Oponn komentáře u knih

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Od čtení této bichle jsem byl zrazován ze všech stran. Především proto, že prý se jedná spíše o nábožensky orientovanou rozmluvy na úkor děje. A přesně to byl důvod, proč jsem si Jméno růže nakonec užil. Právě ony rozmluvy mezi postavami, které jsou každá jiná, specifická a skvěle napsaná, mě bavily svou metafyzičností, přesahem se zamyšlením, nejednoznačností, možností hledání vlastních výkladů.

Další unikum tohoto díla tkví v jeho postmoderním rázu. Můžeme vysledovat aluze na Sherlocka Holmese, kompozici odrážející pasáže z Bible nebo i samotnou několikavrstevnou fabuli, kdy sám Eco se vtěluje do tajemného spisovatele (ano, slučuji vypravěče s autorem, no a co), jemuž se dostal do ruky opis díla mnicha od jiného mnicha... Nevím sice, co tím autor sledoval, neboť mi ke konci chyběl nějaký cíl téhle narativní pěšinky; minimálně zajímavé to bylo. Nevím toho o literárních školách moc, ale myslím, že tato kniha definici postmoderny skvěle splňuje.

Nad teologickými, filozofickými, botanickými a jinými "-ými" rozmluvami je potah ze středověké detektivky. Jenže i tato tenká a vlastně ne úplně důležitá vrstva textu je napsaná velice zábavnou a živou formou. Děj sledujeme očima mladého benediktina, který doprovází svého učitele/vychovatele, staršího františkána, do opatství, kde se mají sejít zástupci císaře a papeženci, aby spolu vyřešili spor ohledně směřování církve, respektive žebravých řádů. Tento na první pohled nezajímavý námět se ale Ecovi podařilo sepsat do neskutečně čtivé látky, takže jsem několikasetstránkovou knihu zhltl během chvíle. Objevování tajemství opatství a záhadný labyrint knihovny mi připomínal Foglarův genius loci tajemných zahrad a uliček Stínadel.

Musím však také přiznat, že bez alespoň částečné znalosti historického kontextu a Bible, bych se v pojmech, datech, událostech a řádech asi ztrácel a text bych tolik nedocenil. Pokud nejste fanda sychravých středověkých prostor prostoupených mumláním mnichů, nevyžíváte se v polemikách o tom, zda je správné se smát, když se Ježíš nesmál, nebo vás nebaví studovat několik stran popisu kamenného tympanonu, asi bych byl se čtením Jména růže opatrný.

„Přistoupil jsem na smlouvu s ďáblem a jako každý jsem to udělal právě proto, že protistrana je ďábel."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Svět se změnil. Lidstvo existuje v kastovním systému, každý jedinec je vytvořen laboratorně a je predestinován pro svůj životní úděl. Neexistuje hlad, chudoba, nezaměstnanost. Díky Fordovi tu totiž máme skvělý nový svět!

Předně nerozumím tomu, z jakého důvodu se u nás stále knížka distribuuje pod tím naprosto stupidně přeloženým názvem. Jestli se narativ knihy dá považovat za konec civilizace, je minimálně námět k diskuzi, ale rozhodně není tak krásně víceznačný a plný oxymóra (i když ne tak úplně) než název původní. To ovšem nic nemění na kvalitě knihy. Osobně mi přijde velká škoda, že je tento titul tak trochu zastíněn Orwellovým románem 1984. Dvě díla, často stavěná vedle sebe, přitom tolik rozdílná. Hlavní rozdíl spatřuji v tom, že Orwellův svět je dystopický, kdežto u Huxleyho jde spíše o dystopii v utopii. Všichni jsou šťastní, všichni se mají dobře, každý má to, co potřebuje, všichni spí se všemi, když vám něco chybí, máte po ruce vlastně neomezené zásoby somy - drogy štěstí, navíc vám k tomu přibalí dovolenou. Kde je problém? Žádný není. Tedy pokud jste spokojeni s nudným, uniformním, stereotypním, konzumním, pohodlným životem. Pomalu si říkám, kdy se ještě bavíme o knize a kdy o dnešní společnosti. Dneska velice oblíbené slovíčko "orwellovský" se zahanbeně krčí v koutě před vším tím, co by se dalo dnes označit "huxleyovské"...

Do děje jste vtaženi skvěle kompozičně řešenou třetí kapitolou, která střídá fokalizaci různých postav až ve čtyřech různých scénách, které jsou na sebe místem nezávislé, přesto na sebe rozhovorem, situací nebo řešeným problémem reagují. Zároveň je celá část výborně gradována.

Celý příběh se točí okolo Bernarda Shawa, predestinačního technika, který přemýšlí, jestli neexistuje i něco víc, než obyčejnost všedního života. Odpověď najde v rezervaci divochů. Zde se nám hlavní postavou pomalu stává John alias Divoch, pro kterého je střet s civilizací velkým šokem. S Divochem se potom dostáváme až na samý konec knihy. Ten je jediným aspektem celého díla, který se mi opravdu nelíbil. Z Johna se stane bláznivý fanatik, hrající si na středověkého poustevníka a novodobého mnicha. Celá finální pasáž vyznívala, jako že se naprosto zbláznil (a vlastně proč ne). Vrcholem knihy je bez pochyb debata Mustafy Forda právě s Johnem před jeho odchodem, kdy společně konfrontují různé úhly pohledu na problémy lidstva.

Pro mě nepochopitelně málo známá a propagovaná knížka, snadná ke čtení, přečtená rychle, a hlavně dává odpověď na věčnou žákovskou otázku.

Proč se to učíme?
Abys nebyl ignorantský debil...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Už nevím, jak jsem se k Houellebecquovi dostal (snad přes kanál Na potítku), vím jen, že jsem měl autora zastrčeného v podvědomí jako "kontroverzního", spojovaného s islamofobií a jinými dnes tak oblíbenými nálepkami. To bylo tím, co mě k četbě jeho díla přivedlo. Když si teď tak třídím myšlenky, myslím, že mě k němu opravdu přivedl David z Potítka v díle o Konci civilizace, kde se zmiňuje o jiné autorově knize Možnost ostrova. Asi.

