Zapomenuté světlo

16. ledna

Pokud se necháte unést proudem autorových slov a nebude vás pohoršovat jejich cynismus, pesimismus, beznadějnost, snad i zahořklost, budete vyplivnuti po několika málo hodinách zdecimovaní a vyčerpaní a budete vědět, že takhle intenzivních zážitků, v nichž vám bude dovoleno zcela se ponořit do hlavy jiného člověka, příliš není.

Málokdy nedávám hvězdičky, ale dnes to bude ten případ. Autor si vylévá srdce, zpovídá se ze všeho špatného a umí čtenářem zacloumat - a přesto mám pocit, že mi spousta věcí unikla, jakoby mi kniha protekla mezi prsty. Přitom dílo je to bezesporu silné...prostě jsme s autorem nějak nebyli na stejné vlně.

1 31.03.2020

Chrlení hluboké životní hořkosti a úzkosti z úst prokletého básníka v sutaně.
V některých duševních a emočních stavech musí být čtení mimořádně bolestné, asi i škodlivé.

Hodnotím čistě pocitově, pro tuto chvíli.

Nějakým zvláštním způsobem ohromující dílo. Ačkoli jsem mnohdy nechápal dobové souvislostech, nerozuměl jsem německým či francouzským pasážím, unikal mi smysl biblických narážek a občas jsem se v autorově textu i v jeho myšlenkách poněkud ztrácel, přesto mi cosi nedovolilo knihu odložit a já ji přečetl v posteli na jeden zátah. Zvláštní zážitek, který si netroufám hodnotit hvězdičkami ani ho (ne)doporučovat - prostě to zkuste a uvidíte.

42 18.12.2019

Kniha krátká počtem stran, ale přesto obsahuje silný obsah, který ve mně rezonoval ještě hodně dlouho. Silné myšlenky, temná a hodně hutná atmosféra, i když ten styl psaní je místy dost rozvolněný.

Souhlasím se Sigasem, takovéhle Dílo se nedá hodnotit, a tak jen vzpomínka: Jednou jsem si uprostřed několikátého čtení ZS šel poslechnout Janáčkův První kvartet, a po pár taktech mě to úplně praštilo! Sotva jeden začne melodii, další mu to zruší nějakými nervózními šestnáctinami, a když konečně začnou tu melodii všichni, v půlce fráze toho nechají a načnou zas něco úplně jiného - vždyť to je přesně ten Deml, co pořád skáče z němčiny přes hanáčtinu do latiny, od francouzských výkladů Evangelia k Pavle Kytlicové zavařující hříbky a hned zase do loretánských litanií a zpátky k dopisu dr. Miloslava Novotného... Zážitek nezapomenutelný, a nevěřím, že je to jenom iluze Pražáka, co se k Hukvaldům i Tasovu kouká skoro stejným směrem.

Já vlastně očekával ucelený dramatický román, nebo novelu. Asi že jsem měl v hlavě střípky z Michálkova filmu s obrazem Polívky v sutaně. A tak jsem omylem zapadl do filozofického běsnění člověka, černé kobky knězovi duše, který pravděpodobně prožívá své nejtemnější období v životě. Nu dobrá, tak jsem tady. Takže dobrý den.
Ale nejsem tu sám a pár přítomných jmen mě udržuje v pozornosti, protože s nimi mohou do vypravěčova monologu vstoupit pro mne důležité kontexty. Jen asi nebude úplně snadné je propojit. Deml zřejmě nepatří mezi jednoduché osobnosti (a může vlastně básník patřit?), což se projevuje v jeho nestabilních vztazích nejen s přáteli. Navíc kněz nebojící se pejorativních vyjádření a osobních erotických vyznání je jasně kontroverzní osobnost, která vždy bude společnost spíše rozdělovat. Deml, který své myšlenky postupně odhaluje, je v další chvíli opouští, aby se k nim následně mohl vrátit, tento proud směřuje k nepřítomnému adresátovi Bohumilu M. Ptáčkovi. Jemu se vypisuje z kritických nařčení knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi, polemizuje na téma hranic kněžského celibátu, zároveň bezprostředně formuluje své erotické touhy. Jako jeden z mála jednotících prvků Demlových asociací je zde opakující se návrat do místnosti s umírající Zezulkou, která Demlův monolog v pravidelnostech naplňuje z úst chrlenou krví.
Je mi líto, ale asi jsem chtěl být úplně někde jinde. Nicméně učím se ve své cestě se příliš neotáčet nazpátek a hlavou se mi přitom většinou honí myšlenka, že vše je vždy přesně tak, jak má být. Částí Demlovi hlavy jsem si tedy prošel, ale tato klopýtavá exkurze mě naplnila více otázkami, než odpověďmi. Což je možná vlastně správně a člověka to nutí poznat Demla komplexněji. Jenže po čem sáhnout, ctihodný pane, dále?