Labyrint světa a ráj srdce

kniha od:


Koupit

Dílo Komenského, patřící k jeho nejčtenějším a nejznámějším filozofickým pracím. Do města přichází poutník, který coby nezávislý pozorovatel dění ukazuje cestu k sobě samému. Kritizuje špatnost tehdejšího světa a z pohledu vysoké věže, čnící nad městem, vidí ideály tzv. panharmonie a Božího pořádku na Zemi. V závěru se poutník dostává do malé světničky, jež zosobňuje jeho srdce a zde se setkává s Ježíšem Kristem. Významný myslitel takto vymezuje cestu vedoucí k míru a harmonii... K vydání připravil Milan Rosenzweig....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/40541/big_labyrint-sveta-a-raj-srdce-prU-40541.png 3.7625
Nahrávám...

Komentáře (101)

Kniha Labyrint světa a ráj srdce

ArkAngel
07. října

Komenský ve svém díle komentuje a kritizuje společnost, která se vlastně za oněch 400 let vůbec nezměnila. Ať už autor pracuje s vědci, filosofy, umělci, politiky nebo věřícími, vždycky si najde způsob, jak s nimi posměšně pracovat. Vzhledem k tomu, že Komenský byl křesťan, je tu tato látka ve velkém taktéž prozkoumána, kdy se nám snaží ukázat, co to vlastně znamená být skutečně věřícím/křesťanem. Na chyby většiny "falešných" křesťanů samozřejmě poukazuje také, ale obecně to lze vztáhnout na kteroukoliv víru. Labyrint světa a ráj srdce je jedním z děl, které skutečně předběhly svou dobu a pomalu ve všech bodech dokáže obohatit i dnešního čtenáře.

RadimB.
12. září

Na tu dobu určité velké dílo. Některé části mě bavily například, když poutník prochází světem a vidí všude marnost. Například popis manželství je velice vtipný. Naopak druhá část, kdy poutník nachází ráj ve svém srdci už mě tolik nebavila. Je to dáno tou dobou, ale až fanatické vzývání boha v závěru knížky už mě bylo proti srsti. Proto jsem dal menší hodnocení.


TaťkaMF
02. června

Kniha napsaná jednou z největších osobností naší historie, jejíž osud byl v podstatě dosti trpký a smutný.
Komenský tento příběh sepsal velmi mladý, ale již tehdy dokázal odhalit zbytečnost a marnivost okolního světa a samotné společnosti. Jeho vtělením je zde poutník, který postupně poznává, že jediná smysluplná věc v životě je víra.
Dnes možná pro mnoho čtenářů něco komplikovaného, ale pro mě určitě skvělá kniha, která odhaluje marnivost i dnešního světa. Mnoho věcí se totiž za těch 400 let v podstatě nezměnilo.

peprenka12
15. dubna

rada bych tuto knihu ohodnotila kladne, ale v deji jsem se bohuzel ztracela, nejake pasaze jsem nechapala, snazila jsem se preskakovat delsi odstavce a po kazde kapitole jsem premyslela o cem vlastne byla a proc stale pokracuji ve cteni... myslenkove autor uvazoval hodne detailne a fantaziroval, na muj vkus mozna az moc, kniha se mi bohuzel cetla spatne. dostala jsem ji zadanou od profesorky k maturite (potom jsme z toho museli samozrejme psat test, takze nebylo moc na vyber). sama bych si tuto knihu asi nikdy neprecetla a nevim, jestli se k ni nekdy vratim.
hodnotim 2/5

knih-o-mol
21. března

Kniha se mi velmi líbila. Mou nejoblíbenější je kapitola o manželství, jak se vybírá partner, jak to v manželství chodí a co se stane když je smrt rozdělí. Naučil jsem se tam pro manželství mnoho důležitých obratů, například, že se manželé pěsťují a knytlují tj. mlátí se pěstmi a kyji.

Elkiss
09. března

Knihu jsem cetla v e-verzi (ktetou tady nedava databaze na vyber nebo jsem se prehledla), ale pokud tohle bylo zpracovani v jazyce 21.stoleti, tak teda nevim. Prvni tretina knihy mi prisla zajimava a od pulky jsem se vylozene nudila a musela se v textu vracet, abych vubec pochopila o cem kniha je. Nekdy jsem dokonce cetla aniz bych vedela o cem. Jsem rada, ze mam tech 281 stran v e-knize za sebou a muzu si ji odskrtnout. Byla to drina, uff!