Měl jsem potíže se do knihy začíst. Bezmetaforické věty s absencí poetismů a jakousi rezignací na estetično mi silně připomínali McCarthyho Cestu. Jedním slovem na mě text působil zcela bezemočně. Stejně na mě působila hlavní postava Michela, kterého potkáváme ve chvíli, kdy mu zemře otec. Michel je sám sobě přiznané kolečko v systému, proti čemuž ale Michel nemá sílu, chuť a ani důvod bojovat. Svým až příkladným stereotypním nezájmem s odevzdaností mi připomínal Edwarda Nortona v Klubu rváčů (knihu jsem nečetl). To je i nejsilnějším čtenářským momentem první části knihy; protagonistova odstřiženost - částečně intencionální - od společnosti, jeho pohrdání okolím, kterého je sám vědomou součástí, mu dává jakýsi pocit nadřazenosti v tom, že oproti lidem okolo sebe si je svého hloupého, nikam nevedoucího života, případně života ženoucího se za nesmysly, vědom.

Tato až flagelantská upjatost se mění poté, co do Michelova života vstoupí Valerie, která ho donutí otevřít se světu, projevit emoce a užívat si tu zbytečnost života upřímně. Zde se pro mě kniha zlomila a začal jsem si příběh užívat. Nijak mi nevadily explicitní erotické scény (velmi mě baví ublížené komentáře o sexu hned vedle zdejších dennodenně nejvyhledávanějších štítků - erotické romány, LGBT, pro ženy, romantika - takhle svět nefunguje, se stim smiř, Zmykunde), nemám ani pocit, že by Houellebecq objektivizoval ženy... Ale co se snažím, jsem jen cisheterosexuální bílý Středoevropan, který bohužel necítí nutkání ohýbat hřbet a tradice před každou ukřičenou menšinou, takže já tomu nerozumím a neměl bych se k tomu ze své podstaty ani vyjadřovat.

Ne, Houellebecq podle této knihy (neznám jeho statě, články, rozhovory) není o nic víc, než jen zrcadlo naší doby. Cítíme se ukřivděně, že nám někdo ukazuje pravdu o tom, jak náš svět vypadá, protože to vidět nechceme. Rádi se na realitu díváme skrz sociální sítě, křičíme v anonymních diskuzích nebo nicneřešících demonstracích. Naše společnost je hloupá a plná předsudků. Svět je ošklivé místo především kvůli lidstvu. A přesto ho činy a myšlenky některých dělají hezčím. Paradox, který bude existovat do té doby, než se lidstvo samo zničí. K Houllebecqovi se ještě vrátím, připomíná mi Kunderu před tím, než začal v knihách bilancovat svůj život.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Vždycky jsem Komenského ctil jakožto otce moderní pedagogiky. Nemyslím tu uhozenou inkluzivní šílenost, co se dneska praktikuje na mnoha školách, ale klasickou výuku. Bral jsem ho jako osobnost s jasným a správným pohledem na věc. Mámení mělo mě ve své moci. Labyrint je první dílo, které jsem od Komenského otevřel. Teda první byl Svět v obrazech, ale na tom není z literárního hledicka moc co hodnotit. Labyrint mi však sejmul ony metaforické brýle vzhledem k této osobnosti českých dějin.

Chápu, že Komenský to neměl lehké, přišel o rodinu, své životní dílo, vlast... Snažil jsem se číst Labyrint v kontextu tohoto i dobového vědomí, ale nemohu si pomoct, dílo na mě působí jako ubulená fanfikce k Bibli.

Očekával jsem alegorii ve stylu Danteho Božské komedie v kombinaci s Miltonovým Ztraceným rájem. Celá kniha je rozdělená na dvě části. První je sice alegorií, ale vše kazí hlavní postava Poutníka, který si na všechno stěžuje. Jsou mu nasazeny brýle a uzda, o kterých ví, že ho mají ovládat a klamat, čímž opovrhuje, ale ve druhé polovině dobrovolně přijímá brýle jiné - nevěří vlastním očím a opět se nechává dobrovolně obelhávat a označuje to za vyšší pravdu. Celou svou cestu městem si neustále stěžuje, na všem hledá pouze zápory, odmítá vidět to hezké, správné, upřímné. Například studenta, který se učí proto, aby byl moudrý a mohl to využít, prostě jen přejde, aby mohl dál slepě hledat a hanět své oblíbené neřády. Vrcholem arogantního pokrytectví je, když Moudrost označí za Marnost. Zajímalo by mě, proč se dál věnoval pedagogické činnosti. Měl si vzít důtky, běhat po světě, šlehat si záda a šířit ta svá moudra o Písmu.

Druhá polovina knihy už je jen obyčejným jalovým náboženským traktátem, kde je nám podsouváno, jak je Bůh nejlepší. I když přistoupím na autorovu hru, čtu knihu jako cestu k Bohu, nelíbí se mi jeho protiřečení si a lhaní sobě samému do kapsy - církevní hodnostáři jsou zlí a uspořádání církve špatné, ale i kdyby vládl satan, církev to nezničí, protože církev je svatá a dobrá. Zároveň odsuzuje islám za stejné fundamenty, na kterých leží křesťanství - hnaní se za neviditelným cílem. Vysmívá se islámu, že štěstí a naplnění hledá pod zemí. Nevidím rozdíl ve směru, pokud něco hledám se zavázanýma očima.

Komenského ideál života je někdo, kdo dřepí sám doma a přemýšlí o Bohu. Celé pasáže perfektně shrnují přesně to, proč náboženství nesnáším a opovrhuji jím, namísto aby mě přivedlo k Bohu, mi ukazuje, proč je tohle cesta, po které se nikdy nevydám. Nebetyčný alibismus, modlářství, flagelantství povýšené na umění. Děkuji, nechci.

