Zapomenuté světlo

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

1. vydání. Zapomenuté světlo je jedna z nejznámějších knih Jakuba Demla, ten ji vydal vlastním nákladem v roce 1934. Kniha byla krátce po vydání zabavena úřady. Autor se proti tomu odvolal, kniha pak byla uvolněna, ale zůstalo v ní začerněno celkem devět pasáží. První necenzurované vydání pochází až z roku 1985. Zapomenuté světlo je souborem vzájemně propojených esejů. Jako jednotící prvek lze chápat osobu Bohumila Maliny Ptáčka, jehož pochvalný dopis knihu uvádí a na něhož Deml odpovídá. Na atmosféře knihy se podepsala smrt Pavly Kytlicové, Otokara Březiny a Marie Zezulové, selky, ke které měl Deml velice vřelý vztah....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/39_/39467/zapomenute-svetlo-39467.jpg 482
Žánr:
Literatura česká
Vydáno:
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (14)

Kniha Zapomenuté světlo

Přidat komentář
jaryn
24.06.2018

Kompozice notně uvolněná, ale co na tom, když téměř v každé větě je tak silný myšlenkový i umělecký přesah...

Zednář
19.10.2016

Velmi zajímavé, netradiční, pásmovité eseje psané jako dopisy. V knížce je průnik žalu a bezmoci nad smrtí milované ženy doslova cítit.

triatlet
25.05.2016

Pokud mám ke knize přistupovat jako k titulu ze seznamu maturitní četby, pak ji rozhodně nebudu doporučovat masám. V osmnácti bych knížku odložil po dvou, maximálně třech stránkách.
Poučený čtenář (rozklíčovat všechny ty Jaroslavy Durychy a Arné Nováky dá zabrat) si asi najde to svoje. "Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty jak šílený král Lear." (s.83).
Obdivuji režiséra Vladimíra Michálka, že z textu vybral rurální pasáže a příběh selky Zezulové (která "zase vychrlila chuchvalec černé krve a svíjí se bolestí jak červ") dokázal zasadit do doby normalizace.
Překvapilo mě, že Deml spisek napsal údajně během jedné noci (když zemřela selka Marie Zezulová). To vysvětluje kompozici textu. Čtenář se musí hodně soustředit, aby pobral všechny myšlenky.
Styl je složitější nejen kvůli cizojazyčným (německým) pasážím, ale i kvůli volným asociacím. "Vyběhla na ulici svině s prasaty a teď to honí domů: děti řvou, fackují se, jedno už pláče, svině protestuje, selata kvičí, pes vztekle štěká, bicykl zvoní, jakýsi chlap láteří, na stěnách světničky, kde umírá žena, hlučně se pojímají mouchy, zvuk tohoto pohlavního aktu mušího je zvuk vřetena, ale děje se to tak často a na místech morálně tak nevhodných, tak veřejně totiž, jakoby člověka tady ani nebylo, že přirozený hnus velmi rád přenechává místo oprávněné zuřivosti." (s.89)
Řada pasáží působí jako osobní vzkazy:"Pane B. M. P., hovno se při tom stane, řeknou vám jen; - ale proč bych mrzačil drahý mateřský jazyk? Povím Vám to v jazyku Hittlerově: Euer Hochwürden haben von Gott die denkbar grössten dichterischen Gaben erhalten, jedech unsere Meinungen und Ansichten gehen im Grunde ganz auseinander, so dass ich nichts für Euer Hochwürden tun kann." (s. 34/35)
Ptáčka oslovuje Deml poměrně často: "Pane Bohumile Ptáčku, možná, že se už neuvidíme, něco Vám řeknu: Vy, Vy, Vy máte velikou zásluhu o mou lítost, které každý člověk potřebuje k životu věčnému.
Letos na Boží hod vánoční viděl jsem v Sarajevě onu křižovatku a ono místo, kde Princip před 20 lety na Petra a Pavla zastřelil Ferdinanda ď Este. (...) Vy pane Bohumile Ptáčku, jste hrdina. Vy jste něco udělal a nevěděl jste o tom, ale Vy jste to udělal. Velikost Principová ukázala se teprve, když jeho národ setřásl syfilistické jařmo Habsburků. Velikost Vaše, bohužel, neukáže se nikdy, poněvadž já jsem vázán zpovědním tajemstvím a kromě mne jiného svědka své slávy nemáte." (s.20)
S trochou nadsázky se dá říct, že podobně jako Viewegh si i Deml stěžuje na kritiky, a to mě skutečně moc nebavilo. "Jedna hysterická kurva rozhlašuje po Brně, že jsem zavinil šílenství jejího blbého muže a možná. že i přítel Dr. Brychta tomu věří, poněvadž od jisté doby se ke mně chová nápadně laskavě a s úctou jako k bohatému klientovi, který chce přijít pomocí Svatoboru, nebo České akademie nebo advokáta ke svým penězům." (s.76)
"Profesor Fr. Jech ze „Společnosti Otokara Březiny" si dnes netroufá podati mně ruku. Také pan předseda této Čisté Společnosti si netroufá, podati dnes Jakubu Demlovi svou ruku. Kdyby tito dva Velečelní Členové Společnosti Otokara Březiny byli samojediní ze všech lidí, kteříž si mně netroufají podati svou ruku, vlastnoručním jazykem oblízal bych Jim velepočestnou řiť. Ale bohužel, mé nemravnosti není od Boha popřáno štěstí, jehož se dostává jiným a zajisté velmi zasloužilým smrtelníkům." (s.45)
Nelíbil se mi ani protislovenský postoj: "Otokar Březina mi sice jednou řekl, že jazykem slovenským není možno říci žádnou vysokou myšlenku a na př. Dante že by byl ve slovenštině přímo směšný, ale dokud jsme nečetli tento „Elán", mohli jsme se s MUDr. Svítilem-Kamíkem těšiti, že biograf Otokara Březiny má pravdu, profesor totiž Fr. Jech, jenž proti Jakubu Demlovi dokazuje, že Otokar Březina kromě Andreje Hlinky a prešporských Židiaóv nie ništa volačo iného boskal i ljubil zo Slovákmi. Neboj se, Eláne, veď sa Deml ztratia! Dvé-li či tré-li učeben tam? Už je ten tam!" (s.49)
Potěší vztah k Meziříčí a zaujme charakteristika postav: "Letos se urodilo nesmírné množství hub, i v mé milé Medřiči dostanete kilo hříbků za kačku, jak mně hlásil můj přítel žid pan Weiss, „co umejvá ty židáky", jak mně řekl, aby odůvodnil, že jsme kolegové, on je takto dohazovač dobytka, pan Weiss, ale přes to člověk tak čestný a poctivý a milý, že jsem mu před týdnem řekl: „Pane Weiss, Vy byste se měl dát pokřtít!" On pan Weiss dobře mne zná, je to jediný člověk ve Velkém Meziříčí, který ví, že já nikdy neřeknu to, co vím. On mne pan Weiss, dohazovač dobytka a židovský kostelník, oslovuje vždy německy a už z toho je vidět, že je to v Medřiči jediný člověk, který mne nejlépe zná. Vidíte, pane Weiss, my dva se rýmujem, Vy jste Weiss a já jsem bílá vrána mezi černými." (s.54/55)