Bloney
11. února

DRUHÁ ČÁST: Ráj srdce
Cesta labyrintem dochází svého konce a Poutník se dostává do Milána.. pardon, do hradu Moudrosti, kde nakonec znechucený světskou zkažeností a povrchností propadne zoufalosti. Když se už v slzyplném rozhořčení a poraženosti rozhodne prozkoumat to poslední, co ještě zbývá, temnotu smrti, uslyší skrze ni tichý hlas, který opakuje: Tolle, lege. Vezmi, čti. Otevře tedy Písmo Svaté na náhodné straně a zrovna se otevře Pavlův list Římanům (13:13), který říká: "Žijme poctivě jako ve dne: ne v obžerství a opilství, ne zhýrale a nestydatě, ne ve svárech a závisti". Najednou se obrací a stává se z něho pravý křesťan, odvrací se od světa a nachází ráj v křesťansko-novoplatonské niternosti.. Teď jsem popisoval Augustinova Vyznání. S jediným rozdílem: kromě slov "Vezmi, čti" slyší Komenského Poutník "Navrať se, navrať se odkud jsi přišel". Ráj je jakési duchovní místo, protestantsky neviditelná církev. Kde je taková církev a kde jsou takoví křesťané nevím, důležitější ale spíše je, že je to církev právě neviditelná. Její součástí jsou všichni věrní od začátku věků, ať už jsou v té či oné denominaci. Tady následuje Komenský ducha doby. V tom následuje německou mystiku (Eckhart, theologia deutsch, Weigel, Böhme) která nakonec vyústila také v reformaci. Navíc snad jen blbec nebo fanatik může hledět na třicetiletou válku a tvrdit, že jedna ze stran má "věčnou Pravdu" na své straně.
Nakonec je ale Ráj obecně neurčitým nemastným neslaným tisíckrát omílaným křesťanským nebem. Používá zde spíš jen biblické obrazy a proto Ráj vyznívá jako křesťanské klišé. To nemusí nutně ukazovat mělkost autora, může poukazovat na jeho pokoru před vyššími věcmi, ale ve výsledku tak činí Ráj nudným.
Knihu nehodnotím, zdá se mi to jako hodnotit Bibli. Můj osobní názor je něco mezi třemi až pěti hvězdičkami, podle toho, na jakou část knihy se koukám.

Bloney
11. února

Na začátek předesílám několik věcí.
Zaprvé, že jsem četl překlad 21. století. Překlad byl vydařený a jsem jen rád, že se klasiky přepisují do moderního jazyka. Nebohým středoškolákům tak bude povinná četba jistě alespoň trochu ulehčena.
Zadruhé píšu z pozice věřícího člověka. Přestože ale jsem, řekl bych, hluboce věřící, nevyhne se u mě Labyrint světa a ráj srdce kritice, možná dokonce právě kvůli oné náboženskosti, ale na to dojde.
Myslím, že je dobře, že je Labyrint povinnou četbou na středních školách a gymnáziích. Přecijen je to světoznámá klasika a klenot české literatury. Jen bych možná dílo díky jeho hloubce a horám všemožných myšlenek adresoval trochu starším ročníkům, které možná už také některé tyto myšlenky přežvykují.