Zůstává nám tedy jediné plus celého díla - jazyk. Komenského bohatý barokní jazyk je opravdu potěšením pro oči. Jenže toto jsem zjistil v polovině četby vydání přepsaného do jazyka 21. století, a protože už jsem věděl, co za šílenost čtu, ani láska k češtině mě nepřesvědčila si toto martýrium prodlužovat méně srozumitelnou, leč hezčí mateřštinou.

O smrti křesťanů: „... co jim přineslo různé bolesti i meč, oheň i kleště. A každý usnul tiše a mile." Hus by určitě souhlasil...

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Co napsat, aby to nebylo jen opakování již stokrát napsaného a tisíckrát řečeného. Mistr a Markétka je dílo, které má tolik vrstev, že skoro působí jako nekonečná cibule; orgastický sen pro interprety textu. Bulgakov bez debaty vytvořil něco, co má vliv na literaturu i v dnešní době, a udělal to více než skvěle. Přesto mám ke knize několik výhrad.

Prvně mám asi prolém s magickým realismem. Když se smazává hranice mezi reálným a nereálným, ztrácím jako čtenář půdu pod nohama a nemám to rád. Když neumím rozeznat skutečnost od fikce, při čtení to na mě působí rušivě a všiml jsem si toho už u Ajvazova Druhého města. Proto pro mě byla první polovina díla trošku krkolomná. Vlastně se věnuje jen Wolandově suitě, která zprotivuje život smetánce moskevských třicátých let, především její umělecké části. S tím zároveň souvisí druhý problém, protože než se dostaneme k oběma titulním protagonistům (nazývat je hlavními by dle mého byla lež, protože hlavním „hrdinou" je někdo jiný), uplyne půlka knihy. Mistr a Markétka je totiž příběh (nejen) o lásce až za hrob s šíleně dlouhou předehrou. Paradoxně nejzajímavější pro mě byly pasáže s Pilátem (ano, s tamtím Pilátem), kterých jsem se na začátku vyděsil. O díle jsem si totiž předem nezjistil nic, čekal jsem tajemný příběh z devatenáctého století, a když jsem snad už ve druhé kapitole skočil z první poloviny dvacátého století o téměř dva tisíce let do minulosti, trochu mě to vyděsilo. Nicméně pro mě zůstává Pilát nejsympatičtější postavou. Není zlý, není dobrý, je takový, jaký být musí.

Třetím kamenem úrazu pro mě byla edice od Rybka Publishers s bohatou ilustrací. Jak jsem miloval ilustrace u Tolkienových knih od Alana Leeho, zde jsem Kulika chvílemi proklínal, protože příběh se mi v hlavě odehrával ve výtvarném provedení podobném bláznivému Edudantovi s Francimorem. Naštěstí jsem se vyhnul Šteindlerovu hlasu vypravěče, v tu chvíli bych končil. Zmíněný večerníček jsem sice jako dítě miloval, ale ve spojení s daným tématem, mým očekáváním a již zmíněným magickým realismem... Uf, groteskně? Chvílemi jsem si přál, aby ilustrace zmizely.

Kdo se dočetl až sem, tomu děkuji a chci upozornit na to, že rozhodně nechci být k Bulgakovu dílu negativní. Ale chválit umí každý, jen jsem vypíchl věci, které mně jako čtenáři vadily. Mistr a Markétka zaujme čestné místo v mé knihovně s tím, že v budoucnu ji určitě opět se záložkou položím na noční stolek. A to se u mě nestává téměř nikdy... Už teď se na opětovné setkání s různookým ďáblem a zbabělým a přitom statečným Pilátem těším, protože existují nutná zla, bez kterých by dobro neexistovalo.

Maestro Woland: „Nerad sedím vysoko, z výšky se hůř padá." ;)

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Kniha o útěku před osudem, o vnitřní prázdnotě a hledání smyslu. Moje první setkání s japonskou literaturou prostřednictvím Murakamiho Kafky na pobřeží pro mě bylo velice milým překvapením. Přestože jsem se z doslovu dozvěděl, že se jedná o "nejméně japonskou" knihu tohoto autora, musím říct, že na mě prostředí Japonska z textu silně zapůsobilo. Přestože se v textu objevuje velmi mnoho odkazů na euroamerickou kulturu, stále jsem měl pocit, že čtu něco, s čím jsem se dosud nesetkal a nejsem schopný říct, zda za to mohou reálie nebo Murakamiho styl.

Příběh je rozdělen na dvě dějové linky, a tak sledujeme Kafku Tamuru, patnáctiletého chlapce na útěku z domova, s panem Óšimou, který je biologickou ženou, paní Saeki, milf padesátnicí s tajuplnou minulostí, a pana Nakatu, postaršího jednoduššího penzistu, s Hošinem, mladým řidičem kamionu znechuceným vlastní prací. Obě dějové linky se za celou knihu neprotnou, ale činy postav ovlivňují dění i ve druhé dějové lince. Zároveň je děj zasazen do reálného světa, ve kterém se lze setkat s jevy, které nelze vysvětlit, a všichni hlavní protagonisté jsou jimi obklopeni. Nijak je ovšem nerozporují a nepídí se po jejich původu (až na Hošinu), proto odpovědi a vysvětlení toho, jak fungují snové reality a jiné světy nebo mluvení s kočkami, opravdu nečekejte.

Celý Kafka na pobřeží na mě působí zvláštně odemočněně. Když se hlavní protagonista na konci knihy usměje, vyznívá to až zvláštně v porovnání se zbytkem textu. Nevím, zda je to japonskou náturou, inspirací v Kafkových románech nebo obojím, ale postavy tak nějak kafkovsky přijímají svou roli, která je jim okolím naservírována, a i když se pokusí o útěk, nakonec stejně přistoupí na vytčenou trasu, ať už ji vytyčuje osud, vláda nebo váš nadřízený. Ovšem zde je to jaksi přirozenější než v Kafkových románech, kde tato podřízenost jde až do absurdity, proto je mi „Murakamiho Kafka" mnohem milejší.

