |  Koho vypijou lišky |
| 2021 | Čekání na spoušť |
| 2018 |  Místa ve tmě |
Nic podobného ( jako koncept) jsem ještě nečetla, ale bylo to skvělé. Pořídila jsem si proto další autorčiny knihy a všem je moc doporučuji.