PRVNÍ ČÁST: Labyrint světa
Labyrint světa má svou neopakovatelnou atmosféru barokní temnoty a černohnědého pocitu rzi a rozpadlých pomíjivostí. Velmi se k němu hodí Ebenovo stejnojmenné varhanní opus magnum. Kniha je v podstatě na dobový (i součastný) svět aplikovaná biblická kniha Kazatel s křesťanským východiskem. Pokud kdo nemá čas nebo náladu na Labyrint světa, bohatě postačí hebrejský buddhista, jehož mantrou je neustálé - byť duchaplné - hořekování nad marností a pomíjivostí světa. Labyrint světa (tedy první část knihy) je podrobné zkoumání všech tváří světa, které Komenský shledává nedostatečnými. Tady ale je hned první problém. Filuta Komenský nemluví o světě coby o Univerzu neboli Přírodě, ale veze se na vlně křesťanského pojetí "světa", kterého, stejně jako Evangelium podle Jana, redukuje pouze na jeho lidskou či společenskou dimenzi. "Svět" není zdánlivě (a bůhvíjestli) nekonečný Kosmos, plný mystérií a podivuhodných Božích činů, ale v podstatě jen lidská společnost a jednotlivcova cesta oním vnějším proudem lidských životů, názorů a rozličných cest. Coby cesta životem je dílo neobvykle silné, hlavně díky tomu, že sám Komenský ví o čem mluví: před sepsáním díla mu zemřela manželka a on, coby vyhnanec sleduje počátky třicetileté války, kdy se křesťané, sůl země a světlo světa, navzájem vraždí naoko kvůli víře, zatímco reálně jako vždy kvůli moci (vždyť i stavovské povstání byla v podstatě jen touha Českých mocipánů svrhnout Rakouské mocipány a dosadit svoje vlastní - Chudák Fridrich Falcký).
Bohužel je Poutník sám docela iritující. Slovy jeho průvodců (tedy autorových všetečných a mámivých daimonských myšlenek) je rozmazlené princátko, kterému nic není dobré. Nic se mu nelíbí, ale o všechno se jen otře a nestojí mu za tu námahu se do něčeho opravdu ponořit. Někdy je to pochopitelné, jindy ne. Nejvýrazněji je to vidět v uličkách učených a zbožných. Poutník, očividně hledaje něco věčného a trvajícího bez delšího rozmyslu shodí ze stolu dvě povolání, která jsou vysloveně smysl-hledající a smysl-nalézající, tedy filosofové a zbožní. Z pozice povrchnosti je vidět jen povrchnost. A jeho povrchnost v hledání se mu nakonec samozřejmě vymstí, protože měl své spásné křesťanství přímo před očima a kdyby opravdu pohlédnul za tu oponu, kam chodili ti "praví" křesťané, ušetřil by si čas i námahu (otázka ovšem, jestli je v životě opravdu tak snadné "pohlédnout za závěs", aniž bych si nesáhl na dno). Stejně je jeho nepochopení a snad i předsudek vidět v uličce filosofů. Popisuje filosofy, jak "tu Bión tiše seděl, Pýthagorás mlčel, Sókrates všem říkal, že nic neví..." a spíše si všímá toho obecného chaosu mnohosti filosofických nauk, aniž by se zajímal *proč* vlastně Pýthagorás mlčí. Možná by pak pochopil, že moudrost moudrých má svoje důvody, které jsou mnohdy hlubší a cennější, než zbožnost mnoha křesťanů. Možná je to karikatura, spíše se mi to ale zdá jako svévolná karikatura. Jindy se projevuje také neznalost, což je vidět hlavně v popisu judaismu a islámu. Doteď netuším, co má znamenat Komenského judaismus, jehož posvátné spisy připomínají spíše středověké bestiáře. S islámem je to o coul lepší, i když také netuším, kde se vzal popis Mohamedova náboženství coby stromu obráceného kořeny vzhůru a Mohameda samotného jako krtka. K islámu je Komenský o něco vstřícnější, hlavně pak ve svých pozdních letech, kdy vnímá jako pozitivní válku Osmanů proti zlým katolickým Habsburkům.
Nicméně jsem schopný Komenskému mnohé prominout díky duchu Labyrintu. Píše z pohledu duše, která touží po věčném, nepomíjivém a trvajícím a to přes všechny hodnoty světa nenachází, byť se snaží sebevíc. Tím se Poutník staví po bok oněch filosofů a zbožných. Skvěle také popisuje "mechaniky" lidských tužeb. My víme, že stejně budeme nakonec toužit jen po hradu Fortuny a po ničem jiném. Vidíme tu marnost nad marnost, ale nemůžeme si pomoct. Proto má Labyrint tak temnou a fatalistickou, mně sympatickou, atmosféru. Je to duch západního křesťanství, který spolu s Pavlem a Augustinem říká: "dělám to, co nechci a co chci, to nedělám, už ze své přirozenosti jsem pokřivený". Právě ale tento Augustinovsky laděný duch zároveň dílu ubírá. V druhé části knihy a v tom, co jí předcházelo jsem si připadal, jako bych četl Augustinova Vyznání. A abych parafrázoval Zdeňka Kratochvíla: "Augustin svými mindráky poškodil Západ ještě víc, než svou ignorancí k přírodě". A podobné mindráky a východiska jako u Augustina nacházíme i v Ráji srdce.

1