Bavily mě autorovy metafory a přirovnání, kdy některé působí až směšně, jiné vyloženě nezvykle. Při jejich tvorbě rád sahá autor k přírodním jevům, takže naše mysl je potopou, osud je písečnou bouří apod. Obecně mohu říct, že jazyk knihy si mě získal svou chladnou precizností, a Harukiho smyslem pro detail, díky kterému bych byl schopný dokonale popsat vzezření všech postav i s oblečením a doplňky. To už se mi u knihy dlouho nestalo a byla to příjemná změna.

Kafka na pobřeží rozhodně stojí za přečtení, nejlépe při poslechu Beethovena nebo Schuberta. Třeba vám kniha pomůže najít zrovna ten váš pokoj, který každý máme, rádi bychom se do něj vrátili, ale už to nikdy nepůjde.

„Ono je nakonec úplně jedno, jestli je člověk feministka, fašistická svině, komunista nebo člen Hare Kršna - takové věci jsou vedlejší. Je mi úplně jedno, jakým kdo nad sebou mává praporkem. Strašně mi ale vadí jakákoliv vnitřní prázdnota."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Po letech jsem si splnil něco, na co jsem se těšil a zároveň jsem se toho hodně bál. Pustil jsem se do toskánského vrcholu středověké literatury vůbec a mé dojmy jsou rozporuplné. Komedie je vyšší dívčí, ke které musíte dozrát, protože nejde o text, který si budete číst pro lepší usínání v posteli. Každý Danteho verš je vypilovaný k dokonalosti, nemá slabiku navíc, anebo o slabiku méně. Mnoho slok i samotných veršů jsem musel číst opakovaně a zamýšlet se nad nimi, abych je pochopil. Podobné jsem to měl se Ztraceným rájem, ale tam šlo spíš o Jungmannův profesorský překlad; zde se jedná spíše o jakousi nasycenost, kdy verš je natolik hutný informacemi, že člověk musím opravdu číst slimáčím tempem.

Čím dále v knize postupujete ke konci a směrem vzhůru k Ráji, je slimák vašeho vnímání pomalejší a unavenější. Epická stránka, která převládá v Pekle se postupně vytrácí, až se v Ráji dostanete do fáze, která je opravdu spíše filozofická, postavy se pouští do teologických sporů, výkladů a předkládají vám nekončící historické vsuvky. Vůbec si neumím představit, že bych knihu četl bez poznámkového aparátu, protože tolik odkazů na žitý svět jsem ještě v literatuře nezažil a pochybuji, že se mi někdy ještě něco podobného stane.

Nemyslím, že bych se ke Komedii někdy vrátil, abych si ji opětovně přečetl, ale některé její verše a pasáže mi v hlavě zůstanou navždy.

"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Když jsem před lety odcházel ze zkoušky s panem profesorem Papouškem, cítil jsem za jeho výrok, že "mé znalosti literatury jsou bídné", křivdu. Po letech si říkám, že bych mu měl zajít poděkovat, díky němu jsem se totiž na Kámen a bolest vrhl. Když mi název této knihy předhodil jako záchrannou otázku, byl jsem tabula rasa. Takže děkuji, pane profesore.

Nenápadná kniha, která mě po otevření vyděsila počtem stran. Biblový papír klame. Fabule obsáhne asi patnáct let Michelangelova života, což stihne díky syžetovým skokům mezi kapitolami a občas i uvnitř nich. Z toho také vyplývá, že občas má kniha až kronikářský ráz, což byly části, které mě spíše nudily. Dlouhé výčty jmen, titulů, rodů, sporů, vztahů byly sice zajímavé z hlediska doplnění mezer z dějepisu, jinak ale knize spíše uškodily. Druhou věcí, kterou dlouhá fabule přináší, je také velké množství postav, ve kterém jsem se občas ztrácel, protože některé postavy nám jsou známé jen z vyprávění jiných postav a je to trochu matoucí. Z hlediska formy je ještě zajímavé Schulzovo nadužívání větných ekvivalentů, s tím jsem se setkal poprvé. Zároveň si velmi rád hraje s využíváním vůní a barev v nezvyklých slovních spojeních, čímž vyvolává velmi zajímavé konotace (ametystová půda, červený sen slunečního paprsku apod.). Poslední, co stojí z jazyka za zmínku, jsou repetice, kdy některé pasáže působily skoro až jako poezie. Ve spojení s až lyrickými popisy krajin, měst nebo i situací tato "prozaická" anafora/epifora nebo chcete-li echo, vyvolává dojem, že čteme staré klasiky, kteří si s výstavbou svých textů hráli celá léta.

Hlavní postavou knihy není Michelangelo, za hlavní postavu považuji kámen samotný. Ve chvíli, kdy Schulz popisuje vnímání soch, obrazů, architektury nebo jen surových kamenů očima Michelangela, cítil jsem, jako bych tam sám byl a kámen ke mně mluvil, cítil jsem ho, vnímal. Nejen dotekem, ale poznával jsem jeho minulost i budoucí potenciál.

Vypraveč je sice erformový, nicméně splývá s postavami, čehož autor docílil jejich vnitřními monology. Právě proto čtenář nemá pocit klasického vypravěče. Jedna z věcí, které mě na knize bavila nejvíce, byly pře o umění, popřípadě myšlenky samotného Michelangela. Život k němu z jeho pohledu nebyl příznivý (haha), ale on byl hnán něčím větším, touhou uniknout, přesáhnout a obsáhnout obyčejné tady a teď, což se snažil prezentovat svým uměním, ve kterém je dobře vidět jeho vývoj jakožto unikátního uměleckého tvůrce.

Trochu mě mrzí nedořešené vztahy mezi Michelangelem, da Sangallem, Machiavellim a Granaccim. To však plyne plyne z toho, že Schulz své opus magnum nedopsal, což je obrovská škoda.