Zajímavé jsou pasáže o PRAVDĚ: "Předevčírem měl jsem v hlavě překrásnou báseň, která se jmenovala Pravda. Měla zrovna tolik slok, kolik bylo mých pravd o Pravdě. Je pravda denní a pravda noční. Pravda nemocných a pravda zdravých. Pravda dětí a pravda dospělých. Pravda mužů a pravda žen. Pravda živých a pravda umírajících. Pravda milujících a pravda nenávidících. Pravda šťastných a pravda nešťastných." (s.68/69)
"Jsou pravdy, které mudřec všechněm lidem mluví, jsou takové, jež šepce svému národu; jsou takové, jež svěří (se) přítelovi, jsou takové, jichž nelze říci nikomu. Jiná jest pravda jeptišky a jiná jest pravda hulanského rytmistra+ jiná je pravda hraběnky a jiná jejího voláka, tj. toho deputátníka, co jezdí s volama. Jiná jest pravda Silvestra M. Braita, jiná jest pravda P. Emiliána Soukupa, jiná Josefa Floriána, jiná Jaroslava durycha, jiná Otokara Březiny, jiná pana továrníka Sáblíka, jiná hraběte Harracha, jiná pana děkana Richarda Tenory, která se mně tyká, jako cigánka tyká své vši - a nejsmutnějších ze všech pravda Jakuba Demla." (s.73)
xxx
Takže zprůměruji počet nabízených hvězdiček. To je moje pravda. A pochopím pět, ale i jednu hvězdičku.

blackholesun32
24.08.2015

Tak snad můj poslední komentář k Demlovi. Zajímavá kniha, trochu jinak psaná než ty předchozí, Deml hodně nadává, je evidentně naštvaný, zahořklý, ovšem nevykrucuje se před tímto, přiznává to, trochu to chvílemi připomína Celina. Výborná pasáž o mazání prsou vepřovým sádlem. Smrt podaná tak jak je, bez patosu, realisticky. Každopádně za Demla, již stačilo. Není úplně jednoduchý na čtení a rád si od něj nyní odpočinu.

Jejda
02.06.2015

Pravda film, který byl touto knihou inspirován, nebyl ani zdaleka tak syrový ale ani tak bolestínský. To fňukání mi trochu na Demlovi vadí.

Delicius
27.05.2015

Zvláštní a úžasná kniha. Občas se směju, tomu jak je Deml opilý, a co ze sebe vypouští, uvědomuju si, že asi nebyl zrovna člověk, se kterým bych si sedl. A nadává že by se aj dlaždič začervenal, to ano, to je to krásné.

