Zapomenuté světlo

1 23. června

Zapomenuté světlo asi nejvíc připomíná koláž, protože styly se poměrně dost různí, od vyprávění přes dopis, deníkové záznamy až ke kdovíčemu. V knize jde o hledání kořene nebo kořenů ve chvíli, kdy člověk byl vykořeněn ze všech svých jistot a cítí hluboké neporozumění svého okolí. V tomto hledání by mu měli pomáhat hned 3 jazyky - čeština, němčina a latina. Pasáže prosáklé sebelítostí a chudinkovstvím mě velmi pobavily, nicméně kniha je mnohovrstevná, dá se číst mnoha různými způsoby.

8 08. června

Bože, to je chaotik, říkal jsem si při čtení skoro neustále. Přesto jsem z knihy cítil opravdovost. To není žádný předem rozmyšlený a rozvržený literární útvar, jakých dnes jsou plná knihkupectví, to je řinutí textu přímo z duše autora, obnažení a vydání se čtenáři, pozvání do největší možné blízkosti. Je to slovo, které jednou vyřčeno nelze vzít zpět, pálení mostů, kopání do všeho kolem - i do toho, co by mě mohlo zachránit.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Zpověď. To je první slovo, které mě napadne ve spojení s Demlovým Zapomenutým světlem. Upřímná, soukromá, dojemná, syrová zpověď zavrženého kněze, zavrženého muže, zavrženého člověka. Útlá knížečka, která je však nabita mnoha myšlenkami, názory a ze které prýští neskonalý smutek.

Hlavní kostru tvoří Demlova dopisní reakce na psaní Bohumila Ptáčka, kterým je označen za skutečného básníka - ten samý Malina Ptáček, jenž ho udal za urážku státu. Druhou, paralelní dějovou linkou, je umírání Marie „Zezulky" Zezulové. Zároveň je kniha plná odboček k různým článkům z novin - jakási Demlova obrana sebe sama.

Deml sám sebe vykresluje jako člověka, jenž už na světě nemá nikoho, člověka, který balancuje na pokraji ztráty své životní víry a čeká už jen na pouhý konec, kterého se paradoxně dovolává u Krista. Přesto je v knize čitelný silný Demlův vzdor, takové to české "proti všem", a potřeba se ospravedlnit.

Čtení trochu ruší přechody do němčiny, když Deml plynule přejde z češtiny do němčiny. Bez boje se přiznám, že stránky ve francouzštině jsem jednoduše přeskočil. Z jazykového hlediska je text nejen plný krásných slovních spojení a podobenství z Bible, ale také vulgarismů a dialektismů.

Kniha, kterou bez znalosti kontextu Demlova života asi nemá cenu číst. V opačném případě tragický pohled do duše vykořeněného člověka bez naděje, jenž kouše jako pes zahnaný do kouta a jímž v jednu chvíli opovrhoval téměř každý.

Krutě bolestná procházka utrpením i sebetrýzněním, samotou i temnotou, zahořklostí, rebelstvím a cynismem v kombinaci s vysokým ideálem křesťanského Boha, ne vždy šťastně uchopeným?
7/3

Vzdálenost mezi mým světem, nitrem, dobou a pravdou a světem a nitrem, dobou a pravdou Jakuba Demla mi brání "Zapomenuté světlo" hodnotit. Oceňuji v něm upřímnost, spontánnost a jakési rebelství vůči..... vlastně všemu.
Zajímavé setkání, které snad časem budu brát jako počátek o větší seznámení se s ostatním jeho dílem.

16 30.08.2021

„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane, neobtěžujte mne svou láskou!“

Četl jsem Zapomenuté světlo jako beletrii, jako sice autobiografickou prózu a velmi osobní zpověď, přesto jako beletrii, jako stylizovaný útvar, směřovaný k obecnému čtenářstvu. Zdálo se mi totiž, že jenom s tímto vědomím jsem schopen unést tíhu Demlových negativit a ten téměř fyzický pocit, který mi přineslo setkání s jeho bolestmi, zoufalstvím a domnělými i skutečnými křivdami. V opačném případě bych knihu nejen nemohl hodnotit hvězdičkami (jak o tom píší Sigas a J.Frei), to bych ji nemohl ani komentovat. A nejspíš bych ji asi ani nemohl číst, jako bych nedokázal číst náhodně nalezený intimní deník.

Z předchozích komentářů mě zaujal také Vojslavin postřeh o beznaději směřující k naději. Přemýšlel jsem o tom, a nejprve dost marně hledal tu naději, která by měla být cílovým bodem. Ale říkám si, že je to možná samotná existence toho textu: vždyť kdyby nebylo adresáta, u kterého doufáme v pochopení našich stesků, nebylo by vůbec proč psát. A kdyby nebyla naděje, že budou pochopena i ta nejvnitřnější lidská místa, neměla by své opodstatnění tak razantní otevřenost a sdílená intimita.
Vnímám tímto úhlem pohledu Demlovu prózu jako svého druhu extrémní modlitbu, podobně, jako když v Bibli prorok Jeremiáš volá „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.“ Svědectví o utrpení tak velkém, že v něm už není místo na zdvořilost a argumentační vyváženost, a vlastně ani na hledání spravedlivého a pravdivého zhodnocení věcí. Na to je pocit z pohledu do tváře krutého světa příliš intenzivní.

„Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? Každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů, nikdo mně nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře's to udělal!“

4 10.08.2021

V samotě čelíme své temnotě