Vrcholem díla je pro mě kapitola Noční host, respektive její finále, kdy Michelangelo hovoří s da Vincim, který se mu snaží vysvětlit, proč nejsou nepřáteli. Toto je jedna z knih, které budou mít v mé knihovně vždy pevné místo.

„Člověk! To je váš objev! To jste zbožštili! Ale já neznám nic tragičtějšího, co dosud
vyšlo z rukou božích, než je člověk!"

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Většina zde komentujících vytýká Lustigův jazyk. S tím jsem neměl absolutně žádný problém. Osobně mi vadilo naivní chování hlavních postav (novinkou pro mě bylo, že Kateřina vlastně není hlavní postavou knihy). Během chvíle muselo být všem jasné, že je Brenske jen ultimátní zm*d, přesto mu na pětkrát platí dál a dál za nesmysly. Doba byla šílená, lidé dělali zoufalé kroky; ke všemu se jedná o inspiraci ve skutečné události. Jenže v Lustigově podání jsem tomu nevěřil.

Nejotravnější na knize je samotný Brenske, který se v podobě grafomanského Lustiga vyžívá v odporně dlouhých monolozích, snad aby trápil nejen přítomná židovské podnikatele, ale i samotného čtenáře. Když si člověk uvědomí, že na 150 stránkách se dostane do vlaku, z bodu A do bodu B a zpět, přičemž text je ostrouhán jen na slovní výměny mezi postavami, které řeší převody peněz a "Kdy už tam budem?" (drž hubu oslíku), musí nám na prstech jedné ruky vyjít, že je to nuda.

Někteří se mnou nebudou souhlasit a budou říkat, jak jsou psychologické profily postav od dozorce a krejčího v synagoze po sadistického Brenskeho skvěle zvládnuté a celá kniha je nepříjemně ponurá... A já vlastně nemám nic proti, dokonce souhlasím, ale stále si stojím za tím, že by knize slušel formát povídky a ne roztahané novely.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Musíme jít. Je mi zima. Mně taky. Jdeme. Tak jo. Pořád je mi zima. Tak jo. Umřeme? Ne. Opravdu? Jo. Tak jo. Tak jdeme.

Spolu s dvojicí otce a syna (jména se za celou knihu nedozvíme) putujeme krajinou Severní Ameriky, která je zdevastovaná blíže nespecifikovaným kataklyzmatem. Ovzduší vládne prach, popel a blížící se zima, před kterou ústřední dvojice prchá. Kromě zimy musí ústřední dvojice řešit problémy, které s sebou nese rozpad civilizace - hlad, absenci morálky, stihomam aj. Na necelých dvou stovkách stran dokázal McCarthy představit několik charakterů, které skvěle vystihly možný osobní vývoj hodnot a způsobu života osob zasažených apokalypsou - kanibalismus nehrubšího zrna, otroctví, sektářství, samota, ztráta smyslu života a především strach ze všude číhající smrti.

Samotná smrt je nosným pilířem celého díla. Náhled na smrt sledujeme především prostřednictvím malého chlapce, jenž stále neztratil své dětské ideály a nemůže pochopit chování svého otce. Když chlapec odhodí otcem vyřezanou píšťalu, je jasné, že dochází k jeho přerodu v dospěle smýšlejícího člověka; pro děti není v takovém světě místo.

Knížce na tempu trochu ubírá repetetivnost děje, kterou jsem se snažil nastínit úvodem komentáře. Ovšem oproti Kerouacovo nudným vsuvkám nudných příběhů nudných postav jsem měl pocit, že zde skutečně vidím možnou realitu a postavy na ni reagují živě, uvěřitelně a bez apatie.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Dykova pocta Hamelnské postavičce záhadného pištce. Krysaře jsem si zopakoval po více než dekádě, kdy jsem ho četl k maturitě a příběh záhadného poutníka v plášti s kápí a píšťalou mi učaroval. Musím přiznat, že po těch letech jsem z knihy už tolik nadšený nebyl, nicméně jsem objevil části knihy, které mi před lety zůstaly skryty. I přes drobné výtky pro mě zůstane příběh nesmiřitelného mstitele srdcovou záležitostí.

"Co zde činíte, krysaři? Co chcete vůbec v Hammeln?"
Krysař naklonil se k růţovému keři a utrhl jeho nejkrásnější květ.
"Co činím, vidíte. Voním k růži."

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

K ději Norského dřeva nění moc co dodat. On tam žádný velký děj totiž není. Hlavní postava Tóru se tak nějak potácí od jedné zkoušky k druhé, od jedné onanie k další, od jedné známosti k jiné...

Kniha se měla jmenovat "Tóru Omlouvámse a sebevrazi". Hlavní postava je s prominutím úplný dement, který se všem omlouvá pomalu i za to, že dýchá. Seřvala tě holka? Je to tvoje chyba. Nepřišla na schůzku? Je to tvoje chyba. Dva měsíce tě ignoruje? Je to tvoje chyba... Stejně jako hlavní postava je i zbytek osazenstva více méně nesnesitelný, chovající se iracionálně nebo prostě jenom stupidně. Tóru by si za svou neustálou potřebu moralizovat, hrát si na nejvyššího etika a ublížence zasloužil provaz taky.

To, co mi u Kafky na pobřeží nevadilo, mi tady pilo krev - Murakamiho odosobněné a roboticky chladné chování postav a popis intimních věcí; respektive jazyk k tomu využívaný. Nerozumím autorově obsesi onanií, čitěním zubů, holením a mytím vlasů...

Chtěl jsem napsat komentář, který bude nad věcí a zhodnotí vše v klidu. Po přečtení doslovu to však nedokážu. Tím, jak se Murakami snaží okázale kašlat na japonský tradicionalismus, patriotismus a být za každou cenu západní a „nejaponský" (cola, KFC, západní literatura), mě prostě vytočil. Nevidím ve smazávání národních hodnot nic, za co bych tě, drahý Haruki, měl cenit.