"...autor Božské komedie, ctitel Beatrice a Panny Marie, byl veliký prasák a ještě větší sviňák. Byl to, jako Paul Verlaine, člověk eroticky perversní...
vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých románech nemohl tak pěkně popsat... "

a mé oblíbené...

"zasrané koště"

Sandik
01.04.2015

Zapomenuté světlo je neuvěřitelná kniha. Ať už ji nazveme totální literaturou, nebo ji naopak z literárního pole úplně vykážeme, zůstává nesmírně intenzivní, bolavou, živou a upřímnou výpovědí. Když jsem ji četl poprvé, přečetl jsem ji najednou a šel spát někdy ve tři ráno... Tohle se nedá jen přečíst, aniž by si to člověk zároveň neprožil.

Černorizec
22.09.2014

Tvrzení Romana Jakobsona, že Zapomenuté světlo patří vedle díla Boženy Němcové a Tkadlečka k nejtragičtějším českým knihám, je neuvěřitelně trefné.
Kam až sahá pohled do duše Jakuba Demla? Kde začíná imaginace a autorova záměrná stylizace? Mám pocit, že Zapomenuté světlo se víc blíží syrové vnitřní zpovědi zklamaného a zničeného muže -- kněze než čemukoliv jinému.
Z. s. je esejisticky laděné dílo o zklamání, smutku, snad nepochopení a (skoro se to bojím napsat) nenávisti(?) k sobě samému.

Některé "kousky" textu působí neuvěřitelně naturalisticky a krutě. Tak nějak vnitřně krutě.
"Ten den, kdy Zezulka zemřela, měl jsem v noci divný sen: viděl jsem zastřeleného zajíce, který ve světnici uprostřed neznámé rodiny z talíře pil svou vlastní krev."

Z. s. je kniha, díky (a nebo kvůli) které budu od teď vidět v Demlovi něco víc,...

Sigas
04.09.2013

Jedna z knih, které se neodvážím hodnotit. To snad už ani není literatura, když nenechá žádné místo k odstupu. Někdo vám odkryje své syrové vnitřnosti a vy se mu odplatíte párem hvězdiček? Je to kniha nepříjemná, sprostá a hrozná. Je plná lásky, čistoty a umírání. Je jako raněné milující srdce, které už neumí než vrčet a štěkat.

“Vy kolik let, Vy celý svůj život myslíte na svou lásku, ve dne, v noci nespíte, ustavičně myslíte na svou lásku a horečně pracujete pro svou lásku, vykonáte dílo nad své síly pro svou lásku a těšíte se, že Vaše láska to vše uvidí a až to vše uvidí, že Vám řekne: Dobrý boj jsi bojoval, víru jsi zachoval, běh jsi dokonal, nyní je ti složena koruna spravedlnosti: ... a místo těchto očekávaných, svátých, naprosto a docela zasloužených slov ona Vám řekne: Polib mě v prdel!”

Roman04
13.03.2013

Velmi interesantní studie moravského kněze, který na první pohled působí sice jako rebel, ovšem na druhé straně jako všechápající člověk.

Filda
05.03.2013

Pro mě z téhle knihy nejsilnějším okamžikem byla Demlova úvaha nad čistými plenami ve skříni. Když nemocná na své smrtelné posteli kašle krev a Deml jí utírá ústa starou použitou plenou ztvrdlou krví. Pak člověk nějaký čas nato nalézá ve své skříni dávno zapomenutou hromadu měkkých, voňavých plen a nutí jej to k zamyšlení. Snad to chápu nesprávně a hatím Demlovo poselství - pro mě defétistu vždycky právě ta umírající selka představovala ono zapomenuté světlo. Ve vší své zbytečnosti, trapnosti a ostychu - ona je skutečně jaksi nepatřičná žárovka, kterou zapomenuli zhasnout, tak jako lidská bytost, pro kterou si smrt stále nějak zapomíná přijít.

ttommikk
02.03.2013

Kněz rebelem? Rebel knězem?

NikaLango
27.08.2012

Neuvěřitelná esej zhýralého opilého (zato moudrého) kněze, jejíž přečtení mě stálo nemálo sil. Má maturitní kniha, čtená po maturitě. Kdybych si tak pamatovala všechny dobové narážky, všechna přátelství a nepřátelství politiků a literátů té doby... Informacemi zcela přeplněná kniha.

WEIL
21.12.2010

Fascinující, živočišné psaní a tedy i čtení. Něco jako eseje, ale i deníkové zápisky, v nich nářky, vzteky nad životem, ale taky i humor, který z řady nedorozumění mezi lidmi přímo jako by autorovi kapal na stránky jeho knížky.

Štítky

eseje

Autor a jeho další knihy

Jakub Deml

Jakub Deml
česká, 1878 - 1961

všechny knihy autora

Kniha Zapomenuté světlo je:

v Právě čtených2x
v Přečtených150x
v Čtenářské výzvě3x
v Doporučených9x
v Knihotéce28x
v Chystám se číst45x
v Chci si koupit9x
v dalších seznamech2x