Kámen a bolest

kniha od:


Koupit

Svým posledním dílem, románem Kámen a bolest, vytvořil někdejší člen Devětsilu jedno z vrcholných děl české historické prózy. Líčí v něm osudy velikána renesančního umění Michelangela Buonarottiho a zároveň podává monumentální a mnohostranný obraz dramatických střetů epochy, která se např. v postavě fanatického kazatele Savonaroly láme od smyslného pozemšťanství renesance k mystickému vytržení baroka. Edice Slunovrat....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43868/big_kamen-a-bolest-p61-43868.jpg 4.6390
Nahrávám...

Komentáře (98)

Kniha Kámen a bolest

Legens
22. června

Hobo: Musím uznat, že na Vašem argumentu o nedokončenosti díla je hodně. Michelangelo zemřel několik měsíců po ukončení tridentského koncilu - a to již byly společenské a církevní poměry na zcela jiné úrovni, než v době líčené v závěru románu, který z důvodu autorovy smrti zůstal torzem.

Hobo
22. června

Poznámka k Legensovi: podle mého jsou snižováni současníci Michelangela jenom proto, že takto se na ně díval mrzout Michelangelo; autor tuto stránku Michelangelovy osobnosti přímo neukazuje, pouze právě v jeho vztahu k ostatním lidem (a k sobě). Trudnomyslnost a "přísný" pohled na druhé jsou v knize patrny především v jeho vztahu k da Vincimu; právě z tohoto důvodu mě osobně mrzela nedokončenost díla. V této souvislosti doporučuji "Deník Michelangela blázna" od Rolanda Cristofanelliho, které popisuje celý M. život, nikoliv pouze dětství a mládí bez možnosti pochopit koncept Schulzova zamýšleného celku.


Legens
21. června

Pročítám si všechny pozitivní komentáře na tuto knihu, souhlasím se všemi, je skvělé, jak jednotliví čtenáři nacházejí různé klady v této knize. Nebudu zde tyto klady znovu uvádět, opakuji, že jsem si jich dobře vědom a tuto knihu mám velmi rád. Nicméně si dovolím ubrat jednu hvězdu z následujících dvou důvodů (jedná se vlastně o jeden důvod - vyzdvižení kladu jedné postavy tím, že je popsána jiná postava negativně bez ohledu na to, jaká tato postava v historii skutečně byla):
1. Dehonestace Girolama Savonaroly. Jakoby zde autor vytvořil tuto postavu cíleně jako protipól ke zdůraznění nesmírně sympatického fra Timotea. Opravdu si historický Savonarola zasloužil, aby byl takto negativně vylíčen? Pokud vím, tak dominikáni se k Savonarolovi dodnes hlásí. Dle mého názoru kdyby se svou reformou aspoň částečně uspěl Girolamo Savonarola, nenastoupil by po několika letech Luther.
2. Vyzdvihování Michelangela tím, že jsou snižováni jeho současní ostatní umělci. Byl jsem ve Florencii a schválně jsem tam vyhledával díla autorů, kteří jsou v knize Kámen a bolest kladeni na druhořadou, ne-li ještě horší pozici, a byl jsem překvapen. Zkuste se třeba podívat na Googlu na sochy Pietra Torrigiana. Je to nádherná směs expresivity a realizmu. Při tom v Schulzově knize je vylíčen jako primitiv, který byl pouze schopen Michelangelovi zlomit nos. Nebo se třeba podívejte na Googlu na obrazy Francesca Granacciho. Máte z nich dojem, že si opravdu zaslouží, aby byly postaveny jako negativní protipól ke zdůraznění Michelangelovy geniality?

bdolezalka
02. května

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na autorův květnatý styl psaní, ale za chvíli už jsem ho brala jako samozřejmost. Tu jednu hvězdu jsem strhla za až přílišné zabíhání do detailů, které nejsou dle mého nározu vůbec podstatné a obyčejný čtenář je stejně brzy zapomene. Tyto detaily zbytečně ubíraly knize na čtivosti a naopak přidávaly na těžkopádnosti. Jinak ale doporučuji přečtení.