Murakami u mě docílil přesného opaku, než bylo jeho záměrem. S jeho knihami končím a příště, až zabloudím do japonské literární sekce, sáhnu přesně po těch autorech, kterými Murakami opovrhuje a staví se k nim do opozice. Sayōnara.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Hugův román je s trochou nadsázky jen příběh o nešťastné lásce. Co ho dělá výjimečným, jsou postavy, především Frollo, a samozřejmě prostředí Paříže vrcholného středověku. Je nepochybné, že Hugo Paříž miloval, miloval její architekturu, ulice, historii, nezaměnitelný genius loci, který se ztrácel pod nánosem průmyslové revoluce. A tak stvořil tuto ódu, kterou připomněl zašlou, nebo spíše zapomenutou slávu francouzského stavitelství. Občas to sice přehání, protože téměř padesátistránkové martirium s představením i posledního oblázku v dlažbě bezejmenné uličky bylo... No, nebudu lhát, měl jsem co dělat, abych nepřeskakoval, bylo to suchopárné, bezkrevné a vysilující. Když však pominu tuto pasáž a ještě jednu, týkající se šlechty a vlastnictví, nejsou sáhodlouhé vypravěčovy výstupy vůbec na škodu.

Samotná zápletka, která je (ne)známá i dětem, především díky nevkusu od americké krysy, je nám předestřen už v úvodní kapitole s divadelním představením mystérií, kde dochází ke střetu církve (Frollo) a šlechty (Phoebus). Každý zná hrbáče Quasimoda a cikánku Esmeraldu. Málokomu ale něco řekne jméno arcijáhna Klaudia Frolla, kněze zmítaného láskou k odmítavé Esmeraldě, který se ve svých posledních chvílích až maniakálně směje, neb sleduje, jak přichází o smysl svého života kvůli usmrkané cikánce, které se hnusil tak hodně, že se raději rozhodla zemřít. Docela mě překvapilo, nakolik je děj protknut vedlejšími narativy, které nám ke konci dají celistvou představu o Esmeraldině původu. Celý příběh je provázán postavou zchudlého filozofa a dramatika Gringoirea (teď jsem zjistil, že se jedná o skutečnou postavu). Postava, která zachránila nejsympatičtější část ansámblu - kozičku Džalí. Nevím, nakolik Hugovy postavy reflektují dobové poměry, nicméně postava Esmeraldy se podle mě chovala zcela iracionálně a byla pro mě jediným rušivým elementem. Jak jsem zmínil už výše, nejupřímněji jedná Frollo, kterého touha postupně mění z upjatého fatalistického vědce v blábolícího blázna, který je ochotný pro mladé děvče obětovat téměř vše.

„Leč běda. Něco se ve mně zlomilo a nemohlo už povstat, něco se vě mně zrodilo a já tomu nemohl utéct."

Zajímavou kapitolou by byl i Hugův vypravěč, který používá první osobu plurálu a často komunikuje se čtenářem („Jak krásný střet mezi klasicismem a romantismem by představoval Gringoire, kdyby žil v naší době"). Navíc stále narušuje plynulost četby tím, že porovnává Paříž 19. a 15. století, ale mně to nijak nevadilo, shledávám to originálním. Zároveň se nebojí být vtipný a ironizující („Vyluzuje zvuky, že by Stradivari umřel"). Ale už jsem se rozepsal dost.

Opět jednou ukázka nerelevance zdejšího hodnocení. Kniha o kráse Paříže, síle a zaslepenosti lásky a obrovské vnitřní touze a bolesti, se kterou nelze bojovat, natož ji porazit.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

České realistické tvorbě jsem se od svých dob studia vyhýbal. Obyčejné příběhy obyčejných lidí v obyčejných kulisách nebylo něco, co by mi přirostlo k srdci. Když jsem však procházel babičky starou knihovnu a objevil Klostermannovy Mlhy na Blatech, věděl jsem, že si knihu musím přečíst. Nějaká zvláštní kombinace autorovy osobnosti, jihočeského patriotismu a lásky k přírodě mě přesvědčila, že příběh šumavských obyvatel bude to pravé, co teď hledám.

Nemilé bylo mé překvapení, když jsem se po začtení do prvních stran dozvěděl, že nejsem na Šumavě, ale v jakési prdelce na budějcké placce. Ty samé stránky mě ovšem během chvíle vrátily do dětství, kdy sice už nikdo pole neoral pluhem s koněm, obilí neleželo na mlatu a děti nespaly ve stodole, ale nebe bylo modřejší, tráva zelenější, pivo říznější a ptáci zpívali veseleji. Plástovice, Pašice, Hlubokou a další místa objevující se na Blatech mám z domova na dohled, takže jsem přesně věděl, kudy chodí Potužák s Krušným, pytláček Vojta i panstvo na Hluboké.

Především popis obyčejného života sedláků a jejich lpění na tradicích jako na tom dobrém je nosným trámem knihy. Jazyk je druhým pohlazenám knihy, je košatý, plný dlouhých souvětí a historismů, především co se povolání týká. Setkáme se tedy s hříbkem, mládkem, baštýřem a dalšími tradičními povoláními 19. století.

Příběh je vcelku jednoduchý, točí se okolo vztahu hříbka Vojty a Potužákovy dcery Apoleny. Na tom bych neviděl nic hrozného, zakázanou lásku používají autoři od té doby, co se naučili psát. Vadila mi jiná věc, i když říct vadila je vcelku silné... Tou věcí byla Vojtova proměna, kterou popisuje Klostermann velmi naivně, romanticky. Chvílemi mě napadalo, že celá stylizace knihy mi ani tak nezapadá do realismu, jako spíše do romantismu.

Ale nebudeme škatulkovat. Knížka se i přes větší počet stran, rozplizlost děje a rozsáhlé (rozuměj nádherné) popisy prostředí četla skvěle. Ke Klostermannovi se ještě velmi rád vrátím.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Zpověď. To je první slovo, které mě napadne ve spojení s Demlovým Zapomenutým světlem. Upřímná, soukromá, dojemná, syrová zpověď zavrženého kněze, zavrženého muže, zavrženého člověka. Útlá knížečka, která je však nabita mnoha myšlenkami, názory a ze které prýští neskonalý smutek.

