pakoshka
komentáře u knih
Aristokratka pod palbou lásky
Evžen Boček
Po posledních přečtených románech jsem potřebovala nějakou blbinu na oddech a tu mi Aristokratka dala. Miluju paní Tichou.
Malý život
Hanya Yanagihara
Chtěla jsem toho napsat tolik, ale dívám se, že už vše bylo napsáno. Malý život je bezesporu výjimečnej román a dala jsem si načas, byla by i škoda tu bichli zkusit zkrotit za tři dny.
Líbilo: forma románu, prolínání časů (takový to odskočení v půlce vyprávění někam úplně jinam), vystavění charakterů postav, neurčitěj vypraveč na začátku kapitoly a taky to, že autorka podává i ty děsivý zážitky tak zdánlivě bez emocí... A pak ty emoce narve někam jinam a člověka to dostane. Líbilo se mi, že mě kniha zasáhla, dvakrát jsem brečela a několikrát měla na krajíčku, taky jsem ji chtěla odložit - ze začátku z nudy, hah, a potom z hnusu (ale to jsem chtěla jen tak na dvě minutky).
Nelíbilo: Vše, co mi přišlo nereálný. Judovo dětství. Ale ne proto, že bylo traumatizující, ale proto, že toho bylo prostě moc. Klášter, bratr Luke, kamioňáci, doktor, dětskej domov, no takhle to vypadá, že každej druhej muž je na chlapečky. Myslím, že k vystavění Judova charakteru pro román a jeho zlomení by stačilo mnohem míň a bylo by to reálnější... Taky je v příběhu trochu moc gayů (čímž nemyslím, že mi to vadí, ale i to není podle mě reálný - i v jejich kruzích se mi nechce věřit tomu, že každý druhý pár je homosexuální) a všichni jsou úspěšní. Ne normálně úspěšní, ale přímo megalomansky, mezi těma lidma není nikdo, kdo nemá světově uznávaný jméno, stipendijní fond a minimálně tři byty.
A i když to vypadá, že Malý život teď akorát haním, není to tak. Je to krásný čtení, smutný, ale krásný. Vyhraďte si v životě 21 hodin (jo vím to, protože moje soustředění dostává na prdel a musela jsem si na čtení natahovat Forest) na tuhle cihlu a čtěte.
Zahrada mrtvých duší
Lukáš Boček
Zahrada mrtvých duší mi dala zabrat! Líbilo: těžký rodinný téma, vymazlenej jazyk a i když je 'to' docela dobře odhadnutelný v první části knihy, stejně jsem byla občas v nervech. Nelíbilo: liška a obraz. A na můj vkus by mohla být malilinko kratší, v konečným důsledku mi přišla trochu rozvleklá. Bude ve mně chvíli doznívat. Jo a je to Vyšehrad, takže jsem musela sáhnout po papírové knize, grafický zpracování bych si nenechala ujít.
Počkej na moře
Veronika Opatřilová
Všechny moje oblíbený IG literární inspirace vychvalují Počkej na moře. Nejlepší kniha roku hned na začátku... Hmmm... Tak pro mě snad ne, docela doufám, že mě letos něco lepšího potká. Niterní zpověď ukňouránka (kterej se změní v bohéma, když zjistí, že není jen ten jeden - jakožto člověk, který se věnuje konsenzuálně nemonogamním vztahům v různých formách, nevěřím, že takhle by se opravdový Lars choval) , se kterou jsem bojovala přes dva týdny. Přitom téma LGBT komunity v 60. letech v Anglii se mi líbí moc.
Jedeme na dovolenou
* antologie
Rychlé čtení na běžný den - na dovolenou spíš ne. Sbírka je plná zvučných jmen, samé oblíbené české autorky a už podle nich jde tušit, že veselé čtení to nebude. Ale četla jsem ji ráda, to zase jo, vždyť já mám pro ty lidský depky slabost.
Cop
Lætitia Colombani
Tři naprosto odlišné ženy a jejich osudy; kapáneček prvoplánový, ale hezky, musela jsem Cop přečíst hned. Strašně mi to ale připomíná něco, co už jsem četla. Mám teď hrozbou touhu vzít si nějaký příběh z Indie.
