Zapomenuté světlo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

1. vydání. Zapomenuté světlo je jedna z nejznámějších knih Jakuba Demla, ten ji vydal vlastním nákladem v roce 1934. Kniha byla krátce po vydání zabavena úřady. Autor se proti tomu odvolal, kniha pak byla uvolněna, ale zůstalo v ní začerněno celkem devět pasáží. První necenzurované vydání pochází až z roku 1985. Zapomenuté světlo je souborem vzájemně propojených esejů. Jako jednotící prvek lze chápat osobu Bohumila Maliny Ptáčka, jehož pochvalný dopis knihu uvádí a na něhož Deml odpovídá. Na atmosféře knihy se podepsala smrt Pavly Kytlicové, Otokara Březiny a Marie Zezulové, selky, ke které měl Deml velice vřelý vztah....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39467/zapomenute-svetlo-39467.jpg 4.1115
Nahrávám...

Komentáře (31)

Kniha Zapomenuté světlo

marketa3815
23. června

Zapomenuté světlo asi nejvíc připomíná koláž, protože styly se poměrně dost různí, od vyprávění přes dopis, deníkové záznamy až ke kdovíčemu. V knize jde o hledání kořene nebo kořenů ve chvíli, kdy člověk byl vykořeněn ze všech svých jistot a cítí hluboké neporozumění svého okolí. V tomto hledání by mu měli pomáhat hned 3 jazyky - čeština, němčina a latina. Pasáže prosáklé sebelítostí a chudinkovstvím mě velmi pobavily, nicméně kniha je mnohovrstevná, dá se číst mnoha různými způsoby.

Juagustin
08. června

Bože, to je chaotik, říkal jsem si při čtení skoro neustále. Přesto jsem z knihy cítil opravdovost. To není žádný předem rozmyšlený a rozvržený literární útvar, jakých dnes jsou plná knihkupectví, to je řinutí textu přímo z duše autora, obnažení a vydání se čtenáři, pozvání do největší možné blízkosti. Je to slovo, které jednou vyřčeno nelze vzít zpět, pálení mostů, kopání do všeho kolem - i do toho, co by mě mohlo zachránit.


Oponn
10. března

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Zpověď. To je první slovo, které mě napadne ve spojení s Demlovým Zapomenutým světlem. Upřímná, soukromá, dojemná, syrová zpověď zavrženého kněze, zavrženého muže, zavrženého člověka. Útlá knížečka, která je však nabita mnoha myšlenkami, názory a ze které prýští neskonalý smutek.

Hlavní kostru tvoří Demlova dopisní reakce na psaní Bohumila Ptáčka, kterým je označen za skutečného básníka - ten samý Malina Ptáček, jenž ho udal za urážku státu. Druhou, paralelní dějovou linkou, je umírání Marie „Zezulky" Zezulové. Zároveň je kniha plná odboček k různým článkům z novin - jakási Demlova obrana sebe sama.

Deml sám sebe vykresluje jako člověka, jenž už na světě nemá nikoho, člověka, který balancuje na pokraji ztráty své životní víry a čeká už jen na pouhý konec, kterého se paradoxně dovolává u Krista. Přesto je v knize čitelný silný Demlův vzdor, takové to české "proti všem", a potřeba se ospravedlnit.

Čtení trochu ruší přechody do němčiny, když Deml plynule přejde z češtiny do němčiny. Bez boje se přiznám, že stránky ve francouzštině jsem jednoduše přeskočil. Z jazykového hlediska je text nejen plný krásných slovních spojení a podobenství z Bible, ale také vulgarismů a dialektismů.

Kniha, kterou bez znalosti kontextu Demlova života asi nemá cenu číst. V opačném případě tragický pohled do duše vykořeněného člověka bez naděje, jenž kouše jako pes zahnaný do kouta a jímž v jednu chvíli opovrhoval téměř každý.

Chesterton
24.11.2021

Krutě bolestná procházka utrpením i sebetrýzněním, samotou i temnotou, zahořklostí, rebelstvím a cynismem v kombinaci s vysokým ideálem křesťanského Boha, ne vždy šťastně uchopeným?
7/3

tonysojka
29.09.2021

Vzdálenost mezi mým světem, nitrem, dobou a pravdou a světem a nitrem, dobou a pravdou Jakuba Demla mi brání "Zapomenuté světlo" hodnotit. Oceňuji v něm upřímnost, spontánnost a jakési rebelství vůči..... vlastně všemu.
Zajímavé setkání, které snad časem budu brát jako počátek o větší seznámení se s ostatním jeho dílem.

mirektrubak
30.08.2021

„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane, neobtěžujte mne svou láskou!“

Četl jsem Zapomenuté světlo jako beletrii, jako sice autobiografickou prózu a velmi osobní zpověď, přesto jako beletrii, jako stylizovaný útvar, směřovaný k obecnému čtenářstvu. Zdálo se mi totiž, že jenom s tímto vědomím jsem schopen unést tíhu Demlových negativit a ten téměř fyzický pocit, který mi přineslo setkání s jeho bolestmi, zoufalstvím a domnělými i skutečnými křivdami. V opačném případě bych knihu nejen nemohl hodnotit hvězdičkami (jak o tom píší Sigas a J.Frei), to bych ji nemohl ani komentovat. A nejspíš bych ji asi ani nemohl číst, jako bych nedokázal číst náhodně nalezený intimní deník.

Z předchozích komentářů mě zaujal také Vojslavin postřeh o beznaději směřující k naději. Přemýšlel jsem o tom, a nejprve dost marně hledal tu naději, která by měla být cílovým bodem. Ale říkám si, že je to možná samotná existence toho textu: vždyť kdyby nebylo adresáta, u kterého doufáme v pochopení našich stesků, nebylo by vůbec proč psát. A kdyby nebyla naděje, že budou pochopena i ta nejvnitřnější lidská místa, neměla by své opodstatnění tak razantní otevřenost a sdílená intimita.
Vnímám tímto úhlem pohledu Demlovu prózu jako svého druhu extrémní modlitbu, podobně, jako když v Bibli prorok Jeremiáš volá „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.“ Svědectví o utrpení tak velkém, že v něm už není místo na zdvořilost a argumentační vyváženost, a vlastně ani na hledání spravedlivého a pravdivého zhodnocení věcí. Na to je pocit z pohledu do tváře krutého světa příliš intenzivní.

„Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? Každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů, nikdo mně nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře's to udělal!“

ch.p.korb
10.08.2021

V samotě čelíme své temnotě

Vojslava
01.07.2021

Stokrát ano, po asi pátém životním kole četby se znovu objevily nové kontexty, nové bolesti, nový úhel pohledu na samotu a utrpení, nová beznaděj směřující... ale vlastně ano, k naději. Tohle je jedna z mých věčných knížek. I po desátém kole v ní asi najdu něco podnětného.

1