Hlavní kostru tvoří Demlova dopisní reakce na psaní Bohumila Ptáčka, kterým je označen za skutečného básníka - ten samý Malina Ptáček, jenž ho udal za urážku státu. Druhou, paralelní dějovou linkou, je umírání Marie „Zezulky" Zezulové. Zároveň je kniha plná odboček k různým článkům z novin - jakási Demlova obrana sebe sama.

Deml sám sebe vykresluje jako člověka, jenž už na světě nemá nikoho, člověka, který balancuje na pokraji ztráty své životní víry a čeká už jen na pouhý konec, kterého se paradoxně dovolává u Krista. Přesto je v knize čitelný silný Demlův vzdor, takové to české "proti všem", a potřeba se ospravedlnit.

Čtení trochu ruší přechody do němčiny, když Deml plynule přejde z češtiny do němčiny. Bez boje se přiznám, že stránky ve francouzštině jsem jednoduše přeskočil. Z jazykového hlediska je text nejen plný krásných slovních spojení a podobenství z Bible, ale také vulgarismů a dialektismů.

Kniha, kterou bez znalosti kontextu Demlova života asi nemá cenu číst. V opačném případě tragický pohled do duše vykořeněného člověka bez naděje, jenž kouše jako pes zahnaný do kouta a jímž v jednu chvíli opovrhoval téměř každý.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Štifterova prozatím nejrozsáhlejší próza a dle mého skromného názoru i nejzdařilejší. Štifter si opět hraje s různě časově posunutými narativy. Zdánlivě nesouvisející příběhy tří skupin lidí ovšem v posledních kapitolách hladce vplynou do sebe. První linka ze třicátých až čtyřicátých let dvacátého století se věnuje rodině kolem mladého muže, jenž má českou matku a německého otce, a jeho problémům s nevěrou a dospíváním na pozadí předválečného a těsně poválečného Československa. Ve druhé lince padesátých let sledujeme skupinku tvořenou zvláštní trojkou dětí - cikán, duch Čecha a poloviční Němec, která prožívá klukovské příhody v raném socialistickém státě. Se třetí linkou se dostáváme do přítomnosti a k příběhu mladého cikána Dominika, jehož trápí noční nechtěné návštěvy. A také by chtěl auto.

Nikoho asi nepřekvapí, že hlavní pojítko třech narativů tvoří kulisy Českých Budějovic, občas i konkrétních míst, která už byla smetena dobou minulou. Štifter o starých domech, které jsou rozpadlé, omítka vzala dávno za své, střecha je spíše torzem, okna vypadají jako vykotlaná ústa starého bezdomovce a interiéry i stejně smrdí, umí psát tak hezky poeticky, že se zase cítím malým klukem, který hledá tajemství ve vrstvách prachu na starých parketách. Ve stejnou chvíli také začínám pojímat podezření, že má Štifter jakousi morbidní zálibu ve smrti, neb smrt v různých podobách si našla cestu do všech částí knihy. Opět.

Už z nástřelu dějových linek je jasné, že silným tématem Sběratele sněhu je vztah Čechů a Němců (motiv nuceného odcházení je opravdu do očí bijící), jehož částečnou paralelou je dnešní soužití Romů a Čechů, které ani v minulosti nebylo ideální. Tam, kde jsem s tímto tématem měl problém v Paulině, podal zde autor téma nevtíravě, nenásilně, bez klišé, bez patosu. Vše se odehrává v komorním prostředí domácností, rodin a jejich blízkých. Štifter nijak nemoralizuje, pouze konstatuje a ukazuje obě strany problému.

Silnou stránkou autora je jeho práce s jazykem. První zajímavostí je, že celý text je psaný v prézentu. Ich forma vypravěče mu potom dává možnost ukazovat pocity hlavních aktérů, kteří mluví přirozeným jazykem a stejným jazykem i přemýšlí. Mladí kluci mluví jako mladí kluci, chlap ze stavby mluví jako chlap ze stavby. Chvílemi mi vyprávění z padesátých let připadalo, jako bych četl něco od Hrabala nebo Šabacha. Pohled dítěte na problémy očima podivně dospělého člověka. Většinu postav jsem si rychle oblíbil a těšil se, kam je příběh zavede.

Štifterův zvláštní styl, který tak jemně postupuje vpřed, se tváří jako pouhý prolog, který teprve načíná větší příběh. Ve spojení s vyprávěcím prézentem to vytváří kouzelnou, odlehčenou kombinaci, proto jsem knížku přečetl za dva dny. Co dodat, po dlouhé době knížka, která mě skutečně zaujala, nezklamalo mě její finále, které udělalo důstojnou trojtečku za všemi třemi příběhy. Každý si s sebou holt neseme nějakého toho ducha a na nás je, jak se s ním vypořádáme.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Pamatujete si, když jste jako dítě měli poprvé čokoládu a věděli jste, že je to láska na celý život? Já taky ne, ale u Oněgina si to pamatovat budu. Opět se ruským velikánům omlouvám, že jsem je takovou dobu zanedbával, protože tato perla mi utíkala velice dlouho. Anebo možná dobře že tak, být Oněginem dotknut skrze proklínanou povinnou četbu, snad bych jeho kouzlo nebyl objevil.

Na(ne)štěstí jsem své poznámky k Oněginovi ztratil. Měl bych si sehnat nový deník a ne tu repliku Listerova trička. Tudíž nemám kromě pocitů, které vě mně zůstaly, více co napsat. Stejně bych tu vnitřní čtenářskou naplněnost nedokázal dostatečně vystihnout pohými slovy, to se musí zažít.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Hru jsem nehrál, tudíž bych ovlivněný být neměl, nicméně o skutečnosti, že hra existuje, jsem věděl a nevím, nakolik jsem si mohl sám vsugerovat pocit, že realita je obrácená. Tedy že kniha vznikla podle videohry. Většina knihy na mě působila epizodicky, neprovázaně, každá ze stanic byl pomyslný vedlejší úkol, který jen tříštil hlavní příběh (který není nijak převratný). Fašouni, sektáři, komáři, ďáblové, nový druh... Motivů je příliš mnoho na příliš malém prostoru a otevírají mnoho otázek, jenže ty vždy tak nějak vyšumí do ztracena.