Ivetaa
06. února

Uf. Přečteno. Nádherný jazyk a styl - náročné čtení, přesto pro mě úžasný zážitek na dlouhou dobu.

ch.p.korb
14. ledna

Světové dílo

Knišíl
24.10.2021

Další monumentální dílo české literatury, které možná někdo opomene, protože existují tu zahraniční Sienkiewiczové, Scottové, Hugové apod. Přitom všem však právě Schulzova próza se nejen těmto jménům vyrovná, ale v lecčems je i překoná. Barokní košatá souvětí a až existencionální zápas Michelangela se světem a sebou samým staví tuto knihu na piedestal historické literatury, která kromě faktografických zajímavostí přináší i universální témata, která platná jsou po všechny věky viz, např. umělec a jeho dílo.

"Jen rány dávají tvar věcem. I životu."

Hloubku této věty pozná snad jen člověk, jenž si už něco zažil. Pravdivá toť slova. Jenom se dají podtrhnout citátem z Nezvalova Edisona:

„Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek, stesk a úzkost z života i smrti“

"Také papež Julius, stařec v krunýři, pro něhož není oddechu ani spánku, slyší dunět ohlušující rachot řítícího se kamení hodin, lavinu času a jeho ruce se napínají ke kříži, aby se opět vracely. A někdy čas se plíží jako had ze skal, pomalu, v oblouku, záludně, a tu papež kopím a ostruhou je připraven protknout mu úzkou odpornou hlavu, přečkáme z vůle boží i věky, dokud nebude dostavěno, uvidíš, že zvítězíme i nad časem, ještě nezemřeme, ne, ještě ne, zvítězíme---"

Metafora času jako plížícího se hada je naprosto úžasná a trefná. Nad časem nikdo nezvítězí, ani Schulzovi nebylo dáno dopsat další dva díly svého díla, ale přece jenom v něčem čas přepral. Jeho kniha se čte dodnes, ona zůstává nenalomena zubem času a žije dál pro další generace čtenářů.

"Nejde o to zvládnout hory, nejprve musíš zvládnout propasti, nebo jinak se ti vše zřítí a propast pohltí horu i tvé dílo. Bojíš se hlubin? Zvykej na ně, abys nedostal závrať."

Propasti jsou elementární součástí našich životů, dříve či později do nich každý nahlédne, jde jenom o to, jak se s tím poprat. Život je, myslím, veskrze pozitivní věc, jenom v něm nemůžeme hledat jenom to, co nás těší, nakonec je to právě jistota propastí, která nás nakonec uklidňuje, jistota toho, že v tom nejsme sami.

Mirka2778
22.10.2021

O tuhle knížku jsem pohledem zakopávala už jako dítě. V naší knihovně byla odjakživa. Naštěstí mě v dětství její titul vždycky odradil. (Určitě to není čtení pro dítě, i kdyby bylo sebevětším knihomolem.) Takže poprvé jsem ji přečetla přibližně v pětadvaceti. Dodneška si pamatuju své usilovné pátrání po pokračování a to velké zklamání, když jsem zjistila, že prostě není!
Teď po dvaceti letech jsem knihu přečetla podruhé, a opět cítím jak ráda bych se začetla do pokračování.
Je to obsáhlý román, nesoustřeďuje se pouze na postavu Michelangela, ale ukazuje nám jeho rodinu, prostředí ze kterého vychází, jeho přátele i umělecké soky, podporovatele i nepřátele. Vše zasazuje do kontextu doby a událostí.
Karel Schulz nejenom veškeré pocity dokázal popsat, on je ve čtenáři přímo vyvolává. Při čtení jsem doslova cítila Michelangelovu bolest, úzkost, vyčerpání, nemoc. Cokoli autor napsal, každé slovo, věta mají v knize své místo a i když se mnohé z nich opakují a to i několikrát, nejsou tam zbytečně.
Je to úžasná kniha, bylo krásné ji zase číst, byl to svátek.

1