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Pro mě je Nikdo není sám nejslabší knihou Petry Soukupové. Což o to, i tak je dobrá, čtivá, ale mi přijde už trochu vyčpělá a dost zbastlená. Vše dohromady, jen tak najednou.
Ledaže se spletu
Michael Třeštík
Třeštíky docela oblibuju, humorem je mi MT velmi blízko a sympatický. Se stylem knihy jsme si ale nesedly a též mě točilo to množství prádla.
Sochař smrti
Chris Carter
Letos mám na moje poměry moc detektivek. Příští rok si s němi dám trochu pohov, je to to samé pořád dokola. Slova povrtat a pohrabat teď nenávidím, byly stránky, kde se vyskytovaly i pětkrát.
Neděle odpoledne
Viktorie Hanišová
Není už knih s tématem rodinného trauma, špatné komunikace a tajemství trochu hodně?
Možná ano, ale dokud budou jako Neděle odpoledne, budu po nich sahat dál a dál.
Ostrov duchů
Klára Wang Tyl
Na skok na Tchajwan, kde se na duchy věří daleko víc, než u nás ve střední Evropě. A byl to velmi příjemný skok.
Otevřený hrob
Angela Marsons
Myslím, že s Kim právě končím, protože už se ze série stala typická scifi detektivka se suprschopnou hrdinkou a neuvěřitelnými zvraty.
Radúz a Mahulena
Julius Zeyer
Pohádku jako takovou mám ráda, ale Zeyer je na mě moc poetický.
Rosemary má děťátko
Ira Levin
Jak je možný, že jsem Rosemary má děťátko nikdy nečetla ani neviděla?! Je to BÁJEČNÝ, zařazuju mezi svoje top knihy a je to věc, kterou fyzicky potrebuju v papírové formě ve svojí knihovně - a to já nejsem sběratel. Psychologický příběh přesně podle mýho gusta, staromilsky naivní Rosemary, beznaděj. Všichni přečíst.
Dospělost je mýtus
Sarah Andersen
Na prolistování dobrý, doma to mít nemusím. Asi jsem v menšině, ale nic extrémně milýho ani vtipnýho v tom nevidím. A to se taky miluju válet doma celej víkend v pyžamu!
Čekání na spoušť
Lidmila Kábrtová
Krásný román psaný v krátkých povídkách - příbězích. Takové knihy chci číst. Je to život, je to příběh několika desetiletí, pár lidí, příběh o různých úhlech pohledu.
Moje máma Tracy Beakerová
Jacqueline Wilson
Čtena jen kvůli čtenářské výzvě, ale jsem tak ráda, že jsem se do knihy pustila! Tracy jsem objevila někdy okolo mých deseti let, tenkrát jsem četla první dva díly několikrát - ty další vyšly až když mi bylo okolo 14, 15 let, takže ty mě už minuly. Tenhle příběh z dospělosti Tracy mě vrátil zpátky na základu. Milé. A trhlé.
Nejlepší pro všechny
Petra Soukupová
Soukupová je bez debat moje nejoblíbenější autorka. A Nejlepší pro všechny je soukupovská skvělá klasika.
Podle skutečného příběhu
Delphine de Vigan
Přiznávám, že jsem měla prvních 150 stran nutkání knihu odložit. Od začátku je jasné, že jde o toxické přátelství mezi dvěmi ženami, kdy jedna je neuvěřitelně mistrná manipulátorka. Nicméně popisy tvůrčí krize, neustálé se točení v kruhu a opakování toho samého mě zmáhalo a kolikrát jsem si říkala, že by nikdo nebyl tak naivní.
Přestože jsem první půlku louskala několik dní, tu druhou jsem už zvládla za jedno odpoledne. Vyprávění se více dostává do dramatu, psychologické hrátky beru, a konec? Skvělý.
A že je to inteligentní psaní s úžasným slohem, to nemá cenu u DdV řešit.