Korunu všemu nasazuje hlavní postava Arťoma, který je... Nijaký. Za celou knihu jsem k němu nepocítil jedinou sympatii, antipatii, prostě tam jen byl, aby se mohl děj sunout dál. Pocitu výše zmíněné videohry nahrává i fokalizace, která je fixována na Arťoma. Jakákoliv interakce s jinými postavami navíc působí nepřirozeně, až jsem měl pocit, že čtu špatně napsaný scénář. Mému špatnému dojmu z knihy nepomohly ani Arťomovy snové prožitky, protože málokterý autor mi dokáže snové, horečnaté nebo halucinační stavy podat příjemně. A Glukhovskymu se to nepovedlo.

Nejsem žádný zastánce ani aplikátor feministické literární kritiky, ale neodpustím si rýpnutí, že Dimovi někam zmizeli ženské postavy... Abych zakončil pozitivně, musím říct, že atmosféru stísněného, zatuchlého, nepřátelského postapo metra vystihl autor dobře.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Na vydání, které vlastním, jsou zezadu výroky Davida Bowieho a Boba Dylana. I když na podobné plácání se po zádech ve stylu "kniha roku podle New York Times" jsem víceméně alergický, zde se mi vyjádření zmíněných hodí. Jeden z nich o Na cestě prohlásil, že mu kniha změnila život. A mně vlastně taky, protože jsem si téměř jistý, že knih od takzvané beatnické generace se už pokusím nedotknout ani pohledem.

Mám k tomu zcela jednoduchý důvod. Kerouac na téměř čtyřech stovkách stran jede v podobě Sala Paradise z New Yorku do San Franciska. Potom jede ze San Franciska do New Yorku, aby, světe div se, jel zase zpátky. Na konci knihy přijde změna, nejede se do "Friska", ale do Mexika. Společnost mu dělá postava Deana Moriartiho - absolutně nevázaného, nemyslícího maniakálního požitkáře, pro kterého je jediným smyslem života hledat TO. Společně s dalšími šedavými, v jednu hromadu splývajícími a plochými postavami se dostávají do nudných, obyčejných situací běžných pro socky let padesátých. Obyčejnost by byla v pořádku, Hrabal je toho perfektním důkazem, nicméně Kerouac až na pár světlých momentů nepřidá ani zbla autorské invence nebo poetičnosti.

Věřím a chápu, že v padesátých letech šlo o něco pro tehdejší generaci geniálního, vypovídajícího, s čím se myšlenkově blízce potkávali. Pro mě Kerouac vytvořil ekvivalent padesátihodinového rodinného videa o cestě sem a tam, na které vás nutí koukat vaši vzdálení příbuzní, již vás ani za mák nezajímají, a melou o tom samém a vlastně o jednom velkém prázném nic.

Nečekejte katarzi, vrcholení nebo dokonce uzavření narativu, vývoj postav a změny jejich názorů v důsledku prožitého, jen dlouhou nudu.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Hned první stránky starořímského opusu vás přesunou o několik set let zpět v čase a několik set stran vpřed knihou. Skvěle vykreslené prostředí starověkého Říma totiž oplývá grécismy a latinismy v takové míře, že jsem měl pocit, že čtu odborné pojednání o lázních a kastovním systému otroků od Senecy. Začátkem čtení tedy počítejte s tím, že budete neustále listovat na konec knihy k poznámkám.

Hlavní motiv knihy je láska dvou mladých lidí; střet přichází kvůli rozdílné víře a okolním vlivům dekadentního Neronova Říma. Roztáčí se kola pletichaření a na pozadí se rozprostírá hlavní téma knihy – rozmach vlivu křesťanství a osudy křesťanů v srdci boty starého kontinentu během vlády narcistického Nerona. Poměrně jednoduchá zápletka má atmosféru seriálové Hry o trůny (knihy jsem nečetl), kdy zradit může i váš pes, i stěny mají uši a spory se vyhrávají přednostně politikou nebo dýkou. Jen tu chybí draci. A sex. A ledové zombie...

Středobodem díla se pro mě stala postava hedonistického milovníka umění Petronia, neustále balancujícího na ostří nože v podobě Neronových nálad, sledujícího především své zájmy a cíle, přesto se následně rozhodne milencům pomoci. Od začátku knihy jsem doufal, že nepodlehne vlivům nové víry a zůstane věrný svému přesvědčení. Spolu s jeho božskou Euniké si pro sebe ukradl i vyvrcholení celého románu, neb osud Lygie a Vinicia (zmíněná dvojice milenců) mi byl po pateticky heroickém finále v aréně ukradený.

Obecně mám k části knihy pojednávající o průběhu her nejvíce výhrad. Nebyl jsem schopen zbavit se pocitu, že je rušivá a jaksi nezapadá do konceptu zbytku narativu. Lépe to bohužel nejsem schopný konkretizovat. U počátku her jsem při četbě nervózně klepal nohou jako účastníci čekající na hrůzy pro ně nachystané; během pár kapitol jsem však otupěl stejně jako římský plebs v ochozech.

Věřící nejsem a fanatická víra (a vlastně víra obecně) mi vždycky přišla směšná, navíc se mi dlouho nestalo, abych v knize s některou postavou tolik sympatizoval jako s Petroniem... Kdo uměl žít, musí umět i zemřít. Drahý estéte, děkuji.

„Mé oči budou vždycky se kochat růžemi a i vůně fialek bude mi vždycky milejší než pach špinavého ‚bližního‘ ze Subury.“